Karel IV. Kapitola V. Zápas o císařský diadém (1346-1355)

Marek Zelenka
Smrt Jana Lucemburského v bitvě u Kresčaku umožnila Karlovi převzít vládu v Českém království v plném rozsahu a zároveň se postavit do čela lucemburské dynastie. Na římský a český trůn tak na sklonku léta 1346 usedl muž zkušený a názorově i lidsky vyzrálý, jenž měl jasnou vládní koncepci pro Svatou říši římskou i České království. Ale ani zkušenosti a velké nadání nemohly Karlovi usnadnit vladařské počátky, neboť jej čekalo neodkladné řešení hned několika zcela zásadních otázek, jež teprve měly rozhodnout o tom, zdali zůstane pouze u slibného náběhu, nebo se naopak Karel IV.1 zapíše do historie jako skutečný státník par excellence, jenž se úspěchy povýší nad předchozí římské a české vládce.

Nešťastný Kresčak, ačkoli přinesl nesmrtelnou slávu Janu Lucemburskému,

znamenal pro Karla nepříjemné komplikace. Ty přicházely ve chvíli, kdy

bylo jeho prvořadým úkolem dosáhnout římské korunovace a zjednat si v

Říši většinové uznání dříve, než se Wittelsbachové v čele se sesazeným

a zhrzeným císařem Ludvíkem Bavorem vzchopí k ofenzívě. Drtivá

francouzská porážka kromě toho znamenala pro Lucemburky nebezpečí, že

oslabí velmocenské postavení spojenecké Francie v Evropě. Karel se

proto snažil k Paříži už od počátku své samostatné vlády zaujmout

realistický postoj. V Karlových budoucích vizích neměli být

Lucemburkové již tolik svázáni s osudem Francie, jako tomu bylo za

vlády jeho otce, který na to koneckonců doplatil vlastním životem.

Sotva co se Karel postaral o důstojný pohřeb otce, jenž si podle

vlastní vůle přál spočinout v rodné lucemburské půdě, byl nový panovník

postaven před řešení choulostivých rodinných otázek. Jako nová hlava

celé dynastie se Karel musel v prvé řadě postarat o důstojné hmotné

zabezpečení své macechy Beatrix Bourbonské. Stejně tak se na něj

přenesly pohledávky Janových věřitelů, a ty nebyly zrovna malé. Svého

krátkého pobytu v Lucembursku nicméně Karel využil ke svým prvním

vladařským opatřením. Jelikož byl jeho polorodný bratr z otcova druhého

manželství Václav ještě chlapcem, ujal se vlády v hrabství sám. Karlovo

postavení v Lucemburku bylo však komplikováno faktem, že Jan větší část

země zastavil strýci Balduinovi. Karel z tohoto důvodu musel až do

smrti svého prastrýce v roce 1354 strpět, že nemůže s Lucemburskem

naložit podle svého. Hrabství však plánoval předat Václavovi a již v

této době kalkuloval s tím, že jej povýší na vévodství a dynasticky

sváže s Českým královstvím. Co se týče Moravy, jež měla podle přání

otce připadnout Janu Jindřichovi, tu si Karel prozatím ponechal pod

svou správou, jelikož tuto otázku mimořádného významu pro vnitřní

poměry v českém státě hodlal řešit až později.

Po těchto opatřeních se Karel přesunul do města Bonnu, kde byl 26.

listopadu 1346 z rukou kolínského arcibiskupa Walrama korunován římským

králem. Starodávný akt se nemohl konat v Cáchách, tradičním

korunovačním městě římských panovníků, protože město stejně jako další

bod Říše Frankfurt nad Mohanem držel v rukou Ludvík Bavor. Po

korunovaci, která postrádala patřičný lesk, čehož si byl Karel plně

vědom, následovala strastiplná cesta do Čech. Jelikož hlavní přístupové

cesty ze západní části Říše do Čech kontrolovali Wittelsbachové, musel

se Karel přestrojit za panoše a se skromným doprovodem projít Alsaskem,

Švábskem, Franky a Horní Falcí, načež dosáhl českých hranic. Na začátku

ledna 1347 vjel Karel do Prahy. Bylo to poprvé, kdy do rodné metropole

přijížděl v roli panovníka, a proto jej obyvatelé hlavního města

království uvítali se všemi poctami. Teprve tehdy začala Karlova

skutečná česká vláda, se kterou úzce spojil celkovou budoucností sebe i

celé lucemburské dynastie. Český trůn měl Karlovi patřit na dalších

více než třicet let, což v českých dějinách středověku činí úctyhodnou

dobu.

Poté, co se Karel osobně sešel s rakouským vévodou Albrechtem II. a

novým uherským králem Ludvíkem I. Velikým, který usedl na trůn v roce

1342, nastoupil na jaře 1347 vojenské tažení do Tyrol, kde došlo k

nepokojům proti wittelsbašské vládě. To Karlovi teoreticky umožňovalo

zasáhnout císaře na citlivém místě. Ukázalo se však, že moc mají pevně

v rukou vévodkyně Markéta i tyrolská šlechta, jež se z větší části

klonila k císaři. Ani Karlův pokus o dobytí hradu Tyrol neskončil

úspěšně. Avšak cesta do Tyrol zbytečná nebyla, jelikož Karlovi umožnila

vejít v čilé styky s italským prostředím a papežem Klementem VI., který

Karla vybízel, aby neprodleně zahájil tažení do Říma a přijal císařskou

korunu. Karel ale odmítl, jelikož věděl, že podniknout vojensky a

finančně velmi nákladný projekt v době, kdy by jeho vzdálení ze střední

Evropy mohl Ludvík Bavor snadno využít k vpádu do Čech, se jevilo jako

nezodpovědné. Karel se proto vrátil do Čech s vědomím, že císařská

korunovace je předmětem vzdálené budoucnosti. Tímto okamžikem také pro

sebe a svůj rod definitivně uzavřel neúspěšnou tyrolskou

kapitolu. 

Tažení proti vzpurnému Wittelsbachovi Karel naplánoval na podzim 1347.

Otálet nemělo smysl, vždyť Karel musel kout železo, dokud bylo žhavé.

