Erzsébet Báthory - krvavá legenda o víle z Čachtic (1. část)

Hana Skřeková
Jednou z nejtrvanlivějších a nejzvučnějších postav, objevujících se ve všech evropských mýtech v tom či onom vtělení, je královna vil – osobnost, jež dokáže být jednu chvíli dobrotivá a vzápětí nemilosrdně krutá. Tato postava je pokaždé krásná a její sídlo je místem smrtelného nebezpečí pro každého člověka, který se do něj nechá nalákat. Její zvyky – koupele, míchání čarovných kosmetických prostředků, pohlížení do kouzelných zrcadel – jsou však skutečnými zvyklostmi královen a velkých dam tohoto světa.

Luca byla slovanskou bohyní zimního slunovratu, vůdkyní ztracených duší a pomáhaly jí babizny (stejně jako Alžbětě Báthoryové). Rumunská královna vil Doamna Zineloi byla současně bohyně i démon. Všechny tyto bytosti byly vzpomínkou na kdysi mocnou Velikou bohyni – Matku.

Po slavnostní V. I. P. premiéře v sobotu 28. června 2008 se v bratislavském Palace Cinemas v Auparku a po představení na 43. Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech přichází do našich kin film Juraje Jakubiska „Bathory“ s Annou Friel v titulní roli. Slibuje nám, že očistí legendu čachtické paní. Pojďme si tedy představit jednu z těch v úvodu popsaných vil, charismatickou Alžbětu Báthoryovou, známou jako čachtickou paní. Projděme si její život ve faktech i v legendách. .

Anna Friel, představitelka Alžběty v novém filmu Juraje Jakubiska

Báthory
Uhry v době Alžběty Báthoryové.

Abychom byli schopni posoudit a posléze i soudit Alžbětiny činy, musíme si nejprve nastínit dobu, ve které žila, i prostředí, v němž vyrůstala a v němž se formovala její osobnost. .

Již dlouho před událostmi, na něž se v dalším vyprávění zaměříme, proběhlo roku 1514 rolnické povstání Jiřího Dóži , které bylo velmi krutě potlačeno. Jeho důsledkem bylo sepsání právního kodexu, známého jako Tripartitum, který potvrdil privilegia šlechty a vyhlásil věčné nevolnictví pro selské obyvatelstvo. Tento systém, jenž sepsal urozený právní expert Štěpán Werboczy, zůstal v Uhrách v platnosti až do roku 1848. Nevolníci byli upoutáni k půdě svých pánů, museli každoročně odpracovat padesát dní bezplatně pro svého pána, měli zakázáno vlastnit střelné zbraně a mohli být souzeni a odsouzeni k trestu smrti svými pány podle středověkého práva meče (pallos jog). Privilegia, jimž se těšila aristokracie, byla v kodexu jasně stanovena, ale jejich závazky vůči spoluobčanům určeny nebyly. Společenské postavení platilo vždy a především a dokonce i čin vzpoury proti legitimnímu vládci se posuzoval zcela jinak, pokud byli vzbouřenci z urozené krve.

Největší nebezpečí znamenaly pro Uhry přelomu 16. a 17. století vpády Turků. Válka mezi rakouským císařem a tureckým sultánem vzplanula v roce 1593 a trvala s přestávkami plných patnáct let, a proto se pro ni vžil název „patnáctiletá válka“. Vyvíjela se od počátku příznivě pro habsburská vojska, kterým se po dvou až třech letech podařilo natrvalo osvobodit obsazené slovenské území. Nejnadějnější vyhlídky přinesl rok 1598, kdy sedmihradský kníže Zikmund Báthory změnil tradiční protihabsburský kurs, ponechal si formální titul, avšak vlády se vzdal ve prospěch císaře Rudolfa II. Tato změna ovlivnila další průběh i výsledek patnáctileté války. Císařský dvůr se musel potýkat nejen s tureckými dobyvateli, ale na přelomu století proti němu začala sílit opozice uherské šlechty, která se stupňovala s rekatolizačním kurzem dvora, jehož cílem bylo dobýt v převážně protestantských Uhrách ztracené pozice.

Podobně jako v jiných zemích, se i na území Uher během XVI. století velice silně uplatnila evropská reformace a zatlačila katolickou církev do obrany. Vznikala nová nekatolická církevní organizace a na synodě v Debrecenu došlo v roce 1567 k dohodě o vzájemném vztahu jednotlivých reformačních vyznání. Většina maďarského obyvatelstva vyznávala kalvinismus, německé a slovenské obyvatelstvo se zase převážně hlásilo k luteránství. Značná aktivita reformovaných obcí odsoudila k neúspěchu první pokusy o rekatolizaci. V roce 1561 se sice v Trnavě usadili jezuité, ale o šest let později odtud museli odejít s nepořízenou a pronikavějších výsledků nedosáhli na Slovensku ani bezprostředně po svém návratu v roce 1576. Až úspěchy v bojích proti Turkům podnítily Habsburky k ostřejšímu postupu vůči nekatolíkům. Zanedlouho narazili na odpor a postupně se vytvořila silná opoziční strana, která logicky spojovala pro ně nepříznivý vývoj s kapitulací Zikmunda Báthoryho.

V roce 1604 bylo obnoveno samostatné sedmihradské (transylvánské) knížectví. Do jeho čela se postavil vlivný uherský magnát a bývalý stoupenec Habsburků, Štěpán Bočkaj a zahájil otevřenou vzpouru. Stalo se tak po prozrazení styků mezi Turky a sedmihradskou emigrací. Oporou povstaleckého vojska byli hajduci, nejchudší vrstva rolnictva, zvyklá na tvrdou vojenskou službu. Na pomoc Bočkajovi přišly turecké posily (Bočkaj takticky využíval jejich krytí) i východoslovenská šlechta. Povstalci na jaře 1605 obsadili slovenská báňská města a zmocnili se celého západního Slovenska s vyjímkou Prešpurku (Bratislavy). Obnovené sedmihradsko-turecké koalici Habsburkové a jejich přívrženci realisticky ustoupili.

V dopise bojnického župana Mikuláše Thurza jeho příbuznému Juraji (o němž ještě hodně uslyšíme) se píše o řádění císařských žoldnéřů. Za válečných konfliktů měla chudina vždy na krku různé kumpanie, lidé se skrývali v horách i s celými rodinami. Nejinak tomu bylo i v okolí Čachtic na přelomu 16. a 17. století. Šlechta sice zvolila roku 1605 Bočkaje sedmihradským knížetem, ale snažila se potlačit hajducké elementy a vyloučit je z velitelského sboru i vedoucích míst státního aparátu. Objevovaly se i hlasy o uzavření míru s Habsburky. Stoupenci tohoto řešení byli Štěpán Illesházy a Valentin Drugeth, kteří nechtěli rozšiřovat tureckou moc hlouběji do Evropy. Uherský místokrál

(palatin) Juraj Thurzó

Po společném úsilí přívrženců míru v povstaleckém táboře a uherských magnátů věrných Rakousku, byla ve Vídni podepsána mírová smlouva. Arcivévoda Matyáš (pozdější Matyáš II.) vedl jednání jménem habsburského domu a uzavřel 23. června 1606 s Bočkajem mír. Ponechal mu přitom území, která ovládal, a zaručil na nich náboženskou toleranci. V listopadu téhož roku si uvolnil Matyáš i druhou ruku a uzavřel mír i s Osmanskou říší, aby mohl o to horlivěji bojovat se svým bratrem Rudolfem v Praze. Krátce poté zemřel 29. 12. 1606 v Košicích Bočkaj. Vrcholil zápas o moc mezi Rudolfem a Matyášem o nástupnická práva na trůn. Rudolf II. se neodvážil Matyášovým sborům postavit a dohodou mu podstoupil uherskou korunu.

