Bitva u Tagliacozzo (23. srpen 1268)

Laurentius
Bitvou u Tagliacozzo vrcholil pokus šestnáctiletého Konradina a ghibellinů obnovit vládu Štaufů v jižní Itálii. Proti nim stál vítěz od Beneventa sicilský král Karel z Anjou podporovaný guelfy a papežem Klementem IV. Ke konečné srážce dvou soupeřů o trůn došlo u Tagliacozza v srpnu 1268 v kraji Abruzzi v provincii L´Aquila.

Složení armád

Armády obou protivníků se setkali východně od Tagliacozza. Obě armády byly rozdělené na tři tradiční rytířské šiky (bataille, divize) a podle různých zdrojů se složení armád liší.

Konradinova armáda byla silnější asi o 1000 mužů.
Ghibellinové a Konradin (4000-5000 mužů, podle jiného zdroje 9000 mužů z Německa, Itálie, Kastilie a Sicílie)

Armáda byla rozdělená na 3 nebo 2 šiky:

první šik (předvoj, Španělé - 300 mužů, Římané, Toskánci, Lombarďané) -
Jindřich z Kastilie, hrabata Galvano a Gerardo Donoratico di Pisa (z města Pisa, vůdci toskánských ghibellinů),
markrabě Pallavicini (vedl Lombarďany)

druhý šik (Italové a také část z Německa) –
hrabě Galvano de Lancia (a asi jeho příbuzný Enrico de Lancia),

Kroff z Flüglingen, Konrád Antiochijský

třetí šik (Italové a také část mužů z Německa) –
Konradin a Friedrich Bádenský

Guelfové a armáda Karla z Anjou (asi 4000 mužů, podle jiného zdroje 6000 mužů)

Armáda byla rozdělená také na 3 šiky:

první šik (Provensálci a italští guelfové) –
Jean de Clary a Guillaume l´Estendard (senešal Provence)

druhý šik (Francouzi a Provensálci) -
Henri de Cousances / Courances (maršálek Francie 1255-1268)

třetí šik
Karel z Anjou (skrytý v záloze asi 1,5 km daleko, 800-1000 francouzských těžkooděnců) a spolu s ním asi
Erard de Valery, Guy de Montfort a Guillaume de Villehardouin

Velitelé

Formální velitelé ghibellinů byli mladíci

Konradin (Konrád V. Hohenstafuen) a markrabě Friedrich Bádenský. Vrchním a nejlepším velitelem ghibellinů byl asi Jindřich Kastilský a taktiku měl na starost Konradinův maršálek Kroff z Flüglingen.

Konradin byl vnukem posledního štaufského císaře Fridricha II. Narodil se 25. března roku 1252 na hradě Wolvestein, u Adelkofenu blízko Landshutu. Jeho otec byl řádně zvolený římský král Konrád IV., jeho matka Elizabeth byla dcerou bavorského vévody Otty. Král Konrád odjel ještě před synovým narozením do Itálie, kde v Apulii u Lavella 24.května 1254 zemřel, když byly Konradinovi pouhé dva roky. Syna před smrtí svěřil pod ochranu církve svaté a jistě i do péče svého švagra Ludvíka Bavorského, který se postaral o princovo řádné a přísné vychování a vzdělání. Bylo zejména jeho zásluhou, že byl Konradin již jako dítě uznán vévodou švábským i titulárním králem Jeruzaléma. Vzhledem k tomu, že ještě papež Inocenc listinou deklaroval (12. září 1254) své přání zachovat Konradinovi království Jeruzalémské, knížectví švábské i všechna ostatní jeho práva, uvnitř i vně království sicilského neporušená, počítal rozhodně falckrabí Ludvík s tím, že se Konradin jednou svého dědictví ujme.

To italské nechali prozatím spravovat jiným Konradinovým strýcem, Manfredem (nemanželský syn císaře Fridricha II. Štaufského), ten se ale roku 1258 nechal sám korunovat králem Sicílie. Tato skutečnost zřejmě znovu vyvolala v papežském Římě obavy z rodu Štaufů, a proto se papežská kurie rozhodla s tímto rodem jednou pro vždy skoncovat. Bohužel obětí tohoto počinu se stal i mladinký a rytířský Konradin.