Promarnit rychlý comeback Lucemburků na římský trůn se mohlo Karlovi

vymstít, neboť náklonost říšských kurfiřtů byla ve středověku vždy

proměnlivá a nevyzpytatelná. Výsledek zápasu se zdál být však nejistý,

jelikož Karel, ačkoli nepřestával věřit v přízeň Štěstěny a

Prozřetelnost, neměl žádné větší zkušenosti z vojenských tažení.

Obdobně na tom sice byl i Ludvík Bavor, avšak ten byl o celou jednu

generaci starší a navíc před lety úspěšně absolvoval římskou jízdu,

která byla svým způsobem velkolepým vojenským podnikem. Není se vlastně

ani co divit, že Karel hodlal zahájit tažení až po své české

korunovaci. Právě jí přikládal velký význam, neboť měla být stvrzením

převzetí vlády v českém státě a prestižní společensko-politickou

událostí, od které se měla odvíjet celá Karlova vláda v Čechách. Kromě

toho chtěl být ve své pověrčivosti a hlubokém duchovním zaměření před

rozhodujícím střetem se svým sokem pomazaným a z plné Boží milosti

českým králem, což - jak pevně věřil - mu pomůže naklonit přízeň shůry.

Na svou korunovaci českým králem se Karel připravoval dlouhé roky, v

podstatě již od roku 1341. Nejenže se osobně podílel na sepsání
__korunovačního

řádu českých __, který spojoval obvyklé středověké

korunovační zvyklosti s přemyslovskou tradicí,2

ale zároveň nechal už

nejspíše v roce 1346 zhotovit nový diadém, jenž byl zasvěcen nejvyššímu

zemskému světci sv. Václavovi. Tento diadém měl sloužit výhradně ke

korunovaci českých králů a královen.
Svatováclavská koruna,

která je dodnes jedním z nejvýznamnějších symbolů české státnosti,

počínaje Karlem a jeho chotí Blankou spočinula v dalším téměř půl

tisíciletí na hlavách 21 a 17 královen. Karlova pompézní

korunovace českým králem byla jednou z největších slavností, jaké Praha

do té doby zažila. Korunovace se odehrála 2. září 1347 a jejím hlavním

dějištěm byly Pražský hrad a rozestavěná katedrála sv. Víta. Karla i

Blanku korunoval pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic. Na paměť

výjimečné události Karel den po korunovaci založil na místě vyhlédnutém

ke stavbě Nového Města pražského chrám Panny M. Sněžné.

Sotva co skončily korunovační slavnosti, musel již Karel pomýšlet na

válku. V říjnu 1347 se postavil v čelo silného vojska, s nímž vyrazil

přes Domažlice k bavorským hranicím. Karel nečekal, až nepřítel vpadne

do jeho království, a namísto toho se hned od počátku ujal iniciativy.

Avšak jen co překročil české hranice, dorazila k němu šokující zpráva.

Ludvík Bavor se totiž 11. října vypravil na lov medvěda, při kterém

spadl z koně tak nešťastně, že si zlomil vaz. Štěstěna tak onoho

podzimu stála jednoznačně při Karlovi, který byl tímto vskutku

pozoruhodným způsobem zbaven svého úhlavního nepřítele. Namísto

válečného tažení tak Karla nyní čekala triumfální jízda německým

jihozápadem a Porýním. Karlovi postupně otevírala své brány významná

říšská města jako Řezno, Norimberk, Štrasburk, Basilej, Špýr, Ulm, a

další. Přicházeli však i představitelé menších měst, kteří vzdávali

Karlovi hold a žádali jej o potvrzení svých privilegií. Karel si

počínal velkoryse, a proto uděloval privilegia, práva a milosti plnými

hrstmi, aby si zajistil přízeň říšské veřejnosti. Do Prahy se vrátil až

na konci února 1348.

Karel ale stále neměl vyhráno, jelikož novým vůdcem Wittelsbachů se

stal Bavorův stejnojmenný a nejstarší syn Ludvík, zvaný „Branibořan“,

který vládl v Braniborsku a v Tyrolsku. Ani on nehodlal uznat Karlův

titul římského krále, takže bylo zřejmé, že následující měsíce a léta

budou ještě hodně hektická, obzvláště, když Ludvík držel jeden z

kurfiřtských hlasů a jeho příbuzní z Rýnské Falci disponovali dalším

hlasem. Situace v Říši však pro Karla vypadala na začátku roku 1348 o

mnoho lépe. Navíc pominulo aktuální nebezpečí nepřátelského vpádu do

Čech. Toho Karel využil k tomu, aby uvedl ve skutek řadu důležitých

státoprávních a vnitřních opatření na celkové povznesení Českého

království, jež se podle Karlových představ mělo stát nejvýznamnějším

článkem Svaté říše římské. Čechy s Prahou se podle Karla a jeho

propracované státní koncepce měly stát politickým, hospodářským a také

kulturním centrem Říše i celé střední Evropy. Na březen 1348 svolal

Karel do Prahy generální sněm říšských knížat. Z několikatýdenního

rokování vzešlo celkem třináct listin, které upravovaly poměr českého

státu k Svaté říši římské, a jež byly z větší části respektovány až do

zániku česko-říšského svazku v roce 1806. Karel jako římský král

potvrdil Čechům všechna privilegia, jež byla v minulých staletích

vydána českým panovníkům. Jednalo se vesměs o úlevy českých zemí z

povinností a také pravomocí říšských institucí, aby tak byla opětovně

zdůrazněna volná lenní vazba Českého království k Říši.

Zároveň, a to představuje jeden z nejdůležitějších Karlových

státnických počinů s ohledem k českým zemím, bylo oficiálně vyhlášeno

soustátí „Corona regni Bohemiae“, tj.
__země Koruny české__3.

Česká Koruna byla vyhlášena jako organizovaný, pevný a suverénní lenní

svazek hned několika zemí, jejichž vrchním vládcem byl český král.