Všeobecná anarchie podstatněji nezměnila osobitou strukturu uherské společnosti. Vedle starých rodů s dlouhou tradicí před bitvou u Moháče, jako byli Báthoryové a Zrínští (Zrínyi), se ještě během XVI. století výrazněji vyprofilovaly později známé rody: Esterházy, Palffy, Forgách, Rákoczi, Nádasdy aj. Stoupal také počet drobných a středních šlechticů a svobodných lidí. Sociální struktura uherské společnosti skýtala dosti odlišný obraz. Postavení šlechticů bylo navíc posíleno od druhé poloviny XVI. století, kdy se mohli volně zakupovat ve městech a hospodářsky, kulturně a politicky ovlivňovat jejich život.

Přes obtížné podmínky nebyla přerušena ani kontinuita kulturního vývoje. Od 80. let XVI. století trvaleji pracovaly na slovenském území první samostatné tiskárny knih a řada slovenských vzdělanců se podílela na rozkvětu humanistického písemnictví. V řadě měst vzdálených bezprostřednímu tureckému tlaku se projevil vliv renesančního stavitelství. Renesanční architektura se uplatňovala i při rekonstrukcích či výstavbách panských sídel, jedním z nich byl i nejrozsáhlejší dobový zámecký komplex na slovenském území v Bytči, který náležel rodu Thurzů.

A právě do této doby, kdy lidský život měl prakticky nulovou hodnotu a majetek byl ceněn daleko více, se ve východouherském městečku nedaleko hlavního rodinného sídla Ecsedu narodila Alžběta Bathoryová. Než se probereme osudy a činy této charismatické ženy, řekněme si něco o jejích předcích. Alžběta – čachtický portrét.

Datum původu neznámy.

Ukraden 1990 z vesnického muzea

Rod Báthoryů

O jeho původu hovoří dvě teorie. První z nich pokládá Báthorye za germánský rod, který přišel do Uher ze Skandinávie. Příjmení Báthory používali od roku 1279, kdy jeden z nejstarších členů rodu získal od uherského krále Ladislava IV. Kumána statky v sabolčské stolici. Podle druhé verze byli předky Báthoryů dva švábští bratři, kteří se narodili v sídle německých Hohenštaufů a první léno obdrželi již od krále Šalamouna roku 1063. Darované listiny, např. od Anjouovců, jsou důkazem trvalé přízně uherských vladařů. Každopádně ve 14. století se rod rozdělil na dvě větve – východní ecsédskou a západní somlyóvskou.

Pro většinu Báthoryů z obou rodových větví byly příznačné extrémní povahové rysy u mužů i u žen. Byli sice zkažení, krutí, požitkářští, ale vynikali i statečností a nade vše milovali dobrodružství. Měli také sklony k tyranství, samolibosti, pýše, smyslnosti a sexuální zvrácenosti.

Rod byl zatížen dvěma chorobami – epilepsií a dnou. V linii ecsédské, z níž pocházel také otec Alžběty, žádné velké skandály nenalezneme, snad kromě nemilosrdného potlačení selské vzpoury v roce 1570. Mnohem více jimi proslula druhá větev – somlyóvská. Například Štěpán I., jenž nepoznal rozdíl mezi létem a zimou a nechal se v létě vozit na saních, bral úplatky od tureckého sultána, a tak musel opustit Sedmihradsko.

Štěpán II. se pro změnu podílel na krutém potlačení Dóžova povstání. Co předcházelo této již na počátku zmiňované marné vzpouře, která uvrhla uherský prostý lid do téměř čtyři sta let dlouhého nevolnictví? Mnozí z uherských chudých se stali naprosto lhostejnými k hrozbě čím dál více do nitra uherské země pronikajících Turků a nijak se jim nechtělo chopit zbraně, aby bránili privilegia svých feudálních pánů. Rolnictvo ale přesto dostalo rozkaz shromáždit se a utvořit mocnou armádu k boji proti Turkům. Když vojenští velitelé spatřili, co vytvořili – obrovské a nespokojené stádo odhodlané plenit a zabíjet – armádu rozpustili a pokusili se ji poslat domů. Jeden z nižších velitelů, zeman Jiří Dóža, však vojákům sdělil, že jejich pánové se vzdávají a přenechávají bez boje zemi Turkům. Ti tak poprvé a naposledy povstali proti svým feudálním utlačovatelům. Dóžovo rolnické povstání bylo rozdrceno v Temešváru. Jiří Dóža – s do běla rozpálenou korunou na hlavě – byl zaživa upečen na rozžhaveném železném trůnu a jeho vyhladovělí vojáci ho byli nuceni sníst.

Štěpán III., Alžbětin strýc, který se stal polským králem, trpěl častými záchvaty epilepsie, na něž hledal lék u alchymistických a kouzelnických prostředků. .

Zikmund Báthory, sedmihradský kníže a Alžbětin bratranec (který postoupil svou zemi Habsburkům), v sobě spojil všechny negativní rysy báthoryovského rodu – krutost, sadismus, zhýralost i pýchu. Trápil a trýznil své nejbližší i ty, co mu pomohli na knížecí stolec.

Také další Báthory na sedmihradském trůnu se proslavil krutostí, ziskuchtivostí a sexuální zvráceností. Udržoval sexuální vztah se svojí sestrou Annou. Byl jím Gabriel (Gábor) Báthory, Alžbětin synovec, jehož Alžběta politicky podporovala a jehož pomoci se dovolávala po svém zatčení.

Zvrácené úchylky a také kruté osudy se v této rodové linii vyskytují i u žen. Klára Báthory, Alžbětina teta, o níž se spekuluje, že by mohla být záhadnou společnicí při jejích „hrách“, údajně zavraždila svého manžela. Později byla na jedné ze svých cest zajata i s milencem Turky. Její milenec byl „opečen“ na rožni a ona musela být po vůli celé setnině, až byla nakonec probodnuta dýkou. .

Anna, sestra knížete Gábora, se – kromě již uvedeného incestu se svým bratrem – vyžívala v čarodějných praktikách a měla na svědomí i smrt vlastního dítěte.
Alžbětino dětství

Mezi rodiči Alžběty, tzn. Annou – sestrou polského krále Štěpána ze somlyóvské větve a Jurajem Báthorym z ecsédské větve – byl příbuzenský vztah.
Alžbětino dětství bylo velmi šťastné. Vymyká se snad jenom příhoda, která vysoce vnímavou Alžbětu poučila o tom, jak lze beztrestně realizovat neomezenou moc nad životem a smrtí podřízených osob a jak může být ukončení jejich bezcenných životů současně exemplární i zábavné. Cikáni na panství její rodiny byli na nejnižším stupni společenského žebříčku. Jeden z těchto vyvrženců upadl v podezření, že prodal dceru Turkům a byl za to odsouzen k popravě inspirované předkřesťanskou nomádskou kulturou Velkých plání. Byl vykuchán kůň, do jeho břicha přiměli vlézt onoho cikána, břicho zašili a odsouzence nechali pomalu umírat uvnitř rozkládající se mršiny. Alžběta byla prý nejprve odpuzena, ale posléze, přemožena černým humorem popravy, se dala do nezvladatelného smíchu…

Alžbětina matka byla na svou dobu nesmírně vzdělaná a také Alžbětě se dostalo vynikajícího vzdělání. Byla svými blízkými hýčkána a rozmazlována, ač byla vychovávána v přesvědčené kalvínské domácnosti a její náboženské názory inspiroval její bratr Štěpán. Bezstarostný život však po nenadálé smrti jejího otce skončil a Alžběta odešla do rodiny svého snoubence, Františka Nádasdyho. Jejich sňatek byl dohodnut již za života jejího otce. Hrabě František Nádasdy,

„Černý bej“

Rod Nádasdy

Nádasdyové žili v západní části země, poblíž rakouských hranic. Zakladatel rodu přišel pravděpodobně z Anglie. Nejvýznamnějším členem rodu byl Františkův otec, Tomáš Nádasdy, uherský palatin, podporující vzdělanost. Sňatkem získal rozsáhlé statky po celých Uhrách. František, energický muž příjemného zevnějšku, nedosahoval jeho kvalit, ačkoliv měl ty nejlepší učitele a ve dvorských mravech se zdokonaloval u vídeňského dvora. Byl sice vzdělaný a inteligentní, ale měl prudkou a drsnou povahu, byl velmi pyšný a sebevědomý. K poddaným se, narozdíl od svého spravedlivého a soucitného otce, choval násilnicky, arogantně a bezohledně. Čachtičtí konšelé si na něj stěžovali až ve Vídni u císaře Maxmiliána. František byl patronem luteránů a násilím obsazoval na svých pozemcích katolické kostely a předával je vyznavačům vlastní víry. Erb rodu Nádasdyů,

celkový pohled

Tchýně Uršula Kanizsayová byla prý hodná, ale velmi přísná a puritánská dáma. Alžbětiny hlubší úvahy o víře jsou pro nás nepoznatelné, ale manželský pár bral zřejmě svou víru vážně a ne pouze jako faktor společenské tradice, ačkoli zbožnost v Evropě nikde neposilovala laskavost ani pacifismus. Extrémní puritánství si Uhři nikdy neosvojili, ale šlechta v XVI. století uvítala reformaci mimo jiné proto, že omezovala moc katolického krále. Kalvinisté a luteráni se navzájem potírali a na nějakou dobu byl katolický vliv úplně smazán. Kněží agitovali jen pod ochranou nějakého silného velmože.

