Jen málokterý král dosáhl takového věhlasu, jako svatý Ludvík IX. A je bezesporu těžké (nikoliv však nemožné) překročit stín slavného otce čili na jeho nástupce čekal nelehký úkol. Filip Smělý (1245 -- 1285) vlastně původně králem býti neměl ...
Psal se rok 1015, když veliký kníže Kyjevské Rusi Vladimír I. Svjatoslavič vydechl naposledy. Jeho slavná vláda byla spjata se vstupem Rusů na politické kolbiště křesťanských států. Nyní však tato výrazná osobnost zemřela a zanechala po sobě 12 synů. Kdo by se měl po otci chopit panování?
Když se řekne středověk, většina lidí si představí středověk evropský – dobu králů, rytířů, hradů a katedrál. Dokonce i ve školním dějepise se učí (až na výjimky) o středověku evropském. Je to patrně dáno tím, že námi užívaná periodizace dějin má svůj původ právě v Evropě. Lze si však zákonitě položit otázku – jinde se v téže době nic neodehrávalo, nevznikaly a nezanikaly státy, nemáme k nim nic hmotného dochováno?
Jaroslav Moudrý patří k nemnoha knížatům středověké Rusi, o nichž padne řeč na hodinách dějepisu. Veliký zakladatel chrámů, milovník moudrosti a hráč na poli mezinárodní politiky. Za jeho vlády prestiž Rusi opět stoupla, jeho dcery si braly krále celé Evropy. Než se však ocitl u moci, spáchal Jaroslav hned několik činů, o nichž bychom snad mohli říct, že byly až hanebné.
Knížectví kozelsko–bytomské vzniklo ke konci XII století v důsledku rozdělení knížectví opolsko-ratibořského1. Nezaujímalo příliš velkou oblast, odpovídalo velikosti asi dvou velkých okresů dnešní doby. Knížectví se nacházelo na horním Slezsku a hraničilo s knížectvími: těšínsko-ratibořským na jihu, opolským na severu, knížectvím opavským na západě a se Zemí krakovskou v Malopolsku (území korunovace polských králů). V dějepisné literatuře knížectví bytomsko-kozelské přináleží k rodové linii opolských Piastovců2. Po počáteční politické nezávislosti se stalo knížectví předmětem polsko-českého soupeření. V době rozpadu v podstatě každé knížectví vedlo vlastní lokální politiku a uznávali vládu knížectví krakovského jen formálně.
Svatý Olaf je nejznámější norský světec, tento bývalý vikinský král christianizoval Norsko. Nějakou dobu po jeho smrti začala být prosazována idea, že jakožto věčný král vládne Norům i nadále z nebes a aktuálním králům jejich moc propůjčuje. To je současně idea, která se vztahuje i k českému knížeti sv. Václavovi. Takováto prostá analogie ještě nestačí ke ztotožnění významu obou vládců/světců, okolnosti této ideje se zřejmě liší, jak uvidíme.
V Západní Evropě probíhal po roce 1000 překotný vývoj. Po skončení vikinských válek a bojů s Araby nastalo období klidu a aktivity, které vedlo k populační explozi. Populační přebytky absorbovala nově zakládaná města, jejichž obyvatelstvo už zvládala ves uživit. Jiným způsobem řešení přelidnění bylo stěhování, a tak někdy v 13. století přicházejí němečtí kolonisté i do Čech a nesou s sebou mimochodem i zkušenosti ohledně fungování měst.
Vznik a vývoj demokracie je poměrně složitý a nejednoznačný proces. Podobně složité jsou vztahy k demokracii i v dnešní době. Může být vyzdvihována jako ideální způsob vlády, který se zdá být udržován při životě mechanicky vhozením volebního lístku jednou za čas. Může být z druhé strany zastánci přímé demokracie napadána jako nedokonalá, protože nevládne lid, nýbrž politici; může být kvůli údajné zkorumpovanosti a zkaženosti politiků zavrhována úplně.
Málokterá postava českých dějin pozdního středověku je tak kontroverzní jako Kašpar Šlik. Tento původně chebský měšťan se vypracoval až na pozici císařského kancléře a hraběte. Jeho životní osudy nejsou sice neznámé, ale jeho životopisy jsou zatíženy mnoha mýty a chybami. V nedávné době se Šlikem podrobně zabývalo hned několik odborníků, jako například Petr Elbel, Andreas Zajíc nebo Michal Novotný. Cílem tohoto článku tedy není komplexní představení života Kašpara Šlika, ale přiblížení aktuálního stavu poznání této pozoruhodné osobnosti.
durynský lantkrabě, *cca 1155 - +25. IV. 1217