Arthur Bretaňský a otázka následnictví v anjouovské Anglii
Narození budoucího bretaňského vévody neuniklo pozornosti soudobých kronikářů, které mimo jiné zaujalo i jméno, které vévodkyně Konstancie pro novorozence vybrala. Jeden z nich, yorkshirský mnich Vilém z Newburghu přináší příběh o sporu, který měl vyvstat mezi anglickým králem Jindřichem II., Arthurovým dědečkem, a bretaňskou šlechtou. Jindřich měl usilovat o to, aby dítě bylo pojmenováno po něm, což měly místní elity jednoznačně odmítnout. Kronikář přitom naznačuje, že se Bretonci odkazovali na starobylé mýty a proroctví a proto pro ně jiné jméno, než Arthur nepřicházelo v úvahu. Tento názorový konflikt není jednoznačně prokazatelný a vzhledem k dalším okolnostem je spíše nepravděpodobný, většina pramenů se však shoduje, že bretonské elity s výběrem jména více než ochotně souhlasily. Arthur je jméno v dynastii Anjouovců, ale stejně tak i bretaňských vévodů, zcela neobvyklé a vévodkyně Konstancie se tak zjevně snažila svému synovi dát do budoucna trumf ve formě jména legendárního britského krále Artuše (anglicky Arthur), který mu zajistí lepší pozici jakožto bretaňskému vládci a potenciálnímu dědici říše.
Jindřich II. projevil již krátce po Arthurově narození zájem převzít jeho výchovu, která se měla odehrávat v Anglii pod královským dozorem. Názor vévodkyně Konstancie a rovněž bretaňské šlechty byl ale diametrálně odlišný od záměrů stárnoucího anglického krále, a tak bylo nakonec dosaženo kompromisu – do Anglie odjela Arthurova starší sestra Eleonora, aby se odsud již do své smrti v roce 1241 nevrátila. Dva roky po Arthurově narození Jindřich II. zemřel a na anglický trůn nastoupil jeho nejstarší žijící syn Richard, známý jako Lví Srdce. Ve stejném roce také Konstancie, která byla již tři roky vdovou, pojala za manžela Ranulfa z Chesteru, kterého jí vybral sám Jindřich II. Nicméně se zdá, že rozhodující slovo v Bretani patřilo nadále Konstancii.
Richard Lví srdce, 50. léta 13. století, British Library, Cotton MS Claudius D VI, fol. 9v
Richardovým hlavním zájmem bylo co nejdříve se vydat na křížovou výpravu a přípravám na ni tak věnoval většinu času po své korunovaci. Když v létě roku 1190 vyplouval z Marseille, nechával za sebou království, jehož správu svěřil do rukou svých důvěrníků, jednu věc však nevyřešil. Králi bylo třicet dva let a zatím byl svobodný a bezdětný. To nechávalo stále otevřenou otázku následnictví v případě, že by Richard nebezpečný podnik nepřežil. Jeho bratr Jan, kterému bylo v roce 1190 dvacet tři let, a na rozdíl od svého bratra měl již manželku, která mu mohla dát potomky a tím i následníky, vzbuzoval u Richarda jisté obavy o bezpečí trůnu. Král se snažil této hrozbě čelit tím, že nechal Jana složit přísahu, která ho zavazovala k tomu, že po dobu bratrovy nepřítomnosti nevstoupí na anglickou půdu. Slib vzal rychle za své působením královny – matky Eleonory Akvitánské, která Richarda přesvědčila, aby bratra závazku zprostil. Jan prozatím vyčkával a až do jara 1191 se nijak zvlášť neprojevoval.
První zastávkou křižáků na cestě do Svaté země byla sicilská Messina. Sicilskému království v té době vládl Tankred, který se po smrti krále Viléma II., manžela Richardovy sestry Jany, zmocnil trůnu. Richard se s Tankredem dostal do konfliktu, mimo jiné ohledně vyplacení věna ovdovělé královně, který vyvrcholil obsazením Messiny Richardovými vojsky. Nakonec došlo mezi znesvářenými panovníky k uzavření dohody, ve které dosti výrazně figuroval Richardův synovec, tehdy tříletý Arthur. Smlouva totiž stanovovala, že jedna z Tankredových dcer bude provdána za bretaňského vévodu, který byl určen následníkem Richardova trůnu v případě, že by král zemřel bez vlastních potomků. V závěru smlouvy je navíc zcela jasně připomenuto, že Arthur by se stal králem jako právoplatný dědic trůnu. Na konci 12. století ještě neexistoval pevně stanovený nástupnický řád a designace následníka se nemusela nutně setkat s kladným přijetím. Z textu smlouvy však vyplývá, že Richard si zřejmě byl vědom potenciálního nároku svého zesnulého bratra Geoffreye na anglický trůn a také možnosti, že tento nárok byl nyní přenesen na jeho malého syna.
