Václav II.
Václav se narodil jako toužebně očekávaný následník českého trůnu v
předvečer svátku svého svatého jmenovce přibližně čtyřicetiletému
českému králi a jeho manželce. Jeho rodiče byli v době jeho narození
svoji již téměř deset let, přesto jediný žijící Přemyslovec z hlavní
linie stále čekal na svého dědice. (Zbraslavská kronika se sice zmiňuje
o dvou synech, ti však měli zemřít v dětském věku.) Na křtinách mohly
Václava uvítat již dvě starší sestry – Kunhuta a Anežka. Český král byl
tehdy na vrcholu své moci, leč to se mělo záhy změnit. Již v roce 1273
se stal římským králem Rudolf Habsburský, z něhož se vzápětí vyklubal
Přemyslův velký soupeř ve středoevropském prostoru. Dlouhodobé spory
vyvrcholily Přemyslovým poddáním se Rudolfovi na podzim roku 1276,
jehož součástí bylo i sňatkové spojení Václava s Rudolfovou dcerou.
Jeho manželkou se na základě následujících dohod měla stát Guta
Habsburská.
Střet Přemysla a Rudolfa vyvrcholil v srpnu 1278 na Moravském poli. Ani
ne sedmiletý Václav se stal novým českým králem. Země se ovšem ocitla v
ohromných zmatcích, nebylo také zcela jasné, kdo má za Václava, který
podle tehdejšího práva nebyl dosud dospělý, vládnout. Zřejmě v říjnu
1278 došlo k dohodě mezi králem Rudolfem, Václavovým bratrancem Otou
Braniborským a jeho dalším příbuzným, Jindřichem Vratislavským, přičemž
správa Čech byla svěřena právě Otovi. Snad na konci tohoto roku nebo na
počátku následujícího došlo k dvojitému dětskému sňatku Václava a Guty
a také jejich sourozenců – Anežky Přemyslovny a Rudolfova
stejnojmenného syna. Přes zřejmě očekávané uklidnění byla situace v
zemi stále poměrně vyhrocená, vládl zde chaos zapříčiněný absencí silné
královské moci, jemuž nebyl schopen, a pravděpodobně ani ochoten, Ota
Braniborský zabránit. Vše se ještě zhoršilo snad na konci ledna nebo
počátku února roku 1279, kdy byl z Otova rozkazu malý Václav odvezen na
nedávno dostavěný hrad Bezděz, zřejmě aby si pojistil své setrvání ve
funkci správce Čech. Přestože se všeobecně tradují nesnesitelné
podmínky, které musel Václav na Bezdězu snášet, a to jak strádání
duševní, tak i fyzické, situace pravděpodobně nebyla zdaleka tak zlá.
Hrad Bezděz nabízel na tu dobu velmi komfortní ubytování, byla tam s
ním zcela jistě matka Kunhuta, možná i sestra Anežka a snad i chůva a
další služebnictvo, nelze také předpokládat nedostatek jídla nebo
ošacení. Sám Václav byl zřejmě pouze omezován v pohybu mimo hrad.
Zřejmě v létě roku 1279 jeho matka utíká nejprve do Prahy a pak na
Opavsko, Václav zůstal na Bezdězu sám, zřejmě s chůvou.
Zatímco se Kunhuta snažila synovu situaci řešit zpovzdálí, malý král
byl, snad z obavy před jeho osvobozením ze strany českých předáků, z
rozkazu Oty Braniborského odvezen v listopadu 1279 nejprve do Žitavy a
poté do Špandavy u Berlína. Pravděpodobně v této době mohlo dojít k
jeho strádání, jehož důsledkem byla dlouho trvající avitaminóza D,
kterou vyvodil prof. Vlček ze stop po křivici při zkoumání Václavovy
lebky. Přestože jsou dnešní historici vesměs skeptičtí k poměrně
sugestivnímu líčení Václavových útrap v mládí, které nám předkládá
Zbraslavská kronika, tento výzkum svědčí do určité míry o opaku.
