Vojtěch Raňkův z Ježova
Historici dlouho neměli jasno, odkud pochází proslulý učenec, latinsky psaný jako Adalbertus Ranconis de Ericinio (erinaceus = ježek). Později se ho podařilo identifikovat jako syna Raňka, drobného šlechtice z (Malého) Ježova na Táborsku.
První vzdělání získal zřejmě ve škole při pražské katedrále. Své vědecké počátky spojil s prestižní Sorbonnou, na Pařížské univerzitě vystudoval, v roce 1346 získal titul mistra svobodných umění. Dále je doložen jako člen anglického národa a člen koleje Sorbonny (1352). Konečně roku 1355 se jako jediný Čech v historii stal rektorem univerzity. Během jeho působení v tomto úřadu se dochoval katalog knihovny a nechal vydat statuta pro přednášky na artistické fakultě.
Stredověký učenec a jeho žáci, Gautier de Metz, L’image du Monde, 1464. Britská knihovna, 19 A IX fol. 4v
I přesto nadále studoval, v roce 1363 se stal bakalářem teologie. Kromě působení v Paříži byl Vojtěch Raňkův papežský penitenciář v Avignonu (1362-1364) a nějaký čas strávil v Oxfordu (snad 1347 nebo 1353-1354). Zde se seznámil s místním mistrem Richardem Fitzralphem a odvezl si jeho knihy.
V druhé polovině 60. let se tento učenec vrátil zpátky do Českých zemí, v roce 1366 získal pozici kanovníka a o tři roky později scholastika pražské kapituly. Bývalý rektor nepůsobil na pražské univerzitě, navíc se dostal i do sporu s místním mistrem Jindřichem Tottingem z Oity, kterého Vojtěch obvinil z kacířství. Celá pře se táhla až do roku 1373, skončila očištěním Jindřicha a nelibosti k osobě Vojtěcha v univerzitním a duchovním prostředí.
Nesnáze v českém prostředí vedly Vojtěcha Raňkova k návratu do Paříže, kde dodělal za podpory pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna doktorát z filozofie. Do Čech se definitivně vrátil asi až v roce 1375 a i když ani tentokrát nezískal místo na vysokém učení pražském, tak platil za významnou teologickou autoritu.
Kromě vědecké činnosti se věnoval také kázání, nejznámější pronesl na pohřbu Karla IV., kde zesnulého císaře poprvé označil jako Otce vlasti. Vojtěch se vyjadřoval i k problémům současné církve, během papežského schismatu se postavil na stranu Urbana VI. podporoval české reformní učence, Matěje z Janova, Jana Milíče z Kroměříže, dopisoval si s Konrádem Waldhauserem. Doktor teologie byl i autoritou pro Tomáše Štítného, který mu věnoval Knihy šestery o obecných věcech křesťanských.
Na sklonku života, v roce 1386 se dostal do věroučeného sporu se svým dřívějším ochráncem, arcibiskupem Janem z Jenštejna. Předmětem neshod byla snaha arcibiskupa zavést nový svátek Navštívení Panny Marie, odlišné názory se mezi oběma muži projevily také v otázce očistce a odúmrti.
Vojtěch Raňkův z Ježova zemřel 15. 8. 1388. Ve svých dvou závětech věnoval svoji knihovnu břevnovskému klášteru a nechal zřídit nadaci na podporu českých studentů v Paříži a Oxfordu. Vykonavateli závěti byli páni z Rožmberka, s jejichž domem na Hradčanech sousedil a kramář Kříž, zakladatel Betlémské kaple.
Dodnes se dochoval pouze zlomek jeho knihovny, 17 rukopisů, z nichž většina je v Praze. I tak lze konstatovat široký záběr, od kázání, přes teologické, právní texty, díla antických autorů, komentář z Aristotelovi až po astronomický spisek. Ve dvou rukopisech se dochoval také Vojtěchův monogram AR (Adalbertus Ranconis)
Vojtěchův monogram v rukopise Collectio canonum Dionysio-Hadriana, Knihovna Národního muzea, XII C 12, fol. 2r
Ve svém díle se Vojtěch z Ježova zabýval několika problémy, teorií poznání (Chvála filosofie), během působění v Praze se věnoval otázce častého svatého přijímání laiky (De frequenti communione ad plebanum Martinum), nezachovalo se jeho dílo De scismate, kde snad k problematice papežského schismatu vycházel z Johna Wiclefa nebo Williama Ockhama.
Použitá literatura:
Michal Dragoun: Knihovna Vojtěcha Raňkova z Ježova, Encyklopedie knihy.cz
Vilém Herold, Aleš Havlíček, Ivan Müller: Politické myšlení pozdního středověku a reformace, Praha 2011, s. 182-187.
František Šmahel: Kdo pronesl smuteční řeč při pohřbu Karla IV.? Studia medievalia bohemica 2/2010, s. 215-219.