Nejvýznamnější částí české Koruny bylo České království, jehož

nezcizitelným lénem se stala Morava. Zbytek Koruny, tj. slezská

knížectví a Horní Lužice (za Karlovy vlády byla rozšířena i o Dolní

Lužici), se staly volným lénem českého panovníka. Karel k těmto

korunním zemím později připojil ještě Horní Falc a Braniborsko. Je až k

nevíře, kolik toho Karel stihl na jaře 1348. Jeho státnická činnost

bere dech, neboť Karel do krátkého časového úseku vměstnal tolik

převratných zákonů, změn a záslužných činností, že by to ostatním

vladařům vystačilo na celá desetiletí. Je proto zřejmé, že drtivá

většina z těchto nařízení byla připravena již dříve, a Karel pouze

využil chvíle oddechu před druhým kolem boje o římský trůn, aby je

uvedl ve skutek.

Dne 8. března tak Karel vydal zakládací listinu
__Nového Města

pražského__, které bylo obdařeno stejnými městskými právy, jako

Staré Město. Nové Město mělo od počátku převážně český a řemeslnický

charakter, který umožnil v následujících desetiletích změnit

národnostní složení celé Prahy. Zároveň nastartovalo unikátní a

všestranný rozvoj české metropole. Ta se už zanedlouho měla stát jedním

z nejlidnatějších a největších měst v Evropě. Další mimořádný státnický

akt na sebe nenechal dlouho čekat. Z titulu českého krále založil Karel

  1. dubna
    pražské vysoké učení, první svého druhu ve

střední Evropě. Univerzita měla všechny čtyři fakulty, jež nacházíme na

předních evropských univerzitách té doby, tj. fakultu artistickou

(filozofickou), právnickou,4 lékařskou

a bohosloveckou (teologickou). Ústavní práva i správa byly zčásti

převzaty z pařížského vysokého učení, které Karel ze svých mladých let

osobně poznal. Už krátce po vzniku univerzity byli mistři i studenti

rozděleni do čtyř univerzitních národů, a to českého, zahrnujícího

studenty z Uher a Sedmihradska, bavorského, polského, jenž mezi sebe

počítal i žáky z Litvy, Pruska, Slezska a Lužice, a saský. Formální

hlavou univerzity se stal kancléř, jímž byl pražský arcibiskup. Výkonná

moc ale připadala volenému rektorovi. V čele jednotlivých fakult poté

stáli děkani. Vznik pražského vysokého učení měl osudový vliv na další

utváření duchovní kultury českého středověkého národa a výrazně

ovlivnil i celkové dějiny země.

Ani léto 1348 nebylo pro Karla klidné. V červnu začal na jeho příkaz

Matyáš z Arrasu, jenž se stal dvorním stavitelem pražského dvora,

budovat
Karlštejn. Nový hrad se měl stát místem

ochraňujícím české i říšské korunovační klenoty, stejně tak jako

ostatky světců a důležité státní listiny, včetně zemských desek. Stavba

__Karlštejn__a byla dokončena v roce 1357 a Karel jej poté pravidelně a s

oblibou navštěvoval. Stejně činorodě si počínal i Karlův přítel a věrný

rádce arcibiskup Arnošt z Pardubic. Ten v roce 1349, jistě ne bez

důkladné konzultace s Karlem, vydal nový církevní zákoník (zvaný

„Statuta Arnosti“), jehož hlavním cílem bylo upevnit pořádky v české

církvi. Zákoník platil v pražském arcibiskupství několik set let.

Ostatně i sám Karel ještě v průběhu roku 1348 dohlížel na reformu

moravského zemského soudnictví, jež přineslo reorganizaci správy

markrabství do dvou zemských soudů v Brně a Olomouci. Počínaje tímto

rokem se také dvakrát do roka scházely zemské soudy a sněmy střídavě v

jedné z těchto moravských metropolí. Tímto krokem Karel splatil Moravě

trapný dluh předchozích českých vládců, kdy markrabství v minulosti

trpělo neuspořádanými právnicko-soudními poměry, které umožňovaly

bujení kriminality. I přes velké zaneprázdnění

musel Karel ovšem sledovat dění v Říši. Nemohl být potěšen tím, že

aktivita markraběte Ludvíka narůstá. Mladý Wittelsbach, jenž se stejně

jako otec ocitl v klatbě, kterou na něj uvalil Lucemburkům přející

papež, věděl, že nemá mnoho nadějí kandidovat proti Karlovi sám, a

proto zvolil jinou strategii. Vyhlédl si nepatrného durynského hraběte
__Günthera

ze Schwarzburgu__, kterého postavil proti Karlovi jako

kandidáta na římský trůn. Kalkuloval s tím, že říšští kurfiřté dají

neprůbojnému hraběti přednost před silným českým králem, a tento kalkul

mu do jisté míry vyšel, neboť se v Říši brzy schylovalo k nové volbě.

Karel reagoval okamžitě. Jeho vliv a prestiž po smrti Ludvíka Bavora

posílily, a proto v červnu 1348 udělil Habsburkům rakouské země v léno

výměnou za neutralitu a v listopadu toho roku uzavřel přátelskou

smlouvu s polským králem Kazimírem III. Využil i své osobní tragédie,

kdy po smrti Blanky z Valois v srpnu 1348 ovdověl a mohl tudíž uzavřít

nový a dynasticky výhodný sňatek. Taková byla zkrátka doba, na osobní

pocity panovníka se příliš nehledělo. Karel sice nedokázal zabránit

tomu, aby byl v lednu 1349 Günther ze Schwarzburgu čtyřmi kurfiřtskými

hlasy zvolen římským králem, avšak obratnou diplomacií a rafinovanými

právními kličkami zpochybnil legitimnost volitelů i samotného uchazeče

o trůn. Už v únoru 1349 Karel svolal do Kolína nad Rýnem sbor kurfiřtů,

který vydal právní nález, jenž uznal jedinou legitimní volbu v Říši

uskutečněnou v minulých měsících a letech, a to byla ta „lucemburská“ z

července 1346.

