České dějiny

„Konec korunuje dílo.“ Ovidius

Až doposud rozšiřoval a upevňoval mladší ze synů Karla IV. svou moc daleko za hranicemi českých zemí, kde naopak císař Karel, blahé paměti, cílevědomě a velmi úspěšně budoval svou mocenskou i rodovou základnu. Úspěšným vládcem ve Svaté říši římské a také na evropském kolbišti mohl být Karel teprve tehdy, když dostatečně konsolidoval své pozice v Čechách, a kdy mohl bezezbytku využít velké hmotné zdroje českých zemí. Zároveň jako český král držel ve svých rukou nejpřednější z kurfiřtských hlasů v Říši. A stabilní i úspěšná vláda v Říši umožňovala tomuto velikánu lucemburské dynastie nejen reformovat ústrojí zdejšího složitého soustátí, ale také vydobýt svému rodu vůdčí pozici ve střední Evropě. Zikmund si toho byl moc dobře vědom. I proto nepřestával nikdy snít o tom, že získá vládu v Čechách.

Na 25. září 1396 Zikmund nezapomněl do své smrti. V tento sen se stal jedním z hlavních aktérů nešťastné bitvy u Nikopole, kde sultán Bajezíd I. (1389—1402) uštědřil křesťanům drtivou a zahanbující porážku. Bitva, ve které bylo z vojenského hlediska špatně snad úplně všechno, se strhla ve chvíli, kdy turecké vojsko vyrazilo osvobodit křižáky obléhanou Nikopol. Tu pevně sevřeli západní rytíři podporovaní benátsko-janovsko-rhodským loďstvem. Nutno podotknout, že hlavní vinu na porážce nenese Zikmund, ale velitelé křižáckých vojsk, především ti ze západní Evropy, kteří spolu se svými muži pojali celé tažení jako dobrodružství z rytířských bájí. Očekávali vítězné vavříny, náruče krásných žen a sem tam nějaké střetnutí s údajně nevzdělanými a špinavými nájezdníky z východu.

„Žalujemť vám na Zigmunda Uherského, ač hodné jest řéci, krále, kterýžto zapomněv sě nad urozením svým, příklad dobroty a milostivosti svých všech předkuov od sebe zapudiv, i oddal sě jest na ukrutnost neslýchanú, jižto této koruně královstvie Českého ukazuje pálením, panen i paní ohavným násilím, lidí i dietek mordováním i všelikakú jinú bezprávností, a to konečně a lstivě pod hájením kostela římského ukládaje, kříž krvavý v řádu křesťanském nikdy nezaložený sobě od papeže bezprávně na nás vydaný ku pomoci bera, kudyž by jazyk český od něho nejohavnější potupú a kacieřstvím po všem světu nevinně zhaněním shladiti mohl a cizozemce v této zemi zvelebiti a miesta Čechuov vyhnaných jimi osaditi…“ Tento krátký úryvek pochází z listu napsaného Pražany 5. listopadu 1420, který byl určen všem českým pánům. Je vzácným dobovým svědectvím o tom, jak smýšleli tehdejší Češi o Zikmundu Lucemburském, druhorozeném synovi Karla IV., římském a uherském králi, a také dědici českého trůnu. List byl vydán krátce poté, co se husité s vypětím všech sil dokázali za cenu velkých obětí ubránit I. křížové výpravě, a v bitvách na Vítkově a zejména u Vyšehradu zhatit Zikmundův sen o rychlém a snadném převzetí svého dědictví.

sázavský opat a zvolený biskup pražský

Výčet nejdůležitějších událostí českého středověku.

Jedna z posledních velkých záhad naší historie. O její vyřešení se pokusila již celá řada renomovaných historiků i badatelů-amatérů, ale každý, kdo se o to zatím pokusil, si na ní vylámal zuby. Některým se podařilo přinést průlomový výklad určitého aspektu, jiným i přes příliš fantaskní teorie podstatný detail, který zprvu unikal pozornosti, přesto všechno ale žádná z dosud publikovaných teorií nepřinesla uspokojivé řešení. Vždy se totiž dá některé zdánlivě objasněné tvrzení zpochybnit. A má vůbec záhada znojemské rotundy řešení? Opravdu zobrazuje genealogickou posloupnost Přemyslovců? Nebo je zobrazuje podle úplně jiného klíče? Nebo je to jen hříčka umělecké tvorby, která si pohrává s myšlením moderního člověka, tak odlišného od toho středověkého?

Pražský biskup 1140-1148

Pražský biskup 1169-1179

Zvolený pražský biskup 1169