Bitva na Vítkově (14. 7. 1420)
Abychom se co nejrychleji mohli pustit do luštění této detektivní záhady, musíme si připomenout aspoň základní fakta. Takže v kostce: 30. 7. 1419 první pražskou defenestrací oficiálně začínají husitské války a 16. 8. 1419 umírá král Václav IV. Jeho bratr a legitimní nástupce, římský a uherský král Zikmund, tuší, že v Čechách není příliš žádoucí osobou, nicméně zdejší království a především jeho ekonomické zdroje přímo zoufale potřebuje, aby mohl pokračovat v účinné obraně proti stále dotěrnějším Turkům, valícím se z jihovýchodu. České koruny se tudíž musí zmocnit po zlém. Ale jelikož většina jeho uherských sil je vázána právě zmíněnými tureckými vojsky a jako německý panovník vlastní armádou nedisponuje, rozhoduje se pro cestu sice krkolomnou, avšak plně ve středověkém duchu – vyhlášení křížové výpravy. Samotní husité mu přitom na tuto smeč přihráli – krom toho, že se vzbouřili proti právoplatnému nástupci trůnu, postavili se i proti svatým nařízením církve (byť šlo hlavně o něco dnes tak nepochopitelného, jako je spor o přijímání pod jednou či obojí způsobou), a jsou tudíž zavrženíhodnými kacíři.
Táboři přicházejí
Úmysl vyhlásit kruciátu oznámil římský král Zikmund ve Vratislavi přibližně v polovině ledna r. 1420, 1. 3. téhož roku tento bohulibý záměr ve Florencii potvrdil papež Martin V. a 13. 3. dorazil rychlý posel s papežskou bulou do Vratislavi. Výprava se od 17. 3. začala scházet u slezské Svídnice a již 30. 4. překročila u Trutnova či Náchoda české hranice. O pár dní později – 3. 5. – kapituloval Hradec Králové (ovšem radikální husité vedení knězem Ambrožem odešli 30. 4. na pomoc Praze). Mnohem horší však bylo, že zradou Čeňka z Vartenberka padl 7. 5. i Pražský hrad. 12. 5. stanul Zikmund v Kutné Hoře a zahájil tu jednání. Pražské poselstvo k němu dorazilo 15. 5., ovšem nabídnuté podmínky byly pro Prahu natolik kruté, že nezbylo než císaři vy hlásit otevřenou vzpouru. Pražané proto téměř vzápětí požádali o pomoc Tábor a táboři, ač sami tísněni Oldřichem z Rožmberka, se bez meškání vydali na cestu. Do Prahy dorazili – po vítězné bitvě u Poříčí, svedené prakticky za pochodu – již 20. 5.! Tři dni na to přitáhli ještě žatečtí, lounští a slánští.
Nyní získáváme první indicie ve věci, která nás bude zajímat. Na základě údajů Vavřince z Březové totiž můžeme poměrně přesně rekonstruovat rozmístění sil v Praze ještě před příchodem křižáků. Vyšehrad a nově i Pražský hrad byly v rukou urozených českých příznivců Zikmunda. Malá Strana 8. 5. vyhořela, pražané se však opevnili v klášteře sv. Tomáše a především v Saském dvoře, tudíž drželi předmostí Karlova mostu. Hradečtí orebité, kteří dorazili nejdříve, se utábořili na jihu Nového Města na nezastavěném prostoru kolem kostela sv. Apolináře. Zde mohli klást účinný odpor vyšehradské posádce, která podnikala výpady do údolí Botiče a ostřelovala vypálený prostor Podskalí. (Vyšehrad byl tehdy přímo propojen s Novým Městem jen úzkou a strmou Jeruzalémskou poternou – tunelovou výpadní brankou, dnešní pohodlná Cihelná brána vznikla až r. 1841.) Úsek na jih od Svinské brány byl ale ohrožený i odjinud – přímo za hradbami se totiž rozkládala rovinka umožňující manévry (zejména rozjezd) těžké železné jízdy.
Na okraji Nového Města existovalo ještě jedno takto kritické místo! A tím bylo Špitálské pole, nynější Karlín, před Poříčskou branou. Sem neomylně zamířili táborité – podle Vavřincovy kroniky po svém příchodu rozbili hlavní ležení na ostrově Štvanici. Na Poříčí navíc bývala největší kolonie německých kupců v Praze, kteří po vypuknutí husitské revoluce z města hromadně uprchli, a tak tu jistě byl i dostatek volných domů pro „lepší" ubytování táborských hejtmanů stavu rytířského. Ještě bylo třeba tento prostor něčím zabezpečit…
Královské manévry
Zdá se, že Zikmund s nepříznivým vývojem zatím vůbec nepočítal a zahájil inspekční cestu po hradech svého nebohého bratra, spojenou s inventurou tam zanechaných pokladů (resp. toho, co z nich po všech zmatcích zbylo). V okamžiku příchodu táborů (20. 5.) se zrovna nacházel na miniaturním Novém hradě u Kunratic. Jeho uherské vojsko se tam nevešlo, proto se utábořilo u Litožnic, zaniklé obce mezi Běchovicemi a Dubčí.
Půdorys Nového Hradu u Kunratic podle Menclové
Již v této situaci dochází ke sledu těžko vysvětlitelných událostí – 23. 5. přicházejí do Prahy žatečtí, lounští a slánští a Uhři se dávají na ústup, navíc tak zbrklý a neuspořádaný, že u Litožnic zanechali většinu svých zásob potravin, které následně ukořistili pražané a jejich spojenci! Jak si takové počínání jen vysvětlit? Zikmund ještě neměl žádné zkušenosti s vojenským uměním husitů, nebyl tudíž důvod k nějakému přehnanému respektu. Zničení jádra husitských sil v poli mimo pražské hradby by pro něho nadto bylo více než vítané. Jediným možným vysvětlením je, že jejich početní převaha byla příliš citelná.
Ještě fatálnější ale bylo, že ustoupili rovněž kutnohorští, kteří směrem ku Praze přepravovali děla a další obléhací stroje (Kutná Hora byla jediným městem v Čechách mimo Prahu, které disponovalo pokročilými metalurgickými technologiemi). Artilerie se navrátila zpět a neexistuje jediná zpráva o tom, že by až do konce celé válečné kampaně Kutnou Horu znovu opustila. Křižáci tak přišli o jedinou zbraň použitelnou při obléhání silně opevněné Prahy. Proč to tedy Zikmund dopustil? Možná ještě nedokázal dělostřelectvo, v té době žhavou technickou novinku, náležitě docenit, možná si byl naopak vědom jeho síly a nebezpečí plynoucího z toho, že mu zatím nedokáže poskytnout dostatečnou ochranu. Pro husity by totiž děla byla příliš lákavou kořistí a jejich ztráta a přechod na nepřátelskou stranu by pro královské vojsko znamenaly katastrofu...