Po určitých peripetiích se zaplacením odškodnění za vrácení krále zpět
do Čech (fakticky spíše výkupného) se Václav II. vrací definitivně 23.
května 1283 do Prahy. Jeho úloha však nebyla lehká. Ani ne dvanáctiletý
chlapec měl dát do pořádku zemi pět let sužovanou boji a hladomorem,
jeho pozici ještě zhoršoval souboj dvou mocenských šlechtických klik,
usilujících o rozhodující vliv na mladého krále. Při uvítání však
chyběla Václavova matka Kunhuta. Na ní totiž lpěla pohana nemanželského
morganatického vztahu se šlechticem z rodu Vítkovců, Závišem z
Falkenštejna, z něhož vzešel dokonce syn Jan – Ješek, narozený zřejmě v
roce 1281 nebo 1282. Václav však nedbal napovídání rádců, a přes její
společenskou diskreditaci, svou matku do Prahy pozval, jejího druha
Záviše brzy přijal za svého otčíma a rádce v oblasti osobní i
politické. Tento poměrně atypický vztah nenarušila ani smrt královny
vdovy Kunhuty v září 1285, kterou čtrnáctiletý Václav zřejmě nesl
těžce. Ještě předtím, v lednu 1285, proběhla v Chebu Václavova svatba
či snad pouze svatební noc s jeho chotí Gutou, dcerou římského krále
Rudolfa. Přes slavnostní akt a očekávanou přítomnost této české
královny Rudolf svou dceru do Prahy nepustil a odvezl si ji s sebou
zpět do Říše.
V průběhu několika let po svém návratu do Čech stálo před Václavem
několik zásadních úkolů, zejména stabilizace vnitřních poměrů
rozvrácených během Zlých let a také obnovení zahraniční politiky; v
obou případech mu byl vydatným pomocníkem právě Záviš. Situace se však
začala vyostřovat; římský král Rudolf se patrně obával přílišného
Závišova vlivu na mladého krále, a tudíž konečně svolil k příchodu své
dcery do Čech, k němuž došlo v červenci roku 1287. Sám Záviš se, zřejmě
s Václavovým souhlasem, téhož roku vypravil do Uher pro novou manželku,
sestřenici zesnulé královny Kunhuty, uherskou princeznu Alžbětu. Po
různých peripetiích a nám ne zcela jasných dalších okolnostech se
novomanželé snad v létě roku 1288 usadili na Závišově hradě Svojanově.
Mezitím se však v Praze poměrně významně změnila situace v Závišův
neprospěch, opozice získala navrch, a především mladý král zřejmě pojal
vůči svému otčímovi určité podezření nebo alespoň nad ním přestal držet
ochrannou ruku. Vše vyvrcholilo Závišovým zatčením přímo na Pražském
hradě na konci roku 1288 nebo počátku roku následujícího. Je samozřejmě
otázkou, co se tou dobou honilo hlavou mladému králi, rozhodně však
nešlo o situaci jednoduchou – osobně, ani jak ukázal čas, politicky.
Závišovým zajetím se Václav ve svých sedmnácti letech de facto ujal
samostatné vlády. Souběžně s řešením situace v Českém království, kdy
na protest proti Závišovu zatčení povstali Vítkovci a země se tak
rozdělila do dvou znepřátelených táborů, začal král rozehrávat také
mezinárodní partii – nejprve vůči slezským knížectvím, a snad v koutku
duše i vůči polským státům. Prvotním impulsem k této nové
zahraničněpolitické orientaci byl lenní hold Kazimíra Bytomského
českému králi v lednu roku 1289, jímž se stal jeho novým poddaným;
první kamínek mostu do Polska byl tedy vytvořen. Bylo však třeba
vyřešit rozkol v zemi, v čemž mu byl nápomocen – radou i materiální
pomocí – jeho tchán Rudolf. Od Záviše postupně odpadla většina jeho
spojenců, nakonec byl vožen po posledních baštách odporu s výzvou ke
vzdání se, aby byl pod jihočeskou Hlubokou popraven. V této poměrně
těžké době hrál Václav vabank – a vyšel z této hry jako vítěz,
politicky zkušený harcovník, jenž se směle mohl vrhnout do dalších
plánů. Je však třeba připomenout, že pro citlivého Václava nebylo
pravděpodobně rozhodnutí o Závišově konečném osudu snadné, o čemž může
svědčit jak relativně dlouhá doba mezi zatčením a popravou (přes jeden
a půl roku), tak i založení Zbraslavského kláštera.
Smrtí Záviše jako by skončila jedna etapa Václavova života. Situace v
zemi se po Závišově popravě relativně uklidnila – někteří jeho
podporovatelé byli vypovězeni ze země, odpůrci získali za odměnu určité
majetky. Zajímavá však může být skutečnost, že v době, kdy byl popraven
Záviš, zemřeli také dva Václavovi soupeři na poli mezinárodním: uherský
král Ladislav a vratislavský vévoda Jindřich Probus. Především druhý
jmenovaný stál dosud v cestě Václavovým plánům na expanzi do Polska.