Již 4. února 1255 vyzval papež Alexandr IV. Všechny švábské biskupy, opaty, knížata barony, rytíře a ministeriály , aby se Konradina zřekli. Následujícího roku pak 26. července zakázal jeho volbu římsko-německým králem, a tak byli 13.ledna roku 1257 římským králem shodně jmenováni Richard Cornwallský a Alfons X. Kastilský. Falckrabí Ludvík Bavorský dal svůj hlas Richardovi s podmínkou, že švábské vévodství Konradin** udrží jako své dědictví po předcích. Když roku 1262 Konradin konečně formálně přijal švábskou korunu, doprovázel ho při tom falckrabí Ludvík, nahrazující mu otce.

Počátkem roku 1265 se stal novým papežem Kliment IV. (5. února byl zvolen a 22. února slavnostně inaugurován), původním jménem Guy Foucois, dříve arcibiskup narbonnský, rádce francouzského krále Ludvíka IX. Svatého. Francouzi obvykle přinášeli zajímavé inovace do zaběhlých stereotypů papežské politiky. Kliment IV. zamýšlel obsadit sicilské království, které bylo lénem papežského stolce, rodem Anjou, boční větví francouzských Kapetovců. Nabídl sicilskou korunu Karlu I. z Anjou. Ten ji samozřejmě přijal a byl poté 6. ledna 1266 v Římě korunován králem sicilským. Před svou korunovací se zavázal papeži k válce proti stávajícímu sicilskému králi Manfredovi a porazil jeho vojsko složené ze saracénských oddílů, německých žoldnéřů a italských spojenců svými rytířskými sbory v únoru 1266 v bitvě u Beneventa.

Prohrou Štaufů v bitvě u Beneventa klesly Konradinovy šance, aby se stal římským císařem. Přesto se princ na žádost italských ghibellinů vydal v září 1267 do Itálie, ač se tím ocitl v papežově klatbě. Z vysoké říšské šlechty ho podporovali kromě jeho strýce falckrabího Ludvíka, přítel Fridrich Bádenský, švábský hrabě Rudolf Habsburský (jenž byl roku 1273 sám zvolen římským králem) a Konradinův nevlastní otec Menhard II. Goricko-tyrolský, za něhož se po smrti Konráda IV. provdala Konradinova matka Elizabeth Bavorská. Na stranu prince se v Itálii přidávala města i místní šlechta. Strach z jeho předků -velkých Fridrichů minulosti - byl již dávno pryč, zůstal jen lesk císařské hodnosti, který se v prostředí dynamických městských států rychle poitalšťoval. Vyšší německá šlechta prince doprovodila do Verony, ale dále jej nikdo z ní nenásledoval( s výjimkou Fridricha Bádenského), snad proto, že se domnívali, že pozice Anjouovců na jihu Itálie nemůže být ještě tak pevná, aby si s ní neporadil rytířský básník Konradin pouze za přispění svých početných italských stoupenců. Jiní historikové se domnívají, že němečtí pánové Konradina opustili kvůli papežově klatbě (Josef Žemlička nebo Kateřina Charvátová). Jeho doprovod se tak skládal pouze z členů z dolnoněmecké nižší šlechty a příznivců vévody Friedricha Bádenského. Nejprvé princ úspěšně postupoval. Podporu mu vyjádřila ghibellinská města střední Itálie, zejména Pisa s jejíž pomocí se mu podařilo získat i Řím. Zde ho v jeho snažení podpořil Jindřich Kastilský, bratr římského krále Alfonsa X. Kastililského. V rozhodující bitvě u Tagliacozza byl ale 23. srpna 1268 se už ale žádný zázrak nekonal a Konradin byl poražen zkušeným válečníkem Karlem I. z Anjou (viz dále v textu). Po prohrané bitvě se Konradin se i s Fridrichem Bádenským snažili zachránit útěkem. Několik dní se skrývali, nejprve v Římě a pak na jihu v Asturii, odkud chtěli uprchnout po moři. Byli ale poznáni, zajati a předáni Karlu I. z Anjou. Jakým by byl Konradin římským králem nebo císařem se nikdy nedozvíme, neboť rytíř, píšící lyrické básně, k tomu nedostal příležitost, když byl 29. října 1268 Karlem I. i s Fridrichem Bádenským bez jakéhokoliv náznaku shovívavosti veřejně popraven. Smrt rytířského prince představuje tečku za nadvládou Němců ve středověké Itálii, ač právě mladinký Konradin, představoval kultivované vyústění německo-italského soužití.

