Na jaře roku 997 bývalý pražský biskup Vojtěch umírá zabit od pohanských Prusů, jeho křesťanská misie dospěla do mučednického konce. Jak hodnotil svůj život nevíme. Jako poměrně mladý se stal druhým pražským biskupem. Po celý svůj episkopát ale stále narážel na rozpor mezi tím, jak si představoval křesťanskou společnost a jaká české společnost ve skutečnosti byla. Deziluzi z nedostatečné christianizace a evangelizace Čech nedokázal vyřešit jinak než odchodem do italských klášterů. Vojtěchův závěr života byl pochmurný, na podzim 995 byli vyvražděni na Libici takřka všichni jeho příbuzní, do Prahy se nemohl vrátit. Vyrazil tedy na misii, snad s myšlenkou na mučednickou smrt.
14. červenec, výročí bitvy na Vítkově. Ale byla to skutečně bitva? Detailní líčení našeho korunního svědka Vavřince z Březové, které opakují všichni následující čeští kronikáři, připomíná spíše jakési zmatené pobíhání a dobývání. A proběhla opravdu? Němečtí kronikáři (dokonce ani saští – a to Sasové měli nést hlavní tíhu boje na císařské straně) o ní totiž zhola nic nevědí. Budou se asi opět klást věnce pod pomník Jana Žižky z Trocnova, největší to jezdeckou sochu na světě. Ovšem podle Vavřince tehdy Žižka na koni vůbec nebyl, navíc trestuhodně zanedbal přípravy k obraně a sám málem bídně upadl do zajetí. Museli ho před debaklem zachraňovat pražané a stal se přitom zázrak se svátostí oltářní, o čemž nepochybuje zmíněný kronikář?
Zikmund Korybut či Korybutovič sehrál poměrně důležitou roli v dějinách husitství. Původně málo významný člen polsko-litevského panovnického domu vstoupil na dějiště velké politiky, poté, co jeho příbuzní polský král Vladislav Jagellonský a litevský velkokníže Vitold odmítli nabídku husitské delegace, aby nastoupili na český trůn, po sesazení Zikmunda Lucemburského. Litevský jmenovec sesazeného krále a oponenta husitů nabídku přijal a dvakrát se pokusil stát českým králem, monarchou obojího lidu. Jeho pozice byla ovšem slabá, podpořila ho jen část husitských frakcí.
Období husitské revoluce, vyplněné četnými konflikty, bitvami a spory, přineslo řadu příběhů naplněných dramatickým děním. V jednom takovém střetu proti sobě stanuli dva muži, kteří zpočátku byli na stejné straně barikády, ale záhy se dostali do postavení nesmiřitelných protivníků. Šlo o Jana Žižku a táborského kněze Martina Húsku, zvaného Loquis (Mluvka).
V červnu roku 1130 český kníže odhalil spiknutí, jehož cílem bylo ho zabít. V procesu, který se odehrál na Vyšehradě krátce poté, byli spiklenci českými velmoži odsouzeni k smrti a následně popraveni.
Doktor teologie, mistr svobodných umění, rektor Sorbonny byl prvním, který nazval Karla IV. Otcem vlasti. Učenec Adalbertus Ranconis de Ericinio, se narodil zřejmě někdy na počátku 20. let 14. století, zemřel 15. srpna 1388.
Na zasněžených krušnohorských pláních se v únoru 1126 rozhodovalo o českém knížeti. Svůj nárok se pokusil prosadit olomoucký údělník Ota II. zvaný Černý, jehož podpořil římský král Lothar III. V čele českého vojska stanul kníže Soběslav I.
Podzimní tažení českého krále Přemysla Otakara II. roku 1276 proti zvolenému římskému králi Rudolfu Habsburského skončilo bez boje. Hrdý Přemyslovec se musel poddat, složit Rudolfovi lenní slib. I když doufal v zachování všech svých zemí, Habsburk mu vrátil lenní korouhve pouze za Čechy a Moravu, nikoliv za rakouské země. Následně uzavřená mírová smlouva mezi oběma panovníky k míru nevedla, snad ještě v roce 1276 proti českému králi povstali Vítkovci. Členové mocného jihočeského rodu měli jako „služebníci římského krále” diplomatickou podporu a ochranu Rudolfa. Jejich odpor proti českému králi nezakončila druhá (z května 1277) ani třetí (ze září 1277) mírová smlouva mezi Přemyslem a Rudolfem, ale vojenské tažení českého krále na konci téhož roku. To však napětí nezmírnilo, Přemysl těžce nesl vměšování římského krále do českých záležitostí a doufal ve znovuzískání ztracených Rakous, Štýrska a Korutan. Střední Evropa směřovala k dalšímu měření sil mezi „králem železným a zlatým” a „chudým hrabětem”.
„Konec korunuje dílo.“ Ovidius
Až doposud rozšiřoval a upevňoval mladší ze synů Karla IV. svou moc daleko za hranicemi českých zemí, kde naopak císař Karel, blahé paměti, cílevědomě a velmi úspěšně budoval svou mocenskou i rodovou základnu. Úspěšným vládcem ve Svaté říši římské a také na evropském kolbišti mohl být Karel teprve tehdy, když dostatečně konsolidoval své pozice v Čechách, a kdy mohl bezezbytku využít velké hmotné zdroje českých zemí. Zároveň jako český král držel ve svých rukou nejpřednější z kurfiřtských hlasů v Říši. A stabilní i úspěšná vláda v Říši umožňovala tomuto velikánu lucemburské dynastie nejen reformovat ústrojí zdejšího složitého soustátí, ale také vydobýt svému rodu vůdčí pozici ve střední Evropě. Zikmund si toho byl moc dobře vědom. I proto nepřestával nikdy snít o tom, že získá vládu v Čechách.