Záviš z Falkenštejna, část první - Záviš a král Přemysl Otakar II.

Hana Skřeková
Od narození po bitvu na Moravském poli. Hluboká, Hluboká s věžemi a valy, za dávna Záviše pěvce tu sťali. Sťali ho pod hradem na svěžím luhu, Ubohý zpěváku, ubohý druhu. Rád že měl královnu, padla mu hlava, Posavad rudne tu od krve tráva.

Z veršů Adolfa Heyduka je patrno, že my všichni, kteří tady nyní čteme tento článek, víme, jak krutě skončil příběh jihočeského velmože z rodu Vítkovců a nevlastního otce krále Václava II, kdysi regenta země české. Tím ale v podstatě končí také výčet jistých faktů, které máme během nepříliš dlouhého, avšak dostatečně dobrodružného života Záviše z Falkenštejna, k dispozici. Nad rybníkem Chobot , 2km východně od obce Sepekov, stávala tvrz Skalice, podle některých názorů byla rodištěm Záviše z Falkenštejna

Záviš se narodil přibližně roku 1250, buď na jihočeské tvrzi Skalice nebo na bavorském hradě Falkenštejn. Tvrz Skalice, ležící 2 km východně od obce Sepekov, byla v majetku Závišova otce Budivoje ze Skalice nebo též Krumlova. Budivoj užíval oba predikáty, od roku 1264 se však nejčastěji psal „ze Skalice". Hrad Falkenštejn patřil Kalhochu z Falkenštejna, s největší pravděpodobností příbuznému Závišovy matky Perchty z Griesbachu. Prof. Šusta ve své knize „Dvě knihy českých dějin" říká, že Perchta z Griesbachu byla po matce z Falkenštejna, naopak Palacký se domnívá, že pocházela z landštejnské větve Vítkovců – ze Skalice. Tady ale zřejmě došlo k záměně nebo omylu, neboť ze Skalice byl rovněž Budivoj. Pro Perchtiny příbuzenské vztahy s pány z Falkenštejna hovoří také její darování (spolu s Budivojem) bavorské vsi Šintov, která byla v majetku pánů z Falkenštejna, Drnkolenskému klášteru.

Jeden z hradů nesoucích jméno Falkenstein. Dodnes dochovaný hrad leží v Bavorsku, v Dolní Falci

1. Záviš v listinách 70. let XIII. století

Poprvé máme Záviše doloženého v roce 1269, kdy byl 13. ledna 1269 uveden jako svědek na dvoře Kalhocha z Falkenštejna. Vystupoval jako domini Budiuoi filius dictus Zewis. Roku 1272 byli Budivoj z Krumlova a jeho syn Záviš držiteli hradu Ranna a vedli spor s pasovským biskupem Petrem, který prostřednictvím svých zástupců na sjezdu ve Faldenu urovnal král Přemysl Otakar II. Záviš v tomtéž roce přijal pojmenování po hradu Falkenštejn, jehož byl již držitelem. Někdy touto dobou se také oženil s neznámou šlechtičnou, která mu porodila minimálně jednu dceru. Ta se později provdala za Jindřicha (Hynka) z Lichtenburka a na podzim roku 1305 se přihlásila o Václavem II. zabavený majetek po svém otci.

Jiný z hradů Falkenstein, v Horních Rakousích, lze se Závišem spojovat mnohem pravděpodobněji

Mnoho století se spekuluje o osobním setkání Záviše a Přemysla Otakara II, ba dokonce o zášti mezi nimi. Snaží se o to zejména romantická literatura, ale ani mnozí popularizátoři historie nezůstali v tomto snažení pozadu. Legendu o lásce Guinevry a Lancelota v pozadí s podváděným králem Artušem, do českého prostředí v tomto případě nenaimplementujeme. Všechny příběhy o lásce královny Kunhuty k panu z Falkenštejna za života krále Přemysla jsou nepodložené výmysly, které mají svůj původ v pozdější staročeské písni: „Záviše proto vyhnal bieše, že u králové na freji bieše". Náznaky osobního setkání Záviše s Přemyslem přesto máme v pramenech doloženy celkem dvakrát. Prvním je listina CDB V-3. č. 1639 z 11. prosince roku 1274 z Neuburgu u Pasova (ačkoli Josef Šusta chybně uvádí jako místo vydání listiny Klosterneuburg), v níž Přemysl slibuje pasovskému biskupu Petrovi zaplatit jisté peněžní částky za udělení lén v Neuburgu, a kde vystupuje mezi svědky jistý Zabissius, castellanus in Valchenstein. Ve svědečné řadě je ale postaven až za pasovské ministeriály, což by se urozenému člověku, jakým Záviš byl, nemohlo stát, navíc by jej zápis nestavěl do řady Přemyslových dvořanů, nýbrž do družiny pasovského biskupa. Druhým náznakem by pak mělo být darování hradu Falkenštejn v dolních Rakousích Přemyslem Otakarem II. Závišovi. Král prý hrad odebral za zradu popravenému Otovi z Meissova a Záviše tam dosadil jako kastelána. Tak se alespoň domnívá L. Domečka. Jenže Falkenštejn, který měl spojitost se Závišem, je v Bavorsku, nikoliv v Dolních Rakousích, a ani ten, co je v Dolních Rakousích, nikdy nebyl v držení Oty z Meissova. Dá se tedy říci, že pro setkání Záviše s králem neexistuje přesvědčivý důkaz.

