Šťastná léta zlatého krále Přemysla, část třetí (1269-1273)

Hana Skřeková
Na přelomu 60. a 70. let 13. století se Král železný a zlatý ocitl na vrcholu své moci.

Proměna evropských velmocí

Ve většině vyspělých evropských zemí se v 70. letech 13. století

utvářejí zemské právní řády a posiluje pozice měst. Podle Vaníčka

dochází jak ke změnám v jednotlivých zemích, tak i ke změnám sféry

mocenských zájmů v celém evropském regionu. Jsou patrné zejména ve

Francii a v Anglii, ale k odpoutání centrální vlády dochází i v

Kastilii během vlády Alfonsa X., kdy vzniká
_Tribunal de la

corte_. Institucionální vývoj zde vychází z vyšší členitosti a

náročnosti společnosti.

V Paříži si upevňuje postavení ministerská rada pravidelně působící ve

spojení s pařížským soudním parlamentem. Královskou a veřejnou správu

venkova řídí úřad mimořádných zmocněnců, takzvaných
bailivů,

jimž nebylo povoleno vlastnit v jimi spravovaných oblastech žádné

statky. Tvořili politickou oporu korunní svrchovanosti v oblasti

vojenství, soudnictví i správy důchodů, a ač byli především rytířského

původu, byli nadřazeni feudálním lenním pánům i městským prevotům. V

Čechách se tento úřad ujal pod názvem vilikus, Šusta jej česky nazývá

„vladař“, píše o něm, že „byl výkonným orgánem vůle královy“ a označuje

ho
advocatus, procurator nebo
_iudex

provincialis_. Připisuje jim vládu nad skupinou zboží a

královských práv různého rozsahu a podřizuje je přímo královskému

podkomořímu, působili podle něj tedy jako výkonný orgán královy vůle.

Josef Žemlička jim přiznává kompetence v trestním i hrdelním právu a

vedení zeměpanského hospodaření v místech, kam nesahal vliv

podkomořího. Problematice viliků a vilikací se podrobně věnuje také

Libor Jan.

Po malé vsuvce o českém ekvivalentu se vraťme zpět do Francie. Zde král

(opět ve shodě s českým) dosud vládl s pomocí své družiny, v níž vysoce

postavení dvorští hodnostáři požívali zvláštní pravomoci, podobné

pravomocem českých beneficiářů. Ani poradní sbor francouzského krále

ještě neměl stálý počet členů a panovník pověřoval své pány závažnými

úkoly podle momentální potřeby. Nově již skupině svých rádců přidělil

trvalou funkci, pověřoval ji vyřizováním některých korunních

záležitostí a dal jí i pevné sídlo. Vyčleňují se tak podružné sbory

kuriálů, které jsou jmenované panovníkem a zatím na něm naprosto

závislé, ale mohou rozhodovat i v jeho nepřítomnosti, ač zpočátku pouze

podle jeho instrukcí. Tak vzniká parlament (
parlamentum)

a o něco později i účetní dvůr (
camera compotorum).

Nejednalo se ještě o „byrokratický parlament“ (tím se stal až za vlády

Filipa IV.), ale pouze o urozené královy leníky, a tento parlament

„scházel se třikrát nebo čtyřikrát v roce k několikadennímu zasedání, a

to někdy i za osobní přítomnosti královy“ (to znamená i v případě

královy neúčasti). V mezidobích bylo v Paříži jen několik členů soudu

přijímajících žaloby a „registra zápisná opatrujících“.

Čeští historikové uvažují, proč nedošlo k těmto změnám i u nás a

pozdější rozvrat „Přemyslova impéria“ postihl také jeho dědičné země.

Např. Vaníček pokládá další otázku, zda se tak stalo „v důsledku zrady

a rozkladného působení šlechty proti státní moci nebo zda byl nástup

Habsburků projevem národně monarchických německých tendencí, k nimž se

připojily některé snad původně české rody, pro něž se stala Přemyslova

vláda pevné ruky překážkou“. Když se podíváme, které české rody byly

zapleteny v těchto protipřemyslovských aktivitách, zjistíme, že to byli

Vítkovci a Rýzmburkové, tedy rody s velmi pevnými vazbami na německou

Říši, (což jim přiznává i Vaníček), z nichž zejména Vítkovce počítají

mnozí němečtí a rakouští historikové mezi „svou“ šlechtu. Z Vaníčkovy

úvahy dále vyplývá, že „dozrávání sociálních struktur se nevyhnulo

konfliktnímu vymezování“, kdy sehrály významnou roli i hlediska

vlastnická, prestižní či jazyková.

Od 70. let začala Přemyslova politika nabírat imperiální ráz, a to i

bez prestiže římské koruny. Vaníček to přisuzuje jeho štaufské krvi po

matce. Královy pečetě skutečně mají po opanování Korutan a Pordenone

císařský vzhled, na jeho dvůr přicházejí italští notáři a nad Brnem byl

dokončen hrad, jenž se vyrovnal štaufskému Lagopesole. Císařskou

orientaci navozoval také v minulé části článku zmiňovaný sňatkový

projekt mezi dědičkou českého trůnu Kunhutou a Fridrichem Wettinským.

Italští ghibellini, zcela zdrceni Konradinovou smrtí, se upnuli k

představě Fridricha Wettinského jako budoucího císaře, který s pomocí

mocného ochránce, českého krále Přemysla Otakara II., změní tvář světa

a zničí rozpínavé Francouze. Sami Wettinové tuto náladu v Itálii ještě

podněcovali. Fridrich se začal nazývat Fridrichem III., králem

jeruzalémským, vévodou švábským, lantkrabětem durynským a falckrabím

saským. V guelfském táboře to způsobovalo značnou míru podráždění,

Fridrichovo tažení do Říma však oddalovaly sváry mezi říšskými knížaty,

a nakonec z něj zcela sešlo. Podle Vaníčka byly chlapecké císařské

kandidatury pouze politickými manévry nejmocnějších vládců v Říši,

kteří si tím sami udržovali prestiž a rozvíjeli zájmy svého vlivu. V

případě Konradina to byli jeho bavorští strýcové, Wittelsbachové, u

Fridricha Wettinského pro změnu jejich rival, Přemysl Otakar II. Ještě

před popravou prince Konradina se český král dotázal na možnost nové

volby římského krále (Fridricha Wettinského). Rozzlobený Kliment IV. mu

v bule ze 7. listopadu 1268 odpověděl, že dva římské krále již volil, a

nemá se tedy starat ještě o třetího. Tak došlo k ochlazení vztahů mezi

dlouholetými spojenci, papežem a českým králem, krátce poté Kliment IV.

(29. listopadu 1268) zemřel. Začíná období sedisvakance. Dřívější role

se v Evropě obrátily. Opoziční Wittelsbachové, kteří smrtí prince

Konradina ztratili svého kandidáta na císařský trůn, se sblížili s

Richardem Cornwallským. Anglický princ v dubnu 1269 zavítal na jednu ze

svých krátkých a nepříliš častých návštěv Říše, aby uspořádal jediný

říšský sněm během své několikaleté vlády. Přemysl Otakar II.,

dlouholetá největší opora jeho i papežské kurie, se zabýval nedávno

zamítnutým projektem císařské kandidatury pro svého náhradního dědice.

Fridrichova kandidatura byla také hlavním bodem jednání konaných koncem

ledna 1270 ve Vídni; mimo ní i spor s Filipem Sponheimským o Korutany a

Kraňsko. Na jednáních byli za přítomnosti biskupů z Bamberka, Pasova,

Gurku, Olomouce i vysoké šlechty Čech, Moravy, Rakouska i Štýrska

rovněž určeni noví vysocí úředníci Štýrska a Korutan. Do Štýrska byl

jako hejtman vyslán Purkart z Janovic, zvíkovský purkrabí s družinou, v

níž měli zastoupení i němečtí pánové. Zemským písařem se stal rakouský

měšťan Konrád z Tulenu a soudcem Oldřich z Lichtenštejna. Hejtmanem

Korutan se stal charismatický hrabě Oldřich z Heunburka, kterého

Přemysl pro zvýšení prestiže oženil s vévodkyní vdovou Agnes. Hrabě se

měl stát protiváhou Filipovi, aniž by ohrožoval Přemyslovy vladařské

nároky. Mohl počítat i s tím, že by se v případě vhodného vývoje sám

stal korutanským vévodou.