Nyní si nastíníme dvě naprosto rozdílné teorie, z nichž každá může být aspoň z části pravdivá, neboť skutečný příběh čachtické paní se nám přes časovou clonu čtyř set let jen těžko povede úplně odkrýt.
Záhadný dopis Alžběty Czorbové, manželky uherského palatina, jeden z nejdůležitějších dokumentů

  1. prosince 1610, tedy krátce před Alžbětiným zatčením, poslala mladá manželka uherského palatina Juraje Thurza, Alžběta Czorbová, svému choti soukromý dopis. Dochovaná zpráva je útržkovitá a záhadná, a to zčásti proto, že se paní Czorbová nacházela v ohnisku tajného „spiknutí“ proti hraběnce Báthoryové, a zčásti proto, že pisatelka se od manžela naučila jen abecedu, ale nevěděla nic o stylu psaní a chrlila své myšlenky na papír, jak ji právě napadly: Má nejdražší, krásná duše…

Jak jsi mě prosil, poslala jsem také správce svého panství a tu stařenu. Říkají, že ona (nebo on, v maďarštině neexistují mluvnické rody) stále říká, ale zda je to pravda nebo ne, to ví jen Bůh. Ti kdo neposlechnou (prvního) přikázání a jednají proti němu, pak s největší pravděpodobností po tom tak snadno učiní (nebo po tom budou jednat též proti ostatním) a je možné, že tyto osoby budou falešně svědčit proti svým druhům. Ta která je v hradě, ta prý říká, že je bije vlastní rukou, a cítí-li se do věci zapletena a vědělo-li by se o ní najisto, nechať je důkladně vyslýchána jak vaše milost nařídila.

Postarám se o tyto věci, jak nejlépe dovedu.

Má krásná milovaná duše a můj pane.

Kdybychom tento text dokázali dešifrovat, znali bychom odpověď na otázku, zda byla Alžběta Báthoryová sadistickou příšerou nebo obětí spiknutí.

V této části příběhu se dále budeme zabývat pouze teorií, podle níž byla Alžběta postižena psychopatickou sexuální úchylkou, bisexualitou s agresivně sadistickým zaměřením. Sexuální sadismus byl podněcován soustavným užíváním drog, zmírňujících její bolesti hlavy, ze kterých během doby zešílela.
Dospívání u Nádasdyů, zásnuby a sňatek s Františkem

Tchýně Uršula od první chvíle pobytu žárlivě střežila všechny Alžbětiny činy. Alžběta zase Uršulu nenáviděla a opovrhovala jí. Náhlá změna, která spočívala v „přesunu“ pubertální dívenky z příjemného prostředí domova do zcela neznámého u budoucí tchýně, vyvolala u Alžběty silný psychický šok, následující po traumatickém vytržení z rodinných kořenů. Možná, že právě tehdy se v ní nahromadily pocity, které později přerostly v nezvladatelné výbuchy hněvu a bezbřehou krutost, jež byla Báthoryům vrozená. Zformovala se tak sadistická úchylka, která měla na svědomí její bestiální činy. Do této zajímavé části příběhu, která vysvětluje prvotní impuls Alžbětiny krutosti, musím vstoupit s faktem, že paní Uršula zemřela už v roce 1571, když bylo Alžbětě teprve jedenáct let, dva roky před zásnubní slavností a čtyři roky před svatbou.

Ale zpět k příběhu. Alžběta po celý život trpěla nervovými krizemi, u nichž nemohla předpokládat, kdy a v jaké intenzitě se dostaví. Projevovaly se mučivou bolestí hlavy a očí a trpěla opravdu velmi silnými chronickými migrénami. Medicína zná případy, kdy úporné bolesti hlavy vedou až k šílenství. Alžběta tyto bolesti tišila nejdříve uspávacími bylinami, poté uklidňujícími drogami. Nakonec zjistila, že nejúčinněji zmírňuje její bolest utrpení jiných.

Sňatek Alžběty Báthoryové a Františka Nádasdyho se konal roku 1575 ve Vranově nad Topľou. Tchýně Uršula dle této verze zemřela krátce po jejich svatbě (což však ostatní prameny a dokumenty vyvracejí), přičemž byla přesvědčena, že pro svého syna vychovala dobrou a oddanou manželku, i když poněkud zádumčivou…

Mladá paní si rychle zvykla na rozmařilý život, zakládala si na své kráse a ráda se nechávala obletovat. Kdekoliv se objevila, budila obdiv mužů a závist ostatních žen. Měla andělskou tvář s bledým obličejem, velké černé oči a pravidelně vykroužená ústa. Její vysoké čelo vypadalo poněkud vzdorovité a prozrazovalo silnou osobnost. Měla jemně zkadeřené černé vlasy, sčesané dle již zastaralé francouzské módy a v černých očích uhrančivý pohled. Její manžel byl sice obávaný válečník, svou ženu ale nikdy zkrotit nedokázal. Nebo přece jen? Po pěti porodech mohla být Alžbětina sexuální citlivost při styku s mužem snížena až k naprosté frigiditě. Někteří autoři proto považují jejich manželství, i přes skvělé společenské postavení a velké bohatství obou rodin, pouze za vnější pozlátko. Většinou se ale jejich vztah má za harmonický, jak lze vyčíst i z korespondence mezi Alžbětou a Františkem.
Život rodiny Nádasdyů, údajná nevěra a dlouhá neplodnost Alžbětina

Ačkoliv hlavním rodovým sídlem Nádasdyů byl Sarvár (nejvíc obětí bylo podle svědků umučeno právě zde), Alžběta si oblíbila Čachtice, drsné a Bohem zapomenuté město. Pravděpodobně jí učarovaly mohutné zdi hradu a těsné komnaty zámečku, v němž se mohla ukrýt před zvědavými zraky okolního světa a kam zvenčí nepronikl ani hlásek. Bohužel se nedochovalo žádné vyobrazení zámečku, jen popis inventáře z roku 1645. V okolí se pěstovala burgundská vinná réva, lisovalo se z ní známé čachtické víno. Traduje se, že z hradu vedly chodby až k zámečku a těmi si Alžběta nechávala vodit dívky vězněné v kobkách čachtického hradu. Nepodařilo se to ale prokázat, chodby jsou nyní zavalené a zcela nepřístupné.

Čachtický zámeček nebyl příliš útulný, ale nechyběla v něm velká nablýskaná zrcadla, a to v každé komnatě. Alžbětě nebyly za života tchýně Uršuly povoleny knihy s výjimkou žalmů, kázání, modliteb a knih o válkách s Turky. Znovu však připomínám, že neexistuje jediný důkaz, že by se Alžběta se svou tchyní vůbec kdy setkala.

Ale vraťme se zase zpět k první verzi Alžbětina života. Alžběta se ráda kochala šperky a dlouze se pozorovala v zrcadle. Její vlasy působením umělých prostředků italské módy a žlutého šafránového barviva, jakož i opakovaným mytím vlasů ve vodě s heřmánkem a dřevěným uhlím, postupně nabraly světlého odstínu. Z tmavovlásky se stala blondýna, jež si chránila své módně bledé tvářičky líčidly. Nikdo si zatím neuměl představit, jaké zlo se skrývá v duši této nesmírně krásné ženy.

