Česko-polské boje o bytomsko–kozelské knížectví v letech 1281-1355

Szymon Solak
Světové dějiny
Knížectví kozelsko–bytomské vzniklo ke konci XII století v důsledku rozdělení knížectví opolsko-ratibořského1. Nezaujímalo příliš velkou oblast, odpovídalo velikosti asi dvou velkých okresů dnešní doby. Knížectví se nacházelo na horním Slezsku a hraničilo s knížectvími: těšínsko-ratibořským na jihu, opolským na severu, knížectvím opavským na západě a se Zemí krakovskou v Malopolsku (území korunovace polských králů). V dějepisné literatuře knížectví bytomsko-kozelské přináleží k rodové linii opolských Piastovců2. Po počáteční politické nezávislosti se stalo knížectví předmětem polsko-českého soupeření. V době rozpadu v podstatě každé knížectví vedlo vlastní lokální politiku a uznávali vládu knížectví krakovského jen formálně.

První vládce kozelsko-bytomského knížectví se stal Kazimír Bytomský, který vládl v letech 1281–1303 (narodil se mezi lety 1253-1257 a zemřel roku 1312). Kníže vybudoval ve městě Bytom hrad, městské hradby a učinil z něho hlavní město Knížectví bytomsko-kozelského. Ze začátku vládl společně s bratrem Bolkem I. jako kníže opolsko-bytomský v letech 1281/2-1284. Dále v letech 1284-1312 samostatně jako kníže bytomský. W Kozlí a Tošku vládl v letech 1281-1305. W roce 1264 byl Kazimír pasován na rytíře králem Přemyslem Otakarem II. (1253-1278). Okolo roku 1278, Kazimír uzavřel sňatek s Helenou, která byla neznámého původu. Z jejich manželství vzešlo pět synů: Boleslav, Vladislav, Měšek, Siemowit, Jiří a též dcera Marie, žena krále uherského Karola Roberta.1

Polsko ovládlo Slezsko ke konci 10. století při podpoře německého císařství. V 2. polovině 12. století po rozpadu polských zemí, přišla pro českou monarchii šance na obsazení Slezska. První pokusy se odehrávaly již v roce 1038, kdy do Polska vstoupil český kníže Břetislav a spojil Slezsko s Čechami. V roce 1050 bylo Slezsko získáno zpět Kazimírem Obnovitelem. Po rozdělení polského území (po smrti Boleslava Křivoústého roku 1138 až do korunovace Vladislava I. Lokýtka roku 1320) byla polská vláda oslabená. Rozdělení na malé knížectví, boje nejen o královský trůn, ale i soupeření o hegemonii v knížectví i regionech způsobilo, že nebylo možné odolat nájezdům i záměrům sousedů získat toto území. Od Polska odpadlo Pomoří, Lubušsko, v rukách Červené Rusy se dočasně ocitl Lublin. Loupeživé útoky vedli na Polsko Tataři, Litevci a Prusové. Slabost centrální i místní vlády v rozděleném Polsku využili Češi k zabrání Slezska, a dokonce si dočasně podmanili krakovský trůn, na přelomu XIII. a XIV. století (Václav II 1300-1305 a Václav III 1305-1306).

Mezitím další pokusy sjednotit Polsko se skončily nezdarem. Vzpomeňme konec vlády slezských Jindřichů, Jindřicha Bradatého (1201-1238) a Jindřicha Pobožného (1238-1241) v důsledku bitvy pod Lehnicí v roce 1241. Nevydařily se ani pokusy o sjednocení Leška Bílého (přelom 12. a 13. století 1194-1227), Boleslava Stydlivého (1243-1279), Leška Černého (1279-1288), Konráda Mazovského (1241-1243). Také pozdější pokusy o sjednocení Polska učiněné během převahy Čechů, jmenovitě Jindřicha IV. Proba (1288-1290) a Přemysla II (1295-1296) se nepovedly. Oba vládci, když už sjednotili části Polska, byli zavražděni. Polsko tak nebylo sjednoceným územím. Mělo nové silné sousedy, jako byl Řád německých rytířů, braniborské markrabství a čím dál silnější Čechy. Polská vláda nebyla jednotná. Slezsko bylo rozděleno zhruba na 30 knížectví. Mnohé z nich spojené s Piastovci vedli proti Čechům ozbrojený odpor. České království za vlády Václava II. směřovalo svoji expanzi do Slezska. Rozdělená slezská knížectví byla podrobena Čechy silou, manželstvími a nevýhodnými politickými dohodami.2

