Karel IV. Kapitola II. Vzestup Lucemburků a Karlovo dětství (1309-1323)
Výňatek z Karlova vlastního životopisu, kterým začíná naše
druhákapitola, je zajímavým dokladem Karlovy osobnosti. Ukazuje nám, že
Karel IV. znal dobře svůj příběh a věděl, jaké okolnosti přivedly jeho
otce a tím i dynastii Lucemburků na český trůn. Zároveň, a to také není
bez zajímavosti, Karel považoval za nutné zdůraznit svým současníkům,
jak urozeným původem disponuje. Vždyť byl po obou rodičích potomkem
hned dvou významných evropských dynastií, přičemž jeho děd z otcovy
strany dokonce získal císařský diadém! Uvědomoval si tedy v širších
souvislostech, že je už jen svým původem předurčen k velkým věcem.
Avšak předurčenost je věc jedna, schopnost přeměnit ji ve skutečné
úspěchy věc druhá. Vědomí oslnivého rodinného zázemí ale Karlovi
nesvazovalo ruce, jak jsme toho svědky u celé řady velkých osobností
dějin, ale naopak jej zdravě motivovalo a naplňovalo oprávněnou pýchou.
Eliška Přemyslovna v triforiu
Chrámu svatého Víta
Zdroj: Packare – vlastní dílo, Wikimedia Commons
V minulé kapitole jsme detailně sledovali Karlovy předky z matčiny
strany. Nyní zorné pole obrátíme k Janovi Lucemburskému
a jeho rodinnému zázemí, z něhož už na počátku 14. století vzešel první
římský císař lucemburské dynastie. Na rozdíl od Přemyslovců ale budeme
muset daleko více sledovat celkový evropský historický kontext, neboť
vzestup lucemburské dynastie byl ovlivněn událostmi v celé západní a
jižní Evropě. Bude to nutné i z toho důvodu, že právě ve Francii,
Lucembursku a Itálii Karel později prožil léta svého dospívání.
Lucemburkové se předtím, než dosáhli římské koruny, nemohli rovnat
Přemyslovcům věhlasem, ani plejádou významných osobností, které by
utvářely dějiny národů a států. Měli však stejně jako rod odvozující
svůj název od bájného oráče Přemysla starobylý původ. Prvního dávného
prapředka lucemburské dynastie bychom totiž nalezli už v 10. století.[2]
Tato linie však vymřela v mužském pokolení hrabětem Konrádem II. již
roku 1136. Hraběcí majetek, který se koncentroval kolem rodového sídla Lucemburku,
přešel po složitých peripetiích na Konrádovu tetu Ermesindu a jejího
syna Jindřicha IV. Slepého. Když tento hrabě roku 1196 umíral,
rozprostíralo se již těžiště rodového hrabství západním a
severozápadním směrem k Ardenám. Tato oblast byla jazykově a kulturně
románská, a i přesto, že formálně patřila k teritoriu Svaté říše
římské, politicky tíhla spíše ke geograficky bližší Paříži. Zde tedy
lze hledat příčinu dlouhodobé orientace Lucemburků na Francii.
Ve 13. století zažili Lucemburkové úspěšné období, ne nepodobné tomu,
jaké prožívali v dalekých Čechách Přemyslovci, i když v mnohem menším a
skromnějším měřítku. Skutečná pramáti lucemburského rodu hraběnka
Ermesinda
II. a její syn Jindřich V. Plachý dokázali rodové majetky
rozšířit, upevnit a hospodářsky scelit, čímž vzniklo jedno z největších
uzavřených říšských panství na západ od řeky Rýna. Avšak jak již to v
dějinách bývá, nic netrvá věčně. Část bohatého panství se totiž po
Jindřichově smrti v roce 1281 stala předmětem vážného sporu mezi
dolnorýnskými knížaty. Dlouholetý konflikt vyvrcholil v červnu 1288 bitvou
u Worringen, kde utrpěli Lucemburkové těžký debakl,
který se
rovnal katastrofě. V bitvě, v níž se proti Lucemburkům postavila
koalice vedená brabantským vévodou, totiž padl nejen tehdejší
lucemburský hrabě Jindřich VI., ale také jeho tři bratři a množství
lucemburské šlechty. V lucemburských dějinách tak má bitva
u Worringen
stejně černé místo jako u Čechů Moravské pole nebo Bílá hora.
Lucemburské panství se po nešťastné bitvě otřásalo v samotných
základech, avšak v roce 1292 jej převzal Jindřich VII., mladý syn
Jindřicha VI., před nímž se už zanedlouho měla otevřít vskutku oslnivá
politická kariéra.