František Nádasdy, stejně jako většina mužů té doby – válečníků a politiků – často nebyl doma. A některé dobové zprávy naznačují, že Alžběta nežila právě klášterním životem. Údajně sváděla nějakého novomanžela, jen proto, aby si dokázala, jak na mladé muže působí její krása.

Už z doby před svatbou se traduje historka o nemravné dívce (Alžbětě), která se v opevněném městě Trnavě (kde rodině Františka Nadasdyho patřil zámeček) oddala Ladislavu Bendemu, muži krásného zevnějšku a hrdinského vystupování. Alžběta, „oloupená o panenství“, prý počala a narodilo se nemanželské dítě, které potají odvezli do Transylvánie a už o něm nikdo neslyšel. Rodina skandál ututlala a sňatek se konal navzdory nevěstině prohřešku.

Nemovitost v Trnavě existovala a existoval i Laszló (Ladislav) Bende, ale jeho vztahy k Alžbětě jsou nejasné. Příběh o dítěti lásky je standardní přísadou melodramatu a romance a pomáhá vytvářet postavu tvrdohlavé, vášnivé nemorální dospívající dívky a také vysvětluje, proč po mnoho let Alžběta nedala svému manželovi žádné děti. kopie obrazu z vesnického muzea

Bylo vypočítáno, že sterilita a neplodnost v uherské vládnoucí vrstvě, spolu s nízkým průměrným věkem, účinky příbuzenských sňatků a syfilidy znamenala, že každá druhá generace byla ohrožena možností, že rodina zůstane bez mužského dědice schopného převzít majetek. V této mužské společnosti to byla vždy žena, která byla považována za příčinu neplodného manželství.

Žádný důkaz Alžbětiny nevěry rozhodně nenalezneme – naopak, vzájemný vztah manželů se utužoval při krátkých Františkových návštěvách na některém z jeho sídel. Alžběta vydržela nekonečně dlouho poslouchat jeho vyprávění o válečných taženích, bitvách a tvrdém brutálním životě ve vojenském táboře. Právě František prozradil Alžbětě nikdy neselhávající prostředek, jak přivést k vědomí člověka při záchvatu padoucnice nebo v mdlobách. Naolejovaný papír se vloží mezi zuby a zapálí se, dotyčný je tak přiveden okamžitě zpět k plnému vědomí. František tím nic zlého nemyslel, bylo to mezi válečníky běžné a v bitvách potřebné, při boji jakýkoliv soucit znamenal smrt. Netušil, jak silně tím svou ženu inspiroval…

Jednou František v zahradě spatřil mladou komornou, přivázanou ke stromu, pomazanou medem a pokrytou množstvím mravenců a much. Alžběta mu vysvětlila, že je to trest za krádež. Františkovi to připadalo jako povedený žert. Bylo mu jedno, jak se jeho žena chovala k personálu. Takové věci ho nezajímaly. Hlavní bylo, že ho manželka nenudila. Hluboce ji miloval a obdivoval, bezmezně jí důvěřoval. Od ostatních aristokratek a svých příbuzných si Alžběta půjčovala nebo kupovala grimoires (zaklínací knihy) přeložené z francouzštiny a prodávané v Benátkách nebo si sháněla perské a turecké recepisy přinášené ústním podáním z Transylvánie. Mohla si koupit svatou relikvii nebo patřičný magický kámen. Alžběta pravděpodobně po bylinných lázních a výplaších moudrých žen počala a roku 1585 porodila dceru Annu, po ní Uršulu a Ondřeje, kteří zemřeli v dětském věku, další dceru Kateřinu a roku 1598 také „živého pána a dědice“ Pavla.
Na svět přicházejí děti a k nim také chůvy Dorothea Szentesová a Ilona Jóová; příchod čarodějnice Anny Darvolyové.

Ale s narozením vytoužených dětí (dvě zemřely v dětství, tři včetně syna Pavla Nádasdyho se dožily dospělosti) přišly do rodiny také Dorothea Szentesová, zvaná Dorkó, a Ilona Jóová. Obě ženy byly vdovy, primitivní, negramotné a tím víc Alžbětě oddané. Půvabná, navoněná hraběnka ostře kontrastovala s těmito velkými ženami, vyznačujícími se neobyčejnou silou, špínou a ošklivostí. Byly to ohyzdné mužatky, skoro se dá říct babizny. Třetí z nich, Anna Darvolyová ( jinak Darvuliová, Darbolová), byla přímo odpuzující příšera a ovládala čarodějné praktiky.

Právě Anny se týká jediný dokument poukazující na Alžbětinu vinu, který předchází závěrečnému vyšetřování. Tento dokument je uložen v luteránských archívech v Budapešti. Sárvárský děkan a osobní kněz rodiny Nádasdyů, Štěpán Magyári, v něm žádá prostřednictvím pastora Michala Zvonariče o radu kazatele z Kérestúru, Gregora Pythiraea. Dohodli se, že musí být rozhodnuto
„stran pokárání jeho Excelence a jeho ženy za jejich kruté činy, a je tu žena, o níž každý ví, kterou paní používá v domě jako svou pomocnici“. Magyari skutečně denuncoval pár z kazatelny za to, co označil slovy
„tyranská krutost, praktikovaná hříšnou ženou u jejich dvora“. Je možné, že jeho pokárání bylo pouze reakcí na krutost Anny Darvolyové, ale Alžběta a František se provinili minimálně tím, že si ji u sebe ponechali.

Čím byla pro Alžbětu tak nepostradatelná, že se v tomto sporu (i kdyby se jednalo pouze o doktrinální spor mezi luterány a kalvinisty) postavila na její stranu, ač výraz krutost – kegyetlen – je v dokumentu zcela jednoznačný? Anna uměla namíchat nejrůznější nápoje, narkotika i jedy. Poznala, co uklidní rozervanou mysl hraběnky i její ???slabou stránku???. Zcela si získala plnou důvěru své paní. Alžběta se v její společnosti uzavřela jakémukoliv soucitu a dala se neodvolatelně na cestu zla. Trestala i sebemenší a jakkoliv nepatrnou chybu a tím více každou drobnou krádež. Takže zatímco posluhovačky odklízely zkrvavená těla, Alžběta psala starostlivé dopisy svému manželovi.
Mučení, jeho důvody a zbavování se těl

Při odklízení těl a získávaní nových a nových dívek Alžbětě údajně pomáhal postižený chlapec Ficzkó, nalezenec panství. Vžil se názor, že se mu lidé posmívali a on se stal pro své neštěstí krutým a začal se mstít. A také další žena, známá jako Kateřina Benecky (Benecká, Benitzky), která se sice nezúčastnila týrání, nicméně o něm věděla. Překvapuje netečnost ostatních sloužících, kteří si ničeho nevšimli a bez zájmu o okolí vykonávali svou práci. Přitom mučení bylo neobyčejně kruté, velmi rafinované, se silně erotickým podtextem.

Podle svědeckých výpovědí byly mladé ženy a dívky tyrankami bičovány a bity dřevěnými tyčemi nebo jasanovými pruty až do krve. Byly jim svazovány ruce tak silně, až z nich tekla krev. Pálily jim různé části těla (nejčastěji ústa, prsy nebo genitálie) svíčkami nebo rozpáleným železem. Když stařeny vytušily, že na hraběnku přichází její záchvat šílené migrény, ihned měly po ruce dívku, která pokazila žehlení, volán nebo přišití krajky. Takové dívky pak byly týrány celé hodiny. Vkládaly jim rozžhavené tyče do genitálu nebo až do vagíny, vytrhávaly maso kleštěmi za živa, zejména ze stydkých pysků a ňader. Propichovaly jim prsní bradavky nebo jim je uštipovaly, popřípadě je do nich řezaly. Neměla-li některý den hraběnka bolesti hlavy, měla dobrou náladu, a pak se spokojila s tím, že nechala dívku pouze svléknout a pracovat nahou. Nebo převlékla vdanou ženu do dívčích šatů a vysmívala se jejímu mateřství. Pokud mučené dívky upadly do mdlob, poručila Alžběta stařenám, aby jim vsunuly do přirození svitek papíru a zapálily ho, mučená žena se okamžitě probudila (jak jinak). U jisté dívky z Ecsédu se našly jizvy po popáleninách na rukou. Řekla, že jí onen naolejovaný papír zapalovaly mezi prsty. Při procesu s čachtickou paní pak tuto skutečnost uvedl jeden voják.

