Karel IV. Kapitola VIII. Karlovo státnické dílo a jeho odkaz dějinám

Marek Zelenka
Cílem poslední kapitoly našeho životopisu o císaři a králi Karlovi IV. je vylíčení panovníkova zakladatelského i státnického díla, a zároveň osudů jeho rodiny. Neméně důležité pro nás bude i poznání, jakým způsobem se vyvíjel obraz Karel IV. v dějinách. Historie je totiž nikdy nekončící příběh, který nemá a ani nemůže mít jasně vymezený počátek či konec. Velikost Karla IV. tak nebyla dána jen jeho současností, ale především budoucností, která teprve v plné šíři ukázala, co velký Lucemburk na římském a českém trůnu Evropě a českým zemím dal. Tak snáze pochopíme, kým Karel byl, a v čem nám může být i přes propast mnoha staletí příkladem a inspirací.

Náš výpravný seriál o Karlovi IV. a jeho době byl především o

politických dějinách. V hlavním textu jsme proto zmínily pouze

nejvýznamnější zakladatelské počiny a stavby spojené s Karlovým jménem,

ať již šlo o Nové Město pražské, pražské vysoké učení, Karlštejn nebo

Karlův most. Avšak velkolepá zakladatelská činnost Karla IV. byla

mnohem významnější a pestřejší. Nešlo totiž pouze o díla, na jejichž

vzniku měl osobní podíl Otec vlasti, ale především o vytvoření

mimořádně příznivých podmínek v celém českém státě i silné mecenášství

samotného královského dvora, které umožnily do té doby nevídaný a

všeobecný rozvoj stavebnictví, umělecké činnosti a také nerušeného

hospodářského vývoje.

Perlou Karlova rodného království, jemuž za dobu své vlády přisoudil

vskutku dějinotvornou úlohu, se stala Praha, zejména rozsáhlý komplex Pražského

hradu. Karel za svého života a vlády nikdy nezapochyboval o

tom, že by se starobylé sídlo českých knížat a králů nemělo stát jeho

hlavní královskou a posléze i císařskou rezidencí. A to i přesto, že

když Hrad spatřil roku 1333 poprvé, stálo před ním spíše chátrající

místo plné vzpomínek a krutých ran osudu, jež v minulých desetiletích

dopadly na celou zemi. Jak již víme, začal Karel na Hradě ještě jako

pouhý kralevic a moravský markrabě budovat nový královský

palác.

Při starší palácové kapli navíc založil v roce 1339 kolegiátní kapitulu

Všech svatých, jež byla z jeho iniciativy v 50. až 80. letech

  1. století na základě plánů Petra Parléře přestavěna do podoby

dvoupatrového jednolodního kostela. Vzorem pro tuto stavbu se stala

pařížská St. Chapelle. Mimořádnou péči Karel věnoval především svatovítské

katedrále, jejíž základní kámen položil spolu s otcem roku

1344 a jež se měla stát ústřední svatyní čerstvě zřízeného pražského

arcibiskupství. Její úloha se zvýšila, když byla Karlem prohlášena za

pohřebiště českých králů.

Stejnou starost projevil Karel i o klášter sv. Jiří.

Ve snaze pokračovat v přemyslovské tradici Karel posílil vnímání

kláštera jako důležitého duchovního centra země. Zdejší abatyši dokonce

udělil titul kněžny a právo doprovázet budoucí českou královnu při

korunovaci. Spolu s tím pečoval a rozvíjel kult sv. Ludmily, neboť

první přemyslovská světice byla pohřbena právě v útrobách zdejšího

kláštera.

 Ani druhý královský hrad v Praze, slavný a legendami opředený

Vyšehrad, Karel

neopomenul. V Karlově zvýšeném zájmu o Vyšehrad se však více zrcadlila

mimořádná úcta k přemyslovské tradici, než praktické důvody, jelikož

Vyšehrad byl naposledy sídelním hradem ve 12. století a jeho role

rychle upadala. Ani Karel proto nemohl zastřít, že Vyšehrad by měl mít

do budoucna spíše úlohu vojenskou, než sídelní. Z tohoto důvodu byl

hrad obehnán novým a silným gotickým opevněním s 15 čtvercovými věžemi,

které bylo napojeno na tehdy vznikající hradby Nového Města pražského.

Opevnění mělo dvě brány, avšak do dnešních dnů se zachovala pouze brána

zvaná „Špička“, která je na straně od Pankráce. Karel kromě toho

nařídil gotickou přestavbu baziliky sv. Petra a Pavla,

která byla zničena požárem již v roce 1249.

Co se týče již zmiňovaného Nového Města pražského

založeného v památném roce 1348, tak zde se jedná bezesporu o vrcholné

zakladatelské dílo Otce vlasti. Nové Město totiž nevzniklo tak úplně na

zeleném drnu, jelikož kromě nových parcel připravených k rychlé sídelní

výstavbě obsáhlo hned několik do té doby předměstských osad. To

způsobilo rychlý rozvoj nové městské části - ve skutečnosti města -

který se výrazně podílel na tom, že za Karlovy vlády se počet obyvatel

celé Prahy pohyboval kolem 40 000 lidí. Bylo to na tehdejší poměry

nevídané číslo. Jen pro srovnání, Karlův milovaný Norimberk měl v této

době 26 tisíc obyvatel, Londýn zhruba 35 tisíc a Paříž, jakožto jedno z

největších a nejrozvinutějších měst Evropy, přibližně 80 tisíc

obyvatel. Rozloha hradbami obehnaného Nového Města pražského byla

vskutku impozantní, jednalo se zhruba o 360 ha.

Vně této monumentální sídelní aglomerace vznikla hned tři velká

tržiště, a to Koňský trh (dnešní Václavské

náměstí), Senný trh (dnes Senovážné náměstí) a Dobytčí

trh neboli současné Karlovo náměstí. Jako velký podporovatel

církve se Karel zasloužil také o stavbu dvou nejvýznamnějších

sakrálních novoměstských staveb té doby. Ještě před samotným založením

města Karel v září 1347 položil základní kámen ke stavbě

karmelitánského kostela Panny M. Sněžné, jehož

dostavby, tak jako ostatně celé řady svých staveb, se již nedožil,

neboť zdejší chór byl vysvěcen až roku 1397.

Jen o něco později v listopadu 1347 Karel založil na místě budoucího

Nového Města klášter

Na Slovanech určený pro mnichy slovanského obřadu.

Karlovou snahou totiž bylo navázat na starou domácí cyrilometodějskou

tradici. Zároveň však sledoval i hlubší politické cíle, neboť se

klášter měl v jeho představách stát střediskem pro misijní činnost mezi

sousedními nevěřícími a rozkolnými Slovany. Klášter se od svého

slavnostního vysvěcení v roce 1372, kdy se zde četlo evangelium o

setkání Krista s jeho učedníky v městečku Emauzích poblíž Jeruzaléma,

lidově nazýval Emauzy. Toto jméno mu vydrželo dodnes.