Další cestu Zikmunda a jeho uherského oddílu můžeme díky Vavřincovi sledovat velmi podrobně, ale jelikož to nepotřebujeme, budeme struční – od Prahy se obrátil k severu na Starou Boleslav, 27. 5. byl v Mělníku, pak ve Slaném a 30. 5. v Litoměřicích. Odtud se přes Křivoklát, Žebrák, Točník, Karlštejn a Zbraslav vrátil z druhé strany na Nový hrad u Kunratic. A pak již nastoupil přímo na bojovou linii na Vyšehrad. Zároveň však začal opevňovat ležení ve Zbraslavském klášteře, což se zdá potvrzovat naši teorii, že jeho síly byly prozatím slabé – Zbraslav je sice rozlehlejší než Vyšehrad, nicméně ani ona příliš prostoru neposkytuje, je dobře chráněna ze dvou stran vodou (možnost jejího ostřelování z okolních kopců patrně král nebral v potaz), avšak k aktivnímu útoku na Prahu je pro značnou odlehlost zcela nevhodná.
Proud křížové výpravy, vedený přímo králem Zikmundem, žádnou drtivou sílu nepředstavoval. Mohl sice panovníkovi zajistit průchod českým venkovem, notabene za situace, kdy síly husitských měst byly soustředěny v Praze, ovšem přímému střetu se stále vyhýbal. Vysvětlení je nabíledni: slezská Svídnice, oficiální shromaždiště křižáckých vojsk, byla situována značně excentricky, mimo vlastních Slezanů byla dostupná snad jen pro Uhry a Lužičany a případně pro Poláky, kteří se však – vzhledem k Zikmundově podpoře úhlavního nepřítele Polska Řádu německých rytířů – výpravy neúčastnili. Válečníci z Německa a západní Evropy by museli táhnout tam a zase zpátky, rytířům z Rakouska a jihu by dokonce nezbývalo než projít přes horké území Čech. Zikmund byl tedy nucen čekat na další jednotky křižáků, které samozřejmě nikoliv jednotlivě, nýbrž ve větších svazcích postupovaly přímo ku Praze. A potrvá to až do 9. 7., než dorazí Albrecht V. Rakouský a výprava bude uznána za plně bojeschopnou.
Zikmund Lucemburský kolem roku 1420, neznámý autor
Král se mezitím musel postarat o své základny – oba pražské hrady. Vyšehrad byl zatím bez problémů, protivníci sice kolem něho budovali příkop a další opevnění, to však byla zařízení čistě defenzivní, která tuto pevnost neohrožovala. Hůře na tom však byl Pražský hrad.
Ten – jak již uvedeno dříve – 7. 5. postrašený Čeněk z Vartenberka zrádně vydal Zikmundovým příznivcům, za což byla jeho korouhev potupně vyvěšena na staroměstském pranýři. Ještě téhož večera se jej pražané téměř úspěšně pokusili znovu dobýt (Vartenberk z něho pro jistotu uprchl), načež sice od přímého útoku ustoupili, ale hrad nadále obléhali a z prostoru vypáleného Strahovského kláštera i ostřelovali. Situace jeho obránců byla přímo zoufalá: nezůstaly tam totiž vůbec žádné zásoby potravin, poráželi se tudíž koně a mnoho lidí – zejména z řad českého personálu – odtud tajně prchalo k nepříteli.
O první pomoc se Zikmund pokusil již 2. 6. Část vyšehradské posádky napadla pod jeho vedením příkop pod Vyšehradem, přičemž bylo totálně zdevastováno Podskalí včetně dvou kostelů. Tento klamný manévr upoutal pozornost natolik, že druhá část vyšehradských mohla obloukem tajně proniknout až k Bruské bráně na Hradčanech, odkud zahnala stráž pražanů a dodala kolegům z Pražského hradu alespoň minimální zásoby jídla a zřejmě i střelný prach (přesným ostřelováním z hradeb se následně zdařilo zničit husitské praky na Pohořelci). Rozhodující průlom se králi povedl 12. 6., kdy – opět klamným útokem! – vylákal husitské síly k šarvátce před Strahovem a současně nepozorován, kryt úbočím vrchu nad Střešovicemi, přivezl na svou druhou pražskou základnu mnoho vozů s potřebným proviantem. Že na ústu pu utrpěl značné ztráty, bylo už vedlejší, další obléhání nemělo smysl, a bylo tudíž 14. 6. ukončeno. Pražané, táboři a ostatní husité zničili vše, co na Malé Straně ještě zůstávalo stát, zajistili předmostí a definitivně se stáhli na Staré a Nové Město.
Zikmundův tábor
Takový babylon národů, jaký se zde na konci června Léta Páně 1420 rozložil, Praha za celou svou historii ještě neviděla. Kronikář Vavřinec z Březové jich vyjmenovává neuvěřitelných šestatřicet, včetně třeba Hunů. Střízlivým okem však shledáme, že značnou část tvořili příslušníci různých německých státečků a že téměř všechny exotické východní národnosti pocházejí z Uher. Kolik asi stálo před městem Angličanů nebo Španělů?
Pro nás je ale podstatnější jejich rozložení – podle rekonstrukce historika Petra Čorneje bylo celé ležení rozděleno do čtyř velkých táborů. Naproti Pražskému hradu za Jelením příkopem se usadilo jádro Zikmundovy svídnické výpravy – Uhři a s nimi Slezané a čeští a moravští katolíci. Na Letenské pláni rozbili ležení křižáci porýnští a jihoněmečtí. Rakušané se utábořili poblíž vsí Holešovic a Buben, tedy někde kolem dnešního Strossmayerova náměstí. Konečně vojska z Míšeňska a Durynska se prý soustředila v sousedství Královské obory. Je pravděpodobné, že takto ve čtyřech oddělených sledech křižáci ku Praze postupně doráželi.
