Jindřišská ulice a kostel svatého Jindřicha

Luboš Rokos
Z poloviny Václavského náměstí v Praze vychází Jindřišská ulice, známá svou Jindřišskou věží nebo jako sídlo hlavní pošty. Ulice ale nenese jméno podle věže, ta je totiž jen zvonicí vedle stojícího kostela svatého Jindřicha a svaté Kunhuty. Kostel je vcelku nenápadný, postavený z lámaného kamene, schovaný mimo uliční trasu na chodníku. Přes svoji nenápadnost měl ale vyjadřovat říšské vize císaře Karla IV.

Kostel svatého Jindřicha je jedním ze dvou farních kostelů pro Nové

Město Pražské založené Karlem IV. Druhým, rovněž dochovaným, je kostel

sv. Štěpána ve Štěpánské ulici. Kostely stojí mezi třemi novoměstskými

náměstími. Svatoštěpánský kostel mezi bývalým Dobytčím trhem (dnešní

Karlovo náměstí) a bývalým Koňským trhem (dnešní Václavské náměstí).

Svatojindřišský kostel stojí mezi Václavským náměstím a bývalým Senným

trhem (dnes Senovážné náměstí).

Přes svoji nenápadnost byl svého času považován za druhý nejdůležitější

v Praze hned za Týnským chrámem. Nenápadnost je daná asi i tím, že

kostel nedosahuje příliš do výšky. Stavba je naopak řešena tak, že

výška je poloviční oproti šířce. KDO BYLI

JINDŘICH A KUNHUTADynastie Otonů

Svatý Jindřich byl jakožto Jindřich II. králem a císařem z dynastie

Otonů (1002 - 1025. Pocházel z vedlejší větve a jím Otoni vymřeli.

Zakladatelem královské linie Otonů byl Jindřich I. Ptáčník (919 – 936).

Nástupcem Jindřicha se stal mladší syn Ota I. (936 - 972), protože se

narodil tehdy, když byl Jindřich už králem. Královský původ měl

znamenat víc než samotný věk synů. Starší Jindřich tak obdržel titul

bavorského vévody (jakožto Jindřich I.) a těšil se i matčině přízni. To

předurčilo bavorskou linii k tomu, aby neustále usilovala o

nástupnictví na říšský trůn.

Jakmile zemřel Ota I., začal o trůn usilovat syn Jindřicha I., Jindřich

II. Svárlivý. Obdržel podporu i českého knížete Boleslava II., ale pro

české knížectví to byla sázka na špatnou kartu. Čechy se dostaly do

izolace a jejich místo ve střední Evropě nahradilo Polsko, které se

přidalo na stranu vítězného krále Oty II. (972 - 983).

Po brzké smrti Oty II. měl nastoupit jeho nezletilý syn Ota III. (983 -

1002). Jindřich Svárlivý měl plnit funkci jeho regenta a ochránce,

místo toho ale dítě unesl. Po vynuceném propuštění byl vězněn a koruna

čekala až na jeho syna. Ten bývá jmenován jako bavorský vévoda Jindřich

III., jako říšský král pak Jindřich II. (protože prvním králem toho

jména byl Jindřich Ptáčník; 1002 – 1025).

Kunhuta pocházela z rodu Lucemburků a stala se první říšskou královnou

z tohoto rodu. Za Jindřicha byla provdána někdy po r. 995. Stála

manželovi po boku jako rádkyně, je jmenována asi ve třetině jeho

listin. Sama založila klášter v Kaufungenu, kam se stáhla po manželově

skonu a kde byla po své smrti r. 1033 na nějakou dobu pochována. Jindřichova vláda

Aureola svatého by možná více slušela Jindřichovu předchůdci Otovi III.

Ota vytvořil říši od německých zemí po Řím, kde s oblibou sídlil a kde

dosadil za papeže svého dvorského přítele Gerberta z Aurillacu. Ve

střední Evropě zajistil Polsku a Uhrám královský titul a vlastní

arcibiskupství (Čechy propadly v té době takovému zmatku, že něco

podobného nebylo možné). Výsledkem byla ohromná, ale volná říše a její

sousedé spojení s ideou “rodiny křesťanských králů”, kde je císař něco

jako otec.

Jindřichův nástup bývá charakterizován i jako návrat k realismu. Zájem

krále byl přenesen ze vzdáleného Říma do říšských zemí. Namísto volných

přátelských svazků začala tendence přivazování si nejbližších sousedů.

To se projevilo nejvíce ve vleklých válkách s Polskem. Těmto válkám byl

obětován i křesťanský idealismus, když se Jindřich spojil proti Polákům

i s pohanskými Lutici, kteří mj. ještě praktikovali lidské oběti.

Současníci takový holý pragmatismus těžko chápali a je to taková skvrna

na tváři světce. Jaké tedy byly důvody Jindřichova svatořečení? SVATÝ PÁRNeplodnost

Jindřich s Kunhutou byli neplodní a asi to bylo zřejmé při povýšení

Jindřicha na krále. Pozdější legendy vysvětlovaly bezdětnost páru

jejich vlastním rozhodnutím, manželé měli složit slib cudnosti.

Kunhuta měla být přesto zlými jazyky obviněna ze smilstva. Aby se

očistila, podstoupila Boží soud, kdy přešla bosou nohou nezraněna přes

rozžhavenou radlici. Tato scéna je znázorněna jako hlavní malba na

oltáři v našem pražském kostele. Radlice je pak jedním z Kunhutiných

atributů. Donátorství

Bezdětnost a svatořečení páru mělo ale i jednu přízemnější souvislost.