Český král se pokusil ovládnout samotnou Vratislav, na niž si mohl
dělat nároky k titulu vzdáleného příbuzenství, současně se odvolával na
další skutečnosti, z hlediska tehdejšího práva ovšem nepříliš významné.
Po počátečních úspěších v získávání dalších slezských území však
Václavovi vyvstali noví soupeři – velkopolský vévoda Přemysl (jeho
dcera Richenza se ještě zapíše do českých dějin, viz dále) a Vladislav
Lokýtek, kníže břešťský a sieradzský. Roku 1291 se Václavovi podařilo
stát krakovským vévodou, k podpoře svých plánů také neváhal roku 1291
provdat svou sestru Kunhutu, která žila od roku 1277 v klášteře svaté
Anežky, za Lokýtkova rivala, Boleslava Mazovského. Slibně rozehranou
partii poměrně nečekaně zrušila korunovace Přemysla II. polským králem,
uskutečněná s papežovým souhlasem roku 1295 v Hnězdně. Přemysl se však
ze svého královského titulu neradoval dlouho. Již začátkem roku 1296
byl ve svém dvorci v Rogožné zavražděn. Oficiálně byli jeho vrahy
šlechtici z rodu Zarembů, důvodem měla být osobní msta. Avšak již
doboví kronikáři tomuto výkladu nevěřili a hledali v pozadí skutečné
viníky. Vliv Václava II. na tuto smrt nikdy nebyl vyvrácen, tím spíš,
že v boji o vládu nad Polskem mu odpadl další protivník. Lokýtkovo
postavení se ale zhoršovalo a zisk polské koruny se stával nereálným.
Část polské šlechty i měst se přikláněla k Václavovi. Nakonec se i on
českému králi podrobil. Konečně byl roku 1300 Václav II. v Hnězdně
slavnostně korunován polským králem.
Expanzivní zahraniční politiku si Václav mohl dovolit
především díky nálezu obrovských zásob stříbra nedaleko Čáslavi, na
jejichž místě spontánně vzniklo město Kutná Hora. Český král se tak
rázem stal největším boháčem ve Střední Evropě, jeho země však současně
lákavým soustem pro mnoho okolních panovníků, což se mělo záhy projevit
hned několikrát, ale nepředbíhejme. Kutnohorské stříbro do velké míry
pomohlo dostat České království rychleji z krize Zlých let, uspíšit
korunovaci královského páru i podpořit Václavovu sebevědomou zahraniční
politiku. Roku 1291 umírá římský král Rudolf, v posledních letech rádce
a možná tak trochu chybějící otec českého krále. Václav rozehrál velkou
partii – vše směřovalo ke zvolení Rudolfova syna Albrechta, jenž však
Václavovi, jako jednomu z kurfiřtů, osobně zřejmě neseděl. Proto se
ještě na konci osmdesátých let domluvil s římským králem na podpoře
jiného ze synů, manžela Václavovy sestry Anežky, také Rudolfa, kterého
si Václav vážil a snad jej považoval i za svého přítele. Náhlá smrt
Rudolfa mladšího v Praze roku 1290 však znovu otevřela otázku, kdo by
se měl stát římským králem. Skutečnost, že český král bude hrát ve
volbě významnou roli, mohla vyplývat již z jeho schůzky s dalšími dvěma
kurfiřty – Otou Dlouhým, braniborským markrabětem, Václavovým někdejším
poručníkem, a saským vévodou Albrechtem, kteří slíbili podporovat
stejného kandidáta jako český král. Že jím neměl být rakouský vévoda
Albrecht, nýbrž poměrně bezvýznamný říšský hrabě Adolf Nasavský,
nakonec vyplynulo z několikaměsíčních jednání. Je však možné, že
Albrecht svou pozici přecenil, zřejmě se příliš nesnažil domluvit s
mocnějším kurfiřtem Václavem, kterému ani blízké příbuzenství nakonec
nezabránilo podpořit jiného kandidáta, jenž se nakonec římským králem
opravdu stal. Přestože se nakonec Václav s Adolfem rozešel ve zlém (vše
vyvrcholilo roku 1298 Adolfovým sesazením a následující bitvou u
Göllheimu, v níž Adolf padl), jeho sebevědomá politika týkající se
volby nového římského krále předznamenala úlohu, kterou měl český král
hrát v následujících letech.
Mezitím, dne 2. června 1297, se se zpožděním konala slavná
korunovace Václava a Guty na českého krále, respektive královnu, během
níž došlo k položení základního kamene k novému kostelu cisterciáckého
kláštera na Zbraslavi. Radost však záhy vystřídal smutek, již 18.