A čím se uvedená armáda armád po dlouhých čtrnáct dní zabývala? Bojovníci si občas krátili čas upalováním náhodně chycených Čechů a mezi tím vedli úpornou válku psychologickou – údajně sborově pokřikovali z Letné na Prahu: „Ha! Ha! Hus! Hus! Katzer! Katzer!" Za dané situace se ale nic jiného dělat nedalo, celá výprava byla totiž soustředěna v severozápadním sektoru pražského okolí, což vylučovalo nejen možnost regulérního rovnoměrného obležení, ale i jakýkoliv přímý kontakt s husitskými vojsky, která se nacházela na protějším břehu v hradbách Starého a Nového Města (původní táborské ležení na ostrově Štvanici bylo již pochopitelně vyklizeno). Otázkou je, proč křižáci nezačali alespoň Prahu ostřelovat. Vyvýšená Letenská pláň by k tomu přece byla více než ideální základnou...
Petr Čornej vypočítává řadu možných důvodů – Zikmund artilerii nevěřil, nechtěl Prahu zpustošit, nehodlal si znepřátelit českou katolickou šlechtu, dělostřelba by byla neúčinná a cestu by mu stejně neotevřela atd. Lze však namítnout, že materiální škody by sice při tehdejším používání plných kamenných koulí skutečně nebyly velké, avšak demoralizující efekt by byl obrovský.
Samotný Vavřinec líčí, jak 27. 9. téhož roku výstřel děla z Pražského hradu zabil na Staroměstském náměstí jednoho muže a pět žen, z toho jednu v pokročilém stupni těhotenství (dítě prý bylozachráněno a pokřtěno). Podobné spekulace však nemají smysl – my již víme, že král děla a obléhací stroje prostě neměl. Ta kutnohorská se před hrozbou srážky u Litožnic vrátila zpět do Hory, další se sice nacházela na Pražském hradě, ale jeho posádka se jich zaručeně nemínila vzdát.
A tak měli křižáci před Prahou téměř rekreaci (dokonce velmi dobře placenou). Ale alespoň mohli v klidu sledovat, cože to vyrůstá na vrcholu protějšího kopce za Vltavou…
Situace před bitvou. Zdroj: Aktuálně.cz
Záhadné sruby
V našem vyprávění se tedy konečně dostáváme na území budoucí Prahy 3, konkrétně na Vítkov, zároveň však již vplouváme do nejistých vod.
„Předvídaje to Jan Žižka, hejtman táborský, dal bez odkladu hned na svrchu jmenované hoře postaviti dva sruby na způsob jizeb a kázal je okopati maličkým příkopem a obehnati zdí z hlíny a kamení," píše Vavřinec z Březové. „Nevelké opevnění, postavené nad západním svahem kopce, tvořily jen dva sruby, opřené o starší viničnou věž. Toto jádro chránila předsunutá kamenná zeď a tři nepříliš hluboké a široké příkopy," rekonstruuje historik Petr Čornej. Jenže! Kronikář při vlastním líčení bitvy mluví o srubu v jednotném čísle a následně (při výkladu o jejich horečném dokončování v nejisté situaci po boji) dokonce o „četných dřevěných srubech".
Archeologie nám dnes již nepomůže. Je ironií dějin, že původní terén vrchu Vítkova byl nenávratně zničen při výstavbě Památníku národního osvobození. Na nějaké vykopávky tehdy nikdo nepomyslel... Přitom naděje nemusela být marná, o čemž svědčí objevené, velmi dobře dochované obléhací tábory před Novým hradem u Kunratic či před Sionem u Kutné Hory.
Vavřinec mluví ve své kronice o srubech ještě jednou: při obléhání Vyšehradu v říjnu téhož roku byly prý na ostrově pod ním (tento bývá občas ztotožňován s nynější Císařskou loukou, která však – ve směru toku Vltavy – neleží pod, nýbrž nad vyšehradskou skálou) vystavěny „dvě jizby, kterým se obecně říká sruby", jejichž účelem bylo zabránit zásobování pevnosti po řece.
Navíc – jakožto srub si dnes představíme hrubou dřevěnou stavbu, obvykle spojovanou s romantikou Divokého západu či českého trampingu. Ovšem ve středověku se takto nazýval také dřevěný hrádek, vyskytující se ponejvíce ve hvozdech na hranicích (tím se patrně inspirovali i tvůrci terminologie předválečného československého pohraničního opevnění, kde se srubem rozumí těžký betonový objekt).
Jasněji máme v otázce účelu vítkovských srubů. Jejich úkolem bylo, pojistit poslední volný koridor pro dovoz potravin do Prahy, totiž severovýchodní (západní byl blokován Pražským hradem a křižáckým ležením, jihovýchodní naopak Vyšehradem). Těžko lze něco namítat, ale domnívám se, že kromě tohoto takříkajíc strategického důvodu mělo zmíněné opevnění i zásadní význam taktický. Ten se však projeví až posléze, proto zatím nepředbíhejme.
Povšimněme si však ještě jedné závažné indicie – z kronikářova líčení výslovně vyplývá, že srub (či sruby) nebyl v rozhodující okamžik hotov. A archeologické výzkumy nedokončených středověkých opevnění rovněž jednoznačně ukazují, že stavba tehdy vždy začínala nejohroženějším úsekem (tedy většinou u tzv. šíjového příkopu) a teprve pak postupovala do bezpečnějšího týlu.
Rozcvička v předvečer
Jak nás učí dějiny, pro vojsko není nic zhoubnějšího než nečinnost. Mnoho vojevůdců to však odmítá pochopit. Zatímco část husitů pilně budovala dřevěné opevnění na kopci Vítkově (jehož smysl ovšem chápal nanejvýš samotný Žižka), jedinou trošku smysluplnou aktivitou Zikmundových křižáků byly pokusy protrhnout jez a zapálit mlýny v prostoru dnešního nábřeží na Františku. Případný zdar – nehledě k tomu, že bez použití trhavin mohl mít podobný nápad sotva šanci na úspěch – by byl však dohromady k ničemu, jelikož povodňová vlna by neškodně odplynula ven z města a ani následný pokles hladiny by přímý útok přes Vltavu neumožnil.
Uběhlo čtrnáct dní. „Potom 13. dne července, totiž na den sv. Markéty, přišel houf ozbrojenců na Špitálské pole útočit na město, aby zkusili, jak by se Pražané měli k obraně. A když se přiblížili k městu, vyrazilo proti nim na zvonění radničního zvonu množství Pražanů. Ti, nezachovavše žádný pořádek a nepočkavše na sebe, proti vůli hejtmanů, ač jich bylo méně, nepřátelsky napadli množství jezdců. A když se spolu srazili, Pražané, vidouce sílu nepřátel, utíkali, přičemž byli někteří zabiti a četní zraněni. A když přišlo z města množství lidu, tehdy nepřátelé ustoupili a vrátili se přes Vltavu, odkud přijeli," píše kronikář a škodolibě dodává: „A jednoho rytíře zabili čtyři sedláci (= táboři), a když pak zápasili o jeho zbraň, rychle přijeli někteří z jeho družiny a hned ty čtyry na místě smrtelně zranivše ujeli." Co se stalo, je jasné – část křižácké jízdy přebrodila Vltavu a pokusila se ze Špitálského pole (dnešní Karlín) zaútočit proti Poříčí, zburcovaní Pražané narychlo zimprovizovali výpad a protiútok, přičemž první neorganizovaná vlna byla zčásti rozprášena a zbytek před přesilou ustoupil (či přímo uprchl) a teprve ukázněné posily přivodily zvrat a zahnaly protivníky zpět za Vltavu.