Jako centrum země a symbolický střed Svaté říše římské se Karel velmi

snažil o to, aby mělo jeho rodné město co nejvíce univerzální

charakter. Založení univerzity v roce 1348, a to jako prvního vysokého

učení v celé střední Evropě, bylo toho jasným dokladem. Rozvoj výuky

však navzdory očekáváním probíhal pomalu, a proto se Karel v roce 1366

rozhodl založit hojně dotovanou tzv. Velkou (Karlovu) kolej.

Původní kolej stála zhruba v místech dnešní Filosofické fakulty UK.

Kromě toho císař stanovil, aby na místa kanovníků u kostela Všech

svatých na Pražském hradě byli nadále voleni jen univerzitní učitelé.

Teprve od této chvíle následoval mohutný rozmach univerzitního života v

Praze. Ta se díky tomuto stala vyhledávaným místem studentů z celé

Evropy.

Ve snaze spojit oba vltavské břehy novým kamenným mostem, a tak

usnadnit komunikaci i vnitřní obchod mezi pražskými městy, inicioval

Karel v roce 1357 stavbu ambiciózního mostu, jenž měl symbolicky stát

na místě staršího a tehdy již několik let zaniklého Juditina mostu.

Most, jenž se do 19. století nazýval mostem Kamenným

(od roku 1848 přejmenován na Karlův most), byl na

tehdejší dobu poměrně náročným projektem, a proto nepřekvapí, že byl

budován několik desetiletí a do plného provozu byl uveden až za vlády

Karlova syna Václava IV. Svou zakladatelskou energii

však Karel nevěnoval pouze Praze, i když zde je jednoznačně i přes

propast mnoha staletí nejvýraznější a patrná dodnes. Za Karlovy vlády

vyrostly v Čechách také nové královské hrady. Asi nejznámějším mimo

Karlštejn je západočeský hrad Radyně, který byl

vybudován před rokem 1361 poblíž Plzně. O něco dříve vznikl u

Kašperských hor z Karlova popudu také hrad Kašperk.

Smyslem budování těchto nových hradů byla Karlova snaha ochránit zdejší

zlaté doly a zemské stezky, kudy proudily karavany kupců. Je zajímavé,

že oba hrady byly původně založeny pod německým názvem (Radyně se dříve

jmenoval „Karlskrone“), který odkazoval na jméno jejich zakladatele.

To je ostatně výrazný rys Karlova budovatelského díla, neboť pyšný

císař přísně dbal o vytvoření obrazu energického a schopného vladaře,

který celé království buduje s láskou a usilovnou péčí, jež neměly

nikoho nechat na pochybách, že otěže moci třímá ve svých rukou

panovník, v němž jsou stabilita království a spokojený život všech

obyvatel zakotveny jako na mocné skále. Z tohoto důvodu Karel mimo jiné

dbal na svém dvoře o pěstování domácího kronikářství,

jež mělo potomkům zachovat velikost jeho panovnického majestátu i

slavné činy, jež za dobu své vlády vykonal. Tento aspekt naopak jeho

synové záměrně opomenuli.

Zakladatelskou stopu největšího z českých králů nalezneme ovšem i na

Moravě. Již před rokem 1340 například Karel nařídil vybudovat na

Olomoucku poblíž jednoho z proudů jantarové stezky, která spojovala

Pobaltí s Jadranem, hrad Tepenec. Všechnu slávu ale

nakonec získal slavný Karlštejn, jenž začal být

budován v roce 1348. Honosný gotický hrad stojící na vápencové ostrožně

v lesích povodí Berounky byl založen jako místo uložení korunovačních

klenotů české země i Svaté říše římské. Stavba byla sice dokončena již

v roce 1357, avšak výzdoba hradu, jež zahrnuje i zcela unikátní soubor

deskových obrazů v kapli svatého Kříže, jejichž

autorem je Mistr Theodorik, pokračovala až do roku 1365.

Karel nebyl pouze nevšední státník, zakladatel a mecenáš umění, ale

také vynikající hospodář, jakých měla naše země v čele státu během své

historie jen velmi málo. Všemožně podporoval mezinárodní

obchod, vědom si toho, že země Koruny české mají převážně

tranzitní ráz. Za zajímavost jistě stojí, že se například pokoušel

reálnými kroky přenést hlavní středoevropskou obchodní magistrálu z

Dunaje na sever, aby tak zasahovala i české země. Zakázal proto stavět

další jezy na řekách, aby jimi nebyla narušována splavnost českých řek,

a zvláštními opatřeními napomáhal lodní dopravě na Labi. Karlův záměr

spojit Dunaj a Vltavu, a tak prodloužit povodí významné obchodní

magistrály až do Severního moře, čímž by protínala i Prahu, sice

narážel na technologické limity tehdejší doby, avšak jednoznačně

dokazuje, jak byla Karlova hospodářská politika sofistikovaná a dalece

předbíhala svou dobu.

Každý „suchozemský“ zahraniční kupec musel z Karlova nařízení zavítat

prioritně na pražské městské trhy a zde nabídnout své zboží. Kromě toho

přísný a práva dbající císař zakázal při tranzitu směneční dohody, úvěr

omezil na čtrnáctidenní lhůtu, a uznával pouze pražské míry a váhy,

přičemž důsledně dbal na jejich dodržování. Tím došlo ke zkvalitnění a

právnímu ukotvení obchodu i služeb. Největší zásluhou ovšem bylo, že

Karel prosadil bezpečnost obchodních cest na české půdě takovým

způsobem, že tomu do té doby nebylo za celý středověk. A ani dlouho

poté.

Aktivní pomoci se za Karlovy vlády dočkali především pražští

obchodníci, kteří byli již v roce 1354 osvobozeni ode všech daní z vozů

a z jakéhokoli zboží v celé Svaté říši římské. O pár let později Otec

vlasti udělil podobná práva i kupcům z Kutné Hory a dalším významným

městům ve vedlejších korunních zemích. Za obchodní zájmy svých českých

poddaných se Karel dokonce neváhal ohradit i na nejvyšší úrovni. Když

například polský král Kazimír III. překážel českým kupcům v obchodních

stycích vedoucích přes Krakov, odpověděl Karel stejnou mincí, a polským

kupcům zakázal cestovat do slezské Vratislavi a dále na západ. Karel

mimo to zvětšil práva horníkům a výrazně se zasadil o úpravu

viničního práva. Na jeho příkaz byly kolem Prahy i na jiných

místech v Čechách a na Moravě zakládány nové vinice, kde byly pěstovány

dokonce i vzácné a do té doby nevídané odrůdy například z Burgundska. V

roce 1375 Karel neváhal vydat výnos, podle nějž neměla být do Čech v

době vinobraní dovážena žádná zahraniční vína, vyjma italských a

španělských, aby tak ochránil zájmy domácích vinařů.