Kroff z Flüglingen byl maršálek Konradina z bavorského hradu Flüglingen. Významným velitelem ghibellinů byl Galvano Lancia. Rod Lanciů z Piemontu vstoupil již dříve do služeb Štaufů a zastával v Itálii důležité posty.

Jindřich Kastilský (Don Enrique, Infante Castile) byl synem kastilského krále Fernanda III. Po sporech a poraženém povstání proti svému staršímu bratrovi, králi Alfonsovi, opustil Španělsko. 1256 žil na dvoře anglického krále Jindřicha III., ale pod nátlakem Kastilie musel dvůr opustit. Živil se jako žoldnéřský velitel v Tunisu i s bratrem Fadriquem. Později odešel do Itálie a 1266 v bojích Karla z Anjou bojoval na jeho straně. Jeho kampaň také částečně financoval a nezaplacení dluhu vedlo asi ke změně stran. 1267-68 se přidal na stranu mladého Konradina jako jeden z jeho vrchních velitelů. Po porážce u Tagliacozza byl zajat při útěku a v zajetí v Neapoli trávil skoro dalších 30 let. 1298 byl propuštěn a vrátil se do Kastilie. Ještě se stal regentem za svého příbuzného Fernanda IV. a zemřel v roce 1304.

Erard de Valéry byl vyhlášeným válečníkem a veteránem z křižáckých tažení. Možná klíčová postava bitvy u Tagliocozza. Je zmiňován i v Danteho Božské komedii …
E là da Tagliacozzo / ove senz’arme vinse il vecchio Alardo (Alardo di Valery). Právě jemu se přičítá taktické velení armády Karla z Anjou a zejména nápad s ukrytou zálohou. 1270 se stal connétablem Champagne a zemřel mezi roky 1276 - 1277.

Guy de Montfort, hrabě z Nola byl synem Simona de Montfort a Eleanor Anglické. Vedl elitních 400 rytířů Karla z Anjou. Měl bohaté bojové zkušenosti z bojů svého otce a také se mohl podílet na taktice Karla z Anjou. U Eveshamu byl těžce raněn a držen v zajetí ve Windsoru. 1266 dokázal uniknout do Francie a spolu s bratrem Simonem se dal do služeb sicilského krále Karla z Anjou.

Karel z Anjou tak určitě znal i taktiku. Stal se generálním vikářem pro Toskánsko. Vyznamenal se v bitvě u Alba a získal od Karla z Anjou titul hraběte z Nola. I po smrti bratra zůstal ve službách Karla z Anjou. 1287 byl zajat v bojích s Aragonci a ve vězení zemřel 1288.

Guillaume de Villehardouin byl dalším významným velmožem v armádě svého lenního pána Karla z Anjou. Měl také bohaté vojenské zkušenosti (např. účast na křížové výpravě Ludvíka IX. Francouzského), ale většinu svého Achajského knížectví ztratil po porážce u Pelagonie proti Nikáji. Byl nucen hledat pomoc u Karla z Anjou a po jeho smrti mělo smlouvou z Viterbo z roku 1267 připadnout Achajské knížectví Anjouovcům. Guillaume jako vazal Karla přivedl 400 achájských rytířů do bitvy u Tagliacozzo.

Plán a lest Karla z Anjou

Obě armády rozdělovala řeka s mostem. Podle druhé verze se přibližoval Konradin ze severu a v cestě by mu potom stál potok. Za touto přírodní překážkou čekali připravené francouzské šiky. Třetí šik Karla z Anjou byl zatím pečlivě ukryt mezi kopci ve větší vzdálenosti asi 1,5 km od bojiště až za vlastním vojenským ležením. O tomto šiku neměla Konradin ova armáda tušení. Tuto lest připravil Karel z Anjou asi podle rady hraběte Erarda de Valéry. Tento křižácký veterán připravil pro armádu Štaufů dokonalé překvapení. Aby nebyl šik odhalen, velitel druhého šiku maršálek Jindřich z Cousances byl oděn do královských znaků a měl u sebe královskou korouhev Karla z Anjou s tradičním znakem francouzkých vládců fleur-de-lys. Úmyslně tak představoval návnadu. Konradin a jeho velitelé byli přesvědčení, že proti nim stojí celá armáda Karla z Anjou.

