Svatý Olaf – Viking, světec, věčný král

Luboš Rokos
Svatý Olaf je nejznámější norský světec, tento bývalý vikinský král christianizoval Norsko. Nějakou dobu po jeho smrti začala být prosazována idea, že jakožto věčný král vládne Norům i nadále z nebes a aktuálním králům jejich moc propůjčuje. To je současně idea, která se vztahuje i k českému knížeti sv. Václavovi. Takováto prostá analogie ještě nestačí ke ztotožnění významu obou vládců/světců, okolnosti této ideje se zřejmě liší, jak uvidíme. Podoba obou světců ale přivádí i k tomu, jak si byl částečně podobný raný český a raný norský stát, nebo k tomu, jestli mohla fungovat i kulturní výměna obou území.

Vikinská doba se vyznačovala kořistnými

nájezdy stejně jako

ovládáním obchodních cest.

Po nucených ústupech z dobytých pozic

využívali vikinští

náčelníci nabyté bohatství

k upevnění moci ve svých mateřských

zemích.

Symbolem vikinských nájezdů jsou útoky

na bohaté, ale bezbranné

kláštery. Křesťanství se ale stalo

také dalším importem Vikingů do

Skandinávie. Pomáhalo totiž upevňovat

královskou moc. Zatímco v pohanské

společnosti byl král služebníkem kmene,

který vedl i pohanský kult, křesťanská

idea mu zaručovala z hlediska náboženství

nedotknutelné postavení.

Tady vystupuje analogie s českým státem

prvních Přemyslovců. Přemyslovská

křesťanská dynastie přebírá moc nad

celými Čechami. Když kníže Bořivoj I.

přijímal na Velké Moravě křest z

Metodějových rukou, ptal se, co mu to přinese

dobrého. Metoděj odpověděl, že Bořivoj se stane

„pánem pánů svých“.1)

Po ovládnutí Čech pak Boleslav I. expanduje za

hranice směrem na východ. Jeho vojsko

ovládá obchodní cestu přes

dnešní jižní Polsko a dosahuje až k

hranicím Kyjevské Rusi. Po této

obchodní cestě zároveň proudí

česká kořist, nejvíce v podobě otroků.

Máme tu před sebou obrázek mladých,

energických dynastií

čerpajících sílu z expanze a kořisti,

které následně upevňují moc doma a

vytvářejí stát.***

Proces vojenské

expanze a hromadění majetku z kořisti vzniká

sám o sobě, bez nějakých cizích vlivů.

Přesto je i tak možné, že vikinský vliv přispěl

ke vzniku středoevropských států

přímo. V Polsku se čas od času oživuje teorie, že

první Piastovci byli vikinského původu. V

družinách středoevropských států mohli

sloužit Vikingové, kteří se rádi

nechávali najímat jako elitní

bojovníci. V samotné Konstantinopoli tak

švédští

Vikingové (zvaní též

Varjagové) sloužili jako osobní ochranka

samotného císaře. A Varjagové

sídlící na Kyjevské Rusi se

mohli po evropských obchodních cestách

dostat úplně přirozeně na polský nebo

český dvůr.

Dušan Třeštík přišel s

nápadem, že vrazi svaté Ludmily by měli

být právě Varjazi. Odvolává

se jednak na jména vrahů (Tunna a Gomon), která

jsou podle něj spíše

germánská než slovanská. A pak se

odvolává na průběh vraždy, kdy Ludmilu

uškrtili jejím vlastním

šátkem. To prý měla být

nápodoba vikinského pohřebního

rituálu, kdy byla vdova zabita, aby mohla žít se

svým manželem v zásvětí.

Rituální vražda vdovy měla probíhat na

bázi “svatby”, kde smrt jednoho je podmínkou, aby

odešel ke svému druhovi již zesnulému.

Výrazem svatby je právě

šátek, protože vdaná žena si pod

šátek skryla vlasy, aby dala okolí

najevo, že je vdaná. 2)

Rituál zabití vdovy u Varjagů popsal působivě

arabský cestovatel ibn-Fadlán. Scéna

došla filmového zpracování

v díle “Vikingové; Třináctý

válečník”. 3)***

Vikinské zbraně se dostávaly do

vlastnictví středoevropských dynastií.

Skandinávského původu je

údajný meč uherského krále

Štěpána, sjednotitele Uher a taktéž

světce. Severské motivy vykazuje

svatováclavská přilba, resp. její

nánosek. Ten byl zřejmě původně severskou čelenkou,

která byla přichycena na přilbu.

K přilbě by se měla vztahovat scéna z Kristiánovy

legendy, kdy kníže Václav vytáhl proti

kouřimskému knížeti a oba se měli utkat v souboji

tváří v tvář: „Když

knížata vyšla, aby se utkala,

kouřimskému Bůh ukázal nebeské

vidění, svatého totiž Václava, jak na

jeho čele se skví obraz kříže svatého.

