V roce 1138 umírá polský kníže Boleslav III. Křivoústý, který podobně jako Břetislav I. Český, řešil situaci jednoho knížectví a mnoha možných následníků. Zemi rozdělil mezi své čtyři syny, vrchním knížetem Polska a vládcem měl být nejstarší Piastovec. Tím začíná období rozdrobenosti této středoevropské země. Výsledkem byly nekonečné boje mezi Piastovci o trůn, trvající až do 14. století. Nejstarším členem rodu byl Vladislav, nazývaný díky úspěšnému úsilí nevlastních bratrů Vyhnanec. Zbavený vrchní vlády i svého údělu – Slezska, hledal pomoc u císaře Fridricha I. Marně, restaurace své moci se již nedočkal. O získání Slezska se ale mohli pokusit jeho synové Boleslav Vysoký a Měšek.
První polská kronika, vzniknuvší několik let před dílem Kosmy (mezi l. 1112 - 1117) v originále Cronicae et gesta ducum sive principum Polonorum byla sepsána neznámým mužem, zřejmě členem kanceláře Boleslava Křivoústého, který je později označován jako Gall anonym.
Václav II. využil nestability u severního souseda k pokusu Polsko ovládnout.
Boleslavův otec Měšek byl prvním písemně doloženým vládcem Polska. Přijal křest, navázal styky s císařstvím, v boji proti českému knížeti Boleslavu II. získal Malopolsko s Krakovem a Slezsko. Následovníkovi, který ovšem nebyl vůbec jistý, zanechal stabilní státní útvar se zhruba miliónem a čtvrt obyvatel, schopný expanze a dalšího upevnění. Tyto dvě slovní spojení ve zkratce vystihují vládu jeho syna Boleslava budoucími zvaného Chrabrým nebo Velikým.
Dědička polského trůnu Richenza, u nás známá jako Rejčka, jediná česka královna, která usedla na trun hned dvakrát, po boku Přemyslovce Václava II. a Habsburka Rudolfa I. řečeneho Kaše. Dáma, která se také proslavila láskou k českému velmoži Jindřichu z Lipé, nejmocnějšímu muži země česke v době dalšího krále Jana Lucemburského.