Karel IV. Kapitola VIII. Karlovo státnické dílo a jeho odkaz dějinám
Náš výpravný seriál o Karlovi IV. a jeho době byl především o politických dějinách. V hlavním textu jsme proto zmínily pouze nejvýznamnější zakladatelské počiny a stavby spojené s Karlovým jménem, ať již šlo o Nové Město pražské, pražské vysoké učení, Karlštejn nebo Karlův most. Avšak velkolepá zakladatelská činnost Karla IV. byla mnohem významnější a pestřejší. Nešlo totiž pouze o díla, na jejichž vzniku měl osobní podíl Otec vlasti, ale především o vytvoření mimořádně příznivých podmínek v celém českém státě i silné mecenášství samotného královského dvora, které umožnily do té doby nevídaný a všeobecný rozvoj stavebnictví, umělecké činnosti a také nerušeného hospodářského vývoje.
Perlou Karlova rodného království, jemuž za dobu své vlády přisoudil vskutku dějinotvornou úlohu, se stala Praha, zejména rozsáhlý komplex Pražského hradu. Karel za svého života a vlády nikdy nezapochyboval o tom, že by se starobylé sídlo českých knížat a králů nemělo stát jeho hlavní královskou a posléze i císařskou rezidencí. A to i přesto, že když Hrad spatřil roku 1333 poprvé, stálo před ním spíše chátrající místo plné vzpomínek a krutých ran osudu, jež v minulých desetiletích dopadly na celou zemi. Jak již víme, začal Karel na Hradě ještě jako pouhý kralevic a moravský markrabě budovat nový královský
palác.
Při starší palácové kapli navíc založil v roce 1339 kolegiátní kapitulu Všech svatých, jež byla z jeho iniciativy v 50. až 80. letech 14. století na základě plánů Petra Parléře přestavěna do podoby dvoupatrového jednolodního kostela. Vzorem pro tuto stavbu se stala pařížská St. Chapelle. Mimořádnou péči Karel věnoval především svatovítské katedrále, jejíž základní kámen položil spolu s otcem roku 1344 a jež se měla stát ústřední svatyní čerstvě zřízeného pražského arcibiskupství. Její úloha se zvýšila, když byla Karlem prohlášena za pohřebiště českých králů.
Stejnou starost projevil Karel i o klášter sv. Jiří. Ve snaze pokračovat v přemyslovské tradici Karel posílil vnímání kláštera jako důležitého duchovního centra země. Zdejší abatyši dokonce udělil titul kněžny a právo doprovázet budoucí českou královnu při korunovaci. Spolu s tím pečoval a rozvíjel kult sv. Ludmily, neboť první přemyslovská světice byla pohřbena právě v útrobách zdejšího kláštera.
Ani druhý královský hrad v Praze, slavný a legendami opředený Vyšehrad, Karel neopomenul. V Karlově zvýšeném zájmu o Vyšehrad se však více zrcadlila mimořádná úcta k přemyslovské tradici, než praktické důvody, jelikož Vyšehrad byl naposledy sídelním hradem ve 12. století a jeho role rychle upadala. Ani Karel proto nemohl zastřít, že Vyšehrad by měl mít do budoucna spíše úlohu vojenskou, než sídelní. Z tohoto důvodu byl hrad obehnán novým a silným gotickým opevněním s 15 čtvercovými věžemi, které bylo napojeno na tehdy vznikající hradby Nového Města pražského.
Opevnění mělo dvě brány, avšak do dnešních dnů se zachovala pouze brána zvaná „Špička", která je na straně od Pankráce. Karel kromě toho nařídil gotickou přestavbu baziliky sv. Petra a Pavla, která byla zničena požárem již v roce 1249.
Co se týče již zmiňovaného Nového Města pražského založeného v památném roce 1348, tak zde se jedná bezesporu o vrcholné zakladatelské dílo Otce vlasti. Nové Město totiž nevzniklo tak úplně na zeleném drnu, jelikož kromě nových parcel připravených k rychlé sídelní výstavbě obsáhlo hned několik do té doby předměstských osad. To způsobilo rychlý rozvoj nové městské části - ve skutečnosti města - který se výrazně podílel na tom, že za Karlovy vlády se počet obyvatel celé Prahy pohyboval kolem 40 000 lidí. Bylo to na tehdejší poměry nevídané číslo. Jen pro srovnání, Karlův milovaný Norimberk měl v této době 26 tisíc obyvatel, Londýn zhruba 35 tisíc a Paříž, jakožto jedno z největších a nejrozvinutějších měst Evropy, přibližně 80 tisíc obyvatel. Rozloha hradbami obehnaného Nového Města pražského byla vskutku impozantní, jednalo se zhruba o 360 ha.
Vně této monumentální sídelní aglomerace vznikla hned tři velká tržiště, a to Koňský trh (dnešní Václavské náměstí), Senný trh (dnes Senovážné náměstí) a Dobytčí trh neboli současné Karlovo náměstí. Jako velký podporovatel církve se Karel zasloužil také o stavbu dvou nejvýznamnějších sakrálních novoměstských staveb té doby. Ještě před samotným založením města Karel v září 1347 položil základní kámen ke stavbě karmelitánského kostela Panny M. Sněžné, jehož dostavby, tak jako ostatně celé řady svých staveb, se již nedožil, neboť zdejší chór byl vysvěcen až roku 1397.
Jen o něco později v listopadu 1347 Karel založil na místě budoucího Nového Města klášter Na Slovanech určený pro mnichy slovanského obřadu. Karlovou snahou totiž bylo navázat na starou domácí cyrilometodějskou tradici. Zároveň však sledoval i hlubší politické cíle, neboť se klášter měl v jeho představách stát střediskem pro misijní činnost mezi sousedními nevěřícími a rozkolnými Slovany. Klášter se od svého slavnostního vysvěcení v roce 1372, kdy se zde četlo evangelium o setkání Krista s jeho učedníky v městečku Emauzích poblíž Jeruzaléma, lidově nazýval Emauzy. Toto jméno mu vydrželo dodnes.
Jako centrum země a symbolický střed Svaté říše římské se Karel velmi snažil o to, aby mělo jeho rodné město co nejvíce univerzální charakter. Založení univerzity v roce 1348, a to jako prvního vysokého učení v celé střední Evropě, bylo toho jasným dokladem. Rozvoj výuky však navzdory očekáváním probíhal pomalu, a proto se Karel v roce 1366 rozhodl založit hojně dotovanou tzv. Velkou (Karlovu) kolej. Původní kolej stála zhruba v místech dnešní Filosofické fakulty UK.