Dále se velký a pracovitý císař angažoval třeba v rybníkářství.

Právě za jeho vlády byly v Čechách poprvé ve velkém zakládány rybníky,

mezi nimi například dnešní Máchovo jezero. Karlovi je v tomto ohledu

dodnes připisováno - i když zřejmě neprávem - že se zasloužil o

vysazení nového druhu ryby, jež nebyla do té doby v Čechách známa, a to

Parmy obecné. Důležitou, i když často opomíjenou Karlovou zásluhou bylo

také zřízení stálých královských obilných sýpek na mnoha místech země.

Skladované obilí mělo sloužit v případě války nebo neúrody. Na počátku

  1. let 14. století, kdy v Čechách zuřil krutý hladomor, právě toto

opatření zachránilo velké množství lidských životů.

Jak je tedy patrné, Karlovo státnické dílo bylo velmi komplexní a

prostupovalo převážnou částí tehdejší společnosti. O to více se památka

na velkého panovníka uchovala v paměti lidu a celé země. Smutek, který

zavládl po Karlově smrti, a jenž popisují dobové prameny, tak nebyl

pouze klasickým slovním obratem tehdejších kronikářů, ale skutečně

odrážel pocity větší části české společnosti. Veřejnost si totiž

uvědomovala, že budoucnost bez všudypřítomné a mocné autority Karla IV.

může být mnohem méně stabilní a předvídatelná, než doposud. Jak moc

byly následující roky nestabilní a méně předvídatelné, si ukážeme nyní

na stručném vylíčení osudů Karlovy rodiny po roce 1378. ***

Karel zemřel na sklonku roku 1378, a i přesto, že si již současníci

uvědomovali, jaká významná postava evropské politiky opustila scénu

dějin, bylo by bláhové domnívat se, že ve vývoji českých dějin a celého

středoevropského regionu okamžitě nastal velký zlom. Je sice pravda, že

domácí historikové považují právě Karlovu smrt za mezník označující

přelom vrcholného a pozdního středověku v českých zemích, avšak

politický, hospodářsko-ekonomický a kulturní vývoj měl svou

setrvačnost, a tak se přelil i do následujících let.

Novým římským a českým králem se nyní stal teprve sedmnáctiletý a stále

velmi nezkušený
Václav IV. Ten je v české

historiografii a také historickém povědomí českého národa považován za

neschopného vladaře, který nedokázal navázat na otcovo dílo. Pravda je

však taková, že doba, ve které měl Václav na další více jak čtyři

desítky let vládnout, byla velmi složitá, a pravděpodobně by v ní

neobstál ani o mnoho schopnější vladař.
Papežské schizma

a s ní spojená
církevní krize byly jen špičkou

ledovce. Krátce po Karlově skonu zasáhla české země doposud největší
__morová

epidemie__, která způsobila citelný pokles obyvatelstva. Ten

byl o to horší, že přicházel v době sociálního pnutí ve společnosti,

kterou rozleptávala krize církve,
hospodářská stagnace,

nárůst drobné kriminality, jenž narušoval domácí i dálkový obchod, a

především
politická nestabilita v zemi.

Václav se totiž ocitl po otcově smrti v nepříjemné rodinné izolaci.

Starší a zkušený bratranec Jošt vládnoucí na Moravě Václavovi jeho

vladařské začátky neusnadňoval. O bratry Zikmunda a Jana Zhořeleckého

se Václav nemohl opřít, jelikož byli stále ještě dětmi. Navíc zde byla

osoba energické a panovačné císařovny Alžběty Pomořanské. Čerstvá vdova

totiž odmítala hrát vedlejší roli a snažila se i nadále ovlivňovat

politiku a směřování královského dvora. Václav svou macechu nikdy neměl

příliš rád, jelikož se k němu vždy chovala chladně a odtažitě.

Nepřekvapí tedy, že mezi Alžbětou a Václavem došlo k silnému napětí,

které se dokonce ventilovalo tím, že král přesunul své sídlo z

Pražského hradu do
Královského dvora stojícího na

tehdejším Starém Městě pražském.

Přesto je překvapující, že se Václav i přes tyto časem sílící překážky

dokázal povznést a alespoň v prvních letech své vlády navázat na otcovu

politickou koncepci. Téměř celá 80. léta 14. století si tak Václav

počínal poměrně úspěšně, dokonce se mu naskytla i možnost dosáhnout

císařské korunovace v Římě a ukončit papežské schizma. Avšak zhruba po

patnácti letech vládnutí nastal ve Václavově politice zásadní obrat.

Pod tíhou sílících vnitropolitických a mezinárodních problémů začal

král upadat do apatie a depresí, které byly způsobeny i tím, že

prožíval obvyklý komplex vyhoření. Ve středověku se totiž často

setkáváme s jevem, kdy panovníci nastupující na trůn v útlém mládí nebo

jež jsou zasvěcováni do státní správy již v dětství, prožívají po

letech u moci pocit jistého druhu averze k plnění svých vladařských

povinností. Ty poté začínají zanedbávat nebo odsouvat na vedlejší

kolej, a namísto toho hledají rozptýlení v jiných aktivitách. U Václava

to bylo například v lovu nebo alkoholu.

Ještě jedna důležitá věc hrála ve Václavův neprospěch. Ani v jednom z

manželství s Johanou a Žofií Bavorskou nedokázal zplodit byť jen

jediného potomka. To zcela zásadním způsobem ovlivňovalo další

Václavovu vládu, neboť nemohl uplatnit sňatkovou diplomacii, v níž

například kdysi tolik exceloval právě Karel IV., a jeho pozice vůči

okolním vládcům a zejména vlastním příbuzným rychle slábla. Už v roce

1394 byl Václav poprvé zajat nespokojenou šlechtou a musel čelit

stupňujícímu se tlaku opozice v českém státě a také v Říši.

Nejednotnosti Lucemburků obratně využili konkurenční Wittelsbachové,

kteří Václava v roce 1400 sesadili z římského trůnu. To byl vážný atak

na celkovou královu pozici i státnické dílo Karla IV. Václav se sice

snažil vývoj zvrátit ve svůj prospěch, ale svou pozici nedokázal

upevnit ani na domácí scéně, natož na mezinárodním poli.

V letech 1402 - 1403 dosáhl rozkol v lucemburské dynastii svého

vrcholu. Václav byl znovu zajat, tentokrát svým bratrem Zikmundem, jenž

dokonce na čas převzal vládu v Čechách. Václav se sice na svobodu po

téměř dvou letech věznění dostal, ale zasáhnout do vývoje v Říši již

nebyl schopen, neboť lucemburská krize těžce otřásla prestiží dynastie

i Českého království.