Krátkodobé sjednocení části Polska Jindřichem IV., který spojil v jedno Dolní Slezsko s Malopolskem, zmobilizovalo Čechy do války o vliv ve Slezsku. Dne 10. ledna 1289 Kazimír Bytomský, společně s Bolkem Opolským a Měškem Těšínským vzdal v Praze lenní hold Václavovi II. Knížata se zavázala pomáhat Václavu II. v jeho válce s Vladislavem Lokýtkem. V roce 1289 se uskutečnilo setkání v Opavě, kde vznikla koalice proti knížeti Jindřichu IV., která měla překazit jeho plány na sjednocení Polska. V dalších letech byl Kazimír věrným spojencem Václava II v jeho politice vůči polským zemím. Účastnil se české výpravy na Sieradz v roce 1292 nebo pražské korunovace v roce 1297. Též se účastnil výpravy českého krále do Malopolska v roce 1292, obsazení Krakova a dále Velkopolska s Hvězdnem, kde se Václav korunoval na polského krále v roce 1300. Podmanil si Malopolsko, Velkopolsko, Kujavsko, země lenčicko-sieradzské i gdaňské Pomoří. Václav II. se tak stal současně králem Čech a Polska. Dočasné sjednocení Polska díky Přemyslu II. (1295-1296), který jako jediný vládl ve Velkopolsku a Pomoří, nebylo pro Čechy vládnoucí v Slezsku a Malopolsku žádné ohrožení.3

Do dnešních dnů se zachoval akt, ve kterém kníže bytomský dává své knížectví v léno Václavovi II. z 9. ledna 1289: „Svému Pánu, uctivému a osvícenému Václavovi, nejjasnějšímu králi Čech a Markraběti moravskému, Kazimír z Boží lásky kníže opolský a Pán na Bytomsku, s ochotnou neustále věrně sloužit (…) Podle příkladu zaslíbení a stálé poslušnosti, díky kterému z lásky pana Otakara, někdejšího krále Čech svaté paměti, otec moji svaté paměti Vladislav, někdejší kníže opolský ze skutku a složení věrnosti, který též (…) vzdal, získal ve svých časech mnoho dobrodiní, cti a ochrany (…) pokračuji ochotně ve stopách mého otce (…) Poněvadž mohu být nejlépe chráněný Vámi a Vašimi nástupci, lépe než kýmkoliv jiným, před narušováním míru nepokoji mých poddaných (…) podrobil jsem se teď (…) a chci, abych zůstal poddán navždy Vaší vládě, dědicům i nástupcům Vašim, všem králům Čech – sebe, syny, dědice i mé nástupce, knížectví, města, hrady i různé mé statky a všechny barony, šlechtice a jiné mé zámky a na nich knížata žijících – nepřinutí ani síla, ani strach a obezřetnou radou se svolením mých synů Boleslava a Vladislava, také příbuzných, přátel, baronů a jiných šlechticů knížectví mého, prahnoucí na základě oddanosti zlepšit postavení synů, dědiců a nástupců mých (…) a dovolávajících se výslovně (…) různých výsad a patronských svobod, které slouží mně a též synům, dědicům a mým nástupcům (…) od Vás, Pána mého jsem přijal a od teď přijímám uvedené knížectví v léno. A Vám, Pánu mému, jsem složil a skládám slib, nabízel vám věrnost, oddanost a poslušnost navždy (…) chci, aby se stalo, že synové, dědicové a nástupci moji všichni na tomto lénu, čili knížectví byli též zavázání ke složení slibu, věrnosti a poslušnosti vůči Vám i Vašim nástupcům, kteří také budou muset přísahat přísahou a činit tak navždy. (…) I přimlouvám se výslovně (…) na základě nynějšího písma a všech práv (…), které mi byli dány skrze výsady a svobody získané od Apoštolského stolce nebo císařství Římského či od jakéhokoliv či jakýchkoliv vládců polských, aby (Kazimír a nástupci) nepodléhali německému císařství či jiným a neskládali jim přísahu (…)".4