Kromě toho císař stanovil, aby na místa kanovníků u kostela Všech svatých na Pražském hradě byli nadále voleni jen univerzitní učitelé. Teprve od této chvíle následoval mohutný rozmach univerzitního života v Praze. Ta se díky tomuto stala vyhledávaným místem studentů z celé Evropy.
Ve snaze spojit oba vltavské břehy novým kamenným mostem, a tak usnadnit komunikaci i vnitřní obchod mezi pražskými městy, inicioval Karel v roce 1357 stavbu ambiciózního mostu, jenž měl symbolicky stát na místě staršího a tehdy již několik let zaniklého Juditina mostu.
Most, jenž se do 19. století nazýval mostem Kamenným (od roku 1848 přejmenován na Karlův most), byl na tehdejší dobu poměrně náročným projektem, a proto nepřekvapí, že byl budován několik desetiletí a do plného provozu byl uveden až za vlády Karlova syna Václava IV.
Svou zakladatelskou energii však Karel nevěnoval pouze Praze, i když zde je jednoznačně i přes propast mnoha staletí nejvýraznější a patrná dodnes. Za Karlovy vlády vyrostly v Čechách také nové královské hrady. Asi nejznámějším mimo Karlštejn je západočeský hrad Radyně, který byl vybudován před rokem 1361 poblíž Plzně. O něco dříve vznikl u Kašperských hor z Karlova popudu také hrad Kašperk.
Smyslem budování těchto nových hradů byla Karlova snaha ochránit zdejší zlaté doly a zemské stezky, kudy proudily karavany kupců. Je zajímavé, že oba hrady byly původně založeny pod německým názvem (Radyně se dříve jmenoval „Karlskrone"), který odkazoval na jméno jejich zakladatele.
To je ostatně výrazný rys Karlova budovatelského díla, neboť pyšný císař přísně dbal o vytvoření obrazu energického a schopného vladaře, který celé království buduje s láskou a usilovnou péčí, jež neměly nikoho nechat na pochybách, že otěže moci třímá ve svých rukou panovník, v němž jsou stabilita království a spokojený život všech obyvatel zakotveny jako na mocné skále. Z tohoto důvodu Karel mimo jiné dbal na svém dvoře o pěstování domácího kronikářství, jež mělo potomkům zachovat velikost jeho panovnického majestátu i slavné činy, jež za dobu své vlády vykonal. Tento aspekt naopak jeho synové záměrně opomenuli.
Zakladatelskou stopu největšího z českých králů nalezneme ovšem i na Moravě. Již před rokem 1340 například Karel nařídil vybudovat na Olomoucku poblíž jednoho z proudů jantarové stezky, která spojovala Pobaltí s Jadranem, hrad Tepenec. Všechnu slávu ale nakonec získal slavný Karlštejn, jenž začal být budován v roce 1348. Honosný gotický hrad stojící na vápencové ostrožně v lesích povodí Berounky byl založen jako místo uložení korunovačních klenotů české země i Svaté říše římské. Stavba byla sice dokončena již v roce 1357, avšak výzdoba hradu, jež zahrnuje i zcela unikátní soubor deskových obrazů v kapli svatého Kříže, jejichž autorem je Mistr Theodorik, pokračovala až do roku 1365.
Karel nebyl pouze nevšední státník, zakladatel a mecenáš umění, ale také vynikající hospodář, jakých měla naše země v čele státu během své historie jen velmi málo. Všemožně podporoval mezinárodní obchod, vědom si toho, že země Koruny české mají převážně tranzitní ráz. Za zajímavost jistě stojí, že se například pokoušel reálnými kroky přenést hlavní středoevropskou obchodní magistrálu z Dunaje na sever, aby tak zasahovala i české země. Zakázal proto stavět další jezy na řekách, aby jimi nebyla narušována splavnost českých řek, a zvláštními opatřeními napomáhal lodní dopravě na Labi. Karlův záměr spojit Dunaj a Vltavu, a tak prodloužit povodí významné obchodní magistrály až do Severního moře, čímž by protínala i Prahu, sice narážel na technologické limity tehdejší doby, avšak jednoznačně dokazuje, jak byla Karlova hospodářská politika sofistikovaná a dalece předbíhala svou dobu.
Každý „suchozemský" zahraniční kupec musel z Karlova nařízení zavítat prioritně na pražské městské trhy a zde nabídnout své zboží. Kromě toho přísný a práva dbající císař zakázal při tranzitu směneční dohody, úvěr omezil na čtrnáctidenní lhůtu, a uznával pouze pražské míry a váhy, přičemž důsledně dbal na jejich dodržování. Tím došlo ke zkvalitnění a právnímu ukotvení obchodu i služeb. Největší zásluhou ovšem bylo, že Karel prosadil bezpečnost obchodních cest na české půdě takovým způsobem, že tomu do té doby nebylo za celý středověk. A ani dlouho poté.
Aktivní pomoci se za Karlovy vlády dočkali především pražští obchodníci, kteří byli již v roce 1354 osvobozeni ode všech daní z vozů a z jakéhokoli zboží v celé Svaté říši římské. O pár let později Otec vlasti udělil podobná práva i kupcům z Kutné Hory a dalším významným městům ve vedlejších korunních zemích. Za obchodní zájmy svých českých poddaných se Karel dokonce neváhal ohradit i na nejvyšší úrovni. Když například polský král Kazimír III. překážel českým kupcům v obchodních stycích vedoucích přes Krakov, odpověděl Karel stejnou mincí, a polským kupcům zakázal cestovat do slezské Vratislavi a dále na západ. Karel mimo to zvětšil práva horníkům a výrazně se zasadil o úpravu viničního práva. Na jeho příkaz byly kolem Prahy i na jiných místech v Čechách a na Moravě zakládány nové vinice, kde byly pěstovány dokonce i vzácné a do té doby nevídané odrůdy například z Burgundska. V roce 1375 Karel neváhal vydat výnos, podle nějž neměla být do Čech v době vinobraní dovážena žádná zahraniční vína, vyjma italských a španělských, aby tak ochránil zájmy domácích vinařů.