Pokusme se pochopit, co postavilo mladého Záviše z Falkenštejna do otevřeného boje proti českému králi Přemyslu Otakarovi II., proč mladý král Václav II. uvěřil v Závišovu zradu otce Přemysla i jeho samého a co Záviše nakonec zřejmě dovedlo až na popraviště (minimálně k uvěznění v Bílé věži). K tomu nestačí znát pouze Závišovu osobnost, je potřeba si nastínit politickou situaci ve Svaté říši římské a alespoň v hrubých tazích povahu římského krále Rudolfa i českého Přemysla Otakara II.

Jak Záviš vypadal, dnes už nevíme. Každá z nás si proto může „svého" Záviše představovat po svém. Takto si Záviše představoval malíř Karel Svolinský

2. Volba švábského hraběte Rudolfa Habsburského římským králem

Opusťme teď proto na chvilku Záviše a podívejme se zpět do roku 1273, na území Svaté říše římské. Ve Frankfurtu nad Mohanem měla proběhnout volba římského krále. Zúčastnilo se jí i české poselstvo vedené bamberským biskupem Bertholdem. Odmítlo jménem českého krále potřebu konání volby s poukazem na legitimní panování Alfonse X. Moudrého. Tento tah se ale nehodil do politické atmosféry v Říši, protože kastilský král byl pro německá území evidentně neužitečný. Kurfiřtské kolegium proto na sebe vzalo pravomoc rozhodování za celou Říši a místo Čech přibralo ke hlasování Bavorsko, což v praxi znamenalo, že bavorský hlas byl „rozdělen" mezi bratry Ludvíka a Jindřicha (oba měli v Bavorsku panství s vévodským titulem). Cílem bylo dosažení jednomyslné volby, po níž toužila celá německá část Říše a s níž se dobově spojoval nárok na císařskou korunovaci v Římě. A tak byla 1. října 1273 falckrabímu Ludvíkovi dána od pěti volitelů dobrá vůle i plná moc, aby oznámil veřejně volbu římského krále. Načež falckrabí Ludvík prohlásil jejich jménem slavnostně Rudolfa, hraběte habsburského, za zvoleného krále římského. Arcibiskup mohučský, jenž oznamoval oficiální výsledek volby papeži, označil protřelého veterána Rudolfa za „muže opatrného a jemného … mravů zdrženlivých."

Přemysl Otakar II. zatím bojoval v Uhrách. Postupem na jih ovládl i Šoproň, zde ale své válečné tažení ukončil, když se dozvěděl, jak volba římského krále dopadla a jaká neštěstí věštila. 1. října 1273 se Přemysl i s Kunhutou objevili v Kremži, a poté začal diplomatický boj s Rudolfem. V listopadu si Přemysl Otakar II. stěžuje u papeže Řehoře X. na křivdy, jichž mu prý „od kurfiřtů bylo snášeti i očekávati a prosil spolu o pomoc k odvrácení jejich". Už v září 1274 ale papež Řehoř X. uplatněním aprobační teorie jmenoval Rudolfa králem římským a rovněž schválil revindikační program v Říši. Tím skončila naděje na smír mezi Přemyslem a Rudolfem prostřednictvím papeže, protože ten uvěřil, že posilováním Rudolfa se přiblíží křížová výprava do Palestiny. 19. listopadu 1273 Rudolf vydal prohlášení, že všechna léna a majetkové změny uskutečněné od roku 1245 (exkomunikace Fridricha II. Štaufského) podléhají novému potvrzení.

