DRUHÉ DĚLENÍ FRANSKÉ ŘÍŠE R. 561 Přesně padesát let po prvním dělení říše nastává další dělení a také mezi čtyři dědice, takže noví vládci v podstatě jen navázali na již hotová království. Nejstarší Charibert (561-567) obdržel hlavní město Paříž a centrální oblast, která sahala na jihu k Loiře; původně tedy Childebertův díl. Guntram (561-592) obdržel na jih od Loiry Burgundsko s centrem v Orleans; v zásadě tedy Chlodomerův díl. Sigibert (561-575) obdržel SV část s centrem v Remeši; původně Theuderichův díl. A Chilperich (561-584) obdržel nejméně lukrativní oblast na severu říše s centrem v Soissons; původně Chlotarův díl.
Druhý díl článku ke kulatému výročí smrti tohoto panovníka...
28. ledna tomu bude 1200 let, co ve své falci v Cáchách vydechl naposled franský císař Karel zvaný Veliký. Jeho velikost se odráží už jen v titulu slova "král", který vznikl ze jména Karel a přešel do vícero jazyků - ruské karol, polské król, maďarské kiróly..., turecké kral, romské kralis, norské Magnus (latinsky Veliký), to vše sahá k zakladateli západního císařství.
ŘÍMSKÁ GALIE A KONTAKTY S GERMÁNY Římské panství se nad Galií rozprostřelo před přelomem letopočtu během sedmiletého tažení Julia Caesara. Řím ovládl v podstatě všechny zdejší keltské kmeny a svedl boje s kmeny germánskými. Ty sice vyzněly úspěšně, pár germánských kmenů vstoupilo s Římem ve spojenectví, ale masa horkokrevných Germánů za Rýnem hrozila neustálými invazemi. Kolem přelomu letopočtu se římští vojevůdci rozhodli Rýn překročit a Germány podrobit. Několikaleté války skončily tragédií římských legií v Teutoburském lese roku 9. Řím se stáhl do Galie a hranice se ustálily na veletocích Rýnu a Dunaji.
Nejvýznamnějším státním celkem západní Evropy raného středověku byla franská říše pod vládou Merovejců a Karlovců. Rozlehlost a multietnicita říše vedly k tomu, že po rozpadu franské říše se k jejímu dědictví mohlo hlásit více nástupnických států.
Stručný přehled událostí v západní Evropě ...
Jedna z hlavních bitev během krutých válek proti Albigenským v jižní Francii na počátku 13. století. V únoru 1213 byla situace pro Simona z Montfortu příznivá a ovládal značnou část území hrabství Foix a Comminges. Pouze hrabství Toulouse mu odolávalo. Po dohodě s hrabětem Raymondem z Toulouse se s ním pokusil vyjednávat v Lavauru král Pedro II. Aragonský. Oba mocní rivalové nyní spojili síly proti Simonovi z Montfortu. Pedro měl u katolické církve velký kredit a sám byl považován za velkého katolického vůdce. Společně s Alfonsem VIII. Kastilským a Sanchem Navarrským porazili arabsko-berberské vojsko Miramamolina u Las Navas de Tolosa v roce 1212. Za účasti opata Amauryho na straně Simona nedošlo k žádné dohodě a diplomatický boj pokračoval v Římě. Za Montforta jednání s papežem Inocencem III. vedli Amaury (nyní už narbonnský biskup), biskup z Comminges, opat z Clairaku a arcijáhen Vilém z Paříže. Diplomacie selhala a král Pedro II. Aragonský sbíral vojsko. Simon z Montfortu vyslal Lamberta z Limoux, aby králi vyhlásil válku.
Vévoda orleánský, vévoda d’Anjou, vrchní velitel francouzské katolické armády, král polskýA jakkoliv bylo mým prvotním úmyslem vykreslit na těchto stránkách svého dobrého pána Jindřicha III. v jeho přirozenosti a jakým vpravdě byl, a nikoliv takového, jak ho pošpinila hanebná šalba ligistů a guisovců, jejichž nenávistný jed na nebohého krále vylévaný šířil se za jeho života skrze nespočetné pamflety, veršíky a paškvily a běda, i skrze mrzká kázání pronášená dokonce z výšin posvátných kazatelen, z nichž by se měla hlásat toliko pravda boží…(Robert Merle, Vladař na scéně, románová sága Dědictví otců)
Na jaře roku 1301 vymřeli v Uhrách po meči Arpádovci a díky podpoře uherských magnátů se podařilo Přemyslovcům nebývale rozšířit území. Českému králi Václavovi II. patřila nejen česká, ale i polská koruna a jeho syn Václav III. byl zvolen uherským králem Ladislavem V. Posilování moci a vlivu přemyslovské dynastie však bylo trnem v oku papeže Bonifáce VIII. a papežem dosud neuznaného římského krále Albrechta Habsburského.