Dále se velký a pracovitý císař angažoval třeba v rybníkářství. Právě za jeho vlády byly v Čechách poprvé ve velkém zakládány rybníky, mezi nimi například dnešní Máchovo jezero. Karlovi je v tomto ohledu dodnes připisováno - i když zřejmě neprávem - že se zasloužil o vysazení nového druhu ryby, jež nebyla do té doby v Čechách známa, a to Parmy obecné. Důležitou, i když často opomíjenou Karlovou zásluhou bylo také zřízení stálých královských obilných sýpek na mnoha místech země. Skladované obilí mělo sloužit v případě války nebo neúrody. Na počátku 80. let 14. století, kdy v Čechách zuřil krutý hladomor, právě toto opatření zachránilo velké množství lidských životů.
Jak je tedy patrné, Karlovo státnické dílo bylo velmi komplexní a prostupovalo převážnou částí tehdejší společnosti. O to více se památka na velkého panovníka uchovala v paměti lidu a celé země. Smutek, který zavládl po Karlově smrti, a jenž popisují dobové prameny, tak nebyl pouze klasickým slovním obratem tehdejších kronikářů, ale skutečně odrážel pocity větší části české společnosti. Veřejnost si totiž uvědomovala, že budoucnost bez všudypřítomné a mocné autority Karla IV. může být mnohem méně stabilní a předvídatelná, než doposud. Jak moc byly následující roky nestabilní a méně předvídatelné, si ukážeme nyní na stručném vylíčení osudů Karlovy rodiny po roce 1378.
Karel zemřel na sklonku roku 1378, a i přesto, že si již současníci uvědomovali, jaká významná postava evropské politiky opustila scénu dějin, bylo by bláhové domnívat se, že ve vývoji českých dějin a celého středoevropského regionu okamžitě nastal velký zlom. Je sice pravda, že domácí historikové považují právě Karlovu smrt za mezník označující přelom vrcholného a pozdního středověku v českých zemích, avšak politický, hospodářsko-ekonomický a kulturní vývoj měl svou setrvačnost, a tak se přelil i do následujících let.
Novým římským a českým králem se nyní stal teprve sedmnáctiletý a stále velmi nezkušený
Václav IV. Ten je v české historiografii a také historickém povědomí českého národa považován za neschopného vladaře, který nedokázal navázat na otcovo dílo. Pravda je však taková, že doba, ve které měl Václav na další více jak čtyři desítky let vládnout, byla velmi složitá, a pravděpodobně by v ní neobstál ani o mnoho schopnější vladař.
Papežské schizma a s ní spojená církevní krize byly jen špičkou ledovce. Krátce po Karlově skonu zasáhla české země doposud největší morová epidemie, která způsobila citelný pokles obyvatelstva. Ten byl o to horší, že přicházel v době sociálního pnutí ve společnosti, kterou rozleptávala krize církve, hospodářská stagnace, nárůst drobné kriminality, jenž narušoval domácí i dálkový obchod, a především politická nestabilita v zemi.
Václav se totiž ocitl po otcově smrti v nepříjemné rodinné izolaci. Starší a zkušený bratranec Jošt vládnoucí na Moravě Václavovi jeho vladařské začátky neusnadňoval. O bratry Zikmunda a Jana Zhořeleckého se Václav nemohl opřít, jelikož byli stále ještě dětmi. Navíc zde byla osoba energické a panovačné císařovny Alžběty Pomořanské. Čerstvá vdova totiž odmítala hrát vedlejší roli a snažila se i nadále ovlivňovat politiku a směřování královského dvora. Václav svou macechu nikdy neměl příliš rád, jelikož se k němu vždy chovala chladně a odtažitě.
Nepřekvapí tedy, že mezi Alžbětou a Václavem došlo k silnému napětí, které se dokonce ventilovalo tím, že král přesunul své sídlo z Pražského hradu do Královského dvora stojícího na tehdejším Starém Městě pražském.
Přesto je překvapující, že se Václav i přes tyto časem sílící překážky dokázal povznést a alespoň v prvních letech své vlády navázat na otcovu politickou koncepci. Téměř celá 80. léta 14. století si tak Václav počínal poměrně úspěšně, dokonce se mu naskytla i možnost dosáhnout císařské korunovace v Římě a ukončit papežské schizma. Avšak zhruba po patnácti letech vládnutí nastal ve Václavově politice zásadní obrat.
Pod tíhou sílících vnitropolitických a mezinárodních problémů začal král upadat do apatie a depresí, které byly způsobeny i tím, že prožíval obvyklý komplex vyhoření. Ve středověku se totiž často setkáváme s jevem, kdy panovníci nastupující na trůn v útlém mládí nebo jež jsou zasvěcováni do státní správy již v dětství, prožívají po letech u moci pocit jistého druhu averze k plnění svých vladařských povinností. Ty poté začínají zanedbávat nebo odsouvat na vedlejší kolej, a namísto toho hledají rozptýlení v jiných aktivitách. U Václava to bylo například v lovu nebo alkoholu.
Ještě jedna důležitá věc hrála ve Václavův neprospěch. Ani v jednom z manželství s Johanou a Žofií Bavorskou nedokázal zplodit byť jen jediného potomka. To zcela zásadním způsobem ovlivňovalo další Václavovu vládu, neboť nemohl uplatnit sňatkovou diplomacii, v níž například kdysi tolik exceloval právě Karel IV., a jeho pozice vůči okolním vládcům a zejména vlastním příbuzným rychle slábla. Už v roce 1394 byl Václav poprvé zajat nespokojenou šlechtou a musel čelit stupňujícímu se tlaku opozice v českém státě a také v Říši.
Nejednotnosti Lucemburků obratně využili konkurenční Wittelsbachové, kteří Václava v roce 1400 sesadili z římského trůnu. To byl vážný atak na celkovou královu pozici i státnické dílo Karla IV. Václav se sice snažil vývoj zvrátit ve svůj prospěch, ale svou pozici nedokázal upevnit ani na domácí scéně, natož na mezinárodním poli.
V letech 1402 - 1403 dosáhl rozkol v lucemburské dynastii svého vrcholu. Václav byl znovu zajat, tentokrát svým bratrem Zikmundem, jenž dokonce na čas převzal vládu v Čechách. Václav se sice na svobodu po téměř dvou letech věznění dostal, ale zasáhnout do vývoje v Říši již nebyl schopen, neboť lucemburská krize těžce otřásla prestiží dynastie i Českého království.
