Karel IV. Kapitola III. Léta dospívání a prvních politických zkušeností (1323-1333)

Marek Zelenka
Když se český kralevic ocitl na jaře 1323 na francouzském královském dvoře, přicházel sice do prostředí naprosto cizího, avšak pro jeho další vývoj zcela klíčového. V dalších letech dokázala Francie obohatit následníka českého trůnu vynikajícím vzděláním, pečlivou výchovou a také neocenitelnými zkušenostmi. Do Paříže přijel český princ v útlém dětství a s nejistou budoucností. Když hlavní město mocného království opouštěl o několik let později, byl již cílevědomým mladíkem, jemuž ležel svět u nohou.

Francie představovala na počátku 14. století evropskou velmoc

číslojedna, která si nárokovala svrchovanost nad mocí papežskou i

císařskou.

Avšak po smrti krále
Filipa IV. Sličného v roce 1314 zabředla vládnoucí

dynastie Kapetovců a s ní celá země do hluboké stagnace.[1]

Na trůnu se v rychlém sledu vystřídali Ludvík X. (1314-1316), nemluvně

Jan I. (1316) a Filip V. (1316-1322). Teprve poté se mohl trůnu ujmout

mladší ze synů Filipa Sličného Karel IV., jehož titulaturu shodou

okolností o několik desetiletí později převzal jako římský král hlavní

hrdina našeho příběhu. Francouzský monarcha Karel IV. byl panovník

celkem úspěšný, i když nevynikal průbojností ani státnickou

prozíravostí jako jeho slavný otec. Vědom si toho, že mezinárodní

konstelace již není pro Francii tolik příznivá jako v minulých

desetiletích, snažil se posílit postavení své země v soudobé Evropě

novými spojenectvími. Neváhal proto vsadit na Lucemburky, čehož byla

dokladem jeho
svatba s Marií, sestrou českého krále Jana, ke které

došlo v roce 1322. V českém králi totiž Karel IV. spatřoval vhodného

spojence, který měl držet na uzdě římského krále Ludvíka Bavora, jenž

po vítězství v bitvě u Mühldorfu pomýšlel na císařskou korunu a tažení

do Itálie, což by ohrozilo zdejší francouzské zájmy. Francouzský a

český král ale nebyli pouze příbuznými a spojenci, rozuměli si totiž i

lidsky, neboť oba monarchy spojovala záliba v rytířské kultuře.

Příjezd českého kralevice přivítali na francouzském královském dvoře s

nadšením. Byla to svým způsobem pocta, vždyť příslušník mocné a vlivné

dynastie, jenž měl v budoucnu usednout na královský trůn, se nyní

stával učedníkem francouzských mravů, zvyků a kulturně-politického

vidění světa. Pro sedmiletého chlapce byl přejezd přes půlku Evropy

dostatečným stresem, který byl ještě umocněn příchodem do zcela

odlišného prostředí, na něž si musel teprve přivyknout. Svou tetu

Marii, francouzskou královnou, sice již znal, neboť tato lucemburská

princezna vyrůstala po smrti otce se svými dalšími příbuznými v Praze,

ale pro malého Karla to byl zřejmě jediný člověk, k němuž ve Francii z

citového hlediska cítil nějakou vazbu. Naštěstí se nyní ukázalo krásné

kouzlo rodinných vazeb, jež nebývaly ve středověku u panovnických

dynastií příliš obvyklé. Jak Marie, tak i její choť si totiž českého

prince natolik oblíbili, že jej de facto přijali za svého. Ve Francii

se mu tak dostávalo péče a úcty jako každému jinému členu francouzské

panovnické dynastie. To Karlovi usnadnilo adaptaci na nové prostředí a

prolamovalo počáteční zdrženlivost a nesmělost, kterou kralevic

projevoval v prvních týdnech a měsících svého francouzského pobytu.

  Svatba Marie    

Lucemburské a Karla IV. Francouzského Zdroj: Wikimedia

Commons, Autor: Autor: Jean Fouquet –

http://expositions.bnf.fr/fouquet/grand/f036.htm

Už krátce po příjezdu na následníka českého trůnu čekaly dvě důležité

změny v osobním životě. Tou první byla
svatba. Pro

nejstaršího syna a dědice českého krále byla vybrána za manželku

Markéta z Valois, kterou však lidé z jejího okolí nazývali tehdy módním

a sličným jménem
Blanka. Nevěsta českého prince

měla urozený původ; vždyť byla neteří krále Karla IV., a jelikož ten

neměl stále dědice, nebylo do budoucna možno vyloučit, že se některý z

jejích bratrů stane králem Francie. Blančin věk neznáme,

obecně se předpokládá, že byla přibližně stejně stará jako Karel.

Dětská
svatba, jež však nebyla ve středověku ničím výjimečným, se

odehrála 15. května 1323 v Paříži. Téhož dne byla navíc Karlova teta

Marie slavnostně korunována francouzskou královnou. Po svatbě se cesty

obou dětských manželů opět rozdělily. Manželský svazek totiž mohl být

fyzicky naplněn až po překročení věku pohlavní dospělosti, který byl

individuální a tehdy se pohyboval zhruba mezi 15. až 16. rokem života.

Kralevic trávil prozatím svůj čas na královském hradě
Saint-Germain-en-Laye

u Paříže, který mu byl vykázán jako jeho osobní sídlo. Nedlouho po

svatbě kralevic podstoupil slavnost
biřmování,

která jej měla nejen přiblížit k Bohu, ale také symbolicky spojit s

francouzskou královskou rodinou. Kralevicovým kmotrem byl totiž sám

král Karel IV., po němž mladý Lucemburk oficiálně přijal jméno Karel,

které formálně i v osobním životě užíval již od listopadu 1323.[2]

Historikové dodnes nedokáží přesně odpovědět na otázku, proč byl

Karlově vzdělávání ve Francii věnován takový prostor, když se jen

samotná gramotnost u vrcholně středověkých panovníků Evropy pohybovala

na velmi nízké úrovni. Vzdělání bývalo v té době totiž vyhrazeno

především duchovním. U panovníka se naopak vyžadovala praktická znalost

státní agendy, základy velení nebo dvorská a rytířská etiketa. Jak z

hodnověrných zpráv víme, číst ani psát neuměl dokonce ani Karlův

stejnojmenný kmotřenec. Jan Lucemburský podle všeho základy vzdělanosti

měl, předpokládá se tak u něj alespoň částečná znalost psaní a čtení.

