Čeští křižáci na konci 12. století
Českou účast na vojenských operacích, týkajících se obsazení míst ve Svaté zemi, shrnul nepřekonaným a nepřekonatelným způsobem Wojciech Iwańczak ve svých Po stopách rytířských. Zmiňuje bojovníky první křížové výpravy, a také silný oddíl Čechů pod vedením Přemyslovce Děpolta, nejpočetnější účast na křižáckém úsilí při druhé výpravě, za přítomnosti mnohých bojovníků a pod vedením samotného knížete Vladislava. Ostatní zmínky už jsou jen a pouze o jednotlivých šlechticích a jejich společnících v průběhu 13. a 14. století. Tímto směrem se ale nechci pouštět, mechanicky přejímati téma, raději bych se věnoval schopnosti pochopit a realisovat idey křižáckých výprav ve šlechtickém prostředí 12. a 13. století. Klíčovou postavou, svorníkem a středobodem těchto úvah bude Hroznata (z Teplé), jeho nesplněný cíl dostat se do Palestiny a způsob, jak se s touto ambicí vyrovnal.
Hroznatův rod
Hroznata z Teplé je v našem prostředí výjimečná postava. Ač nepatřil k nejmocnějším šlechticům své doby, díky jeho úsilí na poli církevních fundací, se o něm zachoval vcelku uspokojivý (v relaci pramenů o jeho současncích) pramenný materiál. Ten umožňuje nahlédnout do zákoutí jeho osobnosti a charakteru a posléze říci, že byl člověkem s širokým geografickým a mentálním rozhledem.
Nejdříve se podívejme na mužské příbuzenstvo Hroznaty. Jeho otcem byl Sezema, který se prvně objevuje v pramenech na počátku 70. let 12. století jako komorník české královny Judity. Poté ho čeká mocenský vzestup, mezi lety 1175 – 1177 drží beneficium plzeňského kastelána (bohužel nevíme, zda tato změna přišla s nástupem Soběslava II. nebo nikoli). Zřejmě v souvislosti s vyhrocením vztahů mezi knížetem Soběslavem a jeho bratrem Oldřichem na počátku roku 1177, Sezema získává kastelánství v méně významné Bílině na úkor Plzně (Starého Plzence). Sezema umírá v bitvě u Loděnice, podle P. Kubína na straně Bedřicha. Co bude významné pro další výklad, o Sezemovi není známo, že by podnikl významný zbožný čin.
Bratr Sezemy se nazýval Hroznata a zřejmě podle něj byl budoucí blahoslavený pojmenován (podle otce byl pojmenován jeho straší bratr). Tento Hroznata byl v roce 1169 kastelánem v důležitém Kladsku. Ještě předtím, v roce 1152 podnikl pouť do Svaté země, s dary po zemřelém olomouckém biskupu Zdíkovi.
Podobně můžeme charakterisovat i jednoho z dvou Hroznatových synů (tedy bratrance tepelského Hroznaty) – Hroznatu z Peruce (Kadeřavého). I on byl spjat s okolím Vladislavovců (v 80. letech byl komorníkem) a ve své závěti (1189) odkázal téměř veškeré své majetky johanitům.
Ve výčtu zbožných skutků můžeme postoupit ještě o generaci dále, hlouběji do minulosti, pokud uznáme, že do tohoto rodu patří dva bratři Vilém a Heřman, z nichž Heřman by byl dědem blahoslaveného Hroznaty. Snad to byli oni, kdo založili klášter ve Vilémově roku 1120, který se stal první šlechtickou fundací na našem území. V roce 1124 měl navíc Heřman vykonat pouť do Jeruzaléma.
Hroznata by tak na prahu své dospělosti ve svém rodě (po mužské linii) měl nějméně 2 poutníky, jeden založený klášter a bohatě obdarovaný řád johanitů. Hroznata byl velmi pravděpodobně vychováván jako zbožný člověk a dědictví rodu v této otázce zavazovalo.
Drslavici a křižák Oldřich
Přes Hroznatu se dostaneme k dalšímu významnému rodu ze západní poloviny knížecích Čech, který měl ve svých řadách křižáka. Hroznatova matka Dobroslava podle pozdní tradice pochází z rodu Černínů. Jelikož Černíny je nazýván rod z 13. století (podle komorníka Černína), uvažujme o jejich předcích, kteří jsou současnou historiografií označováni jako Drslavici,a kteří měli značné majetky v západních Čechách. Jejich první jasně doložený předek, Drslav, v 60. a 70. letech (tedy před Sezemou) působí jako plzeňský kastelán. Se Sezemou se musel důvěrně znát a právě v regionu Plzeňska by se tak mohlo domluvit spříznění obou rodů. Členem rodu byl i jiný Drslav (syn Růze/Rouse/Ruse), on „zdědil" kastelánství v Plzni, doložen je tam v roce 1189. Důležitější pro toto téma je ale jiný Drslavův syn – Oldřich. Prvně se objevuje v dostupných pramenech v únoru 1177 (zde je také zachycen Sezema) a hned s predikátem „z Žinkov". Několikrát je zachycen v 80. letech 12. století (bez žádného beneficia), dále v letech 1188 a1189 na potvrzení donace Hroznaty z Teplé a závěti Hroznaty z Peruce českými knížaty. Účast Oldřicha na těchto právních aktech ovšem spíše svědčí o jeho významném šlechtickém původu, než o příbuznosti s oběma Hroznaty. Oldřich umírá na třetí křížové výpravě, předtím ale věnoval svoji ves Lomany klášteru v Plasech.
