Lenní holdy slezských knížat českému králi ve 13. a 14. století
Expanse za Václava I. a Přemysla II. Otakara směřovala na jih – do Podunají a k Jaderskému moři – byla ovšem zastavena násilnou smrtí Přemyslovce na Moravském poli Habsburky, kteří dědičně ovládli rakouské země. Přemyslův syn Václav II. svoji říši rozšiřoval všemi ostatními směry – získal Míšeňsko, uherské a také polské království.
V případě Polska mohl navazovat na práci svých předchůdců v oblasti Slezska. Tradičně dobré vztahy pražského a vratislavského dvora panovaly od dob Přemysla I., který provdal svoji dceru Annu za Piastovce Jindřicha Pobožného. Za vlády Přemysla II. Otakara se většina slezských Piastovců ocitla v orbitě a politickém táboře českého krále, někteří Piastovci byli vychováváni na pražském dvoře (Jindřich Probus), někteří obsazovali důležité posice (Vladislav se stal salcburským arcibiskupem). Přemysl se ale snažil slezská knížata k sobě připoutávat přátelskými a spojeneckými vztahy jako suverénní vládce sousedního území.
Jiná byla politika Václava II., který začal s přijímáním lenních přísah slezských knížat a jejich území přivtěloval k českému království.
Na konci 80. let 13. století se Václav II. pustil do bojů o Malopolsko (1288 umírá Lešek Černý), potažmo o celé Polsko. 10. ledna 1289 mu skládá lenní hold slezský kníže Kazimír Bytomský, podřizuje tak celé svoje panství vrchní moci českého krále (namísto teoretického polského, který v té době díky rozdělení Polska nepanuje). Ačkoliv nevíme, zda iniciativa vyšla od Kazimíra, který se obával vratislavského knížete Jindřicha, nebo od Václava, který tím sledoval posílení posic v Polsku ve snaze získat Malopolsko s Krakovem, přijímání lenních holdů slezských knížat se stalo součástí zahraniční politiky českých králů.
V této době se zřejmě stává spojencem Václava II., ale stále suverénním vládcem, také těšínský kníže a bratr Kazimíra Měšek.
V průběhu roku 1292 se podařilo Václavovi získat Malopolsko a při této příležitosti snad došlo (celá událost je nejasná, nevíme, zda k ní skutečně došlo) k lennímu holdu hornoslezských knížat.
Pokud pátráme po dalších lenních slibech polských knížat Václavovi, je třeba si uvědomit, že následující proběhly (snad i onen v roce 1291) vůči malopolskému vévodovi, nebo polskému králi (Václav se jím stal v roce 1300 ), tudíž na státoprávním postavení polských knížat se nic neměnilo, stále zůstávali v rámci polského království.
V připoutávání slezských knížat k české koruně pokračoval až další panovník, který měl situaci v Čechách pod kontrolou, a tím byl Jan Lucemburský (vládl v letech 1310–1346).
Čeští králové tohoto mezidobí a i dokonce Jan Lucemburský používali titulu polský král, ale v jejich případě to byl pouze prázdný titul, reálným i korunovaným polským králem byl Vladislav Lokýtek a po něm jeho syn Kazimír Veliký.
V roce 1327 se schylovalo k válce mezi Janem Lucemburským a Vladislavem Lokýtkem a právě v této době došlo k dalším lenním slibům slezských knížat českému králi. 18. února v Opavě to byl Kazimír Těšínský (syn Měška) a Bolek Opolský. Následující den se řady českých leníků rozšířily o Vladislava Kozelského a Leška Ratibořského. 24. února 1327 přijal v Bytomi lenní slib Jana I. Osvětimského.
Největší úspěch Janovy zahraniční politiky přišel v roce 1327 až nakonec ze všech. 6. dubna uděluje Jan Lucemburský Vratislav a Vratislavsko v dědičné léno tamnímu vévodovi Jindřichovi. Kdy se poddal vratislavský vévoda českému králi nevíme, pravděpodobně nedlouho předtím.
