Karel IV. Kapitola IV. S otcem po boku (1333-1346)

Marek Zelenka
V druhé polovině října 1333 směřoval z jižních Tyrol přes Bavorsko směrem k českým hranicím nevelký průvod. Tvořilo jej několik významných českých pánů, kteří doprovázeli kralevice Karla zpět do jeho vlasti, jež musel před více jak deseti lety opustit ještě coby chlapec. Ačkoli bylo Karlovi pouhých sedmnáct let, měl za sebou již obdivuhodnou školu života. Už zanedlouho se mělo ukázat, že velké naděje vkládané do Karlova návratu se ukázaly jako oprávněné, neboť kralevic se vrhl do řešení neuspořádaných poměrů v rodné zemi s neobyčejnou pílí, vytrvalostí a elánem, které nepřestávají udivovat ani po téměř sedmi staletích.

Na konci října 1333 vjel Karel do bran Prahy, která mu přichystala

přivítání hodné korunovaného krále. Nebylo se ostatně ani co divit,

neboť král Jan se v hlavním městě Českého království objevoval v

posledních letech jen sporadicky. Naposledy zde byl nakrátko v prosinci

  1. Dlouhé vzdálení panovníka pociťovali Pražané velmi těžce, a proto

využili vzácné chvíle, aby v Karlově okázalém uvítání projevili nejen

upřímnou radost nad návratem prince, v jehož žilách kolovala

přemyslovská krev, ale aby také vyslali symbolickou výčitku na Janovu

adresu. Ještě před vjezdem do Prahy se Karel na Zbraslavi poklonil

ostatkům své matky Elišky. Toto krásné lidské gesto nevyjadřovalo pouze

Karlovu touhu shledat se znovu s milovanou bytostí, ale také tichou

demonstraci směrem k české veřejnosti. Kralevic tím totiž veřejně

proklamoval, že se cítí být pokračovatelem přemyslovského rodu.

Po dojemném shledání s rodnou zemí byl však Karel konfrontován se

stavem království, který neodpovídal jeho představám o velikosti

panovnického majestátu, jež získal během pobytu ve Francii a Itálii.

Střet s hořkou realitou byl o to horší, že Karel narážel i na

pochopitelnou jazykovou a kulturní bariéru, kterou mu nemohl ulehčit

nikdo z příbuzných. Však o tom ve svém životopise později praví:
_„A

tak když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matku, ani

bratra, ani sestru, aniž koho známého. Také řeč českou jsme úplně

zapomněli, ale později jsme se jí opět naučili, takže jsme mluvili a

rozuměli jako každý jiný Čech.“_ Karel dále pokračuje:
_„Toto

království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli jediný svobodný

hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme

neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako jiní

měšťané. Pražský hrad byl zcela zpustošen, pobořen a zničen, neboť od

časů krále Otakara II. byl celý ztroskotán až k zemi.“_

Kralevic přicházel do země, kde byla na rozdíl od Francie královská moc

podlomena nejen politicky, ale především ekonomicky. Král Jan ve snaze

získat finanční prostředky neváhal zastavit nebo rozprodat královský

majetek a vzhledem k tomu, že v zemi trvaleji nepobýval, nepovažoval

ani za nutné, aby pečoval o obnovu starobylého sídla českých králů na

Pražském hradě. Země byla nicméně politicky konsolidovaná, neboť smír

krále se šlechtou měl rysy dlouhodobého kompromisu. Kromě toho se

velikost českého státu stále zvětšovala směrem na sever a severovýchod

do slezské a lužické oblasti. Král dokonce v roce 1325 nařídil mincovní

reformu, po které byly v zemi stabilním platidlem tzv.
florény

ze zlata, jež byly raženy podle italského vzoru. A proto ani ekonomická

oblast státu nebyla tak docela zanedbaná, jak by se mohlo na první

pohled zdát. Království však silně vnímalo nepřítomnost panovníka v

zemi. V Čechách a také na Moravě se totiž v posledních letech

nebezpečně rozbujela nejen drobná kriminalita, ale také bezpráví

některých pánů, kteří využívali nepřítomnosti krále k tomu, aby se

obohacovali na úkor královských nebo církevních statků. Šlechta navíc

nelibě nesla absenci krále v zemi a přála si obnovu skutečné vládnoucí

rodiny, jež by svou trvalou přítomností v zemi pozvedala nejen prestiž

země navenek, ale také úřadů spojených s královskou mocí. To byl i

Karlův záměr, a proto využil vzácné příležitosti, která se mu ve 30.

letech 14. století naskytla, aby ve spolupráci s domácí šlechtou

částečně restauroval královskou moc.

Vzhledem k specifičnosti vývoje českých zemí se ale ani Karlovi nikdy

nepodařilo v Čechách obnovit silnou moc panovníka, jak jí známe

například z časů posledních přemyslovských králů. Jako pragmatik si

Karel totiž uvědomoval, že nemůže bojovat proti mocenskému dualismu v

Čechách, kde se výkonná moc dělila mezi krále a šlechtu. Jeho vztah k

zemské nobilitě byl tak po většinu času prozíravý a státnický. Karel

proto nikdy nemusel svádět mocenské hrátky s českým panstvem, jaké

prožíval téměř každý český panovník vrcholného a pozdního středověku, a

v extrémní podobě je spatřujeme za vlády Karlova otce a také následníka

__Václav__a IV., jenž byl dokonce šlechtou dvakrát zajat.

Karel se v prvních týdnech a měsících po svém příjezdu usídlil v Praze.

Pravděpodobně v některém ze staroměstských paláců, který patřil jeho

matce. Později mu nejvyšší purkrabí pražský Hynek Berka z Dubé poskytl

k obývání purkrabský palác. Prakticky ihned si Karel zřídil vlastní

dvůr, i když ten musel být zpočátku velmi skromný. Zároveň se obklopil

českými pány, z nichž v jeho blízkosti spatřujeme především ty muže,

kteří jej doprovázeli i na cestě do vlasti. Kromě Rožmberků a pánů z

Lipé, tedy dvou nejvýznamnějších rodů tehdejších Čech, se Karel mohl

spolehnout i na zkušenosti a všestrannou pomoc vyšehradského probošta

Jana Volka, který byl nemanželským synem krále
__Václav__a II. Jednalo se

tedy o Karlova nevlastního prastrýce. Jan Volek byl zkušený diplomat,

který navíc zastával funkci českého kancléře. Karel si k němu postupně

vypěstoval silné pouto a od počátku mu projevoval plnou důvěru, když

jej pověřoval důležitými diplomatickými a později i státními úkony. V

roce 1334 získal zásluhou Karla tento přemyslovský levoboček olomoucké

biskupství, a i když se proto Jan Volek musel vzdát funkce kancléře,

zůstával svému nepříliš vzdálenému příbuznému i nadále nápomocen ve

věcech diplomacie. Za zajímavost stojí, že se nejednalo o jediného

přemyslovského levobočka, který více než symbolicky stál u Karlových

vladařských počátku. Kromě Jana Volka si Karel oblíbil také opavského a

od roku 1337 i ratibořského vévodu
Mikuláše II.,

který byl synem nelegitimního potomka krále Přemysla II. Otakara.

