Středověký život a kultura

Středověký hrad v sobě spojoval několik funkcí, nebyl jen sídlem šlechtice nebo správním centrem jeho majetků, jako v případě novověkých zámků, ale byl i opevněným, vojenským objektem. Hrad byl také zásobárnou potravin a dalších produktů od poddaných, v ojedinělých případech i různé spotřební výrobky vytvářel.

Nejstarší doložené město dnešní České republiky je Bruntál zmiňovaný v souvislosti s rokem 1213. Doklad je to nepřímý, k r. 1223 obdržel nedaleký Uničov městská práva, která držel Bruntál už deset let. Městská práva jsou formalitou, která z jiného lidského sídla dělají právě město. Město tak mohlo vyrůst na základě staršího sídla, které bylo na město povýšeno, ale stejně mohlo být město nově založeno. A další možností je, že město bylo přeneseno, tedy že se obyvatelé starší osady přestěhovali do nově založeného města.

Na počátku druhého tisíciletí našeho letopočtu začal v západní Evropě značně růst počet obyvatel, snad díky zlepšení klimatických podmínek. Dnes přesně nevíme, co bylo příčinou, a co následkem, důležité je, že se k zajištění obživy zlepšovaly zemědělské nástroje, zaváděly nové techniky hospodaření, kácením a žďářením (vypalovaním) lesa a vysoušením močálů se získávala nová zemědělská půda. Byly zakládány vesnice v odlehlejších polohách, vznikala města jako právní subjekty. Pohyb obyvatel byl značný nejenom v rámci států, ale i mezinárodně. Tento proces dnes nazýváme kolonizace.

Lev v českém znaku vychází z pověsti o knížeti Bruncvíkovi, která je známá od 14. století a kterou zpopularizoval Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. Kníže Bruncvík vyrazí do světa, aby získal do znaku lva. Zažije několik příhod ohrožujících jeho život, včetně boje lva s drakem, kde se postaví na stranu lva. Lev ho pak doprovází a zachraňuje život v dalších soubojích.

V středověku, kdy drtivá většina obyvatel neuměla číst, ani psát, bylo písařství vysoce profesionální činností.

Stolní a kuchyňské nádobí bylo ve středověku nejčastěji vyrobeno z keramiky. Keramikou pak rozumíme různě upravenou hrnčířskou hlínu, vytvrzenou přežahem v ohni, potažmo peci. V průběhu 13. století, kdy došlo k rozsáhlým změnám ve společnosti se i keramická výroba stávala řemeslem provozovaným specialisty. Domácká výroba se však mohla především na vsích stále udržovat.

Z poloviny Václavského náměstí v Praze vychází Jindřišská ulice, známá svou Jindřišskou věží nebo jako sídlo hlavní pošty. Ulice ale nenese jméno podle věže, ta je totiž jen zvonicí vedle stojícího kostela svatého Jindřicha a svaté Kunhuty. Kostel je vcelku nenápadný, postavený z lámaného kamene, schovaný mimo uliční trasu na chodníku. Přes svoji nenápadnost měl ale vyjadřovat říšské vize císaře Karla IV.

POLEMIKA PROTI PROKOPOVU VÝCHODNÍMU PŮVODU Prokopův potenciální východní původ vychází ze dvou zdrojů. Jedním je evidentně řecké jméno, což může ukazovat na byzantský kulturní okruh. Druhým je staroslověnská kultura na Sázavě, přičemž tuto kulturu ustanovili z pověření byzantského císaře Konstantin s Metodějem. To má ukazovat na spojení Sázavy s východním mnišským řádem basiliánů.

Svatý Prokop, zakladatel Sázavského kláštera, je po Ludmile, Václavovi a Vojtěchovi čtvrtým českým světcem. Legendy jej představují slovy: "Byl opat Prokop, rodem Čech." Dík svému původu měl v Čechách náskok v oblibě před světci importovanými. O to víc je je nápadné, že tento Čech má jméno řecké. Vysvětlení této otázky nemůže být vzhledem ke stavu pramenů stoprocentní. Při hledání možných odpovědí se nám ale otevírá zajímavý svět, kudy do Čech pronikají vlivy východního, nebo-li řeckého křesťanství. Zde se střetávají s křesťanstvím západním, latinským. Symbolem východních vlivů může být staroslověnské písemnictví na Sázavě, které navazuje na staroslověnštinu založenou Konstantinem a Metodějem. A Prokopovo jméno budiž třeba záminkou, proč se po cestách řecké kultury znovu vydat.

„Krása je věru v oku vidoucího, v srdci rozlišujícího a v pohybu neovlivnitelného světla.“ Václav Cílek