Francie prvních Kapetovců - Filip I a Ludvík VI.

Petr Mareš
Světové dějiny
Když byl roku 1059 pomazán na krále, bylo mu pouhých sedm let. Je tak jasné, že malý Filip I. zpočátku nemohl vládnout sám. Regentem byl určen flanderský hrabě Balduin V., kterého do role regenta situoval patrně již Jindřich I.

Předchozí díl: Francie prvních Kapetovců II. - Robert II. a Jindřich I.

Na listinách byl ovšem samozřejmě podepsán Filip I. a do roku 1075 také jeho matka Anna, které si mladý král velmi vážil. Anna se po manželově smrti odebrala do kláštera, následně se ale znovu – proti synově vůli – oženila. Jejím druhým manželem se stal hrabě Rudolf z Valois.1 Balduin se tohoto sňatku obával a podařilo se mu dosáhnout Rudolfovy exkomunikace. Královna vdova tehdy pozbyla své moci.

V roce 1066 zemřel anglický král Eduard Vyznavač.2 Nezanechal po sobě mužského potomka, což vyvolávalo otázku, kdo se po mrtvém králi chopí vlády. Bylo mnoho potenciálních zájemců, například normandský vévoda Vilém II., dánský král Sven II. Estridsen nebo norský král Harald III. Krutý.3 Anglického trůnu se ale i přes předchozí záruky, které dal Vilémovi II., chopil zdejší šlechtic Harold Godwinson.4

Harald III., právem považovaný za jednoho z posledních velkých Seveřanů, se po Vyznavačově smrti vylodil v Northumbrii.5 Ať už byla dosavadní kariéra velkého vikinga sebezářnější, střetnutí s Haroldem Godwinsonem u Stramford bridge nepřežil. Celé jeho vojsko bylo zmasakrováno. Bohužel pro Harolda tím jeho pozice nebyla upevněna: v době, kdy bojoval s Nory na severu, se na něj od Normandie řítily lodě normandského vévody.

Harold musel s vojskem pochodovat na druhou stranu země. Ve dvanácti dnech jeho muži zdolali padesát dva mil, načež se utkali s vojskem normandského vévody. Ač byli unaveni dlouhým pochodem, v bitvě u Hastings 14. října 1066 dlouho úspěšně čelili normanským jezdcům.

Nakonec se však jízdě podařilo anglosaskou štítovou hradbu rozdělit předstíraným útokem a tak zbavit Angličany jejich výhody. Následoval tvrdý boj, v němž byl zabit i král Harold Godwinson. Na Boží hod vánoční 1066 pak Vilém již jako Vilém Dobyvatel usedl na anglický trůn.6

Tak došlo k zásadnímu obratu ve vztazích mezi Francií a Anglií. Dosud nebyly tyto vztahy nijak důležité, nicméně když se jeden z nejmocnějších feudálů ve Francii zmocnil Anglie, situace se zásadně změnila.

Vilémovo dobytí Anglie mělo nedozírné následky. Vévoda a nyní již i král Anglie zaváděl na dobytém území nové pořádky.7 Vilém plnil své závazky vůči bretaňským, vlámským a normanským rytířům, kteří si mezi sebe dělili půdu na dobytém území. Do čela anglické církve (tedy na pozici arcibiskupa z Canterbury) se dostal někdejší převor z Bec Lanfranc, který přizpůsoboval novým poměrům církev. V každém případě byla Anglie pod silným kulturním i mocenským vlivem Francouzů, kteří nahradili dlouhé spojení anglosaského království se Skandinávií.

Rok po této zásadní události se Filip stává plnoletým a chápe se moci sám za sebe. Proti normandskému vévodovi Vilémovi nemohl nijak zasáhnout, ač byl jeho aktivitami poměrně zásadně ohrožován. Podařilo se mu ale alespoň mocensky zasáhnout v Anjou, kde roku 1060 zemřel Godefrid Martell a vypukl boj mezi jeho nástupci Godefridem Bradatým a Fulkem. Rok po svém reálném převzetí moci Filip zasáhl ve prospěch Fulka a podařilo se mu tak rozšířit královskou doménu v oblasti mezi Paříží, Orleánsem a Sensem.