Sedisvakance na papežském stolci dávala naději, že je (i přes

nejednotnou německou šlechtu) možné připravit rozsáhlou expedici do

Itálie a postavit se proti Karlovi I. z Anjou. Za těchto úvah udělili

Přemyslovi svá léna v Korutanech a Kraňsku biskupové frisinský a

brixenský, čímž jej uznali legitimním vládcem. Hold mu složili také

šlechtici z obou zemí v čele s číšníkem Albertem ze Zeiselberka, chyběl

ale Siegfried z Mahrenberka, zemský správce za vlády zesnulého vévody

Oldřicha.

Přemysl Otakar II. Jeho vyobrazení v Knize nadací kláštera v Zwettlu

__Příprava na boj s Filipem. Smrt salcburského arcibiskupa

Vladislava a uherského krále Bély IV. __

Přemysl se připravoval na vojenskou akci proti Filipovi. Zatím zasáhl

pouze diplomaticky, když 1. května 1270 uzavřel spojenectví s

aquilejskou kapitulou, friaulskými urozenci i ministeriály a obcemi. 3.

května 1270 pak zemřel uherský král Béla IV. Přestože byla jeho smrt

očekávaná, stabilita v regionu jí byla ohrožena. Jeho syn Štěpán vždy

stavěl svou politiku na odporu proti Přemyslovi a usiloval o obnovu

uherské nadvlády nad alpskými zeměmi. Podle jistého formuláře prosil

Béla ve své poslední vůli českého krále, aby se po jeho smrti ujal celé

královské rodiny a vzal ji pod svou ochranu. Po Bélově smrti došlo k

emigraci části uherské šlechty k Přemyslovi. Mezi nimi byla překvapivě

i Kunhutina matka, kněžna Anna, vdova po Rostislavu Mačevském, jež s

sebou vzala také uherské korunovační klenoty a část pokladu Bély IV.

Tato okolnost naznačovala, že by Přemysl mohl ovlivnit volbu budoucího

uherského krále. Přechod uherského magnáta Jindřicha Kyseckého, pána

hradů v pohraničních komitátech, na Přemyslovu stranu byl prvním

projevem reálné moci vysoké šlechty, který jistě král Štěpán pokládal

za zradu. Panstvo evropských zemí se hájilo starobylým právem a tím, že

bojuje za svou zemi proti nebezpečné zvůli cizími rádci špatně

zpraveného krále, jenž ohrožuje zemské svobody. Po celé Evropě probíhá

zápas o stát mezi monarchistickým a oligarchickým pojetím vlády.

Vítězství se přiklání jednou na tu, a pak na druhou stranu, a často

otřásá samotnými základy států.

Kysečtí se spříznili s rodem Lichtemburků a obdrželi Lavu. Přemysl jako

protikandidáta na uherský trůn navrhl Bélu Mačevského, bratra české

královny, ten však zachovával Štěpánovi věrnost. V Uhrách postavili

alternativní dynastický koncept. Spříznili se s rodem Anjou, což

poskytlo Karlu I. možnost realizovat své expanzivní plány na Balkáně a

také satisfakci za Přemyslovo (jak se později ukázalo nepříliš šťastné)

odmítnutí sňatku své dcery a dědičky Kunhuty s Karlovým synem. Byly

uzavřeny dva sňatky – Štěpánova syna Ladislava s Karlovou dcerou

Isabelou a sicilského prince Karla se Štěpánovou dcerou Marií. Podle J.

Šusty není „nikterak jisto, že by sňatky ty, ve chvíli, kdy se ještě za

života Bély IV. smlouvaly, byly měly hrot proti dvoru pražskému.“

Bélova smrt nezůstala jediným destabilizujícím úmrtím významné

osobnosti v regionu střední Evropy. 27. května zemřel salcburský

arcibiskup, Piastovec Vladislav, který kvůli svým příbuzenským vztahům

s Přemyslem udržoval Salcbursko téměř klientskou zemí českého krále. Za

nového arcibiskupa byl zvolen Fridrich z Walchen, dosud kapitulní

probošt a Vladislavův zástupce, pocházející z ministeriálního rodu. Ač

v minulosti podporoval Oldřicha Sekovského, který byl přičiněním

českého krále ze salcburského arcibiskupského stolce vypuzen, Přemysl

se domníval, že bude spolupráce Salcburka a Prahy i nadále pokračovat.

Fridrich z Walchen ale usiloval o zbudování nezávislé knížecí moci

arcibiskupů. Od Přemysla požadoval revindikaci salcburských majetků a

vydání některých měst, která mu slíbil vévoda Oldřich. Tak skončila

politika klientské nadřazenosti Čech vůči Salcbursku. Arcibiskup sice

na jednání ve Štýrském Judenburku v prosinci 1270 uznal Přemysla za

korutanského vévodu, ale ponechal si volné ruce k dalšímu jednání o

svých restitučních nárocích.

Vzhledem k uvedeným událostem Přemysl jistě rád přijal závazek dědice

vratislavského vévodství Jindřicha, který kdysi vyrůstal na dvoře české

královny Kunhuty, že se ožení se souhlasem a podle rady českého krále.

Při pobytu ve Vratislavi 24. listopadu 1271 Přemysla provázeli

nejmocnější čeští a moravští šlechtici, neboť vévodové z rodu Piastovců

byli považováni za potřebné spojence a politické klienty.
Boj o alpské země

Za nastíněné situace se schylovalo k novému boji o alpské země. Uherský

král si neoprávněně nárokoval Štýrsko a podpořil Filipa Sponheimského v

jeho úsilí o zisk stolce v Korutanech. Došlo k obnovení nebezpečné

protičeské koalice Uher, Bavorska a Krakovska. Josef Šusta píše, že si

Štěpán pro přízeň Piastovců přijel osobně, když vykonal pouť ke hrobu

sv. Stanislava. Na svou stranu získal Boleslava Krakovského a Boleslava

Velkopolského. Přemysl se pro řízení obrany přesunul 19. května 1270 do

Znojma, kde listinou obnovoval a potvrzoval práva a výhody

kremsmünsterskému klášteru, a připravoval se k válce. Došlo pouze k

dílčím střetům, bylo domluveno příměří, podle Vaníčka v Brně, a také

setkání králů u Prešpurku. Přemysl musel uznat svého bratrance a

konkurenta na vévodství korutanské Filipa za člena uherské strany. 21.

srpna 1270 byl již Přemysl zase v Praze, kde potvrzoval práva klášteru

Hradisko. V Praze zůstal až do 1. října. Ke smluvenému jednání došlo na

ostrůvku na Dunaji mezi Prešpurkem a Potendorfem; podle Vaníčka 16.

října 1270. Palacký od tohoto data počítá dohodnuté příměří: „Pro

urovnání a odklizení všelikých sporů mezi oběma říšemi přišli oba

králové mocně na čtvero rozsudí z každé strany… a mezitím prodlouženo

příměří od sv. Havla 16. října 1270 až do sv. Martina čili 11.

listopadu 1272“, „Viděvše Čechové krále svého stoupati na loďku cele

bezbranného a v oděvu krátkém, nemohli zdržeti se nářku hlasitého.

Obávali se neštěstí velikého, tenkráte však bez příčiny.“ Z úmluv byl

vyloučen Filip Sponheimský, neboť „příměří mnohonásobně porušil“.

