Karel IV. Kapitola IV. S otcem po boku (1333-1346)
Na konci října 1333 vjel Karel do bran Prahy, která mu přichystala
přivítání hodné korunovaného krále. Nebylo se ostatně ani co divit,
neboť král Jan se v hlavním městě Českého království objevoval v
posledních letech jen sporadicky. Naposledy zde byl nakrátko v prosinci
- Dlouhé vzdálení panovníka pociťovali Pražané velmi těžce, a proto
využili vzácné chvíle, aby v Karlově okázalém uvítání projevili nejen
upřímnou radost nad návratem prince, v jehož žilách kolovala
přemyslovská krev, ale aby také vyslali symbolickou výčitku na Janovu
adresu. Ještě před vjezdem do Prahy se Karel na Zbraslavi poklonil
ostatkům své matky Elišky. Toto krásné lidské gesto nevyjadřovalo pouze
Karlovu touhu shledat se znovu s milovanou bytostí, ale také tichou
demonstraci směrem k české veřejnosti. Kralevic tím totiž veřejně
proklamoval, že se cítí být pokračovatelem přemyslovského rodu.
Po dojemném shledání s rodnou zemí byl však Karel konfrontován se
stavem království, který neodpovídal jeho představám o velikosti
panovnického majestátu, jež získal během pobytu ve Francii a Itálii.
Střet s hořkou realitou byl o to horší, že Karel narážel i na
pochopitelnou jazykovou a kulturní bariéru, kterou mu nemohl ulehčit
nikdo z příbuzných. Však o tom ve svém životopise později praví:
_„A
tak když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matku, ani
bratra, ani sestru, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně
zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a
rozuměli jako každý jiný Čech.“_ Karel dále pokračuje:
_„Toto
království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný
hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme
neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiní
měšťané. Pražský hrad byl zcela zpustošen, pobořen a zničen, neboť od
časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi.“_
Kralevic přicházel do země, kde byla na rozdíl od Francie královská moc
podlomena nejen politicky, ale především ekonomicky. Král Jan ve snaze
získat finanční prostředky neváhal zastavit nebo rozprodat královský
majetek a vzhledem k tomu, že v zemi trvaleji nepobýval, nepovažoval
ani za nutné, aby pečoval o obnovu starobylého sídla českých králů na
Pražském hradě. Země byla nicméně politicky konsolidovaná, neboť smír
krále se šlechtou měl rysy dlouhodobého kompromisu. Kromě toho se
velikost českého státu stále zvětšovala směrem na sever a severovýchod
do slezské a lužické oblasti. Král dokonce v roce 1325 nařídil mincovní
reformu, po které byly v zemi stabilním platidlem tzv.
florény
ze zlata, jež byly raženy podle italského vzoru. A proto ani ekonomická
oblast státu nebyla tak docela zanedbaná, jak by se mohlo na první
pohled zdát. Království však silně vnímalo nepřítomnost panovníka v
zemi. V Čechách a také na Moravě se totiž v posledních letech
nebezpečně rozbujela nejen drobná kriminalita, ale také bezpráví
některých pánů, kteří využívali nepřítomnosti krále k tomu, aby se
obohacovali na úkor královských nebo církevních statků. Šlechta navíc
nelibě nesla absenci krále v zemi a přála si obnovu skutečné vládnoucí
rodiny, jež by svou trvalou přítomností v zemi pozvedala nejen prestiž
země navenek, ale také úřadů spojených s královskou mocí. To byl i
Karlův záměr, a proto využil vzácné příležitosti, která se mu ve 30.
letech 14. století naskytla, aby ve spolupráci s domácí šlechtou
částečně restauroval královskou moc.
Vzhledem k specifičnosti vývoje českých zemí se ale ani Karlovi nikdy
nepodařilo v Čechách obnovit silnou moc panovníka, jak jí známe
například z časů posledních přemyslovských králů. Jako pragmatik si
Karel totiž uvědomoval, že nemůže bojovat proti mocenskému dualismu v
Čechách, kde se výkonná moc dělila mezi krále a šlechtu. Jeho vztah k
zemské nobilitě byl tak po většinu času prozíravý a státnický. Karel
proto nikdy nemusel svádět mocenské hrátky s českým panstvem, jaké
prožíval téměř každý český panovník vrcholného a pozdního středověku, a
v extrémní podobě je spatřujeme za vlády Karlova otce a také následníka
__Václav__a IV., jenž byl dokonce šlechtou dvakrát zajat.
Karel se v prvních týdnech a měsících po svém příjezdu usídlil v Praze.
Pravděpodobně v některém ze staroměstských paláců, který patřil jeho
matce. Později mu nejvyšší purkrabí pražský Hynek Berka z Dubé poskytl
k obývání purkrabský palác. Prakticky ihned si Karel zřídil vlastní
dvůr, i když ten musel být zpočátku velmi skromný. Zároveň se obklopil
českými pány, z nichž v jeho blízkosti spatřujeme především ty muže,
kteří jej doprovázeli i na cestě do vlasti. Kromě Rožmberků a pánů z
Lipé, tedy dvou nejvýznamnějších rodů tehdejších Čech, se Karel mohl
spolehnout i na zkušenosti a všestrannou pomoc vyšehradského probošta
Jana Volka, který byl nemanželským synem krále
__Václav__a II. Jednalo se
tedy o Karlova nevlastního prastrýce. Jan Volek byl zkušený diplomat,
který navíc zastával funkci českého kancléře. Karel si k němu postupně
vypěstoval silné pouto a od počátku mu projevoval plnou důvěru, když
jej pověřoval důležitými diplomatickými a později i státními úkony. V
roce 1334 získal zásluhou Karla tento přemyslovský levoboček olomoucké
biskupství, a i když se proto Jan Volek musel vzdát funkce kancléře,
zůstával svému nepříliš vzdálenému příbuznému i nadále nápomocen ve
věcech diplomacie. Za zajímavost stojí, že se nejednalo o jediného
přemyslovského levobočka, který více než symbolicky stál u Karlových
vladařských počátku. Kromě Jana Volka si Karel oblíbil také opavského a
od roku 1337 i ratibořského vévodu
Mikuláše II.,
který byl synem nelegitimního potomka krále Přemysla II. Otakara.