Filip I. malba Gillota Saint-Evre, 1837, zdroj: Images d’art

Neúspěchem naopak skončil počátkem sedmdesátých let zásah ve Flandrech, kde po smrti Balduina VI. propukly spory o následnictví. Filip musel roku 1071 uznat Roberta Fríského, proti němuž se původně vymezoval. Přesto však obdržel klášter Corbie, čímž rozšířil královskou doménu na severu. Naštěstí se nový flanderský hrabě Robert také obával Viléma Dobyvatele, což oba muže spojilo. Filip se tak oženil s Robertovou nevlastní dcerou Berthou Holandskou.

S Filipovou vládou jsou spojeny první náznaky sebevědomého vzrůstu královské moci, tedy spíše zastavení absolutního úpadku z let minulých. Sám však ještě neměl ani vzdáleně nejlepší vyhlídky a na reálné upevnění moci si Francie počkala ještě na dobu vlády Filipova stejnojmenného pravnuka Filipa II. Augusta.

Když roku 1056 náhle zemřel římský císař Jindřich III., nastoupila slabá regentská vláda za Jindřichova stejnojmenného syna, během níž došlo k oslabení pozic římského panovníka a následně v rámci reformních snah v církvi i k bojům o investituru.8 To bylo posíleno působením sebevědomého papeže Řehoře VII., který nastoupil roku 1075.

Nejznámější vývoj probíhal v Říši, nicméně zde přiblížíme reakci v západní Evropě. Vilém Dobyvatel za zálivem Řehořovy snahy zasahovat do investitury neuznával a držel se při ideje „vlastní církve". Filipovi hrál do karet fakt, že papež trávil čas v otevřeně vyhroceném konfliktu s Jindřichem, takže se nemohl do francouzského krále nijak víc opřít.9 Konflikt mezi Řehořem VII. a Filipem se nikdy nedostal do rovin, kterými se papež oháněl, jako by mohla být exkomunikace.10

Vztahy s Vilémem Dobyvatelem se neměly zlepšovat. Anglický král se pokusil posílit svou moc v Normandii i ve Francii, což se Filipovi samozřejmě nezamlouvalo. Jeho další snahy se soustředily směrem k rozvrácení normanské vládnoucí dynastie. Filip ve svém realismu věděl, že si nemůže dovolit otevřený střet s Vilémem, ale mohl proti otci ponoukat nejstaršího syna Roberta.11

Robertovi sice bylo přislíbeno dědictví v podobě normanského vévodství, ale Robert jej chtěl získat ještě za otcova života. Jeho žádosti nebylo vyhověno a Robert se proti otci otevřeně vzbouřil. Podporu přitom nalezl u francouzského krále, který měl zájem na rozdělení Vilémova panství. Filipova taktika nesla své plody a již roku 1079 dokázal Robert, opevněný na Filipem věnovaném hradě Gerberoy u Beauvais, zatlačit vojska svého otce zpět.

V roce 1087 vpadl Vilém s vojskem do Vexinu. Tažení, při němž došlo k výrazné likvidaci okolí, nakonec ukončilo Vilémovo zranění, kterému anglický král podlehl. Došlo k Filipem vytouženému rozdělení normanských držav: Normandii obdržel Vilémův syn Robert II. a Anglii Vilém II. Rufus. Nejmladší Vilémův syn Jindřich byl odškodněn penězi.12 Paradoxně to měl být právě tento „bezzemek", kdo se v budoucnu projevil jako nejschopnější s Dobyvatelových synů.

Ještě předtím se římskému králi Jindřichovi podařilo konečně zpacifikovat Řehoře VII. a roku 1084 vstoupil do Říma, aby se zde nechal slavnostně korunovat na císaře. Již roku 1088 ovšem opět seděl na svatém stolci zastánce silné církve, papež Urban II. Ten se zpočátku snažil s francouzským králem držet přátelské vztahy. V devadesátých letech se však situace opět vyostřila. První problém souvisel s Filipovým rodinným životem. Roku 1092 totiž zapudil svou první ženu Berthu Holandskou, matku následníka trůnu Ludvíka.