3. Rod Vítkovců v době panování Přemysla Otakara II.

Nyní, když jsme si dostatečně nastínili politickou situaci v Říši, je možné se zase vrátit k Vítkovcům a k Závišovi. Již roku 1263 založil Přemysl Otakar II. klášter Zlatá Koruna a roku 1265 město České Budějovice. Ze strany Přemysla se nejednalo o žádný vpád do dominia Vítkovců, ale o snahu zpevnit spojnici z Čech do Rakouska a zabezpečit hranice od jihozápadu (čili od Wittelsbachům patřícího Bavorska, s nimiž byl Přemysl často ve válečném stavu). Město České Budějovice navíc zapadalo do sítě sídelních měst od Prahy přes Písek až po Kremži. U založení města i kláštera byli ještě Vítkovci na svědečných listinách. Jenže v době Rudolfovy volby se dávno nenacházeli na Přemyslově dvoře. Za časů Voka z Rožmberka, nejvyššího maršálka, štýrského místodržícího a držitele panství Raabs s titulem hraběcím, byli oddanými služebníky Přemyslovými, ale Vokovou smrtí v roce 1262 jako by se rušil přátelský poměr krále k vítkovskému rodu. Poslední doložený Vítkovec na Přemyslově dvoře byl Oldřich z Hradce, který v letech 1268 -1269 zastával úřad nejvyššího podkomořího. Ale i on roku 1269 mizí z králova okolí.

Pečeť Záviše z Falkenštejna

Prvního března 1274 proběhlo shromáždění všech členů vítkovského rodu na hradě Rožmberku, zřejmě za účelem analýzy a vyhodnocení událostí, které se staly v Říši a které souvisely zejména s volbou Rudolfa římským králem. Sešly se zde všechny větve rodu – hradeckou zastupoval Oldřich z Hradce, landštejnsko-třeboňskou Ojíř z Lomnice, krumlovskou pak Záviš a jeho bratři a rožmberskou Jindřich a Vítek, kteří byli ještě pod poručnictvím své matky Hedviky ze Schaunburgu. Významný říšský rod Schaunburgů zde zastupovali především Hedvičini bratři – Weinhart a Jindřich ze Schaunburgu, kteří byli uvedeni hned na začátku darovací svědečné listiny, jež byla na sjezdu potvrzena a vztahovala se ke klášteru ve Vyšším Brodě.

Pro Vítkovce byly charakteristické sňatky s německými a rakouskými nevěstami (Schaunbergové, Kuenringové, Hardeggové), které jim přiblížily étos německé aristokracie a zatáhly je do kulturních a informačních okruhů Říše. Také vítkovský klášter ve Vyšším Brodě, založený Vokem z Rožmberka, byl ve spojení s Wilheringenem, mateřským klášterem v kraji ovládaném Schaunbergy. Panství Vítkovců – zejména Rožmberků, pánů z Hradce a Závišova, se nacházela na území Svaté Říše římské – Raabs, Ranna a Falkenštejn.

Barevné vyobrazení Závišova erbu

Stejný sjezd Vítkovců jako v roce 1274 se konal již v roce 1272, tedy o dva roky dříve, v naprosto stejném termínu – 19. března, takže původním smyslem těchto sjezdů určitě nebyla Rudolfova volba, na niž bylo nyní nutno aktuálně reagovat. Co bylo účelem sjezdu, se můžeme opět jen dohadovat, ale mohl jím být obrat v Přemyslově vztahu k vyšší šlechtě, signalizovaný útokem proti štýrským pánům v roce 1268, který se Vítkovcům natolik nelíbil, že nakonec vyústil v jejich otevřené povstání proti českému králi. „Když však na stranu Rudolfa postavil se rod Schaunbergů, Vítkovci s velkou mocí vojenskou odpadli od krále … a v té době král velice potřeboval jejich pomoci."

Přemysl Otakar II. vedl i se svým dvorem velmi nákladný život. Jeho finanční politika se opírala o města a královské statky, což se citelně dotklo právě prospěchu šlechty. Šlechta i vyšší klérus alpských zemí nebyli s úřednickou vládou Přemysla Otakara II. spokojeni a podporováni Menhardem Tyrolským a salcburským arcibiskupem Fridrichem von Walchen, čekali na příznivý okamžik, aby se mohli této vlády zbavit. Celkově se dá říci, že v této době klesá zastoupení vysoké šlechty v okolí zlatého krále i v českých zemích, a to ve prospěch šlechty nižší, na vůli krále závislejší.