Mikuláš zastával na českém královském dvoře úřad komořího a patřil po
mnoho let ke Karlovým předním důvěrníkům. I v tomto tak Karel projevil
obdivuhodnou citlivost vůči českému prostředí, neboť se vyvaroval chyb
otce, a namísto cizinců se spoléhal výhradně na služby domácích
úřadníků a diplomatů. Vždyť koneckonců i jeho pozdější nejvýznamnější
rádce a také nejbližší osobní přítel arcibiskup Arnošt z Pardubic byl
rodem i původem Čech.
Je pozoruhodné, že Karel po svém příchodu do Čech postupně převzal chod
české dvorské kanceláře a dalších zemských úřadů, a to i přesto, že
neměl od otce žádné pověření. Muselo mu tak být zřejmé, že tím vstupuje
na velmi tenký led, kdy si mohl snadno a rychle vysloužit otcův hněv.
Král Jan tehdy pobýval v Lucembursku, kde na dálku sledoval synovo
počínání s obavami, ale na naléhání některých českých pánů přece jen
změnil své stanovisko, a tak v lednu 1334 udělil Karlovi titul
__moravského
markraběte__.1 Jednalo se o poměrně
neobvyklý krok, jelikož by se Karel v zemi více prosadil s titulem
mladšího krále, avšak Jan tak učinil záměrně. Jako stále energický a
statný třicátník se nechtěl smířit s postavením staršího krále, a navíc
kalkuloval s tím, že titul moravského markraběte Karla zaváže k větší
působnosti na Moravě, čímž by jej vzdálil od mocenského centra v Praze.
Karel však i nadále pobýval v Praze a nehodlal se stěhovat na Moravu.
Jako pokrevnímu potomku českých králů a budoucímu následníkovi trůnu
Karlovi nedělalo větší problém využít svého dynastického původu k tomu,
aby přesvědčil českou šlechtu o oboustranné výhodnosti všestranné
spolupráce. Lze dokonce předpokládat, že mu česká a patrně i moravská
zemská obec povolila obecnou berni, aby tak měl do začátku vlastní
finance. Prokazatelné jsou však pouze finanční půjčky pánů, městských
obcí a církevních institucí.
Získané finance Karel využil nejen k tomu, aby vykoupil ze zástavy
některé z klíčových královských hradů, jako například Křivoklát, Týřov
nebo Veveří, včetně královských měst typu Hradce Králové, Písku či
Kouřimi, ale pustil se také do velkorysé přestavby Pražského hradu, kam
se přestěhoval už na jaře 1334. Hrad měl být podle Karlových záměrů
přestavěn ve francouzském stylu, a to po vzoru sídla francouzských
panovníků. Úpravy se ale prozatím soustředily pouze na obnovu
královského paláce, protože Karel chtěl co nejdříve uvést svou manželku
Blanku do Prahy. Od roku 1330 totiž Blanka pobývala v Lucembursku, kde
čekala na další instrukce od svého manžela. Karel nechtěl Blanku
vystavovat nebezpečí, a proto jí nepozval do neklidné a nevyzpytatelné
Itálie. Nyní však byla situace jiná. Kralevic to totiž myslel s obnovou
královské rodiny vskutku vážně. Navíc se již blížil k věku, kdy bylo
žádoucí, aby začal plodit potomstvo. Blanka i s početným doprovodem
přijela do Prahy v létě 1334. Hlavní město království uvítalo budoucí
královnu vskutku velkolepě. Pravda, nákladnost Blančina dvora a
výstřední francouzská móda jejího fraucimoru sice způsobily, že
podstatná část dvorních dam musela Čechy záhy opustit, avšak krása,
laskavost a hlavně upřímná snaha rychle se naučit češtinu a místní
zvyky způsobily, že se Blanka stala později v Čechách velmi oblíbenou.
Půvabu své choti snadno podlehl i Karel, který k Blance choval silné
city. Plodem vzájemné náklonosti bylo již v květnu 1335 narození
prvního potomka, a to dcery, která dostala po Karlově lucemburské
babičce jméno
Markéta.
Svou první větší cestu Karel vykonal v prosinci 1333, kdy navštívil
severní hranice Českého království, jež tehdy tvořily Budyšín a Žitava.
Na více nezbyl čas. Až v roce 1334 se tak Karel důvěrněji seznamoval se
samotným královstvím. Hodně cestoval a navštěvoval důležité hrady i
města. V létě zavítal poprvé na Moravu. S přibývajícími měsíci, úměrně
s tím, jak si znovu osvojoval rodnou řeč a pronikal do mechanismu
správy státu, jeho aktivita i četnost cest narůstala. V létě 1335 se
však Karel musel vrátit do Prahy, neboť po více jak dvou letech přijel
z dalekých cest jeho otec. Bylo to vůbec poprvé, kdy se oba
Lucemburkové, nyní již de facto jako rovnocenní partneři, setkali na
české půdě. Karel sice ctil otcův seniorát, tedy plnou suverenitu nad
vládou v celém českém státě a lucemburskými državami, avšak nejevil
příliš ochotu se podřizovat ve vnitřních otázkách Českého království.
Otci hodlal ponechat plnou moc v zahraničně-politických otázkách, sám
však trval na tom, aby otázky spojené s faktickou správou v Čechách a
na Moravě spadaly výhradně do jeho pravomocí. Je tak zřejmé, že Karel
nesouhlasil s otcovým pojetím české vlády a hodlal jeho vliv na české
záležitosti do budoucna minimalizovat. Dokonce je pravděpodobné, že
otce zahrnul nejednou výčitkou za současný stav země.
S
Karlovými požadavky tvrdohlavý a stále energický Jan nemohl souhlasit.