Avšak Karel IV. byl prvním českým panovníkem, který měl vskutku hluboké

a komplexní znalosti i úplnou gramotnost. Byl tak skutečným dobovým

intelektuálem na trůně, jemuž se vzdělaností tehdy nemohl rovnat téměř

žádný soudobý monarcha. Zdá se, že jak český tak i francouzský král,

kterým z pochopitelných důvodů záleželo na důkladné průpravě mladého

Karla pro budoucí vladařské poslání, si dobře uvědomovali význam

plošného vzdělání, jež se jim samotným nedostávalo, a tak se snažili

zajistit Karlovi optimální podmínky pro kvalitní a celkové vzdělávání.

Český kralevic ve svých sedmi letech asi jen stěží znal více než

základy křesťanské výchovy a dvorské etikety. Kromě
češtiny

nejspíše ovládal dobře nebo přinejmenším obstojně i
němčinu,

jelikož prostředí českého královského dvora bylo již tradičně

dvojjazyčné. Za svého pobytu ve Francii se Karel zvládl na

komunikativní úrovni nejen
francouzštinu, ale i
latinu, během svého

působení v Itálii pak i
italštinu. Je sice pravda,

že dlouhá odluka od vlasti způsobila, že Karel češtinu postupně

zapomněl a musel se jí poté znovu naučit, ale jak ve svém životopise

zdůrazňuje, uměl v dospělosti všechny tyto jazyky nejen slovem, ale i

písmem. Již jen toto je dostatečným dokladem Karlova

mimořádného intelektu.

Karlovou výchovou a vzděláním byl nejprve pověřen vzdělaný klerik Jan z

Viviers, který od francouzského krále dostal prostředky k vedení

princovy domácnosti. Zhruba po roce byl z nám neznámých důvodů

nahrazen, a to pravděpodobně někým, kdo pocházel ze stejné oblasti,

jelikož nový Karlův vychovatel je v pramenech jmenován jako „Hueta de

Vivariis“. Jelikož se v blízkosti krále Jana objevuje v této době i

biskup Petr z Viviers, nebude asi daleko od pravdy konstatování, že se

sám otec postaral o vybrání vychovatelů svého syna. Výběr mužů

pocházejících z jihofrancouzské diecéze Viviens nebyl náhodný, neboť v

této oblasti se koncentrovala vyspělá provensálská kultura, jež českému

králi imponovala. Oba muži z Viviers Karla jistě naučili nejen číst a

psát, ale také jej vzdělávali ve francouzském a latinském jazyce. Oni

sami však viděli své poslání především v tom, aby zvídavému a všem

podnětům přístupnému mladíkovi zvěstovali slovo Boží. Karel tak

pravidelně čítával z breviáře. V životopise Karel o mnoho let později

zmiňuje i četbu mariánských hodinek, kterou si velmi oblíbil. V jeho

pozdějším zájmu o duchovní hodnoty soudobé středověké společnosti se

zrcadlí nejen hluboká vnitřní víra, ale také geny děda Václava II.,

který byl víře silně nakloněn a niterně se s ní naplno identifikoval.

Právě v této době je také nutno vlivem působení francouzského prostředí

hledat Karlovy počátky zvýšeného zájmu o mariánský kult a

augustiniánský řád, které byly ve vrcholně středověké Francii velmi

rozšířené. ***

První léta ve Francii se u Karla nesla hlavně v rovině vzdělávání. Ale

ani tehdy nebyl a ani nemohl být vytržen z politického a společenského

dění. Sotva co se Karel stačil rozkoukat a seznámit s novým prostředím,

byl hostem u papeže
Jana XXII. (1316-1334) v

Avignonu. V prvních měsících roku 1324 totiž do Avignonu vyjma královny

Marie zavítal celý královský dvůr, který samozřejmě nemohl vynechat

svého chráněnce. Pro Karla to byl jeden z největších zážitků v

dosavadním životě. Ještě před rokem byl internován na hradě Lokti, nyní

se však pohyboval v blízkosti papeže a krále Francie, tedy v této době

dvou nejvýznamnějších person v celém západním křesťanstvu. Avšak po

návratu na Karla čekala zlá zvěst. V březnu 1324 zemřela jeho teta

Marie při komplikovaném porodu. Už krátce po příchodu do Francie tak

Karel musel oplakávat blízkou osobu, k níž si vypěstoval hluboký citový

vztah. Úmrtím ale ještě nebylo konce, neboť již v prosinci 1325 zemřel

i Karlův tchán Karel I. z Valois, který mohl ve francouzských dějinách

později sehrát významnou roli.

Smrt Marie Lucemburské však neznamenala konec spojenectví mezi českou a

francouzskou panovnickou dynastií, ba spíše naopak. Mariin odchod

francouzského krále a českého kralevice ještě více spojil, neboť po

většinu roku 1324 se Karel pohyboval v králově těsné blízkosti, jehož

dvůr, jak to ostatně bylo obvyklé ve většině vrcholně

středověkých monarchií, neměl trvalé sídlo a často se stěhoval po celé

zemi, aby si užíval pohostinství svých poddaných. Od podzimu 1324 už

byl kralevic ovšem zpět na svém sídle v
Saint-Germain-en-Laye.

Prestiž a moc českého krále v těchto letech i nadále stoupaly, za což

mohlo uklidnění politických poměrů v českém státě a celé střední

Evropě. Po porážce v bitvě u Mühldorfu se totiž Habsburkové dostali do

svízelné situace, a proto hledali rychlou cestu ke konečnému narovnání

s Lucemburky. Ke smíru byl ochoten také Jindřich Korutanský, který i po

svém vyhnání z Prahy v roce 1310 nepřestával používat titulu českého

krále, přičemž se nikdy výslovně nevzdal svých nároků na český trůn.