Mikuláš zastával na českém královském dvoře úřad komořího a patřil po

mnoho let ke Karlovým předním důvěrníkům. I v tomto tak Karel projevil

obdivuhodnou citlivost vůči českému prostředí, neboť se vyvaroval chyb

otce, a namísto cizinců se spoléhal výhradně na služby domácích

úřadníků a diplomatů. Vždyť koneckonců i jeho pozdější nejvýznamnější

rádce a také nejbližší osobní přítel arcibiskup Arnošt z Pardubic byl

rodem i původem Čech.

Je pozoruhodné, že Karel po svém příchodu do Čech postupně převzal chod

české dvorské kanceláře a dalších zemských úřadů, a to i přesto, že

neměl od otce žádné pověření. Muselo mu tak být zřejmé, že tím vstupuje

na velmi tenký led, kdy si mohl snadno a rychle vysloužit otcův hněv.

Král Jan tehdy pobýval v Lucembursku, kde na dálku sledoval synovo

počínání s obavami, ale na naléhání některých českých pánů přece jen

změnil své stanovisko, a tak v lednu 1334 udělil Karlovi titul
__moravského

markraběte__.1 Jednalo se o poměrně

neobvyklý krok, jelikož by se Karel v zemi více prosadil s titulem

mladšího krále, avšak Jan tak učinil záměrně. Jako stále energický a

statný třicátník se nechtěl smířit s postavením staršího krále, a navíc

kalkuloval s tím, že titul moravského markraběte Karla zaváže k větší

působnosti na Moravě, čímž by jej vzdálil od mocenského centra v Praze.

Karel však i nadále pobýval v Praze a nehodlal se stěhovat na Moravu.

Jako pokrevnímu potomku českých králů a budoucímu následníkovi trůnu

Karlovi nedělalo větší problém využít svého dynastického původu k tomu,

aby přesvědčil českou šlechtu o oboustranné výhodnosti všestranné

spolupráce. Lze dokonce předpokládat, že mu česká a patrně i moravská

zemská obec povolila obecnou berni, aby tak měl do začátku vlastní

finance. Prokazatelné jsou však pouze finanční půjčky pánů, městských

obcí a církevních institucí.

Získané finance Karel využil nejen k tomu, aby vykoupil ze zástavy

některé z klíčových královských hradů, jako například Křivoklát, Týřov

nebo Veveří, včetně královských měst typu Hradce Králové, Písku či

Kouřimi, ale pustil se také do velkorysé přestavby Pražského hradu, kam

se přestěhoval už na jaře 1334. Hrad měl být podle Karlových záměrů

přestavěn ve francouzském stylu, a to po vzoru sídla francouzských

panovníků. Úpravy se ale prozatím soustředily pouze na obnovu

královského paláce, protože Karel chtěl co nejdříve uvést svou manželku

Blanku do Prahy. Od roku 1330 totiž Blanka pobývala v Lucembursku, kde

čekala na další instrukce od svého manžela. Karel nechtěl Blanku

vystavovat nebezpečí, a proto jí nepozval do neklidné a nevyzpytatelné

Itálie. Nyní však byla situace jiná. Kralevic to totiž myslel s obnovou

královské rodiny vskutku vážně. Navíc se již blížil k věku, kdy bylo

žádoucí, aby začal plodit potomstvo. Blanka i s početným doprovodem

přijela do Prahy v létě 1334. Hlavní město království uvítalo budoucí

královnu vskutku velkolepě. Pravda, nákladnost Blančina dvora a

výstřední francouzská móda jejího fraucimoru sice způsobily, že

podstatná část dvorních dam musela Čechy záhy opustit, avšak krása,

laskavost a hlavně upřímná snaha rychle se naučit češtinu a místní

zvyky způsobily, že se Blanka stala později v Čechách velmi oblíbenou.

Půvabu své choti snadno podlehl i Karel, který k Blance choval silné

city. Plodem vzájemné náklonosti bylo již v květnu 1335 narození

prvního potomka, a to dcery, která dostala po Karlově lucemburské

babičce jméno
Markéta.

Svou první větší cestu Karel vykonal v prosinci 1333, kdy navštívil

severní hranice Českého království, jež tehdy tvořily Budyšín a Žitava.

Na více nezbyl čas. Až v roce 1334 se tak Karel důvěrněji seznamoval se

samotným královstvím. Hodně cestoval a navštěvoval důležité hrady i

města. V létě zavítal poprvé na Moravu. S přibývajícími měsíci, úměrně

s tím, jak si znovu osvojoval rodnou řeč a pronikal do mechanismu

správy státu, jeho aktivita i četnost cest narůstala. V létě 1335 se

však Karel musel vrátit do Prahy, neboť po více jak dvou letech přijel

z dalekých cest jeho otec. Bylo to vůbec poprvé, kdy se oba

Lucemburkové, nyní již de facto jako rovnocenní partneři, setkali na

české půdě. Karel sice ctil otcův seniorát, tedy plnou suverenitu nad

vládou v celém českém státě a lucemburskými državami, avšak nejevil

příliš ochotu se podřizovat ve vnitřních otázkách Českého království.

Otci hodlal ponechat plnou moc v zahraničně-politických otázkách, sám

však trval na tom, aby otázky spojené s faktickou správou v Čechách a

na Moravě spadaly výhradně do jeho pravomocí. Je tak zřejmé, že Karel

nesouhlasil s otcovým pojetím české vlády a hodlal jeho vliv na české

záležitosti do budoucna minimalizovat. Dokonce je pravděpodobné, že

otce zahrnul nejednou výčitkou za současný stav země.

