Ke vztahu věd přírodních a humanitních

Luboš Rokos

20.11.2023

Aktuality

Deník Právo v příloze Salon a internetové Novinky otiskly stať Jakuba Rákosníka o vztahu věd humanitních a přírodních.Naráží tam na častou otázku, k čemu jsou humanitní vědy užitečné, když nevyrábějí žádné hmotné statky k přežití.

Tygr a Křeček

Stať¹ asi nevyvolá poprask jako část rozhovoru s poradcem premiéra Fialy Štěpánem Křečkem, který představitele humanitních věd, konkrétně památkáře a archeology, označil rovnou jako brzdy ekonomiky: “Moje přesvědčení je, že se musí získat politická odvaha a i přes odpor aktivistů a památkářů to protlačit. I když budou řvát a říkat, že tady se to nesmí zastavět, být tak vysoké. Abychom se stali ekonomickým tygrem, je to důležitější, než jestli se pokazí nějaký ráz. … Úplně nejhorší ze všeho jsou archeologové, protože když se někde najde nějaká kůstka, vše se na půl roku zastaví."²

Křečkova prohlášení jsou svého druhu výborným pramenem pro pochopení jednoho typu myšlení, protože to tu vystupuje v čisté formě. Tedy - pro společnost je hlavní ekonomika a růst, a k tomu je třeba odstranit překážky v podobě limitů ekologických, památkových a dalších (typicky ještě zaměstnaneckých práv). Ekonomika pak zajistí základní lidské potřeby a činí tak pomocí věd přírodních - díky nim funguje průmysl, energetika, stavebnictví, doprava atd. atd.

Křeček by rád udělal z Česka ekonomického tygra, nic proti tomu. Ale všechna ta zvířecí jména a symboly odkazují na to, že ekonomika naplňuje hlavně pouze potřeby - zvířecí… Najíst se a napít, zajistit si pelech a teplo, v tom se člověk neodlišuje od zvířat a pokud zůstane jen u toho, snižuje se symbolicky na jejich úroveň. Vydělané peníze ve volném čase pak člověk utrácí za konzumní zábavu, která je zaměřena zase na potěšení smyslových vjemů, ale už méně nebo vůbec na nějaké obohacení duševní.

Humanitní vědy pak svým názvem přímo odkazují na záležitosti humánní, tedy lidské. Umět jazyk, vyznat se ve společnosti (minulé i současné), zaměřit smysly na umění místo na konzum, přemýšlet o smyslu - to vše dělá člověka člověkem, pozvedává nad říši zvířecí.

Smysl v penězích?

Hned k věci - jsou smyslem lidského života peníze? Jeden milionář to prý komentoval slovy: “Peníze mě přestaly zajímat v okamžiku, kdy jsem je přestal stíhat počítat.” Co pak s těmi penězi a životem? Někdo se začne věnovat filantropii, tak americký průmyslník Andrew Carnegie podporoval umění a založil slavnou koncertní síň Carnegie Hall. Liberecký průmyslník Theodor Liebig jednou poslal peníze na pomoc obětem zemětřesení v Itálii. Liberečtí anarchisté to v časopise Proletář komentovali s tím, že tyto peníze vydělal dík šetření na svých zaměstnancích, kterým bídné podmínky zhoršují a podstatě zkracují život. Neměl Liebig svou filantropii směřovat i k dělníkům? A hle, otázka pro filosofy, v praxi pro politiky, protože žádný fyzikální zákon rovnováhy nespočítá rovnováhu mezi potřebami zaměstnance a postiženého zemětřesením, a navrch majitele peněz k tomu.

Ekonomická základna marxistické filosofie

Spojení ekonomiky a filosofie se našlo mj. v marxismu. Podle Marxe je ekonomika základem, resp. základnou všeho. Nad touto základnou pak živoří kulturní a jiné nadstavby, jejichž účelem je udržet základnu funkční. Marx ty činitele nadstaveb nazývá takovým nepěkným názvem “neproduktivní třídy”, protože neprodukují přímo kapitál. Sem náleží zdravotníci, kteří udržují při chodu ty lidské stroje, které už kapitál produkují, sem patří učitelé, kteří lidi připravují na práci, patří sem právníci, pak kněží nebo novináři, kteří lidem vysvětlí, proč je daný systém, ze kterého těží vládnoucí třída, správný.

Typický konzervativní historik tak podá slavné dějiny dynastie svého státu a odvodí její legitimitu od Boha. A když to použijeme proti marxismu, tak klasický marxistický historik vidí v dějinách železnou logiku, která vede k vítězství komunismu. Všechny humanitní vědy jsou tu proto, aby nějak sloužily ekonomice.

A co když ne?

Zkusme ten pohled otočit - ekonomiku vystavěl člověk, je jí nadřazený. Proč by tu měl být on pro ní? Dá se to vyjádřit mottem, že peníze mají sloužit člověku; jakmile začne člověk sloužit penězům, začíná problém. Upřednostnit peníze na úkor jiných lidí zavání antisociálními počiny.