Setkání zachycuje Štýrská rýmovaná kronika, která poukazuje na

nepřipravenost Štěpánovy diplomacie i na jeho lstivost při mírovém

jednání, jež mělo pouze poskytnout Uhrám příležitost k nečekanému

útoku. Vaníček podle střídmých informací Pokračovatelů Kosmových

popisuje odtažitost Přemyslovy imperiální politiky od každodenních

zájmů prosperujících Čech, jež podle jeho názoru naznačuje blížící se

válečné časy. Je úsměvné si potom u Františka Palackého i Josefa Šusty

přečíst, jak se Přemysl snažil, aby ustoupila drsná zaostalost české

země jemnějšímu dvořanství pronikajícímu k nám od západu přes německé

země. Vycházejí při tom pravděpodobně z líčení šlechtě nepříliš

nakloněného zbraslavského kronikáře:
_„Ten totiž, touže moudře

spravovati království sobě svěřené, jsa horlivým obnovovatelem státu,

dal sepsati zákony a zjemnil některými pravidly uhlazenosti hrubost

českého lidu, živořícího dotud v hovadských mravech, dávaje ostatním

sám sebe za příklad a vzor života.“ Král pečoval i o výchovu dětí svých

pánů, „jen zřídka kdy promluvil slova drsná, jež hanebně znějí… v

turnajích, rytířských hrách se začala rozrůstat tehdy sláva národa toho

a tehdy začali se lidé také všichni navzájem ctíti, což tehdy zapleteni

do pout hrubosti, bezpochyby dříve neznali.“_

Domnívám se, že se realitě blíží spíše Josef Šusta svým konstatováním,

že v Čechách byla v kurzu kolonizace dlouho opomíjených oblastí, jako

bylo například Opavsko, kdy se jednalo o lesní újezdy vyprošené na

panovníkovi. Nevíme, zda se jednalo o darování bez podmínky (to znamená

jen v dědictví), nebo zda se jednalo o zvláštní závazek (jímž vlastník

půdy vstupoval ve vztahu ke svému králi v užší poměr manský). Zmínka o

takovém závazku padla při králově střetu s Vítkovci v roce 1277, když

je chtěl římský král Rudolf ve smlouvách s českým králem ochránit

právem beztrestnosti. Bylo-li tomu tak, již dnes, vzhledem k nedostatku

hodnověrných informací, nelze říci, nicméně na závazky pramenící z

výprosů se v českých zemích rádo zapomínalo a dědické svobodné

vlastnictví vytlačovalo lenní statky.

  1. a 28. října nacházíme Přemysla opět ve Vídni. Během příměří s

uherským králem převzal vládu v nově získaných zemích. V Korutanech

potvrdil šlechtě privilegium zemské svobody, za což jej uznala za

právoplatného vévodu, a byl po slovanském rituálu dosazen na kamenný

stolec v Gospa Sveta. Přesto český král hraběte z Heunburka, jenž mu

nedávno pomohl převzít vládu ve vévodství, v hejtmanské funkci dlouho

neponechal. Obával se jeho příbuzenských vztahů s rodinou slavonského

bána, a tudíž se domníval, že by hrabě brzy začal prosazovat svoji

vlastní politiku. Novým hejtmanem Korutan se stal Přemyslův zeť Oldřich

z Drnholce; jeho hodnost je doložena 1. října 1270. V Kraňsku a

Vindické marce byl pověřen vedením správy tyrolský šlechtic Oldřich z

Taufersu, příbuzensky spjatý s drobnými alpskými hraběcími rody. Jeho

jmenování podle historiků potvrzuje, že Přemyslovi šlo o profesionální

zastoupení vládce, nikoliv o zemskou reprezentaci. Ačkoli se tato doba

v německé literatuře nazývá érou interregna, čeští historikové s tím

nesouhlasí. Pozice rodu Přemyslovců tam podle nich měla svou tradici,

pocházela z něj Jitka, matka obou korutanských bratrů, Oldřicha i

Filipa. Snahu o posílení této tradice dokládá Přemyslova návštěva

cisterciáckého kláštera Fons Sanctae Mariae v Konstanjevici, kde český

král 22. listopadu 1270 vzdal hold právě památce vévodkyně Jitky, zde

pohřbené, i jejího manžela – vévody Bernarda. Z rodinného principu

mírového uspořádání mohl těžit i Filip, jenž obdržel titul vikáře.
Českému králi stále chybí dědic. Třetí česko-uherské válka

Uplynuly téměř dvě desetiletí Přemyslovy vlády. Na listinách se 4.

června roku 1269 začíná objevovat
Nicolaus, dominus Opaviae.

Bylo to v Brně v létě roku 1269 a objevil se v čele svědečné listiny.

Nalezneme tam také dva muže, kteří bývají uváděni jako Přemyslovi

zeťové – Oldřicha z Drnholce a Bavora ze Strakonic. Ale mužský dědic

Přemyslovy říše stále chyběl. Právě skutečnosti, že se českému králi ze

dvou poměrně dlouhých manželství stále nenarodil následník, lze připsat

zahájení třetí česko-uherské války.
_„Uherský král okolo

svátku sv. Tomáše apoštola vyslav vojsko do Rakous z jihu Dunaje,

zpustošil onen kraj, přičemž zabil a odvedl do zajetí více než 17 000

lidí.“_ Uherský král Štěpán, poté co uzavřel s českým králem

příměří a potvrdil listinami na dobu dvou let, ho náhle porušil a

podnikl prostřednictvím Kumánů a Uhrů útok na Rakousy, přičemž zabil a

zajal mnoho tisíc křesťanů obou pohlaví. A když se český král vracel ze

svých severních zemí jedinou cestou ze Štýrska do Rakouska, vedoucí

přes Semering, postavil uherský král
_„silné houfy branného

lidu“_, aby Přemysla napadly ze zálohy. Přemyslovi, který byl

varován, aby táhl jinou cestou, se šťastně podařilo projít vedle

Mariazell a Lilienfeldu, a Štěpánovi se tak jeho lest nezdařila. Tento

způsob vedení války můžeme pokládat za nekonvenční (a nepříliš

rytířský), ale stal se velkou zbraní uherského krále. Český král,

uniknuv nebezpečí, podle formuláře podal na zrádné jednání uherského

krále žalobu u kardinálské koleje v Římě (nový papež totiž stále ještě

nebyl zvolen).

Válka s Uhry byla nesmírně nákladná a rozsáhlá. Někteří vznešení pánové

mysleli i na smrt a uzavírali testamenty. Rakouská šlechta nečekala na

rozhodnutí svého vládce a vytvořila si společenství, jehož hejtmanem

byl Siegfried Wahingen z rodu Sirotků. I když jejich vojenské akce

nebyly před Přemyslovým příchodem příliš úspěšné (například při jízdě

do Uher přes zamrzlé Neziderské jezero se potopilo 30 rytířů a 330

bojovníků, když svou tíží prolomili led jezera), ukazují na samostatný

postup rakouské šlechty. Historikové vyzdvihují významnou roli Moravanů

v Přemyslově vojsku, neboť jsou doloženi jako svědci na listinách z 22.

března, 5. dubna 1271 z Brna i 28. dubna 1271 v Břeclavi. Na brněnské

listině ale registrujeme přítomnost všech šlechticů bez ohledu na

národnost či zemskou příslušnost. V čele svědečné řady se nachází

olomoucký biskup Bruno a další, jako vyšehradský probošt Petr, ho

následují; na břeclavské listině, vydané Vilémem z Hustopeče, stojí v

čele svědků rakouský stolník Albero z Feldsberka, za ním následuje

několik moravských rytířů a po nich zase rytíři rakouští.

Česko-rakouský stát byl po letech systematické přípravy vojensky

natolik vybaven, že ho bylo možné porazit pouze zevnitř. Vojenské

zásahy bavorského vévody Jindřicha se omezovaly jen na území Horních

Rakous, kronika Continuatio Lambacensis upřesňuje, že se dostal až k

Voecklabruku a Welsu. Přemysla obklopili minnesängři, německá šlechta

se tlačila pod jeho prapory, jako jeho spojenci vystupovali braniborský

markrabě, brunšvický vévoda, vévodové slezský a opolský a hrabata ze

středního Německa z oblasti vlivu Wettinů.

