České království

Na přelomu 60. a 70. let 13. století se Král železný a zlatý ocitl na vrcholu své moci.

Přemysl, dnes označovaný jako Přemysl Otakar II., nastoupil na český trůn po smrti svého otce, krále Václava I., dne 22. září 1253. Nebyl tehdy žádným nezkušeným mladíčkem, podívejme se na osudy jeho i osudy celé země podrobněji.

Zdá se mi logické, že ani princ Konradin ani Wittelsbachové se se ztrátou Chebska nesmířili, zvláště bylo-li tak velmi poznat, na čí straně jsou sympatie papežovy. Ten totiž nařídil listinou z 9. února 1266 bavorskému vévodovi Jindřichovi vydat území arcibiskupu Vladislavovi uchvácená, přičemž uvedenou skutečnost sděluje téhož dne listem Přemyslu Otakarovi II. a salcburskému arcibiskupu Vladislavovi. Válka zatím sice probíhala jen diplomaticky, ale uskutečňovaly se rozsáhlé přípravy i k té skutečné.

Spojenecké vojska českého krále Přemysla Otakara II., čítající i jeho železné rytíře porazilo ve druhé česko-uherské válce vojenskou koalici krále Bély IV. Tím se výrazně pozměnila politická situaci ve střední Evropě. Zhodnotit situaci, v níž se Přemyslovy země nacházely po bitvě u Kressenbrunu nám pomůže Vratislav Vaníček. Nastalo „období let šedesátých, doba největšího kulturního a mírového rozvoje Přemyslovy říše.“ Přemyslovo panství vystoupilo ze stínu mocného uherského rivala. Česká moc v regionu vzrostla i díky příznivému vývoji dynastických poměrů v Čechách, kde už dříve došlo k vymření bočních větví vládnoucího rodu, a tak už nedocházelo k bojům o trůn v předchozích dobách zcela běžným. Připojením Štýrska se otevřel „vnitřní prostor pro sjednocení zemí přemyslovských a babenberských tedy pro vzájemné sbližování těch, kteří později v novověku spolu vytvořili rakouskou monarchii. Vítězstvím česko-německých zbraní u Kressenbrunnu se pozvedávala prestiž Říše, v jejím guelfském pojetí společenství zemí a knížat s oligarchickým postavením kurfiřtů Naopak model spojený s vysokým hodnocením role císaře byl prozatím minulostí. Německy mluvící země byly zajištěny před útoky z východu, štýrské vévodství vyrváno z rukou uherského krále a „Ptuj přestala být sídlem kumánské princezny.

Když na svém dvoře v Počáplech 22. září 1253 zemřel Václav I., jeho nejstaršímu synu nic nebránilo k nástupu na trůn. Mladý Přemyslovec měl už za sebou první vladařské krůčky, několik let byl markrabětem na Moravě a také vévodou rakouským a štýrským. Právě Rakousy a Štýrsko byly jablkem sváru mezi středoevropskými panovníky.

Přemysl Otakar I. dosáhl snad všeho o čem jeho předchůdci v 11. a 12. století snili. Nepovedlo se mu dosáhnout povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, ale stal se prvním dědičným českých králem, zrušil seniorát a zavedl primogenituru. Svému synu Václavovi I. zanechal politicky stabilní, ekonomicky a kulturně vzkvétající zemi.

V prvním díle článku o vládě Přemysla I. byl kladen důraz na zahraniční (říšskou) politiku v prvních necelých 20 letech jeho panování. Nyní budeme pokračovat v dalším líčení událostí ve střední Evropě, zjistíme, jak se český král vypořádal s nastolením svého syna Václava a zrušením seniorátu. Nesmíme také zapomenout na základy Přemyslovy moci a jeho pozici v samotných Čechách, témata, která byla v prvním díle opomenuta.

Když Vladislav Jindřich, jako český kníže, uvedl do úřadu biskupa Milíka a obešel přitom právo pražské kapituly na svobodnou volbu, nemusel se ohlížet na císařovo okolí. Stejně tak Přemysl, když vpadl do Čech, aby svého bratra o trůn připravil, nemusel si dělat mnoho starostí. Na konci září 1197 císař Jindřich VI. ve slunné Messině zemřel a bylo jasné, že v Říši začne boj o moc. Přemyslovci počítali s tím, že případný vítěz (na jehož stranu se přikloní) jim rád promine prohřešky vůči jeho císařskému majestátu.

aneb Příběh posledních Přemysloven z prvních let království po vymření jejich dynastie

Po násilné smrti posledního mužského Přemyslovce Václava III. v srpnu 1306 se velmi rychle zformovaly dvě strany soupeřící o titul českého krále. Převahu mezi českou šlechtou měl zpočátku Jindřich Korutanský, manžel Přemyslovny Anny. Korutanského vévodu z rodu Menhartovců ještě v létě 1306 vyhání z Čech Rudolf Habsburský se svým otcem Albrechtem, toho času římským králem. Nakonec tím, kdo nakonec zasedne na trůnu českých králů dědičně, není ani Habsburk nebo Menhartovec, ale dynasta z dalekého Lucemburska. Jediný syn lucemburského hraběte a tenhy i římského krále Jindřicha VIII Jan. Na konci roku 1310 na český trůn dědičně nastupují Lucemburkové.