Ludvík se narodil kolem roku 1081 v Paříži jako vytoužený syn Filipa I. a Berthy Holandské. Jeho dětství bylo dozajista značně poznamenáno vypuzením jeho matky Filipem I. Filip I. Berthu údajně zapudil kvůli její tloušťce. Na její místo se dostala Bertrada z Montfortu, kterou musel Filip dokonce unést, neboť již byla manželkou Fulka V. z Anjou. Papeže Urbana II. Filipovo chování natolik rozlítilo, že jej dokonce exkomunikoval.13

A nerozhněval si jen papeže, ale i flanderského hraběte Roberta Fríského. Sňatek s Berthou byl uzavřen v rámci vzájemného spojenectví a Robert se poté přiklonil na stranu anglického krále Viléma II. Rufuse.

Bertrada měla mít na krále velký vliv. Asi se není čemu divit: Filip byl údajně chtivý rozkoší, takže byl zřejmě svodům údajně krásné Bertrady náchylný. Ta se pokoušela zajistit francouzský trůn svým synům – a Ludvíka odstrčila do ústraní. Její snahy o likvidaci konkurence v podobě Ludvíka pak zašla do dramatických rozměrů: od falsifikace dokumentů až po pokus o otravu následníka trůnu. Nechybělo málo a Ludvík pokus o otravu nevlastní matkou nepřežil. Alespoň tak tedy celou situaci vystihl německý historik Dietrich Lohrmann. I když byl Filip údajně pod naprostým Bertadiným vlivem, Filip nakonec (patrně k jejímu velikému zklamání) uznal svého syna z prvního manželství Ludvíka za právoplatného následníka trůnu. Od roku 1100 byl Ludvík skutečným panovníkem, který vládl za stárnoucího otce. Vstřícně vystupoval dokonce i vůči své maceše.

Nyní ale zpátky k dalším událostem devadesátých let. Roku 1095 vyhlásil papež Urban II. první křížovou výpravu do Svaté země. Té se zúčastnila podstatná část francouzské šlechty,14 včetně normandského vévody Roberta II. Robert byl ovšem stíhán finančními problémy, a tak byl nucen zastavit své vévodství bratru Vilémovi. První křížová výprava začala roku 1096 a roku 1099 se podařilo dobýt Jeruzalém.15

Filip I. a papež Paschal II. (1099-1118). Velké kroniky francouzské, 1455-1460, Paris, BnF, département des Manuscrits, Ms. Français 12813, fol. 87r.

Pak odtáhl do Svaté země. Mezitím ale Vilém II. Rufus roku 1100 zemřel na lovu a k moci se dostal nejmladší syn Viléma Dobyvatele Jindřich I. Beauclerc. S ním nastoupila k moci silná panovnická persona, která mohla zásadně zvrátit běh událostí ve prospěch Anglie.16

Na sklonku svého života pak Filip jen sledoval, jak se závěry z roku 1087, které vyhlížely pro Kapetovce příznivě, mění v nepřízeň Kapetovců, když Jindřich roku 1106 poráží navrátivšího se Roberta II. a sjednocuje pod svou vládu Normandii a Anglii. Tou dobou však již šest let zemi reálně řídil Filipův syn Ludvík.

Když král roku 1108 skonal, převzal Ludvík VI. vládu i oficiálně. Filip, ač mnohdy právem kritizován za mnohé osobní nedostatky, byl panovníkem, který dokázal zvrátit nepříznivý vývoj situace francouzské koruny k lepšímu. Rozšířením královské domény posílil panovnickou moc a vzniklo tak východisko pro jeho nástupce, kteří mohli začít pracovat na finálním posílení francouzského království.

Ludvík VI.