Po roce 1403 však nastala kuriózní situace. V Čechách se zformovalo

silné
reformační hnutí směřující k celkové obrodě

církve a společnosti, jež mělo mimořádné zastoupení mezi českými

měšťany a šlechtou. Václav byl dlouhé roky podporovatelem českého

pokusu o reformu církve, což mu umožnilo znovu konsolidovat svou moc v

celém království, díky čemuž měl posléze i slušné vyhlídky při

comebacku na římský trůn. Ani rozchod s Husovou reformní skupinou v

roce 1412 neznamenal konec Václavovým nadějí, a to i přesto, že římský

trůn od roku 1411 patřil Zikmundovi. Kostnický koncil ale znamenal

Zikmundův velkolepý triumf, po němž Václav upadl do obvyklé apatie a

stal se jen mlčenlivým divákem narůstajícího radikalismu ve své zemi.

Zemřel bezdětný a zahořklý v srpnu 1419, kdy byl stav v zemi na hony

vzdálen tomu, v jakém království v roce 1378 přebíral. Krátce po jeho

smrti vypukly v Českách krvavé a ničivé
husitské války.

Na rozdíl od Václava, který byl jen průměrným vladařem v těžké době,

dokázal jeho mladší bratr Zikmund

částečně navázat na Karlovo státnické dílo. Stalo se tak i přesto, že

se mu nikdy nepodařilo zjednat si v Čechách respekt a uznání, přičemž

jej oblibou v domácím prostředí paradoxně předčil i kontroverzní

Václav. Nutno však podotknout, že Zikmundův vztah k rodné zemi byl

velmi komplikovaný a dopustil se v něm hned řady osudových chyb.

Zikmund byl navíc silně ovlivněn svým dospíváním, které nestrávil v

Čechách, nýbrž v Polsku a později v Uhrách, čímž se odcizil českému

prostředí a byl u něj zároveň silně potlačen pocit dynastické

loajálnosti.

Mladý Zikmund si musel projít vskutku bouřlivou školou života, jež

právě Václavovi chyběla. Po smrti uherského a polského krále Ludvíka I.

Velikého v roce 1382 se Zikmund neúspěšně pokusil vznést nárok na vládu

v Polsku. Opíral se při tom o dědické nároky své choti Marie, dcery

krále Ludvíka. Polsko se však vydalo vlastní cestou bez ohledu na zájmy

uherského dvora nebo Lucemburků. A tak to byly nakonec Uhry, kde se

Zikmundovi i s nemalým přispěním příbuzných podařilo získat vliv a moc,

na základě čehož byl v roce 1387 přijat a korunován
__uherským

králem.__

Zikmund zdědil rozlehlou a vlivnou zemi, avšak v řadě ohledů zaostalou.

Pustil se proto do celkového povznesení země s podobným zaujetím a

cílevědomostí, jako kdysi jeho otec v Čechách. Po něm Zikmund zdědil

zápal pro vrcholnou politiku, mimořádný intelekt a organizační

schopnosti. Uherské prostředí, ačkoli se s ním niterně identifikoval a

našel v něm časem zalíbení, jej však nenaplňovalo uspokojením.

Orientoval se proto na západ, především jej lákalo říšské prostředí,

neboť nepřestával snít o tom, že se mu jednoho dne podaří navázat na

otcův odkaz. Tyto tendence u něj sílily zejména v 90. letech 14.

století, kdy se hroutily pozice jeho bratra v Čechách. Jako státník a

prozíravý politik Zikmund věděl, že prosadit se ve Svaté říši římské

může pouze tehdy, podaří-li se mu ovládnout hlavní mocenskou základnu

lucemburské dynastie, tj. Čechy.

Využil proto Václavova selhání a již od počátku 90. let začal silně

zasahovat do zdejšího vnitropolitického dění. Pro českou veřejnost byla

tato Zikmundova politika nepřijatelná, neboť se obracela proti zájmům

legitimního panovníka, ač v této době neoblíbeného a v očích mnohých

slabého. Teprve fiasko z let 1402 - 1403 Zikmunda definitivně utvrdilo

v tom, že za Václavova života se mu v Čechách nepodaří prosadit. Další

léta proto věnoval upevnění své vlády v Uhrách a boji s Turky, což mu

již zanedlouho umožnilo vystupovat ve střední Evropě jako věrný syn

církve a obránce křesťanství.

Tohoto umně budovaného obrazu Zikmund využil k tomu, aby si naklonil

říšskou veřejnost a kurfiřty. V roce 1411 se tak stal
__římským

králem__. V jeho osobně usedl na římský trůn po desetiletích

slabých a neprůbojných vládců, Václava IV. nevyjímaje, skutečný

politik, který měl chuť, zájem i schopnosti řešit palčivé problémy

tehdejší společnosti. V prvé řadě papežské schizma a krizi církve. Jeho

vrcholným počinem bylo svolání církevního koncilu do Kostnice. Ten byl

nakonec úspěšný, i když se mu nepodařilo vyřešit otázku české

reformace, která se naopak vlivem ostrého kostnického kurzu v Čechách

zradikalizovala.

Vývoj v Čechách Zikmund podcenil a navíc projevil při řešení husitské

otázky velmi malý cit pro reformní a politické požadavky Čechů, kteří

se stali jeho poddanými po Václavově smrti v roce 1419. Legitimní dědic

české Koruny byl sice přijat ve vedlejších korunních zemích, včetně

Moravy, ale v Čechách narazil na tvrdý odpor. Ten se mu nepodařilo

zlomit I. ani II. křížovou výpravu, v nichž se osobně angažoval. Jeho

ukvapená a nedůstojná korunovace v roce 1420 mu respekt v zemi

nesjednala. V dalších letech tak znechucený Zikmund na Čechy de facto

rezignoval, aby se mohl věnovat Uhrám a upevnění své moci v Říši. V

roce 1423 navíc udělil z titulu českého krále Moravu v léno svému zeti

Albrechtovi II. Habsburskému. Stalo se tak bez vědomí české stavovské

obce a proti její vůli.

Zatímco v Čechách Zikmund pohořel, jeho hvězda v Evropě stoupala. Na

počátku 30. let 15. století dokonce absolvoval úspěšnou římskou jízdu,

jejímž vyvrcholením byla
císařská korunovace v Římě

roku 1433. Tím Zikmund do značné míry obnovil lesk a slávu lucemburské

dynastie. Stalo se tak paradoxně ve chvíli, kdy rod jako takový

skomíral a jeho budoucnost se počítala již jen na pouhé měsíce.