S

Karlovými požadavky tvrdohlavý a stále energický Jan nemohl souhlasit.

Avšak zaskočen tím, jak rychle a snadno si Karel dokázal v zemi

vybudovat fungující státní aparát a jaké oblibě se v Čechách těší,

neodhodlal se prozatím zpochybnit faktické
__lucemburské

dvojvládí__, které v českém státě zavládlo počínaje podzimem

  1. Nyní totiž Jan potřeboval mít syna po svém boku, neboť Lucemburky

čekalo důležité jednání s vrcholnými představiteli středoevropských

států. V srpnu 1335 zprostředkoval uherský král Karel Robert v Trenčíně

setkání českého krále s Kazimírem III., který nastoupil na polský trůn

po smrti otce v roce 1333. Jednání, jež mělo ovlivnit středoevropské

dějiny na další staletí, se na Janovu žádost účastnil také Karel. Ten

zde byl polské a uherské straně poprvé oficiálně představen jako

budoucí český král. Jelikož byla jednání poměrně choulostivá - přece

jen se jednalo o uspořádání vztahů a hranic mezi Čechami, Polskem a

Uhrami - byla v listopadu přesunuta do Visegrádu.2

Tady se zrodil kompromis přijatelný pro všechny zúčastněné strany, jenž

představuje ve středoevropských dějinách středověku dokument mimořádné

závažnosti. Český král se zřekl náhradou za 20 tisíc kop českých grošů

titulu polského krále. Výměnou polský panovník uznal úplnou

svrchovanost Českého království nejen nad
Dolním Slezskem,

ale připouštěl i možnost české expanze do prostoru
__Horního

Slezska__, což se v dalších letech také stalo. Byl to počátek

vzniku skutečného soustátí budoucí Koruny české. Zároveň došlo k

definitivní konsolidaci středoevropského triumvirátu Čechy - Polsko -

Uhry, kde se mocenské ambice v následujících dvou staletích přelévaly

ze strany na stranu. Nyní vedoucí postavení ve střední Evropě nadlouho

převzaly Čechy.

Ještě během jednání ve Visegrádu však došlo k tvrdému rozkolu mezi

Karlem a Janem. Co bylo předmětem sporu, netušíme. Starší z Lucemburků

snad až moc často dopřával sluchu některým českým pánům, kteří v

Karlově pokusu o restauraci silné panovnické moci spatřovali vlastní

ohrožení. To Jana jen utvrdilo v názoru, že Karlovo postavení v Čechách

je příliš silné na to, aby ho mohl tolerovat a nechat bez povšimnutí.

Zřejmě se obával, aby nebyl odstrčen na vedlejší kolej. Pravděpodobně

především z tohoto důvodu Karlovi odebral titul moravského markraběte.

V pozadí sporu ale mohly být i záležitosti nejen politické doktríny,

kdy Jan vyznával přímočařejší postup i za cenu násilné konfrontace,

kdežto Karel oproti tomu razil cestu diplomacie, ale také osobního

rázu. Jan se totiž v této době rozhodl uzavřít nový sňatek, a to s
__Beatrix

Bourbonskou__, dcerou vlivného vévody Ludvíka Bourbonského.

Problémem však bylo, že se Jan rozhodl uzavřít předmanželskou smlouvu,

v níž stálo, že potomci z tohoto sňatku budou mít primární nárok na

vládu v Lucemburském hrabství. Z lucemburského dědictví tak vypadli jak

Karel, tak i jeho mladší bratr Jan Jindřich. To Karel mohl považovat

nejen za urážku, ale také riziko, že budoucí čeští panovníci ztratí

přímé spojení s vyspělým evropským západem.

V lednu 1336 proto Karel předešel dalšímu vyostření sporu s otcem tím,

že zamířil do Tyrol hájit zájmy svého bratra. Záměrně tak předešel

vítání nové české královny Beatrix, kterou Jan s velkou pompou uvedl

vzápětí do Prahy. Na rozdíl od Blanky, která si na české prostředí

postupně a úspěšně navykla, byla druhá Francouzka v Čechách krajně

neoblíbena pro své panovačné vystupování a malou snahu porozumět

zdejším tradicím i zvykům. Pražané navíc dávali veřejně najevo odpor k

Janově druhé manželce a za skutečnou královnu považovali Blanku. Král,

uražen tímto jednáním, proto vykázal Blanku z Prahy. Ta se tak musela

uchýlit na Moravu. Tímto krokem však ztratila Beatrix sympatie českého

obyvatelstva nadobro. Nepomohlo ani to, že jedinému potomkovi, který se

jí z manželství s Janem v únoru 1337 narodil, dala jméno
Václav,

aby si tak naklonila přízeň národa. To už ale i sám král pochopil, že

Beatrix v Čechách těžko kdy přijmou, a proto jí po korunovaci odvezl do

Lucemburska. Nová královna se do Čech již nikdy nevrátila. Je však

dojemné, a svědčí to i o Karlově mimořádném charakteru, že ke svému

nevlastnímu bratrovi nikdy nechoval žádnou zášť. Později jej dokonce

podporoval a pomohl mu dosáhnout vlády v Lucembursku. Přesně podle

otcova testamentu, se kterým původně nesouhlasil. ***

Kvůli napjatému vztahu s otcem Karel téměř celý rok 1336 strávil

nedobrovolně mimo Čechy. Nezahálel však, naopak! V dubnu 1335 totiž

zemřel Jindřich Korutanský, bývalý český král, jehož dědičkou se stala

dcera
Markéta, která byla provdána za Karlova mladšího bratra Jana

Jindřicha. Podle dřívějších dohod mezi Korutancem a Lucemburky měly

Korutany a Tyroly připadnout Markétině ženichovi. Císař Ludvík Bavor se

však tehdy zachoval k Lucemburkům velmi netaktně, když Korutany udělil

v léno Habsburkům, zatímco si sám brousil zuby na Tyroly. Jan zjevnou

urážku přijal se skřípěním zubů, jelikož se obával přímého střetu s

císařem, a zlost si raději vyléval v drobné pohraniční válce s

Habsburky, Karel se naopak zachoval velmi statečně. Vyrazil do Tyrol a

ve spolupráci s tamní šlechtou dosadil na vévodský stolec svého teprve

čtrnáctiletého bratra, za kterého převzal poručnickou vládu. Císař s

tímto krokem nesouhlasil. Jeho vztahy s Lucemburky proto citelně

ochladly a již nikdy nebyly obnoveny v dřívější rovině partnerské

spolupráce. Řešit spor silou císař ovšem prozatím nechtěl, jelikož jej

zaměstnávaly spory s papežem. Habsburkové tak nakonec v říjnu 1336

přijali nabízený kompromis českého krále, na základě něhož se dědictví

po Jindřichovi Korutanském rozdělilo mezi obě dynastie. Korutany

připadly Habsburkům, Lucemburkové se museli smířit s Tyrolskem, které

přešlo na Janu Jindřicha a vévodkyni Markétu.