4. Diplomatický boj mezi králem českým a králem římským

Na říšském sněmu roku 1275 vystoupil ještě biskup Werhard proti legitimitě Rudolfovy vlády. Stalo se tak ve vybroušeném, leč špatně načasovaném projevu, který neušel uchu soudobých kronikářů. Římský král Rudolf na tomtéž sněmu, na němž měli drtivou převahu jeho přívrženci, uvalil na Přemysla Otakara II. a bavorského vévodu Jindřicha říšskou klatbu. Ta se do roka a do dne měnila na oberacht – konečnou klatbu – ztrátu všech vlastnických práv a zrušení přísah věrnosti poddaných. I papež považoval tyto zákroky z hlediska Říše za oprávněné. V lednu 1276 sice zemřel papež Řehoř X. a nový papež Inocenc V. měl zájem o vytěsnění německého vlivu z Itálie ve prospěch francouzského rodu Anjou, to však nijak nenarušovalo vlastní Rudolfovy plány. Na jeho stranu přešli někteří Piastovci i aguilejský patriarcha Raimondo della Tore. Ke zvratu došlo i v Uhrách, protože Kysečtí, kteří měli hlavní slovo na dvoře mladého Ladislava IV., prováděli proněmeckou politiku. Rudolfův dvůr začal šířit myšlenku o spojenectví Uhrů a Němců, které zničí moc Čechů.

Po vypršení lhůty oberachtu vyzval mohučský arcibiskup 7. července 1276 pražského a olomouckého biskupa, aby buď přiměli Přemysla Otakara II. k podrobení se Rudolfovi, nebo vyhlásili nad Čechami a Moravou interdikt. Rudolf sám prohlásil Přemysla Otakara II. za zbaveného vlády i v dědičných zemích. Právě teď nastal vhodný okamžik, aby si Přemysl zajistil alpské země, o které s Rudolfem bojoval, svou vlastní královskou přítomností. Místo toho ale v alpských zemích nechal jen zmocněnce a posádky. Bral si také rukojmí z řad měšťanstva, aby si zajistil poslušnost měst. Tato opatření vzbuzovala špatný dojem a přispěla nemalou měrou k celkovému hodnocení Přemyslovy éry.

Prvního září 1276 uzavřela štýrská šlechta v klášteře Reun spolek proti králi Přemyslovi. Byla to přelomová událost, která znamenala ukončení Přemyslovy vlády ve Štýrsku a ovlivnila postoje šlechty v Rakousku, i Vítkovců v jižních Čechách. Než se v Norimberku sešlo svolané říšské vojsko, zazněla z Rudolfovy strany výzva, aby se říšští poddaní v Rakousku, Štýrsku a Korutanech chopili zbraní a svrhli českou správu. Salcburský arcibiskup Fridrich von Walchen, primas německý, pak vyhlásil, že „každý, kdo by českému králi pomáhal, setrval po jeho boku nebo se jakkoli protivil panovníku Svaté říše římské národa německého, bude stižen exkomunikací, vyobcováním z lůna církve svaté."

Téhož dne odpadl od Přemysla Otakara II. další spojenec – v Řezně byla totiž uzavřena dohoda mezi Rudolfem a Jindřichem Bavorským, jemuž byly uděleny v léno Horní Rakousy. Rudolf pak z Jindřicha v Pasově sejmul říšskou klatbu. Koncem září procházela říšská a bavorská vojska k Linci. Obrátila se také na Záviše, ovládajícího hrady a tvrze na soutoku Dunaje s Rannou, tehdy nejzápadnější části Přemyslova dědičného státu. Záviše mohlo kromě blízkých vztahů s Říší, vyhlášeného interdiktu a událostí v Rakousku, Korutanech a Štýrsku, ovlivnit také to, že na Rudolfovu stranu přešel i pasovský biskup Petr, lenní pán některých vítkovských statků. Mezitím se Rudolfovi vzdalo město Enže, v čele s Konrádem ze Sommerau a Oldřichem mladším z Cappelenu, kteří byli dosud Přemyslovými oporami v Rakousku. Na Rudolfovu stranu přecházela celá města i klérus dodržující přísné rozkazy salcburského arcibiskupa a pasovského biskupa, poté i většina zemské šlechty v čele s dříve typickými představiteli Přemyslovy vlády. Přemysl mohl stěží bojovat o vládu nad zeměmi, jejichž šlechta ho odmítla, ačkoliv považoval panovnické majetky v těchto zemích za právoplatně zděděný majetek. Pozdější rakouská tradice (Štýrská rýmovaná kronika) docházela k závěru, že Rudolf mohl Přemysla připravit i o dědičné země, ale Přemyslovi rádcové to odvrátili tím, že ho přiměli podrobit se Rudolfovi. Tento výklad je pozdní spekulací, neboť Přemysl byl legitimním českým králem a moravským markrabím a římský král nebyl oprávněn tímto způsobem zasahovat do vnitřních záležitostí Českého království.

