Karel IV. Kapitola VIII. Karlovo státnické dílo a jeho odkaz dějinám
Náš výpravný seriál o Karlovi IV. a jeho době byl především o
politických dějinách. V hlavním textu jsme proto zmínily pouze
nejvýznamnější zakladatelské počiny a stavby spojené s Karlovým jménem,
ať již šlo o Nové Město pražské, pražské vysoké učení, Karlštejn nebo
Karlův most. Avšak velkolepá zakladatelská činnost Karla IV. byla
mnohem významnější a pestřejší. Nešlo totiž pouze o díla, na jejichž
vzniku měl osobní podíl Otec vlasti, ale především o vytvoření
mimořádně příznivých podmínek v celém českém státě i silné mecenášství
samotného královského dvora, které umožnily do té doby nevídaný a
všeobecný rozvoj stavebnictví, umělecké činnosti a také nerušeného
hospodářského vývoje.
Perlou Karlova rodného království, jemuž za dobu své vlády přisoudil
vskutku dějinotvornou úlohu, se stala Praha, zejména rozsáhlý komplex Pražského
hradu. Karel za svého života a vlády nikdy nezapochyboval o
tom, že by se starobylé sídlo českých knížat a králů nemělo stát jeho
hlavní královskou a posléze i císařskou rezidencí. A to i přesto, že
když Hrad spatřil roku 1333 poprvé, stálo před ním spíše chátrající
místo plné vzpomínek a krutých ran osudu, jež v minulých desetiletích
dopadly na celou zemi. Jak již víme, začal Karel na Hradě ještě jako
pouhý kralevic a moravský markrabě budovat nový královský
palác.
Při starší palácové kapli navíc založil v roce 1339 kolegiátní kapitulu
Všech svatých, jež byla z jeho iniciativy v 50. až 80. letech
- století na základě plánů Petra Parléře přestavěna do podoby
dvoupatrového jednolodního kostela. Vzorem pro tuto stavbu se stala
pařížská St. Chapelle. Mimořádnou péči Karel věnoval především svatovítské
katedrále, jejíž základní kámen položil spolu s otcem roku
1344 a jež se měla stát ústřední svatyní čerstvě zřízeného pražského
arcibiskupství. Její úloha se zvýšila, když byla Karlem prohlášena za
pohřebiště českých králů.
Stejnou starost projevil Karel i o klášter sv. Jiří.
Ve snaze pokračovat v přemyslovské tradici Karel posílil vnímání
kláštera jako důležitého duchovního centra země. Zdejší abatyši dokonce
udělil titul kněžny a právo doprovázet budoucí českou královnu při
korunovaci. Spolu s tím pečoval a rozvíjel kult sv. Ludmily, neboť
první přemyslovská světice byla pohřbena právě v útrobách zdejšího
kláštera.
Ani druhý královský hrad v Praze, slavný a legendami opředený
Vyšehrad, Karel
neopomenul. V Karlově zvýšeném zájmu o Vyšehrad se však více zrcadlila
mimořádná úcta k přemyslovské tradici, než praktické důvody, jelikož
Vyšehrad byl naposledy sídelním hradem ve 12. století a jeho role
rychle upadala. Ani Karel proto nemohl zastřít, že Vyšehrad by měl mít
do budoucna spíše úlohu vojenskou, než sídelní. Z tohoto důvodu byl
hrad obehnán novým a silným gotickým opevněním s 15 čtvercovými věžemi,
které bylo napojeno na tehdy vznikající hradby Nového Města pražského.
Opevnění mělo dvě brány, avšak do dnešních dnů se zachovala pouze brána
zvaná „Špička“, která je na straně od Pankráce. Karel kromě toho
nařídil gotickou přestavbu baziliky sv. Petra a Pavla,
která byla zničena požárem již v roce 1249.
Co se týče již zmiňovaného Nového Města pražského
založeného v památném roce 1348, tak zde se jedná bezesporu o vrcholné
zakladatelské dílo Otce vlasti. Nové Město totiž nevzniklo tak úplně na
zeleném drnu, jelikož kromě nových parcel připravených k rychlé sídelní
výstavbě obsáhlo hned několik do té doby předměstských osad. To
způsobilo rychlý rozvoj nové městské části - ve skutečnosti města -
který se výrazně podílel na tom, že za Karlovy vlády se počet obyvatel
celé Prahy pohyboval kolem 40 000 lidí. Bylo to na tehdejší poměry
nevídané číslo. Jen pro srovnání, Karlův milovaný Norimberk měl v této
době 26 tisíc obyvatel, Londýn zhruba 35 tisíc a Paříž, jakožto jedno z
největších a nejrozvinutějších měst Evropy, přibližně 80 tisíc
obyvatel. Rozloha hradbami obehnaného Nového Města pražského byla
vskutku impozantní, jednalo se zhruba o 360 ha.
Vně této monumentální sídelní aglomerace vznikla hned tři velká
tržiště, a to Koňský trh (dnešní Václavské
náměstí), Senný trh (dnes Senovážné náměstí) a Dobytčí
trh neboli současné Karlovo náměstí. Jako velký podporovatel
církve se Karel zasloužil také o stavbu dvou nejvýznamnějších
sakrálních novoměstských staveb té doby. Ještě před samotným založením
města Karel v září 1347 položil základní kámen ke stavbě
karmelitánského kostela Panny M. Sněžné, jehož
dostavby, tak jako ostatně celé řady svých staveb, se již nedožil,
neboť zdejší chór byl vysvěcen až roku 1397.
Jen o něco později v listopadu 1347 Karel založil na místě budoucího
Nového Města klášter
Na Slovanech určený pro mnichy slovanského obřadu.
Karlovou snahou totiž bylo navázat na starou domácí cyrilometodějskou
tradici. Zároveň však sledoval i hlubší politické cíle, neboť se
klášter měl v jeho představách stát střediskem pro misijní činnost mezi
sousedními nevěřícími a rozkolnými Slovany. Klášter se od svého
slavnostního vysvěcení v roce 1372, kdy se zde četlo evangelium o
setkání Krista s jeho učedníky v městečku Emauzích poblíž Jeruzaléma,
lidově nazýval Emauzy. Toto jméno mu vydrželo dodnes.
Jako centrum země a symbolický střed Svaté říše římské se Karel velmi
snažil o to, aby mělo jeho rodné město co nejvíce univerzální
charakter. Založení univerzity v roce 1348, a to jako prvního vysokého
učení v celé střední Evropě, bylo toho jasným dokladem. Rozvoj výuky
však navzdory očekáváním probíhal pomalu, a proto se Karel v roce 1366
rozhodl založit hojně dotovanou tzv. Velkou (Karlovu) kolej.