Po roce 1403 však nastala kuriózní situace. V Čechách se zformovalo silné reformační hnutí směřující k celkové obrodě církve a společnosti, jež mělo mimořádné zastoupení mezi českými měšťany a šlechtou. Václav byl dlouhé roky podporovatelem českého pokusu o reformu církve, což mu umožnilo znovu konsolidovat svou moc v celém království, díky čemuž měl posléze i slušné vyhlídky při comebacku na římský trůn. Ani rozchod s Husovou reformní skupinou v roce 1412 neznamenal konec Václavovým nadějí, a to i přesto, že římský trůn od roku 1411 patřil Zikmundovi. Kostnický koncil ale znamenal Zikmundův velkolepý triumf, po němž Václav upadl do obvyklé apatie a stal se jen mlčenlivým divákem narůstajícího radikalismu ve své zemi.
Zemřel bezdětný a zahořklý v srpnu 1419, kdy byl stav v zemi na hony vzdálen tomu, v jakém království v roce 1378 přebíral. Krátce po jeho smrti vypukly v Českách krvavé a ničivé husitské války.
Na rozdíl od Václava, který byl jen průměrným vladařem v těžké době, dokázal jeho mladší bratr Zikmund částečně navázat na Karlovo státnické dílo. Stalo se tak i přesto, že se mu nikdy nepodařilo zjednat si v Čechách respekt a uznání, přičemž jej oblibou v domácím prostředí paradoxně předčil i kontroverzní Václav. Nutno však podotknout, že Zikmundův vztah k rodné zemi byl velmi komplikovaný a dopustil se v něm hned řady osudových chyb.
Zikmund byl navíc silně ovlivněn svým dospíváním, které nestrávil v Čechách, nýbrž v Polsku a později v Uhrách, čímž se odcizil českému prostředí a byl u něj zároveň silně potlačen pocit dynastické loajálnosti.
Mladý Zikmund si musel projít vskutku bouřlivou školou života, jež právě Václavovi chyběla. Po smrti uherského a polského krále Ludvíka I. Velikého v roce 1382 se Zikmund neúspěšně pokusil vznést nárok na vládu v Polsku. Opíral se při tom o dědické nároky své choti Marie, dcery krále Ludvíka. Polsko se však vydalo vlastní cestou bez ohledu na zájmyuherského dvora nebo Lucemburků. A tak to byly nakonec Uhry, kde se Zikmundovi i s nemalým přispěním příbuzných podařilo získat vliv a moc, na základě čehož byl v roce 1387 přijat a korunován uherským králem.
Zikmund zdědil rozlehlou a vlivnou zemi, avšak v řadě ohledů zaostalou. Pustil se proto do celkového povznesení země s podobným zaujetím a cílevědomostí, jako kdysi jeho otec v Čechách. Po něm Zikmund zdědil zápal pro vrcholnou politiku, mimořádný intelekt a organizační schopnosti. Uherské prostředí, ačkoli se s ním niterně identifikoval a našel v něm časem zalíbení, jej však nenaplňovalo uspokojením.
Orientoval se proto na západ, především jej lákalo říšské prostředí, neboť nepřestával snít o tom, že se mu jednoho dne podaří navázat na otcův odkaz. Tyto tendence u něj sílily zejména v 90. letech 14. století, kdy se hroutily pozice jeho bratra v Čechách. Jako státník a prozíravý politik Zikmund věděl, že prosadit se ve Svaté říši římské může pouze tehdy, podaří-li se mu ovládnout hlavní mocenskou základnu lucemburské dynastie, tj. Čechy.
Využil proto Václavova selhání a již od počátku 90. let začal silně zasahovat do zdejšího vnitropolitického dění. Pro českou veřejnost byla tato Zikmundova politika nepřijatelná, neboť se obracela proti zájmům legitimního panovníka, ač v této době neoblíbeného a v očích mnohých slabého. Teprve fiasko z let 1402 - 1403 Zikmunda definitivně utvrdilo v tom, že za Václavova života se mu v Čechách nepodaří prosadit. Další léta proto věnoval upevnění své vlády v Uhrách a boji s Turky, což mu již zanedlouho umožnilo vystupovat ve střední Evropě jako věrný syn církve a obránce křesťanství.
Tohoto umně budovaného obrazu Zikmund využil k tomu, aby si naklonil říšskou veřejnost a kurfiřty. V roce 1411 se tak stal římským králem. V jeho osobně usedl na římský trůn po desetiletích slabých a neprůbojných vládců, Václava IV. nevyjímaje, skutečný politik, který měl chuť, zájem i schopnosti řešit palčivé problémy tehdejší společnosti. V prvé řadě papežské schizma a krizi církve. Jeho vrcholným počinem bylo svolání církevního koncilu do Kostnice. Ten byl nakonec úspěšný, i když se mu nepodařilo vyřešit otázku české reformace, která se naopak vlivem ostrého kostnického kurzu v Čechách zradikalizovala.
Vývoj v Čechách Zikmund podcenil a navíc projevil při řešení husitské otázky velmi malý cit pro reformní a politické požadavky Čechů, kteří se stali jeho poddanými po Václavově smrti v roce 1419. Legitimní dědic české Koruny byl sice přijat ve vedlejších korunních zemích, včetně Moravy, ale v Čechách narazil na tvrdý odpor. Ten se mu nepodařilo zlomit I. ani II. křížovou výpravu, v nichž se osobně angažoval. Jeho ukvapená a nedůstojná korunovace v roce 1420 mu respekt v zemi nesjednala. V dalších letech tak znechucený Zikmund na Čechy de facto rezignoval, aby se mohl věnovat Uhrám a upevnění své moci v Říši. V roce 1423 navíc udělil z titulu českého krále Moravu v léno svému zeti Albrechtovi II. Habsburskému. Stalo se tak bez vědomí české stavovské obce a proti její vůli.
Zatímco v Čechách Zikmund pohořel, jeho hvězda v Evropě stoupala. Na počátku 30. let 15. století dokonce absolvoval úspěšnou římskou jízdu, jejímž vyvrcholením byla císařská korunovace v Římě roku 1433. Tím Zikmund do značné míry obnovil lesk a slávu lucemburské dynastie. Stalo se tak paradoxně ve chvíli, kdy rod jako takový skomíral a jeho budoucnost se počítala již jen na pouhé měsíce.
