Václav II.

Viola
MEDAILONEK <br><br>Jediný přeživší syn slavného otce, železného a zlatého krále, neměl snadný život. Jeho dílo bývá mnohdy nedoceněno a on sám považován za slabého, dokonce snad neschopného, zbabělého a labilního následovníka svého velkého otce. Takový pohled by však byl velice nepřesný a zkreslený.

Václav se narodil jako toužebně očekávaný následník českého trůnu v

předvečer svátku svého svatého jmenovce přibližně čtyřicetiletému

českému králi a jeho manželce. Jeho rodiče byli v době jeho narození

svoji již téměř deset let, přesto jediný žijící Přemyslovec z hlavní

linie stále čekal na svého dědice. (Zbraslavská kronika se sice zmiňuje

o dvou synech, ti však měli zemřít v dětském věku.) Na křtinách mohly

Václava uvítat již dvě starší sestry – Kunhuta a Anežka. Český král byl

tehdy na vrcholu své moci, leč to se mělo záhy změnit. Již v roce 1273

se stal římským králem Rudolf Habsburský, z něhož se vzápětí vyklubal

Přemyslův velký soupeř ve středoevropském prostoru. Dlouhodobé spory

vyvrcholily Přemyslovým poddáním se Rudolfovi na podzim roku 1276,

jehož součástí bylo i sňatkové spojení Václava s Rudolfovou dcerou.

Jeho manželkou se na základě následujících dohod měla stát Guta

Habsburská.

Střet Přemysla a Rudolfa vyvrcholil v srpnu 1278 na Moravském poli. Ani

ne sedmiletý Václav se stal novým českým králem. Země se ovšem ocitla v

ohromných zmatcích, nebylo také zcela jasné, kdo má za Václava, který

podle tehdejšího práva nebyl dosud dospělý, vládnout. Zřejmě v říjnu

1278 došlo k dohodě mezi králem Rudolfem, Václavovým bratrancem Otou

Braniborským a jeho dalším příbuzným, Jindřichem Vratislavským, přičemž

správa Čech byla svěřena právě Otovi. Snad na konci tohoto roku nebo na

počátku následujícího došlo k dvojitému dětskému sňatku Václava a Guty

a také jejich sourozenců – Anežky Přemyslovny a Rudolfova

stejnojmenného syna. Přes zřejmě očekávané uklidnění byla situace v

zemi stále poměrně vyhrocená, vládl zde chaos zapříčiněný absencí silné

královské moci, jemuž nebyl schopen, a pravděpodobně ani ochoten, Ota

Braniborský zabránit. Vše se ještě zhoršilo snad na konci ledna nebo

počátku února roku 1279, kdy byl z Otova rozkazu malý Václav odvezen na

nedávno dostavěný hrad Bezděz, zřejmě aby si pojistil své setrvání ve

funkci správce Čech. Přestože se všeobecně tradují nesnesitelné

podmínky, které musel Václav na Bezdězu snášet, a to jak strádání

duševní, tak i fyzické, situace pravděpodobně nebyla zdaleka tak zlá.

Hrad Bezděz nabízel na tu dobu velmi komfortní ubytování, byla tam s

ním zcela jistě matka Kunhuta, možná i sestra Anežka a snad i chůva a

další služebnictvo, nelze také předpokládat nedostatek jídla nebo

ošacení. Sám Václav byl zřejmě pouze omezován v pohybu mimo hrad.

Zřejmě v létě roku 1279 jeho matka utíká nejprve do Prahy a pak na

Opavsko, Václav zůstal na Bezdězu sám, zřejmě s chůvou.

Zatímco se Kunhuta snažila synovu situaci řešit zpovzdálí, malý král

byl, snad z obavy před jeho osvobozením ze strany českých předáků, z

rozkazu Oty Braniborského odvezen v listopadu 1279 nejprve do Žitavy a

poté do Špandavy u Berlína. Pravděpodobně v této době mohlo dojít k

jeho strádání, jehož důsledkem byla dlouho trvající avitaminóza D,

kterou vyvodil prof. Vlček ze stop po křivici při zkoumání Václavovy

lebky. Přestože jsou dnešní historici vesměs skeptičtí k poměrně

sugestivnímu líčení Václavových útrap v mládí, které nám předkládá

Zbraslavská kronika, tento výzkum svědčí do určité míry o opaku.