Nový lucemburský hrabě strávil dětství na francouzském královském dvoře
a tato skutečnost jej silně poznamenala. Stal se politickým klientem
francouzského krále Filipa IV. Sličného, od kterého také bral
pravidelný roční plat za své služby. Ve středověku býval podobný vztah
celkem běžný, nešlo tedy z pohledu dnešní doby o nějakou nedobrovolnou
podřízenost. Byl to vztah, z něhož oběma stranám plynul celkem slušný
profit. Francouzi si mohli takto snadno vybudovat mocenské předpolí na
samotném říšském území a Lucemburkové se silným spojencem za zády se
již nemuseli obávat, že by je postihla katastrofa jako před několika
lety v nešťastné bitvě u Worringen. Jindřich se také s přispěním Paříže
provdal za Markétu, dceru vévody Jana I. Brabantského, což umožňovalo
Lucemburkům obnovit v celém regionu svou těžce pošramocenou pověst. Ba
co více! Jindřich mohl dokonce s patronací Francie pomýšlet na expanzi.
Francie představovala na počátku 14. století impozantní velmoc, jíž
vládl jeden z nejschopnějších králů, jaký kdy seděl na francouzském
trůnu. Jak jsme již v minulé kapitole říkali, za Filipovy vlády Francie
postupně převzala roli hegemona v celé Evropě a její vliv se rozšířil
na valnou část kontinentu. Francouzi s úspěchem expandovali nejen za
východní hranice své země, ale také do Itálie. Do francouzského vleku
se dostalo dokonce i papežství. V roce 1309 se papež i s kurií usídlil
v jihofrancouzském Avignonu, čímž začalo více než sedmdesátileté období
tzv. avignonského zajetí papežů, které ukončil až v roce 1377 papež
Řehoř XI. Podobně Francie expandovala také na území Svaté říše římské,
i když zde byly její pozice výrazně slabší. Po nenadálé smrti římského
krále Albrechta I. Habsburského v roce 1308 však vycítil francouzský
král jedinečnou příležitost, jak po papežství dostat pod svou patronaci
i římský trůn. Na něj hodlal dosadit svého bratra Karla z Valois. Avšak
veřejné mínění v Říši nebylo této myšlence příliš nakloněno, a tak se
Paříž odhodlala k nečekanému tahu. Aby zabránila volbě panovníka, který
by byl zcela mimo její kontrolu, bylo na rady mohučského arcibiskupa a
tím pádem i říšského kurfiřta Petra z Aspeltu, mimořádné osobnosti
tehdejší evropské diplomacie, jenž kdysi zastával i úřad kancléře na
dvoře krále Václava II., rozhodnuto o kandidatuře Jindřicha VII.
Lucemburského.
Šlo o chytrý tah. Jindřich VII. byl sice francouzským vazalem, ale jeho
rodové zázemí bylo z celkové evropské perspektivy natolik bezvýznamné,
že v Říši nepanovala obava z toho, že by Jindřich představoval
jakoukoli hrozbu pro říšské knížata. Francouzi si navíc výsledek volby
pojistili tím, že do úřadu trevírského arcibiskupa, tedy jednoho ze
sedmi říšských kurfiřtů, dosadili Jindřichova mladšího bratra Balduina.