Původní kolej stála zhruba v místech dnešní Filosofické fakulty UK.
Kromě toho císař stanovil, aby na místa kanovníků u kostela Všech
svatých na Pražském hradě byli nadále voleni jen univerzitní učitelé.
Teprve od této chvíle následoval mohutný rozmach univerzitního života v
Praze. Ta se díky tomuto stala vyhledávaným místem studentů z celé
Evropy.
Ve snaze spojit oba vltavské břehy novým kamenným mostem, a tak
usnadnit komunikaci i vnitřní obchod mezi pražskými městy, inicioval
Karel v roce 1357 stavbu ambiciózního mostu, jenž měl symbolicky stát
na místě staršího a tehdy již několik let zaniklého Juditina mostu.
Most, jenž se do 19. století nazýval mostem Kamenným
(od roku 1848 přejmenován na Karlův most), byl na
tehdejší dobu poměrně náročným projektem, a proto nepřekvapí, že byl
budován několik desetiletí a do plného provozu byl uveden až za vlády
Karlova syna Václava IV. Svou zakladatelskou energii
však Karel nevěnoval pouze Praze, i když zde je jednoznačně i přes
propast mnoha staletí nejvýraznější a patrná dodnes. Za Karlovy vlády
vyrostly v Čechách také nové královské hrady. Asi nejznámějším mimo
Karlštejn je západočeský hrad Radyně, který byl
vybudován před rokem 1361 poblíž Plzně. O něco dříve vznikl u
Kašperských hor z Karlova popudu také hrad Kašperk.
Smyslem budování těchto nových hradů byla Karlova snaha ochránit zdejší
zlaté doly a zemské stezky, kudy proudily karavany kupců. Je zajímavé,
že oba hrady byly původně založeny pod německým názvem (Radyně se dříve
jmenoval „Karlskrone“), který odkazoval na jméno jejich zakladatele.
To je ostatně výrazný rys Karlova budovatelského díla, neboť pyšný
císař přísně dbal o vytvoření obrazu energického a schopného vladaře,
který celé království buduje s láskou a usilovnou péčí, jež neměly
nikoho nechat na pochybách, že otěže moci třímá ve svých rukou
panovník, v němž jsou stabilita království a spokojený život všech
obyvatel zakotveny jako na mocné skále. Z tohoto důvodu Karel mimo jiné
dbal na svém dvoře o pěstování domácího kronikářství,
jež mělo potomkům zachovat velikost jeho panovnického majestátu i
slavné činy, jež za dobu své vlády vykonal. Tento aspekt naopak jeho
synové záměrně opomenuli.
Zakladatelskou stopu největšího z českých králů nalezneme ovšem i na
Moravě. Již před rokem 1340 například Karel nařídil vybudovat na
Olomoucku poblíž jednoho z proudů jantarové stezky, která spojovala
Pobaltí s Jadranem, hrad Tepenec. Všechnu slávu ale
nakonec získal slavný Karlštejn, jenž začal být
budován v roce 1348. Honosný gotický hrad stojící na vápencové ostrožně
v lesích povodí Berounky byl založen jako místo uložení korunovačních
klenotů české země i Svaté říše římské. Stavba byla sice dokončena již
v roce 1357, avšak výzdoba hradu, jež zahrnuje i zcela unikátní soubor
deskových obrazů v kapli svatého Kříže, jejichž
autorem je Mistr Theodorik, pokračovala až do roku 1365.
Karel nebyl pouze nevšední státník, zakladatel a mecenáš umění, ale
také vynikající hospodář, jakých měla naše země v čele státu během své
historie jen velmi málo. Všemožně podporoval mezinárodní
obchod, vědom si toho, že země Koruny české mají převážně
tranzitní ráz. Za zajímavost jistě stojí, že se například pokoušel
reálnými kroky přenést hlavní středoevropskou obchodní magistrálu z
Dunaje na sever, aby tak zasahovala i české země. Zakázal proto stavět
další jezy na řekách, aby jimi nebyla narušována splavnost českých řek,
a zvláštními opatřeními napomáhal lodní dopravě na Labi. Karlův záměr
spojit Dunaj a Vltavu, a tak prodloužit povodí významné obchodní
magistrály až do Severního moře, čímž by protínala i Prahu, sice
narážel na technologické limity tehdejší doby, avšak jednoznačně
dokazuje, jak byla Karlova hospodářská politika sofistikovaná a dalece
předbíhala svou dobu.
Každý „suchozemský“ zahraniční kupec musel z Karlova nařízení zavítat
prioritně na pražské městské trhy a zde nabídnout své zboží. Kromě toho
přísný a práva dbající císař zakázal při tranzitu směneční dohody, úvěr
omezil na čtrnáctidenní lhůtu, a uznával pouze pražské míry a váhy,
přičemž důsledně dbal na jejich dodržování. Tím došlo ke zkvalitnění a
právnímu ukotvení obchodu i služeb. Největší zásluhou ovšem bylo, že
Karel prosadil bezpečnost obchodních cest na české půdě takovým
způsobem, že tomu do té doby nebylo za celý středověk. A ani dlouho
poté.
Aktivní pomoci se za Karlovy vlády dočkali především pražští
obchodníci, kteří byli již v roce 1354 osvobozeni ode všech daní z vozů
a z jakéhokoli zboží v celé Svaté říši římské. O pár let později Otec
vlasti udělil podobná práva i kupcům z Kutné Hory a dalším významným
městům ve vedlejších korunních zemích. Za obchodní zájmy svých českých
poddaných se Karel dokonce neváhal ohradit i na nejvyšší úrovni. Když
například polský král Kazimír III. překážel českým kupcům v obchodních
stycích vedoucích přes Krakov, odpověděl Karel stejnou mincí, a polským
kupcům zakázal cestovat do slezské Vratislavi a dále na západ. Karel
mimo to zvětšil práva horníkům a výrazně se zasadil o úpravu
viničního práva. Na jeho příkaz byly kolem Prahy i na jiných
místech v Čechách a na Moravě zakládány nové vinice, kde byly pěstovány
dokonce i vzácné a do té doby nevídané odrůdy například z Burgundska. V
roce 1375 Karel neváhal vydat výnos, podle nějž neměla být do Čech v
době vinobraní dovážena žádná zahraniční vína, vyjma italských a
španělských, aby tak ochránil zájmy domácích vinařů.
Dále se velký a pracovitý císař angažoval třeba v rybníkářství.