Největší a osudovou Zikmundovou chybou totiž bylo, že po smrti své první manželky Marie v roce 1395 zůstával celých 13 let (!) vdovcem. V druhém manželství s Barborou Cellskou dokázal navíc zplodit pouze dceru Alžbětu, neboť manželství se vzhledem k oboustranné nevěře rychle rozpadlo, ačkoli nikdy neskončilo rozvodem.
Dceru Alžbětu Zikmund provdal za rakouského vévodu Albrechta Habsburského, kterého s předstihem vyhlásil za svého dědice. Habsburkové se tak tehdy nemuseli ani příliš snažit, stačilo jim pouze počkat, až geneticky vyčerpaná a unavená lucemburská dynastie vyhasne.
Na český trůn Zikmund po složitých jednáních sice nakonec nastoupil, ale stalo se tak až v roce 1436. Zikmundova skutečná česká vláda tak byla jen pomíjivou chvílí, kterou silně poznamenalo vysoké císařovo stáří a léty zakořeněná averze i nedůvěra k českému prostředí a husitům jako takovým. Poslední Lucemburk na českém trůnu zemřel v prosinci 1437 ve Znojmě. Paradoxem je, že poslední člen významné dynastie, která toho českým zemím tolik dala, si stejně jako její první představitel na českém trůnu Jan Lucemburský výslovně nepřál být pohřben v Čechách.
Třetí z Karlových synů Jan Zhořelecký měl poněkud trpký úděl. Jako nejmladší z Lucemburků byl svými příbuznými přehlížen a odstrkován na vedlejší kolej. Nedokázal se tak účinně prosadit nejen v rodinné hierarchii, ale dokonce ani ve slezském prostoru, kde měl být viděn a slyšen nejvíce, jelikož byl zhořeleckým vévodou. Časem se tak stal spíše nedůstojným vazalem svého bratra Václava, díky čemuž se dostal do konfliktu se Zikmundem i bratrancem Joštem. V roce 1394 se důrazně postavil za práva svého bratra, který byl právě tehdy zajat panskou jednotou. Sám se osobně v čele silného vojska, jehož postavení jej prakticky finančně zruinovalo, velkou měrou zasloužil o Václavovo propuštění.
To byla však osudová chyba Janova života. Václav jej po svém vysvobození totiž obvinil ze zrady z důvodu personálních změn v zemských a dvorských úřadech, které Jan v Praze za královy nepřítomnosti učinil. Nešťastný vévoda se tak musel klidit před královým hněvem. Vzhledem k velkému nevděku ze strany bratra nepřekvapí, že se Jan v dalších měsících začal sbližovat s moravskými bratranci a nespokojenou českou šlechtou. Je však otázkou, zdali mohl JanZhořelecký výrazněji ohrozit pozice svého panujícího bratra v českém státě, jelikož byl zadlužen a vyčerpán. Zemřel velmi mlád. Stalo se tak v březnu 1396, kdy mu bylo pouhých pětadvacet let. Už tehdy se vynořily nikdy nepotvrzené zvěsti, že byl otráven svými nepřáteli. Z manželství s Kateřinou, dcerou švédského krále Albrechta Meklenburského, se mu narodila dcera Eliška. Právě jí připadl poněkud smutný titul posledního příslušníka přímé lucemburské rodiny, jelikož přežila všechny své příbuzné a zemřela až roku 1451 v dalekém Trevíru.
Osud Karlových dcer byl sice méně dramatický, ale jistě ne bez zajímavostí. Z prvního manželství s Blankou z Valois měl Karel dvě dcery. Zatímco nejmladší Markéta, která byla zaslíbena uherskému králi Ludvíkovi I. Velikému, zemřela v pouhých čtrnácti letech v září 1349, dožila se druhorozená Kateřina nejen dospělosti, ale také přežila svého otce.
Kateřina byla v pouhých jedenácti letech provdána do Rakouska za pozdějšího vévodu Rudolfa IV., tedy toho Rudolfa, jenž později nadělal Karlovi tolik starostí. Ovdověla však již roku 1365. Vdovou ale nezůstala dlouho, neboť jí otec již následujícího roku v Praze provdal za braniborského markraběte Otu. Vzhledem k tomu, že Karel dlouhodobě usiloval o zisk Braniborska a s Otou měl mnohdy velmi napjaté vztahy, bylo manželství Wittelsbacha a lucemburské princezny komplikované. Kateřina totiž i nadále žila převážně v Praze, o to více, že Ota byl pověstný záletník, který trávil hodně času s milenkami. Manželství tak bylo bezdětné a skončilo Otovou smrtí v roce 1379. Poté žila Kateřina v Rakousku na hradě Perchtoldsdorf, který se stal útočištěm ovdovělých rakouských kněžen. Zemřela o 16 let později v dubnu 1395.
Z druhého manželství s Annou Falckou se Karel dočkal pouze syna Václava, jenž ale zemřel již v pouhém roce života. To naopak třetí choť Anna Svídnická Karlovi přinesla nejen tolik vytouženého dědice, budoucího Václava IV., ale také dceru Alžbětu. Z politických důvodů byla Alžběta roku 1366 jako osmiletá provdána za šestnáctiletého rakouského vévodu Albrechta III. Byl to tak už druhý sňatek Karlovy dcery s habsburskými vévody. Ale stejně jako v prvním případě, tak ani nyní nebylo přáno, aby se narodil rakouský potomek s lucemburskými kořeny. Alžběta totiž zemřela velmi mladá v září 1373 ve Vídni. Ironií dějin však byl Alžbětin manžel Albrecht dědečkem budoucího římského, českého a uherského krále Albrechta, za kterého později Zikmund provdal svou jedinou dceru a dědičku nesoucí shodou okolností stejné jméno, jako její o mnoho let starší prateta.
Teprve čtvrté a zároveň poslední manželství s Alžbětou Pomořanskou dalo Karlovi hojnost potomků. Z šesti potomků se ovšem dospělosti dožili vyjma synů Zikmunda a Jana Zhořeleckého pouze dcera Anna a Markéta. O budoucím osudu Anny rozhodl na samém sklonku svého života ještě sám Karel, který se rozhodl navázat úzké spojenectví s dalekou Anglií. Důvodem bylo, že se Anglie stejně jako země Koruny české na samém počátku církevního schizmatu v roce 1378 přiklonila k římskému papeži Urbanovi VI. Vychytralý Karel chtěl nejen pro Lucemburky získat nové a mocné spojence v ostrovní říši, ale také nenuceně zatlačit na Paříž, aby se vzdala podpory avignonského papeže Klementa VII. Plánovaný sňatek byl uskutečněn po komplikovaných jednáních až v roce 1382 .Velkou zásluhu na konečném výsledku měl Václav IV., pro kterého byla Anna jedním z mála nevlastních sourozenců, k němuž choval vskutku upřímnou lásku. V doprovodu početného českého doprovodu se Anna vydala na dalekou cestu už na podzim 1381. Během cesty hrozilo, že Francouzi její doprovod zadrží, a tak zmaří sňatek, proti kterému houževnatě protestovali. Pomoc ale tehdy poskytl Annin nevlastní strýc vévoda Václav Lucemburský.