Ludvíkova korunovace neproběhla v souladu se zvyklostmi. Byl korunován v Orleánsu, korunu mu na hlavu nenasadil remešský arcibiskup a nedošlo ani na tradiční holdování velmožů. Ti se po smrti Filipa I. spíše bouřili: králi měli vypovědět poslušnost vévoda normandský, burgundský i akvitánský. Nadto měl dělat problémy i nevlastní bratr Filip – syn Bertrady. Ludvík byl ale rázným vládcem a podle toho také zakročil: Filipem získané Mantes vzal útokem a nevlastní bratr musel prchnout.

Korunovace Ludvíka VI. v Orleánu. Před příkopem anglický Jindřich I. Velké kroniky francouzské, 1455-1460, Paris, BnF, département des Manuscrits, Français 6465, fol. 183 (Livre de Louis VI le Gros)

Král se rozhodl pro upevnění královské moci, v čemž patrně následoval politiku svého otce. Odstředivou sílu proti růstu královské moci představovali feudálové, s nimž Ludvík zápolil. Zajímavá je jeho pacifikace Thomase de Marleho, loupeživého šlechtice, který se měl dle Guiberta de Nogentu dokonce podílet na systematické tyranii vůči rolníkům. Ludvík s ním dlouhodobě zápolil, až jej nakonec roku 1118 definitivně porazil a strhl jeho hrad.17

Marle byl ale jen malým šlechticem. V konfliktu s většími feudály na tom byl Ludvík o poznání komplikovaněji. Snahy o ovládnutí Normandie selhaly, stejně tak jako výboj do Flander. V obou případech své pozice silně hájil anglický král Jindřich I., který například ve Flandrech svrhl Ludvíkem jmenovaného Viléma Clita – mimochodem svého synovce. Novým flanderským hrabětem se stal Dětřich Alsaský a Ludvík přes Vilémovo naléhání musel jeho volbu potvrdit. Úspěch pak ale Ludvík zaznamenal při tažení do Auvergene. Církevní oporu královy politiky představoval biskup Ivo ze Charters nebo opat Suger.18 Ten byl královým vrstevníkem a panovníkovi věnoval životopisné dílo.

Ludvíkův rodinný život byl dosti neortodoxní: král nejspíš dlouhý čas trávil v nemanželském svazku s dcerou Rainalda z Breuilletu. Proti rodinnému životu mladého Kapetovce se vymezoval biskup Ivo ze Charters.19 Ve spojení s flanderskou hraběnkou zařídili roku 1115 sňatek Ludvíka VI. s Adelaidou z Maurienne. Ta dala Kapetovcům nejednoho dědice. Již roku 1116 se narodil následník trůny Filip.

Adelaida byla navíc neteří pozdějšího papeže Kalixta II. Ten se vyznamenal roku 1122, kdy na prvním lateránském koncilu v podstatě ukončil boje o investituru. Tehdy předložil privilegia wormského konkordátu a získal pro ně schválení od účastníků koncilu. Díky tomu Adelaida vystupovala nejen jako matka mnoha dětí, ale také jako prostředník mezi Francií a Římem.

Tak se také dostala do konfliktu s mocným Štěpánem z Garlande. Mladý aristokrat zvolil duchovní dráhu, roku 1103 se pak stal královým kancléřem, od roku 1120 získal prestižní titul senešála. Konflikt mezi Adelaidou a Štěpánem měla rozžehnout náklonost francouzské královny k reformnímu hnutí v církvi.

K reformním hnutím měl blízko i významný duchovní svatý Bernard z Clairvaux. Ten usiloval o reformu diecézního kléru a laiků.20 Bernard byl tak vůči Štěpánovi vysazený a měl kritizovat opata Sugera ze St. Denis za jeho smířlivý postoj vůči kancléři.

Štěpánova hvězda však nakonec spadla ve druhé polovině dvacátých let, kdy namyšlený a sebejistý klerik plánoval vytvořit ze senešalátu dědičný titul pro svou rodinu či rodinu Amalricha z Montfortu, s níž byl příbuzensky spjat. Tehdy se ocitl u krále v nemilosti.

