Výtvarné umění v období románském

Kateřina
„Krása je věru v oku vidoucího, v srdci rozlišujícího a v pohybu neovlivnitelného světla.“ Václav Cílek

Většina z nás vnímá výtvarné dílo jednoduchou subjektivní kategorii líbí-nelíbí. Necháváme na sebe působit emocionální vjemy, anebo posuzujeme, zejména v případě starých mistrů, talent a řemeslnou dovednost autora.

Můžeme si dokonce vyslechnout odbornou interpretaci díla, i když tu správnou by nám mohl poskytnout jen autor sám. Přes odborný výklad či leckdy jemu navzdory si do výtvarného díla projektujeme, často nevědomky, své vlastní pocity, vnímáme ho přes „naše" zážitky a vkládáme do něj své vlastní zkušenosti.

Většina odborníků se shoduje v názoru, že na počátku lidské potřeby výtvarně ztvárňovat a zpracovávat okolní realitu byl rituál, magie, náboženství, víra – ať již původním impulsem bylo magické vyvolání jevů sloužících k přežití pravěkých lovců – lovné zvěře, ohně, deště v případě sucha, slunce v době zimy, či vzdávání úcty idolům, božstvu nebo Bohu.

Já bych k těmto podnětům přidala ještě jeden, totiž odvěkou touhu člověka po kráse – dívat se na ni, hledat ji, vytvářet, vlastnit – zdobit se krásnými předměty, této potřeby se lidé, pokud mohou, nevzdávají ani v dobách temných a zlých.

Rituál, náboženství a víra v bohy či jediného Boha skutečně provázely a provází výtvarné umění od jeho původních počátků, od pradávna přes antiku a středověk až do naší doby.

George Duby ve své knize Věk katedrál zmiňuje, že základním pocitem raně středověkého člověka byl hlad. Nízké výnosy zemědělství spolu s dlouhými obdobími kruté zimy a nejistotou vyplývající z častých kořistnických přepadů byly příčinou, že většina obyvatelstva tehdejší Evropy trávila své dny převážně zajišťováním potravy. Je celkem logické, že v každodenním boji o základní přežití – „mlčí múzy" – chybí vůle, čas i prostředky. To platí nejen pro prosté obyvatele, ale v zásadě i pro větší část tehdejší nobility, trávící své dny v sedle, bojem, lovem či loupežemi.

V tomto raném období existují pouze dvě instituce natolik mocensky a ekonomicky silné, že jsou schopné umožnit vznik většího uměleckého díla či stavby – je to panovník a církev.

Jejich aktivity jsou zpočátku zaměřeny na vznik děl povětšině duchovních – soustředí se na zakládání klášterních, chrámových a kostelních staveb, podporují vznik náboženských rukopisů, kancionálů a jejich další opisování i řemeslnou výrobu liturgického náčiní a křížů.

Nutno ovšem podotknout, že důvody vedoucí jak panovníka, tak církevní řády k zakládání nových klášterů a dalších církevních staveb nebyly jen ryze náboženské. Svůj vliv zde posléze bezesporu sehrála též potřeba kolonizace nových území.

S rozvojem a proměnou raně středověké společnosti a jejím dalším postupným vývojem dostane církev i panovník ve své donační činnosti konkurenční partnery, nejprve z řad šlechty, a později též bohatého patriciátu.

Kromě hladu měl raně středověký člověk ještě jednoho stálého společníka, byla jím všudypřítomná smrt. Před příchodem křesťanství se s přítomností smrti vyrovnával po svém, v podstatě jejím popřením – dalším, tentokrát již věčným životem po smrti.

Na ten však bylo nutno se řádně připravit. Pohanští velmožové odcházeli na věčnost, respektive na jiné, zajímavější a lepší místo – ať už jím byla Valhala či jiné zásvětí, vybaveni šperky, zbraněmi, věcmi denní potřeby, koňmi, otrokyněmi či u Vikingů nezbytnými loděmi. Tedy se vším, co budou ve svém novém životě potřebovat. Ať již předtím očištěni v žáru pohřební hranice, či uloženi do mohylových hrobů.

S postupným vítězstvím křesťanství nad pohanskými bohy se situace začíná měnit. Posmrtný život už neslibuje nevídané požitky – slibuje věčnou blaženost a klid zbavený pozemských útrap, ovšem jen některým, těm, kteří si ho svým životem zde na zemi zaslouží. Kromě příslibu je zde obsažena i hrozba – nehodným hrozí zatracení. Minimálně do té doby, než církev vynalezla institut očistce, který tuto posmrtnou diverzifikaci ještě více zkomplikoval. Přinesl totiž nejen odklad, ale i jakousi druhou šanci – útrapy pekelné je možné odvrátit či zmírnit – a to dokonce vlastním přičiněním. Mohu se modlit, předplatit si zádušní mše, mohu se zalíbit Bohu dary či odkazem církevním institucím. A to se také ve velkém dělo, díky tomu dnes můžeme obdivovat spoustu nádherných středověkých staveb či děl – obrazů, kancionálů, šperků či votivních obrazů.

