Lucemburkové

Římský, český a uherský král, braniborský markrabě, *14.2. 1368 - +9. 12. 1437

moravský markrabě *12. 2. 1322, +12. 11. 1375

Worringen, který je už dnes součástí Kolína nad Rýnem, se stal na konci 13. století dějištěm velké krvavé bitvy, ve které zahynula celá jedna generace Lucemburků. Předmětem sporu byl nárok na vévodství Limburk. 1282 zemřel vévoda Waleran IV. z Limburku. V roce 1283 pak zemřela i jeho dcera a jediná dědička, bezdětná Irmgard. Vévodství tak přešlo na jejího manžela Reinalda z Geldernu (Guelders) se souhlasem Rudolfa Habsburského. Vévodství mělo výhodnou polohu na obchodní cestě z Brugg do Kolína nad Rýnem a brzo se o území začali zajímat místní feudálové v čele s mocným vévodou Janem I. z Brabantu a neméně mocným kolínským arcibiskupem Siegfriedem z Westerburgu. Nárok si také mohl dělat hrabě Adolf z Bergu. Adolf prodal svůj nárok vévodovi z Brabantu, který chtěl rozšířit své panství. Mezi roky 1283 až 1288 došlo k prvním konfrontacím. Reinald nemohl dlouho odolávat a také si našel mocnějšího ochránce v hraběti Jindřichu Lucemburském. Podporoval ho také Adolf Nassavský, Walram z Valkenburgu a flanderský hrabě Guy de Dampierre. Na stranu Jana I. z Brabantu se přidala hrabata z Kleves, Jülichu, Loonu, Teklenburgu. Přidal se také lutyšský biskup Jan Flanderský a také Floris V. z Hollandu. Početné koalice mocných feudálů byly vytvořeny a vše bylo připraveno k velké vojenské konfrontaci.

Vše začalo Ermesindou a jejím druhým sňatkem. „Prabába“ lucemburského rodu se roku 1214 znovu provdala a od Walrama Limburského získala nejen politickou podporu, ale pro své potomstvo také dědičnou oční chorobu. Bitva u Worringenu o mnoho let později byla vlastně také zaviněna tímto sňatkem. Walram III. Limburský totiž své Limbursko odkázal synovi z prvního manželství a Lucembursko získal syn zplozený s Ermesindou. Limburští však roku 1281 vymřeli a o osiřelé hrabství se strhla velká mela. Jedním z uchazečů o uvolněné území byl Jindřich VI. Lucemburský, vnuk Ermesindy Lucemburské a zřejmě šilhavého limburského hraběte, který společně se svými třemi bratry Walramem I. z Ligny a Roussy, Jindřichem a Balduinem v bitvě, údajně díky zákeřné ráně zezadu, zahynul. Vítězem byl brabantský vévoda Jan, bratr francouzské královny vdovy.

Osud Markéty, princezny lucemburské aneb ve víru sňatkové politiky

JAN, král český, titulární král polský, hrabě lucemburský, markrabě moravský a arlonský.

král český, titulární král polský, hrabě lucemburský, markrabě moravský a arlonský

Téměř „pravěké“ počátky rodu Počátky lucemburského rodu sahají údajně až do 10. století, kdy jistý Siegfried, syn moselského hraběte Wigericha, získal od opata kláštera sv. Maximina v Trevíru hrad Lucemburk, na kterém se usadil. Siegfried se stal prvním lucemburským hrabětem. Jeho potomstvo vymřelo po meči v roce 1136 Konrádem II. a lucemburské panství přešlo po ženské linii osobou Ermesindy I., manželky Gottfrieda I., hraběte z Namuru na francouzský rod namurských hrabat. Ačkoli potomci rádi odvozovali původ rodu od bájné víly Meluzíny, vlastní zakladatelkou rodové prosperity rodu byla Ermesinda II., jediná dcera Jindřicha IV. Slepého.

"Dozvěděli jsme se ze zpráv mnoha lidí, že někteří velmoži němečtí, kteří čistou láskou milují Tvoji čest, reptají a velmi těžce nesou, že Ty svými šaty, které nosíš příliš krátké a těsné, nezachováváš onu vážnost, kterou vyžaduje vrchol důstojnosti císařské, a že se proti slušnosti této důstojnosti účastníš klání a turnajů. Nad tím jsme se my, kteří z otcovské lásky toužíme po rozmnožení Tvé cti, podivili, a důrazně Tvou jasnost žádáme, abys v budoucnosti nosil oděv volný a dlouhý, který prozrazuje zralost, a že se vyžaduje při tak velikém panovníkovi, abys nechal takových klání a turnajů a aby ses ve svých skutcích a vystupováních ukázal vážným a zralým, aby na Tobě nebylo pozorováno nic nepříslušného nebo pokárání hodného, nýbrž abys hodnost, jejíž odznaky a váhu nosíš, naplňoval mravy a zosobňoval ctnostnými skutky..." Kliment VI., 25. února 1348

Po násilné smrti posledního mužského Přemyslovce Václava III. v srpnu 1306 se velmi rychle zformovaly dvě strany soupeřící o titul českého krále. Převahu mezi českou šlechtou měl zpočátku Jindřich Korutanský, manžel Přemyslovny Anny. Korutanského vévodu z rodu Menhartovců ještě v létě 1306 vyhání z Čech Rudolf Habsburský se svým otcem Albrechtem, toho času římským králem. Nakonec tím, kdo nakonec zasedne na trůnu českých králů dědičně, není ani Habsburk nebo Menhartovec, ale dynasta z dalekého Lucemburska. Jediný syn lucemburského hraběte a tenhy i římského krále Jindřicha VIII Jan. Na konci roku 1310 na český trůn dědičně nastupují Lucemburkové.