Přemyslovo postavení mělo stále velmocenský a právně fundovaný ráz. Přemysl Otakar II. se sice nacházel v církevní klatbě salcburského arcibiskupa, kterou stvrdil i papež Inocenc V., ale knížata běžně vládla za klateb církevních i říšských. Nacházeli se v nich, svého času, bavorský vévoda Ludvík Přísný, arcibiskup Werner Mohučský i sám římský král Rudolf. Český král prohrál svůj odpor proti římskému králi, v žádném případě však nebyl poražen. 21. listopadu 1276 byla uzavřena arbitrážní smlouva, která sice znamenala pro Přemysla ztrátu dosavadních zisků českého státu, ale stalo se tak s důležitou výjimkou: českému králi byla formou svatební zástavy zajištěna rozlehlá území, která ovládal vojensky i prostřednictvím svých stoupenců. Jakkoli tak pokládal ztrátu alpských zemí a Chebska za nelegitimní a svévolnou, arbitrážní smlouvu nakonec přijal a uznal Rudolfa římským králem. Na základě dohod sňal Rudolf z Přemysla říšskou klatbu (církevní zůstala) a 25. listopadu 1276 udělil Přemyslovi osobně před zraky knížat v léno Čechy a Moravu. „Když tedy k přízni Boží milosti byla odstraněna příčina sporu, králové se sešli a ti kteří byli krátce předtím nesvorni, dali si políbení míru." (Tolik k setkání obou králů Zbraslavská kronika.)

Válka roku 1276 tak skončila bez dramatické bitvy, hrozba konfliktu s nejistými ztrátami byla zažehnána a otevíral se mírový proces, který svědčil o vyspělosti obou stran s cílem vytvoření stabilního sousedství. Souhrn uzavřených podmínek přináší mírová smlouva vydaná 26. listopadu 1276, označovaná jako II. vídeňský mír. Vrcholně středověké kontury silné rytířské monarchie končí, společnost se musela začít formovat a definovat na užších základech a novým způsobem.

5. Odboj Vítkovců proti českému králi Přemyslu Otakarovi II.

Pokud někdo vyvolává dojem, že Přemysl mohl na své územně strategické porážce něco změnit, nebýt odboje českých pánů, pak se jedná pouze o fakty nedostatečně podloženou fikci. Nezodpovězenou tak zůstane otázka, co by se stalo s územími, která patřila Vítkovcům a byla v oblasti, kterou ovládal Rudolf, kdyby se Vítkovci rozhodli setrvat po Přemyslově boku. I tato „území na území Říše" mohla být ze strany Vítkovců důvodem pro podporu římského krále. Nyní si dovolím vložit svůj osobní názor: mně samotné by se líbilo, kdyby Vítkovci zachovali věrnost králi Přemyslovi. Ale povídačky o cti a povinnosti vůči panovníkovi, se kterým už léta Vítkovci neudržovali žádné styky a kterého konkrétně Záviš pravděpodobně nikdy neviděl, můžeme rovnou zanechat romantické literatuře, do níž patří. Historikové stále hledají silný přesvědčivý důvod vzpoury Vítkovců proti králi Přemyslovi v tak závažné době. Podle výkladů B. Rynešové byli tito pánové vyprovokováni k boji z politicko-stavovských důvodů, lze tedy zjednodušeně říci, že byli ghibbelliny a svou podporu věnovali římskému králi Rudolfovi, jehož podporovala celá říšská šlechta i nejvyšší církevní hodnostáři. Zvolili si římského krále, na jehož území – opět zejména Záviš a mladí Rožmberkové – převážně žili a trávili čas, kde si vyhledali své manželky a kam se cítili být kulturně i společensky začleněni. Naopak dle prof. Šusty se Vítkovci cílevědomě snažili o odtržení svých majetků od území českého království, aby se stali svobodnými říšskými pány. Pak se ale ovšem můžeme ptát, proč Vítkovci po smrti krále Přemysla svůj údajně odvěký separatismus nedokončili. V době „zlých let" k tomu měli skvělou příležitost.

Ačkoliv prof. Žemlička ve své knize Století posledních Přemyslovců dramaticky líčí, jak
„zpupní Vítkovci, vedení ctižádostivým Závišem z Falkenštejna, nepolevovali v nájezdech na královské zboží a odmítali uznat králova vrchní práva v zemi", lze pouze zkonstatovat, že králova vrchní práva odmítali spolu s celým Štýrskem, většinou Rakouska a dalšími českými rody, které měly jakékoliv spojení s Říší.

