Pád Akkonu do rukou egyptského vojska r. 1291 znamenal definitivní konec křižáckých států ve Svaté zemi a zahnání křižáků do moře. Jenže v moři zůstal Kypr, ostrov osídlený západními křesťany, kam se stáhli uprchlíci z pevniny včetně rytířských řádů. Na pevnině dále zůstalo křesťanské arménské království v anatolské Kilikii a dále na východ sídlili Mongolové, tradiční nepřátelé Turků a obzvláště Egypta, kde vládli mamlúci, vojenská kasta původem tureckých otroků.
Svatá země (terra repromissionis) místa, kde působil Ježíš Kristus, fascinovala a lákala, fascinuje a láká křesťanstvo po celou dobu existence tohoto náboženství. Na kolébce křesťanství, které bylo pro křesťany ztraceno, se promítají všechny ideologické změny. Úvahy, zda šířit víru mezi pohany, jak se zachovat při jejich odporu, myšlenkové zvraty od odmítání vojenské služby římským císařům-pohanům, misionářů, kteří se raději nechali ozdobit mučednickou korunou, místo aby dosáhli hmatatelného úspěchu, až k plánovaným vojenským výpravám laiků, cesta od předchůdců Augustina až k Urbanovi II. vždy brala v úvahu a v první řadě myslela na Svatou zemi.
Nejmladší z tří největších rytířských řádů se již nedokázal ve Svaté zemi výrazněji prosadit, proto se jeho téměř všechny jeho aktivity přesunuly do Evropy a to ještě před pádem Akkonu. Během bojů hlavně proti pohanským Prusům vytvořili vlastní stát. Problémy nastaly potom, co byla celá oblast alespoň oficiálně křesťanská.