Vrch Velíz v souřadnicích doby a místa

Luboš Rokos
Vrch Velíz umístěný v křivoklátských lesích má pradávnou historii. Archeologické nálezy dosvědčují osídlení od pravěku. Zpráva Kosmovy kroniky sem klade příběh o zajetí Přemyslovce Jaromíra rukou Vršovců. Staré osídlení Velíze i místní dramatický příběh bývají reprodukovány takto: "Název pochází od jména pohanského boha Velese a v této době byl pohanským obětištěm se svatyní. ... Již na úsvitu našich národních dějin se zapsal událostí dokumentovanou ve starých českých kronikách, a stal se tak dokladem české státnosti. V roce 1003 zde byl na lovu zajat nepřátelskými Vršovci přemyslovský kníže Jaromír. Na věčnou památku své záchrany nechal na tomto místě postavit kapli sv. Jana Křtitele, která byla později přestavěna na chrám stejného názvu." 1)

To je zestručněná verze. My se pokusíme zařadit ji do širších místních a dobových souřadnic. V politických souvislostech spadá zajetí Jaromíra do zmatečné doby krize českého státu kolem r. 1000 a zmatky panují i kolem toho, jestli byl Jaromír už tehdy knížetem; v místních souřadnicích vynikne Velíz jako součást přemyslovského loveckého revíru; zasvěcení kaple sv. Janu Křtiteli proběhlo zřejmě až po Jaromírově vládě a za jiných okolností; pojmenování Velíze po bohu Velesovi není stoprocentně doložitelné, ale některé indicie dráždí fantazii vedoucí k takovým výsledkům. Vyjděme tedy z Kosmy (I., 34): “Mezitím domácí a rodinní nepřátelé knížete Boleslava, Vršovci, nenávistný rod a zlé pokolení, vykonali ohavný zločin, o jakém předtím po věky nikdo neslyšel. Jejich vůdcem a hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyn a člověk ze všech lidí nejhorší. Ten a jeho ničemní příbuzní přišli s knížecím synem Jaromírem na lovecké místo, jež se nazývá Velíz. A když se ze zvěstí doslechli, co se stalo s knížetem v Polsku, pravili: ´Kdo je tenhle človíček, sprostší než mořská řasa, že nás má předčit a nazývat se pánem? Což se mezi námi nenajde někdo lepší, kdo by byl více hoden panovat?´ Ach, zlá mysl a zlý duch! Co přemítají střízliví, zjevně vykonají opilí. Neboť jakmile se jejich ničemnost rozpálila a jejich odvahu rozjařilo vypité víno, uchopili svého pána a ukrutně ho svázali. Pak jej nahého položili naznak, připoutali ho za ruce a za nohy k zemi kolíky a skákali, jakoby si hráli na vojenské rozběhy, na koních přes jeho tělo. Když to viděl jeden ze služebníků knížete, jménem Hovora, rychle běžel do Prahy, o tom, co se právě stalo, dal přátelům knížete zprávu, a v tu hodinu přivedl je bez prodlení k hnusnému triumfu. Když je ti činitelé nepravostí spatřili, jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchli se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak, když nalezli knížete zle od much poštípaného a polomrtvého, neboť nad jeho nahým tělem se jako roj včel snášelo hejno much, rozvázali ho a dovezli na voze do hradu Vyšehradu. Služebník Hovora, vší chvály hodný přítel knížete, dosáhl té milosti za tu zásluhu, že bylo biřicovým hlasem po všech trzích provoláno, že Hovora sám i jeho budoucí rod mají být mezi urozenými a svobodnými na věky věkův. Mimoto dali mu i hodnost lovčího, jež přísluší ke dvoru Zbečnu, již od té doby až dosud drží pokolení jeho potomků.”

Hlavní literatura: Přemyslovské Křivoklátsko, 900 let hradu Křivoklátu; ed. Razím, Vladislav. Národní památkový úřad, Praha 2010. Foltýn, Dušan: Celly a proboštství kláštera sv. Jana Křtitele na Ostrově. Zamyšlení nad problematikou benediktinských pobočných domů v raně středověkých Čechách. in: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa; ed. Petr Sommer. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2006, s. 277 - 289. Ministr, Zdeněk: Géniové dávnověku. Mladá fronta, edice Kolumbus, svazek 186, Praha 2007.