Spatřiv to daleko odhodil zbraň a padl mu k nohám a

prohlašoval, že nikdo nemůže přemoci toho, komu Bůh

takovými znameními na pomoc spěje.“ 4)

Svatováclavská přilba nese nánosek ve

tvaru kříže, který mohl spatřit

kouřimský kníže. Severský původ

nánosku ale vedl některé badatele k

názoru, že na přilbě nevisí Kristus, ale

vikinský bůh Ódin. 5)

Výhrůžný výraz postavy by měl

také za účel šířit strach u

protivníka, podobně jako jej šířily

dračí hlavy na přídi vikinských

lodí. V severské legendě o drakobijci Sigurdovi

se mluví podobně o „přilbě hrůzy“,

kterou měl drak na sobě. 6)

Kříž na přilbách křesťanského

vládce a jeho vojáků je na druhou stranu

doložený právě v Sáze o

svatém Olavu: „Král Olav měl na

své lodi sto mužů a všichni byli v

kroužkovém brnění a francouzských

přilbách. Většina jich měla

bílé štíty se

zlatým křížem. … Také na

čele přilb dal Olav nakreslit kříž, v barvě

bílé.“ (kap. 49)

Kříže na obranných zbraních neslo

Olafovo vojsko do jeho fatální bitvy u

Stiklestadu: „Všechno naše vojsko

ponese jedno znamení, bílý znak

svatého kříže na přilbě a

štítu.“ (kap. 205)

Jsou to už samozřejmě volné asociace, ale je vidět, kolik

nových možností otevírá

srovnání středoevropské a

severské kultury raného středověku.NORSKODynastie

Úspěšný proces sjednocení

Norska nastartoval král Harald

Krásnovlasý (asi 872-933). Z jeho

mohutného potomstva vládl nejprve Erik

zvaný Krvavá sekera (asi 933 – asi

935). Více než vlády hleděl vikinských

výprav a když Norové povolali z Anglie jeho

bratra Hakona (zvaný Chovanec Aethestanův, protože byl

vychován na jeho dvoře), Erik odplul do

zámoří a brzy zahynul. Hakon (asi 935-960)

získal ještě přízvisko

Dobrý 7) a vládl úspěšně.

Po Hakonovi nastoupil syn Erika Krvavé sekery Harald

zvaný Šedý plášť

(960-970). Vládl poměrně krutě, takže se zvedla

široká opozice.

Vlády se ujal jarl Hakon z Lade (970 - 995). Jarl byl

nejvyšší

šlechtický či prestižní titul, Lade

(či Hlady) byl dvorec založený původně Haraldem

Krásnovlasým ve středonorském

Tröndelagu. Hakon i úspěšně

odráží útoky Dánů, ale

podlehne Norovi, který se vrátí z

Anglie – Olafu Trygvassonovi (995-1000).

Olaf Trygvasson vstoupil do dějin jako horlivý křesťan,

který prosazoval náboženství silou. Za

svou krátkou dobu vlády stačil r. 1000 přimět pod

pohrůžkou násilí ke křesťanské

konverzi celý Island. Proti Olafovi se zvedla

další opozice, synové Hakona z Lade

Erik a Sven Hakonssonové získali podporu u

dánského a

švédského krále, v bitvě u

Svoldru r. 1000 podlehne Olaf jejich přesile.

Dánský král Sven Vidlivous

tím ovládne celé Norsko.

Jižní část spravuje sám,

Tröndelag spravují jeho jménem bratři

Erik a Sven (1000-1015).

Erik r. 1014 odchází s

dánským králem Knutem do Anglie a svůj

díl přenechává svému synovi

Hakonovi Erikssonovi.

R. 1015 připluje z Anglie další viking, Olaf

Haraldsson, pozdější sv. Olaf. Roku 1016

naráží na Hakona Erikssona a

vyhání ho do anglického exilu. Olaf

postupně ovládne celé Norsko (1015-1028), jeho

největší konkurent Sven Hakonsson

umírá ve Švédsku, když

sbírá síly k tažení na

Olafa. Svatý Olaf dotáhne to, co nestačil Olaf

Trygvasson, tedy násilnou christianizaci Norska.

Získá si ale i řadu přátel, takže jeho

vláda trvá poměrně dlouho.

Olafa svrhne opět zásah zvenčí. Proti Olafovi

vytáhne král Knut, syn Svena Vidlivouse,

který zdědil a upevnil vládu nad

dánsko-anglickou říší.

Správu přenechává jarlovi Hakonovi

Erikssonovi (1028-29). Olaf prchá do ruského

exilu, odkud ho pohne k návratu zpráva o Hakonově

smrti. Olaf přichází r. 1030, kdy je ale poražen

norským selským vojskem v bitvě u Stiklestadu v

Trondheimu.Exkurs –

krajina Norska

Olafova poslední bitva i posmrtný kult je spjat s

Tröndelagem, krajem ve středním Norsku. Ten byl ve

vikinské době centrem zalidnění této

chladné a hornaté země.

Nachází se tu půda k zemědělství, tzn.

hlavně k pastvám, i zásoby kovů v zemi.

Dvorec v Lade si v Tröndelagu vystavěl už Harald

Krásnovlasý a z něho vládl i jarl

Hakon. Další dvorec, v Nidarosu, vystavěl Olaf

Trygvasson. Zatímco za vlády

Hakonových synů Nidaros chátral a při Svenově

tažení byl podpálen, svatý Olaf ho

nechal přebudovat. Pod novým jménem Trondheim se

stal místem posledního odpočinku krále

Olafa v tamní katedrále. Při katedrále

pak v r. 1152/3 vzniklo norské arcibiskupství.