Válečné operace byly stejně jako u války s bavorskými vévody velmi

komplikované z hlediska zásobování i dalšího zabezpečení. Na rozdíl od

těchto tažení však nyní Přemysl projevil strategický přehled a měl

porozumění i pro technické inovace. Vyprávění historiků o této válce se

opírá především o jistý formulář, který Přemysl adresoval královně

Kunhutě (nebo
„komusi jinému“ – „alteri cuidam“),

snad z května 1271, a o vyprávění
_Continuatio

Claustroneoburgensis sexta_ nebo
_Continuatio

Vindobonensis_. Třikrát nechal během uherského tažení zbudovat

pevný dřevěný most – přes Moravu, Váh i Dunaj.
_„Prvním útokem

dobyl a obsadil Prešpurk, ponechávaje obyvatele téhož města volné a bez

úhony.“_ Prešpurk (dnešní Bratislava),
_„město

královské i zámek velice opevněný, padl při prvním útoku a bylo dobyto

mnoho znamenitých pokladů; pokojných občanů kázal král ušetřit“_,

posádku rozsadil na moravské a rakouské hrady a ochranu města svěřil

vídeňským měšťanům. Položil sice most přes Dunaj, ale místo útoku na

místa za ním se zmocnil Trnavy a hrazených měst blízko ní a po přechodu

Váhu i staroslavné Nitry.
_„To vidouce nitranský biskup a

posádka, společně s měšťany trnavskými získali u krále Otakara smírné

narovnání a ochranu pro jeho zbožnost a milosrdenství, slibujíce mu

věrně být oddáni a poslušni.“_ Přísahy byly neobvyklé a např.

Vaníčka překvapil směr válečného tažení svou složitostí a považuje za

rozumnější, aby král soustředil vojska u Vídně a zaútočil na Uhry

přímo. Předpokládá proto, že král se svou družinou plánoval částečné

rozdělení arpádovské monarchie s trvalým obsazením tehdejších Horních

Uher (dnešního Slovenska).

Štěpán V. Uherský, jeho korunovace

Rozhodující bitva a následující mírová ujednání

Uherský král sbíral svou hotovost na pravém břehu Dunaje a zanechal

kraje na severu bez ochrany. Přemysl, vraceje se s vojskem do

Bratislavy, přešel 2. května (podle jiných pramenů 9. května) po

dřevěném mostě přes Dunaj, přičemž se nedaleko něj strhla bitva s

nepřítelem, který se snažil přechodu vojska zabránit. Bitva skončila

útěkem Kumánů a Uhrů. K dalšímu vítěznému boji došlo 8. května u Litavy

(datace bitvy je opět nejednoznačná), posléze byly dobyty a znovu

opevněny Staré Hrady a poté Mošoň
„z kořene vyvrácena“.

Na jednáních probíhajících v Přemyslově ležení s vesprémským biskupem a

bánem Rolandem (uherským palatinem) bylo dohodnuto třídenní příměří,

které bylo ještě o dva dny prodlouženo. Český král žádal o předání

části uherského území (nechtěl se vzdát všeho, čeho se na uherském

území dosud zmocnil), ale Štěpán jeho požadavek odmítl. K rozhodující

bitvě, kterou si Přemysl vynutil předstíraným ústupem, a v níž „poraziv

nepřátele úplně, hnal je tři míle od bojiště k Rabnici, v níž utonulo

množství utíkajících“, došlo 21. května 1271 na rovinách mezi řekami

Litavou a Rabnicí, u Mošoně. Český král se svou rytířskou jízdou

zvítězil, přičemž Štěpán musel strhnout most, který dal zbudovat přes

řeku Ráb. Po této (pro Čechy úspěšné) bitvě chtěla kněžna Anna i

uherští pánové a biskupové smluvit mír mezi znepřátelenými stranami (a

podle formuláře o to žádali písemně). Podle jiných zdrojů ale byla v

Rakousku předchozí rok neúroda, a proto začalo znovu váznout

zásobování. Podle Hermana Altašského
_„Otakar okolo

svatodušních svátků byl nucen kvůli spotřebování potravin vrátit se do

Čech“_, podle Vídeňských análů zase
_„český král

přišel do Rábu s mocným vojskem. Ale okolo svatodušních svátků, když

nedocházelo zásob, navrátiv se do Rakous“_. Také Uhry již

dlouhé válčení vyčerpalo. Ač si tedy české vojsko podrželo některé

dobyté pevnosti, Přemysl se vrátil do Vídně a uherští Kumáni znovu

vpadli na Moravu. Válka se pro českou stranu již nevyvíjela tak

příznivě, uherský král převzal iniciativu a znovu oblehl Prešpurk. Zde

bylo zahájeno jednání o míru, který se podle nynějšího názvu města

nazývá bratislavský. Za českou stranu jednali biskup Bruno, provinciál

rakouských minoritů Hartpern a trojice moravských pánů: podkomoří

Hartleb, maršálek Bohuš a číšník Nezamysl. Za stranu uherskou to byli

veszprémský biskup Pavel, nejvyšší komorník Jiljí, bán Roland a

vicekancléř Benedikt, probošt oradejský. K uzavření mírové dohody došlo

na přelomu června a července 1271, jak dokládají listiny arcibiskupa

kalocského, krále Štěpána i Přemysla Otakara II. Přemysl se zavázal

vrátit uherské klenoty a Štěpán respektovat postavení uherských

emigrantů jako poddaných českého krále. Současně oba slíbili, že od

tohoto data žádný z nich nebude přijímat a u sebe přechovávat žádného

„přeběhlíka“. Uherský král se rovněž vzdal nároků na Štýrsko i další

alpské země. Přemysl proto odmítl spolupráci s Arpádovcem z italské

linie, Štěpánem. Garanty mírového prohlášení byli za stranu českou:

míšeňský a braniborský markrabě, a za stranu uherskou: Karel I. z Anjou

a bavorský vévoda Jindřich. V případě porušení míru neměli ručitelé

svému spojenci poskytnout pomoc. Toto ustanovení stvrdili svými

přísahami pod hrozbou uvržení do klatby také biskupové obou stran.

Podrobnosti o jednotlivých bodech smlouvy nalezneme u Františka

Palackého. Vaníček oceňuje, že Štěpán obětoval míru své prestižní

ambice a Přemysl své expanzivní pokušení. Pro celé dlouhé úseky hranic

ustanovili oba králové smírčí úředníky. Těmi se stali pro moravský úsek

– ze strany uherského krále prešpurský hrabě, nitranský hrabě; a za

krále Přemysla moravský podkomoří s purkrabím broumovským. Na

korutansko-uherské hranici za česko-korutanskou stranu Oldřich z

Drnholce a za uherskou slavonský bán. Pro část hranice rakouské potom

byli určeni hrabě šoproňský a mošoňský (za stranu uherskou), kastelán z

Haslova a kastelán z Nového Města nad Váhom (za stranu

česko-rakouskou), a konečně pro úsek štýrský – hrabě Železné župy (
_(comitatus

Castriferrei)_) Zaly (za stranu uherskou) a Purkart z Janovic

(za českého krále). Přátelé citovaní v obšírných výčtech obou králů,

spíše vymezovali prestižním způsobem sféru spojeneckých zájmů obou

panovníků, než odpovídali pevným koaličním svazkům. Josef Šusta

podotýká, že česko-uherská válka vlastně rozdělila Evropu. Takže

„pohybovali-li“ se kolem Přemysla Richard Corwalský, Alfons Kastilský a

strana anglicko-španělská, měl Štěpán na své straně sicilského krále

Karla, Francii a řeckého císaře Michaela. Další zajímavostí je slovní

řešení říšského dvoukráloví Přemyslovými diplomaty. Richarda

Cornwallského uvádějí jako „zvoleného rozmnožitele Říše“

(electus Romanorum in imperatorem), zatímco Alfonsi

Kastilskému, jehož král mezi své přátele rovněž zahrnuje, se „tohoto

podmíněného nároku na císařskou korunu nedává“. Přestože se zachovávání

hranic bralo jako posvátné, k jejich úpravám došlo, např. k Moravě se

přičlenila strážnická a bánovská oblast. Přemysl se nehrnul do

navrácení klenotů a ponechal si i některé hrady. Uzavření míru s

uherskou stranou upevnilo jeho velmocenské postavení. Zpět v Praze

nacházíme Přemysla na počátku září 1271.