Nevíme ovšem, zda Dobroslava byla skutečně z rozrodu Drslaviců, pokud ne, tak se minimálně tyto dva rody znaly lépe z Plzeňska. Pokud ano, tak měl Hroznata ve svém příbuzenstvu dalšího účastníka kruciáty. Hroznatův život
Zřejmě v druhé polovině 80. let se Hroznata vrátil z Polska, kde byl po smrti otce vychováván Vojslavou, svojí sestrou a zároveň manželkou krakovského kastelána Jindřicha (Henryka) Kietlicze. Nemá smysl se zmiňovat na jeho podílu při „výstavbě země", důležitá je jeho „zbožná činnost".
V této době muslimové pod vedením Saladina dosahovali významných úspěchů ve Svaté zemi. Pád Jeruzaléma i v českých zemích zapůsobil jako studená sprcha, vyvolal značné poboření. V březnu 1188 byly uskutečněny zřejmě masové sliby českých velmožů (a jejich knížat) účastnit se dalšího podniku ve věci Svaté země. Hojně (ale přesto ne zcela dostatečně) byla zastoupena českými bojovníky třetí křížová výprava. Velitelem českého kontingentu byl Přemyslovec Děpolt III. Podle Jarlocha se jí zprvu účastnil i Konrád Ota, který ji opustil po smrti Bedřicha a nastoupil na pražský stolec. Ale Konrád nebyl zřejmě jediným, kdo slíbil účast a svůj slib nedodržel. Dalším, kdo zřejmě vyčkával, jak se vyvine politická situace, byl i Hroznata (případů bylo jistě více, ale i v případě Hroznaty jsme na území hypotés) . Ten jako dispens od papeže měl uloženo založit klášter premonstrátů. Tak měl vzniknout klášter v Teplé.
Po krachu této III. křížové výpravy se začalo v Říši, kde se stal novým panovníkem syn zemřelého Fridricha Jindřich VI., uvažovat o uspořádání další. V prosinci 1195 byla další křížová výprava oficiálně vyhlášena, kříž na svá bedra přijal i český kníže Jindřich Břetislav , ten už se ale nikam nepodíval.
V březnu 1197 vydává Hroznata svůj testament, kde oznamuje úmysl vydat se na křížové tažení. Ale ani tentokrát se Hroznata na Blízký východ nedostal. Legendista uvádí jako důvod zanechání celého snažení strach Hroznaty z moře (který mohl být ještě znásobený tím, že se jako dítě málem utopil ve Visle). V úvahu je také možné vzít nejistotu z politické situace v Čechách po smrti Jindřicha Břetislava. Případně oba důvody dohromady. Výsledkem jednání mezi svatým otcem a českým šlechticem po dalším Hroznatově selhání, bylo založení druhého kláštera, premonstrátek v Chotěšově. Věnujme se ale chvíli nejzbožnějšímu (alespoň dle úřadu) panovníkovi té doby.
Šlechtický okruh Jindřicha Břetislava – biskupa i knížete
Přemyslovec Jindřich Břetislav je taktéž zajímavou postavou českých dějin. V roce 1182 se stává pražským biskupem, je obratným diplomatem, který dokáže používat nástrojů, které mu umožňoval jeho duchovní úřad k prosazení svých politických cílů. Právě on vyjednal knížectví svému bratranci Přemyslovi a poté, co se Přemysl zapletl do spiknutí severoněmecké šlechty proti Jindřichu IV. se stal českým dalším knížetem.
Jindřich Břetislav dokázal kolem své osoby soustředit řadu šlechtických důvěrníků a obecně získat většinu české šlechty na svoji stranu (incident u Zdic v roce 1193). Hroznata je nazýván v knížecí listině vznešeným velmožem a přítelem naším (tj. knížete Jindřicha). Nemyslím si, že jde o pouhé zdvořilostní fráse, ale o vyjádření politického spojenectví (a snad i skutečného osobního přátelství), mezi vysoce zbožným šlechticem a biskupem, který se stal knížetem. Podobný vztah je možné hledat mezi knížetem a Jiřím z Milevska.
Jiří (často v listinách jako Jurik – Jiřík) mohl mít křížové výpravy v krvi. Jeho otcem byl zřejmě také Jiří, který byl maršálkem knížete Vladislava v době druhé křížové výpravy. V roce 1184 Jiří zakládá v Milevsku premonstrátský klášter, první konvent přichází tři roky později ze Želivi. Dále je o něm známo, že sotva vyvázl živý z bitvy u moravské Loděnice (1185), kde stál na straně Přemysla, potažmo jeho nevlastního bratra Bedřicha. Později víme, že je spolu s jakýmsi Štěpánem kastelánem v málo významných Netolicích.