Směrem severně od Tröndelagu se táhne kraj

Halogaland a za ním žily už jen laponské kmeny.

Obchodní cesta od Laponců na jih byla zvána

Severní cestou a dala jméno celé zemi

(ang. Norway, něm. Norwegen).

Nejvíce byl oceánu otevřen západ země.

Islanďané, kteří emigrovali na ostrov z Norska,

převzali ze západního Norska své

proslulé zákony. Ve středověku se stalo město

Bergen základnou německé hanzy a pro

své bohatství i počet obyvatel

metropolí Norska.

Jih Norska byl otevřen vlivům kontinentu, nejvíce před

Dánsko. Raně středověké Dánsko

zahrnovalo i dnešní

jihošvédský kraj Skane, takže na

jihovýchodní Norsko byl vyvíjen

stálý dánský tlak.

Král Knut Veliký po vyhnání

svatého Olafa ovládl jih Norska přímo

(stejně jako jej ovládal jeho otec Sven Vidlivous); lze to

vnímat i jako předehru k plnému

začlenění Norska do dánského

království mezi lety 1380-1814.

Jih Norska zasáhla okrajově vrcholně středověká

populační exploze proudící ze

západní Evropy na východ.

Kolonisté přinášeli

praktické poznatky ohledně mýcení lesů

a nových zemědělských postupů. K

mýcení lesů a zemědělskému

záboru se hodil v Norsku pouze jih země, a tak k r. 1300

populačně přeskočil i Tröndelag a hlavním městem se

v moderní době mohlo ustanovit jihonorské Oslo. VIKING A SVĚTEC

„Měl také mnoho soucitu k sirotkům a byl

otcem naříkajících a vdov i

utěšitele raněných;

hladovějící krmil,

žížnícím poskytoval nápoj,

nahé odíval svými šaty;

nemocné navštěvoval, mrtvé

pohřbíval … Nadto osvědčoval také

pokoru trpělivost, mírnost a především

lásku. Násilím a lstí na

světě nikomu nic neodňal.“

(Svatováclavská legenda Crescente fide).

„Krví krutě zbrotil

královský meč Dány.

Černá krev z jich čela

po čepelích tekla. …

Potom projížděl král Olav zemí a

vybíral od lidu daně, anebo plenil.Olavovi z Anglů

odpor klást se nikdo

neodvážil. Nutné

bylo daně nosit,

zlato, zářné šperky.“

(Sága o svatém Olavu, kap. 15)

Klasické životy svatých zvané legendy

obsahují příběhy o

černobílém pojetí světa, kde je na

jedné straně světec oddaný Bohu a

činící zázraky, na druhé

straně představitelé zlého světa. Legenda byla

napsána i o sv. Olafovi, ale je zcela zastíněna

severskou ságovou literaturou.

Sága o svatém Olavu je

nejobsáhlejší z cyklu

královských ság o norských

králích, které sepsal na Islandu

literát Snorri Sturlusson. Jeho dílo

zvané Heimskringla (Okrsek světa)

začíná příchodem předků

Skandinávců pod vládou boha Ódina,

který založil norskou královskou dynastii, a

dílo je dovedeno do r. 1177.

Hrdinský étos byl na Severu nadřazen

ideálu světce poustevníka. Když norský

král Harald IV. (1217-63) válčil ve Skotsku o

zbytky bývalých norských

vikinských držav a cestou zpět umíral na

Orknejích, nechal si na smrtelné loži

předčítat právě Heimskringlu.

Norský král Olav svatý vystupuje v

ságách víc jako hrdina než jako

světec. Je silný v boji, umí taktizovat a dostat

nepřítele do léčky, má

široký okruh přátel i

štěstí. Jeho atributem je vikinská

sekera, což je víc než symbol svatosti symbol

vikinské brutality… Přitom že by Olaf skutečně nosil

sekeru, o tom se jinak neví. Do poslední bitvy si

podle ságy (kap. 213) nesl oštěp a

ostrý meč jménem Hneiti (Bodák).

Vikingové dávali zbraním

jména a jak píše Snorri v jednom

pojednání o severské mytologii (Jazyk

básnický, kap. 60), sekerám bylo

zvykem dávat jména obryň.8) A obrové

byli nepřátelské bytosti i pro

pohanské bohy, natož pro křesťanskou kulturu.

Možné vysvětlení tohoto atributu tak

spočívá v tom, že Olaf utržil od sekery jednu ze

svých smrtelných ran.

V době, kdy církev bojovala s mnohoženstvím

velmožů, měl král minimálně jednoho levobočka.

Zachovala se o něm zpráva zřejmě proto, že tento syn se stal

časem dalším norským králem

pod jménem Magnus Dobrý.***

Příkladů svatosti se

v Olafově životopise nachází pomálu

oproti přehnaným líčením legend. Olaf

měl zázračně vyléčit chlapce, který

nemohl jíst kvůli nádoru v krku. Olaf po krku

přejel rukou a nádor začal mizet. Olaf měl nějaká

vidění budoucnosti, přičemž vidění před jeho

poslední bitvou by odpovídala

spíše zprávám

lidí zažívající klinickou

smrt. Olafovy ostatky zázračně odolávaly

rozkladu, to je už klasický legendistický motiv.