Největší a osudovou Zikmundovou chybou totiž bylo, že po smrti své

první manželky Marie v roce 1395 zůstával celých 13 let (!) vdovcem. V

druhém manželství s Barborou Cellskou dokázal navíc zplodit pouze dceru

Alžbětu, neboť manželství se vzhledem k oboustranné nevěře rychle

rozpadlo, ačkoli nikdy neskončilo rozvodem.

Dceru
Alžbětu Zikmund provdal za rakouského vévodu Albrechta

Habsburského, kterého s předstihem vyhlásil za svého dědice.

Habsburkové se tak tehdy nemuseli ani příliš snažit, stačilo jim pouze

počkat, až geneticky vyčerpaná a unavená lucemburská dynastie vyhasne.

Na český trůn Zikmund po složitých jednáních sice nakonec nastoupil,

ale stalo se tak až v roce 1436. Zikmundova skutečná česká vláda tak

byla jen pomíjivou chvílí, kterou silně poznamenalo vysoké císařovo

stáří a léty zakořeněná averze i nedůvěra k českému prostředí a husitům

jako takovým. Poslední Lucemburk na českém trůnu zemřel v prosinci 1437

ve Znojmě. Paradoxem je, že poslední člen významné dynastie, která toho

českým zemím tolik dala, si stejně jako její první představitel na

českém trůnu Jan Lucemburský výslovně nepřál být pohřben v Čechách.

Třetí z Karlových synů
Jan Zhořelecký měl poněkud

trpký úděl. Jako nejmladší z Lucemburků byl svými příbuznými přehlížen

a odstrkován na vedlejší kolej. Nedokázal se tak účinně prosadit nejen

v rodinné hierarchii, ale dokonce ani ve slezském prostoru, kde měl být

viděn a slyšen nejvíce, jelikož byl zhořeleckým vévodou. Časem se tak

stal spíše nedůstojným vazalem svého bratra Václava, díky čemuž se

dostal do konfliktu se Zikmundem i bratrancem Joštem. V roce 1394 se

důrazně postavil za práva svého bratra, který byl právě tehdy zajat

panskou jednotou. Sám se osobně v čele silného vojska, jehož postavení

jej prakticky finančně zruinovalo, velkou měrou zasloužil o Václavovo

propuštění.

To byla však osudová chyba Janova života. Václav jej po svém

vysvobození totiž obvinil ze zrady z důvodu personálních změn v

zemských a dvorských úřadech, které Jan v Praze za královy

nepřítomnosti učinil. Nešťastný vévoda se tak musel klidit před

královým hněvem. Vzhledem k velkému nevděku ze strany bratra

nepřekvapí, že se Jan v dalších měsících začal sbližovat s moravskými

bratranci a nespokojenou českou šlechtou. Je však otázkou, zdali mohl

Jan Zhořelecký výrazněji ohrozit pozice svého panujícího bratra v

českém státě, jelikož byl zadlužen a vyčerpán. Zemřel velmi mlád. Stalo

se tak v březnu 1396, kdy mu bylo pouhých pětadvacet let. Už tehdy se

vynořily nikdy nepotvrzené zvěsti, že byl otráven svými nepřáteli. Z

manželství s Kateřinou, dcerou švédského krále Albrechta

Meklenburského, se mu narodila dcera
Eliška. Právě

jí připadl poněkud smutný titul posledního příslušníka přímé

lucemburské rodiny, jelikož přežila všechny své příbuzné a zemřela až

roku 1451 v dalekém Trevíru.

Osud Karlových dcer byl sice méně dramatický, ale jistě ne bez

zajímavostí. Z prvního manželství s
Blankou z Valois

měl Karel dvě dcery. Zatímco nejmladší
__
Markéta__,

která byla zaslíbena uherskému králi Ludvíkovi I. Velikému, zemřela v

pouhých čtrnácti letech v září 1349, dožila se druhorozená
Kateřina

nejen dospělosti, ale také přežila svého otce.
Kateřina byla v pouhých

jedenácti letech provdána do Rakouska za pozdějšího vévodu Rudolfa IV.,

tedy toho Rudolfa, jenž později nadělal Karlovi tolik starostí.

Ovdověla však již roku 1365. Vdovou ale nezůstala dlouho, neboť jí otec

již následujícího roku v Praze provdal za braniborského markraběte Otu.

Vzhledem k tomu, že Karel dlouhodobě usiloval o zisk Braniborska a s

Otou měl mnohdy velmi napjaté vztahy, bylo manželství Wittelsbacha a

lucemburské princezny komplikované.
Kateřina totiž i nadále žila

převážně v Praze, o to více, že Ota byl pověstný záletník, který trávil

hodně času s milenkami. Manželství tak bylo bezdětné a skončilo Otovou

smrtí v roce 1379. Poté žila
Kateřina v Rakousku na hradě

Perchtoldsdorf, který se stal útočištěm ovdovělých rakouských kněžen.

Zemřela o 16 let později v dubnu 1395.

Z druhého manželství s
Annou Falckou se Karel

dočkal pouze syna Václava, jenž ale zemřel již v pouhém roce života. To

naopak třetí choť
__
Anna Svídnická__ Karlovi přinesla

nejen tolik vytouženého dědice, budoucího Václava IV., ale také dceru
Alžbětu.

Z politických důvodů byla Alžběta roku 1366 jako osmiletá provdána za

šestnáctiletého rakouského vévodu Albrechta III. Byl to tak už druhý

sňatek Karlovy dcery s habsburskými vévody. Ale stejně jako v prvním

případě, tak ani nyní nebylo přáno, aby se narodil rakouský potomek s

lucemburskými kořeny. Alžběta totiž zemřela velmi mladá v září 1373 ve

Vídni. Ironií dějin však byl Alžbětin manžel Albrecht dědečkem

budoucího římského, českého a uherského krále Albrechta, za kterého

později Zikmund provdal svou jedinou dceru a dědičku nesoucí shodou

okolností stejné jméno, jako její o mnoho let starší prateta.

Teprve čtvrté a zároveň poslední manželství s
__Alžbětou

Pomořanskou__ dalo Karlovi hojnost potomků. Z šesti potomků se

ovšem dospělosti dožili vyjma synů Zikmunda a Jana Zhořeleckého pouze

dcera
Anna a
__
Markéta__. O

budoucím osudu Anny rozhodl na samém sklonku svého života ještě sám

Karel, který se rozhodl navázat úzké spojenectví s dalekou Anglií.

Důvodem bylo, že se Anglie stejně jako země Koruny české na samém

počátku církevního schizmatu v roce 1378 přiklonila k římskému papeži

Urbanovi VI. Vychytralý Karel chtěl nejen pro Lucemburky získat nové a

mocné spojence v ostrovní říši, ale také nenuceně zatlačit na Paříž,

aby se vzdala podpory avignonského papeže Klementa VII.