Aby si výsledek pojistil, navázal Karel spojenectví se svým dosavadním

odpůrcem rýnským falckrabětem Rudolfem II. Přechod vlivného

Wittelsbacha disponujícího kurfiřtským hlasem do lucemburského tábora

byl zpečetěn Karlovou svatbou s jeho dcerou
Annou Falckou

v březnu toho roku. Byl to jediný Karlův sňatek, který byl veden pouze

politickými ohledy. Toto manželství bylo pro Karla nejen nejkratší, ale

z pochopitelných důvodů i nejméně citově založené.5

Anna Falcká se objevila po Karlově boku právě ve chvíli, kdy pružně a

energicky reagující Lucemburk získával jeden vavřín za druhým. Namísto

toho, aby svého soka Günthera ze Schwarzburgu zničil vojenskou mocí,

využil jeho povolnosti a nedobrého zdravotního stavu k tomu, aby s ním

navázal mírové rozhovory. Jednání proběhla v květnu 1349. Günther se

vzdal nároku na římský trůn. Náhradou dostal do zástavy některá říšská

města s důchody ve výši 20 tisíc hřiven stříbra. Karlův protikrál však

svou prohru dlouho nepřežil, neboť zemřel již následující měsíc.

Velkorysý Karel mu vzápětí vzdal úctu, když se osobně zúčastnil jeho

pohřbu. Poté už nic nebránilo tomu, aby se Karel stal jediným a

nezpochybnitelným pánem Říše. V půli června se ve Frankfurtu nad

Mohanem konala schůzka všech říšských kurfiřtů a také většiny knížat,

kteří Karlovi složili lenní hold, čímž jej přijali za svého pána. Dne

  1. července 1349 spočinula v Cáchách na Karlově hlavě znovu římská

koruna. Karel byl korunován dokonce na vlastní žádost svým prastrýcem

Balduinem. Korunovační akt Karel nechápal pouze jako završení zápasu o

římský trůn, ale také jako manifestační přihlášení ke státotvorné a

sakrální tradici císaře Karla Velikého, na kterou chtěl jako římský

panovník navázat. O den později byla slavnostně korunována i jeho nová

choť Anna Falcká. ***

Na podzim 1349 se Karel vrátil do Prahy. Spěchal, neboť jeho choť Anna

Falcká již byla v pokročilém stavu těhotenství. Nechtěl, aby se jeho

případný následník trůnu narodil dříve, než by byla Anna korunována

českou královnou. Proto už 1. listopadu spočinula na urozené

wittelsbašské hlavě
Svatováclavská koruna. V dalších týdnech a měsících

Karel netrpělivě přešlapoval v útrobách Pražského hradu. V lednu 1350

poté propadl stavu velké euforie. Narodil se mu syn a vytoužený dědic!

Z úcty k hlavnímu zemskému světci jej šťastný otec pojmenoval jménem

Václav. Jenže novorozeně zemřelo již v necelých dvou letech v prosinci

následujícího roku. Pro Karla to byla v krátkém čase další těžká osobní

rána. V září 1349 totiž musel oplakat nejstarší dceru Markétu a ve

stejný měsíc i sestru Jitku, která byla provdána za francouzského

korunního prince.

Ani na počátku 50. let 14. století tak Karel stále neměl dědice. S

upřímnou radostí proto alespoň sledoval, jak se daří bratrovi Janu

Jindřichovi. Ten se na jeho radu na sklonku roku 1349 provdal

za Markétu, dceru vévody Mikuláše II. Opavského. Tímto krokem došlo k

symbolickému dynastickému propojení poboční a nelegitimní větve

přemyslovského rodu s Lucemburky. Navíc si tím Jan Jindřich upevnil

mocenské pozice ve východních částech českého státu. Bylo to nesmírně

důležité, neboť Jan Jindřich obdržel v prosinci 1349 od Karla celou

Moravu i se vším příslušenstvím jako dědičné léno. Po složení

předepsané lenní přísahy se Jan Jindřich v lednu následujícího roku

skutečně ujal vlády v markrabství, čímž vznikla poboční
__moravská

větev lucemburské dynastie__, která se hned v první generaci

mohla pochlubit velkou plodivou silou. Karel si proto mohl alespoň

částečně oddechnout, neboť věděl, že jeho příbuzní na Moravě by v

případě nutnosti mohli v budoucnu převzít podle zákonů dědičnosti i

český trůn, čímž by se zajistila kontinuita vládnoucí dynastie.

Po dosažení korunovace v Cáchách se Karel na nějaký čas zdržoval

převážně na české půdě, aby dovršil konsolidaci českého státu a jeho

vzestup mezi evropské mocnosti. V období od října 1349 až do května

1352 pobýval Karel téměř nepřetržitě v české Koruně. Důvodem tohoto

Karlova nejdelšího souvislého pobytu v českém státě bylo ovšem i to,

aby vyčkal změny poměrů v Avignonu. Papež Klement VI., ačkoli se

počítal mezi Karlovy přívržence a osobní přátele, totiž zaujal opatrný

postoj vůči svému někdejšímu chráněnci. Opět se tak projevila obvyklá

mocenská rivalita mezi římskými panovníky a papeži, které se nemohli

vyhnout ani Karel a Klement. V očích papežské kurie byl Karel zkrátka

až příliš mocný na to, aby mohl s pověřením papežského stolce vjet do

Itálie a přijmout císařský diadém. Roli sehrála i Karlova opakovaná

angažovanost v severní Itálii, která směřovala k vytvoření trvalého

předpolí lucemburské moci. Toho se papež obával nejvíce. Jako zkušený a

pragmatický politik ale Klement VI. věděl, že Karlovu římskou jízdu

může pouze oddálit, nikoli jí úplně zabránit. A právě tuto strategii

zaujal.

Karel politiku papeže prohlédl, a proto se nesnažil uskutečnit

vytouženou římskou jízdu bez papežova souhlasu. Nechtěl totiž riskovat

rozkol mezi římskou a papežskou mocí, který mohl snadno ohrozit jeho

pozice v Říši. Odolal proto i vábení vlivného a známého římského

tribuna lidu
__Cola di Rienza,__6

jenž v létě 1350 navštívil Prahu, aby Karla osobně seznámil se svým

snem. Antický snílek vyzýval Karla, aby vjel do bran Věčného města a

zřídil si zde svou císařskou rezidenci, čímž by obnovil slávu a moc

padlého římského impéria. Karel byl ale realista, a tak utopické

blouznění odmítl. Věděl ovšem, že v Římě jsou veřejné nálady nakloněny

jeho císařské korunovaci. Proti osobě římského tribuna ovšem zaujal

papežský dvůr krajně nepříznivý postoj a dokonce naléhal na Karla, aby

jej uvěznil. Karel s uvězněním vzdělaného Itala nepospíchal, a činil

tak až nátlak kurie v roce 1352, kdy Cola di Rienzo skončil na čas ve

vězení, načež byl eskortován do Avignonu. Namísto italských zájmů proto

Karel nyní sledoval především ty římské a české. Na začátku roku 1350

dovršil sérii rozhovorů s dříve nepřátelskými Wittelsbachy, kteří nyní

ochotně přijímali od Karla záruky v jejich držbě Braniborska a dalších

lén. Překvapivý obrat Wittelsbachů v čele s markrabětem Ludvíkem byl

vyvolán známou a morálně poněkud kontroverzní epizodou s tzv.
Lžiwaldemarem.