Existují lidé, pro které jsou fyzické potřeby základem k přežití, aby se pak mohli věnovat něčemu bližšímu. Takový kompromisní pohled podává Maslowova pyramida potřeb, která má také základnu a nadstavby. Základní potřeby při základně pyramidy jsou opět ty spjaté s přežitím, nad ní je potřeba bezpečí a úplně nahoře hodnoty duchovní. Vztahy mezi nimi ale nejsou statické. Jedná se o to, že když po naplnění základních potřeb nastupuje automaticky potřeba vyšší až po tu nejvyšší. Význam té které složky si každý člověk určuje sám.

Zvláštní kapitolu tvoří vzpomínky lidí zavřených v různých lágrech. Adolf Bečvář seděl jako politický vězeň v 50. letech v Leopoldově, kde chodil na přednášky vedenými dalšími politickými vězni. protože - kontrolní otázka - když sedíte nejhorším lágru komunistického Československa, kde si vaši spoluvězni přehryžou tepny, aby to skončili, budete dělat co? Začnete se učit latinsky… Bečvář zápisky z lekcí latiny (a z filosofie) sepisoval, uschoval ve zdi věznice a po Listopadu 1989 vyzvedl a vydal.³

Emil Filla byl známý český umělec a jako takový použil umělecké metody jako varování před nástupem nacismu. Za války proto skončil v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Zde sepsal knihu s názvem “O svobodě”; nikoli O jídle, nýbrž O svobodě.⁴ To dílo je psáno jako by v horečce, citově: „Toto není kniha. Není to také deník. Psal jsem to v Buchenwaldě, abych nezahynul.” Filla přežil, přežil i Bečvář. Možná že mu logické myšlení nutné při studiu latiny a filosofie nedovolilo nechat si celé myšlení rozpadnout a vzdát se.

Během rozpadu Jugoslávie oblehli Srbové Sarajevo a pálili po všem živém. V té zoufalé situaci boje dostal důstojník jednotek OSN ideu uspořádat koncert. Nápad to byl šílený, ale zrealizoval ho Bruce Dickinson se svojí sólovou kapelou, do té doby zpěvák heavy metalové legendy Iron Maiden. Koncert proběhl úspěšně a účastníci to komentovali slovy, že po téhle akci začali věřit, že válku přežijí.⁵ Vysvětlit tenhle myšlenkový obrat vědy přírodní asi nedokáží.

Čísla, čísla, čísla

Rákosník píše, že humanitní vědy vystupují jako kontrolor věd přírodních, dodávají nějaký lidský, etický rozměr. Taková matematika sama o sobě etiku nemá. V nacistickém Německu se tak žáci učili příklady, kde byly uvedeny finanční náklady živobytí člověka nějak vážně postiženého. A úloha zněla, kolik peněz ušetří Německo každý den, když nechá usmrtit ten a ten počet takových lidí? Takhle to mimochodem asi může vypadat, když člověk začne sloužit penězům.

Další riziko matematiky, resp. spíš čísel nebo statistiky, spočívá v zásahu do lidské identity. Vězni v nacistickém koncentráku měli vytetovaná čísla, každý svoje. Protože nechat zabít pana Müllera je něco jiného než vyškrtnout ze statistiky jeho číslo. Když se při připomenutích holocaustu čtou jména obětí, zaznívá v tom mj. navrácení jejich lidskosti.

Něco podobného popisuje Timothy Snyder, který se zabývá dějinami “krvavých zemí”, tedy východní Evropou mezi nacismem a komunismem. Podle Snydera je už celkem jedno, jestli historik při počítání obětí totality dojde k číslu deseti nebo dvaceti milionů. Čtenář si to stejně už nedokáže představit. Důležitější je napsat příběh oběti a její jméno - tak cituje z dopisu jedné dívky, kde nepíše ani tak o obavě ze smrti, ale z toho, že se bojí, že ji pohřbí zaživa, protože o takové praxi se povídá.

Historie spadá do humanistických věd a jejím smyslem může být právě zachycení lidských příběhů - těch hrozných, ale i příběhů velkých osobností nebo příběhů naprosto běžných a každodenních, kde se může poznat i běžný člověk. Slovo “historie” souvisí s anglickým “history” - příběh, nebo českým “historka”. Centrem historky je zase člověk, nikoli číslo - pokud je dějepis veden jako výčet čísel v podobě dat bitev s počty padlých na obou stranách, pak to není tak úplně historie.

Zůstat člověkem

Kulturní antropolog Ivo T. Budil si všiml jedné věci u vědců 19. století. Antropologové, kteří zkoumají lidské kosti, hledali mezi různými lidskými skupinami rozdíly. Jazykovědci hledali původní pra-indoevropský jazyk, tedy něco, co lidi spojuje. Může to být náhoda, ale dá se to zobecnit. Přírodní vědy umějí rozebrat člověka fyzicky, chemicky i biologicky, umějí ho zaškatulkovat. Humanitní vědy umějí člověka složit, spojit jeho fyzické s duševním, a takového člověka začlenit ještě do okolí. Tak, aby člověk zůstal člověkem.