Mor (1346-1352)
Současníci pro pojmenování morové nákazy používali pojmy jako mor (pestilentia), velké umírání (magna mortalitas), či přímo epidemie (epidemia). Do dějin toto neštěstí vešlo také jako "černá smrt".
Původcem dýmějového moru byla bakterie Yersinia pestis (objevená až v roce 1894), kterou šířily hlavně blechy, potažmo nakažení hlodavci (krysy, potkani). Po úmrtí původního hostitele, nejčastěji hlodavce, hledá nakažená blecha hostitele nového, často člověka. Kousnutím do lidské pokožky přenese nákazu. V místě bodnutí kůže následně odumírá a hnědne. Dva až tři dny po nakažení se v místech uzlin vytvářejí boule. Pokud do dvou dnech se situace nezlepší, člověk umírá, protože bakterie se dostává do krevního oběhu a nakažený umírá na otravu krve.
Nebezpečnější než kousnutí blechou byl ovšem přenos kapénkovou infekcí, která způsobovala plicní mor. Nemocní mají silný kašel, vykašlávají krev a nakonec se udusí. Inkubační doba je při této variantě jeden až dva dny.
Weltchronik (Toggenburgská bible), Švýcarsko, 1411
Bakterie Černé smrti je doložena ještě před naším letopočtem na hranici Číny a Kyrgystánu. Poprvé v pramenech byl mor zaznamenán na začátku čtrnáctého století v úpatí Himalájí, v okolí Balchašského jezera. Ve třicátých letech se černá smrt dostala do Číny. Odtud po Hedvábné stezce se nákaza šířila směrem k Evropě. V roce 1346 oblehli Mongolové janovskou obchodní stanici v dnešní Feodosiji (Kaffa) na Krymu. Morem bylo nakaženo celé město a pomocí janovských obchodních lodí se šířil dál. V roce 1347 se s Janovany dostává do Konstantinopole, na Krétu, do Řecka a do Messiny na Sicílii. I když je lodím zakázáno zakotvit, přesto se do Janova na přelomu roku 1347 a 1348 mor dostává, stejně jako do Chorvatska a Jižní Itálie. Odtud se šíří po celé Evropě. Posléze proniká do Španělska, Francie, střední a západní Itálie a jižní Anglie. Přes Alpy se mor šíří pomaleji, proto se do Německa, Čech, Uher a Dánska dostává v roce 1349. Později se epidemie šíří do Skotska, Irska a západní Skandinávie. Do roku 1352 se černá smrt dostane do zbytku Skandinávie, Pobaltí a Ruska.
Šíření moru v Evropě, zdroj: Wikipedia
Na internetu se často objevuje mapa, podle níž se mor vyhnul Českých zemím a Polsku. Mapa je nesprávná, její autor neznal české a polské prameny a tak předpokládal, že tato území byla ušetřena. I když průběh byl mnohem mírnější, na černou smrt umřely spíše jen jednotky procent populace, mor dorazil i k západním Slovanům. Pro české země byl zásadnější mor v roce 1380, ale ani ten nezdecimoval populaci, tak jak se stalo v přelidněných západních městech v polovině 14. věku.
Život za morové rány byl velmi deprimující. Když do města dorazil mor, příbuzní opouštěli své blízké. Brzy začalo váznout zásobování jídlem. Málokdo se staral o nemocné, málokdo je pohřbíval. Mrtví byli nakládání na vozy a odváženi na hřbitov k pohřbení, často se pohřbívalo do masových hrobů. Smrt si nevybírala, umírali mladí i staří, bohatí i chudí. Chudí daleko více, vzhledem k špatně hygieně.
Vzniklo mnoho domněnek, proč mor přišel, stejně jako domněnek, jak mor léčit. Většina lidí si vykládala černou smrt jako trest Boží za hříchy. Za černou smrt mohla údajně konjunkce tří planet v roce 1345, nešťastná kometa, špatný vzduch nebo otrávení studní. Tehdejší společnost neznala pravou přičinu černé smrti, ve shodě s tehdejšími poznatky a mentalitou nabízela řešení - modlitba, půst, likvidace čarodějů, pohanů a hlavně židů, kteří byli vždy na dosah.
