Hana Skřeková

Mikuláš Opavský

Mikuláš Opavský byl nemanželským synem Přemysla Otakara II., narozeným ze vztahu s takzvanou Anežkou Palcéřík. Datum narození ani jeho okolnosti bohužel neznáme, můžeme je položit k roku 1255, možná o několik let dříve. Usuzujeme tak z listin, kterými se Přemysl Otakar II. pokusil legitimovat své nemanželské děti, a také z prvního doložení ve svědečných řadách roku 1269. Nejpozději v roce 1261 (v souvislosti s novým Přemyslovým sňatkem s Kunhutou Haličskou) zřejmě odchází Anežka Palcéřík z Prahy, otázkou však zůstává, zda s ní odešly i jejich společné děti. O této skutečnosti bohužel nemáme zpráv, můžeme se domnívat, že v Praze zůstal jen Mikuláš, a to kvůli získání vzdělání a rytířského umu, či že se k otci vrátil až o několik let později. Jeho společenský i politický status byl dán jak jeho nemanželským původem, tak i reakcí papeže Alexandra IV. na Přemyslovu žádost o přiznání legitimity Mikulášovi a jeho sestrám. Ten nejdříve legitimitu Mikulášovi i Přemyslovým dcerám přiznal, avšak vzápětí zdůraznil, že toto ustanovení nemá být vykládáno tak, že by Mikuláš či jeho sestry měli nárok na český trůn.

Šťastná léta zlatého krále Přemysla, část druhá (1265 - 1269)

Tažení proti Bavorsku Zdá se mi logické, že ani princ Konradin ani Wittelsbachové se se ztrátou Chebska nesmířili, zvláště bylo-li tak velmi poznat, na čí straně jsou sympatie papežovy. Ten totiž nařídil listinou z 9. února 1266 bavorskému vévodovi Jindřichovi vydat území arcibiskupu Vladislavovi uchvácená, přičemž uvedenou skutečnost sděluje téhož dne listem Přemyslu Otakarovi II. a salcburskému arcibiskupu Vladislavovi. Válka zatím sice probíhala jen diplomaticky , ale uskutečňovaly se rozsáhlé přípravy i k té skutečné.

Šťastná léta zlatého krále Přemysla, část první (1261-1265)

Důsledky bitvy u Kressenbrunu pro střední Evropu Spojenecké vojska českého krále Přemysla Otakara II., čítající i jeho železné rytíře porazilo ve druhé česko-uherské válce vojenskou koalici krále Bély IV. Tím se výrazně pozměnila politická situaci ve střední Evropě. Zhodnotit situaci, v níž se Přemyslovy země nacházely po bitvě u Kressenbrunu nám pomůže Vratislav Vaníček. Nastalo „období let šedesátých, doba největšího kulturního a mírového rozvoje Přemyslovy říše.“ Přemyslovo panství vystoupilo ze stínu mocného uherského rivala. Česká moc v regionu vzrostla i díky příznivému vývoji dynastických poměrů v Čechách, kde už dříve došlo k vymření bočních větví vládnoucího rodu, a tak už nedocházelo k bojům o trůn v předchozích dobách zcela běžným. Připojením Štýrska se otevřel „vnitřní prostor pro sjednocení zemí přemyslovských a babenberských“, tedy pro vzájemné sbližování těch, kteří později v novověku spolu vytvořili rakouskou monarchii. Vítězstvím česko-německých zbraní u Kressenbrunnu se pozvedávala prestiž Říše, v jejím guelfském pojetí společenství zemí a knížat s oligarchickým postavením kurfiřtů. Naopak model spojený s vysokým hodnocením role císaře byl prozatím minulostí. Německy mluvící země byly zajištěny před útoky z východu, štýrské vévodství vyrváno z rukou uherského krále a „Ptuj přestala být sídlem kumánské princezny.“

Konradin - malý švábský princ

vévoda švábský, král sicilský a jeruzalémský, * 25. 3. 1252 hrad Wolfstein u Landshutu (Dolní Bavorsko), popraven dne 29. 10. 1268 v Neapoli, pohřben v Neapoli, v kostele Santa Maria del Carmine. Celý článek ke stažení (i s přesnými citacemi) je k disposici zde