Manželé nemuseli myslet na zaopatření dědiců nebo na věno, takže mohli

rozdávat majetek, a to hlavně církvi.

Nejvýznamnějším založením bylo město Bamberk. Bamberk měl Jindřich v

oblibě od mladých let a po svatbě ho daroval Kunhutě. R. 1007 je pak

tedy společně postoupili církvi, když tu Jindřich nechal zřídit nové

biskupství.

Slovy kronikáře Dětmara z Merseburku: “S ohledem na budoucí odměnu jsem

si zvolil Krista za svého dědice - sám totiž nespatřuji žádnou naději

na dědice. Již dávno jsem se rozhodl, že vše nejlepší, co mám, sebe

sama a vše, co jsem získal a kdy získám, odevzdám jako dar Nebeskému

Otci.” (Dětmar, VI., 31)

Románský bamberský dóm stojí dodnes, císařský pár v něm má hrobku

(Kunhuta sem byla neznámo kdy přenesena z Kaufungenu). Kostel nezasáhly

přílišné přestavby, zato v gotice sem byla instalována známá socha tzv.

Bamberského jezdce.1)

Jindřich nešetřil ani na jiných církevních institucích. Biskupům

předával i celá hrabství a po jednom hrabství předal klášterům ve Fuldě

a Gandersheimu, což byl do té doby nevídaný počin.

Při válkách odmítal Jindřich rabovat církevní statky, i když tak mohl v

konkrétních případech učinit na oplátku. Zájem o církev tedy nevypadá

na nějakou pózu. Personální církevní

politika

Jindřich soustředil do své dvorské kaple kněží z řad teologů, filosofů

nebo literátů. Tyto své kaplany pak dosazoval na uvolněné biskupské

stolce, čímž se rozhodně zvýšila kvalita říšské církve. Jindřich

dosadil 18 biskupů, kteří pak dále založili 28 klášterů nebo kanonií.

Podpora říšské církve včetně hmotného zabezpečení odpovídala otonské

praxi. Dosazený biskup byl vděčný králi a plnil jeho vůli. Dále takový

biskup žil v celibátu, takže jeho majetky nepřecházely na dědice, nýbrž

připadly opět králi.

Konec takové personální politice přinesl spor o investituru, který

vyhrála církev s výsledkem, že biskupy může dosazovat jen církev,

nikoli panovník. Jindřich II. měl štěstí, že mohl své biskupy dosazovat

ještě bez takových potíží, v případě sporu o investituru by bylo jistě

ohroženo i jeho svatořečení. Svatořečení

Jindřich byl svatořečen r. 1146 v předvečer druhé křížové výpravy.

Papež potřeboval pro výpravu vojska říšského krále Konráda III., tak i

proto souhlasil se svatořečením Konrádova královského předchůdce.

Mezi důvody svatořečení uvedl papež Jindřichův výše zmíněný celibát a

štědré dary církvi a kupodivu i podíl na christianizaci pohanů.

Vzhledem ke spojenectví s Lutici to je překvapující, ale Jindřich

uváděl christianizační úsilí jako jeden z důvodů založení bamberského

biskupství a navíc mu papež přičetl k zásluze christianizaci Uher a

jejich krále Štěpána. Uhry popravdě christianizovali už Ota II. a Ota

III., ale Jindřich provdal Štěpánovi svoji sestru Giselu, a ta

napomáhala ve výstavbě uherské církve.

Kunhuta byla svatořečena na žádost Bamberských r. 1200. Jako hlavní

důvod bylo uvedeno její panenství. KAREL IV. A TRADICE

Karel IV. demonstroval založením kostela svatých Jindřicha a Kunhuty,

že se i tímto hlásí k říšskému císařství. Další roli tu hrály

příbuzenské vztahy. Kunhuta pocházela stejně jako Karel z rodu

Lucemburků. Karlovým dědem byl zase Jindřich VII., což může i nemusí

vyjadřovat Karlův pozitivní vztah k tomuto jménu. Oba světci mají své

místo v cyklu deskových maleb světců v kapli svatého Kříže na

Karlštejně.

Pak už kult obou svatých v Čechách upadá. Jisté renesance se dočkal za

vlády Vladislava Jagelonského, který snad doufal v císařskou korunu pro

sebe nebo spíše svého syna Ludvíka. Vyšší péče se tehdy totiž dostalo i

pražskému kostelu. Dnes je ale původ jména Jindřišské ulice obecně

neznámý a více než kostel je známá ona Jindřišská věž, původně kostelní

zvonice. Poznámka

  1. Jezdec je známý nejen kvůli své umělecké hodnotě, stále probíhají

diskuse, koho má znázorňovat - http://www.novinky.cz/koktejl/63051-predstavuje-bambersky-jezdec-mesiase.html

Literatura:

Keller, Hagen: Otoni. Vyšehrad, Praha 2004.

Suchánek, Drahomír: Imperium et sacerdotium; Říšská církev na přelomu

prvního a druhého tisíciletí. Univerzita Karlova, Praha 2011.

Šmied, Miroslav: Svatí Jindřich a svatá Kunhuta, bamberští světci v

Praze jako duchovní reprezentanti imperiálních ambicí českých králů.

In: Svatá Anežka česká a velké ženy její doby. Univerzita Karlova,

Praha 2013.

Dětmar z Merseburku: Kronika. Argo, Praha 2008. Zdroj obrázků: Wikimedia

Commons