Když se český kralevic ocitl na jaře 1323 na francouzském královském dvoře, přicházel sice do prostředí naprosto cizího, avšak pro jeho další vývoj zcela klíčového. V dalších letech dokázala Francie obohatit následníka českého trůnu vynikajícím vzděláním, pečlivou výchovou a také neocenitelnými zkušenostmi. Do Paříže přijel český princ v útlém dětství a s nejistou budoucností. Když hlavní město mocného království opouštěl o několik let později, byl již cílevědomým mladíkem, jemuž ležel svět u nohou.
Přeji si proto, aby vám nebylo tajno, že mého otce jménem Jan zplodil Jindřich VII., císař římský, z Markéty, dcery vévody brabantského. Jan pojal manželku jménem Elišku, dceru Václava II., krále českého, a obdržel s ní Království české, poněvadž nebylo mužského potomstva v královském rodě českém. I vyhnal Jindřicha, vévodu korutanského, který měl za manželku starší sestru řečené manželky, která později zemřela bez potomstva; ten obdržel Království české pro onu sestru dříve než Jan, jak se o tom vypráví jasněji v českých kronikách. Tomuto Janovi, českému králi, se narodil v Praze z královny Elišky prvorozený syn jménem Václav léta Páně tisícího třístého šestnáctého, dne 14. května o páté hodině ranní.
Česká státnost trvá již více než tisíc let. Za tu dobu se v čele naší země vystřídal bezpočet vládců. Jen jeden z nich však dokázal otisknout pečeť své existence do historie a paměti země i národa natolik, že ještě ve středověku obdržel čestný titul „Otec vlasti“. Karel IV. Lucemburský je jedním z největších panovníků české historie a postavou, která dokázala výrazně promluvit i do dějin Evropy. Velké výročí 700 let od narození Otce vlasti, které připadá na květen 2016, je proto vhodné si připomenout moderním a čtivým životopisem, který by každému zájemci o národní minulost pomohl lépe pochopit nevšední osud velkého evropského panovníka i doby, v níž žil a vládl.
Soužití tří synů moravského markraběte Jana Jindřicha (+1375) bylo velmi komplikované, existovaly období, kdy všichni bratři spolu dokázali vycházet a vzájemně se podporovat (snaha prosadit nevlastního bratra Jana na olomoucký biskupský stolec v 80. letech 14. století, stejně jako vzorná spolupráce Jošta s Prokopem ve stejné dekádě), ale mnohem častěji se kroky příbuzných široce rozcházely, takzvané moravské markraběcí války trvaly značnou část dospělého života mladšího markraběte Prokopa.
Vše začalo Ermesindou a jejím druhým sňatkem. „Prabába“ lucemburského rodu se roku 1214 znovu provdala a od Walrama Limburského získala nejen politickou podporu, ale pro své potomstvo také dědičnou oční chorobu. Bitva u Worringenu o mnoho let později byla vlastně také zaviněna tímto sňatkem. Walram III. Limburský totiž své Limbursko odkázal synovi z prvního manželství a Lucembursko získal syn zplozený s Ermesindou. Limburští však roku 1281 vymřeli a o osiřelé hrabství se strhla velká mela. Jedním z uchazečů o uvolněné území byl Jindřich VI. Lucemburský, vnuk Ermesindy Lucemburské a zřejmě šilhavého limburského hraběte, který společně se svými třemi bratry Walramem I. z Ligny a Roussy, Jindřichem a Balduinem v bitvě, údajně díky zákeřné ráně zezadu, zahynul. Vítězem byl brabantský vévoda Jan, bratr francouzské královny vdovy.
Osud Markéty, princezny lucemburské aneb ve víru sňatkové politiky
JAN, král český, titulární král polský, hrabě lucemburský, markrabě moravský a arlonský.
král český, titulární král polský, hrabě lucemburský, markrabě moravský a arlonský
Téměř „pravěké“ počátky rodu Počátky lucemburského rodu sahají údajně až do 10. století, kdy jistý Siegfried, syn moselského hraběte Wigericha, získal od opata kláštera sv. Maximina v Trevíru hrad Lucemburk, na kterém se usadil. Siegfried se stal prvním lucemburským hrabětem. Jeho potomstvo vymřelo po meči v roce 1136 Konrádem II. a lucemburské panství přešlo po ženské linii osobou Ermesindy I., manželky Gottfrieda I., hraběte z Namuru na francouzský rod namurských hrabat. Ačkoli potomci rádi odvozovali původ rodu od bájné víly Meluzíny, vlastní zakladatelkou rodové prosperity rodu byla Ermesinda II., jediná dcera Jindřicha IV. Slepého.
"Dozvěděli jsme se ze zpráv mnoha lidí, že někteří velmoži němečtí, kteří čistou láskou milují Tvoji čest, reptají a velmi těžce nesou, že Ty svými šaty, které nosíš příliš krátké a těsné, nezachováváš onu vážnost, kterou vyžaduje vrchol důstojnosti císařské, a že se proti slušnosti této důstojnosti účastníš klání a turnajů. Nad tím jsme se my, kteří z otcovské lásky toužíme po rozmnožení Tvé cti, podivili, a důrazně Tvou jasnost žádáme, abys v budoucnosti nosil oděv volný a dlouhý, který prozrazuje zralost, a že se vyžaduje při tak velikém panovníkovi, abys nechal takových klání a turnajů a aby ses ve svých skutcích a vystupováních ukázal vážným a zralým, aby na Tobě nebylo pozorováno nic nepříslušného nebo pokárání hodného, nýbrž abys hodnost, jejíž odznaky a váhu nosíš, naplňoval mravy a zosobňoval ctnostnými skutky..." Kliment VI., 25. února 1348