Jan Lucemburský byl obratný politik. Postřehl změnu politických nálad

ve střední Evropě, a proto zaslíbil svého druhorozeného syna Jana

Jindřicha korutanské princezně
Markétě, u

níž se

předpokládalo, že se stane dědičkou korutanského vévody. Jindřich

Korutanský se vzdal nároků na český trůn právě výměnou za tento

dynastický sňatek, ze kterého mohly do budoucna těžit teoreticky obě

strany. Vždyť pokud by se naplnily představy Jana Lucemburského, který

hodlal svému druhorozenému synovi udělit Moravu, Opavsko, Kladsko a

Budyšínsko, mohla se Jindřichova dědička Markéta snadno stát manželem

mocného vládce, který ostatně nebyl ani bez šancí na český trůn.

Lucemburkům se naopak otevírala reálná možnost dosáhnout vlády v

Jindřichových zemích, tj. v Korutanech a Tyrolsku.

Lze se vůbec divit, že ve světle těchto skutečností, které Lucemburky

pevněji zakotvily ve střední Evropě a přiblížily je k mohutné expanzi

směrem na jih, se již v květnu 1325 rozhodl francouzský král uvést

českého prince ke královskému dvoru, aby tak mohl i formálně užívat

všech výsad, jež mu jako členu významné dynastie příslušely? Na dvoře

svého kmotřence pobýval Karel až do jeho smrti v únoru 1328. To už byl

Karlův otec Jan nejen generálním vikářem Svaté říše římské, ale po

úspěšném tažení do Slezska v roce 1327 i vrchním vládcem nad většinou

hornoslezských knížat. Ti přijali českého krále jako svého lenního pána

na základě dřívějších vazeb Slezska a českého státu za posledních

Přemyslovců i Janovy titulatury, neboť první Lucemburk na českém trůně

přijal v roce 1310 s titulem českého krále i královskou titulaturu

polskou. K českému státu se tak na několik století připojilo například
Vratislavsko.

Zmínit také musíme, že Jan v letech 1327-1328 úspěšně zasáhl do poměrů

v rodném Lucembursku, když porazil brabantského vévodu Jana III., který

mu nechtěl vyplatit dědictví po matce. Ve stejné době Jan pomohl králi

Ludvíku Bavorovi s římskou jízdou. Evropa tak měla znovu císaře.

V květnu 1328 se v Remeši konala velkolepá korunovace nového

francouzského krále
Filipa IV. (1328-1350), syna

nedávno zemřelého Karla z Valois. To znamenalo, že se jeden z Karlových

švagrů stal králem Francie. Jak Karel, tak i jeho otec Jan se

korunovace osobně účastnili. Pro Jana byl nový francouzský král

klíčovým spojencem, a to i přesto, že mezi Paříží a Prahou tehdy

vznikla třecí plocha v podobě Janovy účasti na římské jízdě Ludvíka

Bavora. Proti ní totiž marně protestoval papežský dvůr v Avignonu. To

naopak Karlovi král Filip nepřipadal nijak vábně. Odpuzovala jej nejen

Filipova vojáckost a snaha za každou cenu řešit spory silou, ale také

skutečnost, že nový pán Francie pro něj nesdílel ani zdaleka takové

zaujetí, jako předcházející král. Vzhledem k tomu, že v letech

1328-1330, které tvořily Karlův francouzský epilog, se český kralevic

nepohybuje na královském dvoře a o jeho pobytu se nic určitého neví,

přičemž Karel ve svém životopise navíc později nazval Filipa lakomcem,

lze usuzovat, že Filip již nehodlal vydržovat dospívajícího Lucemburka

za státní útraty. Karel tak musel zřejmě další dvě léta pobývat ve

skromnějších poměrech než doposud, čímž si snadno vysvětlíme, proč mezi

oběma muži vznikl odtažitý vztah.

Ve stejném roce, kdy nastoupil na francouzský trůn Filip IV., se Karel

seznámil s mužem, který výrazně ovlivnil jeho dospívání a v dalším

životě pro něj sehrál důležitou úlohu. Na Popeleční středu roku 1328

Karla uchvátilo kázání
Pierra de Rosiera, které

tento učený teolog francouzského původu přednesl před královským

dvorem. Pierre de Rosieres byl doktorem teologie a vzhledem ke svému

intelektu, řečnickému nadání a nesporným organizačním schopnostem

postupoval rychle na žebříčku církevních prebend ve Francii. V roce

1326 jej papež Jan XXII. jmenoval opatem kláštera benediktinů ve Fécamp

v Normandii. V letech 1328-1329 se již stal biskupem v Arrasu a

arcibiskupem v Sens. Pierre de Rosieres byl o celé čtvrt století starší

než Karel, a proto k němu český princ vzhlížel již od počátku s velkou

úctou a obdivem. Budoucí papež Klement VI. rychle rozpoznal velký

myšlenkový potenciál, kterým Karel disponoval, a tak netrvalo dlouho, a

zrodilo se pevné pouto mentora a žáka. Pierre de Rosieres to byl, kdo

Karlovo vzdělání ještě více prohloubil, především v oblasti znalosti a

exegeze (výkladu) Písma. Avšak nejen to, učený teolog zasvětil Karla

také do kanonického práva a církevní správy jako takové, přičemž jej

podle všeho brával s sebou na univerzitní přednášky a disputace na

pařížské Sorbonně. Karel tak mohl nahlédnout do tajů vrcholné

středověké scholastiky. A to byla zkušenost, na kterou se jen tak

nezapomíná.

Karel však prodělal i výchovu světskou, která měla fyzicky a duševně

připravit mladého kralevice na budoucí „povolání“. Učil se tak jezdit

na koni, zacházet s mečem, pohybovat se ve dvorském prostředí nebo

konverzovat ve společnosti. Jelikož se nemohlo zapřít, že je Karel

synem Jana Lucemburského, nepřekvapí nás, že i on měl sklony k

dobrodružnému životu, který zahrnoval nejen účasti na rytířských

turnajích a kláních (často inkognito), ale také četné milostné manýry.