Avšak zaskočen tím, jak rychle a snadno si Karel dokázal v zemi
vybudovat fungující státní aparát a jaké oblibě se v Čechách těší,
neodhodlal se prozatím zpochybnit faktické
__lucemburské
dvojvládí__, které v českém státě zavládlo počínaje podzimem
- Nyní totiž Jan potřeboval mít syna po svém boku, neboť Lucemburky
čekalo důležité jednání s vrcholnými představiteli středoevropských
států. V srpnu 1335 zprostředkoval uherský král Karel Robert v Trenčíně
setkání českého krále s Kazimírem III., který nastoupil na polský trůn
po smrti otce v roce 1333. Jednání, jež mělo ovlivnit středoevropské
dějiny na další staletí, se na Janovu žádost účastnil také Karel. Ten
zde byl polské a uherské straně poprvé oficiálně představen jako
budoucí český král. Jelikož byla jednání poměrně choulostivá - přece
jen se jednalo o uspořádání vztahů a hranic mezi Čechami, Polskem a
Uhrami - byla v listopadu přesunuta do Visegrádu.2
Tady se zrodil kompromis přijatelný pro všechny zúčastněné strany, jenž
představuje ve středoevropských dějinách středověku dokument mimořádné
závažnosti. Český král se zřekl náhradou za 20 tisíc kop českých grošů
titulu polského krále. Výměnou polský panovník uznal úplnou
svrchovanost Českého království nejen nad
Dolním Slezskem,
ale připouštěl i možnost české expanze do prostoru
__Horního
Slezska__, což se v dalších letech také stalo. Byl to počátek
vzniku skutečného soustátí budoucí Koruny české. Zároveň došlo k
definitivní konsolidaci středoevropského triumvirátu Čechy - Polsko -
Uhry, kde se mocenské ambice v následujících dvou staletích přelévaly
ze strany na stranu. Nyní vedoucí postavení ve střední Evropě nadlouho
převzaly Čechy.
Ještě během jednání ve Visegrádu však došlo k tvrdému rozkolu mezi
Karlem a Janem. Co bylo předmětem sporu, netušíme. Starší z Lucemburků
snad až moc často dopřával sluchu některým českým pánům, kteří v
Karlově pokusu o restauraci silné panovnické moci spatřovali vlastní
ohrožení. To Jana jen utvrdilo v názoru, že Karlovo postavení v Čechách
je příliš silné na to, aby ho mohl tolerovat a nechat bez povšimnutí.
Zřejmě se obával, aby nebyl odstrčen na vedlejší kolej. Pravděpodobně
především z tohoto důvodu Karlovi odebral titul moravského markraběte.
V pozadí sporu ale mohly být i záležitosti nejen politické doktríny,
kdy Jan vyznával přímočařejší postup i za cenu násilné konfrontace,
kdežto Karel oproti tomu razil cestu diplomacie, ale také osobního
rázu. Jan se totiž v této době rozhodl uzavřít nový sňatek, a to s
__Beatrix
Bourbonskou__, dcerou vlivného vévody Ludvíka Bourbonského.
Problémem však bylo, že se Jan rozhodl uzavřít předmanželskou smlouvu,
v níž stálo, že potomci z tohoto sňatku budou mít primární nárok na
vládu v Lucemburském hrabství. Z lucemburského dědictví tak vypadli jak
Karel, tak i jeho mladší bratr Jan Jindřich. To Karel mohl považovat
nejen za urážku, ale také riziko, že budoucí čeští panovníci ztratí
přímé spojení s vyspělým evropským západem.
V lednu 1336 proto Karel předešel dalšímu vyostření sporu s otcem tím,
že zamířil do Tyrol hájit zájmy svého bratra. Záměrně tak předešel
vítání nové české královny Beatrix, kterou Jan s velkou pompou uvedl
vzápětí do Prahy. Na rozdíl od Blanky, která si na české prostředí
postupně a úspěšně navykla, byla druhá Francouzka v Čechách krajně
neoblíbena pro své panovačné vystupování a malou snahu porozumět
zdejším tradicím i zvykům. Pražané navíc dávali veřejně najevo odpor k
Janově druhé manželce a za skutečnou královnu považovali Blanku. Král,
uražen tímto jednáním, proto vykázal Blanku z Prahy. Ta se tak musela
uchýlit na Moravu. Tímto krokem však ztratila Beatrix sympatie českého
obyvatelstva nadobro. Nepomohlo ani to, že jedinému potomkovi, který se
jí z manželství s Janem v únoru 1337 narodil, dala jméno
Václav,
aby si tak naklonila přízeň národa. To už ale i sám král pochopil, že
Beatrix v Čechách těžko kdy přijmou, a proto jí po korunovaci odvezl do
Lucemburska. Nová královna se do Čech již nikdy nevrátila. Je však
dojemné, a svědčí to i o Karlově mimořádném charakteru, že ke svému
nevlastnímu bratrovi nikdy nechoval žádnou zášť. Později jej dokonce
podporoval a pomohl mu dosáhnout vlády v Lucembursku. Přesně podle
otcova testamentu, se kterým původně nesouhlasil. ***
Kvůli napjatému vztahu s otcem Karel téměř celý rok 1336 strávil
nedobrovolně mimo Čechy. Nezahálel však, naopak! V dubnu 1335 totiž
zemřel Jindřich Korutanský, bývalý český král, jehož dědičkou se stala
dcera
Markéta, která byla provdána za Karlova mladšího bratra Jana
Jindřicha. Podle dřívějších dohod mezi Korutancem a Lucemburky měly
Korutany a Tyroly připadnout Markétině ženichovi. Císař Ludvík Bavor se
však tehdy zachoval k Lucemburkům velmi netaktně, když Korutany udělil
v léno Habsburkům, zatímco si sám brousil zuby na Tyroly. Jan zjevnou
urážku přijal se skřípěním zubů, jelikož se obával přímého střetu s
císařem, a zlost si raději vyléval v drobné pohraniční válce s
Habsburky, Karel se naopak zachoval velmi statečně. Vyrazil do Tyrol a
ve spolupráci s tamní šlechtou dosadil na vévodský stolec svého teprve
čtrnáctiletého bratra, za kterého převzal poručnickou vládu. Císař s
tímto krokem nesouhlasil. Jeho vztahy s Lucemburky proto citelně
ochladly a již nikdy nebyly obnoveny v dřívější rovině partnerské
spolupráce. Řešit spor silou císař ovšem prozatím nechtěl, jelikož jej
zaměstnávaly spory s papežem. Habsburkové tak nakonec v říjnu 1336
přijali nabízený kompromis českého krále, na základě něhož se dědictví
po Jindřichovi Korutanském rozdělilo mezi obě dynastie. Korutany
připadly Habsburkům, Lucemburkové se museli smířit s Tyrolskem, které
přešlo na Janu Jindřicha a vévodkyni Markétu.