Štěpán se ale nehodlal vzdát bez boje: na své straně měl Amalricha z Montfortu, navíc se k nim přidal falckrabě Theobald, a dokonce i anglický král Jindřich I. Boje byly pro korunu příliš vyčerpávající, a tak došlo roku 1132 ke smíru. Štěpán se sice znovu stal kancléřem, nicméně finanční prostředky utopil v bojích a reálnou politickou moc již nikdy nevydobyl.

Zásadním bodem k prosazení panovnické moci bylo prosazení vazalských vztahů, které znamenalo větší povinnosti šlechty vůči králi. V dalším úsilí o konsolidaci francouzského království musel Ludvík VI. čelit anglickému králi.21 Jindřich I. byl ovšem náročný soupeř. Svou pozici si neváhal pojistit mezinárodními konexemi přes sňatkovou politiku – jeho dcera Matylda si proto vzala za muže sálského císaře Jindřicha V.22

V bojích s Angličany nedosahovali Francouzi žádných úspěchů. Roku 1120 ovšem Jindřicha I. postihla tragédie, když při překonávání kanálu La Manche došlo k potopení Bílé lodi, na níž nalezl svou smrt Jindřichův jediný syn Vilém. Přesto se Ludvík rozhodl, že roku 1123 přijme hold za Normandii od syna svrženého normandského vévody Roberta II. Viléma Aethlinga Podporoval tak pokus o odříznutí Jindřicha od Normandie.

To vyvolalo reakci v Říši, neboť Jindřich I. byl císařovým tchánem. Jindřich V. tak vytáhl s vojskem proti králi Francie. Ludvík VI. měl za dobu svého panování nejeden klíčový moment, nicméně asi nejvíce ohromující úspěch se odehrál roku 1124 právě v souvislosti s aktivitami římského císaře. Když se totiž schylovalo ke střetu Jindřicha V. a jeho anglického tchána s Ludvíkem, sešli se francouzští feudálové u hrobu svatého Diviše,23 aby se za svého krále postavili. Když se Jindřich V. dozvěděl o silném vojsku, které Ludvík VI. nashromáždil u Remeše, raději plány na invazi stáhl.

V roce 1125 zemřel císař Jindřich V. a Matylda24 si následně roku 1127 vzala hraběte Geoffroye z Anjou. Ambiciózní šlechtic představoval problém, neboť po smrti syna Viléma určil anglický král Jindřich I. za svou následnici Matyldu. To by znamenalo, že by velké panství Jindřicha I. připadlo do rukou již tak sílícímu hraběti z Anjou.

V dubnu roku 1129 byl v Remeši na spolukrále korunován Ludvíkův prvorozený syn Filip. Bohužel však mladého Kapetovce stála život jízda na koni: v roce 1131 nešťastný mladík zahynul po pádu z koně v Paříži. Na návrh opata Sugera byl na francouzského krále korunován Ludvík, který byl na krále pomazán samotným papežem Inocencem II.25

Než se přesuneme k dalším událostem je na místě podotknout, že Ludvík trpěl celý život poměrně špatným zdravotním stavem. Král byl poměrně při těle, od čehož se vyvinul přídomek „tlustý", nicméně při své poživačnosti – snad zděděné po otci – s tím nic moc nedělal a nadále si užíval plnými doušky. Ve třicátých letech jej však jeho zdravotní stav dohnal. Krále často trápily průjmy a na podzim roku 1135 již předal moc stejnojmennému synovi a očekával vlastní smrt. Nakonec to ovšem neměl být Ludvík, koho toho roku zastihla zubatá…

Deset let po Jindřichovi V. totiž zemřel i anglický král a otázka dědictví tak byla naplno obnovena. Dle vůle Jindřicha I. by měla jeho místo obsadit Matylda, které se zatím narodil syn Jindřich Plantagenet. Ozvali se však i jiní potomci Viléma Dobyvatele, například hrabě z Boulonge Štěpán III. z Blois, který byl přes matku Adélu také příbuzným (zeť) Viléma Dobyvatele.

