Na rozdíl od rozděleného Polska, bylo české království ve 13. století stabilním státním útvarem, který se pozvolna stával hegemonem v prostoru střední Evropy, na východních hranicích Říše.
aktualisovaný článekŘád německých rytířů od 13. století zabíral pohanská území a zdejší obyvatelstvo převáděl ku křesťanské víře. V případě Prusů byl úspěšný, Litevci, kteří dokázali vytvořit vlastní centralizovaný stát, se úspěšně obsazení řádem a pokřesťanštění bránili, přičemž jim napomáhal i hůře prostupný bažinatý terén.
Vytvoření prvních států ve dnešní střední Evropě – sjednocení kmenů v kmenové svazy a později zárodky budoucího státu, dědičný nástup „zakladatelských“ dynastií – je zahalen mlhou nejasností, řada pramenů k tomuto procesu pochází z říšského prostředí, které líčí prvořadě události v samotné říše. Domácí prameny jsou bohužel až z pozdějšího období a proto mohou být i dost zkreslené. Navíc všechny prameny se vyjadřují pouze k politickým dějinám, nikoliv k vývoji společnosti, hospodářství a jiných aspektů tehdejšího života.
Na počátku 15. století řada Poláků, především ze Slezska – Slezsko patřilo do svazku zemí Koruny české – studovala nebo učila na pražské universitě a každý den se tak setkávala s učením českých reformistů. Většina Poláků (později působili v Krakově) zastávala posice umírněného nominalismu proti realismu Husovi skupiny. Řada Poláků ze Slezska se ovšem stala stoupenci učení Jana Husa – ve Slezsku mělo husitství nejvíce straníků, během celé husitské revoluce bylo Slezsko převážně protihusitské.
Třetí a poslední kniha kronikáře Polska popisuje začátek 12. století v 26 kapitolách. Války Boleslava III. s téměř všemi sousedy.
Zawisza Czarny Garbowski z Garbowa, česky Záviš Černý se narodil okolo roku 1375 +/-5 let, v rodině konarskosieradského purkrabího Mikolaja (Mikuláše) z Garbowa (někdy bývá uvedeno jméno Biernat) a jeho manželky Doroty.
Četl jsem vaše české stránky a zaujalo mě, že se zabýváte postavou Elišky Rejčky, polsky Ryksy-Elżbiety (Alžbety). Pod tím jménem je známá v Polsku. Ryksa po matce a Alžběta od vašeho krále Václava II.
Vévoda orleánský, vévoda d’Anjou, vrchní velitel francouzské katolické armády, král polskýA jakkoliv bylo mým prvotním úmyslem vykreslit na těchto stránkách svého dobrého pána Jindřicha III. v jeho přirozenosti a jakým vpravdě byl, a nikoliv takového, jak ho pošpinila hanebná šalba ligistů a guisovců, jejichž nenávistný jed na nebohého krále vylévaný šířil se za jeho života skrze nespočetné pamflety, veršíky a paškvily a běda, i skrze mrzká kázání pronášená dokonce z výšin posvátných kazatelen, z nichž by se měla hlásat toliko pravda boží…(Robert Merle, Vladař na scéně, románová sága Dědictví otců)
Několik kapitol z druhé knihy polské kroniky. Dílo pojednává o bratrovražedných bojích mezi Zbyhněvem a Boleslavem (III.) a také o válkách proti Pomořanům a Čechům.
V roce 1138 umírá polský kníže Boleslav III. Křivoústý, který podobně jako Břetislav I. Český, řešil situaci jednoho knížectví a mnoha možných následníků. Zemi rozdělil mezi své čtyři syny, vrchním knížetem Polska a vládcem měl být nejstarší Piastovec. Tím začíná období rozdrobenosti této středoevropské země. Výsledkem byly nekonečné boje mezi Piastovci o trůn, trvající až do 14. století. Nejstarším členem rodu byl Vladislav, nazývaný díky úspěšnému úsilí nevlastních bratrů Vyhnanec. Zbavený vrchní vlády i svého údělu – Slezska, hledal pomoc u císaře Fridricha I. Marně, restaurace své moci se již nedočkal. O získání Slezska se ale mohli pokusit jeho synové Boleslav Vysoký a Měšek.