Jindřišská ulice a kostel svatého Jindřicha
Kostel svatého Jindřicha je jedním ze dvou farních kostelů pro Nové
Město Pražské založené Karlem IV. Druhým, rovněž dochovaným, je kostel
sv. Štěpána ve Štěpánské ulici. Kostely stojí mezi třemi novoměstskými
náměstími. Svatoštěpánský kostel mezi bývalým Dobytčím trhem (dnešní
Karlovo náměstí) a bývalým Koňským trhem (dnešní Václavské náměstí).
Svatojindřišský kostel stojí mezi Václavským náměstím a bývalým Senným
trhem (dnes Senovážné náměstí).
Přes svoji nenápadnost byl svého času považován za druhý nejdůležitější
v Praze hned za Týnským chrámem. Nenápadnost je daná asi i tím, že
kostel nedosahuje příliš do výšky. Stavba je naopak řešena tak, že
výška je poloviční oproti šířce. KDO BYLI
JINDŘICH A KUNHUTADynastie Otonů
Svatý Jindřich byl jakožto Jindřich II. králem a císařem z dynastie
Otonů (1002 - 1025. Pocházel z vedlejší větve a jím Otoni vymřeli.
Zakladatelem královské linie Otonů byl Jindřich I. Ptáčník (919 – 936).
Nástupcem Jindřicha se stal mladší syn Ota I. (936 - 972), protože se
narodil tehdy, když byl Jindřich už králem. Královský původ měl
znamenat víc než samotný věk synů. Starší Jindřich tak obdržel titul
bavorského vévody (jakožto Jindřich I.) a těšil se i matčině přízni. To
předurčilo bavorskou linii k tomu, aby neustále usilovala o
nástupnictví na říšský trůn.
Jakmile zemřel Ota I., začal o trůn usilovat syn Jindřicha I., Jindřich
II. Svárlivý. Obdržel podporu i českého knížete Boleslava II., ale pro
české knížectví to byla sázka na špatnou kartu. Čechy se dostaly do
izolace a jejich místo ve střední Evropě nahradilo Polsko, které se
přidalo na stranu vítězného krále Oty II. (972 - 983).
Po brzké smrti Oty II. měl nastoupit jeho nezletilý syn Ota III. (983 -
1002). Jindřich Svárlivý měl plnit funkci jeho regenta a ochránce,
místo toho ale dítě unesl. Po vynuceném propuštění byl vězněn a koruna
čekala až na jeho syna. Ten bývá jmenován jako bavorský vévoda Jindřich
III., jako říšský král pak Jindřich II. (protože prvním králem toho
jména byl Jindřich Ptáčník; 1002 – 1025).
Kunhuta pocházela z rodu Lucemburků a stala se první říšskou královnou
z tohoto rodu. Za Jindřicha byla provdána někdy po r. 995. Stála
manželovi po boku jako rádkyně, je jmenována asi ve třetině jeho
listin. Sama založila klášter v Kaufungenu, kam se stáhla po manželově
skonu a kde byla po své smrti r. 1033 na nějakou dobu pochována. Jindřichova vláda
Aureola svatého by možná více slušela Jindřichovu předchůdci Otovi III.
Ota vytvořil říši od německých zemí po Řím, kde s oblibou sídlil a kde
dosadil za papeže svého dvorského přítele Gerberta z Aurillacu. Ve
střední Evropě zajistil Polsku a Uhrám královský titul a vlastní
arcibiskupství (Čechy propadly v té době takovému zmatku, že něco
podobného nebylo možné). Výsledkem byla ohromná, ale volná říše a její
sousedé spojení s ideou “rodiny křesťanských králů”, kde je císař něco
jako otec.
Jindřichův nástup bývá charakterizován i jako návrat k realismu. Zájem
krále byl přenesen ze vzdáleného Říma do říšských zemí. Namísto volných
přátelských svazků začala tendence přivazování si nejbližších sousedů.
To se projevilo nejvíce ve vleklých válkách s Polskem. Těmto válkám byl
obětován i křesťanský idealismus, když se Jindřich spojil proti Polákům
i s pohanskými Lutici, kteří mj. ještě praktikovali lidské oběti.
Současníci takový holý pragmatismus těžko chápali a je to taková skvrna
na tváři světce. Jaké tedy byly důvody Jindřichova svatořečení? SVATÝ PÁRNeplodnost
Jindřich s Kunhutou byli neplodní a asi to bylo zřejmé při povýšení
Jindřicha na krále. Pozdější legendy vysvětlovaly bezdětnost páru
jejich vlastním rozhodnutím, manželé měli složit slib cudnosti.
Kunhuta měla být přesto zlými jazyky obviněna ze smilstva. Aby se
očistila, podstoupila Boží soud, kdy přešla bosou nohou nezraněna přes
rozžhavenou radlici. Tato scéna je znázorněna jako hlavní malba na
oltáři v našem pražském kostele. Radlice je pak jedním z Kunhutiných
atributů. Donátorství
Bezdětnost a svatořečení páru mělo ale i jednu přízemnější souvislost.
Manželé nemuseli myslet na zaopatření dědiců nebo na věno, takže mohli
rozdávat majetek, a to hlavně církvi.
