Laurentius

Cílem článku je přiblížit neznalým středověké válečnictví a ujasnit si některé pojmy. Zaměřím se na oblast našeho státu v období 12. - 14. století.

Jedna z hlavních bitev během krutých válek proti Albigenským v jižní Francii na počátku 13. století. V únoru 1213 byla situace pro Simona z Montfortu příznivá a ovládal značnou část území hrabství Foix a Comminges. Pouze hrabství Toulouse mu odolávalo. Po dohodě s hrabětem Raymondem z Toulouse se s ním pokusil vyjednávat v Lavauru král Pedro II. Aragonský. Oba mocní rivalové nyní spojili síly proti Simonovi z Montfortu. Pedro měl u katolické církve velký kredit a sám byl považován za velkého katolického vůdce. Společně s Alfonsem VIII. Kastilským a Sanchem Navarrským porazili arabsko-berberské vojsko Miramamolina u Las Navas de Tolosa v roce 1212. Za účasti opata Amauryho na straně Simona nedošlo k žádné dohodě a diplomatický boj pokračoval v Římě. Za Montforta jednání s papežem Inocencem III. vedli Amaury (nyní už narbonnský biskup), biskup z Comminges, opat z Clairaku a arcijáhen Vilém z Paříže. Diplomacie selhala a král Pedro II. Aragonský sbíral vojsko. Simon z Montfortu vyslal Lamberta z Limoux, aby králi vyhlásil válku.

Worringen, který je už dnes součástí Kolína nad Rýnem, se stal na konci 13. století dějištěm velké krvavé bitvy, ve které zahynula celá jedna generace Lucemburků. Předmětem sporu byl nárok na vévodství Limburk. 1282 zemřel vévoda Waleran IV. z Limburku. V roce 1283 pak zemřela i jeho dcera a jediná dědička, bezdětná Irmgard. Vévodství tak přešlo na jejího manžela Reinalda z Geldernu (Guelders) se souhlasem Rudolfa Habsburského. Vévodství mělo výhodnou polohu na obchodní cestě z Brugg do Kolína nad Rýnem a brzo se o území začali zajímat místní feudálové v čele s mocným vévodou Janem I. z Brabantu a neméně mocným kolínským arcibiskupem Siegfriedem z Westerburgu. Nárok si také mohl dělat hrabě Adolf z Bergu. Adolf prodal svůj nárok vévodovi z Brabantu, který chtěl rozšířit své panství. Mezi roky 1283 až 1288 došlo k prvním konfrontacím. Reinald nemohl dlouho odolávat a také si našel mocnějšího ochránce v hraběti Jindřichu Lucemburském. Podporoval ho také Adolf Nassavský, Walram z Valkenburgu a flanderský hrabě Guy de Dampierre. Na stranu Jana I. z Brabantu se přidala hrabata z Kleves, Jülichu, Loonu, Teklenburgu. Přidal se také lutyšský biskup Jan Flanderský a také Floris V. z Hollandu. Početné koalice mocných feudálů byly vytvořeny a vše bylo připraveno k velké vojenské konfrontaci.

Na počátku 13. století obnovila křesťanská království na Pyrenejském poloostrově boj proti vládnoucím maurským (arabským) Almohadům. Křesťanská reconquista, tažení křesťanů proti muslimské nadvládě na jihu poloostrova, byla přerušena porážkou kastilského krále Alfonsa VIII. od chalífy Jakúba al-Mansúra u Alarcos v roce 1195. Po chalífově smrti však nastoupil jeho syn Muhammad al-Násir Ibn Jakúb, znám mezi křesťany jako Miramamolin. Ten nebyl znám svou bojovností, ale spíše mírností, opatrností a plachostí. Alfonso využil příznivé situace a porušil smlouvu uzavřenou s otcem Miramamolina. Obnovil útoky proti muslimům a Miramamolin musel 1211 reagovat na novou hrozbu. Z Afriky dopravil do Sevilly velké vojsko a chystal se k odplatě.

Bitvou u Tagliacozzo vrcholil pokus šestnáctiletého Konradina a ghibellinů obnovit vládu Štaufů v jižní Itálii. Proti nim stál vítěz od Beneventa sicilský král Karel z Anjou podporovaný guelfy a papežem Klementem IV. Ke konečné srážce dvou soupeřů o trůn došlo u Tagliacozza v srpnu 1268 v kraji Abruzzi v provincii L´Aquila.