Po určitých peripetiích se zaplacením odškodnění za vrácení krále zpět

do Čech (fakticky spíše výkupného) se Václav II. vrací definitivně 23.

května 1283 do Prahy. Jeho úloha však nebyla lehká. Ani ne dvanáctiletý

chlapec měl dát do pořádku zemi pět let sužovanou boji a hladomorem,

jeho pozici ještě zhoršoval souboj dvou mocenských šlechtických klik,

usilujících o rozhodující vliv na mladého krále. Při uvítání však

chyběla Václavova matka Kunhuta. Na ní totiž lpěla pohana nemanželského

morganatického vztahu se šlechticem z rodu Vítkovců, Závišem z

Falkenštejna, z něhož vzešel dokonce syn Jan – Ješek, narozený zřejmě v

roce 1281 nebo 1282. Václav však nedbal napovídání rádců, a přes její

společenskou diskreditaci, svou matku do Prahy pozval, jejího druha

Záviše brzy přijal za svého otčíma a rádce v oblasti osobní i

politické. Tento poměrně atypický vztah nenarušila ani smrt královny

vdovy Kunhuty v září 1285, kterou čtrnáctiletý Václav zřejmě nesl

těžce. Ještě předtím, v lednu 1285, proběhla v Chebu Václavova svatba

či snad pouze svatební noc s jeho chotí Gutou, dcerou římského krále

Rudolfa. Přes slavnostní akt a očekávanou přítomnost této české

královny Rudolf svou dceru do Prahy nepustil a odvezl si ji s sebou

zpět do Říše.

V průběhu několika let po svém návratu do Čech stálo před Václavem

několik zásadních úkolů, zejména stabilizace vnitřních poměrů

rozvrácených během Zlých let a také obnovení zahraniční politiky; v

obou případech mu byl vydatným pomocníkem právě Záviš. Situace se však

začala vyostřovat; římský král Rudolf se patrně obával přílišného

Závišova vlivu na mladého krále, a tudíž konečně svolil k příchodu své

dcery do Čech, k němuž došlo v červenci roku 1287. Sám Záviš se, zřejmě

s Václavovým souhlasem, téhož roku vypravil do Uher pro novou manželku,

sestřenici zesnulé královny Kunhuty, uherskou princeznu Alžbětu. Po

různých peripetiích a nám ne zcela jasných dalších okolnostech se

novomanželé snad v létě roku 1288 usadili na Závišově hradě Svojanově.

Mezitím se však v Praze poměrně významně změnila situace v Závišův

neprospěch, opozice získala navrch, a především mladý král zřejmě pojal

vůči svému otčímovi určité podezření nebo alespoň nad ním přestal držet

ochrannou ruku. Vše vyvrcholilo Závišovým zatčením přímo na Pražském

hradě na konci roku 1288 nebo počátku roku následujícího. Je samozřejmě

otázkou, co se tou dobou honilo hlavou mladému králi, rozhodně však

nešlo o situaci jednoduchou – osobně, ani jak ukázal čas, politicky.

Závišovým zajetím se Václav ve svých sedmnácti letech de facto ujal

samostatné vlády. Souběžně s řešením situace v Českém království, kdy

na protest proti Závišovu zatčení povstali Vítkovci a země se tak

rozdělila do dvou znepřátelených táborů, začal král rozehrávat také

mezinárodní partii – nejprve vůči slezským knížectvím, a snad v koutku

duše i vůči polským státům. Prvotním impulsem k této nové

zahraničněpolitické orientaci byl lenní hold Kazimíra Bytomského

českému králi v lednu roku 1289, jímž se stal jeho novým poddaným;

první kamínek mostu do Polska byl tedy vytvořen. Bylo však třeba

vyřešit rozkol v zemi, v čemž mu byl nápomocen – radou i materiální

pomocí – jeho tchán Rudolf. Od Záviše postupně odpadla většina jeho

spojenců, nakonec byl vožen po posledních baštách odporu s výzvou ke

vzdání se, aby byl pod jihočeskou Hlubokou popraven. V této poměrně

těžké době hrál Václav vabank – a vyšel z této hry jako vítěz,

politicky zkušený harcovník, jenž se směle mohl vrhnout do dalších

plánů. Je však třeba připomenout, že pro citlivého Václava nebylo

pravděpodobně rozhodnutí o Závišově konečném osudu snadné, o čemž může

svědčit jak relativně dlouhá doba mezi zatčením a popravou (přes jeden

a půl roku), tak i založení Zbraslavského kláštera.

Smrtí Záviše jako by skončila jedna etapa Václavova života. Situace v

zemi se po Závišově popravě relativně uklidnila – někteří jeho

podporovatelé byli vypovězeni ze země, odpůrci získali za odměnu určité

majetky. Zajímavá však může být skutečnost, že v době, kdy byl popraven

Záviš, zemřeli také dva Václavovi soupeři na poli mezinárodním: uherský

král Ladislav a vratislavský vévoda Jindřich Probus. Především druhý

jmenovaný stál dosud v cestě Václavovým plánům na expanzi do Polska.