Ludvík VI., kterému se již přilepšilo, se v nastalém boji postavil za Štěpána z Blois, kterému dal Normandii v léno. Svou aktivitou u papežské kurie pak dokonce docílil toho, že Štěpána jako anglického krále uznal i papež Inocenc II. Boje tím ovšem neskončily, pokračovaly až do padesátých let, kdy hrabata z Anjou definitivně dosáhli svého cíle.

Dlužno ovšem podotknout, že ani podpora Štěpána z Blois nebyla nejšťastnější, neboť i ten se jakožto syn Theobalda II. z Champagne řadil k soupeřům Kapetovců.

Na samém sklonku života přijal Ludvík VI. poselstvo z Akvitánie. I tam došlo k vymření rodu po meči, konkrétně Vilém X. Své dcery svěřil do péče lennímu pánovi, tedy francouzskému králi, který současně s tím obdržel i možnost rozhodnout o sňatku Vilémových dcer. Důvodem pro tento krok byla Vilémova pouť na Iberský poloostrov, kterou ovšem akvitánský vévoda již nepřežil.

Schopný politik si uvědomoval posílení, jaké by Akvitánie pro korunu znamenala. Velká země by například umožnila eliminovat vzrůstající nebezpečí ze strany anglických králů a hrabat z Anjou. Král tak provdal svou dceru za následníka trůnu Ludvíka a získal velkou Akvitánii do své sféry vlivu.

Bohužel jej však záhy opět postihly nesnesitelné průjmy, jimž schopný panovník nakonec v létě 1137 podlehl.

Ludvík VII.

Mohlo by být příhodné otevřít zmínky o Ludvíku VI. jeho vlastním výrokem, který vystihoval stav kapetovské Francie ve 12. století. Jde o slova, která vyřkl směrem k velšskému duchovnímu Walteru Mapovi:

„Byzantský císař a sicilský král se mohou chlubit svým zlatem a hedvábím, avšak nemají muže, kteří by svedli něco víc, než jen mluvit, nejsou s to válčit. Římský císař, nebo, jak se říká císař Němců, má muže schopné v boji a válečné koně, avšak řádné zlato, hedvábí nebo jiné bohatství… Zato vašemu králi, králi Anglie, neschází nic, vlastní muže, koně, zlato, hedvábí, šperky, ovoce a divokou zvěř. My ve Francii nemáme nic kromě chleba, vína a radosti."26

I když jeho sňatek s Eleonorou dočasně znamenal pro Francii posílení, nakonec se ukázalo, že šlo o planou naději: po katastrofální druhé křížové výpravě došlo k odloučení obou manželů a následně ke sňatku mezi Eleonorou a čekatelem na anglický trůn Jindřichem z Anjou.

Tato kapitola francouzských dějin však již do rámce prvních Kapetovců nespadá. Obecně jsou za první Kapetovce považováni vlastně jen Hugo Kapet, Robert II., Jindřich I. a Filip I. Ve stručnosti se dá říci, že Ludvík VII. proces upevňování pozic francouzského monarchy spíše zdržel, byl to však jeho syn Filip II. August, kdo upevnil francouzské pozice a v bojích s Plantagenety získal příležitost pro své království. To je však již jiný příběh.

Prameny a použitá literatura

Prameny a redakce pramenů

GLABER, Rodulfus. Dějiny světa v čase milénia. Praha: Argo, 2013, 5 - 22. ISBN 978-80-257-0997-1.

MARSIPOLITANUS, Thietmarus. Kronika. Přeložil Bořek NEŠKUDLA, přeložil Jakub ŽYTEK. Praha: Argo, 2008. Memoria medii aevi. ISBN 978-80-257-0088-4.

Staré francouzské kroniky. Redaktor Václav ČERNÝ. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1962. Živá díla minulosti (Státní nakladatelství krásné literatury a umění).

Odborná literatura a studie

ADÁMKOVÁ, Iva. Rodulfus Glaber - Dějiny na přelomu věků. GLABER, Rodulfus. Dějiny světa v čase milénia. Praha: Argo, 2013, 5 - 22. ISBN 978-80-257-0997-1.