Ano, první sexuální zkušenosti Karel jistě získal ještě za svého pobytu

ve Francii. Důležité však bylo, že se Karlovi dostalo nejen kvalitní

výchovy, ale také hlubokých znalostí z četných oborů, což mu umožnilo

chápat svět šířeji a komplexněji. Uvědomoval si tak už v tomto věku, že

důležitým pilířem správného vládnutí jsou rozvaha a důsledné dbaní o

právo i spravedlnost. Zároveň poznal důležitost zajistit si adekvátní a

fungující byrokratický aparát. Spolu s tím Karel pochopil, jak je pro

jakoukoli vládu naprosto klíčová stabilita v oblasti rodinné harmonie a

konsenzu mezi panovníkem, šlechtou a církví. Toto pragmatické chápání

světa na něj z větší části přenesl právě Pierre de Rosieres.

Vzhledem k tomu, že se Karel často pohyboval v prostředí intelektuálně

vyspělém, uvědomoval si také, jak důležitá je vzdělanost, kultura a

pěstování vlastního obrazu v kronikách, neboť trvalou hodnotou nejsou

jen stavby a konkrétní činy, ale i kolektivní paměť národů a států.

Karel se pochopitelně zajímal i o dění v soudobé Evropě. Chtěl znát

dějiny rodů, zemí a institucí. To jej přivedlo k zájmu o historii

vlastní rodiny a země, které měl jednou vládnout. I když jej od Čech

dělila téměř půlka tehdy známého světa, toužil po informacích z domova.

Lze předpokládat, že se často vyptával otce a jeho doprovodu na novinky

z Čech. Chtěl především vědět, jak se daří jeho matce a sourozencům,

ale jak se zdá, měl informace kusé a zkreslené. Netušil tak třeba, že

se jeho matka Eliška již roku 1327 prakticky vzdala veřejného života,

přičemž její manželství s Janem bylo již několik let mrtvé, ačkoli Jan

z politických důvodů nikdy o rozvod nepožádal. Přesto je zajímavé, že

se v roce 1329, kdy bylo Karlovi pouhých 13 let, objevilo v Paříži

poselstvo
Zhořelecka, které českého kralevice

žádalo, aby mu mohlo složit lenní hold. Dodnes si historikové příliš

nevědí rady s tím, co se tehdy vlastně událo a zdali tento údaj, který

zachytila pouze Zbraslavská kronika, není pouze nějakým nedorozuměním.

Pravděpodobně si poslové ze
Zhořelecka, kteří ještě pamatovali doby,

kdy byla tato oblast pod přemyslovskou nadvládou, neuvědomovali, že

Karel je stále pouhý kralevic bez jakékoli praktické moci, jehož otec

úzkostlivě drží mimo dosah rodné země. Karlova reakce byla ovšem

mimořádně státnická a dokládá, že i v tomto věku již projevoval smysl

pro politickou realitu. Lenní hold odmítl, aby tím předešel sporům s

otcem, a Zhořelecké odkázal přímo na jednání s Janem, které úspěšně

proběhlo na půdě Francie v létě 1329.

Snad i tento první známý kontakt Karla s českými zeměmi uspíšil to, k

čemu brzy došlo. Po zbytek roku 1329, včetně Vánoc, se Jan zdržoval u

francouzského dvora. Mohl tak být svému synovi častěji nablízku a

pochopit, že již před ním nestojí nesmělý kluk, ale dospívající muž

nesporného intelektu, velké ctižádostivosti a hlavně chuti vrhnout se

do prvních vladařských zkušeností. Jan pochopil, že ve Francii Karla s

jeho temperamentem a touhou vrátit se do vlasti jen stěží udrží. Aby

předešel komplikacím, jež mohly nastat ve chvíli, kdyby Karel bez jeho

vědomí zamířil domů, a aby již pomalu zasvěcoval svého nadějného dědice

do skutečného vládnutí, rozhodl se jej vyslat na jeho první politickou

misi, a to symbolicky do nepříliš vzdáleného Lucemburska. Z Francie

Karel odcházel jako jiný člověk. Sedmiletý pobyt v jedné z

nejvyspělejších zemí tehdejší Evropy budoucího císaře ovlivnil téměř ve

všech aspektech. Přejal francouzskou mentalitu a zvyky, pohlédl do

tváře výstavních a luxusních královských paláců, procházel ulicemi

lidnatých měst, učarovaly mu impozantní gotické katedrály v Paříži nebo

Remeši. Ano, byla to škola života, na kterou Karel vzpomínal až do

konce života. Není vůbec náhodné, že jednu z posledních velkých

zahraničních cest Karel vykonal na přelomu let 1377 a 1378 právě do

Francie. Francouzská kapitola Karlova života však nyní definitivně

skončila. ***

Blanka z Valois a Karel IV. na iluminaci z 15. století

Zdroj: Wikimedia Commons

Na jaře 1330 opustil Karel v doprovodu své choti Blanky, s níž začal

společně žít teprve nedávno, Francii a zamířil s pověřením otce do

Lucemburska. O Karlově působení v Lucembursku toho mnoho nevíme. Avšak

jisté je jedno: v Lucembursku se stal Karlovým rádcem a zasvětitelem do

místních často velmi spletitých politických poměrů prastrýc Balduin,

který byl stále trevírským arcibiskupem, tedy jedním z říšských

kurfiřtů. Balduin byl pro Karla dalším důležitým mentorem, navíc

rodinným příslušníkem, který Karlovi mohl nabídnout nezištnou pomoc a

rodinné rámě. Jestliže Pierre de Rosierres zasvěcoval Karla především

do věcí víry a církevních záležitostí, pak Balduin, ačkoli byl vysokým

církevním hodnostářem, paradoxně poučoval kralevice zejména o tom, jak

se dělá vysoká politika. Dokonce se mu na Karla podařilo přenést i něco

ze své pověstné vychytralosti a lstivosti. V Lucembursku Karel ale

dlouho nepobyl, pouze necelý rok, neboť poté byl odvolán do poměrů

mnohem bouřlivějších a také nebezpečnějších.

Léta 1330 a 1331 totiž tvoří důležitý přelom v dějinách lucemburského

rodu. Tehdy se totiž Lucemburkové definitivně stali dynastií skutečně

evropského významu, jejíž vliv sahal do mnohdy i vzdálených koutů

Evropy. Král Jan se stále častěji zaplétal do nových dobrodružství a

byl takřka neustále v pohybu. Na sklonku roku 1328 byl na křížové

výpravě do Pruska a Litvy. O rok později jej spatřujeme ve Francii a v

prosinci 1330 dokonce zahájil se souhlasem císaře Ludvíka Bavora

vlastní tažení do severní Itálie. Stalo se tak jen krátce poté, co 28.

září 1330 zemřela v Čechách královna Eliška,

Karlova maminka, na kterou

dospívající a citově založený Lucemburk musel myslet takřka neustále.