Karel ale s odstoupením Korutan nesouhlasil a byl ochoten postavit se

nejen otcově vůli, ale i Habsburkům a dokonce císaři Ludvíku Bavorovi.

Pro hájení zájmů svého mladšího bratra, kterého po celý život upřímně

miloval, byl ochoten riskovat vše, co doposud vybudoval. Uplynulo ale

několik měsíců a Karel se odhodlal k nečekanému kroku. Na samém sklonku

roku 1336 se vrátil do Čech, aby se pokusil usmířit s otcem, neboť si

uvědomoval, jak je současná roztržka pro celou lucemburskou dynastii

zhoubná. Kralevic tak spolkl vlastní hrdost i odpor k otci, a pokusil

se zachovat jako skutečný státník. Otci dokonce nabídl společnou

křížovou výpravu na Litvu. Ta měla kromě šíření křesťanství mezi tamním

pohanským obyvatelstvem především zvýšit prestiž Lucemburků v očích

křesťanských vládců v Evropě a také papežské kurie. Jan souhlasil,

neboť i jemu šlo o nastolení, když už ne harmonických, pak alespoň

normalizovaných vztahů se synem. Jenže výprava, která proběhla v

prvních týdnech roku 1337, skončila krachem. Lucemburské vojsko se

daleko nedostalo a vinou nepřízně počasí se dokonce zhoršil králův stav

natolik, že Jan přišel o pravé oko. Pro někoho Janova temperamentu to

znamenalo nepříjemnou osobní tragédii, která ještě více prohloubila

jeho prchlivost. Asi není třeba dodávat, že Janův a Karlův vztah se tím

ještě více zhoršil a nyní se ocitl takřka v záporných hodnotách.

Sotva co se tak Karel vrátil z výpravy, musel se znovu klidit před

otcovým hněvem. Jelikož měl napjaté vztahy s Habsburky, jejichž držbu

Korutan stále odmítal, zvolil tentokrát cestu do Tyrol

přes Uherské

království. Roli zřejmě sehrála i Karlova frustrace, kdy dlouhou

oklikou a předpokládaným nepohodlím hledal příležitost uniknout

nepříjemné realitě, ve které musel čelit tragické rodinné disharmonii,

jež někoho jeho citového založení musela těžce ubíjet. Přes Uhry a

Chorvatsko se Karel dostal až k Jaderskému moři. Ze Senje se hodlal

přeplavit přes moře až do Aquileje, avšak jeho loď na moři přepadli

Benátčané, kteří chtěli za vzácného rukojmího vyplatit vysoké výkupné.

Karel se tehdy ovšem předvedl jako rozený dobrodruh, jelikož se mu v

Gradu podařilo i se svými dvěma druhy schovat v rybářském člunu pod

sítěmi, a tak nepozorovaně proplout mezi zakotvenými loděmi do odlehlé

části přístavu. I přes toto nepříjemné zdržení byl Karel už v červenci

1337 v Innsbrucku, kde se znovu setkal s Janem Jindřichem. Co

následovalo dále je dokladem nejen toho, že Karla nikdy nepřestalo

lákat italské prostředí, ale i neklidné lucemburské krve, která jeho

nositele nutila podstupovat stále nová dobrodružství. S bratrem po boku

se Karel i s částí tyrolské šlechty poněkud nečekaně zapojil do války v

Lombardii, kde se postavil na stranu Benátčanů, tedy těch, kteří jej

před časem zajali na moři. Během léta 1337 se Karel lstí zmocnil města

Belluna a vzápětí s benátskou pomocí dobyl Feltre. Jen co se ovšem

Karel dozvěděl, že jeho otec opustil Prahu a zamířil do ciziny,

pospíchal už na Moravu do Brna, kde pobývala v dosti nedůstojných

podmínkách jeho choť Blanka. Když se během několikaměsíčního pobytu v

moravské metropoli přesvědčil, že se jeho otec do Čech jen tak nevrátí,

odvážil se v lednu 1338 spolu s Blankou objevit v Praze.

U Karla následovala jistě velká úleva. Obzvláště, když jeho i Blanku

Pražané opět přivítali se všemi poctami a s upřímnou srdečností.

Kralevic tedy mohl nyní po několika letech znovu navázat tam, kde musel

v roce 1335 přestat. Pravda, jeho otec mezitím znovu zastavil většinu

jím pracně vykoupených zástav královského majetku, přičemž dokonce

neváhal „zcizit“ i královskou korunu, tedy základní atribut svého

majestátu, ovšem Karlovi nikdy nechyběla vůle a chuť k zvelebování

rodné země. Kralevic tedy začal opětovně užívat titul
__moravského

markraběte__, avšak nyní vystupoval mnohem samostatněji než doposud.

Důkazem jeho vzrostlého sebevědomí byla návštěva Visegrádu v únoru

1338, kde se setkal s uherským králem, jehož synovi a nástupci

Ludvíkovi zaslíbil ruku své tříleté dcery Markéty. Během svého pobytu

na Moravě téhož roku navíc důsledně usiloval o upevnění pořádku v

markrabství, neboť neváhal vojensky zasáhnout proti zpupným moravským

pánům, kteří narušovali zemský mír. Podobně si kralevic počínal i v

Čechách.3 Pacifikace země při tom byla ve

středověku výsostným právem a povinností panovníka.