Výslednou podobu díla pak samozřejmě ovlivňovalo období jeho vzniku. Vždyť i víceméně uměle vytvořené řazení a pojmenování uměleckých slohů vychází z historického členění, či naopak podle výtvarného slohu bylo pojmenováno určité historické období. To, že je 13. století, tedy námi sledovaný úsek dějin, nazýváno stoletím hlubokých proměn, platí v plné míře též pro výtvarné umění; architektura jako první, následována dalšími odvětvími – sochařstvím, malbou a krásnými řemesly, stojí rozkročena mezi dvěma středověkými historickými slohy – románským a gotickým.

První styl první stojí u zrodu druhého, a přechod mezi nimi, tak jako přerod celé společnosti, probíhá plynule, návazně a postupně. Kromě technických a uměleckých rozdílů mezi uměním románským a gotickým existuje i společný spojovací prvek – pro oba slohy platí, že umění ryze vizuální má také narativní charakter. Středověký, jak románský, tak gotický umělec, divákům svá díla i „vyprávěl". A tehdejší divák dovedl takové dílo také bez problému „přečíst". Rozeznával jednotlivé biblické náměty a vyprávění, v postavách světců i apoštolů se bez potíží orientoval, symbolické prvky knižních ilustrací i stavebních ozdob bezpečně dešifroval. Promlouvala k němu symbolika barev, póz i gest. O toto „porozumění" bývá dnešní průměrný divák bez patřičné průpravy ochuzen. I bez něj se může těšit krásou díla, ale již k němu nepromlouvá tak, jako k těm, za jejichž životů bylo stvořeno a k nimž se primárně autor obracel. Obrazně řečeno Evropa se spojovala prostřednictvím těchto symbolů a gest, ta byla totiž univerzální, stejně tak jako latina „jazyk diplomatů a církve".

Přestože na středověkých zobrazeních často vidíme gesta a symboliky pro nás těžko rozluštitelné, dokážeme i dnes minimálně z části „číst" symboliku středověkých děl, uchovanou ve sdílené paměti lidstva a vstupující nám na mysl zcela podvědomě. Gesta rukou prosebně vztažených vzhůru k nebesům, dlaně spjaté v modlitbě, paže obrácené k příchozímu prázdnými dlaněmi, jako gesto ujišťující o přátelských úmyslech – to vše je srozumitelné v rozdílných civilizacích i dnes.

Románský sloh

Jak už jeho název napovídá, vychází z tradice římské a navazuje na ni, přestože tato tradice byla po rozpadu římské říše téměř zničena. Rozvíjela ji a spojovatelkou mezi starou a novou kulturou se tak stala křesťanská církev, především kláštery. Jedním z mála zachovalých unikátních architektonických nákresů předgotické doby je plán ideálního benediktinského kláštera v St. Galle (dnešní Švýcarsko). Na církev navázali velmi rychle křesťanští panovníci – a tak jsou počátky románského umění v Evropě spjaty s karlovskou říší, respektive s Karlem Velikým a jeho korunovací císařem na konci roku 800. Dá se říci, že tím začíná pochod románské architektury napříč Evropou – z Itálie na Sicílii, do Německa, Francie, Anglie a Skandinávie.

Tak jako se kmotry gotiky (především v architektuře) stali mniši řádu cisterciáků, u zrodu celkem důsledné jednoty románského slohu stál benediktinský řád – především opatství v Cluny. Díky jemu vzniklo v Evropě několik vskutku jedinečných poutních míst – kostel sv. Martina ve francouzském Toursu, sv. Sernina v Toulouse nebo snad nejproslulejší – Santiago de Compostela ve Španělsku.

Vejdeme-li do stavby románského typu, zapůsobí na nás její robustnost, sveřepost, masivnost a pragmatismus.

Jakási chmurná hutnost na straně jedné, a lehká, prostá elegance na straně druhé. Zdobnost gotických katedrál je ještě vzdálená. Cítíme věkovitost, vnímáme staletí, která nás dělí od jejích počátků i drsnost věku, ve kterém vznikala. Působí na nás její velebnost, tu však, zdá se, vytváří věkovitost stavby, mohutnost hmoty a především čistota stylu. Pevný řád – to je architektura románská.

Pokud chtěli románští stavitelé stavět pevné a vysoké stavby, museli vzhledem k možnostem své techniky budovat široké zdi a malá okna, a uzavřít tak návštěvníka či obyvatele románské stavby do polotmy. V protikladu se světlem ozářenou, prosvětlenou gotikou stojí šerosvit románské stavby. Přestože stavby románské uzavírají centrální stavby (například rotundy) dokonce v dokonalém tvaru – tedy kruhu, nepůsobí stísněně, tento dojem však dle mého vytváří paradoxně hmota, nikoliv světlo a otevřený prostor.

