Uhersko

Vzestup Francie a nástup spřátelených dynastií do střední Evropy po roce 1300, díl II.

Uherský královský trůn se uvolnil 14. 1. 1301 smrtí posledního Arpádovce Ondřeje III. (1290-1301). Aktivní zájem o trůn projevovali Anjouovci už za jeho života. Vycházeli z příbuzenských nároků, kdy Marie, sestra předešlého krále Ladislava IV. Kumána, si vzala za manžela Karla II. z Anjou. Roku 1292 prohlásila Marie, že dává Uhry svému synovi Karlovi III. zvanému Martel. Martel umírá r. 1295, Marie se prohlašuje za uherskou královnu a nárok na uherský trůn předává synovi Karla III. (a jeho manželky Klemencie, dcery říšského krále Rudolfa Habsburského) Karlovi Robertovi. Dalším argumentem, ale spíše podpásovým, bylo zpochybňování arpádovského původu Ondřeje III.

Zikmund Lucemburský – císař ve stínu husitů (III. díl – Boj o českou korunu)

Až doposud rozšiřoval a upevňoval mladší ze synů Karla IV. svou moc daleko za hranicemi českých zemí, kde naopak císař Karel, blahé paměti, cílevědomě a velmi úspěšně budoval svou mocenskou i rodovou základnu. Úspěšným vládcem ve Svaté říši římské a také na evropském kolbišti mohl být Karel teprve tehdy, když dostatečně konsolidoval své pozice v Čechách, a kdy mohl bezezbytku využít velké hmotné zdroje českých zemí. Zároveň jako český král držel ve svých rukou nejpřednější z kurfiřtských hlasů v Říši. A stabilní i úspěšná vláda v Říši umožňovala tomuto velikánu lucemburské dynastie nejen reformovat ústrojí zdejšího složitého soustátí, ale také vydobýt svému rodu vůdčí pozici ve střední Evropě. Zikmund si toho byl moc dobře vědom. I proto nepřestával nikdy snít o tom, že získá vládu v Čechách.

Zikmund Lucemburský – císař ve stínu husitů (II. díl – Obránce Západu a sjednotitel církve)

Na 25. září 1396 Zikmund nezapomněl do své smrti. V tento sen se stal jedním z hlavních aktérů nešťastné bitvy u Nikopole, kde sultán Bajezíd I. (1389—1402) uštědřil křesťanům drtivou a zahanbující porážku. Bitva, ve které bylo z vojenského hlediska špatně snad úplně všechno, se strhla ve chvíli, kdy turecké vojsko vyrazilo osvobodit křižáky obléhanou Nikopol. Tu pevně sevřeli západní rytíři podporovaní benátsko-janovsko-rhodským loďstvem. Nutno podotknout, že hlavní vinu na porážce nenese Zikmund, ale velitelé křižáckých vojsk, především ti ze západní Evropy, kteří spolu se svými muži pojali celé tažení jako dobrodružství z rytířských bájí. Očekávali vítězné vavříny, náruče krásných žen a sem tam nějaké střetnutí s údajně nevzdělanými a špinavými nájezdníky z východu.

Zikmund Lucemburský – císař ve stínu husitů (I. díl – Nesnadné počátky)

„Žalujemť vám na Zigmunda Uherského, ač hodné jest řéci, krále, kterýžto zapomněv sě nad urozením svým, příklad dobroty a milostivosti svých všech předkuov od sebe zapudiv, i oddal sě jest na ukrutnost neslýchanú, jižto této koruně královstvie Českého ukazuje pálením, panen i paní ohavným násilím, lidí i dietek mordováním i všelikakú jinú bezprávností, a to konečně a lstivě pod hájením kostela římského ukládaje, kříž krvavý v řádu křesťanském nikdy nezaložený sobě od papeže bezprávně na nás vydaný ku pomoci bera, kudyž by jazyk český od něho nejohavnější potupú a kacieřstvím po všem světu nevinně zhaněním shladiti mohl a cizozemce v této zemi zvelebiti a miesta Čechuov vyhnaných jimi osaditi…“ Tento krátký úryvek pochází z listu napsaného Pražany 5. listopadu 1420, který byl určen všem českým pánům. Je vzácným dobovým svědectvím o tom, jak smýšleli tehdejší Češi o Zikmundu Lucemburském, druhorozeném synovi Karla IV., římském a uherském králi, a také dědici českého trůnu. List byl vydán krátce poté, co se husité s vypětím všech sil dokázali za cenu velkých obětí ubránit I. křížové výpravě, a v bitvách na Vítkově a zejména u Vyšehradu zhatit Zikmundův sen o rychlém a snadném převzetí svého dědictví.

Královna Kunhuta Haličská

Kunhuta Haličská nebo také Mačevská či Černigovská, nesprávně někdy nazývaná Uherská, je poměrně rozporuplnou, a přitom výraznou postavou českých dějin, které však dosud až na výjimky nebyla věnována dostatečná pozornost. Tato zajímavá dáma, jejíž osud byl plný nečekaných zvratů, vyvolává protichůdné názory jednotlivých historiků. Podívejme se nyní na její osobnost bez emocí a se snahou o pochopení jejích, někdy na první pohled ne zcela logických, kroků.

Vláda Přemysla Otakara II. (1253 - 1261)

Když na svém dvoře v Počáplech 22. září 1253 zemřel Václav I., jeho nejstaršímu synu nic nebránilo k nástupu na trůn. Mladý Přemyslovec měl už za sebou první vladařské krůčky, několik let byl markrabětem na Moravě a také vévodou rakouským a štýrským. Právě Rakousy a Štýrsko byly jablkem sváru mezi středoevropskými panovníky.

Zlatá bula Ondřeje II.

Zlatá bula uherského krále Ondřeje II., která byla vydána 24. 4. 1222 v Stoličném Bělehradě, byla podobně jako Magna carta libertatum, listinou vzniklou na nátlak šlechty po vojenských neúspěších krále, která regulovala vztahy především mezi králem a šlechtou. V případě uherského státu se Ondřej II. Několikrát neúspěšně pokusil dobýt Halič, toho využila střední šlechta (zde označovaní jako iobagiones nebo služebníci – servientes) k tomu, aby si nechala potvrdit některé požadavky (které ovšem nebyly do budoucna ze strany krále dodržovány). Listina potvrzuje řádný soud, svolávání sněmu, zprošťuje šlechtu a duchovenstvo platit daně, potvrzuje svobodnou držbu. Nově není vyžadována neplacená vojenská účast za hranicemi země a v závěrečné pasáži Ondřej umožňuje šlechtě právo odporovat králi (obecně známé ius resistendi, i když zde není takto pojmenováno).

Bitka pri Moháči (29.8. 1526)

Kráľ Ľudovít II. bol tretím a zároveň posledným Jagelovcom na uhorskom tróne. Trón prevzal po Vladislavovi II. Jagelovskom, ktorého označovali aj menom kráľ Dobrze. Vladislav II. totiž na všetko iba prikyvoval slovkom dobrze (poľsky dobre) a po zlatej ére Mateja Korvína privodil tak postupný rozklad Uhorska. Väčšinu reforiem Mateja Korvína zrušil (hlavne tie, ktoré obmedzovali moc šľachty) a majetky rozdal. Istý český letopisec o ňom napísal: “Všecko rozdal, dúchody své pánum postoupil, aby jen pokoj měl“.