Karel ale s odstoupením Korutan nesouhlasil a byl ochoten postavit se
nejen otcově vůli, ale i Habsburkům a dokonce císaři Ludvíku Bavorovi.
Pro hájení zájmů svého mladšího bratra, kterého po celý život upřímně
miloval, byl ochoten riskovat vše, co doposud vybudoval. Uplynulo ale
několik měsíců a Karel se odhodlal k nečekanému kroku. Na samém sklonku
roku 1336 se vrátil do Čech, aby se pokusil usmířit s otcem, neboť si
uvědomoval, jak je současná roztržka pro celou lucemburskou dynastii
zhoubná. Kralevic tak spolkl vlastní hrdost i odpor k otci, a pokusil
se zachovat jako skutečný státník. Otci dokonce nabídl společnou
křížovou výpravu na Litvu. Ta měla kromě šíření křesťanství mezi tamním
pohanským obyvatelstvem především zvýšit prestiž Lucemburků v očích
křesťanských vládců v Evropě a také papežské kurie. Jan souhlasil,
neboť i jemu šlo o nastolení, když už ne harmonických, pak alespoň
normalizovaných vztahů se synem. Jenže výprava, která proběhla v
prvních týdnech roku 1337, skončila krachem. Lucemburské vojsko se
daleko nedostalo a vinou nepřízně počasí se dokonce zhoršil králův stav
natolik, že Jan přišel o pravé oko. Pro někoho Janova temperamentu to
znamenalo nepříjemnou osobní tragédii, která ještě více prohloubila
jeho prchlivost. Asi není třeba dodávat, že Janův a Karlův vztah se tím
ještě více zhoršil a nyní se ocitl takřka v záporných hodnotách.
Sotva co se tak Karel vrátil z výpravy, musel se znovu klidit před
otcovým hněvem. Jelikož měl napjaté vztahy s Habsburky, jejichž držbu
Korutan stále odmítal, zvolil tentokrát cestu do Tyrol
přes Uherské
království. Roli zřejmě sehrála i Karlova frustrace, kdy dlouhou
oklikou a předpokládaným nepohodlím hledal příležitost uniknout
nepříjemné realitě, ve které musel čelit tragické rodinné disharmonii,
jež někoho jeho citového založení musela těžce ubíjet. Přes Uhry a
Chorvatsko se Karel dostal až k Jaderskému moři. Ze Senje se hodlal
přeplavit přes moře až do Aquileje, avšak jeho loď na moři přepadli
Benátčané, kteří chtěli za vzácného rukojmího vyplatit vysoké výkupné.
Karel se tehdy ovšem předvedl jako rozený dobrodruh, jelikož se mu v
Gradu podařilo i se svými dvěma druhy schovat v rybářském člunu pod
sítěmi, a tak nepozorovaně proplout mezi zakotvenými loděmi do odlehlé
části přístavu. I přes toto nepříjemné zdržení byl Karel už v červenci
1337 v Innsbrucku, kde se znovu setkal s Janem Jindřichem. Co
následovalo dále je dokladem nejen toho, že Karla nikdy nepřestalo
lákat italské prostředí, ale i neklidné lucemburské krve, která jeho
nositele nutila podstupovat stále nová dobrodružství. S bratrem po boku
se Karel i s částí tyrolské šlechty poněkud nečekaně zapojil do války v
Lombardii, kde se postavil na stranu Benátčanů, tedy těch, kteří jej
před časem zajali na moři. Během léta 1337 se Karel lstí zmocnil města
Belluna a vzápětí s benátskou pomocí dobyl Feltre. Jen co se ovšem
Karel dozvěděl, že jeho otec opustil Prahu a zamířil do ciziny,
pospíchal už na Moravu do Brna, kde pobývala v dosti nedůstojných
podmínkách jeho choť Blanka. Když se během několikaměsíčního pobytu v
moravské metropoli přesvědčil, že se jeho otec do Čech jen tak nevrátí,
odvážil se v lednu 1338 spolu s Blankou objevit v Praze.
U Karla následovala jistě velká úleva. Obzvláště, když jeho i Blanku
Pražané opět přivítali se všemi poctami a s upřímnou srdečností.
Kralevic tedy mohl nyní po několika letech znovu navázat tam, kde musel
v roce 1335 přestat. Pravda, jeho otec mezitím znovu zastavil většinu
jím pracně vykoupených zástav královského majetku, přičemž dokonce
neváhal „zcizit“ i královskou korunu, tedy základní atribut svého
majestátu, ovšem Karlovi nikdy nechyběla vůle a chuť k zvelebování
rodné země. Kralevic tedy začal opětovně užívat titul
__moravského
markraběte__, avšak nyní vystupoval mnohem samostatněji než doposud.
Důkazem jeho vzrostlého sebevědomí byla návštěva Visegrádu v únoru
1338, kde se setkal s uherským králem, jehož synovi a nástupci
Ludvíkovi zaslíbil ruku své tříleté dcery Markéty. Během svého pobytu
na Moravě téhož roku navíc důsledně usiloval o upevnění pořádku v
markrabství, neboť neváhal vojensky zasáhnout proti zpupným moravským
pánům, kteří narušovali zemský mír. Podobně si kralevic počínal i v
Čechách.3 Pacifikace země při tom byla ve
středověku výsostným právem a povinností panovníka.
S otcem se Karel znovu setkal až po dvou letech, a to v dubnu 1339 na
říšské půdě v Miltenbergu. Tehdy už však byla mezinárodní konstelace
poněkud jiná a nutila oba Lucemburky hledat cestu k vzájemné
spolupráci. Když Jan v létě 1337 odjížděl do Francie na pozvání
francouzského krále Filipa VI., který českého panovníka žádal o pomoc v
nadcházejícím boji s Angličany, netušil, že tentokrát bude spíše
pasivním divákem velkého mocenského zápasu, ke kterému se v západní
Evropě schylovalo. V počáteční fázi
stoleté války,
jež vypukla ve chvíli, kdy Filip VI. napadl anglické državy ve Francii
odvetou za protifrancouzskou politiku anglického krále ve Flandrech,
však ještě nebylo služeb českého krále třeba. Obzvláště v situaci, když
se poloslepý Jan již nemohl aktivně účastnit vojenských operací. Svého
pobytu v západní Evropě se tak Jan alespoň snažil využít k
zprostředkování míru mezi císařem a papežem, jejichž prohlubující se
nevraživost ohrožovala stabilitu Svaté říše římské. Jeho pokus být
prostředníkem v tomto sporu však selhal. Pro Jana, doposud úspěšného
válečníka a diplomata, to bylo těžké zklamání. Jan začal tváří v tvář
nastupující fyzické únavě a s vědomím, že doba již vyžaduje pružnějšího
politika s jasnou koncepcí i překypující energií, postupně
přehodnocovat svůj dosavadní postoj k synovi. Přestal jej vnímat jako
mocenského rivala. Nyní v něm naopak viděl silného spojence, s nímž po
boku by se ještě mohl pokusit zastavit konflikt mezi Francií a Anglií a
odvrátit ten, ke kterému neodvratně mířilo císařství a papežství.