Podstatnější však je otázka: Proč? Jaký měla celá šarvátka smysl? Na první pohled to byla hrubá strategická chyba křižáků, neboť takto předem prozrazovali směr dalšího náporu. Jenže – oni žádný jiný prostor pro nástup neměli. Obcházet Prahu od jihu pod ochranou Vyšehradu nebo provizorního opevnění na Zbraslavi by bylo příliš zdlouhavé a těžkopádné, navíc by se pak muselo budovat nové ležení na východní straně města.
Při dalším zkoumání zjistíme, že postup obránců byl možná ještě podivnější. Proč opouštěli bezpečí za hradbami a podnikli výpad (zvláště v okamžiku, kdy ještě vůbec neznali skutečnou sílu nepřítele)? Byla to pouhá nedočkavost po dlouhém klidu zbraní? Nebo byli husiti něčím vyprovokováni, že prostě nemohli nečinně čekat? Chtěli je snad křižáci vylákat ven záměrně? Nevíme. Ve světle událostí, o nichž Vavřinec píše vzápětí (ve skutečnosti se ale nestaly), se nám možná odhalí jedno překvapivé vysvětlení.
Avšak prozatím hledejme odpověď ještě na jinou otázku: Zapojila se do špitálské předehry též posádka z Vítkova?
Plán generálního útoku?
Nastává den D – neděle nejblíže příští po sv. Markétě, podle dnešního fádního kalendáře 14. červenec 1420. O hodině nešporní bylo připraveno královo vojsko, aby nejprve jeho menší předvoj dobyl ten bezvýznamný dřevěný srub na hoře vedle šibenice, ale pak hlavně „aby ostatní houfy podle rozvržení hejtmanů zaútočily na třech místech na Pražské město, totiž z Pražského hradu Čechové na dům vévody saského, z Vyšehradu aby vyrazily na Nové a ze Špitálského pole na Staré město". Tak to říká Vavřinec a zní to logicky. Ale jen na první pohled.
Jak víme, z Vyšehradu byl veden výpad již nejméně dvakrát, pokaždé s nevalným úspěchem. O přísunu nějakých výrazných posil na Vyšehrad, které by snad mohly zvrátit situaci, však Vavřinec nic neví a stěží by mu unikl. Naproti tomu posádka z Pražského hradu do bojů zatím aktivně nezasáhla. A patrně o to ani nestála: útok na malostranský konec mostu by sice byl pohodlný, pěkně z kopce, ovšem případný ústup by byl o to obtížnější a královi čeští přívrženci by se přitom mohli pořádně zapotit – husité pochopitelně měli proti zrádným krajanům mnohem větší zášť než proti cizáckým žoldnéřům. Ještě dodejme, že ani případné dobytí opevněného Saského domu na předmostí by vcelku nic nepřineslo, jelikož dále do Prahy by bylo ještě nutné se probít přes most (kde po dvou stech letech hrstka nevycvičených studentů úspěšně zadrží ostřílené švédské bojovníky).
Rozebírat nereálnost podobného projektu je však zbytečné, víme přece, že se nic podobného nestalo. A zaručeně to nebyl jen důsledek neúspěchu na Vítkově, vždyť na Vyšehrad se stěží mohlo donést aktuální zpravodajství. Jak však k tomu Vavřinec přišel? Vymyslil si to celé? Než kronikáře odsoudíme, vzpomeňme si, co se stalo předešlého dne – ten podivný útok ze Špitálského pole a následné protiútoky z Poříčí. Zajatci se sice v této kruté válce téměř nebrali, ale co když přece jen někdo přeběhl? Nebo si husiti záměrně odvedli „jazyka"? Pak by vše mohla být léčka (dnes by se řeklo přímo dezinformační kampaň) s jediným cílem – udržovat obránce Prahy v permanentní nejistotě a zamezit tak soustředění sil v prostoru Poříče či přímo ve vítkovské pevnůstce (průběh operace k proražení blokády Pražského hradu, při němž byly použity dokonce dva fingované útoky na dvou odlehlých místech, nás v tomto podezření utvrzuje).
Ale to by zároveň znamenalo, že o blížícím se masovém útoku musela být přesvědčena většina křižáckého vojska, jinak by se vše brzy prozradilo. Skutečné plány tedy patrně znal jen Zikmund a okruh jeho nejvyšších velitelů. My si však můžeme leccos domýšlet. A stále zřetelněji se nám rýsuje klíčové pole této šachové partie – pole Špitálské. Jenže to je chráněno věží…
Jezdec proti věži
Co se tedy 14. července v Praze stalo? Nejdříve nechť opět promluví kronikář: „... o hodině nešporní bylo připraveno všechno vojsko královo, aby někteří z nich v několika tisících útokem dobyli dřevěný srub, postavený Žižkou na hoře vedle šibenice... a když to bylo takto rozvrženo, vytáhlo mnoho tisíc jezdců na Špitálské pole, přičemž král čekal na druhé straně Vltavy v poli s třemi velkými houfy, aby viděl výsledek. Míšeňští pak jezdci se svými lidmi a s nimi spojenými sedmi nebo osmi tisíci vyjeli na horu, útokem a s troubením napadli svrchu uvedený srub a obsadili příkop i viničnou věž..." Již na začátku musíme Vavřincovo vyprávění přerušit.
První, co zarazí, je uvedený časový údaj. Nešpory (z latinského vesperas) nastávají až při soumraku, resp. po západu slunce. Hodlali snad křižáci bojovat v noci? Jde jistě o pouhé nedorozumění: staří Čechové totiž hodinou nešporní rozuměli poločas mezi polednem a vlastními nešporami, tudíž – jelikož jsme týden před letním slunovratem, kdy se stmívá až po osmé – by to znamenalo asi čtvrtou hodinu odpolední. To je sice čas značně pokročilý, nicméně při dobré organizaci a troše štěstí by se akce zvládnout dala.