Richard informoval o uzavření smlouvy, a to včetně Arthurovy designace, papeže Klementa III. a zároveň obeznámil s novou situací i svého kancléře, všehoschopného Viléma Longchampa. Můžeme-li důvěřovat kronikářům, Longchamp byl pověřen provedením kroků, nezbytných pro zajištění Arthurova následnictví. Měl vyslat svoje dva bratry do Skotska, kde měli získat podporu krále Viléma Lva, jenž byl Arthurovým prastrýcem. Kronika ze skotského opatství Melrose v souvislosti s touto misí zmiňuje vedle designace také přísahy věrnosti Arthurovi, jejichž složení měl král Richard vyžadovat po nobilitě. Novinky o jmenování malého bretaňského vévody následníkem anglického trůnu podle všeho záhy dolehly i k Richardovu bratrovi Janovi, který byl těmito zprávami pobouřen. Vilém z Newburghu dokonce považoval tuto událost za hlavní příčinu budoucího otevřeného nepřátelství mezi Janem a kancléřem Longchampem. Otázkou také je, do jaké míry byla o této situaci zpravena vévodkyně Konstancie, případně bretaňské elity. Soudobé prameny nám o tom informace bohužel nepřinášejí.
Když v létě následujícího roku napětí mezi kancléřem Longchampem a jeho odpůrci v čele s Janem Bezzemkem přerostlo ve skutečný konflikt, dostala se opět do popředí i nedávná designace Richardova následníka. Během jednání, jehož výsledkem byla smlouva o příměří mezi Vilémem Longchampem a Janem Bezzemkem se kancléř zřekl podpory nároků Arthura Bretaňského a slíbil, že bude napříště prosazovat práva králova mladšího bratra. Jednalo se zjevně pouze o účelový slib, daný navíc pouze ústně, jelikož do textu úmluvy se nedostal. Tak to ostatně viděli již doboví glosátoři. Vilém z Newburghu píše, že Longchamp dal tento slib jen proto, aby Jana uchlácholil a alespoň na čas tak vzájemný spor utišil. Již brzy však konflikt vzplál nanovo a vyvrcholil Longchampovým pádem v říjnu 1191. Dle některých zpráv mělo po kancléřově sesazení dojít ke složení přísah věrnosti nejen Richardovi, ale také Janovi jakožto následníkovi trůnu. Zda k tomu skutečně došlo, čímž by byla zcela popřena Richardova vůle, nicméně není úplně jasné, jelikož tuto zprávu máme pouze z jednoho zdroje, přičemž ostatní soudobí pozorovatelé složení přísah Janovi přímo nezmiňují.
Jan Bezzemek na lovu, Liber legum antiquorum regum, 1321, British Library, Cotton MS Claudius D. II, fol. 116r
Jan Bezzemek se svojí ambice stát se následníkem trůnu nevzdal. Když se dozvěděl, že jeho bratr byl při návratu z křížové výpravy v Rakousích zajat, uzavřel rychle spojenectví s francouzským králem Filipem II. Augustem, kterému složil hold a přijal od něj část kontinentálních držav svého bratra. Jeden ze soudobých anglických kronikářů k tomu poznamenává, že Jan se s Filipem spojil právě proto, aby zbavil Arthura naděje na trůn. Nakonec se ukázalo, že Janova pozice v Anglii není tak pevná, jak předpokládal, a stoupencům krále Richarda se podařilo krizi zažehnat. Richard se vrátil ze zajetí na jaře roku 1194, nechal se ve Winchesteru podruhé korunovat, aby nikdo nezůstal na pochybách, kdo je právoplatným králem a záhy Anglii opustil, aby se do ní již nikdy nevrátil.
Bretaň a s ní i její vévoda se v pramenech opět vynořují v letech 1195 – 1197 v souvislosti s Richardovým oživeným zájmem o tuto zemi. Král toužil získat svého tehdy osmiletého synovce do své péče, což jak Arthurova matka, vévodkyně Konstancie, tak i bretaňské elity striktně odmítly. Střet, který se v letech 1196 – 1197 rozhořel mezi Bretonci a králem Richardem skončil poté, co byl malý Arthur v zájmu svého bezpečí odvezen do Paříže ke dvoru Filipa Augusta. Zde zůstal po boku Filipova stejně starého syna Ludvíka po dobu dvou let. Z pramenů vyčteme, že když Richard pochopil, že Arthur je pro něj nedosažitelný, byl mezi ním a Bretonci obnoven mír a vše se vrátilo do stavu před vypuknutím bojů.