Z hlediska stavebně-architektonického je možno setřídit některé základní prvky charakteristické pro románskou architekturu: zásadní vliv antického Říma, určité ovlivnění islámskými stavbami, křížový půdorys románských kostelů, typické kostelní stavby – basilika a rotunda, ambulatoria (chodby) kolem apsidy; typické architektonické prvky - mohutné kamenné klenby (valené či křížové), silné a hluboké zdi s malými okny, arkády tvořené vysokými oblouky na sloupech, kontinuální arkády (Pisa), slepé arkády, řádkově kladené opukové kvádříky, později klasové zdivo, používání kamene jako hlavního stavebního materiálu, naturalistické reliéfy, plasticky zdobené dříky sloupů, tympanony s reliéfy, malované omítky, nálevkovitě rozevřené a ústupkovité portály, vysekávané ornamenty (typické pro anglosaské stavby), proplétající se pásky, rostlinné a figurální vzory, řazené geometricky, prapodivné zvířecí figury. Náměty jsou biblické, jedním z nejoblíbenějších je souboj dobra a zla.

Románský sloh můžeme na našem území datovat zhruba od 9. do poloviny 13. století. Z pohledu historicko-uměleckého můžeme předrománské a časné románské období rozčlenit do dvou slohů nazvaných podle císařů Svaté říše římské, Karla Velikého a Oty I. Velikého, tedy do slohu karolinského (v Čechách zhruba 10. Století) a otonského (celé 11. století). O čistě románském slohu v našich zemích obvykle hovoříme v případě staveb vzniklých po roce 1110, konec období datujeme až do 2. čtvrtiny 13. století, do období architektury kostelů takzvané Vinecké skupiny (podle kostela ve Vinci u Mladé Boleslavi, to se však již pohybujeme přechodném románsko-gotickém období.

Kostel sv. Mikuláše ve Vinci

Z církevních staveb jsou pro románskou architekturu charakteristické především kostelní stavby typu basiliky, rotundy a tribunového kostela, není možné vynechat ani stavby klášterů.

Hovoříme-li o bazilice, je nutno zmínit oba významy této stavby. Jednak formálně církevní, tedy kostely, v nichž sídlil biskup, s dalším dělením na baziliky větší (Maior), sídla samotného papeže, a menší (Minor) pro ty ostatní, Architektonicky se jedná o kostel, jehož hlavní loď je vyšší než lodě boční. Častým stavebním prvkem je apsida jako zakončení hlavní lodě, věže nacházíme na západním průčelí. Mezi významné stavby basilik můžeme bezesporu uvést basiliku sv. Jiří na Pražském hradě, baziliku v Tismicích (u Českého Brodu) či Spytihněvovu baziliku na Pražském hradě, postavenou na základech původní svatovítské rotundy knížete Václava.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Tismicích

Rotunda je románskou stavbou typickou pro české území a můžeme zde zcela právem zvažovat vliv Velkomoravské říše. Je to drobnější jednolodní centrální stavba s kruhovým půdorysem, s kněžištěm umístěným v polokruhové apsidě, orientované na východ. Nejstarší takovou stavbou v Čechách je rotunda sv. Klimenta na Levém Hradci, postavená knížetem Bořivojem. Asi nejproslulejší rotundou u nás je ovšem rotunda sv. Kateřiny ve Znojmě s jakousi „obrazárnou" přemyslovské dynastie, dále rotunda na Řípu, v Budči, je možné zmínit rotundu sv. Longina (původně sv. Štěpána) v Praze, sv. Martina na Vyšehradě, rotunda ve Starém Plzenci, sv. Vavřince v Praze spjatá s řádem templářů a sv. Kříže v dnešní ulici Karoliny Světlé v Praze 1, či později částečně dostavovaná rotunda v Holubicích. Navzdory časnému (konec 10. století) pronikaní zahraničních stavebních vlivů zpočátku především z německé říše, později též z Podunají, se rotundy na našem území staví až do konce románského období.

Rotunda sv. Jiří na Řípu

Panský tribunový jednolodní kostel má na západní straně lodi panskou tribunu neboli emporu, která bývá v 1. patře spojena dřevěnou chodbou s přilehlým dvorcem. Jak název napovídá, jednalo se především o církevní stavby šlechtické, tribuna byla určena pro urozené obyvatele dvorce. U nás je to například kostel v Potvorově, kostel sv. Bartoloměje v Kondratci, kostel sv. Petra v Poříčí nad Sázavou či dva nádherné kostely sv. Jakuba Většího v Jakubu-Církvici a ve Vroutku u Podbořan.

Z rozsáhlých klášterních areálů tohoto období zmiňme Strahovský klášter v Praze, klášterní areál v Oseku či benediktinský klášter v Kladrubech.