Toto jméno si dobře zapamatujme, neboť se jednalo o vynikajícího
diplomata a politika, který po celý svůj dlouhý život bojoval za větší
slávu a prestiž své dynastie. Karel IV. ve svém prastrýci později
nalezl oddaného rádce a spojence. V listopadu 1308 tak byl Jindřich
VII. zvolen římským králem. Lucemburská dynastie se takřka přes noc
vyšvihla mezi evropskou smetánku. Pro Jindřicha, jeho manželku Markétu
a jediného synka Jana, který se narodil teprve v srpnu 1296, to byla
nejdůležitější chvíle jejich životů. Osud Lucemburkům přinesl metu, po
které pošilhávala kdejaká evropská dynastie. Brzy se dostavilo povýšení
další. Ani ne za rok od této chvíle přišli za Jindřichem poslové z Čech
s nabídkou, aby se jeho syn ujal české koruny. ***
Česká nabídka krále Jindřicha zaskočila. Ne že by o český trůn neměl
zájem, opak je pravdou, vždyť i přes anarchii, která v království od
roku 1306 panovala, se jednalo o lákavé dědictví. O dědictví, které
mohlo Lucemburkům zdánlivě lacino a bez většího úsilí přinést mohutnou
rodovou základnu, jež by jim umožnila výrazné posílení v Říši. Nabídka
české koruny však přišla v době, kdy měl Jindřich jiné starosti. Jeho
prvořadým záměrem byla římská jízda, která mu měla zajistit císařskou
korunu. Jelikož se římský král navíc obával, aby si proti sobě
prakticky hned v prvním roce své vlády nepoštval dosavadního českého
krále Jindřicha Korutanského, jehož vliv a sílu ve střední Evropě
nebylo radno podceňovat, odbývala se prozatím všechna jednání s Čechy v
nejvyšší tajnosti. Počátkem roku 1310 ale již bylo zřejmé, že Jindřich
velkorysé nabídky Čechů využije. Problém byl však v tom, že Jindřich
české straně zprvu nabízel za krále svého bratra Walrama, neboť
nepovažoval za moudré, aby se jeho jediný syn a dědic vydal do daleké a
nebezpečné země bez jakýchkoli praktických zkušeností z vysoké
politiky. Proti tomu se ostře postavila česká šlechta, jejíž sebevědomí
vzrostlo poté, co na jaře 1310 zahájila otevřenou vzpouru proti
Jindřichovi Korutanskému. Čeští páni žádali, aby se jejich králem stal
princ Jan, a to z pochopitelných důvodů. Mladý král by byl totiž tvárný
jako vosk a rychleji i snáze mohl přivyknout novému prostředí. Jednání
se proto protahovala a hrozilo, že před zahájením římské jízdy nedojde
k žádnému rozuzlení české otázky.
V létě se však situace v Čechách zdramatizovala natolik, že římský
král nemohl otálet. Princezna
Eliška
musela totiž prchnout z Prahy,
jelikož
Jindřich Korutanský a jeho manželka
Anna se všemožně snažili zabránit
očekávanému vyústění dramatu. Reprezentativní poselstvo české šlechty
tak nakonec pohnulo na říšském sněmu v červenci římského krále, aby
definitivně rozhodl. Neoblíbený Korutanec byl tedy z rozhodnutí
římského krále zbaven vlády v Čechách a teprve čtrnáctiletý Jan, jenž
zároveň obdržel od otce lucemburské hrabství a titul říšského
generálního vikáře (zástupce krále) v Říši, byl prostřednictvím
starobylého a symbolického aktu povýšen na nového pána Českého
království. V září se pak ve Špýru konala památná svatba Jana a Elišky,
jež ve svých důsledcích ovlivnila větší část kontinentu na téměř
století a čtvrt. Vždyť hned čtyři z potomků vzešlých z tohoto svazku se
v následujících třech generacích stali římskými králi a dva dokonce
dosáhli císařské koruny.[3]
Špýrská
svatba
Elišky a Jana, Codex Balduini Trevirensis Zdroj: Wikimedia
Commons, Autor: neznámý –
mujweb.cz/Zabava/historie/luxemburg.html
Svatba Elišky
a Jana
se odehrála v době finišujících příprav na římskou
jízdu. Zatímco mladí novomanželé zamířili v čele nepočetného vojska do
Čech, král Jindřich se svou chotí a bratrem Walramem překročil Alpy,
aby se vydal vstříc svému snu. Jelikož se Jindřich Korutanský odmítal
vzdát českého trůnu, musel být z Čech vytlačen vojenskou mocí. Teprve v
prosinci 1310 tak mohl Jan Lucemburský vjet do bran hlavního města
svého nového království. [4] Korunovace, která
však nebyla vzhledem k nedávným bojům o Prahu a třeskutému mrazu
důstojná, se odehrála v únoru 1311. Ještě před svou korunovací mladý
král vydal tzv.
inaugurační diplom, který si česká
šlechta s předstihem vymohla. Z Janovy strany se jednalo o značné
ústupky z jeho panovnické moci. Za daných podmínek ale nebylo zbytí.
Mnohdy si totiž ani neuvědomujeme, jak složité byly Janovy počátky v
Čechách. Vždyť v zemi nikoho neznal, neuměl česky, chyběly mu
zkušenosti a země byla navíc stále ve stavu částečné anarchie. Trvalo
dlouhé měsíce, než se král zorientoval natolik, aby alespoň částečně
chápal zákonitosti a mechanismy královské moci. Teprve s přibývajícím
věkem se ukázalo, že Jan disponuje velkou energií, rozhodností a
politickým talentem zděděným po otci. Navíc se mohl pochlubit i určitou
vzdělaností a obdivuhodnou osobní statečností. To z něj dělalo
šarmantního a charismatického rytíře, jehož kouzlu snadno podlehla i o
čtyři roky starší
Eliška. Alespoň v počátcích společného soužití lze u
obou hovořit o oboustranných a upřímných sympatiích.