Plánovaný sňatek byl uskutečněn po komplikovaných jednáních až v roce

  1. Velkou zásluhu na konečném výsledku měl
    Václav IV., pro kterého

byla
Anna jedním z mála nevlastních sourozenců, k němuž choval vskutku

upřímnou lásku. V doprovodu početného českého doprovodu se
Anna vydala

na dalekou cestu už na podzim 1381. Během cesty hrozilo, že Francouzi

její doprovod zadrží, a tak zmaří sňatek, proti kterému houževnatě

protestovali. Pomoc ale tehdy poskytl Annin nevlastní strýc vévoda

Václav Lucemburský.

Už v lednu 1382 se tak
Anna v Londýně provdala za krále Richarda II.

(1377-1399). Nedlouho poté byla také slavnostně korunována anglickou

královnou. Tímto důležitým sňatkem byly na několik let zahájeny čilé

styky Anglie a Českého království, což se později ukázalo jako osudové,

neboť právě tímto způsobem tehdy docházel do Čech ohlas díla a činnosti

anglického reformátora Johna Wycliffa, jenž se stal vzorem pro Jana

Husa a další české reformátory. Manželství s Richardem ale pro Annu

příliš šťastné nebylo. Ukázalo se totiž, že
Anna zdědila stejně jako

její sourozenci zhoubný gen neplodnosti, a tak nedokázala dát Anglii

dědice. Zklamaná
Anna se proto raději přiklonila ke zbožnosti a

milosrdenství, což jí v Anglii zjednalo postupně všeobecnou lásku

poddaných. Zemřela v červnu 1394. Nedočkala se tak ani tragického konce

vlády svého chotě, který byl v roce 1399 sesazen, uvězněn a vzápětí

podle všeho zavražděn svými odpůrci.

__
Markéta__, které historikové z důvodu odlišení od Karlovy první

stejnojmenné dcery dávají přídomek „Mladší“, přežila všechny své

sestry. Díky Karlovu smyslu pro splétání důmyslných politických dohod

byla
__
Markéta__ ještě před svým narozením roku 1368 zaslíbena rovněž

nenarozenému synovi norimberského purkrabího Fridricha, oddaného

stoupence Lucemburků. Karel plánovaným sňatkem zamýšlel utužit vztahy

mezi Lucemburky a Hohenzollerny. Sňatek se měl konat roku 1385, kdy

nevěsta dosáhne předepsaného věku dvanácti let, ale uskutečnil se až o

dva roky později.
__
Markéta__ se tedy provdala za Friedrichova syna a

dědice Jana III. Manželství bylo podle všeho spokojené a manželům se

dokonce narodila někdy na přelomu let 1391/1392 dcera Alžběta (zemřela

již roku 1429), jež se stala jedinou Karlovou vnučkou, která vzešla z

některého z manželství jeho dcer.
__
Markéta__ zemřela v necelých čtyřiceti

letech roku 1410 v Uhrách, pravděpodobně na návštěvě u bratra Zikmunda.

Ten jí vystrojil honosný a okázalý pohřeb v Budíně.

Pár slovy se musíme také zmínit o Alžbětě

Pomořanské, která po Karlově smrti v roce 1378 získala

titul císařovny a královny vdovy. Alžběta - v české historiografii se

lze poměrně často setkat i s počeštěnou verzí jejího jména
Eliška -

byla nesmírně energická a živelná dáma, o jejímž hlubokém vztahu ke

Karlovi nelze pochybovat. Silná nebyla pouze její vůle, ale nejspíše

také fyzická síla. Karlův dvorní kronikář Beneš Krabice z Weitmile

uvádí, jak císařovna dokázala holýma rukama ohýbat podkovy nebo železná

brnění, což sám Karel dával často svým hostům na odiv. Buď jak buď,

Alžběta i vzhledem ke svému věku postupně převyšovala svého chotě

aktivitou, a proto nepřekvapí, že se po roce 1378 nehodlala smířit s

postavením tiché a rozjímající vdovy. Alžběta se snažila na dvoře krále

Václava IV. zaujmout vlivné místo, jež by jí umožnilo vést kroky

mladého krále k naplnění otcova testamentu, podle nějž měla jejím synům

Zikmundovi a Janovi připadnout důstojná role ve středoevropské

politice.

Obzvláště ve věci staršího Zikmunda, který byl žhavým kandidátem

polského a uherského trůnu, císařovna vykonala velmi mnoho. Jenže

netrvalo dlouho a mezi císařovnou a Václavem vypukly spory osobního i

politického rázu, jež král vyřešil přesunutím své rezidence z Pražského

hradu do staroměstského
Královského dvora. Dlouhodobě napjatý vztah

nepolevoval, ale s přibývajícími léty a úměrně s tím, jak se Zikmundovi

podařilo prosadit v Uhrách, Alžbětiny intervence do lucemburské

zahraniční politiky ustávaly. Je však příznačné, že ve sporu krále s

pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna Alžběta stála na straně

duchovního. Zbytek života Alžběta dožila na svých věnných městech,

zejména v Hradci Králové, kde zemřela v únoru 1393.

Opomenout bychom neměli ani Karlova polorodného bratra Václava, jenž byl od

roku 1355 lucemburským vévodou. Karel s Václavem vycházel velmi dobře,

a tak vévoda patřil k jeho věrným stoupencům. Do historie se Václav

zapsal především jako mecenáš umění a básník, jelikož postrádal v

lucemburské dynastii tolik obvyklou ctižádostivost a politický um. S

manželství s Johanou Brabantskou, dědičkou Brabantska a Limburska,

nedokázal ovšem Václav počít žádného potomka. Zemřel v prosinci 1383 v

Bruselu, který se stal jeho sídlem. Dědicem Lucemburska se posléze stal

král
Václav IV.

Ještě bychom měli zmínit, že kromě legitimních potomků měl Karel i

několik levobočků. Z pramenů známe pouze dva: jistého Guillauma, jehož

Karel počal někdy kolem roku 1365 za své cesty do Avignonu a jenž mu

byl představen v roce 1377 za jeho pobytu ve Francii, a Viléma, který

je zmiňován v listině z roku 1377. O osudu těchto lucemburských

levobočků nevíme jinak vůbec nic, neboť se v pramenech objevují vždy

pouze jedinkrát. ***

Postava Karla IV. je nepřehlédnutou osobností české a evropské

historie. Obzvláště zásluhy Otce vlasti o zvelebení a celkové

politické, hospodářské i kulturní povznesení českých zemí jsou natolik

výjimečné, že se Karel IV. stal především v českém prostředí jednou z

nejoblíbenějších a nejkladněji hodnocených postav české historie.

