Podzimní tažení českého krále Přemysla Otakara II. roku 1276 proti zvolenému římskému králi Rudolfu Habsburského skončilo bez boje. Hrdý Přemyslovec se musel poddat, složit Rudolfovi lenní slib. I když doufal v zachování všech svých zemí, Habsburk mu vrátil lenní korouhve pouze za Čechy a Moravu, nikoliv za rakouské země. Následně uzavřená mírová smlouva mezi oběma panovníky k míru nevedla, snad ještě v roce 1276 proti českému králi povstali Vítkovci. Členové mocného jihočeského rodu měli jako „služebníci římského krále” diplomatickou podporu a ochranu Rudolfa. Jejich odpor proti českému králi nezakončila druhá (z května 1277) ani třetí (ze září 1277) mírová smlouva mezi Přemyslem a Rudolfem, ale vojenské tažení českého krále na konci téhož roku. To však napětí nezmírnilo, Přemysl těžce nesl vměšování římského krále do českých záležitostí a doufal ve znovuzískání ztracených Rakous, Štýrska a Korutan. Střední Evropa směřovala k dalšímu měření sil mezi „králem železným a zlatým” a „chudým hrabětem”.
O velkém a dějinotvorném významu habsburské dynastie pro evropské a české dějiny dnes již nikdo výrazněji nepochybuje. Pohled na dynastii, jež seděla na českém trůnu bez mála čtyři století, se začíná v poslední době výrazně měnit i v českém prostředí. Dosavadní ahistorické a nacionálně i konfesijně zabarvené hodnocení Habsburků, které bylo mnohdy ještě zatíženo stereotypy obrozeneckého romantismu a první republiky, začíná ustupovat modernímu vyváženému pohledu, jenž ctí společné evropské hodnoty. Pohledu, který v dějinách již nespatřuje souboj národů a ideálů, nýbrž plodné i násilné střetávání civilizací na pozadí velkých lidských příběhů odehrávajících se v kulisách dynamického společenského vývoje. Habsburkové byli jednou z nejvýznamnějších evropských dynastií, která nejenže působila jako svorník mezi národy a ideály, ale stala se i přímým aktérem tohoto střetávání civilizací. Na druhou stranu nelze pominout, že vztahy Habsburků a českých zemí ve středověku - respektive habsburské dynastie a českého národa - o čemž bude především tento trojdílný speciál, neprobíhaly vždy v idylické rovině, nýbrž byly provázeny nejedním osudovým soupeřením a také promarněnými nadějemi, které formovaly dějiny celé střední Evropy.
Mikuláš Opavský byl nemanželským synem Přemysla Otakara II., narozeným ze vztahu s takzvanou Anežkou Palcéřík. Datum narození ani jeho okolnosti bohužel neznáme, můžeme je položit k roku 1255, možná o několik let dříve. Usuzujeme tak z listin, kterými se Přemysl Otakar II. pokusil legitimovat své nemanželské děti, a také z prvního doložení ve svědečných řadách roku 1269. Nejpozději v roce 1261 (v souvislosti s novým Přemyslovým sňatkem s Kunhutou Haličskou) zřejmě odchází Anežka Palcéřík z Prahy, otázkou však zůstává, zda s ní odešly i jejich společné děti. O této skutečnosti bohužel nemáme zpráv, můžeme se domnívat, že v Praze zůstal jen Mikuláš, a to kvůli získání vzdělání a rytířského umu, či že se k otci vrátil až o několik let později. Jeho společenský i politický status byl dán jak jeho nemanželským původem, tak i reakcí papeže Alexandra IV. na Přemyslovu žádost o přiznání legitimity Mikulášovi a jeho sestrám. Ten nejdříve legitimitu Mikulášovi i Přemyslovým dcerám přiznal, avšak vzápětí zdůraznil, že toto ustanovení nemá být vykládáno tak, že by Mikuláš či jeho sestry měli nárok na český trůn.
Jediný přeživší syn slavného otce, železného a zlatého krále, neměl snadný život. Jeho dílo bývá mnohdy nedoceněno a on sám považován za slabého, dokonce snad neschopného, zbabělého a labilního následovníka svého velkého otce. Takový pohled by však byl velice nepřesný a zkreslený.
kolektiv autorů: Přemysl Otakar II. Osudové ženy a zlomové okamžiky, Zlín-Prštné 2014, 168 s., vydání první, ISBN 978-80-7490-042-6
Moravský šlechtic, *40. léta 13. století - 1307
Co k tragické bitvě říkají dobové prameny?
„Mezi šlechtici českými a moravskými, kteří přilnuli ke dvoru jejímu, vynikal často jmenovaný pán Záviše z Rosenberka netoliko urozeností, jakožto starosta Vítkovců, ale i osobní povahou. Bylť on muž jak ušlechtilé postavy a jemných mravů, tak neobyčejných pro věk svůj schopností a vědomostí, udatný rytíř a proslulý básník; ba považován byl netoliko u sprostého lidu, ale i mezi vysoce postavenými, za nebezpečného kouzelníka a čaroděje. Půvabu té a takové osobnosti královna vdova neodolala nadlouho: přivinula ho k sobě blíže, jmenujíc jej purkrabím na Hradci a správcem hradu svého; konečně pak oddala se s ním tajně.“ (František Palacký, Dějiny národu českého)
Od narození po bitvu na Moravském poli. Hluboká, Hluboká s věžemi a valy, za dávna Záviše pěvce tu sťali. Sťali ho pod hradem na svěžím luhu, Ubohý zpěváku, ubohý druhu. Rád že měl královnu, padla mu hlava, Posavad rudne tu od krve tráva.