Aquilejská kapitula ponechala rozhodnutí o novém patriarchovi na

budoucím papeži a jmenovala Přemysla
_„nejvyšším zemským

hejtmanem“_. Po obsazení hlavního města Friaulska Cividale

Oldřichem z Drnholce v květnu 1272 dosáhlo území bezprostředně ovládané

Přemyslem maximálního rozsahu a získal tak i symbolicky přístup k

Jaderskému moři. Tvrzení Zbraslavské kroniky, že Verona, Treviso a jiná

města hornoitalská tehdy českého krále provolala za svého podestu:
_„Kromě

toho Veronští, Trevisští a Cividalští s některými jinými městy ležícími

na mořském pobřeží, vidouce znamenitost tohoto krále, po úradě zvolili

ho za ochránce a poslouchajíce jeho rozhodnutí, dobrovolně mu sloužili

jako svému pánu,“_ zamítá Josef Šusta (vzhledem k poměrům

vládnoucím v těchto městech) jako u Verony nemožné a u Trevisa velmi

málo pravděpodobné.
Smrt Siegfrieda z Mahrenberka

Dozvuky krvavé uherské války se projevily v zajetí a uvěznění

významného štýrsko-korutanského velmože Siegfrieda z Mahrenberka,

stoupence uherského nepřítele a důvěrníka několika knížat, jehož

poslední doložení můžeme datovat ke 12. červenci 1271, kdy činil donaci

svému klášteru. Jeho osud se velmi negativním způsobem promítá do

hodnocení české vlády v alpských zemích. Podle Štýrské rýmované kroniky

bylo se starým a nemocným velmožem naloženo nesmírně krutě, byl mučen,

vláčen pražskými ulicemi přivázaný ke koňskému ohonu, dva dny visel

svázán do kozelce na šibenici, až jej nakonec dorazil ranou bojové

palice český župan. Toto vylíčení chybně zařadil Otokar Štýrský do doby

před příchodem Rudolfa I. Habsburského, aby mohl zdůvodnit nerytířské

zabití těžce zraněného Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli

(jako mstu Siegfriedova příbuzného Bertholda z Emmerberka). Informaci o

tom, že český král nechával vláčet své šlechtice přivázané ke koňským

ohonům, však obsahuje i
Continuatio Vindobonensis k

roku 1278:
_„Toho dne ustoupilo české jho Rakušanů, Štyřanů a

Korutanců, kteří byli po dlouhou dobu nezaslouženě utlačováni. Tento

král dokonce i několik šlechticů na ocasech koní městem svým vláčel,

nakonec se železnými pouty na šibenice pro obyčejný lid zamýšlené

pověsil; některé upálil také ve svých věžích ve Vídni, jiným zase sťal

hlavu; a takových a mnoho podobných činů on sám a jeho lidé spáchali

víc“_. Tento druh trestu zkrátka náležel do středověkého práva

a tvrdého života, byť nás to dnes může šokovat a zarážet. U bohatého a

vysoce postaveného velmože, jakým nepochybně Siegfried z Mahrenberka

byl, se však nezdá být pravděpodobným, stejně jako vykonání popravy bez

soudu. Nejspíš velmož zemřel na následky krutého zacházení, podobně

jako před ním v 60. letech pánové Otta z Maissova a Beneš ze Cvilína, a

později český pán Boreš z Rýzmburka. Tak se domnívá i František

Palacký, uváděje jeho věk a zdravotní stav, a dodává, že žádný český

župan mu život brát nemusel, zvláště když mahrenberské jeptišky už

pouhé velmožovo povolání do Prahy považovaly za utrpení, jehož si

nezasloužil. Za jeho duši 26. února 1272 jeho vdova Richardis učinila

klášteru nové darování. I když se Siegfried podílel na přípravě

válečných akcí proti Přemyslovi a byl jeho dlouholetým odpůrcem,

nezbavovalo to českého krále odpovědnosti za jeho smrt. Nepříznivý

dojem, který zanechala, si král velmi dobře uvědomoval, neboť jeho

rodový klášter vzal pod ochranu.
__Nový papež Řehoř X. Smrt Richarda Corwallského. Volba nového

římského krále__

  1. září 1271 skončilo období několikaleté sedisvakance a dva roky poté

byla v Říši překonána i doba takzvaného interregna. Novým papežem byl

zvolen rodák z Piacenzy z patricijské krve, papežský diplomat Tebaldo

(či Tedaldo) Visconti, kterého zpráva o zvolení zastihla v Akkonu, kde

se při více jak ročním pobytu snažil poznat Svatou zemi. Podle J. Šusty

byl „postavou vzbuzující mocným kouzlem ryze osobního rázu obecnou

známost všech, kdož ho znali“, ale Vaníček ho považuje za idealistu.

Objevil se 10. února 1272 ve Viterbu, přijal jméno Řehoř X. a „odebral

se do Itálie s přesvědčením, že je třeba zachovat Palestinu pro vládu

křesťanů.“ K tomu potřeboval získat podporu významných evropských králů

– měl výjimečně dobré vztahy s Anglií ale poněkud zdrženlivější s

francouzským králem Filipem III., neboť se obával dravosti,

vypočítavosti a bezohlednosti jeho příbuzného Karla z Anjou, někdejšího

papežského chráněnce, jemuž se během sedisvakance podařilo vymanit z

poručnictví kurie.

  1. dubna 1272 zemřel jeden z římských králů, Richard Cornwallský.

Formálně tak mohl být jediným králem Říše římské uznán druhý z

nominálních králů, Alfons X. Kastilský, vynikající vzdělanec a státník.

Oblastí Alfonsova zájmu bylo však Středomoří a německé jádro Říše za

celou dobu svého formálního spolupanování vůbec nenavštívil, ani

nejevil zájem o novou volbu. Pouze v létě (asi v červenci, nejpozději v

srpnu) 1272 poslal ke kurii do Orvieta své poselstvo v čele s

dominikánem Aldemarem a zamorským kanovníkem Ferandem, aby papež, když

osud promluvil smrtí Richardovou, vyhlásil Alfonsa za krále římského a

někdejším voličům Richardovým novou volbu zásadně zakázal. Papež 16.

září poselstvo po okázalé poradě s kardinály obratným způsobem odmítl.

Německá šlechta, města i duchovenstvo volaly po změně a toužili obnovit

své království a jeho mírotvornou a právní roli. Také papež Řehoř měl

svou vizi o panovníkovi Říše římské. I když hodlal oslabit pozici Karla

z Anjou, nemohl uznat práva kastilského krále, jeho nepřítele, neboť by

to vedlo k přímému konfliktu. Alfonsu X. u kurie uškodila rovněž jeho

jednání s italskými ghibellinskými městy. Papež se už neobával ohrožení

své pozice z Německa jako jeho předchůdci, ale měl zájem o zkušeného

bojovníka, jenž by vedl křížovou výpravu do Palestiny a tam obnovil

Království jeruzalémské. Právě takového muže toužil ustanovit římským

králem.

