Slovanská mytologie
Stvoření světa
Slované zřejmě měli několik výkladů o vzniku světa, bohužel žádný z nich nemusí být autentický, neboť byly rekonstruovány etnology na základě pozdějšího folkloru a zdá se, že byly výrazně ovlivněny křesťanstvím.
Hned v první teorii je vidět vliv křesťanského dualismu. Svět podle ní stvořili dva ptáci, černý (Satan, Černoboh) a bílý (Bůh, Svarog), kteří seděli na dvou dubech nad praoceánem. Vynášeli ze dna písek a oblázky a z nich stvořily zemi i nebeská tělesa. Černý pták symbolizoval zlo, stvořil pohoří, skály, bažiny, bílý pták naopak úrodnou zemi. Podle jiného mýtu svět vznikl z kosmického vejce, které snesl boží kohout. Z tohoto vejce vyplynulo sedm velkých řek. Svět také mohl vzniknout z ohně, který Slované také uctívali.
I mýtus o stvoření člověka nebude nejspíš původní. Člověka tak měl stvořit démon Rod z hlíny, nebo Bůh z potu (u Slovinců). Podle jiného výkladu byl stvořitelem Satan, ale Bůh vložil do člověka duši.
Bohové a nadpřirozené síly
Slovanské náboženství bylo polyteistické, Slované uznávali celý panteon bohů, kteří měli určitou hierarchii, zároveň existovaly lokální kulty věnované místním bohům. Zdá se, že společná všem Slovanům byla čtyři nejvýznamnější božstva - Perun, Veles, Svaroh a Dažbog.
Svaroh podle Bing AI
Nejvýznamnější, minimálně na Rusi v době křtu kyjevského knížete Vladímíra byl Perun - bůh blesku, hromu, později i deště a úrody. Mezi jeho atributy patřily skála, hora, strom, dub, sekera. Bohem úrody, stejně jako bohem dobytka a magie, byl zřejmě původně Veles. Tento bůh byl zároveň i patronem poetů.
Významným bohem byl i Svaroh (nebo Svarožic, pokud koncovka -ič není otčestvo), který byl bohem války, ohně a kovářství. Jeho synem byl Dažbog (uváděný jako Svarožic, tedy syn Svaroha), který byl bohem Slunce, mezi jeho atributy patřil kůň a divoké prase. Podle některých teorií byl u polabských Slovanů totožný s Radegastem, podle jiných byl Radegast samostatný bůh.
Mezi méně významné bohy patřila Mokoš, bohyně země, ovcí a přadlen, Rod byl snad bohem plodnosti a Morana smrti. Z Černoboha se zřejmě vyvinulo negativní božstvo, alternativa Satana. Zřejmě on se stal patronem běsů a čertů.
Další Bohové byli zřejmě uctívání jen regionálně. Nejvíce zpráv o lokálních kultech nabízí oblast na východ od řeky Labe. U Ránů na ostrově Rujana (Rügen) existovala v Arkoně svatyně, která byla zasvěcena bohu Svatovítovi. Organizovaný kult soše boha se čtyřmi obličeji a picím rohem v pravé ruce se rozšířil zřejmě v polovině 11. století. V svatyni a kolem ní se konaly liturgické úkony, Svatovítovi se skládali peněžní i materiální (zřejmě i lidské) oběti, božstvu náležel také posvátný bílý kůň pomocí nehož se věštilo, hlavně úspěch ve válečné výpravě.
V Garzu na Rujáně byla svatyně Rujevíta, vedle Porevíta a Porenuta. Rujevítova socha byla stejně jako Svantovítova také zničena během dánského tažení v roce 1168, měla sedm hlav, u boku stejný počet mečů, poslední, osmý meč socha držela v rukách. Sochy obou další bohů měly pět tváří. Břežané ve Wolgastu a Havelbergu zase uctívali Jarovíta, který měl výrazné válečné rysy, ve Vágrii byl uctíván Prove. V Brandenburgu a v okolí Štětína byl uctíván trojhlavý bůh, Triglav. Snad stejný Bůh, jménem Trojan je znám z Rusi.
Sochy Rujevíta a Porevíta podle Zdeněk Váňa: Svět slovanských bohů a démonů, s. 97
Další lokální bohové jsou známy z Kyjevské Rusi, jsou to Chors, Stribog (bůh větru), Simargl, Pereplut.
Slované si nemohli svět, přirodu a život v ní představit bez duchů a bytostí přírodních sil. Kult bohů tak doplňoval kult nadpřirozených bytostí. Většina z nich byla spojena s určitým prostředím a byli často negativní. Pro hory to byli různí duchové hor, horské víly, permoníci, pro vodní plochy - vodník, víly, rusalky, žínky, pro vzduch - mráz, baba Jaga, pro oheň třeba zmek, rarach, pták Ohnivák, plivník, skřet, drak a pro pole například žitná bába, žithola. Další strašidla jsou spojena s lidskou společností a zpravidla vznikají neobvyklou a nečekanou smrtí (utopení, poprava): polednice, klekánice, půlnočnice, vlkodlaci a upíři. Slované věřili také Byli i kladnější nadpřirozené síly, většinou ochránci stavení a domácností: šotkové, skřítci, hospodáříčkové.
Bohy různých úrovní a nižší nadpřirozené bytosti u Slovanů doplňovalo uctívání přírody. Velké vážnosti se těšily hory (Ślęża ve Slezsku, zřejmě i středočeský Říp), skály, lesy a háje. Posvátným stromem Slovanů byl nejdříve dub, později lípa. Mezi posvátná zvířata patřil hlavně kůň, vůl, býk, kanec a kohout.
