Podzimní tažení českého krále Přemysla Otakara II. roku 1276 proti zvolenému římskému králi Rudolfu Habsburského skončilo bez boje. Hrdý Přemyslovec se musel poddat, složit Rudolfovi lenní slib. I když doufal v zachování všech svých zemí, Habsburk mu vrátil lenní korouhve pouze za Čechy a Moravu, nikoliv za rakouské země. Následně uzavřená mírová smlouva mezi oběma panovníky k míru nevedla, snad ještě v roce 1276 proti českému králi povstali Vítkovci. Členové mocného jihočeského rodu měli jako „služebníci římského krále” diplomatickou podporu a ochranu Rudolfa. Jejich odpor proti českému králi nezakončila druhá (z května 1277) ani třetí (ze září 1277) mírová smlouva mezi Přemyslem a Rudolfem, ale vojenské tažení českého krále na konci téhož roku. To však napětí nezmírnilo, Přemysl těžce nesl vměšování římského krále do českých záležitostí a doufal ve znovuzískání ztracených Rakous, Štýrska a Korutan. Střední Evropa směřovala k dalšímu měření sil mezi „králem železným a zlatým” a „chudým hrabětem”.
Na přelomu 60. a 70. let 13. století se Král železný a zlatý ocitl na vrcholu své moci.
Mikuláš Opavský byl nemanželským synem Přemysla Otakara II., narozeným ze vztahu s takzvanou Anežkou Palcéřík. Datum narození ani jeho okolnosti bohužel neznáme, můžeme je položit k roku 1255, možná o několik let dříve. Usuzujeme tak z listin, kterými se Přemysl Otakar II. pokusil legitimovat své nemanželské děti, a také z prvního doložení ve svědečných řadách roku 1269. Nejpozději v roce 1261 (v souvislosti s novým Přemyslovým sňatkem s Kunhutou Haličskou) zřejmě odchází Anežka Palcéřík z Prahy, otázkou však zůstává, zda s ní odešly i jejich společné děti. O této skutečnosti bohužel nemáme zpráv, můžeme se domnívat, že v Praze zůstal jen Mikuláš, a to kvůli získání vzdělání a rytířského umu, či že se k otci vrátil až o několik let později. Jeho společenský i politický status byl dán jak jeho nemanželským původem, tak i reakcí papeže Alexandra IV. na Přemyslovu žádost o přiznání legitimity Mikulášovi a jeho sestrám. Ten nejdříve legitimitu Mikulášovi i Přemyslovým dcerám přiznal, avšak vzápětí zdůraznil, že toto ustanovení nemá být vykládáno tak, že by Mikuláš či jeho sestry měli nárok na český trůn.
Jediný přeživší syn slavného otce, železného a zlatého krále, neměl snadný život. Jeho dílo bývá mnohdy nedoceněno a on sám považován za slabého, dokonce snad neschopného, zbabělého a labilního následovníka svého velkého otce. Takový pohled by však byl velice nepřesný a zkreslený.
Přemysl, dnes označovaný jako Přemysl Otakar II., nastoupil na český trůn po smrti svého otce, krále Václava I., dne 22. září 1253. Nebyl tehdy žádným nezkušeným mladíčkem, podívejme se na osudy jeho i osudy celé země podrobněji.
kolektiv autorů: Přemysl Otakar II. Osudové ženy a zlomové okamžiky, Zlín-Prštné 2014, 168 s., vydání první, ISBN 978-80-7490-042-6
Kunhuta Haličská nebo také Mačevská či Černigovská, nesprávně někdy nazývaná Uherská, je poměrně rozporuplnou, a přitom výraznou postavou českých dějin, které však dosud až na výjimky nebyla věnována dostatečná pozornost. Tato zajímavá dáma, jejíž osud byl plný nečekaných zvratů, vyvolává protichůdné názory jednotlivých historiků. Podívejme se nyní na její osobnost bez emocí a se snahou o pochopení jejích, někdy na první pohled ne zcela logických, kroků.
Zdá se mi logické, že ani princ Konradin ani Wittelsbachové se se ztrátou Chebska nesmířili, zvláště bylo-li tak velmi poznat, na čí straně jsou sympatie papežovy. Ten totiž nařídil listinou z 9. února 1266 bavorskému vévodovi Jindřichovi vydat území arcibiskupu Vladislavovi uchvácená, přičemž uvedenou skutečnost sděluje téhož dne listem Přemyslu Otakarovi II. a salcburskému arcibiskupu Vladislavovi. Válka zatím sice probíhala jen diplomaticky, ale uskutečňovaly se rozsáhlé přípravy i k té skutečné.
Spojenecké vojska českého krále Přemysla Otakara II., čítající i jeho železné rytíře porazilo ve druhé česko-uherské válce vojenskou koalici krále Bély IV. Tím se výrazně pozměnila politická situaci ve střední Evropě. Zhodnotit situaci, v níž se Přemyslovy země nacházely po bitvě u Kressenbrunu nám pomůže Vratislav Vaníček. Nastalo „období let šedesátých, doba největšího kulturního a mírového rozvoje Přemyslovy říše.“ Přemyslovo panství vystoupilo ze stínu mocného uherského rivala. Česká moc v regionu vzrostla i díky příznivému vývoji dynastických poměrů v Čechách, kde už dříve došlo k vymření bočních větví vládnoucího rodu, a tak už nedocházelo k bojům o trůn v předchozích dobách zcela běžným. Připojením Štýrska se otevřel „vnitřní prostor pro sjednocení zemí přemyslovských a babenberských tedy pro vzájemné sbližování těch, kteří později v novověku spolu vytvořili rakouskou monarchii. Vítězstvím česko-německých zbraní u Kressenbrunnu se pozvedávala prestiž Říše, v jejím guelfském pojetí společenství zemí a knížat s oligarchickým postavením kurfiřtů Naopak model spojený s vysokým hodnocením role císaře byl prozatím minulostí. Německy mluvící země byly zajištěny před útoky z východu, štýrské vévodství vyrváno z rukou uherského krále a „Ptuj přestala být sídlem kumánské princezny.
Když na svém dvoře v Počáplech 22. září 1253 zemřel Václav I., jeho nejstaršímu synu nic nebránilo k nástupu na trůn. Mladý Přemyslovec měl už za sebou první vladařské krůčky, několik let byl markrabětem na Moravě a také vévodou rakouským a štýrským. Právě Rakousy a Štýrsko byly jablkem sváru mezi středoevropskými panovníky.