husité

Polský šlechtic, husita, popravený společně s Janem Roháčem z Dubé, *cca konec 14. století - 9. 9. 1437

Mezi šlechtickými rody, které sehrály důležitou úlohu v českých dějinách v období posledních králů dynastie Přemyslovců, byl i rod erbu trojlistu. Ten se ve svých počátcích nazýval podle Všechrom u Strančic, a až později můžeme jeho členy označit jako pány z Říčan.

„Konec korunuje dílo.“ Ovidius

Nižší šlechtic původem z Hradeckého kraje se stal jedním z nejdůležitějších husitských politiků. Úchvatem majetků Opatovického a Sezemického kláštera získal rozsáhlý pozemkový majetek, který mu umožnil přesídlit na Kunětickou Horu. V průběhu své kariéry byl hejtmanem v Hradci Králové, Chrudimi, Litomyšli a Vysokém Mýtě. Na závěr svého života většinu majetkových zisků legalizoval, zhruba dva roky byl i purkrabím Pražského hradu. Jako voják měl střídavé úspěchy, často prohrával. V nejdůležitější bitvě u Lipan, které velel, ovšem zvítězil.

Až doposud rozšiřoval a upevňoval mladší ze synů Karla IV. svou moc daleko za hranicemi českých zemí, kde naopak císař Karel, blahé paměti, cílevědomě a velmi úspěšně budoval svou mocenskou i rodovou základnu. Úspěšným vládcem ve Svaté říši římské a také na evropském kolbišti mohl být Karel teprve tehdy, když dostatečně konsolidoval své pozice v Čechách, a kdy mohl bezezbytku využít velké hmotné zdroje českých zemí. Zároveň jako český král držel ve svých rukou nejpřednější z kurfiřtských hlasů v Říši. A stabilní i úspěšná vláda v Říši umožňovala tomuto velikánu lucemburské dynastie nejen reformovat ústrojí zdejšího složitého soustátí, ale také vydobýt svému rodu vůdčí pozici ve střední Evropě. Zikmund si toho byl moc dobře vědom. I proto nepřestával nikdy snít o tom, že získá vládu v Čechách.

Jakub Jiří Jukl: Jan Smiřický ze Smiřic +1453. Vzestup a pád zakladatele slavného rodu. Veduta, České Budějovice 2012.

23.4. 1420 - 22.3. 1471

Římský, český a uherský král, braniborský markrabě, *14.2. 1368 - +9. 12. 1437

český šlechtic, tvůrce landfrídů, poč. 15. st. - 27. 8. 1444

Po smrti Albrechta Habsburského byl v roce 1440 zvolen novým uherským králem tehdejší panovník Polska, Jagellonec Vladislav, který nebyl ovšem uznán všemi. (Jenom pro zajímavost a jako důkaz provázání středoevropských poměrů, v Čechách byla respektována práva Albrechtova syna Ladislava, skupina prosazující českým králem Vladislavova bratra Kazimíra neuspěla.) Vladislav byl úspěšný ve válce proti Turkům. Jeho tažení (společně s faktickým vládcem Uher Janem Hunyadym) v roce 1443 bylo úspěšné. Uherská vojska obsadila Niš a Sofii a uzavřela mír, o který poprvé v dějinách Balkánu požádali Osmané.