Po roce 1306 v důsledku vymření dynastie Přemyslovců (1306) Václavem III, jediným vládcem Čech a Polska (1305-1306) a Uherska (1301-1305), se knížectví bytomsko–kozelské stalo nezávislé na Čechách. Kazimír začal spolupracovat s novým krakovským knížetem Vladislavem Lokýtkem (1306-1333). V roce 1306 došlo k nezvyklé události v dějinách knížectví a poměrů polsko-uherských, čili sňatku dcery Kazimíra – Marie s Karlem Robertem, knížetem neapolským, který usiloval o uherskou korunu po vymření Arpádovců. Synové Kazimíra Boleslav a Měšek získali vysoké církevní pozice: arcibiskupství a biskupství v Uhrách.5

V domácí politice se Kazimír projevil jako patron církve. Udělil mnoho privilegií Řádu božího hrobu v Miechově. Založil novou budovu bytomského špitál a kostel Svatého ducha. Již za života vládce v roce 1303 se knížectví rozdělilo na tři malé knížectví: Tošecké, kde vládl Boleslav; Kozelské, kde vládl Vladislav a samotné Bytomské. Kazimír zemřel 10. března 1312. Místo jeho pochování není známé.6

Kazimírova politika směřovala k budování spojenectví skrze sňatky. Úspěchem knížete bylo manželství dcery Marie Bytomské (1295-1317) s knížetem Neapolským. V roce 1306 se stala Marie první ženou Karla Roberta, knížete Neapolského z dynastie Anjouovců. Poněvadž v roce 1308 Mariin muž ovládl uherský trůn, stala se tak královnou. Svazek byl bez potomků. Spojenectví polsko-uherské bylo nezvykle důležité proti nárokům Čech na uherský a polský trůn. Jako žena krále Uher Marie měla vliv na obsazení církevních úřadů v Uhrách svými bratry: Boleslavem (arcibiskupa ostřihomský) a Měškem (biskup v Nitře a Veszprému). Korunovace Marie na královnu Uher posvětil biskup veszprémský Benedikt z Székesfehérváru. Marie zemřela 15. prosince 1317 v Temesváru. Pochována byla v Székesfehérváru, v bazilice Panny Marie.7

Po smrti Kazimíra na kozelský a bytomský stolec usedl Vladislav Bytomský (narodil se mezi lety 1277 a 1283, zemřel před 8. zářím 1352). V letech 1303-1337 vládl jako kníže kozelský. V roce 1316, když dosáhl plnoletosti, se stal Vladislav nezávislým knížetem kozelským a od roku 1316 knížetem bytomským. Do té doby knížectví řídil jeho bratr Siemowit. Po zvolení bratrů Boleslava a Měška do církevních úřadů a jejich odjezdu do Uher, Vladislavovi připadl Siewierz i Tošek. Vladislav zápasil s prázdnou pokladnou. Finanční problémy při správně knížectví ho donutily k prodeji části svého knížectví. V roce 1337 Vladislav předal těšínskému knížeti Kazimírovi Siewierz a opolského knížeti Bolkovi II. hrad v Kameni nedaleko Toška. Dne 21. ledna 1334 zastavil za 4000 hřiven stříbra knížeti ratibořskému Leškovi kozelské knížectví. V případě jeho smrti bez potomků se Kozel měl vrátit do hranic Bytomska. Po dvou letech zemřel Lešek Ratibořský a v roce 1336 se Kozel vrací pod vládu Vladislava. V roce 1337 Vladislav vydělil Kozel nejstaršímu synovi Kazimírovi a v roce 1340 Vladislav vydělil bratru Siemowitovi knížectví hlivické.8

Po získání vlády v Čechách lucemburskou dynastií Polsko nebylo schopno, jakkoliv usilovat o Slezsko. Za vlády Vladislava Lokýtka (1306-1333) při Polsku stáli pouze synové knížete Bolka I. Svodnického Bernard, Boleslav II. Minsterberský a Jindřich I. Javorský. Dále Boleslav II. Lednický, Jindřich VI. Vratislavský a Boleslav II. Opolský. Zbylá knížata zůstala závislá na Čechách nebo Braniborsku (knížata hlogovská).9