Už v dubnu 1338 proto Jan pozval Karla do Lucemburska, kde právě
pobýval. Karel se na cestu skutečně vypravil, ale ještě na říšském
území jej sám Ludvík Bavor přesvědčil k návratu. Snad tehdy došlo k
nějaké dohodě nebo tlaku ze strany císaře, který si nepřál společný
postup obou Lucemburků, jelikož si dobře uvědomoval, že v situaci
vlastních slábnoucích pozic v Říši by mohli Lucemburkové představovat
mocenskou alternativu pro říšské knížata. Karel a Jan se tedy setkali
až o rok později v Miltenbergu, kde společně strávili téměř dva měsíce.
Není pochyb o tom, že se tehdy spolu bavili zejména o tom, jak dodat
vzájemným vztahům nový impulz a směr. Měli si toho jistě hodně co říci.
Žádné dojemné obětí kolem ramen se sice nakonalo, ale od této chvíle
Jan i Karel vystupovali de facto jako silní spojenci, jež si byli dobře
vědomi vzájemných rozdílů, avšak dokázali vždy najít kompromis. Po
krátké zastávce v Praze se oba Lucemburkové v září 1339 odebrali do
Francie na dvůr Filipa VI., aby se detailně seznámili se vzniklou
situací ohledně války s Angličany. Při cestě navštívili svého
příbuzného Balduina v trevíru, který je ujistil svou plnou podporou, i
Lucemburské hrabství. Hosty francouzského krále byli Karel a Jan až do
jara 1340. Dlouhý společný pobyt prospěl jejich vzájemnému vztahu, z
něhož již definitivně vyprchala hořkost i výčitky. V březnu 1340
Lucemburkové navštívili papeže
Benedikta XII.
(1334-1342)
v Avignonu. Nebyla to pouze zdvořilostní návštěva, neboť
papežská kurie velmi stála o smír mezi Francií a Anglií. Ten byl i v
zájmu Lucemburků, avšak dlouholetá rivalita mezi oběma západními
mocnostmi způsobila, že probíhající konflikt se nepodařilo ukončit. Ba
co více. Bylo totiž stále zřejmější, že válka bude s ohledem na velký
ekonomicko-hospodářský a lidský potenciál Francie a Anglie trvat mnohem
déle, než se původně předpokládalo.
Za této situace ztrácel další pobyt obou Lucemburků ve Francii smysl.
Karel se proto vrátil přes Bavorsko do Prahy, odkud však musel na konci
léta 1340 zamířit do Tyrol, kde došlo k povstání proti vládě jeho
bratra. To naopak Jan zamířil do Lucemburska, kde pobyl několik měsíců.
Jeho další vládu a osobní život těžce ovlivnila úplná slepota, která u
něj nastala v této době vinou neustálého fyzického vypětí a bohužel
také zásahů nekvalifikovaných léčitelů a různých šarlatánů. Některé z
nich dokonce ke králi v dobré víře přivedl i sám Karel. Pro panovníka,
který většinu času trávil v sedle koně a dával svému okolí často na
odiv své mimořádné schopnosti rytíře a dobrodruha, to byla těžká
zkouška. Není divu, že poté často upadal do stavů apatie a ponechával
svému synovi stále větší prostor. V září 1340 Jan dokonce sepsal na
flanderském bojišti v předtuše blízké smrti svou závěť. Podle jeho vůle
mělo České království a s ním přivtělené slezské země i s Lužicí
připadnout Karlovi. Mladší syn Jan Jindřich měl obdržet Moravu a synek
Václav z druhého manželství Lucembursko. Tak se také později stalo.
My se ale vraťme ke Karlovi, který v pozdním létě 1340 pobýval v
Tyrolsku. Tady, jak již bylo řečeno, vypuklo povstání proti lucemburské
vládě, které zosnoval nemanželský syn Jindřicha Korutanského Albrecht,
jenž se překvapivě spojil s vévodkyní Markétou. O této energické dámě
toho bylo napsáno již hodně.[4] Nás ale zajímají fakta, nikoli bujná
fantazie autorů.
Markéta byla rozhodná a ctižádostivá žena, jež si byla
vědoma svého významu. Vždyť byla jedinou legitimní dědičkou Jindřicha
Korutanského. Netoužila po ničem jiném, než po větší moci, a proto
využila neprůbojnosti svého ženicha Jana Jindřicha k tomu, aby jej
odstranila od vlády. Karel byl ovšem tentokrát nekompromisní a
tyrolským vzbouřencům dal jasně na srozuměnou, že co se týče zájmů
lucemburské dynastie, nebude mu činit potíže použít i sílu. Povstání
rozprášil, Albrechta poslal na mučidla, a vévodkyni Markétu uvrhl do
vězení hradu Tyrolu. Po potlačení tyrolského povstání Karel opětovně
zamířil do Lombardie, kam jej tentokrát pozval rod Viscontiů. S nimi už
měl Karel dříve co dočinění, avšak tentokrát jim pomohl dobýt města
Penede, Mel, Poutelstein a Belvicio. Jestliže kalkuloval s tím, že se
mu podaří vytvořit v Lombardii trvalé předpolí lucemburské moci a
zajistí tak spojení severní Itálie s Tyrolskem, přepočítal se, jelikož
mocný italský rod se o moc nehodlal dělit.