Už od počátku se ovšem Jan musel potýkat se vzrostlým sebevědomím české
šlechty, která odmítala plošně uznat obnovu silné královské moci. Kromě
toho se v zemi rychle utvořily dva mocné panské tábory, které bojovaly
o přízeň mladého krále i královny, jež měla zpočátku na Jana velký
vliv. Situace se zhoršila ve chvíli, kdy došly do Čech znepokojující
zvěsti z Itálie. V červenci 1311 zemřel Janův strýc Walram a o pět
měsíců později i maminka Markéta. Král Jindřich sice dosáhl v červnu
1312 v Římě své císařské korunovace, ale římská jízda jej natolik
vyčerpala po finanční a dokonce i fyzické stránce, že se zdál být
výsledek celého podniku krajně nejistý. Podobu antické tragédie získala
římská jízda v srpnu 1313, kdy zemřel i sám novopečený císař. Jan tak
přišel v krátkém čase takřka o celou rodinu, což bylo pro jeho další
vládu v Čechách o to horší, že se již nemohl opírat o autoritu mocného
otce, o hroutícím se lucemburském panství v Říši ani nemluvě. I přesto
je obdivuhodné, že se Jan pustil do boje o římskou korunu, ačkoli bylo
zřejmé, že zopakovat lucemburský úspěch z roku 1308 bude jen stěží
možné. Českého krále navíc dopředu diskvalifikovalo i jeho mládí, neboť
Říše volala po zkušeném vládci. Jan tak nakonec podpořil bavorského
vévodu a rýnského falckraběte
Ludvíka IV. Bavora z
mocné dynastie Wittelsbachů. Avšak do volebního klání se zapojili i
Habsburkové, a tak došlo k situaci, která vlastně prostupuje celými
středověkými dějinami Svaté říše římské. Část kurfiřtů zvolila Ludvíka
Bavora, zbytek hlasoval pro rakouského vévodu Fridricha I.
Habsburského. V Říši tak zavládlo faktické dvojvládí. Pro České
království to nebylo zrovna vhodné, jelikož o římský trůn nyní zápasili
dva mocní panovníci, kteří měli državy v bezprostřední blízkosti
českých zemí.
Mladého a dravého Lucemburka ale více znepokojovala situace v Čechách.
V průběhu roku 1315 stálo totiž království na pokraji domácí války.
Šlechta volala po odstranění cizinců v královské radě a v zemských
úřadech, které sem dosadil král, jenž spoléhal na jejich zkušenosti.
Tlaku šlechty Jan sice v této věci ustoupil, ale už nemohl zabránit
narůstajícímu nepřátelství dvou mocných táborů panstva, které na jedné
straně vedl Vilém Zajíc z Valdeka, na straně druhé stál Jindřich z
Lipé. Ke klidu nepřispívala ani královna
Eliška, která ve své
panovačnosti tlačila krále k větší aktivitě vůči sílící šlechtě a sama
rozdmýchávala spory. Na jaře 1316 dokonce museli Janovi přispěchat s
vojenskou pomocí jeho strýc Balduin a spojenec Petr z Aspeltu. Navíc
sama
Eliška, ač již byla v pokročilém stavu těhotenství, se osobně
vypravila do Říše ke dvoru Ludvíka Bavora s žádostí, aby jejímu
manželovi poskytl vojenskou pomoc proti vzpurnému českému panstvu. Ve
svém lůně tehdy nosila přemyslovská královna dlouho očekávaného dědice.
Královskému páru se zatím narodily pouze dvě dcery.
V červenci 1313 přišla na svět princezna Markéta
a
v květnu 1315 Jitka (Bona). Brzké početí dalšího
dítěte svědčí nejen o stále normálně fungujícím vztahu mezi Janem a
Eliškou, ale také téměř o zoufalé snaze konečně přivést na svět
mužského potomka, jehož narození by mohlo alespoň částečně odlehčit
napjaté situaci v Čechách a na královském dvoře v Praze. Taková tedy
byla historická kulisa, když přišel na svět Karel IV. ***
Dne 14. května 1316 bylo na královském dvoře rušno. V brzkých ranních
hodinách přišel na svět tolik vytoužený mužský dědic nové královské
dynastie, která nastoupila na český trůn teprve před šesti lety.