Daleko obtížněji se ale můžeme vypořádat se zmíněnými „tisíci jezdců". Kolik jich tehdy stálo na Špitálském poli, je vcelku jedno, jelikož ti do boje stejně nezasáhli, ovšem sedm až osm tisíc bojovníků na koních na hřebeni Vítkova je evidentní nesmysl, tolik by se jich tam ani nemohlo vejít! Vavřinec asi poněkud přehání, pro jistotu počítejme s číslem desetkrát nižším, i když pravděpodobnější bude pouze několik stovek. I to by tehdy byla síla přímo drtivá...
Adolf Liebscher: boj o opevněné sruby
Jak si však Zikmundovo velení útok vůbec představovalo? Stabilní opevnění přece nelze dobývat pouze s jízdou, zapotřebí jsou ještě střelci (z kuší, ale i děl – byť jsme teprve v počátcích užívání střelného prachu) a především pěchota a ženisté se žebříky, beranidly, obléhacími plošinami a jinou technikou. Jezdectvo nastupuje až na závěr, když jsou uvolněny průjezdy. Síla těžké jízdy totiž spočívá v hrotech jejich kopí, do nichž se koncentruje kinetická energie rozjetých koní. Kopím se však hradba (byť dřevěná) prorazit nedá! Rychlost rozjezdu zde byla navíc silně omezena příkopem, třebaže patrně nebyl nikterak hluboký ani strmý. Byla tedy celá vojenská operace už od začátku ztracená? Možná ne tak docela. Poloha v sedle totiž mohla alespoň z části vyrovnávat zřejmě nepříliš velkou výšku hradby (což nebyl problém pro křižácké zvědy předem zjistit). Samozřejmě – přeskočit z koně v brnění bylo nemožné, dalo se však s obránci bojovat stylem muž proti muži. A není vyloučené, že Zikmund měl v záloze připravenu ještě jednu, mnohem účinnější zbraň.
Dívčí válka
Dostáváme se k nejslavnější, ale také nejzáhadnější fázi bitvy – k zahájení útoku. „A když chtěli lézti na zeď, udělanou ze země a kamení, dvě ženy s jednou dívkou a asi šestadvaceti muži, kteří tehdáž zůstali v srubu, udatně kamením a sudlicemi odporujíce se bránili, neboť neměli šípy ani prach do houfnic. A tak jedna ze svrchu uvedených žen, třebas beze zbroje, překonávala odvahu mužů, nechtějíc ani o krok uhnouti s místa, a volala: ,Neslušíť věrnému křesťanu před Antikristem ustoupiti!'. A tak zmužile bojujíc byla zabita a vydechla duši. I Žižka přišed tam byl by sám zabit, kdyby ho nebyli jeho lidé cepy vyrvali z rukou nepřátel." Tolik prozatím Vavřinec z Březové (od něhož to téměř doslova opsal spisovatel Alois Jirásek).
Pouze devětadvacet bojovníků, z toho tři ženy? A to staročeský překlad Vavřincovy kroniky uvádí dokonce jenom šestnáct mužů! Historik Václav V. Tomek se sice pokusil údaj poupravit na 126 husitů, i to by však byl nepoměr přímo zoufalý (byť by proti nim nestálo osm tisíc železných rytířů, ale třebas jen tři stovky). Výsledek střetnutí by v takovém případě nebyl dokladem statečnosti obránců, nýbrž totální neschopnosti útočníků.
Uvažujme dále. Po šarvátce na Špitálském poli, která proběhla den předtím, muselo být v Praze každému jasné, že teď už jde do tuhého. Dá se předpokládat, že naplno zavládla válečná atmosféra. V takové situaci že by táboři nechali vítkovskou pevnůstku téměř bez posádky? Proč by se tudíž vůbec lopotili s její stavbou? A pokud na vrchu Vítkově skoro nikdo nebyl, co tam pohledával vrchní velitel Jan Žižka? Uchýlil se snad na samotu do ústraní?
K vysvětlení těchto podivností je třeba si připomenout jednu událost, která slavné bitvě předcházela. Bylo to Zikmundovo bravurní proražení blokády Pražského hradu. Zatímco část jízdy okázale útočila na husity před Strahovem, další oddíl využil nepozornosti a pronikl i se zásobami do obléhaných prostor! Krom toho si znovu zopakujme, že sruby na Vítkově nebyly dokončeny, ba co víc, jejich nehotovost musela být přímo fatální, jinak by se tam ve dnech těsně po 14. červenci nepracovalo s takovým horečným spěchem a úsilím. Co se ale evidentně podařilo stihnout, byl první krok stavby všech středověkých opevnění – vztyčení čelní hradby, která dokázala zadržet nápor obrněné jízdy. Konečně si ještě povšimněme terénní konfigurace bojiště. Vrch Vítkov má sice strmá úbočí (zvláště to severní nad Karlínem), ale jeho závěr směrem ke křižovatce U Bulhara již tak prudký není a vystoupat zde dokáže i méně zdatný chodec.
Dýka v zádech?
Dosavadní výklady bitvy na Vítkově vždy předpokládali pouze jeden útok, a to čelní. Zkusme ale nyní na chvilku popustit uzdu fantazii. Křižácká jízda v počtu několika set železných rytířů se již sešikovala v prostoru Ohrady a rozjíždí se v mnoha řadách za sebou po hřebeni Vítkova. První těžkooděnci naráží na dřevěnou hradbu. Plný počet tamních obránců je však dokonale připraven, nápor zachycují a oplácejí rány. Všude se rozléhá nepředstavitelný ryk a lomoz. Proto v té vřavě žádný z bránících bojovníků nepostřehne menší pěší oddíl, který vystupuje zezadu, z prostoru dnešního Bulhara. Kryta viničními zídkami dostává se tato diverzní jednotka do týlu srubů, bez námahy překonává rozestavěné zadní zajišťovací opevnění a ocitá se v husitském zázemí. Zde zastihuje pouze těch 29 osob týlového za- bezpečení, o kterých mluví kronikář Vavřinec. Povětšinou ženy, starce a invalidy. Rozpoutává se zuřivý boj na život a na smrt. Vetřelci pochopitelně mají fyzickou a technickou převahu, obránci i přes svou nevýslovnou statečnost padají jeden za druhým. Jistě také zoufale volají o pomoc, v rachotu bitvy však jejich křik zaniká. Zbývá jen málo a záškodníci již zevnitř otevřou hlavní bránu či provedou nějakou jinou destrukci...