V případě laických staveb hovoříme o klasickém symbolu středověku – tedy o kamenném hradu. V západní Evropě datujeme výstavbu prvních hradů už do 10. století, v Čechách ji spojujeme s panováním Václava I., přestože první hradní „vlaštovky" se objevují již za vlády jeho otce, Přemysla Otakara I. Románských hradů je ovšem na našem území zachováno jen nemnoho a část z nich je cizího původu – Cheb a hrady říšských ministeriálů v jeho okolí: Skalná (Vildštejn), Ostroh (Seeberg), Libá, Starý Hrozňatov, a především tajuplná Přimda. Dále Loket (udává se i výstavba již za Vladislava II.), Znojmo, na původním dřevohlinitém přemyslovském hradu, Jindřichův Hradec, Strakonice, Landštejn, Most, později goticky přestavený, biskupská Roudnice (asi nejstarší kamenný hrad u nás, nepostavený králem) či Týnec nad Sázavou, kde byl románský hrad přímo přičleněn k rotundě. Sochařství a plastika

Románská plastika i sochařské prvky byly na počátku pevně spjaty s architekturou jako její ozdobné prvky. Byla to především ornamentální výzdoba, s dekorem zvířecím nebo rostlinným (palmety, akantové listy) či jednoduchými geometrickými tvary (diamantový řez), oblíbené byly i různě spletitě proplétané či točené pásy. Zdobily se jimi především hlavice a patky sloupů, někdy i jejich dříky. Na patkách sloupů pak často nalézáme velmi oblíbené drápy.

Vstupní portály církevních staveb, klášterů a kostelů patří bezesporu k vrcholným dílům románského sochařství.

Jedinečným zachovalým skvostem je portál kostel sv. Prokopa (původně románského, později bohužel několikrát přestavovaného) v Záboří nad Labem. Kromě několika sloupů, z nichž dva jsou proplétané, ho zdobí jedenáct pásů dekorativní plastiky, část je zdobena různými typy palmetových listů, několik dalších unikátními motivy divokých i domácích zvířat a lidských postav, řazených za sebou. Některé z nich se dokonce navzájem požírají. Existuje teorie o druhotném vsazení portálu, bud´takto vypracované a mohutné dílo původně zdobilo jiný (hlavní) vstup do kostela, nebo zcela jinou, mnohem větší a důležitější stavbu; zvažuje se dokonce, že byl na své současné místo přenesen ze zaniklého opatovického kláštera.

Figurální motiv, snad slovanských věrozvěstů či sv. Václava a Vojtěcha, kterým je kostel zasvěcen, najdeme na tympanonu portálu kostela v Hrusicích. Zajímavým ikonografickým prvkem je dvojhlavá nestvůra, zřejmě drak, kterou jedna z postav přibodává k zemi koncelm hole či kopí ve tvaru kříže. Je evidentní, že znázorňuje spoutání a znehybnění Zla (či chaosu) symbolizovaného právě drakem. Jde o tehdy velice oblíbený motiv souboje Dobra se Zlem, řádu proti chaosu. Kolem tympanonu jsou pásy s geometrickými vzory diamantových řezů.

K jednodušším, ale také působivým patří například portál kostela sv. Havla v Poříčí nad Sázavou (s jednoduchým tympanonem s motivem kříže, který lemují dva stromy), provazový motiv na fragmentu portálu kostela sv. Václava v Žabonosích nebo portál téměř zázrakem zachovaného kostela v Zahrádce u Sázavy či sv. Mikuláše ve Vinci.

Figurální plastiky, tentokrát především zvířecí, jsou zachovány také na reliéfním pásu umístěném na vnější zdi kostela sv. Jakuba ve Stříbrné Skalici. Krajní plastika vystupuje do prostoru; soudě dle mohutných tlap a kulaté hlavy by se mohlo jednat o medvěda či lva.