Originální motiv svatosti skrze

vyléčení nastal u jednoho z vůdců

selského vojska Tóriho Hunda. Tóri

šel po bitvě zaopatřit padlého

nepřítele: „Při ošetření

králova těla se dotkl Tóri zraněnou rukou

královy krve a rána se mu hned zacelila. Když se

pak roznesla zvěst o tom, že král je svatý,

dosvědčil Tóri před vším lidem tento

zázrak, který se mu stal.“ (kap. 230)

Olafovy zásluhy o křesťanství ale byly mnohem

prozaičtějšího rázu, než je

pár zázraků. Olaf šířil v

Norsku křesťanství brutálními

metodami. Ničil pohanské svatyně, nutil konvertovat lidi pod

pohrůžkou smrti, trestal smrtí odpadlictví. Jak

vysvětloval, může odpustit i zradu vůči sobě jakožto králi,

ale nemůže odpustit zradu vůči Bohu.

Pár příkladů za všechny: „Na

podzim se vydal na cestu z Borgu a zamířil nejprve do

Vingulmarky. Svou cestu zařídil tak, že se vždy

usídlil nahoře nablízku lesních

obcí, a svolal k sobě všechny jejich obyvatele a

především ty, kteří bydlili

nejdále od hlavních

sídlišť, a vyšetřoval velmi důkladně,

jak se dodržuje křesťanská víra, a tam, kde

myslil, že je potřebí nápravy, učil

sám pravým křesťanským mravům. A

vyskytli-li se lidé, kteří nechtěli upustit od

pohanství, stíhal je tvrdými tresty,

některé vyhnal ze země, jiným dal useknout ruce

nebo nohy, některým dal vyloupat oči a jiné dal

pověšet nebo postínat, ale nikoho, kdo nechtěl

sloužit Bohu, nenechal bez trestu.“ (kap. 73)

„Poručil také svým lidem, aby přepadli

ty sedláky v jejich domovech, o kterých myslil,

že měli největší podíl na tom

pohanství. Někteří byli jati, některým

se podařilo utéci a mnozí byli zbaveni majetku.

Potom svolal král sedláky na sněm. A protože

mnoho předních mužů zajal a měl je v své moci,

rozhodli se jejich příbuzní a

přátelé, že slíbí

králi poslušnost, a proto nedošlo

tentokrát ke vzpouře. Tak obrátil král

všechen lid na pravou víru a ustanovil tam kněze

a dal postavit kostely a vysvětit je.“ (kap. 109)

Ani bitva u Stiklestadu se nedá vysvětlit jako bitva

křesťanů proti pohanům. Křesťané stáli na obou

stranách a selskému vojsku žehnal Knutův biskup

Sigurd. Ten se pak stal terčem norské zloby:

„Mnozí, kteří dříve byli

nejzarputilejšími nepřáteli

krále a nikdy nechtěli o něm znát pravdu,

prohlašovali pojednou, že je svatý, a

lidé se začali obracet s výtkami proti těm,

kteří nejvíce popuzovali k

povstání proti králi. A

nejvíce byl viněn biskup Sigurd. Lidé ho tak

nenáviděli, že pokládal za

nejrozumnější odejet ze země do Anglie ke

králi Knútovi.“ (kap. 243) Věční

králové svatý Olaf a svatý

Václav

Svatý

Václav je brán za hlavního patrona a

ochránce Čech. Je tak opěvován ve

svatováclavském chorálu, v

nejhorším čase vyjede v čele

blanických rytířů.

Vojenskou pomoc svatého Václava vzýval

kníže Soběslav I. r. 1126 před bitvou s

říšskými vojsky krále

Lothara. Kníže nechal poslat do Vrbčan pro praporec

svatého Vojtěcha, který upevnil na

kopí svatého Václava. Jak zpravuje

Kanovník Vyšehradský: „Když

na sto velmožů českých i představených kostelů a

kaplanů hlídalo, stojíce dokola, kopí

sv. Václava, jeden kaplan, ctnostný,

urozený, jménem Vít, jenž držel

kopí řečeného světce, jak je zvykem, oděn jsa v

přilbu a brnění jako Achilles, zvolal, slze

radostí, na své: ´Druhové a

bratří, buďte stálí, neboť nad hrotem

posvátného kopí vidím

svatého Václava, jak sedě na

bílém koni a oděn bílým

rouchem, bojuje za nás, i vy vizte!´“ 9)

Podobné vidění měli Češi v bitvě s

Uhry u Kresenbrunnu r. 1260, největším

vojenském úspěchu krále Přemysla

Otakara II.

Ochránce a patron je jedna funkce, ale svatý

Václav dosáhl ještě

vyšší mety, a sice funkce

věčného vládce. Takový

věčný král, „rex perpetuus“,

vládne zemi stále ze

zásvětí a aktuálnímu

vládci svou moc pouze dočasně propůjčuje.

Poprvé se tato idea objevuje na vůbec první

dochované pečeti knížete Vladislava II.