Vrchní velitel Jan Žižka, který vpředu úspěšně odráží útok, však podvědomě vytuší, že za jeho zády není cosi v pořádku. Jde se osobně přesvědčit a upadá do pasti! V tento okamžik se kolo dějin může otočit o 180 stupňů. Dobytí vítkovské pevnůstky by ještě nemuselo znamenat pád Prahy, Žižkova smrt by však nepochybně dříve či o trošku později přivodila porážku husitství (ani Prokop Holý by se už nestihl patřičně vzdělat a vycvičit). Dost možná, že Zikmundovi muži udělali v tuto chvíli rozhodující chybu – Žižka je díky pásce přes oko příliš známý a nápadný, takže hned vědí, kdo jim padl do rukou, a místo, aby s ním udělali krátký proces, pokoušejí se jej dostat do zajetí živého. Tím ale ztrácejí drahocenné sekundy, vojevůdcova nepřítomnost na hradbě totiž jeho válečníkům neunikne, několik z nich se ho vydává hledat, to však již nejsou ženy z týlové služby, nýbrž drsní cepníci... A tak jsou diverzanti odhaleni a vzápětí zneškodněni.
Vraťme se do šedivé historie. Jistě to přesně takhle neproběhlo. Ale překvapivě se tím vysvětlují rozpory v líčení této fáze bitvy. Dosud jsme vycházeli z jejího popisu z pera Vavřince z Březové, ten však nebyl očitým svědkem a navíc jako univerzitní mistr sice bravurně chápal jemné diference mezi táborským a pražským pojetím eucharistie (svátosti oltářní), ale věcem hrubého vojenství nerozuměl. Proto pečlivě zachytil detaily, včetně hrdinného odporu táborských žen, avšak podstata události mu unikla. Ale není vyloučené, že ani na pomoc Žižkovi přispěchavší husité nepochopili, že právě zlikvidovaní nepřátelé nepřišli od Ohrady.
Střelec proti jezdci
Po nezdaru pokusu o lstivý průnik zezadu by bývalo bylo rozumné celou akci ukončit, ovšem rytířská čest velí předčasně z boje neodcházet. Nyní se již válčí na výdrž. Nepadnou-li sruby do setmění, bude ústup beztak nutný, jelikož přenocovat zde by bylo příliš riskantní.
Bůh Mars se však rozhodl nepropustit Zikmunda tak lacino. Dejme nejprve prostor kronikáři a jeho dramatickému líčení: „A když se již takřka celé město strachovalo, že bude ztraceno, a vylévajíc s maličkými modlitby a slzy, očekávalo jen pomoc z nebe, přišel zatím kněz se svátostí těla Kristova a za ním asi padesát střelců a ostatní sedláci beze zbroje s cepy. A nepřátelé, uviděvše svátost a uslyševše zvonění zvonku a silný křik lidu, zachvácení náramným strachem se dali na útěk a velmi rychle prchali, chtějíce jeden druhého v běhu předstihnouti. A za toho útoku nemohouce se udržeti, mnozí se zřítili z vysoké skály a zlámali vaz, přemnozí byli od pronásledovatelů pobiti, takže v době jediné hodiny jich bylo zabito skoro tři sta a jiní byli smrtelně raněni a odvedeni."
Moderní rekonstrukce bitvy. Zdroj: Deník.cz
Pro dnešního, v nadpřirozené zázraky nevěřícího člověka nebude příliš těžké závěrečnou fázi bitvy vyložit i bez zásahu nebes. Především si uvědomme, že denní doba pokročila a blížil se soumrak (byť v červenci přicházívá pozdě). Obránci na městských hradbách, kteří byli od rána v permanentní pohotovosti, začínali čím dále jasněji chápat, že k útoku na město už nedojde, alespoň ne toho dne. Nevíme, zda byli s posádkou na vrchu Vítkově v nějakém spojení (např. vizuálními signály), neznáme ani jméno onoho tajemného kněze, který z dobrovolníků zorganizoval pomocnou výpravu. Okolnost, že jinak vždy přesně informující Vavřinec nám jeho jméno zamlčuje, napovídá, že to byl některý z radikálních kněží táborských, které kronikář vůbec neměl v lásce (klonil se k umírněnější straně pražské). Naši dedukci potvrzuje i skutečnost, že duchovní kráčel sám v čele ostatních se svátostí oltářní v monstranci na žerdi, což – jak známo – bývalo obyčejem v polním vojsku táboritů. Oddíl, který dal dohromady, nebyl žádnou zoufalou nouzovou výpomocí: 50 střelců z kuší totiž tehdy představovalo slušnou palebnou sílu. A sedláci patrně sloužili jako jejich ochrana. Všichni postupovali úžlabím v místě dnešní Hartigovy ulice a svoji přítomnost zřejmě nijak neskrývali – na rozdíl od předešlé nepřátelské diverzní jednotky. Míjejí sruby a rozvíjejí se po celé délce pod hřebenem Vítkova. Křižáci se samozřejmě nedávají na útěk při pouhém jejich spatření (či zaslechnutí jako později u Domažlic). Železní rytíři i jejich koně však jsou již silně znaveni. Dříve nežli noc a kýžený odpočinek přichází finále.
Pád do hlubin
Ve zlaté době rytířství neměly pěší oddíly proti obrněné jízdě valnou šanci – byly snadno dostiženy, obklíčeny a rozdrceny. Radikální obrat však – ještě o něco dříve než husité – přináší tzv. Švýcarská pěchota. Ta se sevřít nenechá, naopak svými halapartnami v poli likviduje koně a strhává jezdce. Známý popularizátor našich dějin Petr Hora-Hořejš předpokládá zmíněnou „švýcarskou" taktiku i na Vítkově. Domnívám se, že toho nebylo třeba. Jádrem pomocné výpravy totiž byli střelci, kteří zblízka nebojují.
A navíc – protiútoků se vůbec nemuseli obávat, vzhledem k terénní situaci by jim pokaždé stačilo seběhnout o něco níže po svahu, kam za nimi těžkooděnci na koních nemohou, neboť by se už možná nedokázali vyškrábat zpátky.
Střet na Vítkově spíše připomínal zmenšeninu bitvy u Kresčaku. Zatímco ale ve Francii lučištníci boj zahajovali z návrší tváří v tvář protivníkovi, u Prahy jej střelci z kuší ukončují, pálíce na nepřítele mírně vzhůru a – ze strany. Jezdec z boku sice vystavuje menší plochu, z koně se však stává ideální terč. Neutuchající déšť šipek ze samostřílů obrněná zvířata asi přímo nezabíjel, ale působil jim jistě bolestivá zranění. A tak se koně plaší a rytíři se krok po krůčku stahují k severnímu okraji hřebenové plošiny. Zde se jim naskýtá útěšný výhled přes Vltavu na domovský tábor v Bubnech a na Letné, kde je zakrátko čeká zasloužený odpočinek. Formace jízdy, zajišťující plynulé střídání bojovníků na čele proti srubům, se tak za nepřetržité nepřátelské střelby zužuje a nebezpečně zahušťuje...