Nejstarší zachovanou románskou monumentální plastikou v českých zemích jsou zlomky reliéfu, nejspíše z tympanonu kostela Jana Křtitele na hradu Oldříši u Poděbrad, který zobrazuje trůnícího Krista (Maiestas Domini) s postavami apoštolů Petra a Pavla, s datací kolem poloviny 12. století, bohužel ve velmi špatném stavu. Nejpočetnější zachovalý soubor románských soch v Čechách najdeme na průčelí kostela sv. Jakuba v Jakubu (Církvice). Autentika nalezená v 19. století, datovaná k roku 1165 potvrzuje, že kostel světil přímo biskup Daniel za přítomnosti krále Vladislava II. a jeho ženy Judity. Donátorkou kostela byla urozená paní Marie a její dva synové Slavibor a Pavel, často řazení do rodu budoucích pánů ze Švábenic. Architektura kostela je spojována se stavitelskou tradicí Sázavského kláštera, především díky kombinaci žlutého a červeného pískovce, u jeho huti oblíbené. U sochařské části pak je možné vysledovat několik různých vlivů – saský i francouzský z oblasti Poitou, a také vlivy cisterciácké z kláštera sedleckého. Podle zpracování i použitých materiálů (sochy tympanonu z tvrdého pískovce, ostatní sochy z opuky) je jasné, že na díle pracovalo více sochařských mistrů. V tympanonu portálu je umístěna polopostava žehnajícího Boha se dvěma anděly a jeho vizuální pojetí lehce připomíná severskou (vikinskou) výtvarnou tradici – roucho, vousy a zdobný pás. Ve slepých arkádách jsou umístěny sochy sv. Petra a Pavla, nad portálem je skupina soustředěná kolem Krista, včetně dvou malých postav, v krátkých suknicích, které jsou ztotožňováni se syny zakladatelky. Krista dále obklopují postavy biskupa (předpokládá se sv. Vojtěch), rytíře, tedy snad sv. Václava, a postava mnicha, který je poněkud problematicky ztotožňován se sv. Prokopem. Bohužel nevíme, zda se zachovaly všechny sochy, které jsou také hůře identifikovatelné, neboť postrádají typické atributy. Pokud by byla ikonografie svatojakubského souboru čtena správně, což není možné potvrdit s jistotou, jednalo by se o jedno z prvních uměleckých ztvárnění oficiální přemyslovské linie zemských patronů. V současné době se však diskutuje také hypotéza zahraniční provenience těchto soch, které měly být součástí daru či válečné kořisti a na fasádu kostela byly umístěny až dodatečně. Jedna ze soch je také evidentně upravena tak, aby mohla být do výklenku na fasádě vůbec postavena. V takovém případě by ovšem ztotožnění s českými zemskými patrony nebylo samozřejmě na místě.

Opukový reliéf z Malostranské mostecké věže je jedním z vrcholných děl románské plastiky u nás. V současné době se uvádí datace k roku 1170 a má zobrazovat předávání stavby mostu Vladislavovi II. Podle původních hypotéz se ovšem mělo jednat o jeho královskou korunovaci. Zachovala se jen část plastiky, klečící postava, snad stavebníka mostu, a trůnící torzo panovníkova těla bez hlavy a části dolních končetin. Postavy jsou v životní velikosti a plně vystupují do prostoru. Řasení rouch i účes klečící postavy silně upomínají vliv římského pozdně antického sochařství. Dnes je umístěný uvnitř stavby, i když původně zdobil vnější zeď menší věže.

Známý je i reliéfní tympanon s Madonou a donátory svatojiřského kostela – Přemysla Otakara I. a Anežky, včetně klečících postav abatyší Berty a Mlady, datovaný k 1. třetině 13. století.

Na tympanonu západního portálu kláštera v Předklášteří u Tišnova, dokončeného někdy kolem roku 1240 a patřícího k francouzskému typu velkého figurálního portálu, najdeme královnu Konstancii a krále Přemysla Otakara I. či jejího syna markraběte Přemysla (mužská postava je velmi špatně zachovaná). Tento portál je většinou našich historiků umění považován za přechodový s prvními prvky gotiky. Bohužel figurální část portálu (postavy apoštolů) byla značně poškozena, hlavy všech soch jsou dílem novověkého mistra. Malířství a knižní malba

Ve svých počátcích byla také malba spjata s architekturou a měla spíše doprovodnou funkci, uplatňoval se v ní stereotyp a podobná strnulost zobrazovaných postav a objektů jako u sochařství.

Pro románskou malbu, a pro gotickou to v jiné kvalitě platí dvojnásob, je ovšem zásadní výtvarná symbolika, daným pózám a barvám byly přiřazeny určité symboly. Symbolika barev ve středověku byla v zásadě prostá, logická a předvídatelná. Bílá byla barvou čistoty a nevinnosti, černá jejím opakem, symbolem hříchu a ďábla, červená barvou krve, ohně, ale také lásky, je barvou oběti Krista a křesťanských mučedníků (ti byli zobrazováni v červených pláštích – symbolu jejich budoucí mučednické smrti). Modrou pak přiřadili nebesům a svatým, později i Panně Marii, purpurová je barva Boha otce, Krista, Panny Marie a církve, zelená, tak jako dnes, byla barvou naděje a vyvolených, v různých kombinacích pak opět barvou Boha, Krista a jeho matky. Zlatá barva byla vyhrazena především nebeskému světlu, žlutá sloužila jako barva vyvrženců, kacířů a samotného Jidáše. Poněkud komplikovanější je to s ostatními symboly, například zvířat. O jejich významu se dnes spíše dohadujeme, pro „současníka" však byly zcela srozumitelné. Beránek jako symbol Krista a jeho obětování je samozřejmě srozumitelný i v 21. století, méně je známé, že jeho symbolem byl také například orel, lev, pelikán, či dokonce gryf a jednorožec. Z kladných symbolů tak čistotu představoval hranostaj a labuť, pokoru, svornost a naději holubice, chytrost had, věrnost a trpělivost pes, sílu a střídmost lev. Naopak zvířata jako žába, havran, hyena, krtek, opice, moucha, vlk, kůň, prase či kočka ztotožňovala symboly neřestí a záporných vlastností, jako jsou domýšlivost, hněv, hřích, chlípnost či kacířství. Symbolem ďábla pak byl například had, kozel či koza, medvěd, pes, ropucha, krokodýl, liška, netopýr, opice, osel, pavouk či z bájných aspis, kentaur, bazilišek, sfinga či chiméra.

