Knížectví kozelsko–bytomské vzniklo ke konci XII století v důsledku rozdělení knížectví opolsko-ratibořského1. Nezaujímalo příliš velkou oblast, odpovídalo velikosti asi dvou velkých okresů dnešní doby. Knížectví se nacházelo na horním Slezsku a hraničilo s knížectvími: těšínsko-ratibořským na jihu, opolským na severu, knížectvím opavským na západě a se Zemí krakovskou v Malopolsku (území korunovace polských králů). V dějepisné literatuře knížectví bytomsko-kozelské přináleží k rodové linii opolských Piastovců2. Po počáteční politické nezávislosti se stalo knížectví předmětem polsko-českého soupeření. V době rozpadu v podstatě každé knížectví vedlo vlastní lokální politiku a uznávali vládu knížectví krakovského jen formálně.
Svatý Olaf je nejznámější norský světec, tento bývalý vikinský král christianizoval Norsko. Nějakou dobu po jeho smrti začala být prosazována idea, že jakožto věčný král vládne Norům i nadále z nebes a aktuálním králům jejich moc propůjčuje. To je současně idea, která se vztahuje i k českému knížeti sv. Václavovi. Takováto prostá analogie ještě nestačí ke ztotožnění významu obou vládců/světců, okolnosti této ideje se zřejmě liší, jak uvidíme.
V Západní Evropě probíhal po roce 1000 překotný vývoj. Po skončení vikinských válek a bojů s Araby nastalo období klidu a aktivity, které vedlo k populační explozi. Populační přebytky absorbovala nově zakládaná města, jejichž obyvatelstvo už zvládala ves uživit. Jiným způsobem řešení přelidnění bylo stěhování, a tak někdy v 13. století přicházejí němečtí kolonisté i do Čech a nesou s sebou mimochodem i zkušenosti ohledně fungování měst.
Vznik a vývoj demokracie je poměrně složitý a nejednoznačný proces. Podobně složité jsou vztahy k demokracii i v dnešní době. Může být vyzdvihována jako ideální způsob vlády, který se zdá být udržován při životě mechanicky vhozením volebního lístku jednou za čas. Může být z druhé strany zastánci přímé demokracie napadána jako nedokonalá, protože nevládne lid, nýbrž politici; může být kvůli údajné zkorumpovanosti a zkaženosti politiků zavrhována úplně.
Málokterá postava českých dějin pozdního středověku je tak kontroverzní jako Kašpar Šlik. Tento původně chebský měšťan se vypracoval až na pozici císařského kancléře a hraběte. Jeho životní osudy nejsou sice neznámé, ale jeho životopisy jsou zatíženy mnoha mýty a chybami. V nedávné době se Šlikem podrobně zabývalo hned několik odborníků, jako například Petr Elbel, Andreas Zajíc nebo Michal Novotný. Cílem tohoto článku tedy není komplexní představení života Kašpara Šlika, ale přiblížení aktuálního stavu poznání této pozoruhodné osobnosti.
durynský lantkrabě, *cca 1155 - +25. IV. 1217
správce břeclavské provincie, korutanský vévoda, *cca 1220 - +27. října 1269
Prusko v období starověku Již v době před naším letopočtem sídlili ve východním Pobaltí, v oblasti východně od dolní Visly, na území dnešního severovýchodního Polska, a Kaliningradské oblasti, kmeny Prusů. Jejich jazyk i jazyk dalších pobaltských kmenů vykrystalizoval na konci procesu etnické a jazykové diferenciace Baltů v 5. stol. př. n. l., probíhajícím od doby bronzové. Prusové byli kulturně a jazykově příbuzní s Litevci a Slovany. Od poloviny 1. tisíciletí n. l. je možné přibližně lokalizovat kmenová teritoria, neboť každý pobaltský kmen měl svůj charakteristický způsob pohřbívání. Prusové zpravidla své mrtvé spalovali a jejich popel uchovávali v urnách v podzemních hrobech, často i se spálenými koňmi.
V raném středověku více než kdy jindy platilo, že se silným vládcem umírá silný stát. Boleslav Chrabrý se pár měsíců před svým skonem v roce 1025 nechal sice korunovat prvním polským králem, ale to slibovanou prosperitu státu Piastovců nepřineslo, spíše naopak.
Kunhuta Haličská nebo také Mačevská či Černigovská, nesprávně někdy nazývaná Uherská, je poměrně rozporuplnou, a přitom výraznou postavou českých dějin, které však dosud až na výjimky nebyla věnována dostatečná pozornost. Tato zajímavá dáma, jejíž osud byl plný nečekaných zvratů, vyvolává protichůdné názory jednotlivých historiků. Podívejme se nyní na její osobnost bez emocí a se snahou o pochopení jejích, někdy na první pohled ne zcela logických, kroků.