Středověký život a kultura
POLEMIKA PROTI PROKOPOVU VÝCHODNÍMU PŮVODU Prokopův potenciální východní původ vychází ze dvou zdrojů. Jedním je evidentně řecké jméno, což může ukazovat na byzantský kulturní okruh. Druhým je staroslověnská kultura na Sázavě, přičemž tuto kulturu ustanovili z pověření byzantského císaře Konstantin s Metodějem. To má ukazovat na spojení Sázavy s východním mnišským řádem basiliánů.
Svatý Prokop, zakladatel Sázavského kláštera, je po Ludmile, Václavovi a Vojtěchovi čtvrtým českým světcem. Legendy jej představují slovy: "Byl opat Prokop, rodem Čech." Dík svému původu měl v Čechách náskok v oblibě před světci importovanými. O to víc je je nápadné, že tento Čech má jméno řecké. Vysvětlení této otázky nemůže být vzhledem ke stavu pramenů stoprocentní. Při hledání možných odpovědí se nám ale otevírá zajímavý svět, kudy do Čech pronikají vlivy východního, nebo-li řeckého křesťanství. Zde se střetávají s křesťanstvím západním, latinským. Symbolem východních vlivů může být staroslověnské písemnictví na Sázavě, které navazuje na staroslověnštinu založenou Konstantinem a Metodějem. A Prokopovo jméno budiž třeba záminkou, proč se po cestách řecké kultury znovu vydat.
„Krása je věru v oku vidoucího, v srdci rozlišujícího a v pohybu neovlivnitelného světla.“ Václav Cílek
Když sloh křesťanských králů-bojovníků, jak románský sloh nazval Jonathan Glancey, aby tím vyjádřil podstatu jeho povahy, pomalu a postupně končí, v prostředí západní křesťanské Evropy, konkrétně v severní Francii, se již rodí jeho nástupce – sloh gotický. Pomocí „suchých“ faktů, historických pramenů, archeologie a dalších zkoumání artefaktů můžeme pozorovat jeho vznik, průběh a vývoj v čase a místě, putování evropským kontinentem a vzájemné ovlivňování v různých zemích tehdejší Evropy, můžeme jej vysledovat na průčelí středověkých chrámů, v obrazech a sochách středověkých mistrů, můžeme vysledovat, čí „zásluhou“ výtvarná umělecká díla v jednotlivých obdobích vznikala i jaké myšlenky a filozofie je formovala. To vše má dnes víceméně danou podobu a fakta jsou všeobecně známá.
Základním kamenem poezie a věčnou inspirací básníků byl cit lásky, pojímaný ovšem jako cit, který jedince zušlechtuje a povznáší, tvoří ho lepším. Téma lásky, tisíckrát obměňované v mnoha různých variantách, se kupodivu nikdy zcela nevyčerpalo. Procházelo však, tak jak se vyvíjel žánr sám, různými proměnami. Jinak bylo téma zpracováno na jeho samém počátku, v písních a verších prvních provensálských trubadúrů, jinak francouzskou poezií kurtoazní, a opět zcela odlišně v období vrcholného a pozdního minnesangu.
Vrch Velíz umístěný v křivoklátských lesích má pradávnou historii. Archeologické nálezy dosvědčují osídlení od pravěku. Zpráva Kosmovy kroniky sem klade příběh o zajetí Přemyslovce Jaromíra rukou Vršovců. Staré osídlení Velíze i místní dramatický příběh bývají reprodukovány takto: "Název pochází od jména pohanského boha Velese a v této době byl pohanským obětištěm se svatyní. ...
„Nelze se lásky odříci, byť někdy zraní, z celé své duše sloužit chci překrásné paní.“ Václav Lucemburský
Ač je dnes silně zakořeněná představa rytíře jako statného bojovníka v lesklém brnění a na mohutném oři, vždy připraveného chránit vdovy a sirotky, bojovat proti zlu, samotný termín „rytíř“ během středověku od svého vzniku prošel několikerou proměnou. Nejdříve to byl jezdec, bojovník (ritter). Později tímto slovem byl označován vybraný bojovník, ne ještě nutně šlechtic, poctěný pasováním. Této problematice se bude věnovat tento článek, důvodem je i to, že tak je tento pojem i dnes nejvíce chápán. Pro doplnění, od vrcholného a především v pozdním středověku slovo rytíř (miles, pl. milites) označovalo i nižší šlechtu, která nemusela být vůbec pasovaná. Slovem rytíř byl označován také dnešní šachový kůň.
Na rozdíl od dneška, kdy existuje právo pro všechny závazné, dělené do okruhů (trestní, dědické) ve středověku postavení člověka určovalo, podle jakého práva může být souzen. Ve Francké říši existovaly zákoníky pro jednotlivé národy, kromě toho jinak byl chápán svobodný a neurozený. Nás ale zajímají české země 14. století. Pomiňme okrajové práva jako horní (zákoník Václava II. Ius regale montanorum a viniční práva, zbudou tři základní okruhy – právo městské, církevní a zemské.
olomoucký biskup, *před 1240 - po 2. 5. 1257