Už v lednu 1382 se tak Anna v Londýně provdala za krále Richarda II. (1377-1399). Nedlouho poté byla také slavnostně korunována anglickou královnou. Tímto důležitým sňatkem byly na několik let zahájeny čilé styky Anglie a Českého království, což se později ukázalo jako osudové, neboť právě tímto způsobem tehdy docházel do Čech ohlas díla a činnosti anglického reformátora Johna Wycliffa, jenž se stal vzorem pro Jana Husa a další české reformátory. Manželství s Richardem ale pro Annu příliš šťastné nebylo. Ukázalo se totiž, že
Anna zdědila stejně jako její sourozenci zhoubný gen neplodnosti, a tak nedokázala dát Anglii dědice. Zklamaná Anna se proto raději přiklonila ke zbožnosti a milosrdenství, což jí v Anglii zjednalo postupně všeobecnou lásku poddaných. Zemřela v červnu 1394. Nedočkala se tak ani tragického konce vlády svého chotě, který byl v roce 1399 sesazen, uvězněn a vzápětípodle všeho zavražděn svými odpůrci.
Markéta, které historikové z důvodu odlišení od Karlovy první stejnojmenné dcery dávají přídomek „Mladší", přežila všechny své sestry. Díky Karlovu smyslu pro splétání důmyslných politických dohod byla Markéta ještě před svým narozením roku 1368 zaslíbena rovněž nenarozenému synovi norimberského purkrabího Fridricha, oddaného stoupence Lucemburků. Karel plánovaným sňatkem zamýšlel utužit vztahy mezi Lucemburky a Hohenzollerny. Sňatek se měl konat roku 1385, kdy nevěsta dosáhne předepsaného věku dvanácti let, ale uskutečnil se až o dva roky později. Markéta se tedy provdala za Friedrichova syna a dědice Jana III. Manželství bylo podle všeho spokojené a manželům se dokonce narodila někdy na přelomu let 1391/1392 dcera Alžběta (zemřela již roku 1429), jež se stala jedinou Karlovou vnučkou, která vzešla z některého z manželství jeho dcer.
Markéta zemřela v necelých čtyřiceti letech roku 1410 v Uhrách, pravděpodobně na návštěvě u bratra Zikmunda. Ten jí vystrojil honosný a okázalý pohřeb v Budíně.
Pár slovy se musíme také zmínit o Alžbětě Pomořanské, která po Karlově smrti v roce 1378 získala titul císařovny a královny vdovy. Alžběta - v české historiografii se lze poměrně často setkat i s počeštěnou verzí jejího jména Eliška - byla nesmírně energická a živelná dáma, o jejímž hlubokém vztahu ke Karlovi nelze pochybovat. Silná nebyla pouze její vůle, ale nejspíše také fyzická síla. Karlův dvorní kronikář Beneš Krabice z Weitmile uvádí, jak císařovna dokázala holýma rukama ohýbat podkovy nebo železná brnění, což sám Karel dával často svým hostům na odiv. Buď jak buď, Alžběta i vzhledem ke svému věku postupně převyšovala svého chotě aktivitou, a proto nepřekvapí, že se po roce 1378 nehodlala smířit s postavením tiché a rozjímající vdovy. Alžběta se snažila na dvoře krále Václava IV. zaujmout vlivné místo, jež by jí umožnilo vést kroky mladého krále k naplnění otcova testamentu, podle nějž měla jejím synem Zikmundovi a Janovi připadnout důstojná role ve středoevropské politice.
Obzvláště ve věci staršího Zikmunda, který byl žhavým kandidátem polského a uherského trůnu, císařovna vykonala velmi mnoho. Jenže netrvalo dlouho a mezi císařovnou a Václavem vypukly spory osobního i politického rázu, jež král vyřešil přesunutím své rezidence z Pražského hradu do staroměstského Královského dvora. Dlouhodobě napjatý vztah nepolevoval, ale s přibývajícími léty a úměrně s tím, jak se Zikmundovi podařilo prosadit v Uhrách, Alžbětiny intervence do lucemburské zahraniční politiky ustávaly. Je však příznačné, že ve sporu krále s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna Alžběta stála na straně duchovního. Zbytek života Alžběta dožila na svých věnných městech, zejména v Hradci Králové, kde zemřela v únoru 1393.
Opomenout bychom neměli ani Karlova polorodného bratra Václava, jenž byl od roku 1355 lucemburským vévodou. Karel s Václavem vycházel velmi dobře, a tak vévoda patřil k jeho věrným stoupencům. Do historie se Václav zapsal především jako mecenáš umění a básník, jelikož postrádal v lucemburské dynastii tolik obvyklou ctižádostivost a politický um. S manželství s Johanou Brabantskou, dědičkou Brabantska a Limburska, nedokázal ovšem Václav počít žádného potomka. Zemřel v prosinci 1383 v Bruselu, který se stal jeho sídlem. Dědicem Lucemburska se posléze stal král Václav IV.
Ještě bychom měli zmínit, že kromě legitimních potomků měl Karel i několik levobočků. Z pramenů známe pouze dva: jistého Guillauma, jehož Karel počal někdy kolem roku 1365 za své cesty do Avignonu a jenž mu byl představen v roce 1377 za jeho pobytu ve Francii, a Viléma, který je zmiňován v listině z roku 1377. O osudu těchto lucemburských levobočků nevíme jinak vůbec nic, neboť se v pramenech objevují vždy pouze jedinkrát.
Postava Karla IV. je nepřehlédnutou osobností české a evropské historie. Obzvláště zásluhy Otce vlasti o zvelebení a celkové politické, hospodářské i kulturní povznesení českých zemí jsou natolik výjimečné, že se Karel IV. stal především v českém prostředí jednou z nejoblíbenějších a nejkladněji hodnocených postav české historie.
