Uhersko

„Konec korunuje dílo.“ Ovidius

Až doposud rozšiřoval a upevňoval mladší ze synů Karla IV. svou moc daleko za hranicemi českých zemí, kde naopak císař Karel, blahé paměti, cílevědomě a velmi úspěšně budoval svou mocenskou i rodovou základnu. Úspěšným vládcem ve Svaté říši římské a také na evropském kolbišti mohl být Karel teprve tehdy, když dostatečně konsolidoval své pozice v Čechách, a kdy mohl bezezbytku využít velké hmotné zdroje českých zemí. Zároveň jako český král držel ve svých rukou nejpřednější z kurfiřtských hlasů v Říši. A stabilní i úspěšná vláda v Říši umožňovala tomuto velikánu lucemburské dynastie nejen reformovat ústrojí zdejšího složitého soustátí, ale také vydobýt svému rodu vůdčí pozici ve střední Evropě. Zikmund si toho byl moc dobře vědom. I proto nepřestával nikdy snít o tom, že získá vládu v Čechách.

Kunhuta Haličská nebo také Mačevská či Černigovská, nesprávně někdy nazývaná Uherská, je poměrně rozporuplnou, a přitom výraznou postavou českých dějin, které však dosud až na výjimky nebyla věnována dostatečná pozornost. Tato zajímavá dáma, jejíž osud byl plný nečekaných zvratů, vyvolává protichůdné názory jednotlivých historiků. Podívejme se nyní na její osobnost bez emocí a se snahou o pochopení jejích, někdy na první pohled ne zcela logických, kroků.

Když na svém dvoře v Počáplech 22. září 1253 zemřel Václav I., jeho nejstaršímu synu nic nebránilo k nástupu na trůn. Mladý Přemyslovec měl už za sebou první vladařské krůčky, několik let byl markrabětem na Moravě a také vévodou rakouským a štýrským. Právě Rakousy a Štýrsko byly jablkem sváru mezi středoevropskými panovníky.

Římský, český a uherský král, braniborský markrabě, *14.2. 1368 - +9. 12. 1437

Zlatá bula uherského krále Ondřeje II., která byla vydána 24. 4. 1222 v Stoličném Bělehradě, byla podobně jako Magna carta libertatum, listinou vzniklou na nátlak šlechty po vojenských neúspěších krále, která regulovala vztahy především mezi králem a šlechtou. V případě uherského státu se Ondřej II. Několikrát neúspěšně pokusil dobýt Halič, toho využila střední šlechta (zde označovaní jako iobagiones nebo služebníci – servientes) k tomu, aby si nechala potvrdit některé požadavky (které ovšem nebyly do budoucna ze strany krále dodržovány). Listina potvrzuje řádný soud, svolávání sněmu, zprošťuje šlechtu a duchovenstvo platit daně, potvrzuje svobodnou držbu. Nově není vyžadována neplacená vojenská účast za hranicemi země a v závěrečné pasáži Ondřej umožňuje šlechtě právo odporovat králi (obecně známé ius resistendi, i když zde není takto pojmenováno).

Kráľ Ľudovít II. bol tretím a zároveň posledným Jagelovcom na uhorskom tróne. Trón prevzal po Vladislavovi II. Jagelovskom, ktorého označovali aj menom kráľ Dobrze. Vladislav II. totiž na všetko iba prikyvoval slovkom dobrze (poľsky dobre) a po zlatej ére Mateja Korvína privodil tak postupný rozklad Uhorska. Väčšinu reforiem Mateja Korvína zrušil (hlavne tie, ktoré obmedzovali moc šľachty) a majetky rozdal. Istý český letopisec o ňom napísal: “Všecko rozdal, dúchody své pánum postoupil, aby jen pokoj měl“.

V prvom rade treba povedať, že k árpádovskému pôvodu sa hlásia dva nezávislé rody západnej aristokracie.

Přemyslovci, Piastovci a Árpádovci, boli rody, ktorým sa podarilo vytvoriť stredoeurópske štátne útvary, ktoré spolu s ich obyvateľmi pretrvali dodnes. Kým boli naše krajiny kráľovstvami, každý nasledujúci panovnícky rod sa musel vyrovnať s veľkosťou ich legendy a každý rod sa považoval aj za ich pokrvných pokračovateľov. Zvášť pre necharizmatických a chladných Habsburgov, ktorý si často predstavovali, že sú predurčení vládnuť celému svetu, sa musela zdať táto úloha nadľudská a nikdy ju ani nezvládli. Srdcia národov, nad ktorými panovali, si nezískali nikdy. Už len tieto fakty by boli postačujúce, aby im právom patrili miesta v našich národných panteónoch. Keď však bližšie študujeme ich činy, pred očami sa nám pomaly začínajú vykresľovať zaujímavé charaktery, môžeme si priblížiť ich pohnútky, city, humor...

Jednou z nejtrvanlivějších a nejzvučnějších postav, objevujících se ve všech evropských mýtech v tom či onom vtělení, je královna vil – osobnost, jež dokáže být jednu chvíli dobrotivá a vzápětí nemilosrdně krutá. Tato postava je pokaždé krásná a její sídlo je místem smrtelného nebezpečí pro každého člověka, který se do něj nechá nalákat. Její zvyky – koupele, míchání čarovných kosmetických prostředků, pohlížení do kouzelných zrcadel – jsou však skutečnými zvyklostmi královen a velkých dam tohoto světa.