Zvěrstva se děla na všech hradech hraběnky, všude na nich se pak nacházely kobky, v nichž byly vězněny dívky k ukojení hraběnčiných sadistických choutek. Proslulá „železná panna“ hraběnku příliš nebavila, byla mechanicky složitá a ona dávala přednost jednoduchým a osvědčeným způsobům mučení, které ji více uspokojovaly a vzrušovaly. Vyžívala se prý i v přítomnosti rozkládajících se mrtvol.

Přesto by se dalo říct, že do smrti Františka Nádasdyho se Alžběta pouze uchylovala k „trestům“, ať už jakkoliv krutým, považovala služky za svůj majetek, jako třeba lavice nebo truhly, snad jen s tím rozdílem, že týrat lavice nebo truhly by pro ni nebylo dostatečně vzrušující. Příběh, který popisuje, jak zjistila, že panenská krev udrží její pokožku hladkou a svěží a zajistí jí tím věčný půvab, je jen pověst. Důvody jejího řádění byly úplně jiné. Jezuita Ladislav Turkoczi o Alžbětě napsal, že jejím největším hříchem bylo, že chtěla být věčně krásná. Pravda je ale mnohem horší, smyslem krvavých orgií bylo ukojit hraběnčiny sadistické choutky.
Zajištění dostatečného počtu mladých žen a dívek – urozených i prostých

Všechny dívky byly mladé, urostlé a pohledné, ale měly z Alžběty jako vrchnosti respekt a nedokázaly se ani jí ani jejím přisluhovačkám postavit a vzepřít. Rodičům vyhlédnuté dívky byl slíben nový kabát nebo sukně. Alžběta „zaměstnávala“ spoustu žen, které se staly jejími „náhončími“ dívek. Kupodivu žádná z těchto žen, které přesně věděly, kde a jak dívky končí, nebyla nikdy pohnána před soud. Hrad v Čachticích

Letecký pohled

Postupem času se kolem Alžběty vytvořil neviditelný kruh hrůzy a strachu. Vesnice na jejím panství již odmítaly posílat děvčata do zámecké služby. Marně byly dívkám i jejich rodinám slibovány šaty nebo služba v přepychových komnatách. Děsily je záhadné epidemie probíhající na Alžbětiných panstvích nebo jen přestali bratři a otcové panen šlechtičně věřit? Ale Alžběta si i v této situaci věděla rady. Nechala si ke svým „kratochvílím“ poslat služebné své švagrové Kateřiny. Zpět k dobré paní Kateřině se žádná ze služebných, a to poslala jen ty nejlepší, už nikdy nevrátila. Bylo jí sděleno (Kateřině), že podlehly záhadné epidemii.

Nedostatek neurozených služebných dívek a stále se stupňující záchvaty migrény donutily Alžbětu překročit jedno ze svých tabu a „sáhnout“ po dívkách z urozených rodin. Těch bylo vždy dostatek a jejich získávání bylo úplně jednoduché. Stačilo rozhlásit, že hraběnka Báthoryová přijímá do svých služeb dcery ze šlechtických rodin, aby je naučila jazykům a vybranému společenskému chování. Nepožadovala za to nic víc, než společnost těchto urozených slečen za dlouhých zimních večerů v Sárváru, Čachticích, Léce, Kapuváru, Kerestúru a na dalších svých zámcích, protože se cítí osamělá.
Obnovuje se modrá krev zase jen modrou krví??

K přesvědčení, že je Alžběta dostatečně mocná, aby si mohla dovolit týrat i urozené dívky (a tím vlastně i k soudu), jí dopomohla náhoda. Při špatně provedeném účesu (Alžběta chybu objevila až poté, co se vrátila duchem ze svého snění do skutečnosti) uhodila nešikovnou slečnu do tváře, ta začala při pláči krvácet z nosu. Poté ji hraběnka udeřila ještě několikrát, až jí krev nešťastné dívčiny potřísnila šaty i ruce. Alžběta pocítila slastnou úlevu, jako vždy, když někoho zmučila a zjistila, že ukojit sadistické choutky a zmírnit migrénu lze nejen s obyčejnou dívkou, ale i s urozenou slečnou. Obnova modré krve zase jen modrou krví, což prý jí poradila zaříkávačka Erža Majorová z Myjavy, je opět jen pověst, stejně jako samotné koupele v krvi. Krvavé koupele - novodobá představivost

„Náhončí“ pak zintenzívnily své aktivity ve šlechtických rodinách. Jenže ze čtrnácti naverbovaných zemanských dcer tak zbyly po dvou týdnech jen dvě. Třetí týden svého pobytu u hraběnky již nepřežily ani ony. Vraždy šlechtických dívek byly potvrzeny výpověďmi vážených občanů z roku 1611 a místopřísežnými prohlášeními zemana z Beckova. I výpovědi dalších šlechticů hovořily o vraždách.

Přes značnou otrlost měla Alžběta stálé obavy, aby se o její krutosti a zvrhlosti nedověděla její rodina. Při jejich návštěvě propadala špatným náladám a mučené dívky nechávala téměř bez jídla až do doby, než rodina odjela. Dorkó je ještě spoutala řetězy. A to vše jen proto, aby neukazovaly své jizvy ostatním služkám Alžbětiny dcery Anny nebo švagrové Kateřiny.

Čachtická paní vraždila své oběti s neobyčejnou brutalitou. Od Anny Darvolyové se naučila pozorovat umírající a chápat smysl takového pozorování. Anna Darvolyová zjistila, co Alžbětě přináší největší rozkoš a zvrhlé pudy v ní podporovala. Zatímco původně bylo mučení míněno jako „trest“ za různé prohřešky proti Alžbětiným pravidlům, později byla prolévána krev jen proto, aby byla prolévána. Smrt byla udílena pouze pro smrt. K mučení byly vybírány dívky tak, aby co nejvíce a nejdéle vydržely. Když poprvé viděla Alžběta zemřít při mučení děvečku (mimochodem často jim nechávala zašít ústa, aby neslyšela jejich křik) se strachem pozorovala mrtvolu a zdála se být otřesena tím, co vidí, jakoby ani nechápala, co se stalo. Bylo to však jen klamné a přechodné zdání lítosti. Příště už Alžbětu zajímalo jen to, jak dlouho která oběť vydrží a jak dlouho se proto bude moci oddávat své zvrhlé rozkoši. Kruté mučení a týrání nevinných dívek se dělo na všech jejích zámcích i na cestách k nim.
Cesty za neodkladnými záležitostmi, mlčenlivá moc chladu

Co však na cestách za neodkladnými úředními jednáními, co v místech, kam cestovala na pozvání různých významných rodin, jako třeba do Bratislavy, tenkrát nazývané Prešpurk? O značném sebevědomí čachtické paní svědčí to, že tam vjížděla Vydrickou bránou, kterou používali obvykle ?pouze ? panovníci. Poté nasbírala drby v zájezdním hostinci U Divocha, kde se ubytovala, ačkoliv vlastnila v Prešpurku palác. Dostávalo se jí spousty pozvání na různé hostiny, bankety, slavnosti… Alžběta je sice většinou odmítala, ale jakmile se nějakého plesu zúčastnila, stávala se vždy středem pozornosti a obdivu. Její bledost, krása a osamělost, kterou v Čachticích vyhledávala a kterou si nikdo nedokázal vysvětlit, vyvolávaly senzaci.