Další nezodpovězenou otázkou zůstává, kdo byl vůdcem povstání Vítkovců. Byl jím skutečně Záviš? Pozdější kronikáři a historici jeho vůdcovství brali jaksi automaticky. Přesto, že jediný, kdo ze soudobých kronikářů zmiňuje Závišovo výsadní postavení, je Jindřich Heimburský:
„protivil se v Čechách králi Otakarovi jistý rod, Vítkovci zvaný, z nichž přední byl Záviš a přátelé jeho, a Boreš z Riesenburka", tak jak prof. Šusta, tak František Palacký předpokládají, že Záviš vůdcem povstání byl a přikládají to jeho „vynikajícím osobním vlastnostem" nebo jeho stykům s nepřáteli českého krále za pobytu v Bavorsku na hradě Falkenštejn. Já se ale domnívám, že pokud by Záviš vůdcem povstání skutečně byl, jistě by se o tom nezapomněla zmínit Zbraslavská kronika, která vznikala nedlouho po Závišově popravě z rozhodnutí krále Václava II., mecenáše Zbraslavského kláštera. Snažila se vylíčit popraveného otčíma mladého krále v co nejodpornějším světle a nejčernějších barvách. Místo toho nám kronika říká: „Zřídka kdy sousedé spolu a vlastní bratři se snesou, zloduch nesvolí jim žíti v míru a vzájemné shodě. Protože pak věc provedená vzbuzuje v lidských myslích lítost, třebas pozdní, želel král Otakar po návratu do Čech ztráty zemí svrchu uvedených a rozhodl se na radu některých svých rádců opět je získati nebo vůbec zahynouti."

6. Mírové smlouvy mezi českým a římským králem

Na základě vídeňské mírové smlouvy měli mít Vítkovci zajištěnu více než beztrestnost. V duchu pokročilé politické kultury vrcholného středověku bylo nutné na ně nahlížet, jako by k žádnému sporu nedošlo. Přemysl Otakar II. ale jednoznačně deklaroval, že hodlá „plémě Vítkovců zcela vyhladit". Přemyslova pozice byla nevýhodná, neplnil vlastně vídeňskou smlouvu a dával tak Vítkovcům možnost pokračovat v odboji a spolupracovat s Rudolfem. Hlavní třecí plochou vztahu králů římského a českého se stala oblast česko-rakouské hranice. Král Rudolf nemínil zanechat levý břeh Dunaje v Přemyslových rukou, a tak počátkem roku 1277 Rudolfovi rytíři opanovali Pernegg a další lokality. Podle vídeňské formulářové sbírky král Rudolf na jaře 1277 sděloval do Německa, že jej v českém státě podporuje 16 „županů". V té době Přemysl Otakar II. dobyl Jindřichův Hradec, aby získal kontrolu nad přístupovými cestami do Rakouska a na jižní Moravu. Oldřichovi z Hradce, který se nejspíš králi vzdal, pak město vyměnil za ves Buk. Mírový proces mezi Říší a Čechami se i za ztížených okolností nadále rozvíjel. Na jednání ve Vídni se tak setkali olomoucký biskup Bruno a salcburský arcibiskup Fridrich. Na Přemyslův dvůr byl vyslán norimberský purkrabí Fridrich Hohenzollernský. Hlavním předmětem jednání bylo postavení Vítkovců. Český král obhajoval, že jako poddaní jeho koruny nemohou být vyňati z jeho pravomoci ani na základě mírových smluv, a že při ujednání vídeňského míru se tak stalo bez jeho souhlasu. Tvrdil ale, že povstalci u něj najdou plnou amnestii. 6. května 1277 došlo ve Vídni k uzavření dodatkové smlouvy, která ukazuje oslabené postavení českého panovníka, jenž již nebyl schopen udržet Podunají, a Rudolf tak konečně ovládl alpské země. Při spojenecké smlouvě s uherským králem Ladislavem Rudolf vystupuje, jako by Přemysl byl jeho pouhým leníkem, a slibuje navrácení některých Přemyslem získaných území, která kdysi patřila Uhrám.

Od jara 1277 probíhala válka Vítkovců sledovaná pražským i vídeňským dvorem. Přemysl si v listě norimberskému purkrabímu Fridrichovi stěžoval, že „chlapci z Rožmberka" loupí královská zboží. Ojíř z Lomnice zase napadl České Budějovice. Postavení Vítkovců bylo strategicky výhodné, opíralo se o hrady Raabs a Falkenštejn, které ležely v oblasti Rudolfovy svrchovanosti. Nepřijali však od římského krále žádnou vojenskou pomoc. Historici se domnívají, že to bylo kvůli obavám, že by tato území mohli ztratit ve prospěch např. Hohenzollernů.

Přemysl Otakar II. i nadále zůstával pro Rudolfa silným a nebezpečným soupeřem. Sofistikované narovnání vztahu Čech k Říši do konvenční lenní podoby se Rudolfovi jevilo účinnou zbraní k dosažení hegemonie. Postup proti Přemyslovi v lenních záležitostech podporoval i papež Inocenc V.