Právě za jeho vlády byly v Čechách poprvé ve velkém zakládány rybníky,
mezi nimi například dnešní Máchovo jezero. Karlovi je v tomto ohledu
dodnes připisováno - i když zřejmě neprávem - že se zasloužil o
vysazení nového druhu ryby, jež nebyla do té doby v Čechách známa, a to
Parmy obecné. Důležitou, i když často opomíjenou Karlovou zásluhou bylo
také zřízení stálých královských obilných sýpek na mnoha místech země.
Skladované obilí mělo sloužit v případě války nebo neúrody. Na počátku
- let 14. století, kdy v Čechách zuřil krutý hladomor, právě toto
opatření zachránilo velké množství lidských životů.
Jak je tedy patrné, Karlovo státnické dílo bylo velmi komplexní a
prostupovalo převážnou částí tehdejší společnosti. O to více se památka
na velkého panovníka uchovala v paměti lidu a celé země. Smutek, který
zavládl po Karlově smrti, a jenž popisují dobové prameny, tak nebyl
pouze klasickým slovním obratem tehdejších kronikářů, ale skutečně
odrážel pocity větší části české společnosti. Veřejnost si totiž
uvědomovala, že budoucnost bez všudypřítomné a mocné autority Karla IV.
může být mnohem méně stabilní a předvídatelná, než doposud. Jak moc
byly následující roky nestabilní a méně předvídatelné, si ukážeme nyní
na stručném vylíčení osudů Karlovy rodiny po roce 1378. ***
Karel zemřel na sklonku roku 1378, a i přesto, že si již současníci
uvědomovali, jaká významná postava evropské politiky opustila scénu
dějin, bylo by bláhové domnívat se, že ve vývoji českých dějin a celého
středoevropského regionu okamžitě nastal velký zlom. Je sice pravda, že
domácí historikové považují právě Karlovu smrt za mezník označující
přelom vrcholného a pozdního středověku v českých zemích, avšak
politický, hospodářsko-ekonomický a kulturní vývoj měl svou
setrvačnost, a tak se přelil i do následujících let.
Novým římským a českým králem se nyní stal teprve sedmnáctiletý a stále
velmi nezkušený
Václav IV. Ten je v české
historiografii a také historickém povědomí českého národa považován za
neschopného vladaře, který nedokázal navázat na otcovo dílo. Pravda je
však taková, že doba, ve které měl Václav na další více jak čtyři
desítky let vládnout, byla velmi složitá, a pravděpodobně by v ní
neobstál ani o mnoho schopnější vladař.
Papežské schizma
a s ní spojená
církevní krize byly jen špičkou
ledovce. Krátce po Karlově skonu zasáhla české země doposud největší
__morová
epidemie__, která způsobila citelný pokles obyvatelstva. Ten
byl o to horší, že přicházel v době sociálního pnutí ve společnosti,
kterou rozleptávala krize církve,
hospodářská stagnace,
nárůst drobné kriminality, jenž narušoval domácí i dálkový obchod, a
především
politická nestabilita v zemi.
Václav se totiž ocitl po otcově smrti v nepříjemné rodinné izolaci.
Starší a zkušený bratranec Jošt vládnoucí na Moravě Václavovi jeho
vladařské začátky neusnadňoval. O bratry Zikmunda a Jana Zhořeleckého
se Václav nemohl opřít, jelikož byli stále ještě dětmi. Navíc zde byla
osoba energické a panovačné císařovny Alžběty Pomořanské. Čerstvá vdova
totiž odmítala hrát vedlejší roli a snažila se i nadále ovlivňovat
politiku a směřování královského dvora. Václav svou macechu nikdy neměl
příliš rád, jelikož se k němu vždy chovala chladně a odtažitě.
Nepřekvapí tedy, že mezi Alžbětou a Václavem došlo k silnému napětí,
které se dokonce ventilovalo tím, že král přesunul své sídlo z
Pražského hradu do
Královského dvora stojícího na
tehdejším Starém Městě pražském.
Přesto je překvapující, že se Václav i přes tyto časem sílící překážky
dokázal povznést a alespoň v prvních letech své vlády navázat na otcovu
politickou koncepci. Téměř celá 80. léta 14. století si tak Václav
počínal poměrně úspěšně, dokonce se mu naskytla i možnost dosáhnout
císařské korunovace v Římě a ukončit papežské schizma. Avšak zhruba po
patnácti letech vládnutí nastal ve Václavově politice zásadní obrat.
Pod tíhou sílících vnitropolitických a mezinárodních problémů začal
král upadat do apatie a depresí, které byly způsobeny i tím, že
prožíval obvyklý komplex vyhoření. Ve středověku se totiž často
setkáváme s jevem, kdy panovníci nastupující na trůn v útlém mládí nebo
jež jsou zasvěcováni do státní správy již v dětství, prožívají po
letech u moci pocit jistého druhu averze k plnění svých vladařských
povinností. Ty poté začínají zanedbávat nebo odsouvat na vedlejší
kolej, a namísto toho hledají rozptýlení v jiných aktivitách. U Václava
to bylo například v lovu nebo alkoholu.
Ještě jedna důležitá věc hrála ve Václavův neprospěch. Ani v jednom z
manželství s Johanou a Žofií Bavorskou nedokázal zplodit byť jen
jediného potomka. To zcela zásadním způsobem ovlivňovalo další
Václavovu vládu, neboť nemohl uplatnit sňatkovou diplomacii, v níž
například kdysi tolik exceloval právě Karel IV., a jeho pozice vůči
okolním vládcům a zejména vlastním příbuzným rychle slábla. Už v roce
1394 byl Václav poprvé zajat nespokojenou šlechtou a musel čelit
stupňujícímu se tlaku opozice v českém státě a také v Říši.
Nejednotnosti Lucemburků obratně využili konkurenční Wittelsbachové,
kteří Václava v roce 1400 sesadili z římského trůnu. To byl vážný atak
na celkovou královu pozici i státnické dílo Karla IV. Václav se sice
snažil vývoj zvrátit ve svůj prospěch, ale svou pozici nedokázal
upevnit ani na domácí scéně, natož na mezinárodním poli.
V letech 1402 - 1403 dosáhl rozkol v lucemburské dynastii svého
vrcholu. Václav byl znovu zajat, tentokrát svým bratrem Zikmundem, jenž
dokonce na čas převzal vládu v Čechách. Václav se sice na svobodu po
téměř dvou letech věznění dostal, ale zasáhnout do vývoje v Říši již
nebyl schopen, neboť lucemburská krize těžce otřásla prestiží dynastie
i Českého království.