Český král se pokusil ovládnout samotnou Vratislav, na niž si mohl

dělat nároky k titulu vzdáleného příbuzenství, současně se odvolával na

další skutečnosti, z hlediska tehdejšího práva ovšem nepříliš významné.

Po počátečních úspěších v získávání dalších slezských území však

Václavovi vyvstali noví soupeři – velkopolský vévoda Přemysl (jeho

dcera Richenza se ještě zapíše do českých dějin, viz dále) a Vladislav

Lokýtek, kníže břešťský a sieradzský. Roku 1291 se Václavovi podařilo

stát krakovským vévodou, k podpoře svých plánů také neváhal roku 1291

provdat svou sestru Kunhutu, která žila od roku 1277 v klášteře svaté

Anežky, za Lokýtkova rivala, Boleslava Mazovského. Slibně rozehranou

partii poměrně nečekaně zrušila korunovace Přemysla II. polským králem,

uskutečněná s papežovým souhlasem roku 1295 v Hnězdně. Přemysl se však

ze svého královského titulu neradoval dlouho. Již začátkem roku 1296

byl ve svém dvorci v Rogožné zavražděn. Oficiálně byli jeho vrahy

šlechtici z rodu Zarembů, důvodem měla být osobní msta. Avšak již

doboví kronikáři tomuto výkladu nevěřili a hledali v pozadí skutečné

viníky. Vliv Václava II. na tuto smrt nikdy nebyl vyvrácen, tím spíš,

že v boji o vládu nad Polskem mu odpadl další protivník. Lokýtkovo

postavení se ale zhoršovalo a zisk polské koruny se stával nereálným.

Část polské šlechty i měst se přikláněla k Václavovi. Nakonec se i on

českému králi podrobil. Konečně byl roku 1300 Václav II. v Hnězdně

slavnostně korunován polským králem.

Expanzivní zahraniční politiku si Václav mohl dovolit

především díky nálezu obrovských zásob stříbra nedaleko Čáslavi, na

jejichž místě spontánně vzniklo město Kutná Hora. Český král se tak

rázem stal největším boháčem ve Střední Evropě, jeho země však současně

lákavým soustem pro mnoho okolních panovníků, což se mělo záhy projevit

hned několikrát, ale nepředbíhejme. Kutnohorské stříbro do velké míry

pomohlo dostat České království rychleji z krize Zlých let, uspíšit

korunovaci královského páru i podpořit Václavovu sebevědomou zahraniční

politiku. Roku 1291 umírá římský král Rudolf, v posledních letech rádce

a možná tak trochu chybějící otec českého krále. Václav rozehrál velkou

partii – vše směřovalo ke zvolení Rudolfova syna Albrechta, jenž však

Václavovi, jako jednomu z kurfiřtů, osobně zřejmě neseděl. Proto se

ještě na konci osmdesátých let domluvil s římským králem na podpoře

jiného ze synů, manžela Václavovy sestry Anežky, také Rudolfa, kterého

si Václav vážil a snad jej považoval i za svého přítele. Náhlá smrt

Rudolfa mladšího v Praze roku 1290 však znovu otevřela otázku, kdo by

se měl stát římským králem. Skutečnost, že český král bude hrát ve

volbě významnou roli, mohla vyplývat již z jeho schůzky s dalšími dvěma

kurfiřty – Otou Dlouhým, braniborským markrabětem, Václavovým někdejším

poručníkem, a saským vévodou Albrechtem, kteří slíbili podporovat

stejného kandidáta jako český král. Že jím neměl být rakouský vévoda

Albrecht, nýbrž poměrně bezvýznamný říšský hrabě Adolf Nasavský,

nakonec vyplynulo z několikaměsíčních jednání. Je však možné, že

Albrecht svou pozici přecenil, zřejmě se příliš nesnažil domluvit s

mocnějším kurfiřtem Václavem, kterému ani blízké příbuzenství nakonec

nezabránilo podpořit jiného kandidáta, jenž se nakonec římským králem

opravdu stal. Přestože se nakonec Václav s Adolfem rozešel ve zlém (vše

vyvrcholilo roku 1298 Adolfovým sesazením a následující bitvou u

Göllheimu, v níž Adolf padl), jeho sebevědomá politika týkající se

volby nového římského krále předznamenala úlohu, kterou měl český král

hrát v následujících letech.