S otcem se Karel znovu setkal až po dvou letech, a to v dubnu 1339 na

říšské půdě v Miltenbergu. Tehdy už však byla mezinárodní konstelace

poněkud jiná a nutila oba Lucemburky hledat cestu k vzájemné

spolupráci. Když Jan v létě 1337 odjížděl do Francie na pozvání

francouzského krále Filipa VI., který českého panovníka žádal o pomoc v

nadcházejícím boji s Angličany, netušil, že tentokrát bude spíše

pasivním divákem velkého mocenského zápasu, ke kterému se v západní

Evropě schylovalo. V počáteční fázi
stoleté války,

jež vypukla ve chvíli, kdy Filip VI. napadl anglické državy ve Francii

odvetou za protifrancouzskou politiku anglického krále ve Flandrech,

však ještě nebylo služeb českého krále třeba. Obzvláště v situaci, když

se poloslepý Jan již nemohl aktivně účastnit vojenských operací. Svého

pobytu v západní Evropě se tak Jan alespoň snažil využít k

zprostředkování míru mezi císařem a papežem, jejichž prohlubující se

nevraživost ohrožovala stabilitu Svaté říše římské. Jeho pokus být

prostředníkem v tomto sporu však selhal. Pro Jana, doposud úspěšného

válečníka a diplomata, to bylo těžké zklamání. Jan začal tváří v tvář

nastupující fyzické únavě a s vědomím, že doba již vyžaduje pružnějšího

politika s jasnou koncepcí i překypující energií, postupně

přehodnocovat svůj dosavadní postoj k synovi. Přestal jej vnímat jako

mocenského rivala. Nyní v něm naopak viděl silného spojence, s nímž po

boku by se ještě mohl pokusit zastavit konflikt mezi Francií a Anglií a

odvrátit ten, ke kterému neodvratně mířilo císařství a papežství.

Už v dubnu 1338 proto Jan pozval Karla do Lucemburska, kde právě

pobýval. Karel se na cestu skutečně vypravil, ale ještě na říšském

území jej sám Ludvík Bavor přesvědčil k návratu. Snad tehdy došlo k

nějaké dohodě nebo tlaku ze strany císaře, který si nepřál společný

postup obou Lucemburků, jelikož si dobře uvědomoval, že v situaci

vlastních slábnoucích pozic v Říši by mohli Lucemburkové představovat

mocenskou alternativu pro říšské knížata. Karel a Jan se tedy setkali

až o rok později v Miltenbergu, kde společně strávili téměř dva měsíce.

Není pochyb o tom, že se tehdy spolu bavili zejména o tom, jak dodat

vzájemným vztahům nový impulz a směr. Měli si toho jistě hodně co říci.

Žádné dojemné obětí kolem ramen se sice nakonalo, ale od této chvíle

Jan i Karel vystupovali de facto jako silní spojenci, jež si byli dobře

vědomi vzájemných rozdílů, avšak dokázali vždy najít kompromis. Po

krátké zastávce v Praze se oba Lucemburkové v září 1339 odebrali do

Francie na dvůr Filipa VI., aby se detailně seznámili se vzniklou

situací ohledně války s Angličany. Při cestě navštívili svého

příbuzného Balduina v trevíru, který je ujistil svou plnou podporou, i

Lucemburské hrabství. Hosty francouzského krále byli Karel a Jan až do

jara 1340. Dlouhý společný pobyt prospěl jejich vzájemnému vztahu, z

něhož již definitivně vyprchala hořkost i výčitky. V březnu 1340

Lucemburkové navštívili papeže
Benedikta XII.

(1334-1342)

v Avignonu. Nebyla to pouze zdvořilostní návštěva, neboť

papežská kurie velmi stála o smír mezi Francií a Anglií. Ten byl i v

zájmu Lucemburků, avšak dlouholetá rivalita mezi oběma západními

mocnostmi způsobila, že probíhající konflikt se nepodařilo ukončit. Ba

co více. Bylo totiž stále zřejmější, že válka bude s ohledem na velký

ekonomicko-hospodářský a lidský potenciál Francie a Anglie trvat mnohem

déle, než se původně předpokládalo.

Za této situace ztrácel další pobyt obou Lucemburků ve Francii smysl.

Karel se proto vrátil přes Bavorsko do Prahy, odkud však musel na konci

léta 1340 zamířit do Tyrol, kde došlo k povstání proti vládě jeho

bratra. To naopak Jan zamířil do Lucemburska, kde pobyl několik měsíců.

Jeho další vládu a osobní život těžce ovlivnila úplná slepota, která u

něj nastala v této době vinou neustálého fyzického vypětí a bohužel

také zásahů nekvalifikovaných léčitelů a různých šarlatánů. Některé z

nich dokonce ke králi v dobré víře přivedl i sám Karel. Pro panovníka,

který většinu času trávil v sedle koně a dával svému okolí často na

odiv své mimořádné schopnosti rytíře a dobrodruha, to byla těžká

zkouška. Není divu, že poté často upadal do stavů apatie a ponechával

svému synovi stále větší prostor. V září 1340 Jan dokonce sepsal na

flanderském bojišti v předtuše blízké smrti svou závěť. Podle jeho vůle

mělo České království a s ním přivtělené slezské země i s Lužicí

připadnout Karlovi. Mladší syn Jan Jindřich měl obdržet Moravu a synek

Václav z druhého manželství Lucembursko. Tak se také později stalo.

My se ale vraťme ke Karlovi, který v pozdním létě 1340 pobýval v

Tyrolsku. Tady, jak již bylo řečeno, vypuklo povstání proti lucemburské

vládě, které zosnoval nemanželský syn Jindřicha Korutanského Albrecht,

jenž se překvapivě spojil s vévodkyní Markétou. O této energické dámě

toho bylo napsáno již hodně.[4] Nás ale zajímají fakta, nikoli bujná

fantazie autorů.
Markéta byla rozhodná a ctižádostivá žena, jež si byla

vědoma svého významu. Vždyť byla jedinou legitimní dědičkou Jindřicha

Korutanského. Netoužila po ničem jiném, než po větší moci, a proto

využila neprůbojnosti svého ženicha Jana Jindřicha k tomu, aby jej

odstranila od vlády. Karel byl ovšem tentokrát nekompromisní a

tyrolským vzbouřencům dal jasně na srozuměnou, že co se týče zájmů

lucemburské dynastie, nebude mu činit potíže použít i sílu. Povstání

rozprášil, Albrechta poslal na mučidla, a vévodkyni Markétu uvrhl do

vězení hradu Tyrolu. Po potlačení tyrolského povstání Karel opětovně

zamířil do Lombardie, kam jej tentokrát pozval rod Viscontiů. S nimi už

měl Karel dříve co dočinění, avšak tentokrát jim pomohl dobýt města

Penede, Mel, Poutelstein a Belvicio. Jestliže kalkuloval s tím, že se

mu podaří vytvořit v Lombardii trvalé předpolí lucemburské moci a

zajistí tak spojení severní Itálie s Tyrolskem, přepočítal se, jelikož

mocný italský rod se o moc nehodlal dělit.