Po roce 1403 však nastala kuriózní situace. V Čechách se zformovalo
silné
reformační hnutí směřující k celkové obrodě
církve a společnosti, jež mělo mimořádné zastoupení mezi českými
měšťany a šlechtou. Václav byl dlouhé roky podporovatelem českého
pokusu o reformu církve, což mu umožnilo znovu konsolidovat svou moc v
celém království, díky čemuž měl posléze i slušné vyhlídky při
comebacku na římský trůn. Ani rozchod s Husovou reformní skupinou v
roce 1412 neznamenal konec Václavovým nadějí, a to i přesto, že římský
trůn od roku 1411 patřil Zikmundovi. Kostnický koncil ale znamenal
Zikmundův velkolepý triumf, po němž Václav upadl do obvyklé apatie a
stal se jen mlčenlivým divákem narůstajícího radikalismu ve své zemi.
Zemřel bezdětný a zahořklý v srpnu 1419, kdy byl stav v zemi na hony
vzdálen tomu, v jakém království v roce 1378 přebíral. Krátce po jeho
smrti vypukly v Českách krvavé a ničivé
husitské války.
Na rozdíl od Václava, který byl jen průměrným vladařem v těžké době,
dokázal jeho mladší bratr Zikmund
částečně navázat na Karlovo státnické dílo. Stalo se tak i přesto, že
se mu nikdy nepodařilo zjednat si v Čechách respekt a uznání, přičemž
jej oblibou v domácím prostředí paradoxně předčil i kontroverzní
Václav. Nutno však podotknout, že Zikmundův vztah k rodné zemi byl
velmi komplikovaný a dopustil se v něm hned řady osudových chyb.
Zikmund byl navíc silně ovlivněn svým dospíváním, které nestrávil v
Čechách, nýbrž v Polsku a později v Uhrách, čímž se odcizil českému
prostředí a byl u něj zároveň silně potlačen pocit dynastické
loajálnosti.
Mladý Zikmund si musel projít vskutku bouřlivou školou života, jež
právě Václavovi chyběla. Po smrti uherského a polského krále Ludvíka I.
Velikého v roce 1382 se Zikmund neúspěšně pokusil vznést nárok na vládu
v Polsku. Opíral se při tom o dědické nároky své choti Marie, dcery
krále Ludvíka. Polsko se však vydalo vlastní cestou bez ohledu na zájmy
uherského dvora nebo Lucemburků. A tak to byly nakonec Uhry, kde se
Zikmundovi i s nemalým přispěním příbuzných podařilo získat vliv a moc,
na základě čehož byl v roce 1387 přijat a korunován
__uherským
králem.__
Zikmund zdědil rozlehlou a vlivnou zemi, avšak v řadě ohledů zaostalou.
Pustil se proto do celkového povznesení země s podobným zaujetím a
cílevědomostí, jako kdysi jeho otec v Čechách. Po něm Zikmund zdědil
zápal pro vrcholnou politiku, mimořádný intelekt a organizační
schopnosti. Uherské prostředí, ačkoli se s ním niterně identifikoval a
našel v něm časem zalíbení, jej však nenaplňovalo uspokojením.
Orientoval se proto na západ, především jej lákalo říšské prostředí,
neboť nepřestával snít o tom, že se mu jednoho dne podaří navázat na
otcův odkaz. Tyto tendence u něj sílily zejména v 90. letech 14.
století, kdy se hroutily pozice jeho bratra v Čechách. Jako státník a
prozíravý politik Zikmund věděl, že prosadit se ve Svaté říši římské
může pouze tehdy, podaří-li se mu ovládnout hlavní mocenskou základnu
lucemburské dynastie, tj. Čechy.
Využil proto Václavova selhání a již od počátku 90. let začal silně
zasahovat do zdejšího vnitropolitického dění. Pro českou veřejnost byla
tato Zikmundova politika nepřijatelná, neboť se obracela proti zájmům
legitimního panovníka, ač v této době neoblíbeného a v očích mnohých
slabého. Teprve fiasko z let 1402 - 1403 Zikmunda definitivně utvrdilo
v tom, že za Václavova života se mu v Čechách nepodaří prosadit. Další
léta proto věnoval upevnění své vlády v Uhrách a boji s Turky, což mu
již zanedlouho umožnilo vystupovat ve střední Evropě jako věrný syn
církve a obránce křesťanství.
Tohoto umně budovaného obrazu Zikmund využil k tomu, aby si naklonil
říšskou veřejnost a kurfiřty. V roce 1411 se tak stal
__římským
králem__. V jeho osobně usedl na římský trůn po desetiletích
slabých a neprůbojných vládců, Václava IV. nevyjímaje, skutečný
politik, který měl chuť, zájem i schopnosti řešit palčivé problémy
tehdejší společnosti. V prvé řadě papežské schizma a krizi církve. Jeho
vrcholným počinem bylo svolání církevního koncilu do Kostnice. Ten byl
nakonec úspěšný, i když se mu nepodařilo vyřešit otázku české
reformace, která se naopak vlivem ostrého kostnického kurzu v Čechách
zradikalizovala.
Vývoj v Čechách Zikmund podcenil a navíc projevil při řešení husitské
otázky velmi malý cit pro reformní a politické požadavky Čechů, kteří
se stali jeho poddanými po Václavově smrti v roce 1419. Legitimní dědic
české Koruny byl sice přijat ve vedlejších korunních zemích, včetně
Moravy, ale v Čechách narazil na tvrdý odpor. Ten se mu nepodařilo
zlomit I. ani II. křížovou výpravu, v nichž se osobně angažoval. Jeho
ukvapená a nedůstojná korunovace v roce 1420 mu respekt v zemi
nesjednala. V dalších letech tak znechucený Zikmund na Čechy de facto
rezignoval, aby se mohl věnovat Uhrám a upevnění své moci v Říši. V
roce 1423 navíc udělil z titulu českého krále Moravu v léno svému zeti
Albrechtovi II. Habsburskému. Stalo se tak bez vědomí české stavovské
obce a proti její vůli.
Zatímco v Čechách Zikmund pohořel, jeho hvězda v Evropě stoupala. Na
počátku 30. let 15. století dokonce absolvoval úspěšnou římskou jízdu,
jejímž vyvrcholením byla
císařská korunovace v Římě
roku 1433. Tím Zikmund do značné míry obnovil lesk a slávu lucemburské
dynastie. Stalo se tak paradoxně ve chvíli, kdy rod jako takový
skomíral a jeho budoucnost se počítala již jen na pouhé měsíce.
Největší a osudovou Zikmundovou chybou totiž bylo, že po smrti své
první manželky Marie v roce 1395 zůstával celých 13 let (!) vdovcem. V
druhém manželství s Barborou Cellskou dokázal navíc zplodit pouze dceru
Alžbětu, neboť manželství se vzhledem k oboustranné nevěře rychle
rozpadlo, ačkoli nikdy neskončilo rozvodem.