Narození prince bylo pro Elišku a Jana jedním z nejkrásnějších okamžiků
společného soužití. Šťastná událost oba manžele znovu na čas sblížila,
ačkoli rozdílnost povah a politická rivalita mezi předními českými
pány, jimž šlo o krach jejich vztahu, způsobily, že se královský pár
vzájemně odcizoval. Co se asi honilo hlavou hrdému otci, který se s
dojetím skláněl nad kolébkou svého prvorozeného syna, nebo matce, která
si ze všeho nejvíce přála, aby z novorozeněte jednoho dne vyrostl
statný rytíř nebo schopný státník, jenž by znovu obnovil slávu padlé
přemyslovské dynastie? Netušíme, víme ale zcela bezpečně jedno: Ani
jednoho z rodičů by zřejmě nenapadlo, že toho dne přišel na svět jeden
z nejvýznamnějších vrcholně středověkých panovníků Evropy, před nímž
měl ležet vskutku nevšední životní příběh.[5]
Sudičky, které přišly ke kolébce českého prince, mu sice předpověděly
velký osud, ale byly to především rodinné a genetické dispozice, které
Karlovi vložily do vínku řadu ušlechtilých vlastností. Po otci Janovi
Karel zdědil diplomatický talent, schopnost rychlé a včasné improvizace
i osobní odvahu. Otec byl také pro Karla symbolem a nositelem
rytířských ctností, které kralevice přitahovaly již od mládí. Avšak Jan
na svého syna přenesl i neklid, vždyť první Lucemburk na českém trůnu
byl pověstný svými neustálými cestami a horečnou aktivitou osobní i
vladařskou. Stejně tak jako slabostí pro něžné pohlaví. Na rozdíl od
otce však Karel v pozdějším věku ctil rodinný život a harmonii, snad na
základě neblahých osobních zkušeností z dětství a dospívání. Po
předcích z matčiny strany zdědil Karel rysy prakticky podobné.
Dominovaly u něj především geny dědečka Václava II., po němž podědil
zejména hlubokou zbožnost, náklonnost k duchovním hodnotám a také
intelektuální zájmy. Zatímco Václav II. například skládal milostné
básně, Karel byl později výrazně literárně čilý. Co se týče matky, tak
po té Karel zdědil především citovou vznětlivost.
První velkou událostí v životě dědice českého trůnu byl slavnostní
křest. Ten se odehrál 30. května 1316 na Hod Boží svatodušní v románské
bazilice sv. Víta na Pražském hradě. Bylo to nejspíše vůbec poprvé, co
se čerstvě narozený princ ocitl ve starobylém sídle českých králů,
neboť král s královnou i se svým dvorem dočasně bydleli na Starém Městě
pražském. Pražský hrad totiž zažil kolem roku 1303 velký požár, při
němž byly zničeny právě soukromé prostory Hradu, v nichž přemyslovská
královská rodina bydlela. Vzhledem k následujícím událostem nemohl být
Pražský Hrad obnoven ve svém dřívějším stavu. Došlo sice k odstranění
známek požáru a částečné výstavbě bývalých prostor, ale pro mladý
královský pár bylo mnohem pohodlnější přebývat v honosných měšťanských
palácích, kterých bylo v této době na Starém Městě hned několik. Z
pramenů je nejasné, kde ke Karlovu narození došlo, takže snahy
moderních historiků přesněji určit místo pobytu královského páru v době
kralevicova narození jsou více či méně pouze hypotetické.
Křest královského chlapce vykonal za přítomnosti obou rodičů a princova
prastrýce Balduina Trevírského osobně mohučský arcibiskup Petr z
Aspeltu, pro něhož tato událost znamenala velkou satisfakci. Po mnoho
let věrně sloužil králi Václavu II. a byl svědkem nečekaného pádu
Přemyslovců. Nyní stál u zrodu nové české královské dynastie. Na žádost
matky byl princ pokřtěn po hlavním zemském světci a také slavném
dědečkovi jménem Václav. Otec se tomu nebránil, spíše naopak. Manželé
tím totiž chtěli demonstrovat, že kralevici proudí v žilách krev
přemyslovská i lucemburská, což jej do budoucna předurčovalo k plné
legitimitě usednout na český trůn. Jen podotýkáme to, co asi čtenáři
zřejmě tuší, budoucí král a císař přijal jméno Karel až za svého pobytu
ve Francii.