Tak přišlo i pozvání na svatbu dcery Juraje Thurza (královského číšníka a nejvyššího velitele předdunajských vojsk), Judity. To Alžběta nemohla odmítnout. Na druhou stranu věděla, že bude obklopena „cizími“, kteří budou neustále vstupovat do jejího soukromí. Byla proto ve velmi špatné náladě. S ubíhající cestou se její rozmrzelost stupňovala a probouzel se v ní pocit, který vždy předcházel záchvatu zlosti a vražedného šílenství. Ilona Jóová narychlo přivedla jednu z dívek (ty, jak již víme, byly vždy připraveny i v „cestovním balení“). Při jejím mučení a trápení upadla Alžběta do bezvědomí. Během toho, co ji babizny křísily, vypadla dívka z kočáru a bláhově se domnívala, že se zachránila. Zůstala ležet ve sněhu a chladila si rány. Alžbětin ozbrojený doprovod se ale vrátil uprchlici hledat. Byla dopadena a vrácena zpět do kočáru. Zlé stařeny ji polily ledovou vodou a dívka se instinktivně snažila přiblížit k pochodním. V tom jí však babice zamezily a přelily přes ni další vodu. Ubohá dívka, nemohla ani padnout, přimrzla pevně k zemi. Ústa, která byla přes ledovou krustu vidět, zůstala otevřená. Alžběta seděla ve dveřích kočáru a tiše pozorovala tuto scénu, s obrovským zaujetím, tak silně ji vzrušovala tísnivá a mlčenlivá moc sněhu a ledu.
Varování, černá magie

Alžběta byla stále přesvědčena, že dokonale zvládá situaci a je stále nedotknutelná. První příhoda, jež ji měla varovat, se stala v Piešťanech. Byla přesvědčena o tom, že lázně mají příznivé účinky na její pleť. Kúrám v Piešťanech opravdu vděčila za to, že vypadala stále svěže a mladě. Při jedné z těchto lázeňských procedur přijela i její dcera Anna s manželem Mikulášem Zrinským. Alžbětu zpráva o jejich příjezdu doslova a do písmene vyvedla z míry. Rodina se vždy dokázala objevit v tu nejnevhodnější chvíli, cítila se zaskočena a vytržena z obvyklého klidu. Zmučila proto hezkou řádku služek, většinou jen proto, že byly právě po ruce a teprve pak začala uvažovat, kde je skryje před zraky rodiny i dceřiných služebných. Co kdyby jim ukazovaly své „modřiny a pohmožděniny“? Nakonec je svěřila do „péče“ Dorkó. Ta nejen, že je zavřela bez jídla, ještě je ztloukla a ony následkem veškerého mučení zemřely. Ani Dorkó si pak nevěděla rady s jejich těly, a tak je jen narychlo zahrabala. Jaké to muselo být překvapení pro pana hraběte Zrínského, když jeho pes nalezl kus lidského těla a poslušně ho přiaportoval k jeho nohám…

Přibližně od roku 1595 se Alžběta spolu s Annou Darvolyovou oddávala černé magii a kouzlům. Anna v Alžbětě prohlubovala agresivní sklony a také ji přesvědčila, že za pomoci tajemných sil a kouzel dosáhne věčného mládí. Čáry tedy měly za úkol zachovat její krásu a svěžest, ale také ochraňovat její rodinu před nepřáteli. Do jejich řad náleželi Imrich Megyery (vychovatel Alžbětina syna Pavla Nádasdyho), uherský palatin Juraj Thurzó, obyvatelé svobodného města Čachtic (patřilo koruně) v čele s farářem Janem Ponickým a – jmenuji ho jako posledního, ačkoli z nich byl nejvýznamnějším – panovník Matyáš II. Deputátnice Erža Majorová z Myjavy znala tajné recepty na koupele, po nichž mizely jakékoli jizvy. Živila se zaříkáním, kouzly a také mícháním jedů (z plodů rulíku, bolehlavu a oměje). Píše se, že i toto její umění Alžběta vyzkoušela.
Úkryt v Čachticích

Alžběta již podvědomě cítila, že mimo pobytu v zapadlých Čachticích, ji vše ohrožuje. Proto se od roku 1607 stáhla na toto své nejsevernější, nejodlehlejší a také nejhůře přístupné panství. Zde mohla – vzhledem k zaostalosti, ale také k naprosté apatii obyvatel – nerušeně provádět jakékoliv kousky, včetně ledabylého pohřbívaní těl. A tímto udělala Alžběta svou druhou chybu. Zpočátku byly dívky pohřbívány bez větších obtíží. V kostele proběhla zádušní mše jako při jakémkoliv jiném úmrtí. Při jednom z „úmrtí na zákeřnou chorobu“ chtěla matka svou dceru vidět a nenechala se nijak odbýt. Matku museli uvrhnout do žaláře a tím ji vystrašili. Později se ukázalo, že jen na čas, neboť tato žena později učinila výpověď o zločinných praktikách v Čachticích. Tam zatím umíralo stále větší množství dívek, úměrně tomu, jak vzrůstaly Alžbětiny sadistické choutky i její krutost.

To již věděl, co se v zámečku děje, i čachtický farář Jan Ponický. Nejprve se domníval, že Alžběta je jen přísná, pyšná, stranící se lidí a tvrdá vůči podřízeným. Byla také vzdělaná a pravidelně přispívala na čachtickou farnost. Po smrti Ilony Harczayové, dívky s nádherným hlasem, která zpívala při mších na kostelním kůru, si však svůj názor na šlechtičnu důkladně poopravil. Příliš se jí bál, a tak ačkoliv věděl, že má co do činění s krutou bestií, trvalo mu ohlášení jejích činů svému nadřízenému Eliáši Lánimu do Bytče až do jejího zatčení palatinem Jurajem Thurzem. A to musel známky o úmrtích najít už ze zápisů svého předchůdce na místě čachtického faráře. (Ponický se jím stal až roku 1602).
Palatin Juraj Thurzó; král Matyáš II.; legendy o tom, jak byl král zpraven o zločinech hraběnky

Představme si nyní osobu Juraje Thurza. Ač se hlásil k evangelické víře, zůstal věrný habsburskému katolickému dvoru. Rok po Matyášově korunovaci mu byla nabídnuta hodnost uherského palatina, po panovníkovi nejvýznamnější funkce v Uhrách. Byl přítelem Františka Nádasdyho, setkávali se spolu nejen u dvora, ale i v polních leženích. Obdivoval rozhodnost Františka, ale také pohostinnost a vytříbený vkus Alžběty. Prý do ní byl dokonce i zamilován. A právě jeho požádal umírající František Nádasdy o ochranu své rodiny. Jakmile se král Matyáš II. rozhodl skoncovat se všemi nepořádky v Uhrách, palatina Thurza pověřil vyšetřením záhadných úmrtí na panstvích Báthoryů a Nádasdyů. Jak těžký úkol na něj Matyáš II. naložil, je nasnadě. Král Matyáš II., narozdíl od svého bratra císaře Rudolfa II., jehož zajímala pouze astrologie, alchymie a sbírky obrazů, se rozhodl vnést řád do správy země a nekompromisně se vypořádat se všemi excesy, které jeho bratr povzneseně přehlížel. Popud ke stíhání Alžběty přišel právě z královské kanceláře. Matyáš II. byl o zločinech čachtické paní informován buď vychovatelem Pavla Nádasdyho, Imre Megyerym, nebo od faráře Ponického (přes jeho nadřízené), známá stížnost, kterou Láni obdržel až po Alžbětině zatčení, nemusela být první.

Vyprávějí se o tom dvě legendy. První je o dívce, jež nosila na hrad vodu ve vědrech z Dudváhu a kterou tolik miloval její chlapec, že se po dívčině zmizení vypravil až do Prešpurku, aby ohlásil palatinovi, co se děje v Čachticích. Vzhledem k tomu, že se obával nepřijetí u tak vysokého hodnostáře, vyhledal Imricha Megyeryho, o němž bylo známo, že je hraběnčiným nepřítelem.