Poněkud rozmrzen z dalšího italského neúspěchu se tak Karel vrátil do

vlasti. Po zprávách o otcově úplné slepotě již nehodlal otálet, a tak

si vynutil faktické předání vlády v českém státě. Jan s tímto krokem

souhlasil. Sám tušil, že jeho život již vstupuje do poslední fáze, a

proto chtěl synovi ulehčit cestu k moci. Karel nejprve přijal ve

Vratislavi hold slezských stavů, čímž upevnil svazek slezských

knížectví s Českým královstvím, načež se odebral do Prahy, kde jej už

netrpělivě očekával otec. Dne 11. června 1341 se odehrála památná a

dojemná událost. Na zemském sněmu, kam se dostavili zástupci šlechty,

duchovenstva i Prahy, slepý král promluvil k přítomným a přednesl jim

proklamaci, na základě které byl Karel prohlášen následníkem českého

trůnu. Počínaje touto chvílí mu byl navíc udělen titul
__mladšího

krále__ („rex iunior“). Nikdo z přítomných neprotestoval. To

byl de facto počátek Karlovy skutečné české vlády, ačkoli celkovou

správu státu, včetně zahraniční politiky, převzal až po otcově smrti v

roce 1346.

Karel se ale nespokojil pouze s titulem mladšího krále a žádal, aby

mohl být ještě za života svého otce korunován českým králem, čímž by

bylo předání moci slavnostně a symbolicky stvrzeno. Vyskytl se ovšem

problém. České království mělo stále pouze biskupství, takže korunovace

českých králů prováděl tradičně mohučský arcibiskup, jenž byl

metropolitou pražského biskupa. Karel si uvědomoval riziko plynoucí ze

závislosti pražské diecéze na Mohuči, a proto si v říjnu 1341 vymohl v

Avignonu souhlas papeže
Benedikta XII. s tím, aby jeho korunovaci mohl

výjimečně provést pražský biskup. Biskupem byl tehdy stařičký Jan

IV. z

Dražic, který svůj úřad zastával již od roku 1301 (!), tudíž

jej na

biskupský stolec dosadil ještě Karlův děd
Václav II. Jelikož papež svůj

souhlas udělil a Karel měl s Janem z Dražic velmi dobré vztahy,

korunovaci prakticky nic nebránilo. Jenže v následujících měsících

došlo k nepředpokládaným komplikacím, které ve svém konečném důsledku

korunovaci odložily o mnoho let. ***

V listopadu 1341 došlo k nepříjemné a zároveň pikantní události, která

silně otřásla prestiží a mocenským postavením Lucemburků v celé střední

Evropě. Vévodkyně
Markéta se totiž chopila iniciativy a vypudila svého

muže Jana Jindřicha ze sídelního hradu Tyrol a následně i z celé země.

Vzápětí požádala o rozvod, jelikož byl prý její choť impotentní.

Jednalo se samozřejmě o pomluvu, jelikož Jan Jindřich měl později v

druhém manželství hned šest potomků, a to nepočítaje levobočky.

Ponížený Lucemburk se vrátil do Čech a plně se odevzdal pod mocná

ochranná křídla svého bratra, který si na počátku roku 1342 na otci

vymohl dvouletou lhůtu, během které se slepý král zavázal, že nevkročí

do království a nebude z něj žádat žádné příjmy. Karel chtěl tímto

poněkud neobvyklým krokem získat čas ke konsolidaci své moci v

království a především dosáhnout ozdravení státních financí, jež Jan

zatěžoval svými břemeny a neustálými půjčkami i zástavami.

Tyrolská krize vyústila v

tvrdou porážku lucemburské zahraniční

politiky. Císař Ludvík Bavor, jenž již dříve vešel v tajné pikle s

vévodkyní Markétou, totiž prohlásil její manželství s Janem Jindřichem

za neplatné a v únoru 1342 naopak provdal za Markétu svého

stejnojmenného syna. Silou poté zabral jak Tyroly, tak i Korutany,

které již několik let patřily Habsburkům. To sice umožnilo Karlovi

uzavřít spojenectví s Habsburky, ale bylo zřejmé, že dříve či později

dojde ke konfrontaci Wittelsbachů a Lucemburků. Při pohledu na

minulost, v níž střety Čechů s římskými králi z dlouhodobého hlediska

nikdy vítězství nepřinesly, i když došlo k dílčím úspěchům (1040

Brůdek, 1126 Chlumec, 1304 Kutná Hora), neměli oba Lucemburkové příliš

mnoho důvodů k optimismu. Tehdy se však ukázal diametrální rozdíl mezi

současným stavem a minulými dobami. Neboť Lucemburkové, především král

Jan, který prokázal, že ještě nepatří do panovnického důchodu, využili

svých mimořádných diplomatických schopností a kontaktů k tomu, aby

postupně dostali nevděčného a věrolomného císaře do izolace.

Lucemburkům hrálo do karet i to, že po smrti
Benedikta XII. byl v

květnu 1342 zvolen papežem nám dobře známý Pierre de Rosieres, jenž

přijal jméno
Klement VI. (1342-1352).

Karel se svým bývalým vychovatelem a přítelem okamžitě zahájil čilý

diplomatický kontakt. V létě 1342 navíc přijel Jan po poradách se svým

strýcem Balduinem do Avignonu, kde se mu dostalo triumfálního uvítání.

Poté došlo k zcela zásadním rozhovorům, jež měly ovlivnit vývoj celé

Evropy na několik dalších desetiletí. S podporou spojenecké Francie

dokázali Lucemburkové naklonit papeže k názoru, že v zájmu stability

Svaté říše římské a de facto celé Evropy je nutné zasadit se o změnu v

držbě kurfiřtských hodností, aby tak mohl být Ludvík Bavor sesazen a

nahrazen někým, kdo by měl podporu Avignonu, Francie i Lucemburků.

Nejspíše už tehdy padlo jméno Karla, jakožto nejvhodnějšího a

nejzpůsobilejšího kandidáta napříč celou Evropou.