Musel se vypořádat s dědictvím svých předchůdců, kteří ve snaze

zabránit více domnělé než skutečné hrozbě ze strany Štaufů zapříčinili

rychlý vzestup francouzské moci v Itálii. Tu se italský papež pokoušel

zmírnit, neboť po pontifikátu Klimenta IV. a následné sedisvakanci

vládl rod Anjou nyní Provenci, jižní Itálii i Sicílii. Konradinovou

smrtí se soupeření guelfů s ghibelliny stalo minulostí, zvláště když i

český král po narození dědice upustil od podpory sňatku své dcery

Kunhuty s Fridrichem Wettinským. Říše byla nyní jakýmsi společenstvím

knížat, větších či menších, světských či duchovních, pro něž byla vláda

římských králů od smrti Fridricha II. spíše formální, a za formalitu se

považovala také jeho volba.

Vzhledem k tomu, že byl Přemysl Otakar II. pravnukem císaře Fridricha

I. Barbarossy a nejmocnějším vládcem z okruhu římských knížat, považuje

Vaníček jeho nárok usednout na uvolněný trůn za legitimní. Zmiňuje jeho

autoritu vyhlašovat zemské míry i schopnost být vůdcem papežem

očekávané říšské rytířské výpravy do Palestiny. Za překážku ale

považuje, že Přemyslovo jednotně fungující „podunajské soustátí mělo

však jiné mechanismy, orientaci i zájmy.“ Upozorňuje na jeho zaměření

zejména na severovýchodní část střední Evropy (Prusko, Polsko, Litva) a

jeho rivalitu s Uhry a Anjouovci (nevím, proč hovoří právě o nich,

protože v této oblasti ještě tou dobou nebyli „zakořeněni“, stalo se

tak až od nástupu na trůn Karla Roberta z Anjou, a jejich jedinou

devízou zde byl zatím sňatek s dětmi uherského krále a důvodem k

rivalitě spojenectví s ním). Připojuje, že Přemysl by sice byl schopen

na říšská území dosadit své zástupce (fojty, purkrabí a prokurátory),

kteří by hájili jeho zájmy a zároveň znali místní prostředí, ale stěží

by upřednostnil spory o jednotlivé hrady či celnice v Porýní před svou

strategickou politikou na východě. Úvahu končí tím, že kdyby získal

říšskou korunu již v 50. letech, mohl by vyváženěji profilovat svou

politiku ve vztahu k Německu. Centralisticky řízený Přemyslův aparát

nešlo změnit v „konsensuální fórum říšské elity“, které by bylo

založeno na vzájemném souladu všech zúčastněných subjektů. Kdyby se

Říše cítila ohrožená, třeba mongolským vpádem, bylo by povolání

Přemysla na římský trůn daleko pravděpodobnějším.

Přesto se o Přemyslově kandidatuře v české královské radě uvažovalo.

Píše o tom Druhé pokračování Kosmovo, které zachycuje návštěvu

kolínského arcibiskupa, jehož prostřednictvím měla být kandidatura

nabídnuta. Král sezval členy rady, kteří se proti povýšení postavili,

konkrétně se hovoří o komorníku Ondřejovi z Říčan.
_„Bůh

kraluje na nebesích, ty z jeho dopuštění panuješ na zemi i nad vévody i

knížaty zemí… Seď na stolci svých otců… I sám císař, bude-li toho

potřeba, bude poslouchati tvých příkazů.“_ Podle Štýrské

rýmované kroniky s touž nabídkou přišli další poslové (norimberský

purkrabí), ale Přemysl o ni neprojevil zájem. Podle Josefa Šusty naopak

o říšskou korunu velmi usiloval a vedl o tom i úspěšná jednání s

papežem. Německá knížata však proti příliš mocnému českému králi

postupovala jednotně. Podle Vaníčka toužili zachránit Římské království

pro Německo a vymanit alpské země z českých rukou. Nechtěli dopustit,

aby se Přemyslova státní moc dále stabilizovala a prosadil se „model

Říše vedený silnou podunajskou monarchií.“ Ve vztahu k Říši a papežské

kurii pak porovnává České království s Francií a nachází mnohé shody.

Podle něj „Čechy s Moravou byly vždy silným státním útvarem s vlivem na

okolní německé země, přičemž jeho vztah měl z hlediska lenního systému

asymetrický ráz.“ Královská moc obou vládnoucích rodů (Přemyslovců i

Kapetovců) vyrostla po boku Říše – středověkého impéria, ale ani jedno

z těchto dvou království nepovažuje za říšské léno. Kapetovci se

opírali o karolinskou tradici, a jak je zaznamenáno v jisté listině,

ani
_„Boemia non continetur sub regno Alemanie, cum sit regnum

per se“ – „Čechy nejsou zahrnuty pod království Německé, protože jsou

královstvím samy o sobě.“_ Josef Žemlička dodává, že

„jednotlivé země Přemyslova panství se sice formálně nepřestávaly

hlásit k Říši, ve skutečnosti z nich vyrůstal útvar svébytný.“ Podle

Vaníčka dlouhodobým vyústěním česko-německého soužití „mohlo být buď

spojení, nebo úplné odpojení obou korun.“ Oba tyto modely se později

uskutečnily – první z nich –
_„regnum Bohemie ad Theotonicos

translatum“ – „České království se přeneslo na Němce“_ – za

Habsburků, druhý pak za Karla IV. jako
_„traslatio imperii ad

Sclavos“ – „přenesení Říše na Slovany“_, jak bývá někdy

vzhledem k jeho původu zcela chybně vnímána jeho vláda. Karlovi IV.

totiž kolovala v žilách jen velmi nepatrná část slovanské krve (ještě

méně než Přemyslovi, u nějž jí také mnoho nenalezneme). A francouzští

papežové, počínaje Klimentem IV. se zase, naštěstí neúspěšně, pokusili

o
„translatio imperii ad Gallicos“.

V době vrcholného středověku se však nemohl český stát od Římské říše

odpoutat, ačkoli se za svého vzestupu dostával s jejími představiteli

do konfliktů, protože by to odporovalo integračním trendům ve střední

Evropě.

Vaníčkovi se současný postup Přemyslova dvora zdál těžkopádný,

defenzivní a konzervativní oproti minulosti i ve srovnání s dynamicky

se rozvíjející německou Říší. Přemysl již nebyl ochoten podpořit

nějakého jiného kandidáta a dělit se s někým o moc, jak učinil dříve v

případě Fridricha Wettinského. Tehdy také podle J. Šusty začal usilovat

i o rozloučení jeho zásnub s Kunhutou v souvislosti s novými jednáními

s Karlem Sicilským. 27. září 1271 se totiž Přemyslovi narodil dědic a

následník Václav, a tak, ačkoli disponoval třemi kurfiřtskými hlasy

(Čechy, Braniborsko, Sasko) a mohl získat na svou stranu některého z

porýnských arcibiskupů, koalice vedená českým králem nakonec nevznikla.

