Kořeny a zdroje demokracie od středověku po dnešek IL.

Luboš Rokos
IV. STŘEDOVĚKÉ MĚSTO V Západní Evropě probíhal po roce 1000 překotný vývoj. Po skončení vikinských válek a bojů s Araby nastalo období klidu a aktivity, které vedlo k populační explozi. Populační přebytky absorbovala nově zakládaná města, jejichž obyvatelstvo už zvládala ves uživit. Jiným způsobem řešení přelidnění bylo stěhování, a tak někdy v 13. století přicházejí němečtí kolonisté i do Čech a nesou s sebou mimochodem i zkušenosti ohledně fungování měst.

Město fungovalo jako nový, cizorodý prvek v jinak pevně hierarchizované feudální společnosti. Z počáteční závislosti na králi, šlechtě nebo církvi se postupně vymaňovalo.1) Města někdy vstupovala do spojeneckých vztahů zaměřených i proti svým zakladatelům, kteří tato spojenectví nazývali jako communio (spojenectví) nebo přímo coniuratio (spiknutí, spříseženectví). Zakladatel města (zvaný lokátor) se stal většinou hlavou města, rychtářem (nejvyšším soudcem). Prosazoval tu vůli vrchnosti. Města si ale záhy vytvářela vlastní samosprávné orgány a význam rychty upadal. Měšťané mohli do rychty volit svoje lidi nebo přímo rychtu vykoupit. V jiných případech došlo k degradaci rychty na pouhou policejní funkci.