Je tak trochu ironií, že o prvních letech života největšího z českých
králů nevíme téměř nic. Nedokážeme tak odpovědět na otázku, jak
probíhala výchova budoucího panovníka, protože soudobé prameny o tom
mlčí. Nikdo totiž nemohl tušit, kým se právě narozený potomek Jana a
Elišky později stane, nehledě na to, že ve středověku byla poměrně
vysoká úmrtnost v dětském věku. Dlouho se tak nevědělo, zdali kralevic
přežije první měsíce a léta svého života, přičemž nikdo nemohl
vyloučit, že se Janovi a Elišce vzhledem k jejich nízkému a
„produktivnímu“ věku nenarodí ještě další mužští potomci. To se také
stalo. V roce 1318 se královně narodil další chlapec, který byl na
památku krále železného a zlatého pokřtěn jménem
__Přemysl
Otakar__. Avšak tento královský chlapec zemřel již o dva roky
později. V únoru 1322 však
Eliška porodila dalšího syna, Jana
Jindřicha, který se dožil dospělosti a sehrál v
českých
dějinách významnou roli. Karel svého mladšího bratra, jenž se později
stal moravským markrabětem a zakladatelem moravské linie Lucemburků,
velmi miloval a měl k němu po celý život vřelý vztah. Královně se v
roce 1323 narodila ještě dvojčata
Eliška a
Anna,
ale obě zemřely příliš mladé. Dalších potomků už nebylo, jelikož
manželství Elišky a Jana se už na počátku 20. let 14. století prakticky
rozpadlo.
Ještě jeden důvod způsobil, že české kroniky nevěnovaly pozornost
prvorozenému princi. V zemi byla totiž stále napjatá situace, která
hrozila každou chvílí přerůst v občanskou válku. Ke všemu zlému navíc v
roce 1316 vypukl v Čechách mor. Lidé a kronikáři měli tedy poněkud jiné
starosti než sledovat královské miminko. Jestliže panovaly v královské
rodině naděje, že narození dědice situaci v zemi uklidní, opak byl
spíše pravdou. Kralevic se totiž okamžitě stal předmětem sporu mezi
manžely a hračkou v rukou znesvářené šlechty. Bylo to nechutné a smutné
zároveň, ovšem děti se stávají jablkem svárů v problémových
manželstvích i v dnešní době, takže nemůžeme tehdejší dobu pokrytecky
posuzovat jako staletí drsných mravů a nízké kultivovanosti.
Král Jan opustil Čechy v srpnu 1316, neboť se rozhodl aktivně pomoci
Ludvíku Bavorovi v Říši proti Habsburkům. Čerstvě narozený dědic trůnu
zůstal v Praze se svou matkou, která se však obávala o bezpečnost svého
syna natolik, že jej převezla na hrad Křivoklát a svěřila do
opatrovnictví svého sympatizanta Viléma Zajíce z Valdeka. Na pevném
Křivoklátu zůstal kralevic až do března 1317. Poté byl znovu převezen
do Prahy, neboť správu země za nepřítomného krále nyní de facto
převzala
Eliška. Ta však svým nesmlouvavým postupem vůči svým odpůrcům
nadělala více škody než užitku, a tak se již v červnu téhož roku
uchýlila se všemi svými dětmi na pevný hrad Loket. Když se král
dozvěděl, že tentokrát skutečně hrozí reálné nebezpečí jeho rodině,
vrátil se narychlo do Čech a koncem roku 1317 se s Eliškou přesunul
znovu za pevné hradby pražských měst. Zdá se ale, že Jan a
Eliška své
děti ponechali prozatím na Lokti. Budoucnost ukázala, že to byl
prozíravý krok, neboť v únoru 1318 vypuklo v zemi otevřené povstání
proti králi. Sám král se dostal do úzkých a musel se v Chebu
dosti
nedůstojně dovolávat pomoci svého spojence Ludvíka Bavora. Wittelsbach
následně v dubnu v Domažlicích inicioval smírné narovnání mezi králem a
českou šlechtou, na základě kterého se mohly poměry v zemi alespoň
částečně uklidnit.
Nyní následovala paradoxní situace. Zatímco se politické poměry v
Čechách začaly uklidňovat, vztahy mezi králem a královnou citelně
ochladly. Není těžké uhádnout, že panovačná a pyšná
Eliška Janovi tvrdě
vyčítala nedůstojný mír se šlechtou, kdežto král naopak obvinil svou
drahou polovičku, že svými intrikami a politickým diletantstvím
zapříčinila nedávnou situaci, kdy se část šlechty dopustila vzpoury na
svém lenním pánovi. Rozklad vzájemného soužití navíc umocňovaly
pomluvy, z větší části lživé, jež v blízkosti krále šířili lidé, kteří
se chtěli královně pomstít za její provokace. Král se navíc po
domažlickém míru snažil svou aktivitu namísto sporu s domácí šlechtou
orientovat na zahraničně-politické otázky. Svým způsobem tak rezignoval
na dění v zemi a smířil se s tím, že v Čechách se mu jen stěží kdy
podaří prosadit královskou moc v plném rozsahu.