Dne 1. září 1277 byla v Praze za účasti Rudolfova syna Albrechta vydána tzv. Druhá dodatková smlouva k Vídeňskému míru z listopadu 1276. Z listiny vyplývají tři politické tendence. První je obrana Přemyslovy moci i za cenu drobných, prestižních ústupků z jeho strany. Druhou potom byl zájem šlechty na konsensuálním řešení vojenských a politických sporů. Třetí tendencí byla snaha římského krále o zajištění nadřazenosti nad českým – Přemysl v ní totiž označuje Rudolfa za „svého pána krále". Autorem formulací však nebyl český král, nýbrž vedoucí pronotář českého království, Jindřich z Garsu. Není bez zajímavosti, že právě Jindřichovi z Garsu Rudolf ponechal jeho bohaté církevní léno, zatímco Přemyslův vyjednavač Oldřich svoji vídeňskou faru dávno ztratil. Snaha o dohodu k odvrácení války byla míněna velmi vážně. Sešla se spousta předních velmožů Čech i Říše kvůli řešení pohraničních sporů i odškodnění křivd. Na straně Přemyslově byli přítomni biskup Bruno, markrabě Ota V. a vratislavský vévoda Jindřich, a na straně římského krále to byli saský vévoda Albrecht, kurfiřt Ludvík Přísný a pasovský biskup Petr. Dohodu chtěli uzavřít za každou cenu, zapomněli ale na základní skutečnost, že politicky motivovaný Rudolfův požadavek, podřídit českou státnost vrchní správě Říše, byl prakticky neuskutečnitelný. Bylo sice možné zbavit se Přemysla Otakara II., ale českou státnost odstranit nešlo. Rudolf novou smlouvu neratifikoval a Přemysl se soustředil k novému úderu na odbojné rody. Odrazem situace byl nezachovaný Rudolfův list, jehož znění odhadujeme z Přemyslovy odpovědi ze dne 31. října 1277 z Poděbrad. Král Rudolf v listě označil Vítkovce za své služebníky a znovu je prohlásil za chráněné mírovými úmluvami. Přemysl se ohradil právem po předcích. Uvedl, že odbojníkům poskytl ze své milosti příměří, aby mohl pokračovat mírový proces. Přemyslova diplomacie, jak vyplývá z onoho poděbradského listu, byla taktická a konzervativní – trvá na tradičních aristokratických hodnotách, smlouvách a jejich ustanoveních. Rudolf je nakonec i přes ústupky z české strany nucen porušovat dané úmluvy a konvence. Svůj postup sice vydává za zájem říše, ale ztotožňují se s ním pouze tradiční Rudolfovi stoupenci.

7. Cesta k osudné bitvě na Moravském poli

Koncem roku 1277 byl odboj Vítkovců ukončen úspěšným válečným tažením českého krále do jižních Čech. Zdá se, že mezi Vítkovci a českým králem došlo k jednání. Jindřich z Rožmberka byl jako příbuzný mocných pánů ze Schaunbergu vzat na milost. Je možné, že tak Přemysl učinil i na paměť věrných služeb a přátelství jeho otce, Voka z Rožmberka. Nemusel se proto stáhnout na hrad Raabs pod Rudolfovu ochranu, tak jako Záviš, jeho bratři i Ojíř z Lomnice (nebo ze Svin), za nimiž žádný mocný rod v Říši nestál. Jindřichův bratr Vítek zemřel za blíže nevyjasněných okolností už 22. září 1277. Rudolf se později stavěl negativně zejména proti Závišovi, ačkoliv na své spojence obvykle nezapomínal. Tato nevraživost měla možná dva důvody. Jedním může být, že Záviš pro něj žádného obzvlášť významného spojence neznamenal, neboť jen dělal totéž, co dělali jeho mocnější příbuzní. Pozdější kronikáři i historici by potom úlohu jihočeského velmože v době před tím, než okouzlil královnu Kunhutu v Hradci nad Moravicí, značně přecenili, stejně jako jeho podíl na Přemyslově zkáze. Druhou možností je, že Záviš, přesně jak předpokládají historici Šusta a Palacký, díky svým stykům, schopnostem a vlastnostem, skutečně byl vůdcem protipřemyslovského povstání v Čechách, ale nyní se rozhodl Rudolfa vojensky nepodpořit, ačkoliv dva kronikáři se o tom zmiňují. Jsou jimi Matyáš Neuenburský, kronikář 14. století, který vypráví o Závišovi, jak s dvěma tisíci jezdců krále ve chvíli krajního nebezpečí opustil. Kronikář ale zajisté zaměnil Záviše s Milotou z Dědic. Druhým kronikářem je tak řečený Dalimil:*

Záviš s bratry dal se na stranu

Rudolta. Král neměl žádnou čáku

Na vítězství. Boj byl předem prohraný

Neboť Záviš předem zvěděl skrytě

O každičké Přemyslově fintě.