června zemřela, pravděpodobně v důsledku desátého porodu, královna
Guta. Ani její smrt však zprvu nezkalila korektní vztahy mezi Václavem
a Albrechtem, které se ale vzápětí měly kvůli jejich ambicím zkazit.
Kromě zisku polské královské koruny roku 1300 a počátku ražby stříbrné
mince – pražského groše – v témže roce, byla českému králi po smrti
posledního uherského krále Ondřeje v lednu roku 1301 nabídnuta částí
předáků i uherská koruna. Těžko můžeme předpokládat, že si zkušený
politik Václav nebyl vědom rizik, která kumulace tří královských titulů
v jedné panovnické rodině přinášela, nicméně tato skutečnost byla pro
něj zřejmě výzvou, kterou nešlo odmítnout. Podpořil svého
dvanáctiletého syna Václava, jehož snoubenkou byla dcera posledního
uherského krále Ondřeje, v kandidatuře, ten byl v srpnu 1301 ve
Stoličném Bělehradě (Szekeszfeherváru) korunován uherským králem. Po
počátečních úspěších však začali získávat navrch jeho soupeři, současně
se zhoršovala situace v Polsku, kde se z neúspěchu vzpamatovával
Vladislav Lokýtek. Na jaře roku 1304 podnikl Václav II. velkou
vojenskou výpravu do Uher, která sice byla na první pohled úspěšná, de
facto však znamenala ztrátu pozic a vysvobození syna z problematické
situace. Tím však problémy nekončily; nejenže pro Václava-otce šlo o
náročnou operaci, která nikterak neprospěla jeho křehkému zdraví
(pravděpodobně trpěl tuberkulózou), ale oslabení Českého království
navíc využil zadlužený římský král Albrecht, který se svými spojenci ve
dvou vlnách vtrhl do Čech a na Moravu. Důslednou obranou celé země, a
především bohaté Kutné Hory, skončilo tažení pro Albrechta neúspěšně,
zdravotní stav českého krále se však zhoršoval. Česká diplomacie
podnikla na jaře roku 1305 několik zásadních kroků k udržení panství v
Polsku a také k získání spojenců pro vytvoření protihabsburské koalice.
Václav II. se ještě z lůžka snažil usnadnit svému synovi vstup do
panovnického života, aby definitivně, v pouhých 33 letech, dne 21.
června 1305 skonal, jen několik dnů poté, co jeho mladá manželka Eliška
Rejčka porodila dceru.
Navzdory jeho přání být pohřben skromně v řeholním rouše se v Praze
konal velký pohřeb, aby předposlední přemyslovský král spočinul v novém
pohřebišti ve Zbraslavském klášteře. Sláva tohoto krále bývá často
zastíněna udatnými činy jeho otce Přemysla i velkými evropskými skutky
vnuka Karla, podle mého názoru neprávem. Tolik politických i
ekonomických úspěchů (získání dvou královských korun, zlepšení prestiže
Českého království i jeho mocenského postavení v Evropě, ražba
pražského groše, vydání horního zákoníku) si jistě nezaslouží odložení
mezi naše slabší panovníky a současně ponouká k otázce, kam by vše
došlo, kdyby se tento král dožil věku o deset, dvacet let vyššího…
Prameny:
Kroniky doby Karla IV. Úvod a studii napsala, vysvětlivkami, soupisem
literatury a seznamem zkratek opatřila Marie Bláhová. Svoboda, Praha,
Pokračovatelé Kosmovi. Úvod napsali Marie Bláhová a Zdeněk Fiala, z
latinského originálu přeložili Karel Hrdina, Václav Vladivoj Tomek a
Marie Bláhová. Svoboda, Praha, 1974.
Zbraslavská kronika (Chronicon aulae regiae). Text kroniky přeložil
František Heřmanský, verše Rudolf Mertlík, předmluvu napsal a odbornou
revizi překladu provedl Zdeněk Fiala. Praha, Svoboda, 1976. Literatura:
CHARVÁTOVÁ, Kateřina: Václav II.: král český a polský. Vyšehrad, Praha,
SOUKUPOVÁ, Helena: Anežský klášter v Praze. Odeon, Praha, 1989.
ŠUSTA, Josef: České dějiny. Dílu II. část 1. Laichter, Praha, 1935.
VANÍČEK, Vratislav: Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310.
Paseka, Praha-Litomyšl, 2002. Zdroje obrázků:
Wikimedia Commons