Poněkud rozmrzen z dalšího italského neúspěchu se tak Karel vrátil do
vlasti. Po zprávách o otcově úplné slepotě již nehodlal otálet, a tak
si vynutil faktické předání vlády v českém státě. Jan s tímto krokem
souhlasil. Sám tušil, že jeho život již vstupuje do poslední fáze, a
proto chtěl synovi ulehčit cestu k moci. Karel nejprve přijal ve
Vratislavi hold slezských stavů, čímž upevnil svazek slezských
knížectví s Českým královstvím, načež se odebral do Prahy, kde jej už
netrpělivě očekával otec. Dne 11. června 1341 se odehrála památná a
dojemná událost. Na zemském sněmu, kam se dostavili zástupci šlechty,
duchovenstva i Prahy, slepý král promluvil k přítomným a přednesl jim
proklamaci, na základě které byl Karel prohlášen následníkem českého
trůnu. Počínaje touto chvílí mu byl navíc udělen titul
__mladšího
krále__ („rex iunior“). Nikdo z přítomných neprotestoval. To
byl de facto počátek Karlovy skutečné české vlády, ačkoli celkovou
správu státu, včetně zahraniční politiky, převzal až po otcově smrti v
roce 1346.
Karel se ale nespokojil pouze s titulem mladšího krále a žádal, aby
mohl být ještě za života svého otce korunován českým králem, čímž by
bylo předání moci slavnostně a symbolicky stvrzeno. Vyskytl se ovšem
problém. České království mělo stále pouze biskupství, takže korunovace
českých králů prováděl tradičně mohučský arcibiskup, jenž byl
metropolitou pražského biskupa. Karel si uvědomoval riziko plynoucí ze
závislosti pražské diecéze na Mohuči, a proto si v říjnu 1341 vymohl v
Avignonu souhlas papeže
Benedikta XII. s tím, aby jeho korunovaci mohl
výjimečně provést pražský biskup. Biskupem byl tehdy stařičký Jan
IV. z
Dražic, který svůj úřad zastával již od roku 1301 (!), tudíž
jej na
biskupský stolec dosadil ještě Karlův děd
Václav II. Jelikož papež svůj
souhlas udělil a Karel měl s Janem z Dražic velmi dobré vztahy,
korunovaci prakticky nic nebránilo. Jenže v následujících měsících
došlo k nepředpokládaným komplikacím, které ve svém konečném důsledku
korunovaci odložily o mnoho let. ***
V listopadu 1341 došlo k nepříjemné a zároveň pikantní události, která
silně otřásla prestiží a mocenským postavením Lucemburků v celé střední
Evropě. Vévodkyně
Markéta se totiž chopila iniciativy a vypudila svého
muže Jana Jindřicha ze sídelního hradu Tyrol a následně i z celé země.
Vzápětí požádala o rozvod, jelikož byl prý její choť impotentní.
Jednalo se samozřejmě o pomluvu, jelikož Jan Jindřich měl později v
druhém manželství hned šest potomků, a to nepočítaje levobočky.
Ponížený Lucemburk se vrátil do Čech a plně se odevzdal pod mocná
ochranná křídla svého bratra, který si na počátku roku 1342 na otci
vymohl dvouletou lhůtu, během které se slepý král zavázal, že nevkročí
do království a nebude z něj žádat žádné příjmy. Karel chtěl tímto
poněkud neobvyklým krokem získat čas ke konsolidaci své moci v
království a především dosáhnout ozdravení státních financí, jež Jan
zatěžoval svými břemeny a neustálými půjčkami i zástavami.
Tyrolská krize vyústila v
tvrdou porážku lucemburské zahraniční
politiky. Císař Ludvík Bavor, jenž již dříve vešel v tajné pikle s
vévodkyní Markétou, totiž prohlásil její manželství s Janem Jindřichem
za neplatné a v únoru 1342 naopak provdal za Markétu svého
stejnojmenného syna. Silou poté zabral jak Tyroly, tak i Korutany,
které již několik let patřily Habsburkům. To sice umožnilo Karlovi
uzavřít spojenectví s Habsburky, ale bylo zřejmé, že dříve či později
dojde ke konfrontaci Wittelsbachů a Lucemburků. Při pohledu na
minulost, v níž střety Čechů s římskými králi z dlouhodobého hlediska
nikdy vítězství nepřinesly, i když došlo k dílčím úspěchům (1040
Brůdek, 1126 Chlumec, 1304 Kutná Hora), neměli oba Lucemburkové příliš
mnoho důvodů k optimismu. Tehdy se však ukázal diametrální rozdíl mezi
současným stavem a minulými dobami. Neboť Lucemburkové, především král
Jan, který prokázal, že ještě nepatří do panovnického důchodu, využili
svých mimořádných diplomatických schopností a kontaktů k tomu, aby
postupně dostali nevděčného a věrolomného císaře do izolace.
Lucemburkům hrálo do karet i to, že po smrti
Benedikta XII. byl v
květnu 1342 zvolen papežem nám dobře známý Pierre de Rosieres, jenž
přijal jméno
Klement VI. (1342-1352).
Karel se svým bývalým vychovatelem a přítelem okamžitě zahájil čilý
diplomatický kontakt. V létě 1342 navíc přijel Jan po poradách se svým
strýcem Balduinem do Avignonu, kde se mu dostalo triumfálního uvítání.
Poté došlo k zcela zásadním rozhovorům, jež měly ovlivnit vývoj celé
Evropy na několik dalších desetiletí. S podporou spojenecké Francie
dokázali Lucemburkové naklonit papeže k názoru, že v zájmu stability
Svaté říše římské a de facto celé Evropy je nutné zasadit se o změnu v
držbě kurfiřtských hodností, aby tak mohl být Ludvík Bavor sesazen a
nahrazen někým, kdo by měl podporu Avignonu, Francie i Lucemburků.
Nejspíše už tehdy padlo jméno Karla, jakožto nejvhodnějšího a
nejzpůsobilejšího kandidáta napříč celou Evropou.