Středověký „konzument" výtvarného díla byl zcela určitě nejen jeho divákem, ale také čtenářem. Můžeme konstatovat, že v době, kdy většina populace nebyla gramotná, měly tyto biblické výjevy či příběhy křesťanských mučedníků vymalované na stěnách románských (ale i gotických) kostelů také edukativní charakter, sloužily jako zdroj poučení. K tomu účelu byla též zvolena témata, která byla vždy, podobně jako u sochařství, náboženská. V zásadě se jednalo jen o několik motivů. V konchách to býval trůnící Kristus, často v mandorle, nesené anděly, kolem nichž byly umístěny symboly čtyř evangelistů: lva (Marek), býka (Lukáš), orla (Jan) a anděla (Matouš). Pěkně zachovalé malby s tímto klasickým tématem najdeme v kostele sv. Petra v Poříčí nad Sázavou.

Často se také kolem Krista objevovali tzv. přímluvci, tedy Panna Maria a sv. Jan, někdy s postavami apoštolů. Pod nimi, v dolních pásech, se většinou odehrával „příběh" života svatých, velmi často přímo patronů kostela nebo křesťanských mučedníků.

Patrné jsou různé zahraniční vlivy, byzantsko-italské či západoevropské. Doba velkých mistrů signujících svá plátna ještě nenastala, autoři zůstávali většinou anonymní, nicméně často se na obrazech vyskytují postavy jejich objednavatelů.

Po stránce technické vidíme, že prostor a objem bývá potlačen, použitá perspektiva je hierarchická (zjednodušeně, co je důležité je velké), vše tedy směřuje k tomu, aby vynikl a nebyl potlačen vlastní námět. Kresba je převážně jednoduchá, lineární.

Veřejnosti nejznámější a obecně asi nejvýznamnější nástěnnou malbou doby románské je výzdoba rotundy sv. Kateřiny ve Znojmě. Jedná se o první historickou malbu v českých zemích, ale svým významem přesahuje do evropské kultury. Uvádí se vliv salcburské výtvarné školy. Zobrazuje původ a genealogii panovnického rodu Přemyslovců (1143). Řady vládců českých zemí z Přemyslova rodu před námi vystupují v jednotné a sevřené kompozici, v několika pravidelných uskupeních, s různými atributy, přesto však, zcela v duchu a možnostech doby, je jejich podoba zcela idealizovaná. Nejsou to žádné realistické portréty, tato unikátní panovnická galerie nám bohužel skutečnou podobu jednotlivých knížat nepřibližuje.

To, co je pro románskou malbu typické, a pro znojemskou řadu to platí dvojnásob, je stereotyp a rytmus. V tvářích knížat se pravidelně opakují stejné oči, stejné rysy, stejný výraz, jejich odění má podobné řasení, podobné zdobné prvky, postavy podobné pózy. I zde je údajně možné nalézt nejen onu výtvarnou symboliku, ale dle některých hypotéz jsou v zobrazeních zašifrované i další výpovědi.

Dnes se pracuje s hypotézou, že nástěnné malby v Čechách do roku 1200, tedy včetně znojemských, patřily výtvarně do středoevropského okruhu salcburské školy, pro kterou je typická klidná kresba. Jejím dalším příkladem jsou bohužel velmi špatně zachované fragmenty velkého legendárního cyklu na jižní stěně kostela sv. Bartoloměje v Kondraci u Vlašimi. Teprve od 12. století se objevují východní byzantské vlivy se svým charakteristickým neklidem a ostrými zalamovanými liniemi. Takovým příkladem jsou románské nástěnné malby kostela sv. Jiří na Hradčanech, kde je toto byzantsko-italské ovlivnění dobře patrné. Většina svatojiřských maleb pochází z 12. století a použitá témata jsou pro románské období jak typická, tak oblíbená – například Nebeský Jeruzalém či postavy Krista a jeho matky.

I pro románské malířství v Čechách platí, že přechod směrem k dalšímu období probíhal postupně, první náznaky gotiky se začínají objevovat ve druhé polovině 13. Století. Můžeme je postřehnout například na zobrazení hlavy Krista v čáslavském kostele, v kostelní malbě v Polici nad Metují nebo v kostele sv. Prokopa v Třebíči.

Bazilika sv. Prokopa v Třebíči

Je to především knižní malba, kterou si vybavíme jako typický příklad středověkého uměleckého projevu. A to i přesto, že byla ve své době vnímána spíše jako řemeslo, než jako umění. Před vynálezem knihtisku patřila kniha k předmětům stejně vzácným jako šperk či drahý kůň. Vzhledem k jejich vzácnosti a ceně pocházeli jejich iniciátoři či iniciátorky z nejvyšších společenských vrstev, zpočátku to byli především panovník a církev, později též bohatí feudálové.