Dceru
Alžbětu Zikmund provdal za rakouského vévodu Albrechta
Habsburského, kterého s předstihem vyhlásil za svého dědice.
Habsburkové se tak tehdy nemuseli ani příliš snažit, stačilo jim pouze
počkat, až geneticky vyčerpaná a unavená lucemburská dynastie vyhasne.
Na český trůn Zikmund po složitých jednáních sice nakonec nastoupil,
ale stalo se tak až v roce 1436. Zikmundova skutečná česká vláda tak
byla jen pomíjivou chvílí, kterou silně poznamenalo vysoké císařovo
stáří a léty zakořeněná averze i nedůvěra k českému prostředí a husitům
jako takovým. Poslední Lucemburk na českém trůnu zemřel v prosinci 1437
ve Znojmě. Paradoxem je, že poslední člen významné dynastie, která toho
českým zemím tolik dala, si stejně jako její první představitel na
českém trůnu Jan Lucemburský výslovně nepřál být pohřben v Čechách.
Třetí z Karlových synů
Jan Zhořelecký měl poněkud
trpký úděl. Jako nejmladší z Lucemburků byl svými příbuznými přehlížen
a odstrkován na vedlejší kolej. Nedokázal se tak účinně prosadit nejen
v rodinné hierarchii, ale dokonce ani ve slezském prostoru, kde měl být
viděn a slyšen nejvíce, jelikož byl zhořeleckým vévodou. Časem se tak
stal spíše nedůstojným vazalem svého bratra Václava, díky čemuž se
dostal do konfliktu se Zikmundem i bratrancem Joštem. V roce 1394 se
důrazně postavil za práva svého bratra, který byl právě tehdy zajat
panskou jednotou. Sám se osobně v čele silného vojska, jehož postavení
jej prakticky finančně zruinovalo, velkou měrou zasloužil o Václavovo
propuštění.
To byla však osudová chyba Janova života. Václav jej po svém
vysvobození totiž obvinil ze zrady z důvodu personálních změn v
zemských a dvorských úřadech, které Jan v Praze za královy
nepřítomnosti učinil. Nešťastný vévoda se tak musel klidit před
královým hněvem. Vzhledem k velkému nevděku ze strany bratra
nepřekvapí, že se Jan v dalších měsících začal sbližovat s moravskými
bratranci a nespokojenou českou šlechtou. Je však otázkou, zdali mohl
Jan Zhořelecký výrazněji ohrozit pozice svého panujícího bratra v
českém státě, jelikož byl zadlužen a vyčerpán. Zemřel velmi mlád. Stalo
se tak v březnu 1396, kdy mu bylo pouhých pětadvacet let. Už tehdy se
vynořily nikdy nepotvrzené zvěsti, že byl otráven svými nepřáteli. Z
manželství s Kateřinou, dcerou švédského krále Albrechta
Meklenburského, se mu narodila dcera
Eliška. Právě
jí připadl poněkud smutný titul posledního příslušníka přímé
lucemburské rodiny, jelikož přežila všechny své příbuzné a zemřela až
roku 1451 v dalekém Trevíru.
Osud Karlových dcer byl sice méně dramatický, ale jistě ne bez
zajímavostí. Z prvního manželství s
Blankou z Valois
měl Karel dvě dcery. Zatímco nejmladší
__
Markéta__,
která byla zaslíbena uherskému králi Ludvíkovi I. Velikému, zemřela v
pouhých čtrnácti letech v září 1349, dožila se druhorozená
Kateřina
nejen dospělosti, ale také přežila svého otce.
Kateřina byla v pouhých
jedenácti letech provdána do Rakouska za pozdějšího vévodu Rudolfa IV.,
tedy toho Rudolfa, jenž později nadělal Karlovi tolik starostí.
Ovdověla však již roku 1365. Vdovou ale nezůstala dlouho, neboť jí otec
již následujícího roku v Praze provdal za braniborského markraběte Otu.
Vzhledem k tomu, že Karel dlouhodobě usiloval o zisk Braniborska a s
Otou měl mnohdy velmi napjaté vztahy, bylo manželství Wittelsbacha a
lucemburské princezny komplikované.
Kateřina totiž i nadále žila
převážně v Praze, o to více, že Ota byl pověstný záletník, který trávil
hodně času s milenkami. Manželství tak bylo bezdětné a skončilo Otovou
smrtí v roce 1379. Poté žila
Kateřina v Rakousku na hradě
Perchtoldsdorf, který se stal útočištěm ovdovělých rakouských kněžen.
Zemřela o 16 let později v dubnu 1395.
Z druhého manželství s
Annou Falckou se Karel
dočkal pouze syna Václava, jenž ale zemřel již v pouhém roce života. To
naopak třetí choť
__
Anna Svídnická__ Karlovi přinesla
nejen tolik vytouženého dědice, budoucího Václava IV., ale také dceru
Alžbětu.
Z politických důvodů byla Alžběta roku 1366 jako osmiletá provdána za
šestnáctiletého rakouského vévodu Albrechta III. Byl to tak už druhý
sňatek Karlovy dcery s habsburskými vévody. Ale stejně jako v prvním
případě, tak ani nyní nebylo přáno, aby se narodil rakouský potomek s
lucemburskými kořeny. Alžběta totiž zemřela velmi mladá v září 1373 ve
Vídni. Ironií dějin však byl Alžbětin manžel Albrecht dědečkem
budoucího římského, českého a uherského krále Albrechta, za kterého
později Zikmund provdal svou jedinou dceru a dědičku nesoucí shodou
okolností stejné jméno, jako její o mnoho let starší prateta.
Teprve čtvrté a zároveň poslední manželství s
__Alžbětou
Pomořanskou__ dalo Karlovi hojnost potomků. Z šesti potomků se
ovšem dospělosti dožili vyjma synů Zikmunda a Jana Zhořeleckého pouze
dcera
Anna a
__
Markéta__. O
budoucím osudu Anny rozhodl na samém sklonku svého života ještě sám
Karel, který se rozhodl navázat úzké spojenectví s dalekou Anglií.
Důvodem bylo, že se Anglie stejně jako země Koruny české na samém
počátku církevního schizmatu v roce 1378 přiklonila k římskému papeži
Urbanovi VI. Vychytralý Karel chtěl nejen pro Lucemburky získat nové a
mocné spojence v ostrovní říši, ale také nenuceně zatlačit na Paříž,
aby se vzdala podpory avignonského papeže Klementa VII.