Druhá legenda vypráví o pokusu otrávit všechny své nepřátele koláči napuštěnými jedem při jednání zemského sněmu v Prešpurku. Koláče údajně připravila Erža Majorová za přispění černé magie. Do sídla Nádasdyů se dostavili přední uherští magnáti, kteří přivítali rozptýlení mezi náročným a zdlouhavým sněmováním. Přítomni byli palatin Juraj Thurzó, jeho tajemník Juraj Závodský, Imrich Megyery, a dokonce i sám král Matyáš II. Koláče zůstaly u tabule netknuty. Zřejmě přítomné pány někdo varoval, ale možná koláče jen zastínily ostatní lahůdky… Jiný jedovatý koláč dostal před časem i Ján Ponický, jehož zase zachránil jeho pes, který koláč snědl.
Utahující se smyčka, vyšetřování, testament

Opusťme legendy a vraťme se k pomalu končícímu příběhu. Alžběta cítila, že dny jejího neomezeného panování nad životy a smrtí jiných jsou sečteny. Smyčka se začínala utahovat. 5. března 1610 zahájil Thurzó vyšetřování. Za přispění pronotářů Andreje (Ondřeje) z Kerestúru a Mojžíše Czirákyho je palatin vedl ve stolicích Nitra, Trenčín, Tekov, Mošon, Sopron, Vas, Ráb, Vesprém a Zala. Pronotáři byli členy prešpurského tabulárního soudu, jemuž palatin předsedal. Výslechy byly vedeny diskrétně a s ohleduplností, vždyť Alžběta byla stále na svobodě.

Z výslechů 34 svědků vyplynula otřesná svědectví. Pravdou je, že všichni pouze o událostech slyšeli a jejich svědectví nebyla přímá. Což je zřejmé, protože mučení dívek nikdo, kromě hraběnčiných nejbližších spolupracovnic, nebyl přítomen (ani Ficzkó). Kazatel Mágyari v Sárváru chtěl otevřít hrob, do něhož Alžběta nechala pohřbít umučenou dívku, aby byly nalezeny stopy po mučení a rány, které dívce způsobily smrt, ale to se nepovedlo. Jiní viděli jen děvčata s rukama svázanýma provazy nebo zavěšené za vlasy na železném okenním rámu. Zločiny hraběnka důmyslně a rafinovaně zahlazovala. Klamala příbuzné, rodinu i příbuzné obětí. Už po prvních výpovědích pronotářům bylo jasné, že se Alžběta dopustila hrdelních zločinů. A Thurzó zase věděl, jaký by byl výsledek eventuálního soudního přelíčení. Rozhodl se proto případ Alžběta Báthoryová sprovodit ze světa a zachránit manželku svého zesnulého přítele před popravčí sekerou, rodinu před hanbou a majetek Báthoryových před konfiskací.

Na společném postupu proti hraběnce se domluvil s jejími zeti – Mikulášem Zrínským a Jurajem Drugethem (potomkem starého francouzsko-neapolského rodu). Dohodli se na převezení Alžběty z Čachtic do Vranova a po uklidnění situace ji pak chtěli doživotně umístit v některém z klášterů. Vyplývá to z korespondence mezi Thurzem a hraběnčinými zeti. Druhým bodem domluvy byla záchrana rodinných statků Báthoryů a Nádasdyů. Zrínský a Drugeth přemluvili Alžbětu k sepsání testamentu. Nevíme, zda jí řekli o chystané internaci, jisté ale je, že 3. září 1610 testamentární rozdělení majetku provedla. Podle závěti se měly její majetky rozdělit na tři části za přítomnosti jejích dětí. Vyplynulo z ní také, že ještě před sepsáním testamentu vydala svým dětem některé nemovité majetky zděděné po rodičích.

Po podpisu závěti se Alžběta vrátila ze Sárváru a Keresztúru zpátky do Čachtic. Vypsala nové daně a poplatky a zakázala svobodným majitelům usedlostí prodávat sklizeň obilí a vína mimo čachtické panství. Chystala se opustit Čachtice navždy a uchýlit se pod ochranu svého synovce, Gábora Báthoryho. Chtěla před svým odjezdem nashromáždit dostatek peněz. Doufala, že najde pochopení pro své činy, řekněme rovnou zločiny, u stejně krutého člověka, jako byla sama. Vhodný okamžik k odjezdu však – pro ni trestuhodně – promeškala. Kvůli sněhu ho odložila na příznivější dobu, která již naštěstí pro mnoho mladých žen a dívek nikdy nenastala.
V podzemí čachtického hradu

Sám král Matyáš II. požádal palatina Thurza o rázné řešení případu Báthoryová. Vypravil do Čachtic trestný oddíl, který měl zločinnou hraběnku zatknout a předat „spravedlnosti“ – tj. do internace. Aby se Thurzovi předem připravený scénář nevymkl z rukou, postavil se do čela trestné výpravy. Přizval také Alžbětiny zetě Zrínského a Drugetha, svého tajemníka Juraje Závodského i vychovatele Imricha Megyeryho. Alžběta si připadala ve sněhem zavátých Čachticích jako v pevnosti – sice nedobytné, ale současně v pasti. Pocítila nutkání zbavit se strachu, hněvu a bolesti a nechala si přivést Doricu Szalaiovou, vysokou světlovlasou dívku, krásnou jako antická socha. Dívka neodolala pokušení vzít si hrušku naloženou v medu, jakých bylo v zámku stovky. Jako trest nebohou Doricu hraběnka se svými přisluhovačkami umučila příšerným způsobem. Byly tak vyčerpány vynaloženou zlobou a krutostí, že nechaly „úklid“ na další den.

Naštěstí včas dorazil ozbrojený oddíl Juraje Thurza. Za svitu pochodní a asistence ozbrojenců sestoupili do sklepení, kde se odehrávaly krvavé orgie. Z jedněch dveří se linul mrtvolný zápach. Poté, co dveře vyrazili, strnuli zděšením. Na kamenné podlaze leželo mrtvé děvče nebo lépe řečeno to, co z něj zbylo. O kus dál byla další dvě zmučená děvčata, jedno z nich ještě žilo, bylo zahalené do temného pláště vlastní krve a tím budilo dojem, že je oblečené. Snažilo se někde ukrýt v obavě, že se vracejí trýznitelky. Juraj Thurzó byl víc než zděšen, víc než znechucen. Rozestavil stráže a vstoupil i s doprovodem do obytných komnat. Tam narazil na domácí paní. Přivítala ho s pýchou ve tváři. Věděla, že je konec. Thurzó pod dojmem spatřených hrůz zcela vypadl ze své role. Tvrdě jí řekl:
„Alžběto, jsi jako zvíře. Žiješ své poslední měsíce. Nezasloužíš si dýchat vzduch této země a hledět na boží světlo. Nejsi také více hodna náležet k lidské společnosti. Zmizíš z tohoto světa a už se do něj nikdy nevrátíš. Bude tě obklopovat temnota a budeš mít příležitost litovat svého zvířecího života. Nechť ti Bůh promine tvé zločiny. Paní z Čachtic, odsuzuji Tě k doživotnímu vězení na tvém vlastním hradě“. Nic nedal na její ospravedlňování, že měla právo… Přisluhovače, vlastně spíš přisluhovačky, dal odvést do Bytče před soud. Báthoryovou nechal prozatím zavřít v pokoji s tím, že posléze bude převezena do horního hradu a tam ve věži zazděna. To, co Thurzó viděl ve sklepení, jím natolik otřáslo, že nedodržel dohodu uzavřenou s hraběnčinými zeti. Řekl jim:
„Kdybych jednal podle svého svědomí byl bych ji na místě zabil!“
Rychlá smrt Erži Majorové v plamenech, spekulace o jedech

K svědectví, rozsudkům a popravám hraběnčiných nejbližších neurozených spolupracovníků se dostaneme v příštím díle. Co však na první pohled v tomto ohledu zaráží, je rychlá likvidace myjavské čarodějnice Erži Majorové, a to bez předcházejícího soudu. Vzbuzuje domněnku, že v procesu s Alžbětou Báthoryovou šlo o mnohem víc. Dopravit Eržu do Bytče, kde probíhal soud s ostatními pomocníky Báthoryové, nemohlo představovat žádný problém. Proč tedy byla obyčejná čarodějnice tak narychlo upálena a naopak urozená Alžběta Báthoryová se vyhnula oprátce i popravčí sekyře? Komu kromě její rodiny mohla prospět její urychlená a doživotní internace na Čachtickém hradě?