Vaníček se domnívá, že „zprvu Přemysl spíše chtěl prodloužit období

říšského interregna“, aby „o impérium usiloval později“. Své tvrzení

opírá o diktamina Jindřicha z Isernie, která prohlašují Přemyslovu vůli

podporovat stávajícího římského krále Alfonse v jeho cestě za císařskou

korunou.
__Nečekaná smrt uherského krále Štěpána i Bély Mačevského,

bratra české královny__

Úvahy o vhodném římském králi přerušila 6. srpna 1272 nečekaná smrt

uherského krále během jeho střetu se slavonským bánem Joachimem. Podle

Františka Palackého byl důvodem jejich střetnutí únos králevice. Oba

královi synové byli ještě v dětském věku, králem se stal dvanáctiletý

Ladislav a jejich matka, Alžběta Kumánská, se za podpory slavonského

bána stala uherskou regentkou. Podle Vaníčka český dvůr předpokládal,

že regentka bude v Uhrách udržovat pořádek jen velmi obtížně a zvažoval

dosazení Bély Mačevského, bratra české královny, ke správě koruny za

nezletilé příbuzné. Prešpurský župan Jiljí (Egid) přešel na stranu

Přemysla Otakara II. Český král tím porušil jeden z článků smlouvy

uzavřené mezi ním a králem Štěpánem o nepřijímání „přeběhlíků“ a dal

Jiljímu Prešpurk v léno. Celkem oprávněně se domníval, že to celé

povede k narušení celistvosti Uher, a tak vyslal k zajištění moravských

hranic své bojovníky. Jindřich starší z Kyseku, jenž našel za

předchozího česko-uherského konfliktu azyl na pražském dvoře, byl

nepřítelem Jiljího. Změnilo se tak postavení uherských emigrantů v

Čechách, neboť Jindřich opustil český azyl a přešel na stranu regentky

Alžběty Kumánské. Záhy ale Přemysla zradil také župan Jiljí. Starší

literatura vůbec neuvažovala, proč ke změnám stran došlo, jelikož

prostě považuje velmože za typické zrádce, novější už o nich hovoří

jako o prestižních politických subjektech. Třeba Kysečtí byli pány

důležitých pevností v dnešním Burgenlandu a přinesli významné informace

o Přemyslově politice. Na uherském dvoře byli přijati s uznáním a

jejich návrat stál život Bélu Mačevského, kterého Kysečtí označili za

zrádce, jenž se chce zmocnit trůnu. Béla byl pak jejich družinou,
_„pro

nenávist k českému králi zabit“_, podle Palackého prý doslova

rozsekán na kusy, které potom „od kněžen uherských s velikým pláčem a

naříkáním sbírány byly“. Nelze pominout značný podíl českého krále na

činu, za nějž byl Jindřich z Kyseka oceněn hodností slavonského bána a

jímž posílil své územní postavení.
__Čtvrtá česko-uherská válka. Volba nového římského krále.

Jednání českého krále__

Bélova smrt vyvolala v Čechách velké rozhořčení a měla být pomstěna

válkou. Čtvrtá česko-uherská válka ale přišla značně nevhod, ohrozila

totiž jednání s Anjouovci a znemožnila pražskému dvoru účastnit se

říšské politiky v důležité době přípravy na volbu nového římského

krále.

Kumáni, na koních vždy pohyblivější než Češi a Němci, vpadli do

Rakouska, na Moravu, do Štýrska a prý i do Korutan. Na to šlechta

napadených zemí vstoupila v branný spolek a podnikla útok do Uher, kde

se zmocnila Rábu i s biskupem z Fünfkirchenu (Pětikostelí). V květnu

moravská a rakouská šlechta zase prošla až k Nitře, která byla
_„dána

v plen i požeh“_. Zatím co se český král plně věnoval

záležitostem v Uhrách, vybírali falckrabí Ludvík a mohučský arcibiskup

Werner vhodného kandidáta na říšský trůn. Při předchozích návrzích

(kandidatury štaufského prince), jakkoli to u obou knížat není příliš

pravděpodobné, mohlo svou roli hrát i srdce, nyní se jednalo pouze o

promyšlený tah. Volba padla na Rudolfa Habsburského, hraběte ze starého

rodu, jenž měl své državy na horním Rýně a pomezí jižního Švábska. Při

soutoku Aary a Reussy, mezi Basilejí a Curychem postavil jeden z jeho

předků hrad Habichtsburg, od něhož hrabě odvozoval své rodové jméno.

Pokud si snad falckrabě Ludvík z počátku sám přál dosednout na německý

trůn, moudře se této myšlenky vzdal ve prospěch švábského hraběte, jako

kdysi pro prince Konradina. Podporu jejich iniciativě vyjádřil rýnský

městský spolek, připojil se kolínský arcibiskup i další stoupenci

orientovaní zájmově proti Přemyslu Otakarovi II. jako Fridrich

Hohenzollernský nebo Gebhart z Hiršberka.

Přemysl odpověděl diplomatickým vyjednáváním s papežskou kurií,

Anjouovci a Francií. Ve shodě s kurií oba králové – francouzský i český

– rozšířili svou vládu i do krajů vzdálenějších od centra jejich moci.

Podle relace janovských diplomatů ze 7. února, poslaných k římské kurii

do Orvieta, aby tam prostřednictvím papeže smluvili mír s Benátčany, a

kteří potkali české poselstvo, jim jeden z jeho členů, Jakobo di Roppa

(nebo Robba, ghibellinský vyhnanec z Cremony) sdělil, že papež by

Přemysla římským králem uznal, bude-li německými knížaty zvolen, ale

nedá korunu knížeti, který je v klatbě, což byla narážka na kandidaturu

Fridricha Wettinského ale mohla se také vztahovat na Konradinova

strýce, falckrabího Ludvíka. Nově zvolený papež nebyl v žádném případě

Přemyslovým dlužníkem, jak si často myslí česká literatura. Ač

doceňoval jeho dlouhodobou podporu tábora guelfů v Říši a katolictví v

Prusích, reagoval především na Přemyslovu výbojnou politiku z počátku

  1. let a respektoval i postoj porýnských kurfiřtů.

Česká diplomacie při sledování uherské a říšské politiky zvažovala

podporu Francie, Přemysl podle jistého formuláře požádal brabantského

vévodu Jana (byl švagrem Filipa III. Francouzského) o zprostředkování

sňatkového spojení mezi českým a francouzským královským rodem. Zároveň

uvažoval o obnovení vazeb s rodem Anjouvců a nabídl jim ruku své dcery

Kunhuty. V březnu 1273 Federico Spigri, Vlach v Přemyslových službách,

vyjednával v Neapoli s Karlem z Anjou. Josef Žemlička uvádí, že „na

Říši by tak ze západu tlačila Francie a narušovala její hranici, na

protilehlé straně vyrůstalo přemyslovské soustátí.“ Jenže Karel z Anjou

slíbil 8. června z Orvieta podporu uherským velmožům a králi

Ladislavovi, a tak Přemyslovu nabídku zavrhl, ba dokonce zdůraznil, že

mu bude překážkou v jeho zvolení římským králem.

V obou zemích se probudila touha po zisku císařské koruny, ač Přemysl

prozatím podporoval stávajícího krále Alfonsa X. Francouzského krále

Filipa III. navrhl jeho strýc Karel I. z Anjou. Pokud je k tomu

motivovala minulá volba, kdy byli v roce 1257 římským králem zvoleni

anglický princ Richard Cornwallský a kastilský král Alfons IX., a

vyvolala dojem, že římský král nemusí vzejít vždy z německy mluvícího

území, tak po potížích, které Říši způsobila zaneprázdněnost obou

předchozích králů při soustředění se na problémy zcela mimo ni, ukázalo

se přinejmenším naivním počítat s tím, že kurfiřti zvolí Přemysla nebo

Filipa římským králem, i kdyby některý z nich mohl počítat s podporou

kurie. Z kruhu německých knížat se zdvihl odpor proti tomu, aby se Čech

nebo Francouz stali hlavou Říše. Obava z nich také sjednotila většinu z

říšských knížat a postavila je na Rudolfovu stranu. Přemyslovi už

příliš mnoho spojenců v Říši nezůstalo a nově zvolený římský král

Rudolf si hned po svém zvolení vytkl úkol čelit postupu kapetovských

uzurpací i zlomit příliš vzrostlou moc Čech.

I přes odklon mnoha spojenců uzavřel Přemysl ještě před uherskou válkou

v lednu 1273 mírovou smlouvu se svým dlouholetým nepřítelem, bavorským

vévodou Jindřichem (druhým Konradinovým strýcem).

V květnu 1273 Přemysl pobýval na Zbraslavi, kde se účastnil jednání

konaných za přítomnosti mistra johanitů pro Německo, Jindřicha z

Bockberka, kdy řád odkoupil hrad v Lavě, jehož majitelem byl vídeňský

měšťan Paltram. Na tomto i na dalších jednáních v dubnu a v květnu

téhož roku se účastní pracovních porad s králem a při podpisech smluv

se vyskytují šlechtici přímo činní ve správě zemí, ale nejsou zde

zastoupeny nejvýznamnější české rody – Lichtemburkové, Rýzmburkové,

Vítkovci a Bavorovicové. Velmožové z těchto rodů svědčí naposled

společně na jaře a v létě 1272, což zachycuje odklon od českého krále

nejen ze strany říšských spojenců, ale také nejmocnější české šlechty.