Z holdu slezských knížat, který byl téměř hromadný, vyplývá, že nešlo o náhodný a jednorázový čin ze strany Jana Lucemburského, ale o promyšlenou a dlouhodobou politiku, která navíc navazovala na dřívější lenní připoutání bytomského knížectví k českému království, které se podařilo Václavu II. Zároveň se ovšem zdá, že Václav II. k roku 1292 české království o další hornoslezská knížectví nerozšířil.
Další připojování k českému království probíhalo v roce 1329, opět v období vyhrocených česko-polských vztahů – Jan porazil Vladislava a přijal slib věrnosti Václava Mazovského. Pod tlakem vnějších okolností (vojenské převaze českých zbraní – tato knížata stála spíše na straně Vladislava Lokýtka) se českému králi poddali: Jan Stínavský, Konrád I. Olešnický, Jindřich IV. Zaháňský a Boleslav III. Břežsko-Lehnický.
Důležitý mezník v historii česko-polských vztahů a dějinách Slezska přinesl rok 1335. Na schůzce v Trenčíně, kterou zorganisoval uherský král Karel Robert, uzavřeli Lucemburkové Jan a jeho syn Karel smlouvu s vyslanci polského krále Kazimíra. K uzavření došlo 24. srpna, mír nese jméno trenčínský, Jan se v něm zříká titulu polského krále, platí 20 000 kop pražských grošů, Kazimír se naoplátku zříká svých práv na Slezsko (Jan Lucemburský ho zatím nevlastní celé), které je nyní definitivně českým lénem. Kazimír tuto smlouvu ratifikoval v roce 1339.
V roce 1335 existují ve Slezsku ještě tři nezávislá knížectví – Javorsko, Minstrbersko a Svidnicko. Jako další se dostává do českého státu Mistrbersko, a to v roce 1336. Tamní vládce Bolek napadá církevní majetky a na žádost jednoho z klášterů zasahuje do situace Karel (IV.), který nakonec donutí silou Bolka k lenní přísaze.
Javorsko získává později další Bolek, který i několik let válčí s českým králem. Nekonec se oba usmiřují a Karel IV. se žení s dědičkou zdejšího vládce, Annou Svidnickou (v roce 1353). Později je i Javorsko se Svidnickem přičleněno k českému státu, s čímž souhlasí v roce 1356 Kazimír Veliký, během své návštěvy Prahy. Na oplátku se Karel IV. vzdává svých práv na Mazovsko (drží je po otci od roku 1329).
Slezská knížata vstupovala do lenního vztahu s českým královstvím (a tedy přestávala být leníky polského krále) zpočátku dobrovolně, zdálo se jim to výhodnější. O důvodu jejich rozhodnutí můžeme pouze přemítat. Na centrech Polska – Malopolsku i Velkopolsku – byli nezávislí, přesto se mohli bát snah Piastovců o těsnější připoutání k vlastnímu polskému království. Zde by jim byl český král spolehlivou oporou. Zároveň mohli doufat, že jejich nový lenní pán se nebude vměšovat do vnitroslezských poměrů a zůstanou do velké míry nezávislí a suverénní. V úvahu přpadají hospodářské podmínky – rivalita mezi Vratislaví a Krakovem a zapojení se více do trhu českého království a skrz něj na obchodní stezky na západ i do Itálie. Pozdější připojování (od roku 1329) se dělo spíše proti vůli slezských knížat, která se bránila další integraci Slezska pod nadvládou českého krále, spojovala se s polským králem a nebo se snažila rozbíjet dosavadní lenní vztahy mezi jinými slezskými knížaty a českým králem. Moci českého krále ale nedokázala čelit.
Použitá literatura
ANTONÍN, Robert: Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283 – 1300. Brno 2009.
BARCIAK, Antoni : Polacy w bitwie pod Suchymi Krutami. Prace Historyczne Katowice, 4, 1975.
SPĚVÁČEK, Jiří: Jan Lucemburský a jeho doba 1296 – 1246. Praha 1994.
ŽÁČEK, Rudolf: Dějiny Slezska v datech. Praha 2002.
ŽEMLIČKA, Josef: Počátky Čech královských. Praha 2002.