Plánovaný sňatek byl uskutečněn po komplikovaných jednáních až v roce
- Velkou zásluhu na konečném výsledku měl
Václav IV., pro kterého
byla
Anna jedním z mála nevlastních sourozenců, k němuž choval vskutku
upřímnou lásku. V doprovodu početného českého doprovodu se
Anna vydala
na dalekou cestu už na podzim 1381. Během cesty hrozilo, že Francouzi
její doprovod zadrží, a tak zmaří sňatek, proti kterému houževnatě
protestovali. Pomoc ale tehdy poskytl Annin nevlastní strýc vévoda
Václav Lucemburský.
Už v lednu 1382 se tak
Anna v Londýně provdala za krále Richarda II.
(1377-1399). Nedlouho poté byla také slavnostně korunována anglickou
královnou. Tímto důležitým sňatkem byly na několik let zahájeny čilé
styky Anglie a Českého království, což se později ukázalo jako osudové,
neboť právě tímto způsobem tehdy docházel do Čech ohlas díla a činnosti
anglického reformátora Johna Wycliffa, jenž se stal vzorem pro Jana
Husa a další české reformátory. Manželství s Richardem ale pro Annu
příliš šťastné nebylo. Ukázalo se totiž, že
Anna zdědila stejně jako
její sourozenci zhoubný gen neplodnosti, a tak nedokázala dát Anglii
dědice. Zklamaná
Anna se proto raději přiklonila ke zbožnosti a
milosrdenství, což jí v Anglii zjednalo postupně všeobecnou lásku
poddaných. Zemřela v červnu 1394. Nedočkala se tak ani tragického konce
vlády svého chotě, který byl v roce 1399 sesazen, uvězněn a vzápětí
podle všeho zavražděn svými odpůrci.
__
Markéta__, které historikové z důvodu odlišení od Karlovy první
stejnojmenné dcery dávají přídomek „Mladší“, přežila všechny své
sestry. Díky Karlovu smyslu pro splétání důmyslných politických dohod
byla
__
Markéta__ ještě před svým narozením roku 1368 zaslíbena rovněž
nenarozenému synovi norimberského purkrabího Fridricha, oddaného
stoupence Lucemburků. Karel plánovaným sňatkem zamýšlel utužit vztahy
mezi Lucemburky a Hohenzollerny. Sňatek se měl konat roku 1385, kdy
nevěsta dosáhne předepsaného věku dvanácti let, ale uskutečnil se až o
dva roky později.
__
Markéta__ se tedy provdala za Friedrichova syna a
dědice Jana III. Manželství bylo podle všeho spokojené a manželům se
dokonce narodila někdy na přelomu let 1391/1392 dcera Alžběta (zemřela
již roku 1429), jež se stala jedinou Karlovou vnučkou, která vzešla z
některého z manželství jeho dcer.
__
Markéta__ zemřela v necelých čtyřiceti
letech roku 1410 v Uhrách, pravděpodobně na návštěvě u bratra Zikmunda.
Ten jí vystrojil honosný a okázalý pohřeb v Budíně.
Pár slovy se musíme také zmínit o Alžbětě
Pomořanské, která po Karlově smrti v roce 1378 získala
titul císařovny a královny vdovy. Alžběta - v české historiografii se
lze poměrně často setkat i s počeštěnou verzí jejího jména
Eliška -
byla nesmírně energická a živelná dáma, o jejímž hlubokém vztahu ke
Karlovi nelze pochybovat. Silná nebyla pouze její vůle, ale nejspíše
také fyzická síla. Karlův dvorní kronikář Beneš Krabice z Weitmile
uvádí, jak císařovna dokázala holýma rukama ohýbat podkovy nebo železná
brnění, což sám Karel dával často svým hostům na odiv. Buď jak buď,
Alžběta i vzhledem ke svému věku postupně převyšovala svého chotě
aktivitou, a proto nepřekvapí, že se po roce 1378 nehodlala smířit s
postavením tiché a rozjímající vdovy. Alžběta se snažila na dvoře krále
Václava IV. zaujmout vlivné místo, jež by jí umožnilo vést kroky
mladého krále k naplnění otcova testamentu, podle nějž měla jejím synům
Zikmundovi a Janovi připadnout důstojná role ve středoevropské
politice.
Obzvláště ve věci staršího Zikmunda, který byl žhavým kandidátem
polského a uherského trůnu, císařovna vykonala velmi mnoho. Jenže
netrvalo dlouho a mezi císařovnou a Václavem vypukly spory osobního i
politického rázu, jež král vyřešil přesunutím své rezidence z Pražského
hradu do staroměstského
Královského dvora. Dlouhodobě napjatý vztah
nepolevoval, ale s přibývajícími léty a úměrně s tím, jak se Zikmundovi
podařilo prosadit v Uhrách, Alžbětiny intervence do lucemburské
zahraniční politiky ustávaly. Je však příznačné, že ve sporu krále s
pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna Alžběta stála na straně
duchovního. Zbytek života Alžběta dožila na svých věnných městech,
zejména v Hradci Králové, kde zemřela v únoru 1393.
Opomenout bychom neměli ani Karlova polorodného bratra Václava, jenž byl od
roku 1355 lucemburským vévodou. Karel s Václavem vycházel velmi dobře,
a tak vévoda patřil k jeho věrným stoupencům. Do historie se Václav
zapsal především jako mecenáš umění a básník, jelikož postrádal v
lucemburské dynastii tolik obvyklou ctižádostivost a politický um. S
manželství s Johanou Brabantskou, dědičkou Brabantska a Limburska,
nedokázal ovšem Václav počít žádného potomka. Zemřel v prosinci 1383 v
Bruselu, který se stal jeho sídlem. Dědicem Lucemburska se posléze stal
král
Václav IV.
Ještě bychom měli zmínit, že kromě legitimních potomků měl Karel i
několik levobočků. Z pramenů známe pouze dva: jistého Guillauma, jehož
Karel počal někdy kolem roku 1365 za své cesty do Avignonu a jenž mu
byl představen v roce 1377 za jeho pobytu ve Francii, a Viléma, který
je zmiňován v listině z roku 1377. O osudu těchto lucemburských
levobočků nevíme jinak vůbec nic, neboť se v pramenech objevují vždy
pouze jedinkrát. ***
Postava Karla IV. je nepřehlédnutou osobností české a evropské
historie. Obzvláště zásluhy Otce vlasti o zvelebení a celkové
politické, hospodářské i kulturní povznesení českých zemí jsou natolik
výjimečné, že se Karel IV. stal především v českém prostředí jednou z
nejoblíbenějších a nejkladněji hodnocených postav české historie.