Po Evropě se v roce 1349 objevily průvody kajícníků, tzv. flagelantů. Byly to průvody mužů, kteří 33,5 dne (odkaz na délku života Ježíše Krista) putovali krajinou, litovali svých hříchů a jako pokání se bičovali. Církev toto hnutí jasně odmítla jako sektu a i přes počáteční sympatie veřejnosti záhy hnutí flagelantů skončilo, když se ukázalo, že ani bičování nezabrání šíření moru. Účinnější byla pouze karanténa nebo útěk z přelidněných a špinavých měst.
Flagelanti v Belgii, Chronica Aegidii li Muisis, počátek 50. let 14. století
Jako viníci moru byli často označováni Židé, kteří údajně otravovali studně, což někteří za použití tortury i přiznali. Současně s černou smrti Evropu zachvátila také vlna pogromů, zvláště silných v západních zemích. V některých případech došlo v pogromům ještě před příchodem ničivého moru. Podle nedávných výzkumů byli napadeni Židé v třech čtvrtinách ghett, kde žili. Často nebyly pogromy spontánní, ale vyvolala je sama městská rada nebo cechy s cílem vlastního obohacení, zbavení se konkurence a převzetí dluhů zlikvidovaných věřitelů.
První pogrom proběhl v Toulonu na dubnu 1348, v témže roce byl zvlášť drtivý pogrom v Barceloně. Rok 1349 zachvátil pogromy německy mluvící země. Ve Štrasburku bylo upáleno údajně 2000 Židů na Valentýna roku 1349. V Mohuči se až třítisícová komunita bránila útokům křesťanů, ale po obklíčení ghetta byl její osud zpečetěn. Přímo v Čechách a na Moravě žádný pogrom neproběhl (až v roce 1389), což nebyl ale případ Chebu (březen 1350), Zhořelce (červen 1350), Vratislavi (květen 1349), Nise (duben 1349) ve Slezsku. V následujících letech vlna pogromů utichala, aby se opakovaně nenávist k Židům vracela (1370 byli Židé vyhnáni z Bruselu, 1401 z Curychu).
Upálení Židů v Norimberku, Liber Chronicarum, 1493. Zdroj: Wikipedia
Pogromům nezabránily ani dvě buly papeže Klimenta VI. z července a září 1348, kde pronásledování Židů odsoudil. Vlna pogromů vedla k židovské emigraci hlavně do Polska a také Litvy. Král Kazimír III. s vidinou příjmů královské komory, uprchlíky rád přijal.
Černá smrt zmizela z Evropy v roce 1352. Během moru se uskutečnily větší majetkové přesuny (dědictví po zemřelých příbuzných). Následně nastal nedostatek pracovních sil, v důsledku inflace se zvýšily ceny výrobků i mzdy v zemědělství. Reálně se snížily příjmy vrchností. Šlechta se tak snažila uvalit nové robotní povinnosti a daně na své poddané. Z tohoto důvodu vypuklo selské povstání severně od Paříže v roce 1356 (tzv. Jacquerie trvala 2 roky) a proti nové děni (poll tax) vypuklo Wata Tylera v Anglii v průběhu roku 1381.
Hrůzy moru vedly k různým novým formám spirituality, hlubšímu náboženskému prožitku na jedné straně, ale i snaze užívat si pozemského života plnými doušky a nečekat trpně na smrt. Pro Nizozemí se uvádí nová zbožnost tzv. devotio moderna, v českém dějepisectví se vedou spory nakolik mor v roce 1380 vedl k reformnímu husitskému hnutí.
Použitá literatura:
Samuel Cohn, The Black Death and the Burning of Jews, Past & Present 196, 2007, s. 3-36
Jaroslav Čechura, Mor, krize a husitská revoluce, Český časopis historický 92, 1994, s. 286–303
František Graus, Mor, flagelanti a vraždění Židů: 14. století jako období krize
Anna Foa, The Jews of Europe after the Black Death, European Review, 9, 2000, s. 237-238
Jaroslav Mezník, Mor z roku 1380 a příčiny husitské revoluce, Český časopis historický, 1995, s. 702–710
https://cepr.org/voxeu/columns/pandemics-places-and-populations-evidence-black-death