Anglie

V roce 1346 už téměř deset let trvala válka, kterou pozdější historici nazvou válkou stoletou. K první velké bitvě na konci srpna 1346 došlo u malé flanderské vesnice Crécy-en-Ponthieu, česky nazvané Kresčak …

V srpnu roku 1186 se vévoda Geoffrey z Bretaně zúčastnil turnaje, který v Paříži pořádal francouzský král Filip II. August. V jeho průběhu se Geoffrey zranil nebo ulehl s blíže neznámou chorobou a zakrátko zemřel. Byl pohřben v chóru pařížské katedrály Notre Dame a můžeme-li věřit jednomu z dvorních kronikářů Filipa Augusta, král byl smrtí svého přítele a spojence velmi hluboce zasažen. Nenadálá smrt mladého bretaňského vévody zasáhla také jeho manželku, vévodkyni Konstancii, která očekávala narození potomka, po dvou dcerách snad konečně vytouženého syna a následníka. Dne 29. března roku 1187 přišel v Nantes na svět chlapeček, který dostal jméno Arthur. Právě se narodil jeden z možných dědiců největší říše tehdejší západní Evropy – Anjouovského impéria.

Smlouva z Tordesillas rozdělila svět na dvě domnělé poloviny mezi Španělsko a Portugalsko. Nad jednáními a smlouvou převzal patronát papež, protože měl eminentní zájem na usmíření dvou významných katolických států. Papežův postoj byl prosazován spíše vahou jeho autority, než že by byla právně uznávána jeho světská moc nad novými končinami. S vyhrocující se roztržkou mezi katolickou církví a protestantskými zeměmi se protestanti začali cítit čím dál méně vázáni dodržováním papežských nařízení, což se v zahraniční politice týkalo i smlouvy z Tordesillas.

Stručný přehled událostí v západní Evropě ...

Hic iacet Arturus Rex Quondam, rex futurus (zde leží Artuš, král dnešní, král budoucí)

Syn Jana Bezzemka, anglický král Jindřich III., proslul jako slabý panovník, který nedokázal čelit šlechtické opozici – jejím snahám o získání většího podílu na moci.

Velká listina svobod, přijatá králem Janem I. Bezzemkem nedlouho po prohrané bitvě u Bouvines, stojí na počátku anglického parlamentu. Zde je její překlad (i s pozdějšími doplňky krále):

Skotové podobně jako jiné evropské státy, kde byli obyvatelé a království ve shodě, se považovali za pevně zavedený národ jenž má právo na vlastní existenci na jasně vymezeném území a ztělesňuje tak suverénní národní stát. Toto povědomí nevyjadřuje nic emotivněji než nápis na rubu pečeti vyražené pro ochránce Skotska v roce 1286: "Svatý Ondřej nechť je vůdcem Skotů, svých krajanů."