Německý historik Dieter Hägermann vydal svoji rozsáhlou monografii o Karlovi Velikém s podtitulem "Vládce Západu". To zní nenápadně, ale je v tom schován jakýsi ideový posun od oproti historiografii před sto lety. Generace Němců a Francouzů ovlivněné nacionalismem se přetahovaly, čí tento významný vládce je, resp. koho je předkem. Karel jako císař obnovil římskou říši, která fungovala převážně v německy mluvících oblastech, v říši se nacházely i Cáchy. Francouzi zase odvozují jméno od Franků, linie francouzských králů se jmény Karel počítá s Karlem Velikým jako svým Karlem I. (a merovejský král Chlodvík je současně Ludvík I., a to v řadě, kde Ludvík IX. je zvaný Svatý, Ludvík XIV. je Král Slunce a Ludvíkem XVI. končí tato linie pod gilotinou).
Saské války vedené Karlem Velikým byly zdlouhavým a krvavým konfliktem, na jehož konci stálo Sasko začleněné ve franské říši. Stalo se součástí natolik pevnou součástí říše, že po vymření rodu Karlovců převzali Sasové jak vůdčí postavení v říši, tak říšské ideje i franskou praxi.
Boleslav nebo Bolek (polsky Bolko), řečený Surový nebo Krutý, po svém otci zdědil v roce 1278 javorské knížectví, v roce 1291 od staršího bratra získal knížectví svídnické. V závěru svého života působil jako regent vratislavského a lehnického knížectví, kontroloval tak většinu Dolního Slezska. Pozdější kronikář Jan Długosz o něm píše, že vládl surově a spravedlivě.
V roce 1346 už téměř deset let trvala válka, kterou pozdější historici nazvou válkou stoletou. K první velké bitvě na konci srpna 1346 došlo u malé flanderské vesnice Crécy-en-Ponthieu, česky nazvané Kresčak …
Pád Akkonu do rukou egyptského vojska r. 1291 znamenal definitivní konec křižáckých států ve Svaté zemi a zahnání křižáků do moře. Jenže v moři zůstal Kypr, ostrov osídlený západními křesťany, kam se stáhli uprchlíci z pevniny včetně rytířských řádů. Na pevnině dále zůstalo křesťanské arménské království v anatolské Kilikii a dále na východ sídlili Mongolové, tradiční nepřátelé Turků a obzvláště Egypta, kde vládli mamlúci, vojenská kasta původem tureckých otroků.
Uherský královský trůn se uvolnil 14. 1. 1301 smrtí posledního Arpádovce Ondřeje III. (1290-1301). Aktivní zájem o trůn projevovali Anjouovci už za jeho života. Vycházeli z příbuzenských nároků, kdy Marie, sestra předešlého krále Ladislava IV. Kumána, si vzala za manžela Karla II. z Anjou. Roku 1292 prohlásila Marie, že dává Uhry svému synovi Karlovi III. zvanému Martel. Martel umírá r. 1295, Marie se prohlašuje za uherskou královnu a nárok na uherský trůn předává synovi Karla III. (a jeho manželky Klemencie, dcery říšského krále Rudolfa Habsburského) Karlovi Robertovi. Dalším argumentem, ale spíše podpásovým, bylo zpochybňování arpádovského původu Ondřeje III.
Kolem r. 1300 v rychlém sledu vymřely tři hlavní středoevropské dynastie, které vládly svým státům po celý raný středověk - v českých zemích Přemyslovci, v Uhrách Arpádovci, v Polsku Piastovci. Chvíli to vypadalo, že z těchto událostí budou těžit Přemyslovci, když po uherské a polské koruně sahal Václav III. Ale právě tažení do Polska Václava stálo život a jím vymřela i dynastie českého státu.
Když byl roku 1059 pomazán na krále, bylo mu pouhých sedm let. Je tak jasné, že malý Filip I. zpočátku nemohl vládnout sám. Regentem byl určen flanderský hrabě Balduin V., kterého do role regenta situoval patrně již Jindřich I.
V srpnu roku 1186 se vévoda Geoffrey z Bretaně zúčastnil turnaje, který v Paříži pořádal francouzský král Filip II. August. V jeho průběhu se Geoffrey zranil nebo ulehl s blíže neznámou chorobou a zakrátko zemřel. Byl pohřben v chóru pařížské katedrály Notre Dame a můžeme-li věřit jednomu z dvorních kronikářů Filipa Augusta, král byl smrtí svého přítele a spojence velmi hluboce zasažen. Nenadálá smrt mladého bretaňského vévody zasáhla také jeho manželku, vévodkyni Konstancii, která očekávala narození potomka, po dvou dcerách snad konečně vytouženého syna a následníka. Dne 29. března roku 1187 přišel v Nantes na svět chlapeček, který dostal jméno Arthur. Právě se narodil jeden z možných dědiců největší říše tehdejší západní Evropy – Anjouovského impéria.
Hugo Kapet se v roce 987 stal franckým králem, když nahradil předchozí dynastii Karlovců a ubránil se nárokům Huga z rodu Robertovců. Aby byla zajištěna královská kontinuita Kapetovců, nechal králem pomazat i svého syna Roberta. K ceremonii došlo roku 987 v Orleáns, jako samostatný král pak Robert působil od počátku devadesátých let.