Může se to zdát jako nerytířské, ale ve 13. století se bitvy vedly nemilosrdně a rozhodující byl výsledek. Přepady ze zálohy a používání všech možných prostředků k dosažení vítězství nebylo příliš neobvyklé.

Bitva a výsledek

K mostu se přibližovalo vojsko Konradina v pravděpodobném pořadí šiků
Jindřich Kastilský, Galvano Lancia a Konradin. S Konradinem byl i další mladík, jeho přítel Friedrich Bádenský.

Za mostem proti nim stály za sebou dva šiky pod velením Jeana de Claryho a Guillauma l´Estendarda a šik maršálka Henriho de Couranses.

Guelfové měli dobrou obranou pozici proti ghibellinům a přechod přes řeku je vždy pro útočící armádu vážným problémem. Jindřich Kastilský zaútočil bleskově přes most, ale sám by neměl šanci. Šiky Galvano Lancii a Konradina se spojili možná do jednoho a velice dobrým manévrem přebrodili po proudu řeku po své pravé straně. Útočí do levého boku armády guelfů a ta je zničena. Couranses byl v boji zabit a Konradinova armáda získala také korouhev Karla z Anjou.

Vojáci guelfů prchali a Karel z Anjou je podle ghibellinů už možná mrtev. V této chvíli se zdá být vítězství pro Konradina jisté.

Konradinovo vojsko nebylo po boji sešikované a pronásleduje prchající první dva šiky Karla z Anjou. Část vojáků sesedla z koní, prohledává a rabuje tábor Karla z Anjou. Konradin okolo sebe shromažďuje menší část mužů. V tento moment Karel z Anjou tvrdě udeří a pro armádu Konradina to znamená katastrofu. Karlův šik donutí Konradina k ústupu a masakruje roztroušené jednotky Konradina se snaží zachránit útěkem do Říma. Jeho vojáci následují jeho příkladu a také prchají z bojiště. Zachránit situaci se snaží Jindřich Kastilský, ale bojuje proti velké přesile. Podobně jako Konradin byl nakonec chycen na útěku, když hledal úkryt v konventu San Salvatore.

Při útěku byl Konradin zajat Giovannim Frangipanim a uvězněn. Zajati byli také Friedrich Bádenský, Galvano Lancia, Gerardo a Galvano di Donoratico di Pisa a již zmiňovaný Jindřich Kastilský. Pak byli přední vůdci ghibellinů převezeni do Neapole. V bitvě padli z předních ghibellinů Stefan z Alberti, Alcheruccio z Eustachio, Caffarelli, Kroff z Flüglingen. Petrus z Vico podlehl zraněním z bitvy po cestě do Říma.

Po shromáždění baronů v Neapoli byl Konradin popraven 29. října 1268 s dvanácti dalšími v čele s Friedrichem Bádenským a Galvano Lanciou. Jindřich Kastilský přežil, ale byl vězněn dalších 23 let.

Tak skončil Konradin, poslední Štauf. Vítězství Karla z Anjou upevnilo načas jeho vládu v Sicilském království.

Použitá literatura a zdroje:

Christopher Gravett, German Medieval Armies 1000-1300, Men-At-Arms Series 310, Osprey Military

Peter Herde, Die Schlacht bei Tagliacozzo. Eine historisch-topographische Studie, in ZBLG 25 (1962), S.679-IV

internet - Wikipedia (Kleinhenz, Christopher. Medieval Italy: An Encyclopedia, Vol. I, New York and London: Routledge (1980), Longfellow, Henry Wordsworth. The Translation of Dante’s Divina Commedia by Henry Wadsworth Longfellow, with Biographical and Critical Notes, in Three Volumes, Vol. I: Inferno, Boston and New York: Houghton, Mifflin and Company (reprint edition, 1895).

Odstavce o Konradinovi napsala Elisabeth na základě:

Prameny:

Regesta imperii:http://ri-regesten.adwmainz.de/index.html

MGH (Monumenta Germaniae Historica)http://mdz11.bib-bvb.de/dmgh_new/app/web?action=loadBook&bookId=00000803

Literatura:

Vratislav Vaníček, Velké dějiny zemí Koruny české III, Paseka 2002