Po smrti Bedřicha vidíme Jiřího v okruhu biskupa Jindřicha, v roce 1190 působí jako jeho komoří. Jindřichův vzestup je i vzestupem Jiřího. Biskup se stává knížetem a Jiří z Milevska knížecím stolníkem. Úřad stolníka je uveden poté v roce 1207, kdy ho zastává Diviš z Divišova, v době kdy už Jiří nežije. Důvodem změny v úřadu stolníka ale nebyla dle mého soudu smrti pana z Milevska, ale smrt knížete Jindřicha a změna obsazení úřadů spojená s nástupem Vladislava a brzy po něm Přemysla I. V posledních letech svého života je Jiří uznáván jako pobožný šlechtic. Společně s opatem Jarlochem je průvodcem papežského legáta Patra po Čechách.
V okamžiku smrti Jindřicha Břetislava se jeho stoupenci (jako Hroznata z Teplé nebo Jiří z Milevska) stali postradatelými, Přemysl měl řadu věrnějších, mohli být a také byli protěžovány úřady u dvora a hradskými beneficiemi. Starost o „vlastní" kláštery by tak nebylo bohulibou činností Hroznaty a Jiřího, ale také jakýmsi „politickým důchodem".
Kromě této skupiny – Drslavici, Hroznatovci, Jiří z Milevska – které kromě podobných kroků na poli zbožnosti mohla mít i podobné politické zájmy, stát pod jednou stranou, lze jako další potencionální účastníky křížových výprav označit také pány ze Strakonic.
Bavorové ze Strakonic
Bavorové ze Strakonic měli zřejmě mezi svými předky poutníka ke Svatému hrobu. Jistý Dluhomil, podnikl pouť společně s biskupem Zdíkem, v roce 1123, na které zemřel. Dluhomil, po Bavorovi, je druhým nejčastějším mužským jménem tohoto rodu a proto se tak dá čekat, že je to jeden z předků pánů ze Strakonic.
Pokud můžeme do určité míry považovat založení komendy rytířského řádu (jehož hlavním úkolem byla obrana křesťanů v Palestině) za ekvivalent křížové výpravy, páni ze Strakonic vynikají. V roce 1243 byla založena komenda johanitů ve Strakonicích Bavorem (I.), součástí rodové tradice byly další donace téměř každým členem rodu, až do té míry, že strakonická komenda (na strakonickém hradě) se stala nejbohatším johanitským domem v českých zemích. U prvních Bavoroviců se také počítá s účastí na třetí křížové výpravě. Potvrdit o ovšem nelze. Na křížovou výpravu, ale do Pruska a až za vlády Jana Lucemburského, se vypravil snad (důkazy jsou nepřímé) až Vilém ze Strakonic.
Závěry:
Česká šlechta vymezeného období nemusela být nutně uzavřeným a stejnorodý celkem, nicméně byla skupinou, kterou pojily četné kontakty, kterou pojilo ale i názorové souznění a podobné pohledy na svět. Řadu vyjmenovaných šlechticů pojila vysoká zbožnost, která se u některých projevovala snahou podniknout pouť do Jeruzaléma. Jiní zakládali kláštery. Co zůstane nevyřešeným problémem, je rozdíl mezi motivací podniknout kruciátu a motivací založit klášter. Důvody lze jen odhadovat. Mohl to být strach z moře, strach o svůj život v boji proti muslimům, stejně jako strach o majetek, který se špatně spravuje na tisícikilometrovou vzdálenost. České prostředí ale znalo velmi dobře celé křižácké hnutí a zapojovalo se do něj, případ Hroznaty ukazuje, že ne vždy úspěšně. Případ Hroznaty také ukazuje, že založení kláštera mohlo být chápáno jako jakási náhražka za pouť do Svaté země. Domnívám se, že i podobné motivace může ležet u založení několika českých a moravských klášterů.
Pokud uvedené jedince a hlavně rody spojuje účast na poutích, křížových výpravách a také při zakládání klášterů, nelze u nich mluvit o stejném názoru v otázce vládnoucího knížete. Zatímco Hroznata nebo Jiří z Milevska byli přáteli Jindřicha, Drslavic Černín byl členem družiny Přemysla v exilu. Výslovná zbožnost se tak nepojí s určitou mocenskou klikou české šlechty, ale prostupuje celou českou nobilitu, tu více, tu méně, v závislosti na osobnostech šlechticů a vlivu jejich rodů, na výchově.
Použité prameny a literatura:
Codex diplomaticus Bohemiae I
Fontes rerum bohemicarum II
ERDMANN, Carl: Enstehung des Kreuzugsgedankens
IWAŃCZAK, Wojciech: Po stopách rytířských příběhů
KOLÁŘ, Martin: Rozrod Drslavicův, PA 15
KUBÍN, Petr: Blahoslavený Hroznata
SVOBODA, Miroslav: Páni ze Strakonic
ŠOLLE, Miloš: Po stopách přemyslovských Děpolticů
ŽEMLIČKA, Josef: Čechy v době knížecí