AUMANN, Jordan. Křesťanská spiritualita v katolické tradici. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-7184-928-6.

BROOKE, Christopher. Evropa středověku v letech 962-1154. Praha: Vyšehrad, 2006. Dějiny Evropy (Vyšehrad). ISBN 80-7021-831-2.

DAVIES, Norman. Ostrovy: dějiny. Přeložil Petruška ŠUSTROVÁ. Praha: BB art, 2003. ISBN 80-7341-090-7.

DRŠKA, Václav a Dana PICKOVÁ. Dějiny středověké Evropy. Praha: Aleš Skřivan ml., 2004. ISBN 80-86493-11-3.

FLORI, Jean. Eleonora Akvitánská: vzpurná královna. Praha: Argo, 2014. Ecce homo. ISBN 978-80-257-1317-4.

HROCHOVÁ, Věra, ed. Úvod do problematiky raného feudalismu II.: 7. – 11. století. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985.

KARAMZIN, Nikolaj Michajlovič a Vladimír SVATOŇ. Obrazy z dějin Říše ruské. Přeložil Věra JUNGMANNOVÁ. Praha: Odeon, 1984. Živá díla minulosti (Odeon).

KOŠNAR, Lubomír. Severní Evropa v raném středověku a vikinská expanze. Vydání I. Praha: KAROLINUM, 1993.

KUDRNA, Jaroslav. Materiály ke středověkým dějinám: Francie, Španělsko a anglosaská Anglie. 2., přeprac. vyd. (1. vyd. v SPN). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1984.

MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha: Vyšehrad, 2008. Dějiny Evropy (Vyšehrad). ISBN 978-80-7021-927-0.

SCHNEIDMÜLLER, Bernd, Joachim EHLERS a Heribert MÜLLER. Francouzští králové v období středověku: od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. Ecce homo. ISBN 80-7203-465-0.

SUCHÁNEK, Drahomír a Václav DRŠKA. Církevní dějiny. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-3719-5.

TÉRA, Michal. Kyjevská Rus: dějiny, kultura, společnost. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2019. Russia Altera. ISBN 978-80-7465-413-8.

TŘEŠTÍK, Dušan. “Rex perpertuus” a sv. Václav. TŘEŠTÍK, Dušan. Kosmova kronika: Studie k počátkům českého dějepisectví a politického myšlení. I. vydání. Praha: Academia, 1968, 215 - 231.

Úvod do dějin a kultury německy mluvících zemí. Praha: Karolinum, 1994. ISBN 80-7066-897-0.

  1.  Rudolf z Valois kvůli Anně zapudil svou legitimní ženu. Celá záležitost byla předložena papeži. ↩︎

  2.  Již brzy po jeho smrti se objevovaly snahy o kanonizaci Eduarda Vyznavače. Na oficiální kanonizaci se ovšem muselo čekat až do roku 1161, kdy byl v Anglii u moci energický a schopný král Jindřich II. Plantagenet. ↩︎

  3.  Mezi Haraldem III. a Svenem II. přitom zuřil nepřátelský vztah. Sven II. musel čelit ničivým útokům norského krále, nakonec situaci ustál. ↩︎

  4.  V minulých letech jednou Harold Godwinson ztroskotal u normanských břehů a při té příležitosti měl Vilémovi II. zaručit, že bude hájit jeho nároky na anglický trůn. ↩︎

  5.  Harald III. za sebou měl dlouhou válečnickou i cestovatelskou historii. Dlouhé roky sloužil v proslulé varjažské družině byzantského císaře, během svého pobytu v Byzanci měl holýma rukama roztrhat lva, za ženu si vzal dceru kyjevského knížete Jaroslava Moudrého. ↩︎

  6.  Vilém se zpočátku soustředil na stavbu pevných hradů (např. londýnského Toweru), posléze zahájil pacifikaci anglických území za účelem konsolidace poměrů. Jen severní část země, Northumbrii, se mu nepodařilo dobýt. ↩︎