V jeho vojsku měl své kumpány.

Před bojem však večer vzkázal tajně

Králi, když mu milost udělí,

že podpoří zítra jeho zbraně,

Pomůže mu jako příteli.

Přemysl však vojácké měl srdce

A řekl, že raději přijmout smrt chce.

V těchto líbezných verších se může skrývat snaha o očištění Záviše, který dle tak řečeného Dalimila želel odpadnutí od českého krále a nabídl mu svou pomoc výměnou za omilostnění. Záviš ale takto nejspíš vůbec neuvažoval, a naopak po bitvě na Moravském poli vpadl spolu s Ojířem ze Svin do Čech, aby si vzal zpět to, oč je král Přemysl dle jejich mínění nespravedlivě připravil. O konfiskaci majetku krumlovské větve se zmiňuje prof. Šusta, odvolávaje se na Zbraslavskou a Dalimilovu kroniku:

Král však ve své nerozumné pýše,

Českou šlechtu utlačoval spíše,

Na rytíře ctného, na Záviše

Tak štval, že ten musel za hranice

Uprchnout, a pány Vítkovce

Připravil král o ústecký hrad.

Do sporu se potom pustil s Čéčem

z Budějovic. Ten byl brzy zničen

stejně jako Vilém z Poděbrad…

Je otázkou, zda z Brna až k bavorskému hradu Falkenštejn byla slyšet slova Přemysla Otakara II., který 27. června na Moravě shromažďoval vojsko do konečného boje s římským králem:

Až se vrátím z války,

Zarputilcům hlavy napravím.

Na Petříně postavit dám špalky,

Pokryji ho rouchem krvavým.

Vysměju se pánům do očí… (Dalimilova kronika)

Jak vyplývá z událostí následujících po tragické bitvě na Moravském poli, zdá se, že k muži, který právě dlel na svém bavorském hradě a který nepřestal po sedm dalších staletí fascinovat ženy - dívky i paní - všech věkových skupin, spíš dolehla slova úplně jiná…

“Čekalo, čekalo srdce naše s radostí na návrat Váš. K jeho uvítáni rozhodly jsme se s touhou v srdci i duši pospíšiti vstříc na místo i v den, na které jste ustanovil, že poprvé vstoupíte na pomezí Čech. Tam nechť předběhne nás tento lístek a uvítá Vás tak v radosti a jásání vytouženého blaha, vlévaje a podněcuje nade vše milovanému milostnost drahé sladkosti, a kéž té, jež milého čeká, vrátí se stejná láska jeho, utěšující předzvěst přítomnosti toužebně očekávaného. A kéž pak i Vy sám, po němž toužíme, na vrcholu úspěchu přijdete v řečený kraj, našim objetím milý, nejmilejší."

První část příběhu zakončil údajný list Kunhutin králi Přemyslovi. Takový středověký list je spíše výtvorem písaře, v tomto případě královnina kanovníka Bohuslava. Mnohé z listů Kunhutiných vznikly až po bitvě na Moravském poli a tak není vůbec jisté, zda byly odrazem jejího vztahu k prvnímu choti Přemyslu Otakarovi II. nebo již počínající lásky k Závišovi. Také se mohl kanovník snažit záměrně Kunhutinu „hříšnou” lásku k Závišovi zastínit ukázkou ryzosti jejího citu k Přemyslovi.

Listem Kunhutiným jsem vás chtěla také pozvat k pokračování příběhu – k dílu druhému „trilogie o Závišovi" - „Záviš a Kunhuta".

Diskuse: Záviš z Falkenštejna, Páni z Krumlova, Přemysl Otakar II.

8. Listiny, prameny, literatura:

Vratislav Vaníček, Velké Dějiny zemí Koruny České, svazek III., Paseka 2002

Josef Šusta, České dějiny - Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví, Praha 1938

Josef Šusta, Dvě knihy českých dějin, Kniha první, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, Praha 1926

Josef Šusta, Úvahy a drobné spisy historické, studie Záviš z Falkenštejna, Praha 1934

J. Šebánek, S. Dušková, Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae V, Praha 1981

Josef Emler, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae II., Praha 1929

Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka 2005

Zbraslavské kronika, Chronicon Aulae Regiae, vyd. Z. Fiala

Josef Žemlička, Století posledních Přemyslovců, nakl. Panorama, Praha 1986

Josef Žemlička, Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali, nakladatelství LN 2005

Jan Urban, Lichtemburkové, nakladatelství LN 2003

František Palacký, Dějiny národa českého v Čechách i v Moravě, díl druhý, nakladatelství Adonai s.r.o.

Jiří Kovařík, Rytířská krev, nakladatelství Mladá Fronta 2006