Nepřekvapí proto, že se na druhého Lucemburka na českém trůnu upínala

vždy velká pozornost.

Velké oblibě se Karel IV. těšil už za svého života. Karlova popularita

rychle narůstala i po jeho skonu, kdy se bilancovaly úspěchy a

neúspěchy Lucemburkovi pozoruhodné vlády. Karel IV. byl vnímán jako

obraz dokonalého monarchy, který byl věrným synem církve, ochráncem

spravedlnosti a moudrým vladařem pracujícím pro dobro země a jejích

obyvatel. Tyto vlastnosti byly Karlovi připisovány o to častěji, čím

kontroverznější a morálně nejednoznačné byly činy jeho vlastních

potomků Václava IV. a Zikmunda. Mezinárodní izolace a politická

nestabilita, jež v českých zemích zavládly po husitských válkách, znovu

evokovaly vzpomínku na slavné časy Otce vlasti, kdy byly cesty bezpečné

a v zemi vládlo právo i pořádek. Jak katolíci, tak i kališníci ke

Karlovi vzhlíželi a v jeho inspirativních činech hledali naději pro

budoucnost. A proto i v dobách renesance a baroka, ačkoli došlo ke

krvavému náboženskému zápasu a následnému politickému poklesu zemí

Koruny české v rámci habsburské podunajské monarchie, kvetl v českém

prostředí obraz nevšedního panovníka ze starých časů.

Karlovy zásluhy jednoznačně převyšovaly negativní aspekty jeho samého i

doby, ve které žil a vládl. Nalézt na Karlovi IV. něco vskutku

záporného proto bylo velmi těžké. Z tohoto důvodu nebyl a ani nemohl

být Karlův obraz v českém prostředí znásilňován moderními ideologiemi a

establishmenty. V 19. století, kdy se rodily moderní evropské národy

tak, jak tento pojem chápeme dnes my, sice vzrušovala českou společnost

debata, zdali byl Karel IV. spíše Čechem či Němcem v etnickém slova

smyslu, avšak opět se i v tomto případě zrcadlil zvláštní fenomén

Karlova univerzalismu. Karel totiž poskytoval inspiraci všem bez ohledu

na konfesijní, národní nebo ideologickou příslušnost. Zprofanovat

Karlovu osobnost se tak nepodařilo dokonce ani komunistickému režimu.

Ba právě naopak! Vrcholné zastoupení státu na oslavách 600 let od úmrtí

Karla IV. v roce 1978 bylo dokladem úcty socialistického Československa

k Otci vlasti, ačkoli se tím nepřímo oslavoval kult státníka,

podporovatele církve a evropského politika silně se orientujícího na

západní civilizační hodnoty.

Vraťme se však zpět do 19. století, kdy se formoval základní pohled na

Karla IV., jenž s menšími obměnami vydržel až dodnes. Rozhodující

událostí byl rok 1848, kdy se český národ poprvé ve své moderní

historii přihlásil o svá politická práva. Více než symbolicky to byl

rok, který připadl na oslavy 500. výročí od chvíle, kdy Karel IV.

založil pražské vysoké učení, Nové Město pražské nebo Karlštejn. Z

tohoto důvodu Pražané připravili stavbu velkolepého Karlova pomníku,

jenž měl být odhalen před Staroměstskou mosteckou věží podél Královské

cesty, aby tak Otec vlasti osobně dohlížel na každou další korunovaci

českých králů (poslední česká korunovace však proběhla v roce 1836) a

střežil Kamenný most, jenž se tehdy na naléhání českých obrozenců

přejmenoval na most Karlův.

Vzhledem k revolučním událostem roku 1848 byl však ambiciózní pomník

odhalen až v roce 1851. Z pomníku, jehož autorem byl drážďanský sochař

Ernst Hähnel, shlíží Karel IV. jako zakladatel a moudrý státník. Vlivem

tehdejší vyspělé české historiografie, především Františka Palackého a

jeho monumentálních „Dějin národa českého v Čechách a v Moravě“, věděl

český národ už tehdy velmi dobře, co pro zemi a její obyvatele velký

Lucemburk vykonal.

Pod vlivem sílícího národního vědomí a také nacionalismu se Karel IV. v

povědomí Čechů postupně profiloval jako opatrovník, ochránce a mecenáš

především českého národa. Dělo se tak i přesto, že středověk neznal

moderní národy a dnešní nacionalismus, a proto byl v tehdejším chápání

Čechem de facto každý, kdo v Čechách žil bez ohledu na to, jakým

jazykem mluvil. Otcem vlasti byl Karel IV. ve skutečnosti jak pro

Čechy, tak i Němce. Přesto se pojem „Otec vlasti“, jenž měl ve

středověku především univerzální charakter, v 19. století zúžil na

označení panovníka, který měl hluboký vztah nejen k zemi, ale zejména k

českému národu.

Tento pohled sice částečně ubíral Karlově evropskému rozměru, avšak na

straně druhé velkého panovníka nesmazatelně vryl do paměti a srdcí

českého národa. K tomu pomohla i slavná literární díla té doby. Za

všechny jmenujme alespoň báseň
„Romance o Karlu IV.“

(1883) od Jana Nerudy nebo divadelní veselohru Jaroslava Vrchlického
__„Noc

na Karlštejně“__ (1884). Obě díla mají společnou glorifikaci

Karla IV. a jeho vykreslení nejen jako vynikajícího i prozíravého

státníka, ale také jako pozoruhodného člověka.

I přes bouře 20. století a časté změny režimů zůstal Karel IV. jako

jedna z mála neměnných konstant české historie nezneužit a

nezprofanován. Všeobecnou popularitu a známost si získával i nadále,

tentokrát zásluhou filmové tvorby. Ve šlépějích obrozenců, kteří Karla

IV. pojímali jako ztělesněný ideál národního krále, pracovaly s

Karlovým obrazem filmaři u snímku
„Slasti Otce vlasti“

(1969) a především
„Noc na Karlštejně“ (1973),

který vznikl na motivy Vrchlického stejnojmenné hry. Právě tyto snímky

dodnes do značné míry utvářejí idealizovanou představu Karla IV. jako

vladaře a člověka, pod kterou žije v povědomí větší části české

veřejnosti.

Význam Karla IV. pro český národ se nezmenšil ani po roce 1989. Ba

právě naopak. Karel IV. je totiž jednou z mála postav české minulosti,

která dokonale spojuje pojmy „evropský“ a „národní“. Otec vlasti je

dnes silným příkladem toho, jak může celá česká společnost přistupovat

k evropské integraci. Velký císař a král byl totiž panovníkem

evropským, avšak nikdy nepřestával být králem národním. Vědomí, že

Karel IV. představuje vše dobré a pozitivní, co může idea jednotné

Evropy přinášet, aniž by došlo k zpochybnění staletého vývoje české

státnosti a národa, pomohlo Karlovi úspěšně vstoupit i do 21. století.