Česká šlechta ve 13. století

Shrnutí vývoje šlechty a její titulatury za vlády posledních Přemyslovců, a také shrnutí odlišných názorů českých historiků. Celý článek ke stažení (i s přesnými citacemi) je k disposici zde

Erzsébet Báthory - krvavá legenda o víle z Čachtic (1. část)

Jednou z nejtrvanlivějších a nejzvučnějších postav, objevujících se ve všech evropských mýtech v tom či onom vtělení, je královna vil – osobnost, jež dokáže být jednu chvíli dobrotivá a vzápětí nemilosrdně krutá. Tato postava je pokaždé krásná a její sídlo je místem smrtelného nebezpečí pro každého člověka, který se do něj nechá nalákat. Její zvyky – koupele, míchání čarovných kosmetických prostředků, pohlížení do kouzelných zrcadel – jsou však skutečnými zvyklostmi královen a velkých dam tohoto světa.

Jindřich III. z Valois, díl prvý

Vévoda orleánský, vévoda d’Anjou, vrchní velitel francouzské katolické armády, král polskýA jakkoliv bylo mým prvotním úmyslem vykreslit na těchto stránkách svého dobrého pána Jindřicha III. v jeho přirozenosti a jakým vpravdě byl, a nikoliv takového, jak ho pošpinila hanebná šalba ligistů a guisovců, jejichž nenávistný jed na nebohého krále vylévaný šířil se za jeho života skrze nespočetné pamflety, veršíky a paškvily a běda, i skrze mrzká kázání pronášená dokonce z výšin posvátných kazatelen, z nichž by se měla hlásat toliko pravda boží…(Robert Merle, Vladař na scéně, románová sága Dědictví otců)

Kříž krásného Záviše

V kapitulní síni vyšebrodského kláštera, kdysi rodového kláštera mocných Vítkovců, je pohřben jeden z nejvýznamnějších představitelů této rozvětvené rodiny v celé její historii. Antonín Cechner, jenž je jedním z autorů mnohasvazkového díla "Soupis památek historických a uměleckých v království českém od pravěku do počátku XIX. století", ve 42. díle tohoto Soupisu památek, věnovaném Kaplicku, píše: „Blíže levé strany jest v dlažbě žulová deska, zdobená třemi pětilistými růžemi, pod níž dle tradice prý pochováno jest tělo Záviše z Falkenštejna“. Hlava uložena dle téhož pramene do levé zdi. Náhrobní nápis Závišova hrobu četl ještě Bohuslav Balbín. Nemohu zde necitovat jihočeského básníka, prozaika a malíře Ladislava Stehlíka z jeho Země zamyšlené: „V kapitulní síni jsem hledal místo posledního odpočinku Záviše z Falkenštejna. Jeho zlehčenou mrtvolu přenesli tenkrát mniši vyšebrodští z hlubocké louky do svého kláštera, tělo pochovali vedle opatů a hlavu zazdili někde ve výklenku této síně. Měli k tomu své důvody. Manžel královnin jim dal dar hodný štědrosti vskutku královské. Vysoký stříbrný kříž, těšící se jistě oprávněné světové pověsti“.

Záviš z Falkenštejna, část druhá, Záviš a Kunhuta

„Mezi šlechtici českými a moravskými, kteří přilnuli ke dvoru jejímu, vynikal často jmenovaný pán Záviše z Rosenberka netoliko urozeností, jakožto starosta Vítkovců, ale i osobní povahou. Bylť on muž jak ušlechtilé postavy a jemných mravů, tak neobyčejných pro věk svůj schopností a vědomostí, udatný rytíř a proslulý básník; ba považován byl netoliko u sprostého lidu, ale i mezi vysoce postavenými, za nebezpečného kouzelníka a čaroděje. Půvabu té a takové osobnosti královna vdova neodolala nadlouho: přivinula ho k sobě blíže, jmenujíc jej purkrabím na Hradci a správcem hradu svého; konečně pak oddala se s ním tajně.“ (František Palacký, Dějiny národu českého)