Nepřekvapí proto, že se na druhého Lucemburka na českém trůnu upínala vždy velká pozornost. Velké oblibě se Karel IV. těšil už za svého života. Karlova popularita rychle narůstala i po jeho skonu, kdy se bilancovaly úspěchy a neúspěchy Lucemburkovi pozoruhodné vlády. Karel IV. byl vnímán jako obraz dokonalého monarchy, který byl věrným synem církve, ochráncem spravedlnosti a moudrým vladařem pracujícím pro dobro země a jejích obyvatel. Tyto vlastnosti byly Karlovi připisovány o to častěji, čím kontroverznější a morálně nejednoznačné byly činy jeho vlastních potomků Václava IV. a Zikmunda. Mezinárodní izolace a politická nestabilita, jež v českých zemích zavládly po husitských válkách, znovu evokovaly vzpomínku na slavné časy Otce vlasti, kdy byly cesty bezpečné a v zemi vládlo právo i pořádek. Jak katolíci, tak i kališníci ke Karlovi vzhlíželi a v jeho inspirativních činech hledali naději pro budoucnost. A proto i v dobách renesance a baroka, ačkoli došlo ke krvavému náboženskému zápasu a následnému politickému poklesu zemí Koruny české v rámci habsburské podunajské monarchie, kvetl v českém prostředí obraz nevšedního panovníka ze starých časů.
Karlovy zásluhy jednoznačně převyšovaly negativní aspekty jeho samého i doby, ve které žil a vládl. Nalézt na Karlovi IV. něco vskutku záporného proto bylo velmi těžké. Z tohoto důvodu nebyl a ani nemohl být Karlův obraz v českém prostředí znásilňován moderními ideologiemi a establishmenty. V 19. století, kdy se rodily moderní evropské národy tak, jak tento pojem chápeme dnes my, sice vzrušovala českou společnost debata, zdali byl Karel IV. spíše Čechem či Němcem v etnickém slova smyslu, avšak opět se i v tomto případě zrcadlil zvláštní fenomén Karlova univerzalismu. Karel totiž poskytoval inspiraci všem bez ohledu na konfesijní, národní nebo ideologickou příslušnost. Zprofanovat Karlovu osobnost se tak nepodařilo dokonce ani komunistickému režimu.
Ba právě naopak! Vrcholné zastoupení státu na oslavách 600 let od úmrtí Karla IV. v roce 1978 bylo dokladem úcty socialistického Československa k Otci vlasti, ačkoli se tím nepřímo oslavoval kult státníka, podporovatele církve a evropského politika silně se orientujícího na západní civilizační hodnoty.
Vraťme se však zpět do 19. století, kdy se formoval základní pohled na Karla IV., jenž s menšími obměnami vydržel až dodnes. Rozhodující událostí byl rok 1848, kdy se český národ poprvé ve své moderní historii přihlásil o svá politická práva. Více než symbolicky to byl rok, který připadl na oslavy 500. výročí od chvíle, kdy Karel IV. založil pražské vysoké učení, Nové Město pražské nebo Karlštejn. Z tohoto důvodu Pražané připravili stavbu velkolepého Karlova pomníku, jenž měl být odhalen před Staroměstskou mosteckou věží podél Královské cesty, aby tak Otec vlasti osobně dohlížel na každou další korunovaci českých králů (poslední česká korunovace však proběhla v roce 1836) a střežil Kamenný most, jenž se tehdy na naléhání českých obrozenců přejmenoval na most Karlův.
Vzhledem k revolučním událostem roku 1848 byl však ambiciózní pomník odhalen až v roce 1851. Z pomníku, jehož autorem byl drážďanský sochař Ernst Hähnel, shlíží Karel IV. jako zakladatel a moudrý státník. Vlivem tehdejší vyspělé české historiografie, především Františka Palackého a jeho monumentálních „Dějin národa českého v Čechách a v Moravě", věděl český národ už tehdy velmi dobře, co pro zemi a její obyvatele velký Lucemburk vykonal.
Pod vlivem sílícího národního vědomí a také nacionalismu se Karel IV. v povědomí Čechů postupně profiloval jako opatrovník, ochránce a mecenáš především českého národa. Dělo se tak i přesto, že středověk neznal moderní národy a dnešní nacionalismus, a proto byl v tehdejším chápání Čechem de facto každý, kdo v Čechách žil bez ohledu na to, jakým jazykem mluvil. Otcem vlasti byl Karel IV. ve skutečnosti jak pro Čechy, tak i Němce. Přesto se pojem „Otec vlasti", jenž měl ve středověku především univerzální charakter, v 19. století zúžil na označení panovníka, který měl hluboký vztah nejen k zemi, ale zejména k českému národu.
Tento pohled sice částečně ubíral Karlově evropskému rozměru, avšak na straně druhé velkého panovníka nesmazatelně vryl do paměti a srdcí českého národa. K tomu pomohla i slavná literární díla té doby. Za všechny jmenujme alespoň báseň „Romance o Karlu IV."(1883) od Jana Nerudy nebo divadelní veselohru Jaroslava Vrchlického „Noc na Karlštejně" (1884). Obě díla mají společnou glorifikaci Karla IV. a jeho vykreslení nejen jako vynikajícího i prozíravého státníka, ale také jako pozoruhodného člověka.
I přes bouře 20. století a časté změny režimů zůstal Karel IV. jako jedna z mála neměnných konstant české historie nezneužit a nezprofanován. Všeobecnou popularitu a známost si získával i nadále, tentokrát zásluhou filmové tvorby. Ve šlépějích obrozenců, kteří Karla IV. pojímali jako ztělesněný ideál národního krále, pracovaly s Karlovým obrazem filmaři u snímku „Slasti Otce vlasti" (1969) a především „Noc na Karlštejně" (1973), který vznikl na motivy Vrchlického stejnojmenné hry. Právě tyto snímky dodnes do značné míry utvářejí idealizovanou představu Karla IV. jako vladaře a člověka, pod kterou žije v povědomí větší části české veřejnosti.