(1140-1172). Na pečeti je sedící kníže

s korouhví a latinským nápisem

„Mír sv. Václava v rukou

knížete Vladislava“. Další

pečetě nesou na jedné straně osobu sv. Václava s

tímto popisem a na druhé straně osobu

aktuálního knížete nebo

krále. 10)

Tyto pečetě přestal užívat teprve král Přemysl

Otakar II. Nová královská moc se

odvozovala jednak od dynastické linie z otce na syna (a ne

kmenovou volbou, přičemž sv. Václav byl patronem

právě českého lidu), jednak od Boha, ne od

jednoho svatého: „Čechové dlouhou dobu

pohlíželi na královské snahy

svých knížat s nedůvěrou. Nevyhnul se tomu ani

Kosmas, hájící myšlenku o

společné vládě Oráčova rodu, z nějž

právě ten nejstarší má

vládnout. Naopak královský koncept

tuto představu rozrušoval. Oslaboval ideu, v níž

vládce z masa a kostí jen fyzicky zastupuje

skutečného „pána“ země

– věčného a svatého

mučedníka Václava.“ 11)***

Norský koncept věčného krále začal

trochu později než v Čechách a hlavně za úplně

jiných podmínek. Český koncept se

ocital v konfliktu s královskou ideou, zatímco v

Norsku měl svatý Olaf předáním

své moci propůjčit legitimitu spornému uchazeči o

trůn…

Po smrti svatého Olafa vládl jeho syn Magnus

(1035-1047) a Olafův bratr Harald Krutý 1046-1066),

poslední vikinský král Norska.12)

Následujících asi sto let

vládli Haraldovi potomci, mnohdy i formou dvoj- nebo

trojvládí.

Po r. 1150 vypuknou bratrovražedné boje. Asi nebude

náhodou, že právě v této době (r.

1152/53) bylo založeno norské arcibiskupství v

Trondheimu. Církev totiž prosazovala ideu jednoho

pomazaného krále, pro

vícevládí už nezbylo místo.

Do nástupnických boj zasáhl velmož

Erling Křivý, který r. 1162

poráží

stávajícího krále a

dosazuje za krále vlastního syna Magnuse

Erlingssona (1162-1184). Erling měl za ženu Kristýnu, dceru

bývalého krále Sigurda

Křižáka. Nárok po přeslici nebyl nikdy dostatečně

pevný, takže Erling hledá

další cestu k potvrzení Magnusovy

legitimity a nachází ho dík

spolupráci s církví.

Asi roku 1163 proběhla korunovace Magnuse Erlingssona (1162-1184),

tehdy ještě dítěte, za kterého

vládl otec. Byla to vůbec první korunovace v

dějinách Norska a nebyla zadarmo. Církev

získala majetkové výhody,

král měl uznat ideje reformního hnutí,

např. nezasahovat do volby biskupů. Na

mezinárodní scéně se král v

korunovačním slibu zavázal postavit se po bok

papeže v boji s císařem Fridrichem Barbarossou.

Během korunovace byla také poprvé

zformulována idea o svatém Olavovi jako

věčném králi a jeho vztahu ke králi

pozemskému: „Korunu mu dle nově

vytvořené státní ideologie propůjčil

svatý Olaf, nebeský patron a věčný

král země. Ačkoli byl Olaf již dříve

vnímán jako symbol norské

státnosti, korunovační rituál vztahy

mezi nebeským patronem a věčným králem

Norska a jeho zástupcem na zemi vyjasnil a upevnil.

Magnús Erlingsson a jeho budoucí

následovníci měli od nynějška norskou

královskou korunu od svatého Olafa jen

zapůjčenou, což kromě korunovačního slibu symbolizovalo i

položení královské koruny čerstvě

korunovaným panovníkem na oltář v

nidaroském chrámu.“ 13)

Svatoolafská idea je vůči

svatováclavské více umělá,

zavedená státní elitou.

Nejmocnější muž země ji použil k legitimitě

královského titulu svého syna.

Církev ji využila, aby dala najevo převahu

duchovní moci nad světskou.

Třetím motivem pak může být pocit

ohrožení ze strany Dánska. Dánsko si

průběžně nárokovalo moc nad celým Norskem, za

vlády Magnuse Erlingssona přímo

ovládalo jihovýchod země a do

dánského azylu mířili Erlingovi

nepřátelé. Zasvěcení norské

země patronovi norského původu by tak byl podobný

tah jako vzývání českých

patronů v bitvě Soběslava I. proti

říšským vojskům r. 1126.

Svatoolafský kult nakonec zlidověl. Sedláci se

při bouřích proti výši daní

za dánské nadvlády

odvolávali na údajné právo

svatého Olafa.

Na svatoolafskou ideu nezapomíná ani

moderní doba, titul „věčný

král Norska“ v latině i norštině nese

Olafův památník v místě jeho

rodiště. 14)***

Magnus Erlingsson byl svržen dobrodruhem jménem Sverre,

který svoji legitimitu odvozoval vůbec mlhavě jako

údajný syn bývalého

krále Sigurda Munna (zemřel r. 1155). Sverre také

přepracoval svatoolafskou ideu a prohlašoval, že mu sv. Olaf

ve snu zjevil nespokojenost s vládou krále

Magnuse. Sverre vyhrál vleklou válku a založil

dynastii, která vládla až do ztráty

norské samostatnosti (po které

následovalo připojení ke

Švédsku a poté k Dánsku).***

Idea vládce, který

shlíží na svůj lid ze

zásvětí, se objevuje i v pohanské době

a je lákavé ji srovnat. Snorri Sturlusson

odvozuje v Sáze o Ynglinzích původ

skandinávských dynastií od boha

Ódina. Snorri byl křesťan a psal ve křesťanské

kultuře, což jeho mytologická

pojednání muselo nějak poznamenat. S

existencí pohanských bohů se vypořádal

euhemeristicky, tedy definoval bohy za někdejší

význačné lidské osobnosti,

které si pak lidé zbožštili. Tak měl

dopadnut i Ódin (kap. 9): „Ódin zemřel

ve Švédsku, podlehnuv nemoci. …

Oznámil, že odchází do Domoviny bohů a

tam své přátele uvítá.