Za této situace musel mít Jan v zemi zajištěn bezpečný týl, a proto
hledal cestu postupného smíření s panstvem. Základní podmínkou k tomu
bylo rázně skoncovat s citovým vydíráním a výhrůžkami ze strany své
manželky.
Eliška totiž skutečně používala svého syna jako páku k
nátlaku na krále. Že by však reálně uvažovala nebo alespoň otevřeně
hrozila Janovi sesazením a nastolením kralevice na trůn, se nezdá
pravděpodobné. Král ale pojal podezření a jeho paranoia nadále
narůstala. Obával se, aby jej česká šlechta jednoho dne skutečně
neodstranila z trůnu a nedosadila na královský stolec jeho syna, jenž
byl po matce rodem Čech. V době vypjatého dobového nacionalismu, kdy
byl král i veřejným míněním považován za cizince, se dal Jan snadno
ošálit a rozhodl se konat.
Hrad Loket
Zdroj: Bobak Ha’Eri – vlastní dílo, Wikimedia Commons
V únoru 1319 se král i s početným zbrojným lidem nenadále objevil před
Loktem, kam se nedlouho předtím opět uchýlila
Eliška i se svými dětmi.
Tady se odehrálo drama, které se pro více než dvouapůlletého Karla
stalo hlubokým traumatem. Král se zmocnil hradu, zajal členy královnina
doprovodu, některé dokonce donutil na mučidlech k doznání, jež chtěl
slyšet, načež Elišce násilím odebral všechny děti. Zhrzená královna
byla následně vykázána na Mělník, tradiční věnné město českých
královen, zatímco malý Karel zůstal po dva měsíce na Lokti. Tady byl
podle všeho držen v nedůstojných podmínkách, které vznikly nenadálou
situací, kdy byla milující matka odtržena od svého syna a její dvůr,
tedy včetně vychovatelek pověřených péčí o dítě, byl rozprášen. Teprve
po dvou měsících byl kralevic na příkaz otce převezen na Křivoklát, kde
strávil další čtyři roky. Na Křivoklátu měl jistě větší pohodlí, než na
Lokti, přičemž mu otec zajistil péči odpovídající jeho postavení a
důležitosti, ovšem nikdo nemohl zastřít, že se jedná o internaci. Bez
svolení otce se Karel nemohl z Křivoklátu vzdálit, a i když se
spekuluje o tom, že mohl o něco později na čas pobývat v krátkých
intervalech v Praze a dokonce se setkat i s matkou, byla léta strávená
na tomto hradu pro kralevice velmi těžká. Byl násilím vytržen z
rodinného kruhu a na dlouho vsazen do neznámého prostředí, které se
povětšinou omezilo jen na několik útulných komor a hradní nádvoří. Pro
malého chlapce to nebylo vhodné místo pro dětství.
Jelikož až do roku 1323 nemáme o Karlovi žádné hodnověrné zprávy, mohli
bychom v našem vyprávění poskočit o několik let dopředu. Avšak právě
léta 1319-1323, která kralevic strávil na Křivoklátu, byla pro další
povahu Janova vládnutí v Čechách zcela klíčová. Král se tehdy
definitivně rozhodl, že svou energii vrhne za hranice Českého
království. Nešlo pouze o rezignaci na domácí poměry s ohledem na
neúspěch v boji s českým panstvem, ale vliv měla i Janova povaha. V
Čechách se nikdy necítil jako doma, české prostředí mu v ničem
neimponovalo. Srdce ho táhlo do rodného Lucemburska a na francouzský
královský dvůr. Navíc jako obratný politik chápal, že svému království
mnohem více prospěje, když jej nepřímo zatáhne do aktuálního evropského
dění. Nebyl státníkem typu Václava II., více se cítil přirozeně v sedle
koně a v bitevní vřavě. Janova politika byla dvojsečná. Na jednu stranu
trpěla země tím, že často dlouhé pobyty krále v zahraničí oslabovaly
panovnickou moc v Čechách. Avšak na straně druhé Jan postupně a úspěšně
obnovil velmocenské ambice českého státu, výrazně rozšířil jeho
teritorium a zajistil mu bezpečnost a stabilitu. Hned v roce 1319 Jan
získal
Budyšínsko a roku 1322 dokonce natrvalo
začlenil do českého státu celé
Chebsko. To mu
ochotně udělil římský král Ludvík Bavor za pomoc v
__bitvě u
Mühldorfu__. V této bitvě, která se odehrála symbolicky na den
sv. Václava, tj. 28. září 1322, porazili Wittelsbachové s českou pomocí
Habsburky, kteří byli tímto na další více jak jedno století vytlačeni z
vrcholné středoevropské politiky.
