Na zasněžených krušnohorských pláních se v únoru 1126 rozhodovalo o českém knížeti. Svůj nárok se pokusil prosadit olomoucký údělník Ota II. zvaný Černý, jehož podpořil římský král Lothar III. V čele českého vojska stanul kníže Soběslav I.
Podzimní tažení českého krále Přemysla Otakara II. roku 1276 proti zvolenému římskému králi Rudolfu Habsburského skončilo bez boje. Hrdý Přemyslovec se musel poddat, složit Rudolfovi lenní slib. I když doufal v zachování všech svých zemí, Habsburk mu vrátil lenní korouhve pouze za Čechy a Moravu, nikoliv za rakouské země. Následně uzavřená mírová smlouva mezi oběma panovníky k míru nevedla, snad ještě v roce 1276 proti českému králi povstali Vítkovci. Členové mocného jihočeského rodu měli jako „služebníci římského krále” diplomatickou podporu a ochranu Rudolfa. Jejich odpor proti českému králi nezakončila druhá (z května 1277) ani třetí (ze září 1277) mírová smlouva mezi Přemyslem a Rudolfem, ale vojenské tažení českého krále na konci téhož roku. To však napětí nezmírnilo, Přemysl těžce nesl vměšování římského krále do českých záležitostí a doufal ve znovuzískání ztracených Rakous, Štýrska a Korutan. Střední Evropa směřovala k dalšímu měření sil mezi „králem železným a zlatým” a „chudým hrabětem”.
Jeden z málo známých střetů raného středověku proběhl mezi českým knížetem (později králem) Vratislavem II. a rakouským markrabětem Leopoldem II. ...
Cílem článku je přiblížit neznalým středověké válečnictví a ujasnit si některé pojmy. Zaměřím se na oblast našeho státu v období 12. - 14. století.
Na začátku března 1241 překročila armáda Mongolů polské hranice, po sérii vítězných bitev a dobytých měst mířila pod vedením Bajdara a Kaidua dál na západ. Měl se jim postavit Jindřich II. Pobožný, vládce tehdy se vzmáhajícího Slezska. Na začátku dubna Mongolové začali obléhat Vratislav.Aktualisovaný článek
Kráľ Ľudovít II. bol tretím a zároveň posledným Jagelovcom na uhorskom tróne. Trón prevzal po Vladislavovi II. Jagelovskom, ktorého označovali aj menom kráľ Dobrze. Vladislav II. totiž na všetko iba prikyvoval slovkom dobrze (poľsky dobre) a po zlatej ére Mateja Korvína privodil tak postupný rozklad Uhorska. Väčšinu reforiem Mateja Korvína zrušil (hlavne tie, ktoré obmedzovali moc šľachty) a majetky rozdal. Istý český letopisec o ňom napísal: “Všecko rozdal, dúchody své pánum postoupil, aby jen pokoj měl“.
Tažení Břetislava I. do Polska v roce 1039, kde získal ostatky sv. Vojtěcha přineslo namísto mocenského posílení českého knížectví jen problémy. Jako první se se svými výhradami ozval papež Benedikt IX. Svatý stolec v Římě mělo uchlácholit poselstvo vedené opaty břevnovského a ostrovského kláštera. Jejich mise proběhla úspěšně, za pomoci výmluvnosti a hlavně peněz dosáhli vcelku mírného trestu, papež rozhodl, že Češi mají vykonat pokání. Kníže proto založil klášter ve Staré Boleslavi. Tím ale komplikace neskončily, nejen církev se cítila polským tažením poškozena.
Jedna z hlavních bitev během krutých válek proti Albigenským v jižní Francii na počátku 13. století. V únoru 1213 byla situace pro Simona z Montfortu příznivá a ovládal značnou část území hrabství Foix a Comminges. Pouze hrabství Toulouse mu odolávalo. Po dohodě s hrabětem Raymondem z Toulouse se s ním pokusil vyjednávat v Lavauru král Pedro II. Aragonský. Oba mocní rivalové nyní spojili síly proti Simonovi z Montfortu. Pedro měl u katolické církve velký kredit a sám byl považován za velkého katolického vůdce. Společně s Alfonsem VIII. Kastilským a Sanchem Navarrským porazili arabsko-berberské vojsko Miramamolina u Las Navas de Tolosa v roce 1212. Za účasti opata Amauryho na straně Simona nedošlo k žádné dohodě a diplomatický boj pokračoval v Římě. Za Montforta jednání s papežem Inocencem III. vedli Amaury (nyní už narbonnský biskup), biskup z Comminges, opat z Clairaku a arcijáhen Vilém z Paříže. Diplomacie selhala a král Pedro II. Aragonský sbíral vojsko. Simon z Montfortu vyslal Lamberta z Limoux, aby králi vyhlásil válku.
Bitva s katastrofálními následky pro křesťanství v Zámoří se odehrála 3 - 4. července 1187. Křesťanská vojska vedl jeruzalémský král Guy de Lusignan. Jednotlivé conrois křesťanského vojska vedli ti, kteří je shromáždili, Raymond z Tripolisu, Reynald de Chatillon, Balian z Ibelinu, Reginald de Sidon, Gauthier Garnier z Cesarei, templáře vedl Gérard de Ridefort, ale není známo kdo vedl řád johanitů, jejichž velmistr padl u Cressonských pramenů. Vojska saracénů vedl Saladin. Jeho armáda u Hattínu byla rozdělena na tři skupiny - útočné velel Taqi ad-Din, levému obrannému Muzaffa ad-Din Gokbori (vítěz od Cressonských pramenů se synem Saladina, jménem Al-Afdal) a Saladin vedl střed.
Worringen, který je už dnes součástí Kolína nad Rýnem, se stal na konci 13. století dějištěm velké krvavé bitvy, ve které zahynula celá jedna generace Lucemburků. Předmětem sporu byl nárok na vévodství Limburk. 1282 zemřel vévoda Waleran IV. z Limburku. V roce 1283 pak zemřela i jeho dcera a jediná dědička, bezdětná Irmgard. Vévodství tak přešlo na jejího manžela Reinalda z Geldernu (Guelders) se souhlasem Rudolfa Habsburského. Vévodství mělo výhodnou polohu na obchodní cestě z Brugg do Kolína nad Rýnem a brzo se o území začali zajímat místní feudálové v čele s mocným vévodou Janem I. z Brabantu a neméně mocným kolínským arcibiskupem Siegfriedem z Westerburgu. Nárok si také mohl dělat hrabě Adolf z Bergu. Adolf prodal svůj nárok vévodovi z Brabantu, který chtěl rozšířit své panství. Mezi roky 1283 až 1288 došlo k prvním konfrontacím. Reinald nemohl dlouho odolávat a také si našel mocnějšího ochránce v hraběti Jindřichu Lucemburském. Podporoval ho také Adolf Nassavský, Walram z Valkenburgu a flanderský hrabě Guy de Dampierre. Na stranu Jana I. z Brabantu se přidala hrabata z Kleves, Jülichu, Loonu, Teklenburgu. Přidal se také lutyšský biskup Jan Flanderský a také Floris V. z Hollandu. Početné koalice mocných feudálů byly vytvořeny a vše bylo připraveno k velké vojenské konfrontaci.