Je možné, že za její záchranou stál – kromě palatina Juraje Thurza – také král Matyáš II., pro něhož mohla Erža Majorová v zapadlých uherských Čachticích míchat pod záštitou čachtické paní jedy a drogy, které ovlivnily poslední roky podivínského císaře Rudolfa II. A honiči senzací už vidí tajemného Johna Dee jako tu osobu u Rudolfova dvora, která využila umění myjavské čarodějnice a prostřednictvím Alžběty Báthoryové pomohla Matyášovi II. odstranit jeho bratra Rudolfa.

Ale tato domněnka nesouhlasí s informacemi, které máme k dispozici z korespondence mezi králem a palatinem. Středověk byl opravdu krutý. Různé druhy mučení a poprav.

Upalování, nabodnutí na kůl, řezání (čtvrcení) za živa. V Uhrách

raného novověku tomu bylo nejinak. Blízkost tureckého

nebezpečí vykonala jistě své.
Vyhodnocení vyprávěného příběhu

Podle nejnovějších zkoumání historiků má krvavý a sadistický příběh o hraběnce Báthoryové, vylíčený v této části, jen v mlze se ztrácející reálný základ. Jak jsme se dozvěděli, na konci šestnáctého století měly osoby Alžbětina postavení neomezené právo nad životem a smrtí svých nevolníků. Celé Uhry byly po většinu jejího života ve válečném stavu, a to všechno mohlo přispět k projevům její – na dnešní dobu nezvyklé – krutosti. Pro Báthorye, jak vyplývá z chování většiny členů rodu, byli i ti nejurozenější pouhé hračky. Na příkladu samotného uherského palatina Juraje Thurza mnohokrát vidíme, že vyšší šlechta mohla nižší šlechtu svévolně utiskovat a pohrdat jí. A poddaní měli dokonce nižší cenu než dobytek jejich pánů. Na konci XVI. století lamentoval doktor Ferenc Pápai nad tím, že
„spousta občanů žije na venkově, kde se nemocnému zvířeti dostane pomoci dřív, než nemocnému člověku“.

Před svým zatčením byla Alžběta ve velmi ošemetném postavení. Jako bohatá vdova byla soustavně zranitelná a z dopisů jasně vyplývá, že stále hrála aktivní roli v rodinné politice. V období těsně předcházejícím jejímu zatčení byla v úzkém kontaktu se svým synovcem, Gáborem Báthorym. Podle různých indicií byla Alžběta nějakou dobu člověkem transylvánské strany v západních a Horních Uhrách a potají financovala ambice habsburského úhlavního nepřítele a osobního nepřítele palatina Thurza, svého synovce, Gábora Báthoryho. Pokud Alžběta stranila knížeti Gáboru Báthorymu, pak se z pohledu Habsburků jednoznačně jednalo o velezradu, která by byla potrestána stětím a konfiskací majetku. Dříve nebo později by hrozba, kterou kníže Báthory představoval pro habsburskou dynastii, podnítila akci proti ní. Podle dobových měřítek bylo chvályhodné zabránit monstróznímu procesu a uchovat dědictví těm, kdo na ně měli větší nárok, než umanutá starší žena, totiž dětem nejskvělejších uherských rodin – Nádasdyům, Zrínyům a Drugethům.

Panovník Matyáš měl v Horních Uhrách vlastní agenty a dobře znal kroky, jež byly učiněny k izolaci vdovy po Františku Nádasdym, avšak spoléhal na Thurza, že se s věcí vypořádá a bude ho průběžně informovat. Korespondence byla pomalá a král byl zaneprázdněn posilováním své pozice u vlastního císařského dvora i formováním politiky, která by mu pomohla vypořádat se s agresivním znovuvzkříšením Transylvánie pod nadvládou Gábora Báthoryho. Koncept Thurzovy zprávy králi dosud existuje a naznačuje, že v této chvíli palatin spíš improvizoval, než že by jednal podle předem připraveného plánu. Jestliže doufal, že král Matyáš přijme jeho fait accompli a potvrdí jeho rozhodnutí o internaci, velmi se mýlil. Král odpověděl dopisem, který zdůrazňoval urozený původ některých zavražděných dívek a nařídil, aby se v rodinným panstvích Báthoryů a Nádasdyů na severu a západě provedlo nové vyšetřování v rámci příprav na kompletní proces.

Tak bylo v první polovině roku 1611 zahájeno další stadium vyšetřování, znovu pod vedením Ondřeje Keresztúryho. Proč se veškeré vyšetřování soustředilo na západ země, blíže k Vídni, když mučení dívek mohlo být o tolik snazší na odlehlejším východě, kde chybělo právo a zákony? I když se svědci zmiňovali o vraždách vykonaných na hradě Fuezer ve východních Uhrách, nikdo z tamního personálu ani z Szécskeresztúru nebo Ecsedu nebyl vyslechnut. Mohlo to být tím, že je nebylo tak snadné zastrašit. Jejich zájmy zastupovala spíš Alžběta Báthoryová než Nádasdyové a hlavně žili mimo dosah pravomoci Juraje Thurza a patrně zvažovali, zda by v případě konfliktu mezi Habsburky a Gáborem Báthorym nebylo prospěšnější vyslovit se pro transylvánského knížete.
Další zarážející skutečnosti a pozvání k druhé části příběhu

Po Alžbětině smrti roku 1614 následovalo nevysvětlitelné ticho, trvající více než století. Nedochovaly se žádné dopisy, v nichž by ostatní aristokraté něco podotýkali o její tragédii. Žádné písně, básně, ba ani kramářské písničky neoslavily její proslulost. A co je ještě podivnější, nezachovala se o ní ani zmínka ze strany hlasatelů protireformace, kteří se obvykle chopili každé příležitosti těžit ze skutečných nebo domnělých hříchů protestantské šlechty.

Kníže Gábor Báthory padl v říjnu 1613 a jakmile byl mrtev, přestala báthoryovská frakce v Uhrách existovat. Transylvánská strana se přeskupila kolem Gábora Bethlena, který v sobě viděl soupeře Báthoryových. Přestal existovat důvod, proč by měl král Matyáš pokračovat v procesu proti hraběnce. Byla bezmocná a oficiálně zbavená svého jmění. Jiří Drugeth plánoval provedení vlastního prohabsburského puče v Transylvánii a ostatní dědici, navzdory předchozím podezřením, zůstali věrni koruně. Královská pokladnice již nemohla vyšetřováním nic získat. Dokud byl Gábor Báthory na živu, mohl být mocný Mikuláš Zrínyi obviněn z příslušnosti k transylvánské straně a Alžběta by byla užitečná k politickému vydírání, ale po smrti Gábora Báthoryho se stala její hodnota pro palatina i krále nulovou. Byla teď nečlověk, legálně, ne-li fyzicky mrtva, bez naděje na záchranu a neměla už zač si koupit svobodu. Starší ženy, vdovy po přechodu, které přežily své muže, představovaly ekonomickou i psychologickou hrozbu. Nahromadily znalosti a zkušenosti, získaly sebedůvěru a naučily se vyjadřovat své názory důrazně, avšak byly urážkou mužské pýše a přirozenému řádu věcí.

A najednou před sebou máme jinou Alžbětu. Ženu, o jejíž autoritě sice nikdo nepochyboval, ale která pociťovala bezmoc a paniku při častých epidemiích i při různých neschopnostech svých podřízených. Pohrdala sice neurozenými i nižší šlechtou a trestala je, ale nijak v tom nevyčnívala z řady ostatních členů nejvyšší uherské aristokracie, včetně palatina Juraje Thurza. Ale touto Alžbětou už se budeme zabývat v příštím dílu povídání o ní.

Použitá literatura:

Otto Urban, České a slovenské dějiny do roku 1918, Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2000, 2. vydání

Tomáš Bednařík, Čachtická paní Alžběta Báthoryová: Ďábel s tváří anděla, Nakladatelství XYZ, 2006

J.J. Duffack:Bosorka Alžběta Nádašdyová, rozená Báthoryová, alias Čachtická paní, nakladatelství Naše vojsko,2004

THORNE Tony, Hraběnka Dracula, nakladatelství Aktuell, 1998