Janova šťastná hvězda na evropském poli jasně zářila. Český král se
stal pojmem v celé Evropě a všude tam, kde se dělo něco významného, se
dříve či později objevil i Jan. V Evropě se tehdy dokonce ujalo
přísloví, že se nemůže nic podstatného vyřídit bez účasti českého
krále. Nesílila ale jen prestiž celé země, ale také samotná lucemburské
dynastie. V únoru 1322 se Jan v Paříži osobně účastnil korunovace
nového francouzského krále
Karla IV. Sličného. Ten
se dokonce stal švagrem českého krále, když si v září téhož roku vzal
Janovu sestru
Marii. Svého pobytu v Paříži Jan
využil k posílení česko-francouzského spojenectví, jehož nepřímým
důsledkem bylo i rozhodnutí, že se v nejbližším možném termínu kralevic
Karel odebere do Francie, kde se mu mělo dostat adekvátní výchovy a
vzdělání, jež ho měly jednoho dne připravit na dráhu vladaře. Na podzim
1322 krále zaměstnaly události kolem bitvy u Mühldorfu, takže k
naplnění dohod z Paříže mohlo dojít až na jaře příštího roku. Dne 4.
dubna 1323 tak byl Karel bez větší pozornosti a zájmu českých kronikářů
odvezen do Francie. Do své vlasti se měl vrátit až za dlouhých deset
let. Svou matku už nikdy nespatřil…
Odkazy a poznámky:
- Revidovanou verzi Vita Caroli opatřenou bohatým poznámkovým aparátem
vydalo při příležitosti 700. vladařova úmrtí nakladatelství Odeon,
Praha 1978, 225 s.
- O lucemburských předcích a rodokmenu od 10. do 14. století
nejpodrobněji pojednává moderní a obsáhlá publikace
_BOBKOVÁ,
Lenka. ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové: česká koruna uprostřed
Evropy. Praha: Lidové noviny, 2012, 886 s. _
- Římskými králi se z nově vzniklé „přemyslovsko-lucemburské“ dynastie
postupně stali Karel IV., Václav IV., Jošt Moravský a Zikmund
Lucemburský. Císařskou korunu získali však pouze Karel IV. (1355) a
Zikmund (1433).
- O vládě Jana Lucemburského dnes existuje početná a kvalitní
literatura. Ze starších prací doporučuji zejména
_SPĚVÁČEK,
Jiří. Král diplomat: Jan Lucemburský 1296-1346. Praha: Panorama, 1982,
276 s., a SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346: k
prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha:
Svoboda, 1994, 658 s._ Z novější doby pak zejména
_BOBKOVÁ,
Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310-1402. Praha; Litomyšl,
Paseka, 2003, 692 s._
- Česká historiografie vykonala ve věci studia Karla IV. a jeho doby
velký kus práce. Značný prostor je Karlovi IV. věnován nejen v
celkových syntézách, jako jsou Dějiny F. Palackého, Dějepis města Prahy
od V. V. Tomka, několikasvazkové Laichterovy „České dějiny“, v nichž
byly autory dílů o velkém Lucemburkovi J. Šusta a F. Kavka, a v
neposlední řadě i VDZKČ, ale také v celé řadě monografií. Nejznámější a
nejpopulárnější je dodnes SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Život a
dílo (1316-1378). 2. vyd. Praha: Svoboda, 1980, 721 s. Málo
známá, avšak nesporně kvalitní je kniha SEIBT, Ferdinand.
Karel IV.: císař v Evropě (1346-1378). Praha: Lidové noviny, 1999, 524
s. Osobně doporučuji titul
_KAVKA, František. Karel
IV.: historie života velkého vladaře. Praha: Mladá fronta, 1998, 361 s._
Kniha je totiž vzhledem ke svému populárně-naučnému ladění a
vynikajícímu vypravěčskému stylu vhodná pro širší veřejnost. Stejnou
úlohu plní ještě
_ČECHURA, Jaroslav. Karel IV. Na dvojím
trůně. Praha: Tok / Knižní klub, 1998, 278 s._ Čechura je
navíc autorem zdařilé dvousvazkové publikace
_„Lucemburkové na
českém trůně“_ z edice
„Dějiny českých zemí“
od nakladatelství Libri. Karlovi se věnuje I. svazek
_České
země v letech 1310-1378. Praha: Libri, 1999, 287 s._
_Seznam použité literatury bude uveden v posledním dílu.
_