Eliščina smrt krále Jana údajně hluboce zasáhla, dokonce prý slíbil, že

se osobně zúčastní jejího pohřbu, ale svůj slib nedodržel. Ostatně v

této době byla pro krále Eliška již jen pouhou vzpomínkou a břemenem,

jež mu neumožňovalo uzavřít nový a dynasticky výhodný sňatek.

Nejednalo se však o jedinou zásadní změnu v lucemburské rodině té doby.

Karlův mladší bratr Jan Jindřich byl totiž už v září 1330 oženěn s

dcerou a předpokládanou dědičkou Jindřicha Korutanského Markétou. Tento

výhodný sňatek mohl Lucemburkům v budoucnu přinést Korutany a Tyroly.

Jan Lucemburský zařídil i jiné a výhodné sňatky pro své potomstvo.

Nejstarší dceru Markétu provdal za Wittelsbacha Jindřicha II.

Dolnobavorského a druhorozenou Jitku zaslíbil synovi francouzského

krále
Filipa IV. Janovi. Sňatek byl skutečně uzavřen roku 1332, avšak

Jitka zemřela již roku 1349, tedy rok před Janovým nástupem na trůn.

Přesto se z tohoto svazku narodilo hned několik potomků, včetně Karla

V. Moudrého, který se později stal francouzským králem. Nejmladší z

dcer Annu král plánoval provdat za syna uherského krále Karla I.

Roberta z Anjou Ladislava, jenž však záhy zemřel. Po Ladislavově

předčasné smrti se pro Annu nabízel potomek císaře Ludvíka Bavora,

avšak ani tento sňatek nebyl nakonec uskutečněn. Anna se proto nakonec

provdala za Otu Habsburského, mladšího ze synů

někdejšího římského krále Albrechta I.

Lucemburkové takto dynasticky propojeni s významnými evropskými

panujícími rody začali aspirovat na dynastii určující směr hlavní

evropské politiky.
Italská signorie, jak se nový

politický projekt krále Jana nazýval, byl na jednu stranu odvážný a

sebevědomý podnik, na straně druhé však hazardem provedeným bez hlubší

strategie. Jak se celá věc vlastně seběhla? Českého krále lákal bohatý

jih Evropy již delší čas, jeho pozornost se sem upínala prakticky už od

římské jízdy císaře Ludvíka Bavora v roce 1328. Po stvrzení sňatku mezi

Janem Jindřichem a Markétou Korutanskou se Jan rozhodl zajistit

trvalejší spojení českých zemí se severní Itálií, a proto z titulu

říšského vikáře a spojence Ludvíka Bavora vjel již v prosinci 1330 do

neklidné oblasti, která prahla po schopné ruce, jež by konečně

zajistila rozbouřenému lombardskému kraji mír. Českému králi otevřela

brány jako první Brescia, Na počátku roku 1331 také další severoitalská

města Bergamo, Bobbio, Como, Novarra, Pavia, Vercelli, Cremona,

Mantova, Modena, Lucca, Parma, Miláno, Piacenza, Regia a Verona.

Lucemburské panství na severu Apeninského poloostrova však stálo na

vratkých základech, přičemž vyvolalo kritiku jak ze strany císaře, tak

i francouzského krále a papeže
Jana XXII. Každý z nich měl v Itálii své

vlastní zájmy, které nyní český panovník svým postupem ohrozil. Jan

proto musel rychle spěchat za svými spojenci, aby jim vzniklou situaci

vysvětlil. Jelikož byl pragmatikem a nechtěl o nové výdobytky přijít,

povolal již na jaře 1331 nečekaně svého syna Karla do Itálie, aby mu

svěřil správu celé signorie. Starší z Lucemburků na císaři nakonec

přece jen dosáhl uznání vlády nad devíti italskými městy jako nad

říšskými zástavami, přičemž Bresciu mu Ludvík Bavor udělil jako říšské

léno a Luccu dokonce jako dědičnou signorii. Kralevic Karel ale již

záhy poznal, do jak neklidného prostředí vstupuje. Karel se ovšem v

krátkém čase objevil po Francii i v dalším významném civilizačním a

kulturním centru vrcholně středověké Evropy. Více než vyspělé italské

prostředí Karla ale zajímalo, jak ve zdejším politicky nestabilním a

krajně nevyzpytatelném prostředí dokáže udržet otcovo panství

pohromadě.
Italská signorie Lucemburků totiž nikdy nebyla stabilním

politickým útvarem. Naopak lze hovořit o nahodilém shluku italských

měst, mezi kterými dřímaly hluboko zakořeněné a letité rozpory

politického a hospodářského rázu. Pro Karla to ovšem byla další

neocenitelná škola života.

Už krátce po příjezdu do Itálie se stal Karel v Pavii, kam dorazil na

Velký pátek 29. března 1331, terčem vražedného útoku. Jeho družina byla

otrávena během snídaně. On sám vyvázl bez úhony pouze díky tomu, že

odmítl jíst před ranní mši. Sám Karel si údajně povšiml neznámého

člověka, který se pohyboval okolo stolu, a nařídil jej zatknout. Na

mučidlech neznámý muž prozradil, že byl vyslán z příkazu milánského

pána Azza Viscontiho, aby přimíchal Karlově družině do jídla jed. Za

atentátem pravděpodobně skutečně stál mocný rod Viscontiů, který

usiloval o sjednocení celé Lombardie, v čemž jim nyní překáželi

Lucemburkové. Svou záchranu Karel chápal jako důkaz Boží přízně a ještě

více jej to utužilo ve zbožnosti. Během pobytu v Pavii navíc bydlel v

klášteře sv. Augustina, v jehož zdech byl pohřben sám světec, ke

kterému Karel choval již od dětství velký obdiv. To vše byly zážitky,

které na Karla hluboce působily během formování jeho osobnosti a

životní filozofie. Z Pavie kralevic zamířil rovnou do Parmy, kde se

sešel s otcem, jenž jej ale musel krátce poté opustit a zamířit za

Alpy. Jako rádce a pomocníka otec Karlovi zanechal v úloze generálního

vikáře signorie vlivného hraběte Ludvíka Savojského, který byl

paradoxně tchánem Azza Viscontiho, tedy člena rodu, jenž na Karla podle

všeho zosnoval nedávný atentát. Z toho Karel jistě neměl dobrý pocit, a

to mělo být ještě hůře, neboť Ludvík Savojský roku 1332 zběhl a přidal

se na stranu lucemburských nepřátel.