Na konci 3. dekády 14. století čeští králové přešli do ofenzívy, když nutili slezská knížata ke skládání lenních slibů. Dne 19. února 1327 Vladislav spolu s mladšími bratry Jiřím a Siemovitem složil lenní slib v Opavě českému králi Janu Lucemburskému. Do dnešního dne se zachoval dokument, ve kterém kníže bytomský činí ze sebe vazala Jana Lucemburského. „My, Vladislav, kníže kozelský, ohlašujeme a oznamujeme všem obsah tohoto listu, že jsme knížetem a vazalem Pána našeho Jana, nejjasnějšího krále Čech a Polska a hraběte lucemburského. Od něho budeme chtít přijmout v léno knížectví naše kozelské s jeho městy: Kozlím, Bytomem, Pyskovicami a hrady: Toškem a Slavěvicemi (…), ve jménu našem i nástupců našich knížat kozelských (tehdy) by mělo být přijato přes téhož krále, Pána Čech, jeho dědiců nebo nástupců (…) Toto naše písemné svědectví je vydáno v Opavě léta Páně 1327 (v den) 11 března".10

Během polsko-české války v letech 1345-1348 Vladislav přešel na polskou stranu. V Dolním Slezsku udeřila polská výprava vyslaná na pomoc věrnému spojenci Polska Boleslavu II. Malému. Poláci bránili Svídnici i Wschow. Polská vojska i spojenecké uherské oddíly udeřily na Žory, Rybnik i Pszczynu, ale byly odraženy. Dodnes se zachovala listina z 15. února 1346 vydaná v Bytomi , ve které kníže Vladislav Bytomský slibuje věrnost Kazimíru Velkému, že nebude pomáhat Čechům proti Polsku. dokumentu: „My, Vladislav, z Boží lásky kníže bytomský, uzavřeli jsme také porozumění se slavným Panem Kazimírem, králem polským (…) ke vzniku míru, a to tak, že slibujeme témuž králi a pánu Polska, že nebudeme vpouštět do našich hradů žádného jeho nepřítele a zvláště krále a Pána Čech, markraběte Moravského, knížete Jana, jeho slavné syny, Mikuláše, knížete opavského, nebo starosty (…) tak dlouho, dokud nebude uzavřená dohoda mezi samým králem a pánem Polska z jedné či králem a Pánem Čech z druhé strany (…) Vydané v Bytomi den po svatém Valentýnu roku v roce 1346".11

Vladislav byl dvakrát ženatý. Poprvé s Beatou, dcerou Oty V. Braniborského (vdova po Boleslavu I., knížeti svidnickém), poté z Ludgardou Meklenburskou, pokrevní příbuznou Oty I. Štětínského. V prvním svazku s Beatou se dočkal dcery Eufemie (žena Konráda I, knížete olešnického) a syna Kazimíra. Ze svazku s Ludgardou se narodili Boleslav, Beata (žena hraběte von Hardeck), Elena (řeholnice v dominikánském klášteře), Anežka a Kateřiny (jeptišky v v cisterciáckém klášteře v Třebnici. Vladislav zemřel v roce 1352 před 8. zářím. Není známo místo jeho pohřbu. Za života Vladislava došlo k potvrzení smlouvu umožňující dědit ženám českým králem Karlem IV. To umožnilo rozdělení bytomsko-kozelského knížectví mezi olešnické a těšínské Piastovce v roce 1355.12

Dne 8. května 1337 v Kozlí Kazimír Těšínský kupuje od Vladislava Bytomského knížectví Seveřské.13

Dne 2 února 1347 Jaroslav ze Šternberka uzavřel dohodu s Vladislavem Bytomsko-kozelským o sňatku své dcery Markéty se synem knížete Boleslava. Věno Markéty bylo ve výši 60 hřiven pražských grošů polské míry zapsaný na vsi Zakrzów.14

Po smrti Vladislava kozelské knížectví zdědil syn Kazimír (narozen okolo roku 1312 – zemřel po roce 1342), knížetem byl od roku 1337 až do let 1342/1347. Kazimír byl z prvního manželství otce s kněžnou Beatou Braniborskou. V roce 1337 Kazimír získal od otce knížectví kozelské (navrátilo se ze zástavy po smrti knížete ratibořického Leška, který neměl potomky). Formálně vládl od roku 1339, kdy byl oficiálně uveden do úřadu. V roce 1342 kníže zůstal exkomunikovaný v důsledku neplacení svatopetrského haléře. Zemřel po roce 1342 (jistě před rokem 1347) a místo jeho uložení není známé. Též není známo, zda měl ženu nebo děti.15