Švédové mínili, že se

odebral do staroslavného Ásgardu a bude tam

žít navěky. Tehdy začali Ódina znovu

uctívat a vzývat. Věřili, že se zjevuje před

velkými bitvami. Tu pak jedněm určí

vítězství a druhé povolá k

sobě, a obojí platilo za dobrou sudbu.“ 15)

Snorri psal svá díla po v první

polovině 13. století, nějakou dobu po zavedení

svatoolafské ideje věčného krále. Je

tedy teoreticky možné, že norská

církev také znala názor, že bůh

Ódin shlíží shůry na svůj lid.

Ódina by jejím zásahem nově nahradil

nový patron, svatý Olaf…

Olafův kult v době

luteránství

U Vikingů se s oblibou diskutuje jejich

náboženský pragmatismus.

Vychází to nejvíce z

příkladů, jak vikinští kupci

přijímali slib křtu (primsignatio), aby mohli obchodovat s

křesťany. Po skončení obchodu na slib křtu zapomněli.16)Mnohem

větším pragmatickým krokem v

dějinách severských zemí bylo

přijetí protestantismu rozhodnutím

dánského krále Kristiána

III. r. 1536. Luteránství totiž ve své

kritice církve útočilo na její

bohatství a král tak mohl přistoupit ke

konfiskaci církevního majetku. A to se postupně

událo v celém dánském

království s patřičným efektem (třeba

na Islandu vlastnil skálholtský biskup jednu

jedenáctinu veškeré

užitkové půdy) a k protestantismu konvertovalo i r. 1527

Švédsko (jehož součástí

bylo i Finsko).

Zatímco v říši probíhaly

letité boje mezi katolíky a protestanty, v

Dánsku přišel jednorázový

krok, proti kterému se nezvedla nějaká

silná vlna opozice. Byl to dáno i tím,

že král vládl více méně

absolutisticky; také nařízení o

zavedení luteránství v Norsku

šlo společně s absolutistickým pokynem k

plné integraci Norska do dánského

království.

Luteránství se dá vnímat i

jako jedna ze sledu mnoha a mnoha herezí, která

ovšem na rozdíl od ostatních skutečně

nad katolickou církví zvítězila.

Heretická hnutí pranýřovala obecně ono

církevní bohatství a v

duchovní rovině jim byla společná snaha o

návrat ke křesťanským kořenům. To vedlo heretiky

a protestanty až k fundamentalismu, když mělo být

křesťanství oproštěno od všech

dějinných nánosů a víra se měla

opírat pouze o Bibli.

Terčem kritiky se stal kult svatých –

lidé mají uctívat Boha a ne

jiné lidi. Světec může být lidským

vzorem, ale ne předmětem uctívání a

kultu. Terčem fundamentalistických tažení se

stávala zobrazení svatých na obrazech

nebo v sochách. Zde se nabízí

srovnání s tažením prvních

misionářů proti modlám, kde misionáři

v písemných pramenech stereotypně

tvrdí, že modla není hodna úcty,

protože v ní není žádný

život. Protestanté (nebo byzantští

ikonoklasté) v podstatě totéž tvrdili o obrazech

svatých. V českých kostelech se leckde zachovaly

malby svatých s vypíchanýma očima nebo

jiným poškozením, sochy

svatých na gotických portálech

končívaly s uraženými hlavami. Jedná

se nejvíce o doklad husitských tažení

a někde o památku na tažení

švédských vojsk za

Třicetileté války.

Právě švédská vojska

uštědřila ránu svatoolafskému kultu, a

sice v rámci livonských válek.

Švédsko při útoku na

dánský stát r. 1563 dobylo Trondheim,

poplenilo katedrálu a odvezlo ostatky sv. Olafa. Ostatky

vrátilo, lidé opět konali poutě ke hrobu světce a

byly hlášeny zázraky. Teď

zasáhlo Dánsko, ostatky odvezlo a zazdilo na

neznámém místě.

Potlačení kultu sv. Olafa mělo negativní dopad i

v mezinárodním ohledu. Do Norska vedla

poutní cesta, po které proudili

poutníci z různých částí

Evropy. Zajišťovali kontakt se světem,

přinášeli nové věci nebo jen

nové informace o dění ve světě. To

všechno se zničením poutního

místa mizí a země na severní periferii

Evropy se ocitá v ještě

větší izolaci.

Úcta ke sv. Olavu se obnovila v samostatném

Norsku. 29. červenec, výročí bitvy u Stiklestadu,

je norským státním svátkem.