Karel se ujal svěřených povinností s obdivuhodnou vážností a

samostatností, která nás udivuje o to více, že se stále jednalo i na

středověké poměry o mládence těsně nad hranicí tehdy chápané

dospělosti, jenž si musel teprve zvykat na zcela odlišné prostředí. Na

rozdíl od Lucemburska, kde mu byl oporou prastrýc Balduin, byl nyní

Karel odkázán pouze sám na sebe. Nejprve si zřídil vlastní kancelář, ve

které se pohyboval jako notář i jistý Mikuláš z Brna, první osoba

prokazatelně pocházející z českých zemí, jež se v kralevicově blízkosti

pohybovala. Jinak byl Karel obklopen převážně šlechtici pocházejícími z

Lucemburska a těmi, které mu zde zanechal otec. Karel se však obklopil

i osobnostmi z italského prostředí, ve kterém našel rychle zalíbení.

Okázalost, pompéznost vystupování i chování a volné mravy, to bylo to,

co Karla na Itálii lákalo nejvíce. Není divu, že právě do této doby

spadá známý sen o andělovi, který Karlovi ukázal potrestání zhýralého

vévody Quida VII. z Vienne, jenž byl potrestán useknutím pohlavního

údu. Ve svém životopise se Karel zmiňuje, že se mu sen zdál v noci o

svátku Nanebevzetí Panny Marie v ležení ve vsi Terenzo nedaleko Parmy.

Událost se odehrála v roce 1332 během vojenského tažení proti

nepřátelské lize vzbouřivších se měst. Když o svém živém snu Karel

vyprávěl otci, jehož tím chtěl mimoděk varovat před stejným osudem, Jan

jej prý odbyl úsměvem a konstatováním, aby snům nepřikládal příliš

velkou váhu. Avšak vévoda, který byl shodou okolností vzdáleným

příbuzným Lucemburků,[3] brzy nato zemřel, což

Karla jen utvrdilo o varovném poslání neobvyklého snu.

Se svým dvorem se Karel nejčastěji zdržoval v
Parmě.

Ovlivněn francouzským okázalým způsobem prezentace vladařského

majestátu se kralevic snažil v
Parmě rozvinout bohatý dvůr, který se

například o Vánocích roku 1331 zaskvěl při velkém turnaji, o nějž byl

značný zájem. První měsíce Karlova regentství proběhly klidně, avšak

následující rok byl plný událostí a dramatických zvratů, kdy se

lucemburské panství v severní Itálii otřásalo v samotných základech.

Během jara 1332 se totiž utvořila nebezpečná koalice místních rodů,

kterým Lucemburkové svou politikou křížili plány. Odbojníci navíc

vstoupili do jednání s neapolským králem Robertem I., který v Itálii

již dlouho důsledně zastával politiku odporu vůči snahám římských

panovníků získat vládu nad severními částmi Apeninského poloostrova.

Nepřátelskou ligu vedli páni z Milána, Verony, Ferrary a Mantovy. K nim

se vzápětí přidal také dosavadní Karlův spojenec hrabě Ludvík Savojský.

Už v červnu 1332 vypuklo v Brescii povstání proti lucemburské vládě a

neklid zachvátil také okolí Parmy, Reggia a Modeny. Karel naléhavě

žádal otce o vojenskou pomoc, ale ten byl zrovna ve Francii, kde

rozvíjel čilou diplomatickou aktivitu s cílem naklonit si znovu přízeň

císaře Ludvíka Bavora. Plodem této taktika byla v srpnu 1332 přátelská

smlouva mezi oběma vládci, v níž se český král zavázal pomoci císaři v

usmíření s papežem. Tím Jan získal na svou stranu papežskou kurii.

Protilucemburská liga se definitivně zformovala v srpnu 1332 na schůzce

ve Ferraře. Povstání a lokální střety následně vypukly na řadě míst

signorie, přičemž Florenťané, kteří také spojili síly se vzbouřenci,

vytáhli se zbrojným lidem proti strategicky důležitému městu Lucca.

Karla, který se po zběhnutí hraběte Ludvíka stal de facto jediným

královým zástupcem v signorii, čekal boj na několika frontách současně.

I když Karlovi doposud chyběly praktické zkušenosti z vojenské oblasti,

nezalekl se a osobně vytáhl na podzim proti spojenému vojsku ligy,

které se v říjnu 1332 pokusilo neúspěšně zmocnit města Modeny. Bojovně

naladěný kralevic přitáhl na místo bojů ve chvíli, kdy se nepřítel

snažil zmocnit blízké pevnosti
San Felice. Místní

posádka se s obléhateli rytířsky domluvila na tom, že pokud se jí do

měsíce nedostane posil, složí zbraně. Této lhůty Karel využil k tomu,

aby zmobilizoval co největší počet sil. Podařilo se mu povolat do

zbraně asi 1200 jezdců a 6000 pěšáků, se kterými, aniž vyčkal slíbených

posil od papežské kurie, udeřil 25. listopadu 1332 na přibližně stejně

silné vojsko obléhatelů.