Kazimír Kozelský se připojil do protičeské koalice slezských knížat. Nepouštěli do měst česká vojska. Též se nezúčastnili korunovace českého krále Karla IV. V roce 1346 vstoupila vojska Kazimíra Velikého na území knížectví ratibořského, ale byla z něho vytlačena. Vojenská porážka způsobila ztrátu Slezska. V důsledku míru v Namyslowie z 22. listopadu 1348 Slezsko připadlo Čechům. Kazimír Veliký se zřekl Slezska výměnou za rezignaci Jana Lucemburského z práv na polskou korunu. Český král získal dodatečně také 20 000 kop pražských grošů. Po míru v Namyslowie v roce 1348 Vladislavovo knížectví přešlo pod českou korunu.16

Posledním knížetem byl Boleslav Kozelský, který též vystupuje jako kníže v Bytomi (narodil se roku 1332, zemřel roku 1354 nebo 1355) – knížetem kozelským v letech 1342-1347 nebo 1355, poslední mužský představitel bytomských Piastovců. V roce 1352 po smrti otce Vladislava se Boleslav stává také knížetem bytomským. Boleslav byl i přes velikost svého panství českým vazalem, bez naději na možnost náležet pod korunu polskou natož být nezávislý. V roce 1354 se účastnil výpravy českého krále Karla IV. do Itálie pro císařskou korunu. Během výpravy zemřel v roce 1355 a byl pochován v katedrále ve Venzone. Na jeho náhrobku můžeme vidět znamení orla a číst nápis: „HEC. EST. SEPULTURA DNI. BOLESLAI DUSIC. COSLENSIS ET BITHUM (to je hrob pana Boleslava, knížete kozelského a bytomského). Přípustné datum smrti je poslední měsíc roku 1354. Boleslav byl ženatý od roku 1347 s bohatou Markétou ze Šternberka. Jeho moravské manželství výrazně svědčí o smíření se s osudem a geopolitikou. Z manželství se dočkal třech dcer – Alžběty Bytomské (žena těšínského knížete Přemysla I. Noska), Eufemie Bytomské (ženy knížete Václava Falkenberského) a Boleslavy (1342-1427/1428), která plnila funkci abatyše cisterciaček v Trzebnicy.17

Knížectví bytomsko-kozelské, po smrti Boleslava v roce 1355 na základě smlouvy uzavřené ještě za života otce Vladislava bylo rozdělené mezi nejbližší příbuzné - knížata olešnická a těšínská (Přemysl I. Nosek), Kozel připadl Konrádovi Olešnickému, oženěnému v roce 1333 s Eufemii, dcerou Vladislava Bytomského. Rozdělení kněžství předcházelo složení slibu věrnosti a poddanství vůči králi v den vyhlášení. Dne 4. října český král uznal nárok olešnických a těšínských knížat na bytomsko-kozelské knížectví. V královském dokumentu lze číst: „Karel IV (…) císař římský (…) a král Čech oznamujeme všem, že pokud by povstala pochybnost ohledně knížete kozelského a bytomského nebo pána hradů Toszka a Pyskowic (…) mezi Nejjasnějším Konrádem Olešnickým a Kazimírem Těšínským z jedné a Bolkem Opolským, Bolkem Falkenberským, Albertem Střeleckým a Janem Osvětimským z druhé strany – knížat naší Koruny české, na základě stálých proseb vznášených k nám na Pražském hradě (…) rozhodli jsme s velkou rozvahou, s radou knížat zmíněné Koruny a zasedajících hodnostářů, vydáme soudní verdikt a výrok, že zmíněná knížata olešnická a těšínská mají vládu nad knížectvími kozelským a bytomským a nad hrady Toškem a Pyskowcem a k nim přináležejícímu okolí (týž hradů) způsobem (jak je zmíněno) dědictvím přes privilegia na základě našeho soudu. Zdůrazňujeme to, že knížatům olešnickým a těšínským přináleží všechna práva, které náležela nedávno zemřelému Nejjasnějšímu knížeti Bolkovi kozelskému (…) Pečeť Nejjasnějšího Vládce a Pána Karla IV. (…) V Praze léta Páně 1355 (…) čtvrtého dne na měsíce října, v desátém roce panování v Čechách, v prvním roce panování jako císař" Praha 4. října 1355.18

Dávné knížectví kozelsko-bytomské zůstalo s vlastní samosprávou pod vládou Koruny české v letech 1348-1515. Pod Svatováclavskou korunou se knížectví nalézalo od let 1348-1742, až do zisku Slezska Pruskem.