Tu inicioval sám Karel, jenž se v ní projevil jako lstivý

machiavelista, který i přes svůj velký intelekt nepřestával být dítětem

své doby.

Wittelsbachové drželi Braniborsko od počátku 20. let 14. století poté,

co zemřel zdejší poslední vládce z rodu Askánců markrabě Waldemar. Aby

Karel podryl postavení svých konkurentů v Braniborsku, „opatřil“ si již

krátce po nástupu na trůn jistého staříka, jehož pověřil poněkud

nečestným úkolem. Měl se vydat do Braniborska s listinami a dokumenty,

které na oko potvrzovaly, že je markrabě Waldemar, jenž se údajně kdysi

dal na pokání a žil celá léta jako poustevník. Nyní se chtěl vrátit a

dožít život se všemi poctami a náležitostmi, jež mu jako markraběti

náležely. Rafinovaná lest slavila až nečekaný úspěch. Lžiwaldemarovi

otevíralo brány jedno město za druhým. Pod jeho prapory se rychle

hrnula také braniborská šlechta. Karel se za falešného Waldemara

důrazně postavil a potvrdil jeho údajnou pravost. Dokonce ho neváhal

podpořit i vojensky. Doposud sebevědomí Wittelsbachové se začali obávat

o budoucnost markraběcího stolce, a proto hledali cestu ke smíření s

Karlem. Ten markraběti Ludvíkovi výměnou za poslušnost a vydání

říšských korunovačních klenotů udělil Braniborsko v léno a

Wittelsbachům zároveň potvrdil zdejší kurfiřtský hlas. V březnu 1350

pak Praha zažila velkou slávu, když do hlavního města království

dorazily říšské korunovační insignie. Tím Karel završil důležitou

kapitolu své vlády, neboť jeho moc v Říši již nebyla výrazněji

zpochybňována. Co se nakonec stalo s falešným Waldemarem, to prameny

neprozrazují, jelikož Karel jej de facto hodil přes palubu ve chvíli,

kdy se mu nabízela možnost dojednat s Wittelsbachy výhodný mír. Účel

světil prostředky. Toto pořekadlo platilo u většiny středověkých

panovníků, Karla nevyjímaje.

Další Karlovu činnost ale na dlouho ukončil někdy v říjnu 1350 velmi

vážný úraz, po kterém král zůstal takřka na půl roku ochrnutý. Do

plného zápřahu státních povinností se Karel mohl vrátit dokonce až v

květnu 1351. Tento úraz byl pro minulé generace historiků záhadou.

Někteří dokonce operovali s myšlenkou, že se Karla kdosi pokusil

otrávit. Teprve detailní zkoumání Karlových kosterních pozůstatků na

sklonku 70. let 20. století prokázalo, že důvodem Karlova dočasného

ochrnutí bylo vážné poranění krčních obratlů, krčního úseku míchy a

pravděpodobně i hrudní páteře. Tento úraz si Karel přihodil

pravděpodobně v Praze při jednom z rytířských turnajů. Rytířských klání

se tehdy Karel zúčastňoval inkognito, neboť mu takové jednání bylo

tvrdě vyčítáno veřejností i papežem, jelikož se tak úplně neslučovalo s

římskou královskou důstojností. Tím se snadno vysvětluje i fakt, že

před veřejností byla skutečná příčina Karlova zranění utajována. Jisté

však je, že dočasné ochrnutí mělo pro budoucí Karlovu povahu zásadní

vliv. Živočišný Lucemburk, který doposud užíval života plnými doušky, o

čemž svědčí rytířské turnaje i náruče milenek, byl rázem odkázán na

pomoc bližních a svůj stav chápal jako Boží trest za hříšný život.

Předtucha možné smrti a riziko, že odejde od nedokončeného státnického

díla, jej navíc vedly k tomu, aby sepsal vlastní životopis (
__Vita

Caroli__), ve kterém chtěl svým následníkům na dvojím trůnu

odkázat poučení a návod, jak prožít svůj život v dokonalé harmonii

skutků a svědomí.

Kromě Vita Caroli tehdy Karel pravděpodobně sepsal i
_„Legendu

o sv. Václavu“_ určenou pro bohoslužebné účely. Když se Karel

po několika měsících očistce postavil znovu na vlastní nohy, změnil

svou životní filozofii a namísto hříšného monarchy před námi poté

vyvstává střízlivý a kajícný člověk, jenž se snažil žít v pokoře a

odříkání. Turnajům a nemanželským ložím byl konec. Ostatně i doživotní

zdravotní následky - snížená pohyblivost krční páteře a shrbená postava

  • učinily bujarému a dobrodružnému životu konec. Do vrcholné politiky

se Karel vrátil až v květnu 1351, kdy na osobní schůzce s rakouským

vévodou Albrechtem II. v Českých Budějovicích dosáhl uzavření smlouvy,

podle které neměla ani jedna země poskytovat azyl vzbouřeným pánům.

Tato smlouva je dokladem rostoucího napětí mezi Karlem a jihočeskou

šlechtou, především pány z Hradce a Rožmberky. Spor byl sice veden

nepřímo, a to když se oba mocné rody zapletli se svým příbuzným, avšak

oddaným Karlovým úředníkem Vilémem z Landštejna, který zastával úřad

nejvyššího purkrabího, ovšem podtext byl zřejmý. Předáci jihočeské

šlechty se cítili být ohroženi rozpínavostí královské moci, a proto

brojili proti vlivu zemských úředníků. V lednu až březnu 1352 dokonce

celý spor přerostl v drobnou válku, do které muselo zasáhnout i

královské vojsko. Konflikt s Rožmberky a pány z Hradce se znovu

rozhořel v roce 1356. Nejednalo se ale o žádný větší spor, který by

ohrozil Karlovu českou vládu. Ve skutečnosti byly podobné výjevy patrné

po celý středověk i v jiných zemích.