Roku 1997 došlo i k obnově staré

poutní cesty do Trondheimu. 17)

Na norskou královskou tradici navazuje i

nynější dynastie. Norsko bylo na jedno

století součástí

Švédska (1814-1905), stalo se tak v důsledku

napoleonských, kde stálo Dánsko na

straně poražených. Když Norsko r. 1905 vyhlásilo

samostatnost, vybralo si v referendu o státní

formě monarchii. 18) Za krále byl vybrán člen

vedlejší dánské

královské větve, princ Karel. Karel

demonstrativně přijal jméno Hakon podle

posledního krále samostatného

středověkého Norska a vládl jako Hakon VII.

(1905-1957). Jeho syn Alexandr přijal jméno Olaf

právě podle norského světce a vládl

donedávna jakožto Olaf V. (1957-1990). Hlavní

literatura:

Sturlusson, Snorri: Sága o svatém Olavu.

Lidové demokracie, Praha 1967.

Polách, P. Vladimír: Historie o

starých norských králích.

Veduta, České Budějovice 2014.

Hroch, Miroslav a kol.: Dějiny Norska. Nakladatelství

Lidové noviny, Praha 2005.

Králík, Oldřich: Nejstarší

legendy přemyslovských Čech. Vyšehrad, Praha

  1. Poznámky:
  1. Viz Kristiánova legenda, kap. 2: „Tu

dí onen: V jaké vydávám se

nebezpečenství takovou věcí, nebo co

dobrého mi přinese náboženství

křesťanské? - Odřekneš-li se, praví

biskup Metoděj, model a démonů v nich

přebývajících, staneš se

pánem pánů svých a všichni

nepřátelé budou podrobeni panství

tvému a potomstvo tvé denně bude se množiti jako

řeka převeliká, v níž se

stékají vody rozličných

potůčků.“

Vize prosperity knížecí dynastie je

vyjádřena u rodičů Haralda

Krásnovlasého, sjednotitele Norska:

„Královna stála v zahradě a vytahovala

si ze šatů trn, který se jí do nich

zapíchl. Ale trn v jejích rukou vrostl ve velkou

přeslici, jež na spodním konci zapustila kořeny a shora

jí vyrostly větve, velké jako na

obrovském stromě. … Větve měl

nevýslovně velké, některé sahaly do

nebetyčné výšky …

některé byly tak dlouhé, že se jí

zdálo, jako by se rozprostíraly po

celém Norsku, ba ještě

dále.“ … Což mělo znamenat:

„Král Halfdan s královnou Ragnhild

založí rod skvělý a

významný, který bude

vládnout po celé zemi s velikou ctí a

slávou. A nejen to: jeho moc nejednou přesáhne

hranice Norska jako ty větve na stromu královny

Ragnhild.“ in: Kaňa, Jaroslav (přel.):

Královské ságy. Albatros, Praha 1980,

s. 66 – 67.

Bořivoj svolil ke křtu poté, co ho moravský

kníže nechtěl nechat usadit k hostině, protože byl pohanem:

„Tohoto příkoří zželelo se biskupu

Metodějovi i řekl prý mu: Ach, že ty takový a tak

mocný muž nestydíš se býti

odstrčen od sedadel knížecích, ačkoli

požíváš sám též

důstojnosti knížecí, nýbrž raději pro

ohavnou modloslužbu přeješ si s pasáky

sviní na zemi ležeti!“ Vedou se diskuse, nakolik

je tato situace reálná, nebo jen

literární a legendární.

V Sáze o svatém Olavu je podobná

situace působící realisticky. K Olafovu

tažení ke Stiklestadu se chtěli přidružit dva

lapkové se svou družinou: „Král je

žádal, aby se dali pokřtít a přijali pravou

víru - ´a potom jeďte se mnou a budete se u mne

těšit velké vážnosti. Nechcete-li

však, pak se vraťte ke svému řemeslu.´

Afrafosti odpověděl, že křesťanství nepřijme, tak

odešli. Tu pravil Gaukatóri: ´Je to pro

nás velká hanba, že nás tento

král vyhání od svého

vojska. Nikdy dříve se mi nestalo, abych nebyl

považován za rovnocenného

společníka.´“ (kap. 201) Oba bratři

nakonec křest přijali, aby mohli do bitvy. (kap. 204)

  1. Třeštík, Dušan: Počátky

Přemyslovců. Nakladatelství Lidové noviny, Praha

1998, s. 370 – 373.

Rodinný stav ženy podle jejích vlasů v

prostředí germánských Anglosasů

potvrzuje i Jan Čermák: „Dlouhovlasost se v

tradičním výkladu považuje za příznak

svobodného stavu nebo panenství.“ In:

Čermák, Jan: Jako když dvoranou prolétne

pták; Antologie nejstarší

anglické poezie a prózy /700 – 1100/.

Triáda, Praha 2009, s. 492.

  1. https://www.csfd.cz/film/1772-vikingove/prehled/

  2. Kristiánova legenda, Přídavek.

  3. Jak rozebírá Merhautová, Anežka:

Vznik a význam svatováclavské přilby.

In: Přemyslovský stát kolem roku 1000.

Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, s. 85

– 92.