Díky technickému vývoji, digitalizaci a zpřístupnění mnoha vzácných rukopisů na internetu můžeme tedy s obdivem virtuálně listovat vzácnými rukopisy a obdivovat nejen zručnost a kreativitu, ale i ideové přesvědčení jejich tvůrců, které je, tak jako stavitele katedrál, neomylně vedlo k zobrazení hluboké a pevné víry v Boha. Zvolená tématika byla v podstatě jediná, náboženská, zobrazující především biblické události. Přesto však, zdánlivě okrajově, zobrazili jejich autoři také realitu a reálie tehdejšího času. Do jejich děl, prodchnutých náboženským cítěním, pronikala i témata z běžného života, témata, která tvůrce důvěrně znal, středověký iluminista jim nedokázal odolat, a v bordurách rukopisů či zdobných iniciál si tak dnes s určitým dojetím prohlížíme prosté květiny, révoví, proplétané akantové listy, děsivé lesní mužíky, ďábly a běsy, ale i psíky, ptáky a jiná zvířata. Knižní iluminace patří k nejkrásnějším nemonumentálním středověkým dílům. V gotické katedrále ztichneme a jsme prodchnuti pokorou, barevná iluminace v nás vyvolává úsměv a pocit čehosi známého.

Zajímavou hrou dějin jsou iniciátorkami nejranějších projevů románského i gotického stylu v knižní malbě ženy, a to ženy urozené, pocházející z nejvyšších vrstev tehdejší společnosti.

Prvenství patří kněžně Emmě, manželce Boleslava I. (10. století). Na její popud vzniká rukopis takzvaného Wolfenbüttelského kodexu s opisem takzvané Gumpoldovy legendy. Ta obsahuje první u nás známá zobrazení sv. Václava, ale i jeho bratra, včetně scény boleslavské vraždy. Původ autorů se klade do oblasti Dolního Saska. Titulní list je prototypem klasické románské iluminace, nechybí postava zadavatelky v typické kořící se póze, sv. Václav, kterému kněžna leží u nohou, stojí v typické póze oranta, s dlaněmi obrácenými vzhůru, kde v horní části trůní polopostava Krista. Malba je barevná, celá v teplém zlatooranžovém tónu, pozadí je rozčleněno na pravidelně se opakující dekor čtverce. Je zajímavé, že toto první zachované zobrazení sv. Václava zpodobňuje knížete (který vešel do legend jako mladý muž) ve středním věku a s čelní pleší.

Zajímavá jsou také zobrazení posledních Václavových dnů, včetně bitky u kostelních vrat. Scéna je totiž zobrazena poměrně živě, na první pohled vnímáme, že postavy mužů spolu bojují, neustrnuly v jakési neměnné pozici. Při prohlížení těchto ilustrací je těžké se ubránit myšlence na určitou podobnost s kulturním fenoménem doby moderní – totiž s kresleným příběhem (komiksem). I zde se děj posouvá po jednotlivých událostech, vidíme například Václava připíjejícího z poháru na hostině na straně levé, zatímco zprava ho pozoruje Boleslavova družina, na jejich postavách je patrné napětí, jakoby se už už chystali na knížete vyrazit. U těchto kreseb je opravdu těžké hovořit o typické strnulosti románských figur.

Ze známých románských iluminací zmiňme ještě dvě zobrazení z Apokalypsy svatovítské kapituly, na titulním listu je zobrazen kníže Spytihněv přejímající knihu z rukou benediktinského opata, druhá iluminace znázorňuje Zjevení sedmi svícnů, datované zhruba k roku 1160. Skutečně vysokou výtvarnou úroveň má Kodex vyšehradský, s největší pravděpodobností vyhotovený vyšehradskou kapitulou u příležitosti královské korunovace Vratislava II.

Románské prvky nese ještě Liber regulae pastoralis sv. Řehoře, pocházející pravděpodobně z osecké dílny, stejně tak zřejmě v klášteře v Louce vzniklý (kolem první čtvrtiny 13. století) rukopis Cursus Sanctae Mariae, ovlivněný výtvarným vyjádřením znojemských nástěnných maleb a objednaný rodinou moravského markraběte Vladislava Jindřicha, později darovaný neteři Anežce. Zobrazuje především výjevy ze Starého a Nového zákona, použité barvy – především červená, bílá a zelená jsou velmi jasné, linka je jemná, nenásilná. Rukopis obsahuje i zobrazení sv. Václava, v iniciále M, kde je světec oblečen v dlouhou kroužkovou košili, v jedné ruce drží kopí, v druhé meč, o který se zároveň opírá. Barvy a linie jsou opět velmi světlé a jemné.