Na podzim 1351 se čerstvě uzdravený Karel vrhl po delším čase do čilého

jednání s papežem Klementem VI. Ten jevil ochotu podpořit Karlovu

římskou jízdu, avšak pod podmínkou, že římský král válečně vystoupí

proti milánským Viscontiům, kteří v minulých letech v severní Itálii

nebezpečně posílili. Karel po válce v Lombardii netoužil, měl ostatně s

válkou ve zdejším kraji bohaté zkušenosti z mládí a věděl, jak

nevyzpytatelné a proměnlivé může být italské prostředí. Papeži proto

odpověděl neurčitě a vyhýbavě, čímž došlo k odložení římské jízdy na

neurčito. Bylo stále zjevnější, že za pontifikátu Klementa VI. Karel

zřejmě jen těžko dosáhne císařské koruny. Od léta 1352 Karel pobýval na

říšské půdě, neboť za dobu jeho dlouhé nepřítomnosti se nakupila řada

neodkladných záležitostí, které vyžadovaly osobní přítomnost panovníka.

Toho Karel využil především ke konsolidaci Svaté říše římské a upevnění

panovnické moci ve východních oblastech. Díky tomu mohl počínaje rokem

1353 přikročit k dalšímu ze svých dlouhodobě vytyčených cílů. Ve snaze

vytvořit trvalé předpolí moci českých králů na samotném říšském území i

zjednodušení hospodářských styků Čech s Bavorskem a Falcí, zakoupil

řadu drobných lén, měst a hradů v Horní Falci, jež poté tvořily

souvislý řetězec sahajícím od českých hranic až do blízkosti klíčového

města Norimberk. Tak postupně vznikly tzv.
Nové Čechy.

Více než
Nové Čechy ale Karla v této době zaměstnávaly dvě události.

Tou první byla smrt Klementa VI., jenž zemřel v prosinci 1352. Jeho

nástupcem se stal
Inocenc VI. (1352-1362), který na

rozdíl od svého předchůdce postrádal ambice a chyběla mu i hlubší

politická strategie. S Karlovou římskou jízdou neměl Inocenc větší

problém, a tak její realizaci nyní bránily pouze záležitosti ryze

praktické povahy, tj. kdy a s jakou mezinárodní podporou se výprava

odehraje. Než se mohlo přistoupit k těmto záležitostem, zarmoutila však

Karla tragická zpráva, že jeho druhá choť Anna Falcká 2. února 1353

zemřela. Karel se tak stal podruhé vdovcem, a to v

situaci, kterou bylo nutné z hlediska dynastického označit již za velmi

choulostivou. Vždyť ze dvou manželství měl doposud pouze jediného

živého potomka, a to dceru Kateřinu. Ve věku, který se ve středověku

již považoval za velmi vysoký, tak Karel stále neměl dědice. Ba co

více! Bez královských dcer se nedala dost dobře dělat ani sňatková

politika. Obojí Karlovi svazovalo ruce. S uzavřením nového manželství

musel proto Karel spěchat. Hledat nemusel dlouho, zachoval se

pragmaticky a vyhlédl si teprve čtrnáctiletou
Annu Svídnickou,

dceru a zároveň dědičku posledního piastovského údělu ve Slezsku, který

doposud zůstával bez české svrchovanosti. S Annou Karel původně počítal

jako s nevěstou pro svého před časem zemřelého syna Václava, ale

situace se nyní změnila. Kromě toho mladá nevěsta měla být zárukou

plodnosti. Pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic si však musel Karlovým

jménem vyžádat u papeže Inocence VI. dispens (povolení), a to kvůli

blízkému příbuzenství ženicha a nevěsty.

Svatba sedmatřicetiletého Karla s čtrnáctiletou Annou se konala 27.

května 1353 v uherském Budíně. Anna Svídnická, která Karlovi učarovala

svou krásou a inteligencí, přinesla Lucemburkům věnem
svídnické

a
javorské knížectví, které byly volně začleněny do

svazku zemí Koruny české. Korunovace Anny českou královnou proběhla v

červenci 1353 v Praze, kam Karel po dlouhé době zavítal. Vzhledem k

nízkému věku nevěsty nepřekvapí, že se první potomek narodil až v roce

  1. V Praze se Karel dlouho nezdržel, jelikož pospíchal na západ

Říše, aby si připravil půdu pro svou brzkou římskou jízdu. Hodně času

strávil v Trevíru, kde se naposledy setkal se svým prastrýcem

Balduinem. Jeho dlouholetý mentor a učitel politické vychytralosti

totiž zemřel již v lednu 1354, což oddálilo přípravy na římskou jízdu.

Na druhou stranu smrt vzdáleného příbuzného Karlovi umožnila konečně

naložit s Lucemburskem dle vlastního uvážení. Také v tomto případě se

ukázalo, že stejně jako pro Říši a České království, tak i pro kolébku

celého rodu měl Karel přichystanou propracovanou státní koncepci.

V březnu 1354 Karel povýšil lucemburské hrabství na vévodství, které se

od této chvíle stalo nejvzdálenějším lénem české Koruny. Do čela správy

země Karel postavil jako nového vévodu bratra Václava, který tento

titul zastával poměrně úspěšně až do své smrti v roce 1383, kdy

Lucembursko s ohledem na Karlovo dynastické ustanovení přešlo na krále

Václava IV. Mezitím nechal Karel v únoru 1354 v Cáchách korunovat Annu

Svídnickou římskou královnou, aby mohla spolu s ním již zanedlouho

přijmout také císařský diadém. Na počátku července se Karel ještě

naposledy zastavil v Praze, aby přichystal království na své delší

vzdálení ze země. Poté, to již byl sklonek září, se Karel z Norimberku

vydal na svou římskou jízdu. Devět let po zvolení římským králem tak

nyní nastoupil cestu, jež se pro řadu panovníků Svaté říše římské,

včetně jeho děda Jindřicha VII., stala osudnou. Už zanedlouho měl

rozhřešení dostat také největší z českých králů. ***

Římská jízda bývala ve středověku jednou z

největších událostí, jež mohla Evropa zažít. Nešlo jen o její

symbolický význam, tj. ověnčení vrcholného světského vládce kontinentu

císařskou korunou a jeho svaté pomazání z rukou papeže, tj. prvního

náměstka Božího na zemi, měla taktéž hluboký politický význam.