Význam Karla IV. pro český národ se nezmenšil ani po roce 1989. Ba právě naopak. Karel IV. je totiž jednou z mála postav české minulosti, která dokonale spojuje pojmy „evropský" a „národní". Otec vlasti je dnes silným příkladem toho, jak může celá česká společnost přistupovat k evropské integraci. Velký císař a král byl totiž panovníkem evropským, avšak nikdy nepřestával být králem národním. Vědomí, že Karel IV. představuje vše dobré a pozitivní, co může idea jednotné Evropy přinášet, aniž by došlo k zpochybnění staletého vývoje české státnosti a národa, pomohlo Karlovi úspěšně vstoupit i do 21. století.
V roce 2005 totiž Karel IV. s přehledem vyhrál prestižní anketu „Největší Čech", když za sebou nechal takové české velikány, jako byl Jan Hus, Tomáš G. Masaryk či Václav Havel.
Je tedy zřejmé, že Karel IV. je napříč staletími, generacemi nebo systémy spojován s hodnotami, které jsou aktuální v každé době i prostředí. To přispívá k tomu, že Karlovo vladařské dílo je nadčasové, hluboce inspirativní a zejména výrazně přesahuje svou dobu. Moderní člověk počátku 21. století hledá především stabilitu, prosperitu a kulturní obohacení. A právě tyto aspekty jsou nejvýrazněji typické pro vládu a celkovou panovnickou koncepci Karla IV. Avšak nejen to.
Fascinující osobnost Karlova v sobě totiž ještě nese také výrazný morální apel a dojímavý příběh. Karel svou velikou moc totiž nepovažoval za privilegium a završení cesty, nýbrž za počátek toho, v čem spatřoval hlavní poslání svého života a dráhy vladaře - službě zemi a jejímu lidu. Jeho nikdy nepolevující činorodost je o to úctyhodnější a pozoruhodnější, že přebíral nehotovou zemi s množstvím výzev a problémů, jež předchozí čeští knížata a králové za několik minulých staletí nedokázali překonat. Sám jí pak svým nástupcům předával v situaci, kdy představovala politický, hospodářský a kulturní střed Evropy i pevnou rodovou základnu lucemburské dynastie. Během více než tisícileté historie české státnosti naše země nepoznala ve svém čele muže, jenž by pro její blaho, větší slávu a pokojný mír udělal více, než toho blahé paměti učinil císař a král Karel IV. Právem mu tedy náleží přední místo v pantheonu národních velikánů a zároveň velkých postav evropské historie… Konec
Použitá literatura:
ANTONÍN, Robert. České země za posledních Přemyslovců. I. díl (1192 - 1253). Cestou proměny společnosti k vrcholně středověké monarchii. Praha: Libri, 2012, s. 431
BOBKOVÁ, Lenka. ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové: česká koruna uprostřed Evropy. Praha: Lidové noviny, 2012, s. 886.
BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV. a 1310 - 1402. Praha; Litomyšl, Paseka, 2003, s. 692.
ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha: Libri, 1999, s. 1001.
ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1310 - 1378. Praha: Libri, 1999, s. 287.
ČECHURA, Jaroslav. Karel IV. Na dvojím trůně. Praha: Tok / Knižní klub, 1998, s. 278.
ČECHURA, Jaroslav. ŽŮREK, Václav. Lucemburkové: životopisná encyklopedie. České Budějovice: Veduta, 2012. 260 s.
FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha: Lidové noviny, 2006, s. 692.
HAY, Denis. Evropa pozdního středověku 1300 - 1500. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 412.
HORA - HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí. 2. vyd. Praha: Baronet, 1995 - současnost.
CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007, s. 352.
KAVKA, František. Čtyři ženy Karla IV. Královské sňatky. Praha; Litomyšl: Paseka, 2002, s. 189.
KAVKA, František. Karel IV.: historie života velkého vladaře. Praha: Mladá fronta, 1998, s. 61.
KAVKA, František. 5. 4. 1355. Korunovace Karla IV. císařem Svaté říše římské. Praha: Havran, 2002, s. 117.
KAVKA, František. Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 - 1378). Země České koruny, rodová, říšská a evropská politika. Dva svazky. Praha: Karolinum, 1993, s. 252 a 292.
Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách - Sto událostí, které dramaticky změnily naši historii. Praha: Reader´s Digest Výběr, 2001, s. 480.
Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. Praha: Libri, 2000 (4. vydán), s. 571.
KETTNER, Jiří. Dějiny pražské arcidiecéze v datech. Praha: Zvon, 1993, s. 251.
KOPIČKOVÁ, Božena. Eliška Přemyslovna. Královna česká 1292 - 1330. Praha: Vyšehrad, 2003. 182 s.
Kronika Českých zemí. 2. vyd. Praha: Libri, 2012, s. 960.
Kroniky doby Karla IV. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. 655 s.
LEDVINKA, Václav a PEŠEK, Jiří. Praha - Dějiny českých měst. Praha: Lidové noviny, 2000, s. 819.
MACEK, Josef. Cola di Rienzo. 1. vyd. Praha: Orbis, 1965.
PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Praha: L. Mazáč, 1939.
PLUDEK, Alexej. Český král Karel. Praha: Panorama, 1979, s. 128.
SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: císař v Evropě (1346 - 1378). Praha: Lidové noviny, 1999, s. 524.
SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296 - 1346: k prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Svoboda, 1994, s. 658.
SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Život a dílo (1316 - 1378). 2. vyd. Praha: Svoboda, 1980, s. 721.
SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat: Jan Lucemburský 1296 - 1346. Praha: Panorama, 1982, s. 276.
SPĚVÁČEK, Jiří. Václav IV. 1361 - 1419. K předpokladům husitské revoluce. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986, s. 773.
ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. České země v evropských dějinách - 1. Praha: Paseka, 2006, s. 392.
ŠMAHEL, František. Cesta Karla IV. do Francie: 1377 - 1378. Praha: Argo, 2006, s. 398.
ŠUSTA, Josef. České dějiny, Praha: Jan Laichter, 1912 - 1993.
TOMEK, Václav Vladivoj. Dějepis města Prahy. Praha: F. Řivnáč, 1855 -
Vita Caroli. Odeon, Praha 1978, s. 225.
VLČEK, Emanuel. Jak zemřeli: Významné osobnosti českých dějin z pohledu antropologie a lékařství. Praha: Academia, 1993. 279 s.
ZAP, Karel Vladislav. Česko-moravská kronika. Praha: I. L. Kober, 1880
Zbraslavská kronika. Praha: Svoboda, 1976, s. 597.
ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198 - 1253. Praha: Lidové Noviny, 2002, s. 964.
Zdroje obrázků:
Wikimedia Commons