U
San Felice prožil Karel první velkou bitvu svého života. Ještě před

jejím začátkem byl před zraky vojska pasován na rytíře francouzským

hrabětem Sancerrem. Sám pak pasoval na 200 rytířů. Obvyklý a častý

rituál měl posílit morálku vojska před následujícím střetnutím. Bitva

byla sice krátká, avšak prudká a krvavá. Karel se osobně ujal velení

nad větší částí vojska a ocitl se přímo uprostřed bojové vřavy. Kůň, na

kterém seděl, však padl, a tak se Karel musel z boje vzdálit. Vítězství

se dlouho přelévalo ze strany na stranu, avšak zhruba po třech hodinách

nastal náhlý obrat, který Karel později připisoval zásahu sv. Kateřiny,

na jejíž svátek se bitva strhla. Obdivovatelem této světice zůstal

Karel až do smrti. Podle Karlova vlastního životopisu skončila bitva

pro ligistické vojsko katastrofou. Na 800 rytířů bylo zajato a 5000

pěších bojovníků bylo prý zabito. Nejspíše se jedná o údaje zveličené,

což se pravděpodobně týká i počtu nasazených sil na obou stranách, ale

vítězství to muselo být pro Karla veliké, neboť se mu v dalších dnech

podařilo bez problému zabezpečit Modenu a následně vjet triumfálně do

Parmy.

Město Lucca

Zdroj: Wikimedia Commons, Alessandro Vecchi

  Na celkové situaci se ale    

nic podstatného nezměnilo, jelikož

lucemburská signorie se i nadále povážlivě tenčila. Viscontiům se

podařilo zmocnit Pavie a Vercelli. Karlova prestiž však na severu

Itálie velmi vzrostla a ohlas vítězství mladého českého kralevice

dosáhl i daleko za Alpy. Pro další osud lucemburské vlády na severu

Itálie tak byla klíčová zima přelomu let 1332 a 1333 a především

následující jaro. Na začátku roku 1333 se Karel vypravil do vzdálené

Luccy, která nyní spolu s Parmou, Cremonou a Modenou tvořila jádro

zbylé Janovy pracně vytvořené signorie. Lucca stále čelila útokům

žoldnéřských oddílů z Florencie, proto bylo Karlovým prvořadým úkolem

povzbudit odvahu místní posádky a zajistit její dostatečnou

obranyschopnost. Během svého několikatýdenního pobytu se osobně podílel

na založení nové městské pevnosti, které po něm obdržela jméno Montecarlo

(Monte Carlo lze volně přeložit jako „Karlova Hora“). Byla to první

Karlova stavba, jež se honosila jeho jménem. Karel se v tomto téměř

jistě inspiroval svým prastrýcem Balduinem, který v letech 1315-1325

založil hned tři hrady, které nesly jeho jméno: Baldenau, Balduinstein

a Balduinseck. Českou stopu nese Montecarlo dodnes. Nad vchodem do

hradu je totiž stále patrný erb s českým lvem.

Koncem února 1333 byl Karel již zpět v
Parmě, kam v čele početného

vojenského doprovodu dorazil i král Jan. Ten nyní energicky přejal

správu signorie, i když Karel nezůstal v ničem pozadu. Dokladem toho

byl společný výpad obou Lucemburků směrem k nepřítelem obsazené Pavii.

Dobýt město se Janovi a Karlovi nepodařilo. Když se však do bojů

zapojilo i dlouho slibované vojsko papežského legáta, které oblehlo

Ferraru, zdálo se, že se věci budou opět vyvíjet pozitivně pro

Lucemburky. Jenže v dubnu bylo spojené vojsko legáta a českého krále

poraženo právě u Ferrary oddíly ligy, která přispěchala ohroženému

městu na pomoc. Neúspěch se snažil Jan vyvážit drancováním

nepřátelského území, na kterém se podílel i Karel. Avšak poté, co

selhalo obléhání důležitého hradu Pizzighettone a nový pokus o

vysvobození Pavie, byl král Jan přinuceni požádat o příměří. Král jej

uzavřel v červenci 1333 a platit mělo do listopadu téhož roku. Zklamaný

Karel, který mohl otci stěží odpustit, že jej nepodpořil již předešlého

roku, se přesunul do Luccy. Tady se začal postupně vymezovat vůči

otcově politice a jeho zhýralému způsobu života, který mohl svým

způsobem považovat i za urážku před lety zemřelé matky Elišky. Přes

léto se Karel snažil nejen vyřešit problémy města, které na něj silně

zapůsobilo a doslova mu učarovalo svou krásou, ale také upravit poměr

samosprávných městských orgánů k signorii. Jedná se o vůbec první

zákonodárné dílo spjaté s Karlem. Ve statutách, které městu udělil 8.

srpna, se tituloval jako
_„prvorozený syn českého krále a pán

Luccy“_, i to svědčí o Karlově narůstajícím sebevědomí.

Ani Janův příjezd tedy nedokázal zabránit postupnému zhroucení

lucemburské signorie v severní Itálii. Horká italská půda představovala

oříšek i pro jiné rody, které se v Lombardii chtěly v minulosti

uchytit, takže tento výsledek nebyl zase až tolik překvapivý. Za pádem

signorie stálo více faktorů, tím nejhlavnějším však bylo, že sama

města, jež slíbila před téměř dvěma a půl lety Lucemburkům poslušnost,

se nyní vzpírala dalším požadavkům na nové peníze a vojsko, bez nichž

se nedalo na vojenský úspěch proti lize pomýšlet. Ochladla i podpora

papežské kurie a Francie. Jako pragmatik a zkušený politik Jan již

během léta odhadl, že tato kapitola rodové politiky pomalu končí. To

naopak Karel se nehodlal s porážkou smířit tak lehko. Tížilo jej, že

všechny vynaložené prostředky v minulých letech přišly vniveč. Dlouho

kalkuloval s tím, že by se alespoň Lucca mohla stát pevnou a stálou

základnou lucemburské moci v severní Itálii. Jenže Jan, zřejmě bez

důkladné konzultace s Karlem, souhlasil s požadavkem kurie, aby toto

významné město přešlo na konci října 1333 pod papežskou moc. Pro Karla

to byla tvrdá rána, kterou považoval za osobní prohru. V první polovině

října proto Itálii raději opustil, aby nastoupil další dlouhou cestu

svého života, která tentokrát mířila do vlasti.