Stvrzovala totiž říšskou moc nad severní Itálií a korunovanému císaři

zjednávala v hierarchii středověké Evropy přední místo. Zároveň, a to

je často opomíjeno, se jednalo i o největší podnik diplomatického,

vojenského a společenského rázu, jež mohl římský panovník po celou dobu

své vlády zorganizovat.

I přesto, že se Karlova římská jízda7

připravovala již celé měsíce a nebylo pochyb o tom, že k ní v nejbližší

době dojde, bylo její nastoupení na sklonku září 1354 poměrně nečekané.

Vždyť Karel vyrazil do Itálie nejen s oddílem o velikosti pouhých 300

jezdců, ale doprovázela jej pouze hrstka říšské nobility. Hojněji tak

byla zastoupena česká šlechta, což je ovšem pro Karlovu vládu více než

příznačné. Už řada historiků proto vyslovila domněnku, že Karel zahájil

výpravu předčasně, když s největší pravděpodobností pouze pružně

reagoval na překvapivý vývoj, neboť 5. září nečekaně zemřel milánský

arcibiskup Giovanni Visconti, jeden z jeho nejzarputilejších odpůrců v

severní Itálii. Karel tedy zariskoval a doufal, že dosáhne korunovace v

Římě dříve, než se stačí v Itálii zformovat větší opozice. Slabý

vojenský doprovod je důkazem, že Karel s větším odporem v Itálii

nepočítal.

Karlův průvod postupoval velmi rychle. Jeho rychlost se pohybovala

kolem 40 kilometrů za den, což na tehdejší poměry představovalo

mimořádný výkon. Už v polovině října 1354 Karel dorazil do Udine a

následně vjel s velkou slávou do Mantovy, kde se zdržel dva měsíce. Na

italské půdě Karel vystupoval nikoli jako dobyvatel a obnovitel

impéria, nýbrž jako mírotvorce, který přišel zdejšímu rozbouřenému

kraji přinést mír. Citlivost i obdivuhodná znalost prostředí, které

Karel projevoval, byly způsobeny jeho dřívějšími bohatými styky s

Itálií. Už jen to, že dokonale ovládal italštinu, mu naklonilo přízeň

zdejších elit. Mezi četnými jednáními si Karel navíc našel čas na

setkání se slavným básníkem
Francescem Petrarkou.

Ten ve vzdělaném Lucemburkovi s úžasem pozoroval inteligenci a u

panovníka neobvyklý kulturní rozhled, který neměl ani kdejaký věhlasný

italský humanista. Za zajímavost stojí, že Petrarka označil Karla

chováním a mentalitou spíše za Itala, než „Němce“. Na začátku příštího

roku vjel Karel triumfálně do Milána. Vzhledem k tomu, že krátce před

tím dokázal zprostředkovat mír mezi místním rodem Viscontiů a jejich

nepřáteli, nic nebránilo tomu, aby mohl být korunován v chrámu sv.

Ambrože
lombardským králem. Stalo se tak 6. ledna

  1. Tím se stal Karel formálně pánem severní Itálie.

O dva týdny později římského krále vítala Pisa. Tady se Karel hodlal na

chvíli zdržet. Čekalo se nejen na příjezd papežského legáta pověřeného

papežem provést korunovaci v Římě, ale také na vojenské posily z Říše a

Českého království. Obzvláště vojenský kontingent z českých zemí byl

velmi početný a provázela jej řada českých i slezských pánů. Odhaduje

se, že Karlovi vyrazilo z Čech na pomoc alespoň 1000 dobře vyzbrojených

jezdců. Pro mezinárodní prestiž Českého království byl totiž úspěch

Karlovy římské jízdy přímo klíčový, a proto nepřekvapí, že se výprava

setkala doma s více než kladnou odezvou. Legát kardinál Pierre de

Colombiers, jenž byl pověřen provést Karlovu císařskou korunovaci,

dorazil do Pisy 12. března 1355. To už byla Karlova pozice na severu

Apeninského poloostrova dostatečně pevná. Říšskou svrchovanost přijala

téměř všechna větší města, mezi posledními Florencie. Karlovou zásluhou

byla na řadě míst sjednána příměří, a tak si mohl zdejší neklidný kraj

alespoň na čas prožít relativně klidné období míru. To Karlově pověsti

v celé Itálii nesmírně přidalo. Velký úspěch římského krále v Itálii

vzbudil v zahraničí značnou odezvu a Karel přijímal jedno poselstvo za

druhým. Své zástupce poslala dokonce i Anglie, jíž velmi záleželo na

přízni velkého panovníka, neboť stoletá válka, jež byla v roce 1347 na

čas přerušena příměřím, mohla znovu vypuknout v plné síle prakticky

kdykoli. Na konci března 1355 se Karel přesunul do Sieny a o pár dní

později se v doprovodu své choti Anny i papežského legáta vydal na

pochod k Římu.

Dne 2. dubna 1355 Karel stanul na Monte Mario, odkud mohl poprvé v

životě spatřit Věčné město v celé jeho pyšné a dech beroucí kráse.

Jelikož však Karel již v roce 1346 krátce po svém zvolení složil papeži

slib, že vkročí do bran Říma pouze na jediný den, a to na den své

korunovace, hrozilo, že přijde o zřejmě jedinou příležitost, jak si

jako soukromá osoba vychutnat skvosty antické a křesťanské kultury. A

právě tehdy se ukázala výjimečnost Karlovy osobnosti. Od papežského

legáta si totiž vyžádal souhlas, že smí v předvečer své korunovace

město navštívit inkognito. V přestrojení za zbožného poutníka se tak

Karel vydal sám do ulic rušného města a celý Velký pátek i Bílou sobotu

strávil návštěvami hlavních římských bazilik. Ještě před rozedněním na

Boží hod velikonoční, jenž připadal na 5. dubna, se vrátil ke svému

vojsku. Odložil převlek a následně vjel ve velkolepém průvodu do města.