  1. Po smrti Vladislava v letech 1281 nebo 1282 jednotné knížectví opolsko–ratibořické bylo rozděleno na čtyři části: Opolsko, Bytomsko, Ratibořicko a Těšínsko. V počátku se oddělila knížectví opolské a ratibořské. Následně těšínské a bytomské. Knížectví opolsko-ratibořské následně vzniklo v důsledku rozpadu Slezska na dolní a horní ve 2. polovině 12. století. Dokončilo se tak tehdy rozdělení Slezska mezi syny Boleslava Vysokého a Měška I. Křivonohého. F. Hawranek, Zarys dziejów Śląska Opolskiego, w: Wypisy do dziejów powiatu kozielskiego, pod red. F. Hawranka, Opole 1975, s. 11. B. Zientara, Mieszko Plątonogi, w: Poczet królów i książąt polskich, pod red. A Garlickiego, Warszawa 1998, s. 131-135. Historia Śląska, pod red. M. Czaplińskiego, Wrocław 2002, s. 48-49. M. Lis, Górny Śląsk, Zarys dziejów do I wojny światowej, Opole 1993, s. 21. S. Mizia, Historia Śląska, Popularny zarys dziejów, Wrocław 1997, s. 16-19. A. Weltzel, Geschichte der Stadt, Herrschaft und Ehemaligen Festung Kosel, Band 1, Politische Geschichte, Kosel 1888, Paderborn 2016, s. 27. J. Rajman, Dzieje Koźla na tle okolicznych osad średniowiecza, w: Kędzierzyn-Koźle, Monografia miasta, pod red. E. Nycza i S. Senfta. Opole 2001, s. 38-39.

    První zmínka o hradu Kozel se objevuje v roce 1106, v polské kronice Galla Anonyma. Hrad měl podlehnout požáru během polsko-české války. V roku 1108 hrad Kozel odolal českým nájezdům. V důsledku války byl dobyt hrad Ratiboř. Pofesor Włodzimierz Kaczorowski se domnívá, že Kozel byl obrannou základnou v oblasti Čech a Moravy. V roce 1133 hrad Češi zničili. Postupně obnovovaný od roku 1155 byl sídlem kastelánů. Gall Anonim, Kronika Polska, Wrocław 2003, s. 103, s. 113. J. Rajman, op. cit., s. 21-39. Válka i mír v dějinách tvrze a města Kozel, pod red. E. Nycza, S. Senfta, Opole 2007. R. Żabicki, Z kart znanej i nieznanej historii Miasta Koźla, Kędzierzyn-Koźle 2006.

    V okolí Bytomi se nacházejí ložiska surovin, rudy cínu a olova, uhlí, břidlice, železné rudy, stříbro i písek a štěrk. Hradiště Bytom bylo postaveno asi v 7. nebo 8. století. Město bylo založeno roku 1254, na základě dřívější osady. Bytom, Zarys rozwoju miasta, pod red. W. Długoborskiego, Warszawa 1979, s. 10 i dalsze. Zob. J. Drabina, Miasta śląskie w średniowieczu, Katowice 1987, s. 46-76.

    K. Jasiński, Rodowód Piastów śląskich, Piastowie wrocławscy, legnicko-brzescy, świdniccy, ziębiccy, głogowscy, żagańscy, oleśniccy, opolscy, cieszyńscy i oświęcimscy, Kraków 2007, s. 517. Piastowie, Leksykon biograficzny, pod red. K. Ożoga i S. Szczura, Kraków 1999, s. 725 i dalsze. K. Jasiński, op. cit., s. 517 i dalsze. J. Drabina, Historia Bytomia 1254-2000, Bytom 2010, s. 31. Historia Śląska. Tom 1, Do roku 1763. Część 1, Do połowy XIV w., pod red. K. Maleczyńskiego., Wrocław 1960, s. 499. ↩︎

  2. Je možné připustit ruský původ Heleny, existuje též hypotéza litevské nebo česká. Marie je považovaná za dceru knížete haličského Lva I. z dynastie Rurikovců. K. Jasiński, op. cit., s. 518. S. Mizia, op. cit., s. 20. R. Grodecki, S. Zachorowski, J. Dąbrowski, op. cit., t. 1, s. 354-355. Historia Śląska. Tom 1, Do roku 1763. Cz. 1, s. 510-528. ↩︎

  3. K. Popiołek, Historia Śląska, Od pradziejów do 1945 roku, Katowice 1984, s. 41 a dál. R. Heck, M. Orzechowski, Historia Czechosłowacji, Wrocław 1969, s. 58 a dál. W. Korta, op. cit., s. 93. ↩︎