  7.  Původně ovšem chtěl nechat staroanglický systém nedotčený, čímž by navázal na politiku Rollových Normanů, kteří přebírali francouzskou kulturu. O tom vypovídá i fakt, že Vilém vyhlásil, že se v zemi bude žít dle zákonů krále Eduarda, a ještě dva roky po invazi vybíral daně po starém způsobu. Četná povstání jej však donutila změnit názor. ↩︎

  8.  Římští císaři opírali svou moc o soustavu biskupství a opatství, jejichž představené jmenovali a ti jim na oplátku poskytli přísahu věrnosti a posiloval tak říšské správy.  ↩︎

  9.  Vyhrocené vztahy mezi papežem a francouzským králem vykrystalizovaly kolem jmenování biskupa Landericha. Král jeho jmenování zpočátku odmítal, ale po papežském zásahu své postoje zmírnil. Obecně nebyl ve vztahu k církvi tolik konfliktní, jako Jindřich IV. ↩︎

  10.  Filip I. i tak figuruje v papežských listinách jako nepřítel boha apod. ↩︎

  11.  Podobnou taktiku později využívali Filipovi nástupci proti Plantagenetům. ↩︎

  12.  Podobnou taktiku volil při rozdělování svého dědictví před lety dánský král Sven Vidlí vous, který přenechal staršímu synovi Dánsko a mladšímu Anglii. ↩︎

  13.  Přitom již bylo zmíněno, že se Urban pokoušel o vstřícný přístup vůči Filipovi. ↩︎

  14.  Francouzští šlechtici ostatně měli zkušenosti s výpravami proti Maurům na Iberský poloostrov. K jedné takové výpravě došlo roku 1064. ↩︎

  15.  Dlužno ovšem podotknout, že na chování křižáků na dobytých územích si stěžovali již středověcí kronikáři. ↩︎

  16.  Na rozdíl od Viléma byl Jindřich svolnější ve vztahu vůči církvi, nicméně i tak trvalo dlouhých šest let, než byl urovnán spor o investituru. Z jeho činů ve vnitřní politice jmenujme například podporu rozvoje obchodu a speciální privilegia, která udělil měšťanům města Londýna. ↩︎

  17.  V bojích s podobnými šlechtici měl Ludvík VI. podporu církve.  ↩︎

  18.  Opat Suger bývá mj. označován i za programového otce gotického slohu. Ten se projevuje v Sugerově přestavbě kostela v opatství St. Denis. ↩︎

  19.  Ivo ze Charters byl současně s tím jedním z církevních hodnostářů, kteří Ludvíkovi pomáhali obnovit ideologickou vážnost královské hodnosti. ↩︎

  20. Svatý Bernard byl jednou z nejzásadnějších osobností cisterciáckého řádu, někdy také nazývanou „druhý zakladatel cisterciáků" nebo „poslední z Otců". ↩︎

  21.  Paradoxem je, že Jindřich I. roku 1126 při konfliktu Ludvíka VI. s clermontským biskupem také poskytl hotovost, jakožto lenní vazal za Normandii. ↩︎

  22.  Jindřich V., který se spolu s Kalixtem II. zasloužil o urovnání sporů o investituru, byl posledním římským panovníkem z rodu Sálských. ↩︎

  23.  Opatství St. Denis, s nímž byl Ludvík spjat a odkud pocházel i opat Suger, významná postava francouzské politiky Ludvíka VI. a Ludvíka VII. ↩︎

  24.  Matylda byla ovšem i nadále titulována jako „císařovna". ↩︎

  25.  Ludvík VII. byl tou dobou žákem katedrální škola u Notre Dame v Paříži. Pomazání byli přítomni i hosté z této školy. I díky tomu se nám zachoval obraz Ludvíka VII. jako vzdělaného panovníka. ↩︎

  26.  MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha: Vyšehrad, 2008. Dějiny Evropy (Vyšehrad). ISBN 978-80-7021-927-0. Str. 238 – 239. ↩︎