V roce 2005 totiž Karel IV. s přehledem vyhrál prestižní anketu
__„Největší

Čech“__, když za sebou nechal takové české velikány, jako byl

Jan Hus, Tomáš G. Masaryk či Václav Havel.

Je tedy zřejmé, že Karel IV. je napříč staletími, generacemi nebo

systémy spojován s hodnotami, které jsou aktuální v každé době i

prostředí. To přispívá k tomu, že Karlovo vladařské dílo je nadčasové,

hluboce inspirativní a zejména výrazně přesahuje svou dobu. Moderní

člověk počátku 21. století hledá především stabilitu, prosperitu a

kulturní obohacení. A právě tyto aspekty jsou nejvýrazněji typické pro

vládu a celkovou panovnickou koncepci Karla IV. Avšak nejen to.

Fascinující osobnost Karlova v sobě totiž ještě nese také výrazný

morální apel a dojímavý příběh.

Karel svou velikou moc totiž nepovažoval za privilegium a završení

cesty, nýbrž za počátek toho, v čem spatřoval hlavní poslání svého

života a dráhy vladaře -
službě zemi a jejímu lidu.

Jeho nikdy nepolevující činorodost je o to úctyhodnější a

pozoruhodnější, že přebíral nehotovou zemi s množstvím výzev a

problémů, jež předchozí čeští knížata a králové za několik minulých

staletí nedokázali překonat. Sám jí pak svým nástupcům předával v

situaci, kdy představovala politický, hospodářský a kulturní střed

Evropy i pevnou rodovou základnu lucemburské dynastie. Během více než

tisícileté historie české státnosti naše země nepoznala ve svém čele

muže, jenž by pro její blaho, větší slávu a pokojný mír udělal více,

než toho blahé paměti učinil císař a král Karel IV. Právem mu tedy

náleží přední místo v pantheonu národních velikánů a zároveň velkých

postav evropské historie… Konec

Použitá literatura:

ANTONÍN, Robert. České země za posledních Přemyslovců. I. díl (1192 -

1253). Cestou proměny společnosti k vrcholně středověké monarchii.

Praha: Libri, 2012, s. 431

BOBKOVÁ, Lenka. ŠMAHEL, František, a kol. Lucemburkové: česká koruna

uprostřed Evropy. Praha: Lidové noviny, 2012, s. 886.

BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV. a 1310 - 1402.

Praha; Litomyšl, Paseka, 2003, s. 692.

ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha: Libri,

1999, s. 1001.

ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1310 - 1378. Praha: Libri, 1999,

s. 287.

ČECHURA, Jaroslav. Karel IV. Na dvojím trůně. Praha: Tok / Knižní klub,

1998, s. 278.

ČECHURA, Jaroslav. ŽŮREK, Václav. Lucemburkové: životopisná

encyklopedie. České Budějovice: Veduta, 2012. 260 s.

FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha: Lidové noviny, 2006, s. 692.

HAY, Denis. Evropa pozdního středověku 1300 - 1500. Praha: Vyšehrad,

2010, s. 412.

HORA - HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí. 2. vyd. Praha: Baronet,

1995 - současnost.

CHARVÁTOVÁ,
Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad,

2007, s. 352.

KAVKA, František. Čtyři ženy Karla IV. Královské sňatky. Praha;

Litomyšl: Paseka, 2002, s. 189.

KAVKA, František. Karel IV.: historie života velkého vladaře. Praha:

Mladá fronta, 1998, s. 361.

KAVKA, František. 5. 4. 1355. Korunovace Karla IV. císařem Svaté říše

římské. Praha: Havran, 2002, s. 117.

KAVKA, František. Vláda Karla IV. za jeho císařství (1355 - 1378). Země

České koruny, rodová, říšská a evropská politika. Dva svazky. Praha:

Karolinum, 1993, s. 252 a 292.

Kdy, kde, proč a jak se to stalo v českých dějinách - Sto událostí,

které dramaticky změnily naši historii. Praha: Reader´s Digest Výběr,

2001, s. 480.

Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918. Praha: Libri, 2000 (4.

vydán), s. 571.

KETTNER, Jiří. Dějiny pražské arcidiecéze v datech. Praha: Zvon, 1993,

s. 251.

KOPIČKOVÁ, Božena.
Eliška Přemyslovna. Královna česká 1292 - 1330.

Praha: Vyšehrad, 2003. 182 s.

Kronika Českých zemí. 2. vyd. Praha: Libri, 2012, s. 960.

Kroniky doby Karla IV. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1987. 655 s.

LEDVINKA, Václav a PEŠEK, Jiří. Praha - Dějiny českých měst. Praha:

Lidové noviny, 2000, s. 819.

MACEK, Josef. Cola di Rienzo. 1. vyd. Praha: Orbis, 1965.

PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Praha:

L. Mazáč, 1939.

PLUDEK, Alexej. Český král Karel. Praha: Panorama, 1979, s. 128.

SEIBT, Ferdinand. Karel IV.: císař v Evropě (1346 - 1378). Praha:

Lidové noviny, 1999, s. 524.

SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296 - 1346: k prvnímu

vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha: Svoboda, 1994,

s. 658.

SPĚVÁČEK, Jiří. Karel IV. Život a dílo (1316 - 1378). 2. vyd. Praha:

Svoboda, 1980, s. 721.

SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat: Jan Lucemburský 1296 - 1346. Praha:

Panorama, 1982, s. 276.

SPĚVÁČEK, Jiří.
Václav IV. 1361 - 1419. K předpokladům husitské

revoluce. Praha: Nakladatelství Svoboda, 1986, s. 773.

ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. České země v evropských dějinách - 1. Praha:

Paseka, 2006, s. 392.

ŠMAHEL, František. Cesta Karla IV. do Francie: 1377 - 1378. Praha:

Argo, 2006, s. 398.

ŠUSTA, Josef. České dějiny, Praha: Jan Laichter, 1912 - 1993.

TOMEK, Václav Vladivoj. Dějepis města Prahy. Praha: F. Řivnáč, 1855 -

Vita Caroli. Odeon, Praha 1978, s. 225.

VLČEK, Emanuel. Jak zemřeli: Významné osobnosti českých dějin z pohledu

antropologie a lékařství. Praha: Academia, 1993. 279 s.

ZAP, Karel Vladislav. Česko-moravská kronika. Praha: I. L. Kober, 1880

Zbraslavská kronika. Praha: Svoboda, 1976, s. 597.

ŽEMLIČKA, Josef. Počátky Čech královských 1198 - 1253. Praha: Lidové

Noviny, 2002, s. 964.

Zdroje obrázků:

Wikimedia Commons