Karel IV. a kult franských světců.
POČÁTKY FRANSKÉHO
KŘESŤANSTVÍ A SV. REMIGIUS
Franský král a sjednotitel franské říše Chlodvík přijal na permanentní
naléhání své ženy Clotildy křesťanství. Mělo se tak stát po bitvě s
Alamany u Tolbiaku r. 496, kdy modlitba k Bohu pomohla bitvu zvrátit.
Chlodvíka pokřtil galorománský biskup Remigius, zvaný také jako apoštol
Franků. Po Remigiovi se jmenuje město Remeš, mezi lety 816-1825
tisícileté korunovační místo francouzských králů. A dále nese jméno
tohoto biskupa kostel sv. Remigia v pražských Čakovicích.1)
Nynější kostelní stavba je novorománská a třetí v pořadí. První stavba
tu stála od pol. 14. stol. Ostatky sv. Remigia se sem dostaly právě
díky Karlovu sběratelství. Karel ostatky daroval nejprve svatovítské
kapitule, ta je r. 1409 předala benediktinskému klášteru Na Slovanech
na Novém Městě Pražském. Mniši vlastnili právě i čakovický kostel a
ostatky přenesli do něho. Došlo tedy k přesvěcení kostela na nového
patrona a jeho jméno tu zůstalo dodnes.
Význam kultu sv. Remigia je v českých zemích minimální. Zasvěcení
kostela je jediné nejen v Česku, ale v celém bývalém Rakousku-Uhersku,
a tak je tento kult výjimečný spíše svou kuriózností, než svým
významem. SVATÝ
ZIKMUNDBurgundský král
Zikmund nebo-li Sigismund byl burgundským králem z 6. století.
Burgundové byli germánský kmen, který v době stěhování národů překročil
hranice tehdejší římské říše a po střetech s Římany a Huny byl usazen
přibližně v oblasti dnešního Burgundska a Švýcarska; porážka z rukou
Hunů byla literárně zpracována v Písni o Nibelunzích. Burgundové byli
zemepisně uzavřeni horami a politicky silnějšími sousedy, nejprve
Římany, pak Franky. Franské sousedství se stalo Burgundům osudným, i
když věc není tak přímočará, jak se jeví. Sama Chlodvíkova manželka
Clotilda byla Burgundka. K zásahu v Burgundsku vyzvala své syny, aby
pomstili vraždu jejích rodičů. Frankové tedy vytáhli proti Gundobadovým
synům Sigismundovi a Godomarovi. Alespoň tak to tvrdí franský kronikář
Řehoř z Tours.
Chlodvíkovi synové si po jeho smrti r. 511 rozdělili franskou říši na
samostatná království a vedli samostatnou politiku. Jejich jména byla
Chlotar, Childebert, Chlodomer a Theuderich. Chlodomer měl za ženu
další Burgundku Guntheucu, což byla zřejmě příbuzná Sigismundova syna
Sigericha, kterého dal Sigismund zabít z obav, že ho chce svrhnout z
trůnu. Chlodomer by tak po odstranění Sigismunda měl dynastický nárok
na trůn a také vystupoval jako nejagilnější vojevůdce ve
fransko-burgundské válce.
Král Theuderich měl za ženu další Sigismundovu dceru, což byl zřejmě
zase důvod, proč se držel při válce stranou a válčil hodně neochotně.
Válečné tažení r. 523 skončilo vítězstvím zbraní krále Chlodomera a
zajmutím Sigismunda. Ač měl být jeho život ušetřen, Chlodomer nakázal
Sigismunda i s jeho rodinou zavraždit a jejich těla byla vhozena do
studny.
Chlodomerovi akt vraždy nepřispěl na popularitě a dalšího roku umírá v
léčce, “všemi opuštěn”. Vdovu po Chlodomerovi, Burngundku Guntheucu, si
vzal Chlotar a po úplné porážce Burgundů r. 533/34 (kterého se
Theudebert opět nezúčastnil) se ujímá burgundského dědictví. Chlotarův
syn dostal burgundské jméno Guntram a r. 561 při dalším dělení říše se
ujímá Burgundska. Svého syna pojmenoval dalším burgundským jménem
Gundobad. Franská politika vůči Burgundům se tedy vyznačovala jak
uzurpátorstvím, dynastickými svazky a boji, tak i respektem k
burgundskému dědictví.
Respekt se týkal i Sigismunda. Když se místo jeho úmrtí stávalo cílem
poutí, svolil Theudebertův syn Theuderich r. 535/36 s přenesením
Sigismundových ostatků do kláštera sv. Mořice v Agaunu. Tento klášter
Sigismund založil a chtěl tam podle legendy po své kapitulaci odejít.