Tato důležitá jednání obstarával především Jan, neboť Karel

se v letech

1342-1343 soustředil na stabilizaci politicko-hospodářských poměrů v

Českém království. Uvědomoval si totiž, že v nadcházejícím mocenském

soupeření s císařem sehrají Čechy jakožto hlavní základna lucemburské

moci v Evropě klíčovou roli. Jeho mistrným tahem se v této době stalo

především prosazení Arnošta

z Pardubic na pražský

biskupský stolec. Stalo se tak v prosinci 1343 po smrti předcházejícího

biskupa. Karel v tomto projevil moudrost i prozíravost, neboť na druhou

nejvýznamnější funkci ve státě jmenoval muže nesporně vzdělaného,

schopného a především zcela oddaného. Arnošt z Pardubic sice nebyl

urozeného původu, ale vlastní pílí dosáhl až univerzitního gradu

licenciáta kanonického práva, prodělal sedmileté studium právnické

fakulty v italské Bologni a zcestoval většinu západní Evropy. Byl to

nesporný doklad toho, že Karel při výběru osob, jež měly tvořit jeho

nejbližší okolí, upřednostňoval schopnosti jednotlivce, nikoli jeho

původ nebo majetek. Oddaným a schopným rádcem zůstal Arnošt z Pardubic

Karlovi až do své smrti.

Karel, který v těchto letech zažíval i trochu osobního štěstí, neboť v

roce 1342 se mu narodila druhá dcera
Kateřina,

odjel za otcem do západní Evropy až v únoru 1344. V doprovodu Jana se

poté odebral do Avignonu k osobním jednáním s Klementem VI. Předmětem

jednání bylo nejen zřízení samostatné české církevní provincie, ale

také debata nad Karlovou kandidaturou na římský trůn. Obojí dopadlo

úspěšně.
Klement VI. na žádost Karla i se souhlasem a plnou podporou

staršího z Lucemburků povýšil bulou z 30. dubna 1344 pražské biskupství

na arcibiskupství, na základě čehož se Čechy po téměř čtyřech stoletích

vymanily ze závislosti na Mohuči. Prvním arcibiskupem se tak stal

Arnošt z Pardubic. V dalším jednání pak symbolicky došlo k naplnění

prorockých slov, jež před časem Karel a tehdy ještě Pierre de Rosieres

pronesli, když se po letech znovu setkali. Pierre, jenž byl tehdy

vlivným kardinálem u kurie, byl přímo nadšen tím, v jak mimořádného

státníka a kultivovanou osobnost jeho dávný žák vyrostl, a proto

prohlásil:
„Ty budeš jednou
římským králem
.

Pohotový Karel mu na to údajně odpověděl slovy:
_„Ty však dřív

budeš papežem!“_ Na tato slova mělo brzy dojít, neboť Klement

VI. vyslovil souhlas s Bavorovým sesazením a vyjádřil plnou podporu

Karlově kandidatuře.

Z Avignonu Lucemburkové odjeli zpět do Čech, aby uvedli v praktický

skutek povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. V listopadu

1344 tak byla Praha svědkem výjimečné události. Arnošt z Pardubic byl

slavnostně uveden na arcibiskupský stolec, přičemž Karel i Jan osobně

položili základ ke stavbě
katedrály sv. Víta na

Pražském hradě. Nový gotický dóm, jehož impozantní výstavbu započal

Matyáš z Arrasu (od roku 1356 nahrazen sochařem Petrem Parléřem), měl

být nejen ústřední svatyní pražské arcidiecéze, ale také pohřebištěm

českých vládců a schránkou k ukládání ostatků českých světců. Rychlé a

mohutné zesílení české moci ve střední Evropě však neuniklo pozornosti

císaře Ludvíka Bavora, který se nechtěl vzdát vlády ve Svaté říši

římské dobrovolně. Využil proto vzdálení Karla i Jana, kteří na přelomu

let 1344/1345 poněkud neprozřetelně podnikli další křížovou výpravu do

Litvy a Pruska, aby zformoval velkou protilucemburskou koalici. Křížová

výprava měla být demonstrací lucemburského sebevědomí i prestižním

podnikem provedeným na oslavu povýšení pražského biskupství, avšak

skončila stejně jako v minulém případě, tj. blamáží. Rozklad výpravy

uspíšily i zprávy, že se v lednu 1345 podařilo císaři zformovat

koalici, kde kromě Ludvíkových Bavor stálo i Míšeňsko, Durynsko,

Braniborsko, Polsko, Uhry a překvapivě také Rakousy. Lucemburkům tak

rázem hrozilo smrtelné nebezpečí izolace a nepřátelského vpádu do Čech,

který mohl přijít de facto odkudkoli. V březnu 1345 se dokonce polský

král Kazimír III. pokusil zajmout Karla při jeho návratu z Litvy. Karel

se zajetí sice úspěšně vyhnul, ale musel zkousnout, že již v červnu

toho roku polský král vtrhl do Ratibořska a Opavska, čímž ohrožoval

českou moc v celém Horním Slezsku.

A právě v této době se nejvíce projevil rozdíl mezi Karlem a Janem.

Zatímco Jan svolal vojsko a vtrhl do Horního Slezska, kde donutil silou

polského krále k uzavření příměří, Karel vsadil na diplomacii. Během

několika týdnů se mu protilucemburskou koalici podařilo rozleptat a

zničit obratným vyjednáváním. Neúspěšný pokus Ludvíka Bavora zničit

Lucemburky měl tak přesně opačný efekt, jelikož zmobilizoval celou

lucemburskou dynastii, aby nyní napjala všechny své síly k brzkému

uspořádání nové volby římského krále. V únoru 1346 pobýval Karel u

prastrýce Balduina v Trevíru, kde spolu s otcem dohodli budoucí postup.

Následovala návštěva Avignonu, při které došlo ke koordinaci společného

úsilí. Na Ludvíka Bavora byla vzápětí uvalena klatba a říšští kurfiřté

byli vyzváni k uspořádání nové volby. Aby se výsledek volby předem

pojistil, sesadil papež z mohučského arcibiskupského stolce císařova

hlavního straníka Jindřicha z Virneburgu, jenž byl nahrazen Lucemburkům

oddaným Gerlachem Nasavským. Nové volbě už nic nestálo v cestě. V

úterý, dne 11. července 1346, se poblíž městečka Rhens na levém břehu

Rýna sešel kurfiřtský sbor. Schůzka proběhla na neobvyklém místě,

jelikož tradiční volební město Frankfurt nad Mohanem držel ve svých

rukou zhrzený císař. Ten navíc zajistil, aby se volby neúčastnil jeho

syn Ludvík, jenž od roku 1323 držel vládu v Braniborsku, a rýnský

falckrabě Rudolf II., sám Wittelsbach. Ze sedmičlenného kurfiřtského

sboru tak sice chyběli dva členové, avšak k úspěšně provedené volbě

fakticky stačil nadpoloviční počet hlasů. Karel však obdržel hlasů pět,

neboť pro něj hlasovali vyjma prastrýce Balduina a otce Jana ještě

mohučský i kolínský arcibiskup a také saský vévoda Rudolf. Karel se tak

stal
římským králem.

