Jan Lucemburský

V roce 1346 už téměř deset let trvala válka, kterou pozdější historici nazvou válkou stoletou. K první velké bitvě na konci srpna 1346 došlo u malé flanderské vesnice Crécy-en-Ponthieu, česky nazvané Kresčak …

Česká královna, žila: 20.1.1292 – 28.9.1330

V druhé polovině října 1333 směřoval z jižních Tyrol přes Bavorsko směrem k českým hranicím nevelký průvod. Tvořilo jej několik významných českých pánů, kteří doprovázeli kralevice Karla zpět do jeho vlasti, jež musel před více jak deseti lety opustit ještě coby chlapec. Ačkoli bylo Karlovi pouhých sedmnáct let, měl za sebou již obdivuhodnou školu života. Už zanedlouho se mělo ukázat, že velké naděje vkládané do Karlova návratu se ukázaly jako oprávněné, neboť kralevic se vrhl do řešení neuspořádaných poměrů v rodné zemi s neobyčejnou pílí, vytrvalostí a elánem, které nepřestávají udivovat ani po téměř sedmi staletích.

Když se český kralevic ocitl na jaře 1323 na francouzském královském dvoře, přicházel sice do prostředí naprosto cizího, avšak pro jeho další vývoj zcela klíčového. V dalších letech dokázala Francie obohatit následníka českého trůnu vynikajícím vzděláním, pečlivou výchovou a také neocenitelnými zkušenostmi. Do Paříže přijel český princ v útlém dětství a s nejistou budoucností. Když hlavní město mocného království opouštěl o několik let později, byl již cílevědomým mladíkem, jemuž ležel svět u nohou.

Přeji si proto, aby vám nebylo tajno, že mého otce jménem Jan zplodil Jindřich VII., císař římský, z Markéty, dcery vévody brabantského. Jan pojal manželku jménem Elišku, dceru Václava II., krále českého, a obdržel s ní Království české, poněvadž nebylo mužského potomstva v královském rodě českém. I vyhnal Jindřicha, vévodu korutanského, který měl za manželku starší sestru řečené manželky, která později zemřela bez potomstva; ten obdržel Království české pro onu sestru dříve než Jan, jak se o tom vypráví jasněji v českých kronikách. Tomuto Janovi, českému králi, se narodil v Praze z královny Elišky prvorozený syn jménem Václav léta Páně tisícího třístého šestnáctého, dne 14. května o páté hodině ranní.

Česká státnost trvá již více než tisíc let. Za tu dobu se v čele naší země vystřídal bezpočet vládců. Jen jeden z nich však dokázal otisknout pečeť své existence do historie a paměti země i národa natolik, že ještě ve středověku obdržel čestný titul „Otec vlasti“. Karel IV. Lucemburský je jedním z největších panovníků české historie a postavou, která dokázala výrazně promluvit i do dějin Evropy. Velké výročí 700 let od narození Otce vlasti, které připadá na květen 2016, je proto vhodné si připomenout moderním a čtivým životopisem, který by každému zájemci o národní minulost pomohl lépe pochopit nevšední osud velkého evropského panovníka i doby, v níž žil a vládl.

Mikuláš Opavský byl nemanželským synem Přemysla Otakara II., narozeným ze vztahu s takzvanou Anežkou Palcéřík. Datum narození ani jeho okolnosti bohužel neznáme, můžeme je položit k roku 1255, možná o několik let dříve. Usuzujeme tak z listin, kterými se Přemysl Otakar II. pokusil legitimovat své nemanželské děti, a také z prvního doložení ve svědečných řadách roku 1269. Nejpozději v roce 1261 (v souvislosti s novým Přemyslovým sňatkem s Kunhutou Haličskou) zřejmě odchází Anežka Palcéřík z Prahy, otázkou však zůstává, zda s ní odešly i jejich společné děti. O této skutečnosti bohužel nemáme zpráv, můžeme se domnívat, že v Praze zůstal jen Mikuláš, a to kvůli získání vzdělání a rytířského umu, či že se k otci vrátil až o několik let později. Jeho společenský i politický status byl dán jak jeho nemanželským původem, tak i reakcí papeže Alexandra IV. na Přemyslovu žádost o přiznání legitimity Mikulášovi a jeho sestrám. Ten nejdříve legitimitu Mikulášovi i Přemyslovým dcerám přiznal, avšak vzápětí zdůraznil, že toto ustanovení nemá být vykládáno tak, že by Mikuláš či jeho sestry měli nárok na český trůn.

Na rozdíl od rozděleného Polska, bylo české království ve 13. století stabilním státním útvarem, který se pozvolna stával hegemonem v prostoru střední Evropy, na východních hranicích Říše.

Vše začalo Ermesindou a jejím druhým sňatkem. „Prabába“ lucemburského rodu se roku 1214 znovu provdala a od Walrama Limburského získala nejen politickou podporu, ale pro své potomstvo také dědičnou oční chorobu. Bitva u Worringenu o mnoho let později byla vlastně také zaviněna tímto sňatkem. Walram III. Limburský totiž své Limbursko odkázal synovi z prvního manželství a Lucembursko získal syn zplozený s Ermesindou. Limburští však roku 1281 vymřeli a o osiřelé hrabství se strhla velká mela. Jedním z uchazečů o uvolněné území byl Jindřich VI. Lucemburský, vnuk Ermesindy Lucemburské a zřejmě šilhavého limburského hraběte, který společně se svými třemi bratry Walramem I. z Ligny a Roussy, Jindřichem a Balduinem v bitvě, údajně díky zákeřné ráně zezadu, zahynul. Vítězem byl brabantský vévoda Jan, bratr francouzské královny vdovy.

Osud Markéty, princezny lucemburské aneb ve víru sňatkové politiky