Zůstal tu tedy alespoň po své smrti a jeho ostatky mohly čekat, až si
je tu najde Karel IV. Český patron
Karel IV. se r. 1365 nechal korunovat arelatským králem. Jednalo se o
jedno z hraničních území mezi Říší a Francií, kde probíhaly
diplomatické boje obou velmocí. Karel pak pospíchal do kláštera v
Agaunu, kde si vyžádal ostatky sv. Zikmunda.
Mimo sběratelství relikvií mohl mít Karel ještě jeden důvod. Možná
počítal s tím, že Burgundsko přenechá nakonec Francouzům, ale duchovní
kvalitu země by přenechal Říši. Ostatky uložil ve Freisingu, místě
spjatém se Štaufy, kteří si jakožto císařové Burgundsko také
nárokovali.
Roku 1368 se Karlovi narodil syn, kterého pojmenoval Zikmund. Bylo to
na počest světce, jemuž se také připisovalo požehnání a pomoc při
zplození potomka.
Svatému Zikmundovi se přičítala ještě pomoc při Karlově uzdravení z
náhlé nemoci r. 1371, kdy se i lékaři vzdali naděje. Karlova manželka
Eliška slíbila, že provede pouť z Karlštejna do Prahy a obětuje na
hrobě sv. Zikmunda osm zlatých misek. Tak se stalo a císař nabyl sil.
Svatý Zikmund byl ustanoven jako jeden z českých patronů. Všichni
patroni Karlovy doby jsou vyobrazeni na mozaice Posledního soudu na
věži svatovítské katedrály, jsou to sv. Ludmila, Václav, Vojtěch, Vít,
Prokop a Zikmund.2) V panteonu českého národa
ale Zikmund spíše chybí. Na pomníku svatého Václava na Václavském
náměstí chybí Zikmund i Vít a jejich místo nahrazuje svatá (tehdy ještě
blahoslavená) Anežka. Zásadní roli zřizovatelů v rozhodování hrála
etnicita světců.
Ještě těžší to má s přijetím do českého povědomí Karlův syn Zikmund,
který zůstává tou “liškou ryšavou” a je vnímán víc jako cizinec, který
Čechy dobýval, než jako součást vlastních dějin. KAREL VELIKÝ
Franská říše zůstávala zdrojem legitimity i kultury států západní
Evropy. Ke Frankům se hlásili Francouzi, kteří na ně navazovali svým
jménem (ale nikoli třeba jazykem). Svatá říše římská zase pocházela z
Východofranské říše, její vládci se nechávali korunovat v Cáchách, kde
míval falc a pak i hrob a Karel Veliký.
Právě toho využil císař Fridrich I. Barbarossa, když nechal
r. 1165 vyzvednout Karlovy ostatky a položit na oltář, čímž měl být
Karel Veliký svatořečen. Byla to podivné svatořečení, legitimizované
vzdoropapežem, kterého prosadil vůči papeži ve Vatikánu právě
Barbarossa. Kult Karla Velikého nedošel nějaké lidové zbožnosti,
neprovázely ho legendy a zůstal hlavně záležitostí říšské elity.
Úctu Karlovi Velikému projevoval jeho císařský nástupce Karel IV.,
zřejmě i kvůli společnému jménu. Karel Veliký nechal postavit v Cáchách
baziliku, ke které Karel IV. přistavěl gotický chór. V kostele nechal
zřídit kapli sv. Václava s českým kaplanem pro případné české poutníky.
Karel IV. chrámu věnoval relikviářovou bustu Karla Velikého a pár
ostatků si zase odvezl. V Praze totiž nechal vybudovat kostel zasvěcený
Karlu Velikému.
Kostel dosud stojí na místě zvaném Karlov, původně k němu patřil i
augustiniánský klášter.3) Půdorys kostela
kopíruje ten cášský, jedná se tedy oktagon, osmiúhelník. Cásšká
bazilika je zasvěcená Panně Marii, pražský kostel Karlovi Velikému a
Nanebevzetí Panny Marie. Další takový, oktogonální a zasvěcený Narození
Panny Marie, mělo na Slovensku do barokní přestavby Nové Mesto nad
Váhom. Na oktagon ho nechal přestavět Ctibor ze Všebořic, přítel
Zikmunda Lucemburského, který vládl dnešnímu Slovensku z titulu
uherského krále.
Část pražských mnichů poslal Karel IV. jako základ dalšího kláštera v
říšském Ingelheimu, který byl považován za rodiště Karla Velikého.
Čechy a říše byly přes kult Karla Velikého takto vzájemně propojeny. Poznámky:
-
hrady.cz
-
obrázek
-
hrady.cz
Hlavní literatura:
Drška, Václav: Dějiny Burgundska. Veduta, České Budějovice 2011.
Kuthan, Jiří; Royt, Jan: Karel IV., Císař a český král – vizionář a
zakladatel. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2016. Zdroj obrázků: Wikimedia
Commons