Okolnosti Karlova návratu do Čech na podzim 1333 jsou stále předmětem

sporu mezi historiky. Karel se totiž s pověřením otce vypravil konec

srpna pouze do Merana. Zde měl jednat s vévodou Jindřichem Korutanským

o svém bratrovi Janovi Jindřichovi. Ten, jak již víme, pojal za

manželku vévodovu dceru Markétu. Jan Jindřich měl jako věno od otce

dostat 40 tisíc hřiven stříbra, avšak vzhledem ke královým potížím

udržet pohromadě větší obnos peněz nepřekvapí, že se oba vládci

dohodnuli na „splátkovém kalendáři“. Král však ani jednu z pěti splátek

nebyl schopen dodržet, a tak reálně hrozilo, že sňatek, který byl pro

Lucemburky mimořádně důležitý, mohl být dokonce rozveden. Karel tedy

jednal v Meranu s Jindřichem Korutanským jako plnomocník svého otce,

který se s ohledem na velké zaneprázdnění v signorii nemohl osobně

dostavit. Kralevic měl s Jindřichem jednat především o nových

podmínkách splácení věna. Této role se ujal ochotně, neboť k mladšímu

bratrovi, se kterým se poprvé poznal až v Itálii roku 1331, si dokázal

vytvořit upřímný a kladný vztah. Jelikož garantem nesplaceného věna

bylo 12 českých pánů, potkal se Karel v Meranu poněkud nečekaně tváří v

tvář s reprezentativním poselstvem Českého království.

Do Merana dorazilo celkem šest vysoce postavených osob z českých zemí,

a to přemyslovský levoboček a vyšehradský probošt Jan

Volek,

který byl Karlovým nevlastním prastrýcem, Petr

z Rožmberka, Vilém

z

Landštejna, Jindřich ml. z Lipé a Těma z Koldic s Otou z

Bergova, kteří

patřili k Janovým předním rádcům v Čechách. Setkání českých pánů s

Karlem muselo být pro obě strany silným zážitkem. Karel se poprvé

setkal se svými budoucími poddanými, kteří měli možnost po mnoha letech

pohlédnout na dědice českého trůnu. Kuriozita setkání bylo navíc

umocněno přítomností bývalého českého krále Jindřicha Korutanského,

který kdysi pojal za manželku Karlovu tetu z matčiny strany Annu, jež

však zemřela bez potomstva již roku 1313. Jelikož však čas již stihl

odvát dřívější rozpory, proběhla jednání klidně a korektně. Karlovi se

podařilo záležitost s věnem svého mladšího bratra urovnat, načež mohl

vstoupit v úzké styky s českými pány.

Pro ně muselo být nemilým překvapením, že králův syn a dědic zapomněl

češtinu a jeho mravy i vystupování svědčí o silném vlivu francouzského

a italského prostředí. Není tedy vůbec překvapivé, že přítomní zástupci

zemské nobility na Karla naléhali, aby se neprodleně odebral do Čech a

začal se seznamovat s prostředím a problémy země, které měl jednoho dne

vládnout. Jan navíc království počínaje rokem 1326 navštěvoval jen

zřídka a sporadicky, obvykle pouze v situaci, kdy jeho přítomnost

vyžadovaly neodkladné záležitosti nebo nutnost finančních prostředků,

které potřeboval pro svá zahraničně-politická dobrodružství. Českým

pánům v Meranu nedělalo větší problém přesvědčit Karla, aby se s nimi

vypravil do Čech, vždyť kralevic sám pociťoval, že již nazrál čas k

návratu do rodné země. Jednalo se koneckonců o zemi jeho matky a

slavných přemyslovských předků.

Bez otcova souhlasu ale Karel Itálii opustit nehodlal. Z dobových zpráv

je však nejasné, zdali o svolení k návratu do Čech požádal Jana sám

Karel, či tuto skutečnost králi osobně tlumočili zástupci českého

panstva. Je však pravděpodobné, že Jan byl de facto postaven před

hotovou věc. S Karlovou cestou do Čech věčně podezíravý král

pravděpodobně nesouhlasil, ale těžko se mohl stavět proti v situaci,

kdy měl jeho syn za sebou odhodlanou suitu českých pánů, která na

Karlově návratu trvala. Jisté je jen jedno, Jan syna nevybavil žádným

titulem ani mu neurčil pravomoci. Karel tak odjížděl do vlasti s

prázdnými rukami a spíše jako soukromá osoba, než někdo, kdo je pověřen

konkrétními politickými úkony. Tady se totiž zřetelně zrcadlila Janova

přetrvávající a hluboko zakořeněná představa, italskými zkušenostmi

ještě prohloubená, že syn pro něj představuje nezdravou konkurenci a

potencionální riziko. Někteří znalci lucemburské epochy sice kalkulují

s možností, že Jan Karlovi neudělil žádné pravomoci proto, že oba

Lucemburky tlačila časová tíseň, avšak napjatý vztah mezi otcem a synem

byl už v této době patrný. Později se měl ještě prohloubit.

V říjnu 1333 tak Jan i Karel Itálii definitivně opustili. Italská

signorie se vzápětí zhroutila a už nikdy nebyla obnovena. Karel mířil

nyní domů, do Čech. Jan naopak do Lucemburska, kam byl volán

neodkladnými záležitostmi. Setkat se měli znovu až po dlouhé době, a to

na české půdě. Tehdy už však nebylo tolik zřejmé, kdo je vlastně ve

skutečnosti hlavou rodiny. Karel totiž dospíval a nabýval zkušeností

mnohem rychleji, než bylo otci milé.
Odkazy a poznámky:

  1. Základní informace o dějinách Francie čtenář získá z publikace
    _FERRO,

Marc. Dějiny Francie. Praha: Lidové noviny, 2006, 692 s._

  1. Často se uvádí, že českému princi bylo jméno změněno hlavně proto,

že se Francouzům špatně vyslovovalo „Václav“, avšak skutečnost je méně

dramatická. Jméno Karel, pomineme-li, že jej nesl i kralevicův

kmotřenec, bylo v této době velmi oblíbené a mělo navíc politický

podtext, neboť odkazovalo na svatořečeného císaře Karla Velikého,

jednoho z patronů křesťanské Evropy a obnovitele imperiálního

císařství.

  1. Babičkou vévody Quida VII. byla Marie Brabantská, sestra Karlovy

pramáti z otcovy strany. Na památku svého snu, který mu na dlouho

utkvěl v paměti, dal Karel v roce 1355 založit poblíž Terenza

augustiniánskou kanonii.
_Seznam použité literatury bude uveden v posledním dílu.

_