  4. Historia Śląska. Tom 1, Do roku 1763. Część 1, Do połowy XIV w., pod red. K. Maleczyńskiego., Wrocław 1960, s. 534 a dál. M. Lis, op. cit., s. 22-24. ↩︎

  5. J. Drabina, Historia Bytomia 1254-2000, s. 32. J. Drabina, J. Horwat, Z. Jedynak, Bytom średniowieczny, Przekazy źródłowe 1123-1492, Opole 1985, s. 59. ↩︎

  6. J. Baszkiewicz, Władysław I Łokietek, w: Poczet królów…, s. 238-246. Historia Śląska, pod red. M. Czaplińskiego, Wrocław 2002, s. 70-71. W. Felczak, Historia Węgier, Warszawa 1966, s. 54-61. ↩︎

  7. Historia Śląska, pod red. M. Czaplińskiego, s. 62-63. Piastowie, Leksykon biograficzny, pod red. K. Ożoga i S. Szczura, Kraków 1999, s. 725-726. Po smrti Marie se Karel Robert ještě dvakrát oženil. V roce 1318 si vzal Beatu Lucemburskou, dále v roce 1320 si vzal za ženu Alžbětu Polskou, se kterou se dočkal potomků. Zemřel v roce 1342. W. Felczak, op. cit., s. 54-61. Piastowie, Leksykon biograficzny…, s. 736. Ve starší literatuře se udává, že z manželství vzešly dvě dcery. . K. Jasiński, op. cit., s. 534. Piastowie, Leksykon biograficzny…, s. 730-731. ↩︎

  8. K. Jasiński, op. cit., s. 533. Piastowie, Leksykon biograficzny…, s. 736. ↩︎

  9. Od roku 1321 spravoval knížectví v čase nepřítomnosti bratrů. V roce 1328 po smrti Boleslava a následné rezignaci Měška na knížectví, mu připadly Tošek i Siewierz. Piastowie, Leksykon biograficzny…, s. 732-733. Dolny Śląsk, pod red. K. Sosnowskiego i M. Suchodolskiego, Poznań-Wrocław 1948, s. 28. W. Korta, op. cit.,, s. 95-99. Historia Śląska. Tom 1, Do roku 1763. Cz. 1., s. 544-552. Historia Śląska, pod red. M. Czaplińskiego, s. 70-71. ↩︎

  10. Historia Śląska, pod red. M. Czaplińskiego, s. 70-71. Dolny Śląsk, pod red. W. Biełowicza, Wrocław 1963, s. 14. Historia Śląska, pod red. M. Czaplińskiego, s. 77-79. J. Drabina, Historia Bytomia 1254-2000, s. 41. M. Lis, op. cit., s. 30-32. R. Grodecki, S. Zachorowski, J. Dąbrowski, op. cit., t. 1, s. 406. S. Mizia, op. cit., s. 21. W. Korta, op. cit., s. 95-100. ↩︎

  11. Historia Śląska. Tom 1, Do roku 1763. Cz. 1, s. 553. J. Drabina, J. Horwat, Z. Jedynak, Bytom średniowieczny, s. 95. Originál je uchován ve Státním archivu v Praze. W. Korta, op. cit., s. 95-99. ↩︎

  12. A. Weltzel, op. cit., s.66. J. Drabina, J. Horwat, Z. Jedynak, Bytom średniowieczny, s. 108. ↩︎

  13. K. Jasiński, op. cit., s. 528. ↩︎

  14. J. Drabina, J. Horwat, Z. Jedynak, Bytom średniowieczny, s. 113. ↩︎

  15. Tamtéž, s. 103. ↩︎

  16. K. Jasiński, op. cit., s. 543 R. Grodecki, S. Zachorowski, J. Dąbrowski, op. cit., t. 2, s. 17 a dál, M. Komaszyński, Tysiąc lat Wrocławia, Wrocław 1960, s.24-25. ↩︎

  17. J. Drabina, Historia Bytomia 1254-2000, s. 42-43. ↩︎

  18. K. Popiołek, op. cit., s. 55-59. J. Drabina, Historia Bytomia 1254-2000…, s. 41-42. R. Pacułt, Zarys dziejów powiatu kozielskiego, w: Wypisy do dziejów powiatu kozielskiego, pod red. F. Hawranka, Opole 1975, s. 88. ↩︎