Tato důležitá jednání obstarával především Jan, neboť Karel
se v letech
1342-1343 soustředil na stabilizaci politicko-hospodářských poměrů v
Českém království. Uvědomoval si totiž, že v nadcházejícím mocenském
soupeření s císařem sehrají Čechy jakožto hlavní základna lucemburské
moci v Evropě klíčovou roli. Jeho mistrným tahem se v této době stalo
především prosazení Arnošta
z Pardubic na pražský
biskupský stolec. Stalo se tak v prosinci 1343 po smrti předcházejícího
biskupa. Karel v tomto projevil moudrost i prozíravost, neboť na druhou
nejvýznamnější funkci ve státě jmenoval muže nesporně vzdělaného,
schopného a především zcela oddaného. Arnošt z Pardubic sice nebyl
urozeného původu, ale vlastní pílí dosáhl až univerzitního gradu
licenciáta kanonického práva, prodělal sedmileté studium právnické
fakulty v italské Bologni a zcestoval většinu západní Evropy. Byl to
nesporný doklad toho, že Karel při výběru osob, jež měly tvořit jeho
nejbližší okolí, upřednostňoval schopnosti jednotlivce, nikoli jeho
původ nebo majetek. Oddaným a schopným rádcem zůstal Arnošt z Pardubic
Karlovi až do své smrti.
Karel, který v těchto letech zažíval i trochu osobního štěstí, neboť v
roce 1342 se mu narodila druhá dcera
Kateřina,
odjel za otcem do západní Evropy až v únoru 1344. V doprovodu Jana se
poté odebral do Avignonu k osobním jednáním s Klementem VI. Předmětem
jednání bylo nejen zřízení samostatné české církevní provincie, ale
také debata nad Karlovou kandidaturou na římský trůn. Obojí dopadlo
úspěšně.
Klement VI. na žádost Karla i se souhlasem a plnou podporou
staršího z Lucemburků povýšil bulou z 30. dubna 1344 pražské biskupství
na arcibiskupství, na základě čehož se Čechy po téměř čtyřech stoletích
vymanily ze závislosti na Mohuči. Prvním arcibiskupem se tak stal
Arnošt z Pardubic. V dalším jednání pak symbolicky došlo k naplnění
prorockých slov, jež před časem Karel a tehdy ještě Pierre de Rosieres
pronesli, když se po letech znovu setkali. Pierre, jenž byl tehdy
vlivným kardinálem u kurie, byl přímo nadšen tím, v jak mimořádného
státníka a kultivovanou osobnost jeho dávný žák vyrostl, a proto
prohlásil:
„Ty budeš jednou
římským králem“.
Pohotový Karel mu na to údajně odpověděl slovy:
_„Ty však dřív
budeš papežem!“_ Na tato slova mělo brzy dojít, neboť Klement
VI. vyslovil souhlas s Bavorovým sesazením a vyjádřil plnou podporu
Karlově kandidatuře.
Z Avignonu Lucemburkové odjeli zpět do Čech, aby uvedli v praktický
skutek povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. V listopadu
1344 tak byla Praha svědkem výjimečné události. Arnošt z Pardubic byl
slavnostně uveden na arcibiskupský stolec, přičemž Karel i Jan osobně
položili základ ke stavbě
katedrály sv. Víta na
Pražském hradě. Nový gotický dóm, jehož impozantní výstavbu započal
Matyáš z Arrasu (od roku 1356 nahrazen sochařem Petrem Parléřem), měl
být nejen ústřední svatyní pražské arcidiecéze, ale také pohřebištěm
českých vládců a schránkou k ukládání ostatků českých světců. Rychlé a
mohutné zesílení české moci ve střední Evropě však neuniklo pozornosti
císaře Ludvíka Bavora, který se nechtěl vzdát vlády ve Svaté říši
římské dobrovolně. Využil proto vzdálení Karla i Jana, kteří na přelomu
let 1344/1345 poněkud neprozřetelně podnikli další křížovou výpravu do
Litvy a Pruska, aby zformoval velkou protilucemburskou koalici. Křížová
výprava měla být demonstrací lucemburského sebevědomí i prestižním
podnikem provedeným na oslavu povýšení pražského biskupství, avšak
skončila stejně jako v minulém případě, tj. blamáží. Rozklad výpravy
uspíšily i zprávy, že se v lednu 1345 podařilo císaři zformovat
koalici, kde kromě Ludvíkových Bavor stálo i Míšeňsko, Durynsko,
Braniborsko, Polsko, Uhry a překvapivě také Rakousy. Lucemburkům tak
rázem hrozilo smrtelné nebezpečí izolace a nepřátelského vpádu do Čech,
který mohl přijít de facto odkudkoli. V březnu 1345 se dokonce polský
král Kazimír III. pokusil zajmout Karla při jeho návratu z Litvy. Karel
se zajetí sice úspěšně vyhnul, ale musel zkousnout, že již v červnu
toho roku polský král vtrhl do Ratibořska a Opavska, čímž ohrožoval
českou moc v celém Horním Slezsku.
A právě v této době se nejvíce projevil rozdíl mezi Karlem a Janem.
Zatímco Jan svolal vojsko a vtrhl do Horního Slezska, kde donutil silou
polského krále k uzavření příměří, Karel vsadil na diplomacii. Během
několika týdnů se mu protilucemburskou koalici podařilo rozleptat a
zničit obratným vyjednáváním. Neúspěšný pokus Ludvíka Bavora zničit
Lucemburky měl tak přesně opačný efekt, jelikož zmobilizoval celou
lucemburskou dynastii, aby nyní napjala všechny své síly k brzkému
uspořádání nové volby římského krále. V únoru 1346 pobýval Karel u
prastrýce Balduina v Trevíru, kde spolu s otcem dohodli budoucí postup.
Následovala návštěva Avignonu, při které došlo ke koordinaci společného
úsilí. Na Ludvíka Bavora byla vzápětí uvalena klatba a říšští kurfiřté
byli vyzváni k uspořádání nové volby. Aby se výsledek volby předem
pojistil, sesadil papež z mohučského arcibiskupského stolce císařova
hlavního straníka Jindřicha z Virneburgu, jenž byl nahrazen Lucemburkům
oddaným Gerlachem Nasavským. Nové volbě už nic nestálo v cestě. V
úterý, dne 11. července 1346, se poblíž městečka Rhens na levém břehu
Rýna sešel kurfiřtský sbor. Schůzka proběhla na neobvyklém místě,
jelikož tradiční volební město Frankfurt nad Mohanem držel ve svých
rukou zhrzený císař. Ten navíc zajistil, aby se volby neúčastnil jeho
syn Ludvík, jenž od roku 1323 držel vládu v Braniborsku, a rýnský
falckrabě Rudolf II., sám Wittelsbach. Ze sedmičlenného kurfiřtského
sboru tak sice chyběli dva členové, avšak k úspěšně provedené volbě
fakticky stačil nadpoloviční počet hlasů. Karel však obdržel hlasů pět,
neboť pro něj hlasovali vyjma prastrýce Balduina a otce Jana ještě
mohučský i kolínský arcibiskup a také saský vévoda Rudolf. Karel se tak
stal
římským králem.