Nepřekvapí proto, že se na druhého Lucemburka na českém trůnu upínala
vždy velká pozornost.
Velké oblibě se Karel IV. těšil už za svého života. Karlova popularita
rychle narůstala i po jeho skonu, kdy se bilancovaly úspěchy a
neúspěchy Lucemburkovi pozoruhodné vlády. Karel IV. byl vnímán jako
obraz dokonalého monarchy, který byl věrným synem církve, ochráncem
spravedlnosti a moudrým vladařem pracujícím pro dobro země a jejích
obyvatel. Tyto vlastnosti byly Karlovi připisovány o to častěji, čím
kontroverznější a morálně nejednoznačné byly činy jeho vlastních
potomků Václava IV. a Zikmunda. Mezinárodní izolace a politická
nestabilita, jež v českých zemích zavládly po husitských válkách, znovu
evokovaly vzpomínku na slavné časy Otce vlasti, kdy byly cesty bezpečné
a v zemi vládlo právo i pořádek. Jak katolíci, tak i kališníci ke
Karlovi vzhlíželi a v jeho inspirativních činech hledali naději pro
budoucnost. A proto i v dobách renesance a baroka, ačkoli došlo ke
krvavému náboženskému zápasu a následnému politickému poklesu zemí
Koruny české v rámci habsburské podunajské monarchie, kvetl v českém
prostředí obraz nevšedního panovníka ze starých časů.
Karlovy zásluhy jednoznačně převyšovaly negativní aspekty jeho samého i
doby, ve které žil a vládl. Nalézt na Karlovi IV. něco vskutku
záporného proto bylo velmi těžké. Z tohoto důvodu nebyl a ani nemohl
být Karlův obraz v českém prostředí znásilňován moderními ideologiemi a
establishmenty. V 19. století, kdy se rodily moderní evropské národy
tak, jak tento pojem chápeme dnes my, sice vzrušovala českou společnost
debata, zdali byl Karel IV. spíše Čechem či Němcem v etnickém slova
smyslu, avšak opět se i v tomto případě zrcadlil zvláštní fenomén
Karlova univerzalismu. Karel totiž poskytoval inspiraci všem bez ohledu
na konfesijní, národní nebo ideologickou příslušnost. Zprofanovat
Karlovu osobnost se tak nepodařilo dokonce ani komunistickému režimu.
Ba právě naopak! Vrcholné zastoupení státu na oslavách 600 let od úmrtí
Karla IV. v roce 1978 bylo dokladem úcty socialistického Československa
k Otci vlasti, ačkoli se tím nepřímo oslavoval kult státníka,
podporovatele církve a evropského politika silně se orientujícího na
západní civilizační hodnoty.
Vraťme se však zpět do 19. století, kdy se formoval základní pohled na
Karla IV., jenž s menšími obměnami vydržel až dodnes. Rozhodující
událostí byl rok 1848, kdy se český národ poprvé ve své moderní
historii přihlásil o svá politická práva. Více než symbolicky to byl
rok, který připadl na oslavy 500. výročí od chvíle, kdy Karel IV.
založil pražské vysoké učení, Nové Město pražské nebo Karlštejn. Z
tohoto důvodu Pražané připravili stavbu velkolepého Karlova pomníku,
jenž měl být odhalen před Staroměstskou mosteckou věží podél Královské
cesty, aby tak Otec vlasti osobně dohlížel na každou další korunovaci
českých králů (poslední česká korunovace však proběhla v roce 1836) a
střežil Kamenný most, jenž se tehdy na naléhání českých obrozenců
přejmenoval na most Karlův.
Vzhledem k revolučním událostem roku 1848 byl však ambiciózní pomník
odhalen až v roce 1851. Z pomníku, jehož autorem byl drážďanský sochař
Ernst Hähnel, shlíží Karel IV. jako zakladatel a moudrý státník. Vlivem
tehdejší vyspělé české historiografie, především Františka Palackého a
jeho monumentálních „Dějin národa českého v Čechách a v Moravě“, věděl
český národ už tehdy velmi dobře, co pro zemi a její obyvatele velký
Lucemburk vykonal.
Pod vlivem sílícího národního vědomí a také nacionalismu se Karel IV. v
povědomí Čechů postupně profiloval jako opatrovník, ochránce a mecenáš
především českého národa. Dělo se tak i přesto, že středověk neznal
moderní národy a dnešní nacionalismus, a proto byl v tehdejším chápání
Čechem de facto každý, kdo v Čechách žil bez ohledu na to, jakým
jazykem mluvil. Otcem vlasti byl Karel IV. ve skutečnosti jak pro
Čechy, tak i Němce. Přesto se pojem „Otec vlasti“, jenž měl ve
středověku především univerzální charakter, v 19. století zúžil na
označení panovníka, který měl hluboký vztah nejen k zemi, ale zejména k
českému národu.
Tento pohled sice částečně ubíral Karlově evropskému rozměru, avšak na
straně druhé velkého panovníka nesmazatelně vryl do paměti a srdcí
českého národa. K tomu pomohla i slavná literární díla té doby. Za
všechny jmenujme alespoň báseň
„Romance o Karlu IV.“
(1883) od Jana Nerudy nebo divadelní veselohru Jaroslava Vrchlického
__„Noc
na Karlštejně“__ (1884). Obě díla mají společnou glorifikaci
Karla IV. a jeho vykreslení nejen jako vynikajícího i prozíravého
státníka, ale také jako pozoruhodného člověka.
I přes bouře 20. století a časté změny režimů zůstal Karel IV. jako
jedna z mála neměnných konstant české historie nezneužit a
nezprofanován. Všeobecnou popularitu a známost si získával i nadále,
tentokrát zásluhou filmové tvorby. Ve šlépějích obrozenců, kteří Karla
IV. pojímali jako ztělesněný ideál národního krále, pracovaly s
Karlovým obrazem filmaři u snímku
„Slasti Otce vlasti“
(1969) a především
„Noc na Karlštejně“ (1973),
který vznikl na motivy Vrchlického stejnojmenné hry. Právě tyto snímky
dodnes do značné míry utvářejí idealizovanou představu Karla IV. jako
vladaře a člověka, pod kterou žije v povědomí větší části české
veřejnosti.
Význam Karla IV. pro český národ se nezmenšil ani po roce 1989. Ba
právě naopak. Karel IV. je totiž jednou z mála postav české minulosti,
která dokonale spojuje pojmy „evropský“ a „národní“. Otec vlasti je
dnes silným příkladem toho, jak může celá česká společnost přistupovat
k evropské integraci. Velký císař a král byl totiž panovníkem
evropským, avšak nikdy nepřestával být králem národním. Vědomí, že
Karel IV. představuje vše dobré a pozitivní, co může idea jednotné
Evropy přinášet, aniž by došlo k zpochybnění staletého vývoje české
státnosti a národa, pomohlo Karlovi úspěšně vstoupit i do 21. století.