Zásadní okamžik v Arthurově životě nastal 6. dubna roku 1199. Během obléhání hradu Chalus v Limousinu byl král Richard smrtelně zraněn šipkou z kuše. Zemřel v náručí své matky Eleonory. Zda skutečně v posledních chvílích svého života jmenoval následníkem anglického trůnu bratra Jana, jak nás o tom informuje Roger z Howdenu, jeden z anglických kronikářů přelomu 12. a 13. století, není zcela jasné. Jiné zdroje se o jednoznačném jmenování nezmiňují a tak je možné, že Howden, který svojí kroniku dokončoval v letech 1200 – 1201, tedy v době, kdy byl Jan již uznávaným anglickým králem, prostě tuto informaci přidal jen pro zachování konzistentnosti svého vyprávění. Konec konců, jeho informátorem mohl být Robert z Tornhamu, straník Jana Bezzemka. Ať již ke jmenování na Richardově smrtelném loži došlo nebo ne, v následujícím půlroce proti sobě stanuli dva pretendenti trůnu – třiatřicetiletý Jan Bezzemek a dvanáctiletý bretaňský vévoda Arthur. Trochu paradoxně byl Jan v době Richardovy smrti Arthurovým hostem v Nantes, odkud se záhy vydal uplatňovat svoje nároky.
Artur I. Bretaňský, jak si ho představuje Bing AI
Zatímco Jan byl vcelku bezproblémově přijat za normandského vévodu a po nutných opatřeních, které na ostrově provedl Vilém Marshal a canterburský arcibiskup Hubert Walter, byl 27. května 1199 korunován ve Westminsteru králem, situace v ostatních částech říše nebyla tak jednoznačná. Elity v Anjou a Touraine se jasně vyslovily pro Arthura, který měl rovněž podporu francouzského krále Filipa, jež vycítil příležitost k dalšímu oslabení moci anglických králů a rozrušení jejich kontinentální říše. Arthur opět našel útočiště v Paříži. Na konci září však mladý vévoda ztratil podporu senešala v Anjou, Viléma des Roches, který následně zařídil vyjednávání s Janem a následné usmíření obou rivalů. Klid zbraní netrval dlouho, jelikož k Arthurovi snad ještě téhož večera dolehly zprávy o chystaném atentátu osnovaném jeho královským strýcem a tak vévoda raději prchnul zpět do bezpečí francouzského královského dvora, zatímco boje mezi Janem Bezzemkem a Filipem Augustem pokračovaly až do konce roku, kdy bylo mezi nimi prostřednictvím papežského legáta sjednáno příměří.
Dne 22. května 1200 se anglický král Jan a Filip II. August setkali v Le Gouletu v záhybech řeky Seiny, aby zde uzavřeli jednu kapitolu boje o anglický trůn. Mírová smlouva zajistila Janovi plné uznání jeho královského titulu ze strany francouzského krále, který se tak zřekl podpory Arthura Bretaňského. Tomu měl zůstat pouze jeho vévodský titul, který měl držet jako vazal svého strýce. Arthur zůstával i nadále v Paříži, odkud se do Bretaně vrátil až v roce 1201. Smlouva z Gouletu tak alespoň prozatím přinesla klid zbraní, Jan byl následujícího roku slavnostně přivítán v Paříži a jeho nárok na korunu ani državy na kontinentě nikdo nezpochybňoval. Poslední dějství rodinného dramatu, jehož protagonisty byli strýc a dospívající synovec však mělo teprve následovat.
Polibek míru mezi Filipem Augustem a Janem Bezzemkem, Chroniques de Saint-Denis, 14. století, British Library, Royal 16 G VI, fol. 362
Tři měsíce po uzavření gouletského míru se Jan Bezzemek oženil s Isabelou z Angouleme, dědičkou významného území v západní Francii. Problém tkvěl v tom, že byla již předtím zasnoubena s Hugem z Lusignanu. Rodina Lusignanů se nehodlala jen tak smířit se stavem věci a stěžovala si na Janovo chování u jeho vrchního lenního pána, kterým nebyl nikdo jiný, než Filip II. August. Ten se opět chopil své příležitosti, povolal Jana před soud do Paříže, a když se dle očekávání anglický král nedostavil, prohlásil na jaře roku 1202 jeho kontinentální državy za zkonfiskované. Nyní opět nadešel Arthurův čas. Filip si ponechal Normandii a ostatní državy, tedy Anjou, Maine, Touraine a Poitou udělil právě vévodovi z Bretaně, ve kterém viděl svého věrného vazala. Když opět vzplanuly boje, Arthur začal s obléháním hradu Mirabeau v Anjou, kde se tou dobou nacházela Arthurova babička Eleonora. Když se zprávy o obléhání donesly k Janovi, bleskovou akcí se mu podařilo přesunout k hradu a vyprostit ho ze sevření bretaňských jednotek. Arthur a s ním desítky jeho spojenců byli zajati a odvezeni do Normandie.