Protitezi a obhajobu Krista na svatováclavské

přilbě zastává Slavíček,

Václav: Přilba knížete Václava

svatého -

http://www.e-stredovek.cz/view.php?nazevclanku=prilba-knizete-vaclava-svateho&cisloclanku=2018020001

  1. Sigurd zabil draka Fáfniho, který střežil

prokletý zlatý poklad (jedná se o

totéž “zlato Nibelungů” nebo zlatý “oheň

Rýna” v pozdějším

podání Richarda Wagnera, původ

tragédie celé operní skladby). Sigurd

a Fáfni spolu prohazují pár slov:

Fáfni:

“Přilbu hrůzy jsem

proti hrdinům měl,

když jsem hlídal planoucí poklad.

Sám jsem se domníval,

že silnější všech jsem,

že se mně nemůže žádný rek rovnat.”

Sigurd:

“Jak divá saň jsi

prudce syčel

a naháněl hrůzu.

Zloba myslím vzkypí

v myslích reků

pod podobnou přilbou.”

Viz Píseň o Fáfnim 16 – 19, in: Edda,

přel. Heger Ladislav: SNKL, Praha 1962, s. 300 – 301.

  1. Přízvisko „dobrý“

neznamenalo „dobrotivý“ nebo

„hodný. V severské společnosti se tak

označoval král, který zaváděl

zákony. Hakon Dobrý zavedl

zákoníky pro kraje gulathingský a

frostathingský. Magnus Dobrý, syn sv. Olafa (1035

– 1047), sestavil nedochovaný

zákoník s názvem

Šedá husa. Norské

zákoníky sjednotil král Magnus V.

Dobrý (1260 – 83), zvaný též

Zákonodárce. Svod jeho zákonů se stal

i vzorem pro přepracování práva

islandského.

V dánské roskildské kronice se pak lze

dočíst, že král Erik Dobrý (1095

– 1103) zaváděl nespravedlivé

zákony. A i přesto měl toto přízvisko… Viz:

Busck, Steen; Poulsen, Henning: Dějiny Dánska.

Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 28.

  1. Sturlusson, Snorri: Edda a Sága o Ynglinzích.

Odeon, Praha 1988, s. 126.

  1. In: První pokračovatelé Kosmovi. Melantrich,

Praha 1950, s. 18.

  1. K pečetím více např. Vaníček,

Vratislav: Svatý Václav. Paseka,

Praha/Litomyšl 2014, s. 232.

  1. Žemlička, Josef: Přemysl Otakar II. Nakladatelství

Lidové noviny, Praha 2011, s. 183.

  1. Harald Krutý nabyl bohatství v gardě

byzantského císaře, odkud se vrátil do

Norska. Jeho hlavním nepřítelem byl

dánský král Sven Estridssen a

norsko-dánské válce padlo za oběť i

nejstarší dánské

vikinské město Hedeby. Haraldův zrak se nakonec

obrátil k typickému vikinskému

cíli, tedy k Anglii. R. 1066 zasáhl do

nástupnických bojů o anglický trůn,

ale padl brzy po vylodění v bitvě u Stamford Bridge.

Týž vítr, který hnal do Anglie Nory,

držel v přístavech Normandie vojsko Viléma

Dobyvatele. To netrvalo dlouho a do Anglie vpadli i Normané.

Anglické vojsko se po bitvě na severu země

rychlým pochodem přesunulo na jih, kde po

celkovém heroickém vypětí a

vyrovnaném boji podlehlo Normanům ve

známé bitvě u Hastingsu.

  1. Polách, s. 34 – 35.

  2. Foto v českém překladu kroniky Adama

Brémského in: Adam Brémský:

Činy biskupů hamburského kostela. Argo, Praha 2009, s. 119.

  1. Sturlusson, Snorri: Edda a Sága o Ynglinzích,

s. 142.

  1. Osobně jsem na rozpacích, jestli takové

pragmatické chování připsat Vikingům

více než jiným. Vikingové se např.

nechávali opakovaně pokřtít kvůli

ekonomickým výhodám: „V 9.

století se ve Francii jeden Viking přiznal, že se dal celkem

21x pokřtít jen proto, aby získal darem

křestní košili.“ In:

Třeštík, Dušan: Počátky

Přemyslovců, s. 326.

Stejně se ale chovali o staletí později i kočovní

Cikáni, kteří za křestní

košili a drobný peníz pro novokřtěnce

nechávali na různých místech

svého putování opakovaně

křtít své děti…

  1. Viz https://www.postoj.sk/20150/putovanie-za-svaetym-olafom

  2. Pro monarchii se vyslovily tři čtvrtiny

hlasujících. Je to zajímavé

ve srovnání s Islandem, který

vyhlásil samostatnost na Dánsku r. 1944 a kde se

v referendu vyslovilo 95% hlasujících pro

republiku. Norskou bylo neustále

součástí nějaké monarchie –

zprvu mělo vlastní dynastii, dvakrát bylo

součástí švédské

monarchie, dlouhou dobu bylo součástí monarchie

dánské. Island byl naopak založen

norskými vystěhovalci, kteří prchali před

násilným sjednocováním

Norska v podání krále Haralda

Krásnovlasého. Takové

prožívání vlastní identity

od středověku se promítá takovýmto

očividným způsobem i v moderní době. Zdroj

obrázků: Wikimedia Commons