Volba z července 1346 byla výrazným mezníkem v dějinách Svaté říše

římské i českého státu. Bylo to vůbec poprvé, kdy se někdo z přímo

okruhu české vládnoucí dynastie stal pánem nad největším evropským

impériem. Navíc osobnost, která nechápala svůj nový výdobytek jako

pouhý titul a prestižní hodnost, nýbrž jako příležitost reformovat

samotné základy půl tisíciletí trvajícího soustátí, a tak položit

základy trvalejšího uspořádání střední Evropy. Pro krále Jana i

Balduina to byla navíc osobní satisfakce, neboť po celý život nelibě

nesli, že nedokázali navázat na dílo Jindřicha VII., a vždy si

vyčítali, že vláda v Říši přešla z jejich rodu na dynastii

Wittelsbachů. Tentokrát však byli svědky oslnivého úspěchu, v jehož

trvalost věřili, ačkoli Karel měl před sebou ještě hodně práce, než se

mohl považovat za panovníka, jehož moc je v Říši respektována plošně a

bez odporu. V dlouhodobém horizontu se dokonce muselo počítat s

vojenským řešením, neboť Ludvík Bavor i jeho příbuzní výsledek volby

neuznali a dávali hlasitě najevo, že spor mohou rozhodnout pouze meče.

Než se však mohl Karel pustit do nutných protiopatření nebo zabezpečit

Čechy před očekávaným vpádem Wittelsbachů, byl spolu s otcem nečekaně

odvolán do Francie. Nestihl tak dokonce ani podstoupit akt korunovace.

Byl tak prozatím pouze římským „zvolencem“. Ve Francii se totiž v létě

1346 vylodil silný vojenský kontingent Angličanů, který král Filip VI.

nechal nešťastně postoupit až do vnitrozemí. Porážku Francie si

Lucemburkové nemohli dovolit, jelikož by oslabila jejich pozice v

rodovém Lucembursku, na západě Říše, a především by zkomplikovala

jejich kontakty s Avignonem. Jak Jan, tak i Karel museli proto obléci

zbroj a rychle se přesunout na francouzskou půdu. 

Dne 26. srpna 1346 se u

Crécy-en–Ponthieu v severní Francii odehrála

památná a významná
bitva u Kresčaku. Významná byla

již jen tím, že se jí osobně účastnili jak francouzský král Filip VI.,

tak i anglický panovník Eduard III. Do bitvy se také osobně zapojili

oba Lucemburkové. Jan a Karel přivedli na bojiště vlivem časové tísně

jen skromné, vlastně spíše podpůrné oddíly. Když se však Francouzi

bezhlavě vrhli do boje s připraveným a odhodlaným nepřítelem, strhla se

prudká řež, která skončila pro Filipa VI. drtivou porážkou. V době

největšího zmatku a rozkladu francouzského vojska se tak do svého

posledního boje vrhl i statečný český král, který po Karlově zvolení

římským králem dosáhl všeho, čeho mohl, a nehodlal synovi již nadále

překážet. Zvolil si proto čestnou a rytířskou smrt. Ještě než zazněla

legendami opředená slova:
_„Toho nebude, aby český král utíkal

z boje“_,5 ujistil se starý král, že se

jeho syn dostane z bojiště ve zdraví a bez úhony. Poté již v doprovodu

celé řady českých pánů nastoupil svou cestu za věčností. Karel, který z

bojiště vyvázl jen s lehčími zraněními, se toho dne stal i oficiálně

českým králem…
Odkazy a poznámky:

  1. Rokem 1334 tak došlo po téměř jednom století k obnovení samostatné

markraběcí hodnosti v českém státě. Posledním moravským markrabětem byl

totiž Přemysl II. Otakar, který tuto hodnost aktivně zastával v letech

1247 - 1253. Počínaje rokem 1253 pak vinou komplikovaného dynastického

vývoje drželi přemyslovští králové markraběcí titul spolu s českou

titulaturou. Markraběcí vláda však měla své opodstatnění. Kromě

hmotného zabezpečení ostatních členů královské rodiny byla samostatná

vláda na Moravě vhodná i jako průprava následníků trůnu na budoucí

vládu v Praze. Nezanedbatelná byla i efektivita správy poměrně

rozlehlého českého státu, která jediného vládce často neúměrně

zatěžovala. Toho si byl vědom i Karel IV., který markraběcí titul

později obnovil v celé jeho velikosti.

  1. Odkaz visegrádského jednání z roku 1335 přetrval až do současnosti,

neboť jako symbolické navázání na plodnou a mírovou spolupráci

středoevropských zemí byla v roce 1991 z popudu tehdejších prezidentů

Československa, Polska a Maďarska založena „Visegrádská skupina“ (V4),

která hraje důležitou úlohu i v současnosti.

  1. V pacifikaci země byl Karel velmi důsledný. Například v červenci

1339 po devítinedělním obléhání, jehož se osobně účastnil, dobyl hrad

Potštejn ve východních Čechách, který patřil Mikuláši z Potštejna,

známému a obávanému loupeživému rytíři. Ten v troskách hradu také

nalezl smrt.

  1. Její postava vstoupila i do širokého povědomí české a německé

veřejnosti, jelikož vévodkynin život sugestivně popsal známý spisovatel

Lion Feuchtwanger (1884-1958) v románu „Ošklivá vévodkyně
Markéta

Pyskatá“.

  1. Větu, která je jedním ze zřejmě nejznámějších citátů českých dějin,

však ze soudobých zpravodajů nezachytil nikdo. Poprvé jej uvedl až

někdy na počátku 70. let 14. století kronikář Karla IV. Beneš Krabice z

Veitmile. I kdyby nebyl citát pronesen, Janově statečné smrti to na

heroismu však rozhodně neubírá.
_Seznam použité literatury bude uveden v posledním dílu.

Zdroje obrázků: Wikimedia Commons_