V roce 2005 totiž Karel IV. s přehledem vyhrál prestižní anketu
__„Největší
Čech“__, když za sebou nechal takové české velikány, jako byl
Jan Hus, Tomáš G. Masaryk či Václav Havel.
Je tedy zřejmé, že Karel IV. je napříč staletími, generacemi nebo
systémy spojován s hodnotami, které jsou aktuální v každé době i
prostředí. To přispívá k tomu, že Karlovo vladařské dílo je nadčasové,
hluboce inspirativní a zejména výrazně přesahuje svou dobu. Moderní
člověk počátku 21. století hledá především stabilitu, prosperitu a
kulturní obohacení. A právě tyto aspekty jsou nejvýrazněji typické pro
vládu a celkovou panovnickou koncepci Karla IV. Avšak nejen to.
Fascinující osobnost Karlova v sobě totiž ještě nese také výrazný
morální apel a dojímavý příběh.
Karel svou velikou moc totiž nepovažoval za privilegium a završení
cesty, nýbrž za počátek toho, v čem spatřoval hlavní poslání svého
života a dráhy vladaře -
službě zemi a jejímu lidu.
Jeho nikdy nepolevující činorodost je o to úctyhodnější a
pozoruhodnější, že přebíral nehotovou zemi s množstvím výzev a
problémů, jež předchozí čeští knížata a králové za několik minulých
staletí nedokázali překonat. Sám jí pak svým nástupcům předával v
situaci, kdy představovala politický, hospodářský a kulturní střed
Evropy i pevnou rodovou základnu lucemburské dynastie. Během více než
tisícileté historie české státnosti naše země nepoznala ve svém čele
muže, jenž by pro její blaho, větší slávu a pokojný mír udělal více,
než toho blahé paměti učinil císař a král Karel IV. Právem mu tedy
náleží přední místo v pantheonu národních velikánů a zároveň velkých
postav evropské historie… Konec
Použitá literatura:
ANTONÍN, Robert. České země za posledních Přemyslovců. I. díl (1192 -
1253). Cestou proměny společnosti k vrcholně středověké monarchii.
Praha: Libri, 2012, s. 431
BOBKOVÁ, Lenka. ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové: česká koruna
uprostřed Evropy. Praha: Lidové noviny, 2012, s. 886.
BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV. a 1310 - 1402.
Praha; Litomyšl, Paseka, 2003, s. 692.
ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha: Libri,
1999, s. 1001.
ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1310 - 1378. Praha: Libri, 1999,
s. 287.
ČECHURA, Jaroslav. Karel IV. Na dvojím trůně. Praha: Tok / Knižní klub,
1998, s. 278.
ČECHURA, Jaroslav. ŽŮREK, Václav. Lucemburkové: životopisná
encyklopedie. České Budějovice: Veduta, 2012. 260 s.
FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha: Lidové noviny, 2006, s. 692.
HAY, Denis. Evropa pozdního středověku 1300 - 1500. Praha: Vyšehrad,
2010, s. 412.
HORA - HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí. 2. vyd. Praha: Baronet,
1995 - současnost.
CHARVÁTOVÁ,
Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad,
2007, s. 352.
KAVKA, František. Čtyři ženy Karla IV. Královské sňatky. Praha;
Litomyšl: Paseka, 2002, s. 189.
KAVKA, František. Karel IV.: historie života velkého vladaře. Praha:
Mladá fronta, 1998, s. 361.
KAVKA, František. 5. 4. 1355. Korunovace Karla IV. císařem Svaté říše
římské. Praha: Havran, 2002, s. 117.
KAVKA, František. Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 - 1378). Země
České koruny, rodová, říšská a evropská politika. Dva svazky. Praha:
Karolinum, 1993, s. 252 a 292.
Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách - Sto událostí,
které dramaticky změnily naši historii. Praha: Reader´s Digest Výběr,
2001, s. 480.
Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. Praha: Libri, 2000 (4.
vydán), s. 571.
KETTNER, Jiří. Dějiny pražské arcidiecéze v datech. Praha: Zvon, 1993,
s. 251.
KOPIČKOVÁ, Božena.
Eliška Přemyslovna. Královna česká 1292 - 1330.
Praha: Vyšehrad, 2003. 182 s.
Kronika Českých zemí. 2. vyd. Praha: Libri, 2012, s. 960.
Kroniky doby Karla IV. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. 655 s.
LEDVINKA, Václav a PEŠEK, Jiří. Praha - Dějiny českých měst. Praha:
Lidové noviny, 2000, s. 819.
MACEK, Josef. Cola di Rienzo. 1. vyd. Praha: Orbis, 1965.
PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Praha:
L. Mazáč, 1939.
PLUDEK, Alexej. Český král Karel. Praha: Panorama, 1979, s. 128.
SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: císař v Evropě (1346 - 1378). Praha:
Lidové noviny, 1999, s. 524.
SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296 - 1346: k prvnímu
vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Svoboda, 1994,
s. 658.
SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Život a dílo (1316 - 1378). 2. vyd. Praha:
Svoboda, 1980, s. 721.
SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat: Jan Lucemburský 1296 - 1346. Praha:
Panorama, 1982, s. 276.
SPĚVÁČEK, Jiří.
Václav IV. 1361 - 1419. K předpokladům husitské
revoluce. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986, s. 773.
ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. České země v evropských dějinách - 1. Praha:
Paseka, 2006, s. 392.
ŠMAHEL, František. Cesta Karla IV. do Francie: 1377 - 1378. Praha:
Argo, 2006, s. 398.
ŠUSTA, Josef. České dějiny, Praha: Jan Laichter, 1912 - 1993.
TOMEK, Václav Vladivoj. Dějepis města Prahy. Praha: F. Řivnáč, 1855 -
Vita Caroli. Odeon, Praha 1978, s. 225.
VLČEK, Emanuel. Jak zemřeli: Významné osobnosti českých dějin z pohledu
antropologie a lékařství. Praha: Academia, 1993. 279 s.
ZAP, Karel Vladislav. Česko-moravská kronika. Praha: I. L. Kober, 1880
Zbraslavská kronika. Praha: Svoboda, 1976, s. 597.
ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198 - 1253. Praha: Lidové
Noviny, 2002, s. 964.
Zdroje obrázků:
Wikimedia Commons