A pak se stalo, co se stát muselo – snad několik příliš daleko vytlačených jezdců ztratilo rovnováhu, snad se utrhl kraj svahu, každopádně přichází hromadný pád. Nutno dodat, že to opět zřejmě odnášejí především ubozí koně: ač je vrch Vítkov ze severu značně strmý, o žádné vysoké kolmé skále, jak popisuje Vavřinec, nemůže být řeč (a není důvod se domnívat, že tehdy tomu bylo jinak). Nestalo se sice nic fatálního, ovšem bojová formace je beznadějně rozvrácena a křižácká jízda ve zmatku rychle ustupuje. Válečné nadšení nyní zachvacuje i sudličníky a cepníky, kteří sem přišli jako doprovod střelců.
Sevření srubů je rázem uvolněno, jejich posádka by asi také ráda provedla výpad, ale je již na smrt unavena. I když asi většina zřítivších se křižáků vyvázla jen se zlomeninami či s pouhými modřinami, přesto jsou na Zikmundově straně ztráty na životech. Vavřinec (který však rád přehání) mluví o 300 pádem usmrcených či od pronásledovatelů pobitých jezdcích, pozdější kronika Beneše Minority píše o 144 padlých Němcích a Uhřích, svědci z druhé strany nicméně udávají počty daleko nižší – Oldřich Řezenský 60, anonymní informátor ze Saska pak 70, přičemž mezi těmi, kteří z bitvy nevyvázli živí, jmenuje i míšeňského hejtmana Jindřicha z Isenburka (zarážející ale je, že další pramen saského původu, totiž list markraběte míšeňského psaný údajně těsně po srážce, o nějakých mrtvých vůbec nic neví).
Alfons Mucha: Po bitvě na Vítkově: Tě Boha chválíme (1916)
Ranní kocovina
Druhý útok byl odražen, ztráty křižáků ale přitom byly zcela zanedbatelné. Zikmundova armáda rozhodně nemohla být nijak oslabena. Jak to však vypadalo s její morálkou? Čtrnáctidenní (a pro slezskou a uherskou část výpravy ještě podstatně delší) vyčkávání ji rozhodně neposílilo. Nyní měli za sebou dva neúspěšné výpady. Ten vítkovský navíc mohli i nezúčastnění sledovat v „přímém přenosu" – z Letné a přiléhajících svahů byl hřbet Vítkova jako na dlani. Musel to být ve finále děsivý pohled, když se jejich kamarádi řítili a kutáleli dolů ze svahu, aniž by kdokoli z diváků tušil příčinu takového zvratu, jelikož husitští střelci stáli až za hřebenem, a tudíž je nebylo možné vidět.
Objevovaly se zlověstné fámy o ďáblově templu na vrcholu nešťastného kopce. Přímí účastníci samozřejmě pravdu znali (vždyť podobný hromadný pád jistě nebyl pro zkušené jízdní bojovníky ničím mimořádným), ale možná se obávali posměchu pro svou nešikovnost, tak si vše raději nechávali pro sebe. Nejhorší přitom bylo, že nikdo – s výjimkou samotného Zikmunda a nejužšího kruhu jeho velitelů v čele s italským kondotiérem jménem Pipo Spano – netušil, že už je ve skutečnosti všechno ztraceno...
Filippo Buondelmonti degli Scolari neboli Pipo Spano, italský kondotiér (*1369, +27.12.1426), freska Andrey del Castagno, cca 1450)
Nejistota ale zpočátku panovala i v táboře husitů. Ještě ráno po bitvě málokdo věděl, co se vlastně stalo. Ztráty nepřítele se daly snadno přehlédnout a určitě nebyly nějak úchvatné. Každou chvíli bylo lze očekávat třetí útok, ještě drtivější. Ale! Záměry protivníka již byly notoricky známy, proto nemohl překvapit. V křižáckém táboře nadto nebyly patrné žádné známky nových příprav. V průběhu dne se proto mezi Pražany začal šířit a rozrůstat optimismus, údajně posilovaný mládeží, hromadně zpívající zbrusu novou píseň od kněze Čapka „Dietky Bohu zpievajme".
A co bylo ještě podstatnější – boj prověřil vítkovské opevnění a odhalil i jeho slabiny, které jen shodou okolností nebyly příčinou fatální prohry. Na Vítkově propukla stavební horečka. „Hned nazítří hejtman Žižka, svolav z Prahy množství žen, dívek a lidu světského, velmi silně ohradil tvrz řečenou četnými většími a hlubšími příkopy, zdmi a dřevěnými sruby," píše Vavřinec z Březové. Z toho, co víme a domýšlíme o průběhu bitvy, můžeme dovodit, že bylo nepochybně rovněž dokončeno týlové opevnění, aby se pro příště zamezilo zákeřným průnikům zezadu, a zároveň patrně zvýšena i čelní hradba tak, aby se znovu nedala nasadit útočná jízda. Tvrz (tedy nikoliv již srub) jistě začala být také osazována děly a praky, jak lehkými pro vlastní obranu, tak těžkými – na ostřelování pláně na Špitálském poli.
Na samotný závěr vraťme ještě slovo kronikáři: „A tak tomu vrchu mnozí dali jméno Žižkov." 15. červenec 1420 by proto měl být považován za den zrození Žižkova!
Partie končí patem
Celé dva týdny před bitvou stály dvě ohromné a na smrt znepřátelené armády na dohled od sebe. Dalších čtrnáct dní po 15. červenci tak ještě zůstanou.
Každý si krátil dlouhou chvíli, jak uměl. Husité horlivě budovali vítkovskou pevnost, táborské sestry s Václavem Korandou v čele plenily kostely a mistři pražské univerzity se teoreticky připravovali na jednání se zástupci římské církve. Došlo k němu po mnoha obstrukcích ze Zikmundovy strany až 25. 7. na Malé Straně a jeho hlavním (byť ne zamýšleným) výsledkem byla formulace Čtyř pražských artikulů, které se stanou ideovým základem husitství. Udatní křižáčtí bojovníci se pustili do pustošení vesnic a tvrzí v okolí Prahy (ale samozřejmě jen na bezpečném levém břehu Vltavy), kdo před nimi nestačil utéct, ať husita, nebo katolík, byl bez milosti upálen.