Cílem této triumfální cesty, která se v podobném měřítku opakovala až v

roce 1433, kdy byl císařem korunován Karlův druhorozený syn Zikmund,

byla bazilika sv. Petra. V ní z rukou papežského legáta přijali on i

jeho choť Anna
císařskou korunu.

Karel v této chvíli stanul na absolutním vrcholu evropské středověké

světské hierarchie. Větší mety již nemohl dosáhnout. Podle složeného

slibu Karel opustil Řím ještě v den korunovace před západem slunce. Od

této chvíle se začal titulovat jako:
_„Karel Čtvrtý, římský

císař, vždy rozmnožitel říše a král český.“_ Přes Sienu se

Karel vrátil do Pisy, kam dorazil 6. května 1355. Tady se odehrála

nechvalně proslulá událost, která byla stínem celé Karlem jinak

vynikajícím způsobem zrežírované římské jízdy. Dlouhodobé napětí ve

městě totiž vyvrcholilo spontánním povstáním, při němž z nikdy přesně

neobjasněných motivů kdosi zapálil také palác, ve kterém tehdy nocovali

Karel se svou ženou. Požár vzplanul tak prudce a rychle, že se oběma

manželům podařilo zachránit život jen tak, že vyběhli do chladné noci v

pouhých nočních úborech. Snad právě tato událost, při níž utrpěla velké

rozrušení především mladičká císařovna, přiměla Karla k neobvyklé

přísnosti. Osobně stanul v čele českých oddílů, s nimiž město

zpacifikoval. Pisa musela zaplatit velmi vysoké odškodné a Karel navíc

bez váhání nechal popravit sedm hlavních vůdců vzpoury.

Události v Pise však silně otřásly Karlovou pověstí a doposud přátelské

italské prostředí začalo nebezpečně vřít. Dokonce sami Viscontiové,

kteří se nejvíce zasloužili o úspěch Karlovy římské jízdy, stanuli v

čele nespokojenců. Karel pochopil, že delší setrvání v Itálii by pro

něj mohlo mít velmi vážné důsledky, ne nepodobné těm, které zde kdysi

zažil i jeho děd Jindřich VII. Během června 1355 se proto Karel rozhodl

pro taktický ústup. V červenci už byl na říšské půdě a přes Curych,

Augsburk a Norimberk nastoupil bez většího otálení cestu do vlasti.

Rodná Praha Karla uvítala velkolepě a dojemně 15. srpna. Domácí

prostředí se z Karlova úspěchu upřímně radovalo, jelikož císařská

korunovace na dlouho významně zvýšila prestiž Českého království, kde

Karel IV. trávil zdaleka nejvíce času. Na konci léta 1355 tak Karel

dosáhl svého politického vrcholu, avšak ve svém státnickém díle

nehodlal polevit, spíše naopak. Zbývalo mu ještě dlouhých třiadvacet

let vlády…
Odkazy pod čarou:

  1. Bude vhodné hned na začátku osvětlit „tajemství“ titulatury druhého

Lucemburka na českém trůnu. Ta může být pro mnohé matoucí, jelikož na

českém trůnu před Karlem IV. neseděl žádný panovník toho jména. Karlova

číselná titulatura však odráží nikoli českou, nýbrž římskou panovnickou

posloupnost. Prvním Karlem na římském trůnu byl Karel Veliký (768-814),

po něm následoval Karel II. Holý (875-877) a Karel III. Tlustý

(881-887). V tomto ohledu tak byl Karel IV. opravdu čtvrtým Karlem na

římském trůnu, a to i přesto, že vznik Svaté říše římské v té podobě, v

jaké přetrvala po celý středověk, se odehrál až v 10. století. Protože

měla římská titulatura přednost před českou, užíval jí Karel i v českém

prostředí, avšak až po své císařské korunovaci v roce 1355, kdy dosáhl

stejné hodnosti, jako tři výše jmenovaní panovníci.

  1. Karlův korunovační řád byl vskutku velkolepý a propracovaný. Vlastně

až tak, že v podobě v jaké byl sepsán, mohl být de facto úplně

realizován pouze u korunovace z roku 1347. U dalších korunovací už

musela být řada věcí vypuštěna nebo upravena, neboť by znamenala

korunovaného krále vystavit velkým finančním nákladům i osobní

angažovanosti, a to nemluvě o řadě jiných faktorů. Ukázaly to ostatně

už korunovace Karlových synů. Korunovace Karlova dědice a nástupce

Václava IV. v roce 1363 musela být ostrouhána zcela, neboť byl tehdy

korunován teprve dvou a půl letý chlapec. V roce 1420 u Zikmundovy

korunovace všechen lesk a slávu zase pro změnu odvál válečný stav i

skutečnost, že husité korunovaci nenáviděného Zikmunda neuznali.

  1. Název byl prokazatelně poprvé použit již za vlády Jana

Lucemburského, avšak až Karel IV. mu dal hlubší a pevnější smysl i

význam. Oficiální název českého státu přetrval až do konce

monarchistického zřízení v roce 1918.

  1. Právnická fakulta se však již roku 1372 se souhlasem samotného Karla

IV. de facto osamostatnila.

  1. O Karlových manželstvích pojednává nejpodrobněji
    _KAVKA,

František. Čtyři ženy Karla IV. Královské sňatky. Praha; Litomyšl:

Paseka, 2002, 189 s. _

  1. Fascinující osobnost Cola di Rienzy české veřejnosti představil v

minulosti zejména titul
_MACEK, Josef. Cola di Rienzo. 1. vyd.

Praha: Orbis, 1965._

  1. Karlovu římskou jízdu z let 1354 - 1355 podrobně zpracoval
    _KAVKA,

František. 5. 4. 1355. Korunovace Karla IV. císařem Svaté říše římské.

Praha: Havran, 2002, 117 s._

Seznam použité literatury bude uveden v posledním díle.