Obřady a rituály
Staří Slované měli zřejmě velmi bohatý duchovní život, ze kterého se zachovaly jen zbytky. Určitě slavili slunovraty (Letní slunovrat - Kupala) a rovnodennost (Jarní rovnodennost - Zelené svátky). Pohanský původ má také topení Morany nebo různé přechodové rituály jako jsou postřižiny.
Mezi další obřady patřilo rituály nebo oběti, které měly přinést dobrou úrody, úspěch v boji, nebo rituální orba. Některé obřady vykonával původně kníže (odtud podobnost slov kněz a kníže), starosta obce nebo hlava rodiny (rituální orba na počátku zemědělského cyklu), později vzniká specializovaná kněžská vrstva pohanské společnosti. U Polabanů byl kněz nazýván žrec , což je příbuzné s dnešním ruským slovem žertva жертва (oběť), na Rusi zase volchv (волхв). Soukromé, neveřejné, rituály zajišťovaly různé věštkyně, šamanové, hadačové nebo čarodějové.
Novgorodský kníže Gleb Svatoslavič (žil cca 1052 - 30. 5. 1078) zabíjí volchva, Radziwillovský letopis, 15. století. Zdroj: Wikimedia
Obřady měly svoji specifickou dramaturgii - existovaly pohanské modlitby, jejichž text se nezachoval. Součástí pohanských rituálů byly oběti - nejčastěji se bohům obětovalo jídlo (obilí, ovce, selata, zabitý kohout), případně i vojenská kořist. Slované se nevyhýbali ani lidských obětím, většinou z řad křesťanských zajatců.
K individuálním rituálu stačil nějaký menší bůžek ze dřeva (Dalimil mluví o tom, že Slované po příchodu k Řípu nesli na ramenou dědky). K veřejným kultovník místům patřily posvátné, hory, hájky (obehnané plotem se dvěma vchody). Náboženské prostory, obětiště byly často obehnané valem, v jejich středu byla stéla, socha boha, kolem ní menší stély.
Obětiště Peruna z 10. století podle Zdeněk Váňa: Svět slovanských bohů a démonů, s. 160
Dřevěné pohanské chrámy jsou doménou hlavně německého Polabí. Svantovítův chrám na Arkoně podle kronikáře byl položen v chrámovém okrsku zhruba o rozměrech 30x30 metrů, který byl ohraničený malovaným plotem s jednou bránou. Uvnitř okrsku byla taktéž čtverhranná svatyně na čtyřech sloupech, která měla místo stěn koberce. Uprostřed byla socha Svatovíta v nadživotní velikosti s čtyřmi obličeji s rohem v pravé ruce. Dřevěný chrám v meklenburském Gross Raden měl rozměry 7x11 metrů.
Rekonstrukce pohanské svatyně v Gross Raden, zdroj: Pinterest
Specifickým rituálem byl pohřeb. Zřejmě i oni měli svoje nebe a peklo. Nebe (ráj) nazývali Nava, dostali se tam ti, kteří vedli spořádaný život. Ostatní propadli peklu a stávali se z nich upíři, vlkodlaci a další běsové. Pojdříve své mrtvé pálili, popel nebožtíků byl dáván do uren (popelnic) a na nich byly stavěny mohyly. Do hrobů byly často přidávány i milodary. Kostrové pohřbívání se rozšiřuje až 9. a 10. století. Ještě Kosmas na začátku 12. věku zmiňuje pohřbívání mimo hřbitovy - v lesích, polích a křižovatkách cest.
Zánik slovanského náboženství
Slovanské náboženství zaniká pod tlakem křesťanství ještě v průběhu raného středověku. Moravané přijímají křesťanství již na počátku 9. století, českní kníže Bořivoj na konci téhož století. Polské knížectví je formálně křesťanské od 10. století, stejně jako Kyjevská Rus. Nejdéle pohanství jako knížecí ideologie vydrží ve východním Německu u Polabských Slovanů - zřejmě i jako reakce na ohrožení ze strany křesťanských sousedů (Říše, Polska, Dánska). Pohanství bylo podporováno místními knížaty jako stmelující prvek, součást identity integrující společnost. V roce je 1068 dobyta Retra (kde měl svůj kult Svarožic), Pomořany v roce 1120, Obodrité byli podmaněni k roce 1147. Posledním pohanským chrámem je Arkona, která je dobyta dánským králem Valdemarem v roce 1168. Povalení sochy Svatovíta na rujanském hradišti tak znamená konec pohanské církevní organizace.
Přijetí křesťanství zhora ale neznamenalo okamžitý zánik pohanských věroučných prvků nezaniká ihned. V Polsku vypuká v třetině 11. století pohanské povstání, v Čechách v roce 1092 kníže Břetislav nechá kácet posvátné háje a likvidovat hadače a čaroděje, proti volchvům musí zasahovat ruská knížata. Pohanské pověry přibližuje Homiliář opatovický z počátku 12. století, ve stejné době Kosmas naříká, že venkované jsou polopohany.
Použitá literatura:
Aleksander Gieysztor: Mitologia Słowian. Warszawa: Wydawnictwo Uniwersytetu Warszawskiego, 2006. https://shron1.chtyvo.org.ua/Heishtor_Aleksand/Mitologia_Sowian_pol.pdf
Libuše Hrabová: Stopy zapomenutého lidu. Obraz dějin Polabských Slovanů v historiografii. České Budějovice: Veduta, 2006.
Ervín Hrych: Velká kniha bohů a bájných hrdinů. Praha: Regia, 2000.
Jindřich Kačer: Temné počátky českých dějin. Odkud k nám přišli a jak žili první Slované. Brno: Jan Melvil Publishing, 2021. Recenze knihy
Jan Máchal: Bájesloví slovanské. V Praze: Nákladem J. Otty, 1907.
Zdeněk Váňa: Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990.