Volba z července 1346 byla výrazným mezníkem v dějinách Svaté říše
římské i českého státu. Bylo to vůbec poprvé, kdy se někdo z přímo
okruhu české vládnoucí dynastie stal pánem nad největším evropským
impériem. Navíc osobnost, která nechápala svůj nový výdobytek jako
pouhý titul a prestižní hodnost, nýbrž jako příležitost reformovat
samotné základy půl tisíciletí trvajícího soustátí, a tak položit
základy trvalejšího uspořádání střední Evropy. Pro krále Jana i
Balduina to byla navíc osobní satisfakce, neboť po celý život nelibě
nesli, že nedokázali navázat na dílo Jindřicha VII., a vždy si
vyčítali, že vláda v Říši přešla z jejich rodu na dynastii
Wittelsbachů. Tentokrát však byli svědky oslnivého úspěchu, v jehož
trvalost věřili, ačkoli Karel měl před sebou ještě hodně práce, než se
mohl považovat za panovníka, jehož moc je v Říši respektována plošně a
bez odporu. V dlouhodobém horizontu se dokonce muselo počítat s
vojenským řešením, neboť Ludvík Bavor i jeho příbuzní výsledek volby
neuznali a dávali hlasitě najevo, že spor mohou rozhodnout pouze meče.
Než se však mohl Karel pustit do nutných protiopatření nebo zabezpečit
Čechy před očekávaným vpádem Wittelsbachů, byl spolu s otcem nečekaně
odvolán do Francie. Nestihl tak dokonce ani podstoupit akt korunovace.
Byl tak prozatím pouze římským „zvolencem“. Ve Francii se totiž v létě
1346 vylodil silný vojenský kontingent Angličanů, který král Filip VI.
nechal nešťastně postoupit až do vnitrozemí. Porážku Francie si
Lucemburkové nemohli dovolit, jelikož by oslabila jejich pozice v
rodovém Lucembursku, na západě Říše, a především by zkomplikovala
jejich kontakty s Avignonem. Jak Jan, tak i Karel museli proto obléci
zbroj a rychle se přesunout na francouzskou půdu.
Dne 26. srpna 1346 se u
Crécy-en–Ponthieu v severní Francii odehrála
památná a významná
bitva u Kresčaku. Významná byla
již jen tím, že se jí osobně účastnili jak francouzský král Filip VI.,
tak i anglický panovník Eduard III. Do bitvy se také osobně zapojili
oba Lucemburkové. Jan a Karel přivedli na bojiště vlivem časové tísně
jen skromné, vlastně spíše podpůrné oddíly. Když se však Francouzi
bezhlavě vrhli do boje s připraveným a odhodlaným nepřítelem, strhla se
prudká řež, která skončila pro Filipa VI. drtivou porážkou. V době
největšího zmatku a rozkladu francouzského vojska se tak do svého
posledního boje vrhl i statečný český král, který po Karlově zvolení
římským králem dosáhl všeho, čeho mohl, a nehodlal synovi již nadále
překážet. Zvolil si proto čestnou a rytířskou smrt. Ještě než zazněla
legendami opředená slova:
_„Toho nebude, aby český král utíkal
z boje“_,5 ujistil se starý král, že se
jeho syn dostane z bojiště ve zdraví a bez úhony. Poté již v doprovodu
celé řady českých pánů nastoupil svou cestu za věčností. Karel, který z
bojiště vyvázl jen s lehčími zraněními, se toho dne stal i oficiálně
českým králem…
Odkazy a poznámky:
- Rokem 1334 tak došlo po téměř jednom století k obnovení samostatné
markraběcí hodnosti v českém státě. Posledním moravským markrabětem byl
totiž Přemysl II. Otakar, který tuto hodnost aktivně zastával v letech
1247 - 1253. Počínaje rokem 1253 pak vinou komplikovaného dynastického
vývoje drželi přemyslovští králové markraběcí titul spolu s českou
titulaturou. Markraběcí vláda však měla své opodstatnění. Kromě
hmotného zabezpečení ostatních členů královské rodiny byla samostatná
vláda na Moravě vhodná i jako průprava následníků trůnu na budoucí
vládu v Praze. Nezanedbatelná byla i efektivita správy poměrně
rozlehlého českého státu, která jediného vládce často neúměrně
zatěžovala. Toho si byl vědom i Karel IV., který markraběcí titul
později obnovil v celé jeho velikosti.
- Odkaz visegrádského jednání z roku 1335 přetrval až do současnosti,
neboť jako symbolické navázání na plodnou a mírovou spolupráci
středoevropských zemí byla v roce 1991 z popudu tehdejších prezidentů
Československa, Polska a Maďarska založena „Visegrádská skupina“ (V4),
která hraje důležitou úlohu i v současnosti.
- V pacifikaci země byl Karel velmi důsledný. Například v červenci
1339 po devítinedělním obléhání, jehož se osobně účastnil, dobyl hrad
Potštejn ve východních Čechách, který patřil Mikuláši z Potštejna,
známému a obávanému loupeživému rytíři. Ten v troskách hradu také
nalezl smrt.
- Její postava vstoupila i do širokého povědomí české a německé
veřejnosti, jelikož vévodkynin život sugestivně popsal známý spisovatel
Lion Feuchtwanger (1884-1958) v románu „Ošklivá vévodkyně
Markéta
Pyskatá“.
- Větu, která je jedním ze zřejmě nejznámějších citátů českých dějin,
však ze soudobých zpravodajů nezachytil nikdo. Poprvé jej uvedl až
někdy na počátku 70. let 14. století kronikář Karla IV. Beneš Krabice z
Veitmile. I kdyby nebyl citát pronesen, Janově statečné smrti to na
heroismu však rozhodně neubírá.
_Seznam použité literatury bude uveden v posledním dílu.
Zdroje obrázků: Wikimedia Commons_