Arthur byl krátce vězněn na hradě ve Falaise, odkud byl záhy převezen do Rouenu, hlavního města Normandie. Místní hrad se stal místem jeho posledního nedobrovolného pobytu. Zprávy o Arthurově osudu jsou nejasné. Pravděpodobně nejpodrobnější informace nám přinášejí tzv. margamské anály, které ale vznikly až ve 20. či 30. letech 13. století. Zde nacházíme zprávu o tom, jak zjara roku 1203 opilý král Jan v záchvatu zuřivosti vlastníma rukama šestnáctiletého vévodu zabil a jeho tělo pak hodil do Seiny. Zde ho pak měli najít rybáři a byl mu dopřán pouze tajný pohřeb. Co se roku 1203 v útrobách rouenského hradu skutečně stalo, se pravděpodobně nikdy s jistotou nedozvíme. Pravdou je, že zprávy o Arthurově smrti podnítily vzpouru Bretonců a pozice krále Jana na kontinentě se začaly hroutit. Asi rok po Arthurově zmizení padl do rukou Francouzů Rouen a v následujících letech bylo dobyto také Anjou a velké části Poitou. V roce 1214 pak uštědřil Filip August říši Anjouovců poslední úder v bitvě u Bouvines.
O pár let později se domnělý zločin opět vynořil, když se jednalo o sesazení Jana Bezzemka a jeho nahrazení Ludvíkem Francouzským, synem Filipa Augusta. Arthurova vražda byla jedním z argumentů opozice, v pramenech se dokonce setkáváme s domnělým, s největší pravděpodobností zcela vyfabulovaným, soudem z roku 1203, kde měl být Bezzemek francouzským králem souzen právě ve věci vévodovy smrti. Arthur Bretaňský a jeho osud z paměti zcela nevymizel ani v dalších letech a staletích. Zajímavá je například jeho prezentace v iluminaci jednoho z rukopisů tzv. Velkých francouzských kronik z 50. let 14. století, kde je zobrazen ve scéně skládání holdu Filipu Augustovi, a to jako král. Postava Arthura z Bretaně se objevuje i ve hře Williama Shakespeara Král Jan z konce 16. století. V devatenáctém století pak vzniklo několik divadelních her a románů, inspirovaných jeho osudem.
Artur Bretaňský jako král skládá hold Filipu II. Augustovi. 50. léta 14. století. British Library, Royal 16 G VI f. 361v
Moderní bádání se vcelku shoduje na tom, že Arthur se stal obětí vysoké politiky a loutkou v rukou francouzského krále, který v něm viděl svého ochotného spojence, skrze něhož může zmenšovat moc anjouovských vládců ve Francii. Z právního hlediska není jednoduché rozhodnout, zda byl jeho nárok na anglický trůn, potažmo celé anjouovské impérium, silnější než ten jeho strýce. Je to dáno až přílišnou rozdílností zvyků v různých částech anjouovské říše, kdy každá jednotlivá země pohlížela na tento problém z poněkud odlišné perspektivy. I tak Arthur z Bretaně zůstává jednou ze zajímavých a možná i mírně nedoceněných postav svého času nejmocnější dynastie západní Evropy.
Literatura:
WARREN, W. L., King John, Berkeley & Los Angeles 1961.
ULLMANN, W., Arthur’s Homage to King John. In: The English Historical Review, roč. 94, č. 371, 1979, str. 356-364.
TURNER, R. V., King John: England’s Evil King?, Stroud 2005.
TURNER R. V. – HEISER, R., The Reign of Richard Lionheart: Ruler of the Angevin Empire 1189-1199, Harlow 2000.
POWICKE, F. M., The Loss of Normandy 1189-1204: Studies in the History of the Angevin Empire, Manchester 1913.
CHURCH, S. D., King John and the Road to Magna Carta, New York 2015.
Prameny:
STUBBS, W., Gesta Regis Henrici Secundi Benedicti Abbatis, 2 vols, Londýn 1867.
STUBBS, W., Radulphi de Diceto Decani Lundoniensis Opera Historica, 2 vols, Londýn 1876.
STEVENSON, J., Radulphi de Coggeshall Chronicon Anglicanum, Londýn 1875.
STEVENSON, J., Chronica de Mailros e Codice Unico, Edinburgh 1853.
HOWLETT, R., Chronicles of the Reigns of Stephen, Henry II and Richard I, 4 vols, Londýn 1884-1890.
Diskuse: Richard Lví srdce, Jindřich II. a synové,