Lev v českém znaku vychází z pověsti o knížeti Bruncvíkovi, která je známá od 14. století a kterou zpopularizoval Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Kníže Bruncvík vyrazí do světa, aby získal do znaku lva. Zažije několik příhod ohrožujících jeho život, včetně boje lva s drakem, kde se postaví na stranu lva. Lev ho pak doprovází a zachraňuje život v dalších soubojích.
Kult svaté Ludmily se poměrně brzy rozšířil i na čerstvě pokřtěné Rusi. Z Ruska pocházejí i staroslověnsky psané legendy o sv. Václavovi a Ludmile a řada dalších staroslověnských památek. Popularita českých přemyslovských světců na Rusi pramenila pravděpodobně z toho, že jejich osudy připomínaly osudy některých postav ruské knížecí dynastii Rurikovců. Jak se staroslověnská kultura a české legendy na Rus dostaly?
Jistých údajů ze života svaté Ludmily je pomálu a co se týče jejího původu, tak prameny nabízejí dvě verze. Obě jsou přitom možné. Základní legenda k Ludmilině životu, zvaná Fuit, mluví o jejím původu v blíže neurčené, „jiné“ zemi. O knížeti Bořivojovi píše: "Vzal si za manželku z jiné země dceru knížete Slavibora, jménem Ludmilu." Ruská verze ludmilské legendy onu jinou zemi specifikuje: "Blahoslavená Ludmila byla ze země srbské, knížete srbského dcera." Další prameny ale začínají hovořit jinak, počínaje Kristiánovou legendou: "Bořivoj měl též manželku jménem Ludmila, dceru Slavibora, knížete ze země slovanské, jež za starodávna slula Pšov, nyní od dnešních lidí podle hradu nedávno postaveném Mělnickem sluje." Kronikář Kosmas tomu přisvědčuje: "Bořivoj zplodil dva syny, Spytihněva a Vratislava, jejich matkou byla dcera Slavibora, předáka z hrádku Pšova, jménem Ludmila." Další kronikář Dalimil tutéž verzi zveršoval. Ludmila v jeho podání:" Žena bohumilá, ušlechtilá, ctná a poctivá, z rodu známých pšovských hrabat byla. Pšov se dneska Mělník nazývá." Na všechny prameny se podíváme blíže.
Karel IV. proslul v duchovním životě jako sběratel relikvií a propagátor kultů křesťanských světců. Díky Karlovým cestám, velikosti jeho říše i rozlehlosti lucemburských držav probíhal živý přenos kultů mezi evropskými zeměmi. Do českých zemí se tak dostaly kulty franských světců. Kult největšího franského císaře Karla Velikého vyjadřoval Karlovy osobní zájmy, ale svatého Zikmunda prosadil Karel přímo mezi české patrony.
Z poloviny Václavského náměstí v Praze vychází Jindřišská ulice, známá svou Jindřišskou věží nebo jako sídlo hlavní pošty. Ulice ale nenese jméno podle věže, ta je totiž jen zvonicí vedle stojícího kostela svatého Jindřicha a svaté Kunhuty. Kostel je vcelku nenápadný, postavený z lámaného kamene, schovaný mimo uliční trasu na chodníku. Přes svoji nenápadnost měl ale vyjadřovat říšské vize císaře Karla IV.
POLEMIKA PROTI PROKOPOVU VÝCHODNÍMU PŮVODU Prokopův potenciální východní původ vychází ze dvou zdrojů. Jedním je evidentně řecké jméno, což může ukazovat na byzantský kulturní okruh. Druhým je staroslověnská kultura na Sázavě, přičemž tuto kulturu ustanovili z pověření byzantského císaře Konstantin s Metodějem. To má ukazovat na spojení Sázavy s východním mnišským řádem basiliánů.
Svatý Prokop, zakladatel Sázavského kláštera, je po Ludmile, Václavovi a Vojtěchovi čtvrtým českým světcem. Legendy jej představují slovy: "Byl opat Prokop, rodem Čech." Dík svému původu měl v Čechách náskok v oblibě před světci importovanými. O to víc je je nápadné, že tento Čech má jméno řecké. Vysvětlení této otázky nemůže být vzhledem ke stavu pramenů stoprocentní. Při hledání možných odpovědí se nám ale otevírá zajímavý svět, kudy do Čech pronikají vlivy východního, nebo-li řeckého křesťanství. Zde se střetávají s křesťanstvím západním, latinským. Symbolem východních vlivů může být staroslověnské písemnictví na Sázavě, které navazuje na staroslověnštinu založenou Konstantinem a Metodějem. A Prokopovo jméno budiž třeba záminkou, proč se po cestách řecké kultury znovu vydat.
Nakladatelství Argo přichystalo českému čtenáři vydání knihy Dvě těla krále od Ernesta Kantorowicze (1895-1963). 1) Dílo to neobvyklé už jen díky svému autorovi. Kantorowicz podle dobových svědectví působil na lidi více jako kavárenský světák a příjemný společník než jako profesor. Možná se v tom odrážel Kantorowiczův sefardský původ, tzn. od španělsky mluvících Židů. Svou dějepisnou práci zasvětil tehdy rozšířeným mysteriózně-nacionalistickým představám o velikosti a poslání německého národa a zvláště jejich elit. Po první světové válce, kam narukoval jako dobrovolník, se Kantorowicz zapojil aktivit krajně pravicových freikorpsů, bývalých vojáků potírajících hrozící komunistickou revoluci. To všechno jej nemohlo zachránit před nástupem nacismu, pro který byl důležitější historikův židovský původ. Kantorowicz záhy po Křišťálové noci emigroval do USA, kde se vzpěčoval znovuvydání některých svých děl ovlivněných nacionalismem a pokračoval v produkci děl o sakrální a vznešené povaze královské moci. Sem patří i Dvě těla krále, dílo popisující krále složeného ze dvou postav - fyzického těla a těla astrálního, které ho přežívá.
Vrch Velíz umístěný v křivoklátských lesích má pradávnou historii. Archeologické nálezy dosvědčují osídlení od pravěku. Zpráva Kosmovy kroniky sem klade příběh o zajetí Přemyslovce Jaromíra rukou Vršovců. Staré osídlení Velíze i místní dramatický příběh bývají reprodukovány takto: "Název pochází od jména pohanského boha Velese a v této době byl pohanským obětištěm se svatyní. ...
HISTORIE DYNASTIE