Patrné byzantské vlivy najdeme u pozdně románského Žaltáře ostrovského z 13. století. Tyto byzantizující vlivy a motivy v kresbě i nástěnné malbě k nám přicházely díky příbuzenským vztahům Přemyslovců s panovníky sousedních zemí, hlavně Saska, kde můžeme tyto vlivy dosledovat ve skupině durynsko-saských rukopisů, především v asi nejznámějším Žaltáři lantkraběte Hermana, bratrance krále Přemysla Otakara I. V tomto mimořádném rukopise je kromě markraběte, uherského krále a jejich manželek vyobrazen i český královský pár Přemysl Otakar I. a mladá Konstancie Uherská. Krásné Konstancii splývají po obou stranách oválné tváře dlouhé tmavé kučery spletené v husté vrkoče a románskému stereotypu navzdory se umělci podařilo znázornit v jinak klasicky jednoduché linkové kresbě královnino mládí. Stejným kouzlem vnímáme z prosté kresby krále Přemysla jeho vnitřní sílu, a jakousi mladistvost či energii, kterou tento aktivní a činorodý Přemyslovec zcela nepochybně oplýval. Obě kresby nám zřejmě poskytují skutečně realistické zobrazení královského páru, samozřejmě nikoliv jejich individuálních rysů, ale minimálně úpravy účesů, vousů a oděvů.

V současnosti asi k nejpopulárnějším středověkým rukopisům patří Codex Gigas – neboli „Ďáblova bible," a to jednak proto, že se skutečně jedná o knihu obří, největší na světě, vážící 75 kg, ale také pro její novověkou a moderní historii. Jako válečná kořist třicetileté války doputovala z Čech až do Švédska, odkud nám byla od září 2007 do března 2008 zapůjčena. Jako určitou kompenzaci je možné chápat dar Švédské královské knihovny, totiž kompletní digitalizaci Kodexu. Kniha vznikla někdy ve 13. století v Podlažickém klášteře nedaleko Chrudimi. Údajným záměrem autora byla jakási suma vědění obsažená v jedné knize, snad proto zvolil tak velký formát. Na samostatném listu strany 290 najdeme 50 cm velké zobrazení ďábla, z čehož pochází druhý, lidový název knihy. Z výtvarného hlediska se jedná o čistý románský styl, iluminace mají standardní, typickou barevnost – červenou, zelenou, modrou a samozřejmě zlatou. Iniciály samotné jsou velmi zdobné a veliké, někdy přes celou stránku. Pro iniciály Codexu Gigas jsou typické spirálovité vzory s květinovými dekory. Dílo je také velmi jednotné, nejen výtvarně, ale i rázem písma, což by mohlo vzbuzovat dojem, že bylo psáno během krátké doby.

Prameny:

BLÁHOVÁ, Marie, ed.: Kronika tak řečeného Dalimila. Paseka, Praha-Litomyšl, 2005.

Pokračovatelé Kosmovi. Úvod napsali Marie Bláhová a Zdeněk Fiala, z latinského originálu přeložili Karel Hrdina, Václav Vladivoj Tomek a Marie Bláhová. Svoboda, Praha, 1974.

Literatura:

DUBY, George: Věk katedrál: umění a společnost 980-1420. Argo, Praha, 2002.

DURDÍK, Tomáš: České Hrady. Albatros, Praha, 1984.

DVOŘÁČEK, Petr: Gotika. Levné knihy KMa, Praha, 2005.

GLANCEY, Jonatan: Architektura. Velký ilustrovaný průvodce. Slovart, Praha, 2007.

HEROUT, Jaroslav: Slabikář návštěvníků památek. Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, Praha, 1962.

HOUŠKOVÁ, Daniela, ed.: Řád cisterciáků v českých zemích ve středověku: sborník vydaný k 850. výročí založení kláštera v Plasech. Unicornis, Praha, 1994.

KLÁPŠTĚ, Jan: Proměna českých zemí ve středověku. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005.

KUTHAN, Jiří: Zakladatelské dílo Přemysla Otakara II. v Rakousku a ve Štýrsku. Academia, Praha, 1991.

PALACKÝ, František: Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě. B. Kočí, Praha, 1907.

PFLEIDERER, Rudolf – MATĚJŮ, Jitka, ed.: Atributy světců. Unicornis, Praha, 2008.

ŠUSTA, Josef: Dvě knihy českých dějin: kus středověké historie našeho kraje. Kniha 1, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví: 1300-1308. Česká akademie věd a umění, Praha, 1926.

POCHE, Emanuel a kol.: Umělecké památky Čech. Academia, Praha, 1977-1982.

VŠETEČKOVÁ, Zuzana a kol.: Středověká nástěnná malba ve středních Čechách. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště středních Čech v Praze, Praha, 2011.

Za starou Prahu: věstník Klubu Za starou Prahu, Praha, 2007, roč. 37, číslo 2-3.

ŽEMLIČKA, Josef: Počátky Čech královských, 1198-1256, Proměna společnosti a státu, Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2002.