Smrt Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku umožnila Karlovi převzít vládu v Českém království v plném rozsahu a zároveň se postavit do čela lucemburské dynastie. Na římský a český trůn tak na sklonku léta 1346 usedl muž zkušený a názorově i lidsky vyzrálý, jenž měl jasnou vládní koncepci pro Svatou říši římskou i České království. Ale ani zkušenosti a velké nadání nemohly Karlovi usnadnit vladařské počátky, neboť jej čekalo neodkladné řešení hned několika zcela zásadních otázek, jež teprve měly rozhodnout o tom, zdali zůstane pouze u slibného náběhu, nebo se naopak Karel IV.1 zapíše do historie jako skutečný státník par excellence, jenž se úspěchy povýší nad předchozí římské a české vládce.
V druhé polovině října 1333 směřoval z jižních Tyrol přes Bavorsko směrem k českým hranicím nevelký průvod. Tvořilo jej několik významných českých pánů, kteří doprovázeli kralevice Karla zpět do jeho vlasti, jež musel před více jak deseti lety opustit ještě coby chlapec. Ačkoli bylo Karlovi pouhých sedmnáct let, měl za sebou již obdivuhodnou školu života. Už zanedlouho se mělo ukázat, že velké naděje vkládané do Karlova návratu se ukázaly jako oprávněné, neboť kralevic se vrhl do řešení neuspořádaných poměrů v rodné zemi s neobyčejnou pílí, vytrvalostí a elánem, které nepřestávají udivovat ani po téměř sedmi staletích.
Když se český kralevic ocitl na jaře 1323 na francouzském královském dvoře, přicházel sice do prostředí naprosto cizího, avšak pro jeho další vývoj zcela klíčového. V dalších letech dokázala Francie obohatit následníka českého trůnu vynikajícím vzděláním, pečlivou výchovou a také neocenitelnými zkušenostmi. Do Paříže přijel český princ v útlém dětství a s nejistou budoucností. Když hlavní město mocného království opouštěl o několik let později, byl již cílevědomým mladíkem, jemuž ležel svět u nohou.
Přeji si proto, aby vám nebylo tajno, že mého otce jménem Jan zplodil Jindřich VII., císař římský, z Markéty, dcery vévody brabantského. Jan pojal manželku jménem Elišku, dceru Václava II., krále českého, a obdržel s ní Království české, poněvadž nebylo mužského potomstva v královském rodě českém. I vyhnal Jindřicha, vévodu korutanského, který měl za manželku starší sestru řečené manželky, která později zemřela bez potomstva; ten obdržel Království české pro onu sestru dříve než Jan, jak se o tom vypráví jasněji v českých kronikách. Tomuto Janovi, českému králi, se narodil v Praze z královny Elišky prvorozený syn jménem Václav léta Páně tisícího třístého šestnáctého, dne 14. května o páté hodině ranní.
Česká státnost trvá již více než tisíc let. Za tu dobu se v čele naší země vystřídal bezpočet vládců. Jen jeden z nich však dokázal otisknout pečeť své existence do historie a paměti země i národa natolik, že ještě ve středověku obdržel čestný titul „Otec vlasti“. Karel IV. Lucemburský je jedním z největších panovníků české historie a postavou, která dokázala výrazně promluvit i do dějin Evropy. Velké výročí 700 let od narození Otce vlasti, které připadá na květen 2016, je proto vhodné si připomenout moderním a čtivým životopisem, který by každému zájemci o národní minulost pomohl lépe pochopit nevšední osud velkého evropského panovníka i doby, v níž žil a vládl.
Upravený text přednášky z heraltického semináře.
moravský markrabě, *1357 - +po 1380
Olomoucký, biskup, patriacha v Aquileji, žil cca 1345 - 12. 10. 1394
říjen 1354 - 18. 1. 1411
Soužití tří synů moravského markraběte Jana Jindřicha (+1375) bylo velmi komplikované, existovaly období, kdy všichni bratři spolu dokázali vycházet a vzájemně se podporovat (snaha prosadit nevlastního bratra Jana na olomoucký biskupský stolec v 80. letech 14. století, stejně jako vzorná spolupráce Jošta s Prokopem ve stejné dekádě), ale mnohem častěji se kroky příbuzných široce rozcházely, takzvané moravské markraběcí války trvaly značnou část dospělého života mladšího markraběte Prokopa.