Nejvýznamnějším založením bylo město Bamberk. Bamberk měl Jindřich v
oblibě od mladých let a po svatbě ho daroval Kunhutě. R. 1007 je pak
tedy společně postoupili církvi, když tu Jindřich nechal zřídit nové
biskupství.
Slovy kronikáře Dětmara z Merseburku: “S ohledem na budoucí odměnu jsem
si zvolil Krista za svého dědice - sám totiž nespatřuji žádnou naději
na dědice. Již dávno jsem se rozhodl, že vše nejlepší, co mám, sebe
sama a vše, co jsem získal a kdy získám, odevzdám jako dar Nebeskému
Otci.” (Dětmar, VI., 31)
Románský bamberský dóm stojí dodnes, císařský pár v něm má hrobku
(Kunhuta sem byla neznámo kdy přenesena z Kaufungenu). Kostel nezasáhly
přílišné přestavby, zato v gotice sem byla instalována známá socha tzv.
Bamberského jezdce.1)
Jindřich nešetřil ani na jiných církevních institucích. Biskupům
předával i celá hrabství a po jednom hrabství předal klášterům ve Fuldě
a Gandersheimu, což byl do té doby nevídaný počin.
Při válkách odmítal Jindřich rabovat církevní statky, i když tak mohl v
konkrétních případech učinit na oplátku. Zájem o církev tedy nevypadá
na nějakou pózu. Personální církevní
politika
Jindřich soustředil do své dvorské kaple kněží z řad teologů, filosofů
nebo literátů. Tyto své kaplany pak dosazoval na uvolněné biskupské
stolce, čímž se rozhodně zvýšila kvalita říšské církve. Jindřich
dosadil 18 biskupů, kteří pak dále založili 28 klášterů nebo kanonií.
Podpora říšské církve včetně hmotného zabezpečení odpovídala otonské
praxi. Dosazený biskup byl vděčný králi a plnil jeho vůli. Dále takový
biskup žil v celibátu, takže jeho majetky nepřecházely na dědice, nýbrž
připadly opět králi.
Konec takové personální politice přinesl spor o investituru, který
vyhrála církev s výsledkem, že biskupy může dosazovat jen církev,
nikoli panovník. Jindřich II. měl štěstí, že mohl své biskupy dosazovat
ještě bez takových potíží, v případě sporu o investituru by bylo jistě
ohroženo i jeho svatořečení. Svatořečení
Jindřich byl svatořečen r. 1146 v předvečer druhé křížové výpravy.
Papež potřeboval pro výpravu vojska říšského krále Konráda III., tak i
proto souhlasil se svatořečením Konrádova královského předchůdce.
Mezi důvody svatořečení uvedl papež Jindřichův výše zmíněný celibát a
štědré dary církvi a kupodivu i podíl na christianizaci pohanů.
Vzhledem ke spojenectví s Lutici to je překvapující, ale Jindřich
uváděl christianizační úsilí jako jeden z důvodů založení bamberského
biskupství a navíc mu papež přičetl k zásluze christianizaci Uher a
jejich krále Štěpána. Uhry popravdě christianizovali už Ota II. a Ota
III., ale Jindřich provdal Štěpánovi svoji sestru Giselu, a ta
napomáhala ve výstavbě uherské církve.
Kunhuta byla svatořečena na žádost Bamberských r. 1200. Jako hlavní
důvod bylo uvedeno její panenství. KAREL IV. A TRADICE
Karel IV. demonstroval založením kostela svatých Jindřicha a Kunhuty,
že se i tímto hlásí k říšskému císařství. Další roli tu hrály
příbuzenské vztahy. Kunhuta pocházela stejně jako Karel z rodu
Lucemburků. Karlovým dědem byl zase Jindřich VII., což může i nemusí
vyjadřovat Karlův pozitivní vztah k tomuto jménu. Oba světci mají své
místo v cyklu deskových maleb světců v kapli svatého Kříže na
Karlštejně.
Pak už kult obou svatých v Čechách upadá. Jisté renesance se dočkal za
vlády Vladislava Jagelonského, který snad doufal v císařskou korunu pro
sebe nebo spíše svého syna Ludvíka. Vyšší péče se tehdy totiž dostalo i
pražskému kostelu. Dnes je ale původ jména Jindřišské ulice obecně
neznámý a více než kostel je známá ona Jindřišská věž, původně kostelní
zvonice. Poznámka
- Jezdec je známý nejen kvůli své umělecké hodnotě, stále probíhají
diskuse, koho má znázorňovat - http://www.novinky.cz/koktejl/63051-predstavuje-bambersky-jezdec-mesiase.html
Literatura:
Keller, Hagen: Otoni. Vyšehrad, Praha 2004.
Suchánek, Drahomír: Imperium et sacerdotium; Říšská církev na přelomu
prvního a druhého tisíciletí. Univerzita Karlova, Praha 2011.
Šmied, Miroslav: Svatí Jindřich a svatá Kunhuta, bamberští světci v
Praze jako duchovní reprezentanti imperiálních ambicí českých králů.
In: Svatá Anežka česká a velké ženy její doby. Univerzita Karlova,
Praha 2013.
Dětmar z Merseburku: Kronika. Argo, Praha 2008. Zdroj obrázků: Wikimedia
Commons