Zikmund Lucemburský
Lucemburk, který pro své povahové vlastnosti a zároveň vzhled získal přezdívku Liška ryšavá, poprvé spatřil světlo světa 14. února 1368. Byl druhým žijícím synem (po Václavovi) římského císaře a českého krále Karla Lucemburského a Alžběty Pomořanské, dcery vévody Bohuslava a vnučky polského krále Kazimíra Velikého.
Záhy po narození byl jmenovec burgundského světce zasnouben s dcerou norimberského purkrabího Fridricha Hohenzollernského Kateřinou, v roce 1372 se jeho snoubenka změnila, byla jí Marie, dcera polského (po smrti Kazimíra) a uherského krále Ludvíka z Anjou. Zásnuby nicméně proběhly až v roce 1379.
V roce 1373 Karel IV. získává říšské kurfiřtství Braniborsko, aby nedržel dva kurfiřtské hlasy, Braniborsko v roce 1376 uděluje svému osmiletému synu Zikmundovi. Jeho vláda je pochopitelně titulární, Zikmund je vychováván na pražském dvoře, a to i po roce 1378, kdy umírá otec a jeho země dědí Václav IV. (kromě Zhořelecka, které připadá mladšímu Janovi). Po zásnubách s Marií (v Trnavě) se měl Zikmund stát uherským králem, druhý titul Ludvíka, polský, místně šlechta chtěla udělit budoucímu manželovi sestry Marie, Hedvice. V roce 1382 Ludvík naléhá na polskou šlechtu, ať přijme Zikmunda svým králem, bezúspěšně, ve stejném roce také umírá. Ještě předtím ovšem Ludvík jmenuje Zikmunda správcem Polska a svěřuje mu armádu k obsazení tohoto království. O to se Zikmund neúspěšně snaží dva roky, když v roce 1384 spěchá do Uher, kde se o trůn snaží připravit Alžběta, vdova po Ludvíkovi z Anjou s částí uherské šlechty. Následného roku (1385) se mu za cenu nemalého zadlužení u bratranců Jošta a Prokopa podařilo Uhry ovládnout.
Ještě téhož roku se nicméně objevil nový protivník, neapolský král Karel řečený Malý, kterému se podařilo téměř celé Uhersko ovládnout a posledního dne roku 1385 se nechal korunovat králem. V únoru roku 1386 byl na něj lidmi Alžběty spáchán atentát a umírá. Zikmund po vleklých bojích a vyjednávání s uherskými stavy je 31. března 1387 korunován ve Stoličném Bělehradě uherským králem.
Zikmund nebyl silným panovníkem, nikdy nedokázal omezit mocné magnátské a šlechtické klany, v roce 1401 byl panovník dokonce zajat vlastní šlechtou. Problémy se kupily i na mezinárodním poli, po bitvě na Kosově Poli (1389) Uhersko začali ohrožovat Osmané. Proti nim vytáhl Zikmund už v roce 1392 a poté 1396, tato kampaň skončila zpackanou bitvou u Nikopole.
I Přesto se uherský panovník angažoval v českých poměrech, kde se spojil s Panskou jednotou proti svému bratru Václavu IV. v letech 1393 – 6, v roce 1399 bojoval proti Prokopovi, který byl tehdy pověřen správou českého království. V roce 1402 byl dokonce jedním z iniciátorů zajetí Václava, který byl mezitím (1400) sesazen z říšského trůnu.
Záhy poté musel Zikmund opět bojovat o uherský trůn, když své nároky vyhlásil Ladislav Neapolský, válka, do které se zapojili i Benátčané a když se nechal v Zadaru Ladislav korunovat králem, trvala do roku 1409.
Mezitím se Lucemburk podruhé oženil, v roce 1405 si vzal dceru významného magnáta (to ostatně bylo podmínkou při propuštění v roce 1401) Heřmana Celského Barboru. Na konci roku 1408 zakládá uherský panovník Dračí řád.
V roce 1410 zemřel římský král Ruprecht, proběhla dvojí volba – Jošta a Zikmunda. Moravský markrabě Jošt záhy umírá a proto do své sbírky titulů může Zikmund od roku 1411 připočíst i titul římského krále. Záhy se opět zapletl do války s Benátskem o Dalmácii, ta probíhala mezi roky 1411 a 1413.
Teprve poté se Zikmund mohl angažovat snad v největším podniku svého života, ve svolání církevního koncilu, který by měl vyřešit problém papežského schismatu a reformu církve. Kostnický koncil zasedal v letech 1414 – 1418, král dokázal několikrát zabránit jeho rozpadu. Přesto byly výsledky koncilu polovičaté, podařilo se zvolit pouze jednoho papeže, reforma církve nicméně neproběhla. Pro české události i další Zikmundův život bylo důležité odsouzení a upálení Jana Husa. V průběhu koncilu se Zikmund pokusil smířit Anglii a Francii, ukončit stoletou válku, marně.
V okamžiku, kdy v Čechách vypukla husitská revoluce, Zikmund válčil proti Turkům. Ve Varadíně uzavřel mír a spěchal do českého království, v čele křížové výpravy proti husitům. Ta byla neúspěšná, po porážkách na Vítkově a u Vyšehradu bylo pouze malou náplastí to, že se „liška ryšavá" nechala korunovat českým králem, jeho autoritu uznávala Morava a Slezsko. Výsledek nepřinesla ani další výprava v letech 1421 – 1422, poté se Zikmund už výprav proti husitům osobně neúčastní, ač na ně výrazně apeluje. Změna postoje vůči reformnímu hnutí nastává v roce 1429, kdy i pod tlakem porážek od Turků začíná s husity jednat. Jednání se pohnula až po drtivé porážce další křížové výpravy u Domažlic, poté je husitská delegace pozvána na basilejský koncil.
Zikmund mezitím táhne do Itálie, kde se nechává korunovat železnou korunou italských králů v listopadu 1431. Záhy se dostává opět do konfliktu s Benátkami a je zablokován v Itálii. Korunovat císařem se nechává až po uzavření míru 31.5. 1433.
Bitva u Lipan rok poté znamenala porážku radikálních husitských bratrstev a značně ulehčila Zikmundovo jednání s českou šlechtou. Po vyhlášení basilejských kompaktát, které uznávaly dvojvěří byl Zikmund 14. srpna 1436 přijat českým králem.
Jeho vláda netrvala dlouho. Poprava vzbouřeného Jana Roháče z Dubé po dobytí jeho hradu Sion rozbouřila veřejné mínění husitských Čech. Také hrozily další turecké vpády. Zikmund české království opouští, umírá ovšem 9. 12. 1437 ve Znojmě.
Zikmundem Lucemburským vymřel po meči rod Lucemburků. Jeho dcera Alžběta se provdala za rakouského vévodu Albrechta Habsburského, který po smrti svého tchána nastoupil na českém, římském i uherském trůnu.