Čtyři dny po fiasku na Vítkově – 19. 7. – začala první část křížové výpravy balit své ležení. Opuštěný materiál zapálili, aby nepadl do rukou nepříteli, ovšem požár se prý kvůli silnému větru vymkl kontrole a shořela pak i řada stanů jejich kolegů. 22. 7. si husité, rozzuření zprávami o řádění křižáků na venkově, vynutili na obou pražských radnicích vydání zajatců, a ačkoliv na živu zde byli drženi jen ti, kteří přestoupili k husitské víře, před očima protivníka jich šestnáct v sudech upálili (přesně tak, jak se to podle Svatopluka Čecha mělo stát panu Broučkovi). Propuštěn byl jen jeden mnich, který slíbil, že bude podávat pod obojí způsobou.
A tak zbývající čas trochu smysluplně využil jen Zikmund, který se 28. 7. nechal ve Svatovítské katedrále korunovat za krále českého. Ale jelikož za dané situace nemohl dodržet všechny předpisy korunovačního řádu, který blahé paměti zanechal Karel IV., mohli jeho odpůrci právoplatnost celého aktu v budoucnu neustále zpochybňovat. Ještě hůře dopadli mužové povýšení při této příležitosti do rytířského stavu – těm se v Čechách neříkalo jinak než „rytíři malovaní" a jejich tituly byly zdejším drsným válečníkům jen pro smích. Nový král nicméně nezahálel a zrekvíroval veškeré poklady Svatovítské katedrály a kláštera svatého Jiří, vzácná díla zlatnického umění předchozích staletí nechal roztlouci a roztavit (kronikář Vavřinec si přitom klade otázku, kdo je větší hříšník, zda táboři, kteří si berou na mušku dřevěné sochy, nebo ten, kdo ničí sochy stříbrné a zlaté) a z výtěžku alespoň částečně vyplatil žold účastníkům výpravy. Konečně 30. 7. zvedl kotvy i zbytek kruciáty a pražskou kotlinu opět zahalil dým z hořících stanů.
Zikmundovy posádky zůstaly pouze na Pražském hradě a Vyšehradě, panovník sám se až do 4. 10. zdržel v Kutné Hoře. Většina jeho vojska opouštěla Čechy s krajním roztrpčením. Kdo však byl vinen?
Hledání viníků
Kdo nebo co bylo příčinou neslavného konce sebevědomé křižácké výpravy? Toť otázka, která tehdy hýbala celou západní Evropou a na niž dosud nikdo nenalezl uspokojivou odpověď.
Náš průvodce Vavřinec z Březové zaznamenal dokonce dva protikladné názory. První se vztahuje ke dnům těsně po bitvě: „Potom Němci a cizinci vidouce, že byli tak potupně poraženi od selského lidu, dávali vinu Čechům, kteří byli s nimi, tvrdíce, že byli od nich ha nebně zrazeni. A kdyby nebyl zakročil král, byli by se téhož dne sami navzájem pobili." Tedy zrada domácích pánů, kteří jen naoko zůstali věrni Římu a Zikmundovi? Jistě – situace českých antihusitů (či spíše nehusitů) byla více než choulostivá. Cizí křižáci se vrátí do svých vzdálených domovů a budou v bezpečí, tuzemským příznivcům Říma ale po Zikmundově odchodu nezbude než spoléhat se jen sami na sebe, pakliže nebudou chtít zanechat veškerý majetek napospas lůze a s hanbou uprchnout do exilu. Proto ta opatrnost, proto ty politické veletoče, které v Praze předváděl Čeněk z Vartenberka. Češi určitě neměli zájem okázale demonstrovat bojovou horlivost, mohli však přivodit porážku? Vzpomeňme, že byli soustředěni na obou hradech, Pražském i Vyšehradě, a byť se jim nedostávalo sil k úspěšným výpadům, obranu drželi statečně.
Druhý Vavřincův citát se týká odchodu výpravy: „Potom 30. dne července všechno vojsko odtáhlo z pole, potupně nadávajíc králi Zikmundovi jako příznivci kacířů a podvodníkovi." Zradil samotný nejvyšší velitel? Na první pohled tomu skutečně leccos nasvědčuje. Proč Prahu neostřeloval, proč nepodnikl nějakou razantnější akci na prolomení její obrany, proč se tak složitě zabýval okrajovou pevnůstkou na Vítkově? Když ale nyní, na konci našeho pátrání, vezmeme klubko za správný konec, začne se samo rozmotávat.
Zikmund na Prahu nedal střílet, neb neměl z čeho, jeho děla zůstala odříznuta na východě Čech a Pražský hrad mu své kanóny nepropůjčil. Navíc v Kutné Hoře nenechal jen dělostřelectvo, nýbrž i horníky, nezbytné k provádění podkopů pod hradbami. A jsme u jádra pudla: křižácké vojsko bylo jistě plné elitních jízdních rytířů, kteří by se patrně bravurně uplatnili v boji v otevřeném terénu, ale chyběly technické prapory, takže na dobývání těžce opevněného města bylo naprosto nepoužitelné. Náhrada, kterou se velitelé horko těžko pokoušeli dát dohromady (zřejmě z řad osobního služebnictva), se pak při pokusu o protržení jezu ukázala s veškerou bídou.
Chtěl-li tedy Zikmund zajistit Špitálské pole jako jediný možný prostor pro útok těžké jízdy, musel radikálně změnit plány. A vymyslel to geniálně jednoduše – stačí počkat, až pevnůstku na Vítkově téměř vybudují samotní husité, a pak se jí za použití dostupných prostředků, tj. krycího útoku obrněného jezdectva a lstivého průniku zezadu, zmocnit! K uskutečnění smělého záměru mu však chyběla ona příslovečná kapička štěstí...
Diskuse: Husitská revoluce, Jan Žižka z Trocnova, Zikmund Lucemburský
Použité prameny a základní literatura:
Staré letopisy české z rukopisu Křížovnického
Vavřinec z Březové: Husitská kronika
Ze Starých letopisů českých
Zprávy pramenů o boji na hoře Vítkově 14. července 1420
Petr Čornej: Tajemství českých kronik, Praha 1987.
Jan Durdík: Husitské vojenství, Praha 1953.
Hugo Toman: Husitstké válečnictví za dob Žižkovy a Prokopovy, Praha 1898.
Rudolf Urbánek: Bitva na Vítkově, Praha 1920.
František Šmahel: Husitská revoluce 3, Praha 1996.
Původně publikováno v Žižkovských listech