 Mezitím, dne 2. června 1297, se se zpožděním konala slavná

korunovace Václava a Guty na českého krále, respektive královnu, během

níž došlo k položení základního kamene k novému kostelu cisterciáckého

kláštera na Zbraslavi. Radost však záhy vystřídal smutek, již 18.

června zemřela, pravděpodobně v důsledku desátého porodu, královna

Guta. Ani její smrt však zprvu nezkalila korektní vztahy mezi Václavem

a Albrechtem, které se ale vzápětí měly kvůli jejich ambicím zkazit.

Kromě zisku polské královské koruny roku 1300 a počátku ražby stříbrné

mince – pražského groše – v témže roce, byla českému králi po smrti

posledního uherského krále Ondřeje v lednu roku 1301 nabídnuta částí

předáků i uherská koruna. Těžko můžeme předpokládat, že si zkušený

politik Václav nebyl vědom rizik, která kumulace tří královských titulů

v jedné panovnické rodině přinášela, nicméně tato skutečnost byla pro

něj zřejmě výzvou, kterou nešlo odmítnout. Podpořil svého

dvanáctiletého syna Václava, jehož snoubenkou byla dcera posledního

uherského krále Ondřeje, v kandidatuře, ten byl v srpnu 1301 ve

Stoličném Bělehradě (Szekeszfeherváru) korunován uherským králem. Po

počátečních úspěších však začali získávat navrch jeho soupeři, současně

se zhoršovala situace v Polsku, kde se z neúspěchu vzpamatovával

Vladislav Lokýtek. Na jaře roku 1304 podnikl Václav II. velkou

vojenskou výpravu do Uher, která sice byla na první pohled úspěšná, de

facto však znamenala ztrátu pozic a vysvobození syna z problematické

situace. Tím však problémy nekončily; nejenže pro Václava-otce šlo o

náročnou operaci, která nikterak neprospěla jeho křehkému zdraví

(pravděpodobně trpěl tuberkulózou), ale oslabení Českého království

navíc využil zadlužený římský král Albrecht, který se svými spojenci ve

dvou vlnách vtrhl do Čech a na Moravu. Důslednou obranou celé země, a

především bohaté Kutné Hory, skončilo tažení pro Albrechta neúspěšně,

zdravotní stav českého krále se však zhoršoval. Česká diplomacie

podnikla na jaře roku 1305 několik zásadních kroků k udržení panství v

Polsku a také k získání spojenců pro vytvoření protihabsburské koalice.

Václav II. se ještě z lůžka snažil usnadnit svému synovi vstup do

panovnického života, aby definitivně, v pouhých 33 letech, dne 21.

června 1305 skonal, jen několik dnů poté, co jeho mladá manželka Eliška

Rejčka porodila dceru.

Navzdory jeho přání být pohřben skromně v řeholním rouše se v Praze

konal velký pohřeb, aby předposlední přemyslovský král spočinul v novém

pohřebišti ve Zbraslavském klášteře. Sláva tohoto krále bývá často

zastíněna udatnými činy jeho otce Přemysla i velkými evropskými skutky

vnuka Karla, podle mého názoru neprávem. Tolik politických i

ekonomických úspěchů (získání dvou královských korun, zlepšení prestiže

Českého království i jeho mocenského postavení v Evropě, ražba

pražského groše, vydání horního zákoníku) si jistě nezaslouží odložení

mezi naše slabší panovníky a současně ponouká k otázce, kam by vše

došlo, kdyby se tento král dožil věku o deset, dvacet let vyššího…

Prameny:

Kroniky doby Karla IV. Úvod a studii napsala, vysvětlivkami, soupisem

literatury a seznamem zkratek opatřila Marie Bláhová. Svoboda, Praha,

Pokračovatelé Kosmovi. Úvod napsali Marie Bláhová a Zdeněk Fiala, z

latinského originálu přeložili Karel Hrdina, Václav Vladivoj Tomek a

Marie Bláhová. Svoboda, Praha, 1974.

Zbraslavská kronika (Chronicon aulae regiae). Text kroniky přeložil

František Heřmanský, verše Rudolf Mertlík, předmluvu napsal a odbornou

revizi překladu provedl Zdeněk Fiala. Praha, Svoboda, 1976. Literatura:

CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Václav II.: král český a polský. Vyšehrad, Praha,

SOUKUPOVÁ, Helena: Anežský klášter v Praze. Odeon, Praha, 1989.

ŠUSTA, Josef: České dějiny. Dílu II. část 1. Laichter, Praha, 1935.

VANÍČEK, Vratislav: Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310.

Paseka, Praha-Litomyšl, 2002. Zdroje obrázků:

Wikimedia Commons