Přemysl, domnívaje se, že si svými výše nastíněnými diplomatickými

jednáními dostatečně zajišťuje své postavení v Říši, se soustředil na

vítězství nad Uhry. Shromažďování bojových oddílů v Lavě se neobešlo

bez útoků uherských nájezdníků. Tlupa třiceti tisíc Uhrů vedená

Jindřichem Kyseckým vpadla do českého ležení, kde se jí postavil na

odpor chrabrý korutanský hejtman a králův zeť Oldřich z Drnholce, jenže

při jedné z potyček zahynul. Po smrti salcburského arcibiskupa

Vladislava to znamenalo druhou výraznou a nenahraditelnou ztrátu pro

Přemyslovu politiku v alpských zemích. Ačkoliv uherská strana nazývala

Přemyslovy pomocné sbory výkvětem rytířstva celého Německa, z

předchozích odstavců plyne, že se postoj německé veřejnosti vůči

českému králi ochlazoval.

Rudolf Habsburský

Vyprávěním o čtvrté uherské válce i jednáních o novém římském králi

jsme se přiblížili ke konci Přemyslových zlatých let, a tím i ke konci

série článků, která je jakýmsi přehledem událostí těchto let, jak je

nacházíme v soudobých kronikách i listinách a jak nám je převedli do

dnešních časů editoři Regest a dalších edic listin. K událostem pak

jsou doplněny komentáře z úst (nebo spíše knih) našich historiků.

V poslední části jsme se již velmi často zabývali událostmi, které

předznamenávají jeho pád – ať už šlo o postupný odklon vysoké šlechty

od jeho politiky, který nastal ve všech jeho zemích a který vyústil až

do jejího povstání v roce 1276, kdy proti králi pozdvihla zbraně

šlechta rakouská, štýrská i ta část velmožů českých, kteří měli svá

panství v zemích výše jmenovaných. Sledujeme také úbytek stoupenců v

řadách říšských knížat i podpory evropských panovníků. Katalyzátorem

Přemyslova pádu se samozřejmě stala Rudolfova volba a poslední kapkou,

jíž pohár přetekl, byl potom odboj proříšsky orientovaných Vítkovců,

přesto však základ těchto událostí je třeba hledat již v průběhu

Přemyslových nejšťastnějších let. Velmi často šlechetný panovník si

svůj konec zčásti způsobil sám svou přezíravostí i přesvědčením o

vlastní dokonalosti a předurčení k velikým věcem. Jenže byl vůbec ve

své době mezi mocnými toho světa výjimkou?
Listiny, prameny:

-Jindřich Šebánek, Sáša Dušková, Codex diplomaticus et epistolaris

regni Bohemiae, condidit Gustavus Friedrich, Tomi V, Fasciculus primus

Pragae MCMLXXIIII (1974), secundus Pragae, MVMLXXXI (1981) tertius

Pragae MCMLXXXII (1982)

-Monumenta Germaniae Historica,

(http://bsbdmgh.bsb.lrz-muenchen.de/dmgh_new/)

-Johannn Friedrich Bohmer, Regesta imperii VI 1,Die Regesten des

Kaiserreich, Verlag der Vagner, Insbruck 1897, (Regesta imperii VI 1 v

internetové podobě :

http://regesta-imperii.adwmainz.de/index.php?id=234)

-Josef Emler, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et

Moraviae II., Praha, 1929

-Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka 2005, přeložila Marie Krčmová,

přebásnila Hana Vrbová

-FRB II. a III. V internetové podobě:

http://147.231.53.91/src/index.php?s=v&cat=11

-Zbraslavské kronika, Chronicon Aulae Regiae, přeložil, František

Heřmanský, verše Rudolf Mertlík, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976

  • Urkunden buch des Herzogstumes Steiermark

  • Monumenta Historica Ducatus Carinthiae, 5. Band: Die Kärntner

Geschichtsquellen 1269-1286, Klagenfurt

-Pokračovatelé Kosmovi, překlad Karel Hrdina, Svoboda 1974

-Kroniky doby Karla IV., Svododa 1980

-Lambacher, Oesterreichische interregnum oder Staatsgeschichte der

Lander Oesterreich, Wien 1773

  • Fontes Rerum Austriacarum, Ostereichische geschichts, Quellen,Zweite

Abteilung (II),1, (1849)

  • Kodex dyplomatyczny katedry krakowskiej św. Waclava

  • Regesten zur schlesischen Geschichte

  • Codex diplomaticus Silesiae, siebenter band, Breslau
    Literatura:

-Vratislav Vaníček, Velké Dějiny zemí Koruny České, svazek III.,

Paseka, 2002

-Josef Šusta, České dějiny II/1 (Soumrak Přemyslovců a jejich

dědictví), Praha, Jan Laichter, 1938

-Josef Šusta, Dvě knihy českých dějin, Kniha první, Poslední

Přemyslovci a jejich dědictví, Praha, 1926

-Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců, Panorama, Praha, 1986

-Josef Žemlička, Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali, Nakladatelství

LN, 2005

-Josef Žemlička, Počátky Čech královských, Proměna státu a společnosti,

Nakladatelství LN, 2002

-Josef Žemlička, Čechy doby knížecí, Nakladatelství LN 2002

-Jan Klápště, Proměna českých zemí ve středověku, Nakladatelství LN

2005

-František Palacký, Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě, díl

druhý, nakladatelství Adonai s.r.o.

  • František Palacký, Dějiny národu českého VI., Živá díla minulosti

svazek 66, Odeon, 1973

  • Václav Novotný, České dějiny dílu I. část 4. Rozmach české moci za

Přemysla II. Otakara (1253-1271). Praha, Laichter, 1937

  • Thomas Winkelbauer Fürst und Fürstendiener: Gundaker von

Liechtenstein, ein österreichischer, Oldenbourg, 1999

-Karlmann Tangl, Die Grafen von Heunburg: II Abtheilung. Von 1249 –

1322, Aus dem XXV Bande des von der kais. Akademie der Wisseschaften

herausgegeben Archiv für Kunde österreichischer Geschichtsquellen

besonders abgedruckt), Wien aus de K. K. Hof-und staatsdruckerei, 1860

  • Archiv für Österreichische Geschichte, Volumes 31-32 Od autorů:

Kaiserlichen akademie der wissenschaften, Vienna 1864,Archiv für kunde

österreichischer geschichts

  • Franz Viktor Spechtler, Barbara Maier, Ich, Ulrich von Liechtenstein,

In:Literatur und Politik im Mittelalter: Akten der Akademie Friesach

“Stadt und Kultur im Mittelalter”, Friesach (Kärnten), 2.-6. September

1996, Wieser, 1999

-Christopher Gravett, German Medieval Armies 1000-1300, Men-At-Arms

Series 310, Osprey Military;

-Peter Herde, Die Schlacht bei Tagliacozzo. Eine

historisch-topographische Studie, in ZBLG 25 (1962)

-Winfried Irgang, Norbert Kersken, Jürgen Warmbrunn, Herder-Institut,

2007 Schlesien im Mittelalter: Siedlung, Kirche, Urkunden; ausgewählte

Aufsätze

  • Jahrbuch für Landeskunde von Niederösterreich, Volumes 44-45, Verein

für Landeskunde von Niederösterreich und Wien, 1979

-Elenchus fontium historiae urbanae: ‚ Jan Frederik Niermeyer G. Van

Herwijnen P. H. D. Leupen C. van de Kieft W. Rausch, Osterreich quem

ed. curaverunt G. van Herwijnen… Quam ed. Willibald Katzinger, Band

1; Band 3, Brill, 1992

_ Zdroj obrázků: Wikimedia Commons_